Jednou z bolestí, zvláště v hornictví, byla značná fluktuace učňů, která byla způsobena často tím, že učňové nebyli pro zvolené povolání dobře politicky připraveni. Jinde příčinou fluktuace bylo to, jak zjistila zvláštní komise zkoumající tyto otázky, že vyučení horníci jako důvod svého odchodu uvádějí, že jim nebyla přidělena práce na chodbách a při těžbě, při které by si vydělali tolik, co oprávněně očekávali. Dnes bude každý žák vědět při účelné specialisaci učebních oborů, jak bude vypadat jeho příští pracoviště, co tam bude dělat a jak se bude jeho práce honorovat. Vedení dolů sice včas hlásilo potřebu nových horníků, avšak nikdo se nezajímal o to, na jakou práci nutno tyto nové kádry připravit. Přitom je třeba si uvědomit, že otázka nových kádrů v hornictví je vcelku rozhodující pro naši budoucnost, protože věkový průměr horníků jest poměrně velmi vysoký a nejméně příznivé jsou tyto podmínky ve střediscích hornického dorostu, kde věkový průměr osazenstva dolů je nejvyšší v celé republice.

Jiný nedostatek v případě mladých horníků byl zjištěn v jednom středisku, a sice to, že učňové pracují každý týden pod vedením jiného instruktora, který pochopitelně nemá čas k tomu, aby poznával schopnosti, přednosti i chyby jednotlivých mu svěřených žáků, takže vykonává přidělenou mu práci prostě mechanicky. S tím ovšem souvisí i otázka řádné přípravy politické, pedagogické i odborné u učitelů, instruktorů i vychovatelů. Zde bude třeba ještě mnoho napravit. V SSSR mají všichni učitelé na řemeslnických učilištích, kde se vzdělávají kádry pracovních reserv, vysokoškolské vzdělání. Tady budeme muset ještě mnoho dohánět.

Jinou příčinou fluktuace byl také někde nedosti dobře promyšlený systém prémií, které dostávali učňové za jednotlivé práce. A zdá se mi, že tento systém byl v rozporu se státní mzdovou politikou. Nebylo jistě správné, aby na př. v severočeské oblasti byly učňům vypláceny prémie od 50-2000 Kčs měsíčně. Za takového systému učňové nechtěli pak konati práce s menší prémií, jako je při dopravě, výdřevě, zdění atd.

Domnívám se, že když chceme řešiti problém, musíme se na něj podívati se všech stran a neskrývati nedostatky. Je však naší povinnosti tyto nedostatky a chyby zjistit, prověřit jejich příčiny a pak rychle všechny chyby odstraňovat a využít všech zkušeností, které jsme získali. Že takto chápe naše úkoly i naše mládež, o tom svědčí dopis dělnického dopisovatele z Domova hornických učňů Julia Fučíka v Ostravě, který píše o výsledku diskuse, ve které se učňové seznámili s novými opatřeními ve výchově pracujícího dorostu.

Tento dopisovatel píše o nedostatcích, které byly ve výchově hornických učňů, že se nehledělo na to, aby se něco naučili, ale aby podali výkon, že na každém dolu byli učni jinak hodnoceni a že se zapomínalo i na jejich zdraví, že učňové přicházeli z pracovní směny unaveni a vyčerpáni. -"To však teď již nebude. Budeme mít svá zvláštní učiliště" - píše dělnický dopisovatel - "budeme bydlit v jednom domově, učit se v jedné škole, a co hlavní, pracovat na jedné šachtě v určeném revíru, abychom se vyučili všem pracím. Hlavní výhodou bude to, že se budeme učit pracovat i na strojích, což se dosud vůbec nedělalo. Splní se tak přání mnoha učňů - stát se šramači a kombajnéry - a teprve teď budeme vidět, že budoucnost dolů je v mechanisaci. To, co jsme se za týden ve škole naučili, příští týden si ověříme přímo na dole. Budeme se tak podobati žákům sovětských učilišť, ale bude také záležeti na nás, abychom se tomuto vzoru co nejvíce přiblížili."

Výchova pracovních záloh, kterou má na mysli dnešní zákon, zajistí také našemu hornictví - a pro ně především jsou tato opatření zamýšlena - odborně školený dorost a tím právě má zabezpečiti plnění plánu v našem nejdůležitějším výrobním odvětví. Hornické povolání stane se ještě více přitažlivým pro naši mládež a naše doly budou tak moci ve stále širší míře zajišťovati zdroj energie pro naši výrobu i domácí spotřebu. Opatříme si tak trvale zdroj pracovních záloh, zvláště z řad středních i vyšších technických kádrů. A jistě také u nás, právě tak jako tomu bylo v Sovětském svazu, nalezne toto opatření živou odezvu mezi naší mládeži.

Sovětský svaz započal se systematickou výchovou svých pracovních reserv v roce 1940, kdy koncem roku bylo v Sovětském svazu připraveno k otevřeni 1500 učilišť a škol. Pro přípravu kvalifikovaných kovodělníků, hutníků, horníků, dělníků v naftovém průmyslu, železničářů, dělníků v námořní a říční dopravě, elektrikářů a dělníků spojovací služby byla vybudována průmyslová a železniční učiliště s dvouletou vyučovací dobou. Pro přípravu dělníků masových povolání, především pro uhelný, rudný a hutní průmysl, pro stavebnictví a dopravu byly otevřeny závodní školy s 6měsíční vyučovací dobou. Sovětská mládež přijala s nadšením nařízení vlády o vytvoření pracovních reserv a valily se proudy přihlášek do nově otevřených učilišť a skol. Již první den zápisu bylo podáno přes 1,100.000 přihlášek. A tak již 1. prosince 1940 se mohl rozběhnout první školní rok v soustavě výchovy pracujících reserv.

Že i u nás bude tato akce úspěšná, o tom svědčí zpráva z posledních dnů, podle níž přichází do hornictví v ostravsko-karvínském revíru dalších 1500 mladých pracovníků, kteří budou po půlročním kurse vyškolení na odborně zdatné pracovníky v hornictví.

Nová generace našich pracovníků v průmyslu a výrobě a především v klíčových oborech hornictví a hutnictví bude již zcela jiná, než jak jsme znali ty postavy učedníků a mladých dělníků až do nedávné doby. Musíme si při té příležitosti znovu připomenout, jak i zde nastal veliký zlom a změna proti dřívějšku.

Každý z nás se pamatuje na to, jak nastupovali učňové za kapitalismu. Nástup do učení byl závislý na tom, zda mistr byl vůbec ochoten přijmout učně do učení, a také on rozhodoval, kdy učně přijme. Volba povolání? Šlo se na učení tam, kde bylo volné místo, a vlohy a schopnosti i přání učně byly většinou nerozhodující. "Učební pán" přijal učně jen tehdy, když měl jistotu, že jeho práce mu přinese osobní prospěch a zisk, a velmi často se stávalo, že učební pán prodlužoval a protahoval učňovskou dobu, aby mohl mladého pracovníka co nejvíce vykořistit a nahradit si tak domnělé výdaje, které měl s jeho vyučením. A když konečně učeň po 3 až 4 letech učení dostal výuční list a učební pán mu měl platit mzdu jako dělníkovi, často se ho zbavoval a mladý dělník se potloukal z dílny do dílny a v období krise byl nezaměstnán.

Dnes naši hoši i děvčata nepůjdou do učení v tom starém smyslu, ale budou chodit do škol a souběžně s theoretickou přípravou, postavenou na moderních pedagogických i vědeckých základech, se budou postupně obeznamovat se svým budoucím povoláním. Bude o ně v plném rozsahu postaráno i po stránce bydlení, osobního vybavení i rekreace a zotavení.

Obrázek o tom, jak žili učňové u nás, nám dávají příklady ze zemí kapitalismu, kde mládež je i nadále předmětem vykořisťování, a co ještě hroznějšího - stává se bezbranným objektem a obětí válečných paličů. Čteme, jak v západním Německu se také zajímají o mládež, starají se o ni, ale za jakým účelem! Štáb okupačních armád v západním Německu vypracoval nedávno instrukce o reorganisaci pracovních oddílů, utvořených okupačními úřady při jejich vojenských útvarech. Do těchto oddílů se nahánějí mladí muži, kteří se pod rouškou pracovních oddílů mají stát základem nové Wehrmacht. Zmíněná instrukce zdůrazňuje "nutnost doplnit kádry t. zv. pracovních oddílů důstojníky a poddůstojníky Wehrmachtu, kteří mají zkušenosti z poslední války", a dodává: "V nejkratší lhůtě německé pracovní oddíly se sborem pohraniční stráže musí být schopny utvořit jádro armády západního Německa, která musí dodat elitní vojsko atlantickým ozbrojeným silám."

A jak to vypadá s dorostem v titovské Jugoslavii? Pan Čolakovič, pověřenec pro vědu a umění v Titově Jugoslavii, prohlásil nedávno, že žáci vysokých škol musí být prověřeni a že je nezbytné omezit tvoření kádrů. V dubnu letošního roku bylo zavřeno 29 odborných a 106 továrních škol. V Záhřebu má 5000 žáků k užívání budovu schopnou pojmout sotva 500 žáků. Záhřebský časopis Vjesnik oznámil, že pouze 25 % žáků středních škol má k disposici potřebné učebnice. V četných školách nemohou žáci sehnat papíry a píší na okraje časopisů, a to v době, kdy titovská klika vydává množství propagačních publikací! - I to je pro nás poučením, do jakých konců vede odchýlení se od linie socialismu a od přátelství se Sovětským svazem. Tam bychom se byli dostali i my, kdyby se byl podařil pokus reakce o zvrat v r. 1948 a zločinné pokusy všech těch odhalených zrádců, kteří nás chtěli svésti s cesty k socialismu.

U nás naopak stupňujeme péči o pracující dorost, zřizujeme pro pracující mládež její vlastní domovy, její vlastní školy a stát se stará o výchovu nové generace dělnické třídy. Bude to generace zdravá, uvědomělá a dokonale odborně připravená na velké úkoly, které ji čekají při dokončení cesty k socialismu, jeho upevnění a při přechodu do ideálního hospodářského a společenského zřízení, k němuž rychlými kroky spěje náš vzor - Sovětský svaz. (Potlesk.)

Podpředseda Komzala: Dávam slovo poslednému rečníkovi, posl. Burdovi.

Posl. Burda: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi!

V září letošního roku projednávali v senátě Spojených států amerických vskutku zajímavý zákon. Podle něho měla být vydána zvláštní poštovní známka na paměť amerických roznašečů novin. Pan senátor Carlson, který senátu návrh zákona zdůvodňoval, řekl mezi jiným: "spotřebitelům ve Spojených státech je každý den roznášeno více než 52 mil. výtisků novin, jednoho z těch druhů zboží, které nejvíce podléhá zkáze. Celá legie přibližně půl mil. chlapců je účastna na tomto procesu a věk těchto pracovníků se pohybuje od 10 let do zletilosti.... Peněz, vydělaných roznašeči novin, bývá užito na chvályhodné účely. Mnozí z nich přispívají na provoz svých domácností. Mnozí z nich se sami šatí a chystají se podílet na výlohách spojených se svým dalším vzděláním... Demokratická společnost se takto snaží poskytnout své mládeži možnosti k nejvyššímu rozvoji."

Odmyslíme-li si v projevu pana sen. Carlsona snůšku květnatých slov, zůstane nám holá, tvrdá skutečnost bezútěšného postavení mladé generace ve Spojených státech amerických, ukáže se nám v pravém světle americká "svoboda" i tolik kapitalisty vychvalovaný "americký způsob života".

Mladá generace USA, která tak jako mládež v ostatním světě vchází do života s hlavou plnou ideálů, která touží po vzdělání, po kvalifikaci, aby pak své tvůrčí schopnosti mohla uplatnit v plodné práci, tato mladá generace je kapitalismem odsouzena k nečinnosti, nemá většinou možnost získat ani nejzákladnější odborné znalosti potřebné k životu, je nucena tvrdě hájit holý život.

Statisíce mladých hochů a děvčat opouští předčasně školu a jdou hledat zaměstnání, aby si vydělali alespoň na nejnutnější živobytí. 50 až 70 % z dělníků na pilách, v balírnách, čistírnách a konservárnách jsou děti pod věkovou hranicí. Vykořisťování a zotročování dětí je v Americe běžným zjevem. Jít v USA do učení - to znamená projít trnitou cestou nejhrubšího útlaku a bezpráví. Učební doba je tam stanovena od 3 do 7 let. Učni většinou nedostávají vůbec mzdu, jsou nuceni několik let zdarma anebo za žebráckou almužnu dřít na kapitalisty. A co je čeká po vyučení? Velmi často nezaměstnanost, beznadějné hledání práce, bída, hlad, anebo jsou nuceni pracovat jako nekvalifikovaní dělníci. Tak postupně ztrácejí i získanou kvalifikaci.

V USA je 2 a půl mil. mladých lidí, kteří nemohou sehnat zaměstnání a pro něž je nedostižné získat základní vzdělání, kteří své mladé síly nemohou uplatnit a jsou odsouzeni k nuznému životu. Armáda nezaměstnaných je při tom den ze dne početnější. Může tato armáda nezaměstnaných mladých lidi pomýšlet na to, že se někdy ožení a založí vlastní domácnost? Může pomýšlet na studia, na další vzdělání, když nemá ani to nejnutnější, potřebné k životu? A přitom kapitalisté a jejich pomahači vychvalují Ameriku jako zemi velikých možností pro každého. Ano, pro každého, kdo má peníze. Děti boháčů, bankéřů a fabrikantů mají všechny možnosti. Žijí v blahobytu, přepychu, mohou studovat, za peníze se státi doktory, řediteli, inženýry, mají možnost sportovat, zkrátka dělat všechno, co se za peníze v Americe dělat dá. Ale děti dělníků, děti pracujících, ty mají většinou jen možnost dřít na kapitalisty, žít v chudobě a nedostatku a strádat v době nezaměstnanosti.

Na to, poslat děti na studia, není tam v dělnických rodinách ani pomyšlení. Vždyť 4leté studium na universitě stojí "jen" 6 až 14.000 dolarů, to je 300.000 až 700.000 Kčs. Tedy chceš-li v Americe studovat, můžeš. Je jenom potřeba, abys měl peníze. Na to, jsi-li nadaný, máš-li chuť do studia, na to se už tak nehledí. A aby pracující peníze neměli, o to se kapitalisté dovedou důkladně postarat. Proto také 70 % mládeže z řad pracujícího lidu nemá dostatek prostředků k tomu, aby mohlo získat středoškolské vzdělání. Na universitní vzdělání nemohou ani pomyslit. Na druhé straně však plných 100 % dětí bankéřů, fabrikantů a statkářů má nejen středoškolské vzděláni, ale dokonce i universitní diplomy. Hloupé mohou být děti kapitalistů sebevíc, hlavní je, že mají peníze, že si mohou dovolit zaplatit těch 14.000 dolarů za universitní vzdělání. Opravdu, za těch 14.00 dolarů je možné i toho největšího vola naučit, jak utlačovat a vykořisťovat pracující.

Státní stipendia pro nadané sociálně slabé studenty v Americe neexistují. Na to nemá kapitalistická vláda prostředků. Nemá prostředků ani na solidní výchovu dorostu, na skutečnou kulturu, ani na sociální péči. Proto je v Americe 41 milionů dětí bez lékařské péče, v plné jedné třetině amerických okresů nemají dětského lékaře, 4 a půl milionu lidí tam trpí chronickou podvýživou. Ale zato na kýčovou literaturu a filmy, na zbrojení, na budování vojenských základen, na výrobu zbraní, atomových bomb, na organisování špionáže a diversí v lidově demokratických zemích a Sovětském svazu, na válku v Koreji, na to kapitalističtí vládcové Ameriky dovedou vynaložit těžké miliardy, vyždímané z krve a potu pracujícího lidu.

Stejný obraz života mladé generace najdeme i v ostatních kapitalistických zemích. V ještě horších podmínkách žije mládež v t. zv. závislých zemích a koloniích. Všude v těchto zemích žije mládež v ovzduší existenční nejistoty, neslýchaného sociálního a politického útlaku, v ovzduší nezaměstnanosti, bídy a hladu. Těžce doplácí mladá generace těchto zemí na americkou "svobodu" i na americký způsob života, které v jejich zemích zavádějí imperialisté. V západním Německu, kde také mládež žije v ovzduší americké "svobody", je přes 2 miliony nezaměstnaných. Z toho je plných 1,600.000 mladých lidí. Ze 750.000 hochů a děvčat, kteří v r. 1950 dokončili školu, plných 300.000 nedostane vůbec zaměstnání.

My, kterým bylo dopřáno zúčastnit se letos slavného světového festivalu mládeže a studentstva v Berlíně, měli jsme možnost na mnohém poznat americkou "svobodu" i jejich způsob života. Věřte, že k tomu v Berlíně stačil krátký pohled přes hranice do západního Německa. Několik kroků od hranic stáli po zuby ozbrojení západoněmečtí policajti. A každému z nich se u pasu houpal dlouhý sollidní pendrek. Na co asi ty pendreky mají? Na kapitalisty, na bankéře, na statkáře, fabrikanty a americké okupanty jistě ne. Ještě se v kapitalistické zemi nestalo, že by policajti pendrekovali kapitalisty. Mají je proti pracujícím, proti dělníkům, proti pokrokové mládeži, proti těm, kteří se opováží reptat na to, že jsou nezaměstnaní, kteří nejsou spokojeni se svým bídným sociálním postavením, kteří nesouhlasí se zbrojením, s přípravou války a s americkou okupací, proti těm, kteří chtějí jednotné demokratické a mírumilovné Německo. Taková je skutečná, pravá tvář americké "svobody". Tak vypadá "péče" kapitalistů o mladou generaci. Kapitalismus je metlou mladé generace, ničitelem jejích nejzákladnějších potřeb, snah, tužeb a přání, je ničitelem všech mladých tvůrčích sil.

Dobře si pamatujeme kapitalistické svobody a kapitalistický ráj z dob předmnichovské republiky. Dobře si pamatujeme na statisíce nezaměstnaných, na zenklovské žebračenky, na policajtské pendreky a střílení do dělníků. A o výhodách této "svobody" a o kráse amerického způsobu života se snaží imperialisté a jejich pomahači, Zenklově, Drtinové, Majerové a jim podobní snůškou falešných frází a vylhaných argumentů pře- svědčit naši mladou generaci, roníce slzy nad jejím dnešním osudem. Jak strašně málo znají naši mládež! Naše mládež se nerozhoduje, ona se už dávno rozhodla. Rozhodla se pro svobodu a demokracii naši, proletářskou, svobodu všeho pracujícího lidu. (Potlesk.) Rozhodla se pro svobodu od nezaměstnanosti, pro svobodu od kapitalistického útlaku, pro svobodu, kde může uplatnit všechny své mladé tvůrčí síly, všechen svůj elán v budovatelské práci, rozhodla se pro svobodu lidové demokracie a socialismu. A jestli se pánům Zenklům, Drtinům a jejich společníkům americká svoboda i americké poměry tolik líbí, ať si tam beze všeho nadosmrti zůstanou. Nám po nich smutno není, my si šťastný a spokojený život vybudujeme bez nich, po svém a pro sebe. (Potlesk.) A s vytčené cesty ke stále lepšímu životu nesvedou naši mládež ani služebníci kapitalistů u nás, Šling, Švermová, Clementis, Slánský a jim podobní. Mládež tyto zrádce odsuzuje a s odporem se od nich odvrací.

Ještě rozhodněji půjde mládež za naší slavnou komunistickou stranou Československa, za soudruhem Klementem Gottwaldem, zahrne je ještě větší láskou a vděčností, ještě nadšeněji a rozhodněji bude plnit úkoly, které jí oni ukládají. Na zradu kapitalistických zaprodanců, na špionáž, diversi a válečnou propagandu odpovídá naše mládež stále důrazněji budovatelskou prací, ještě větším úsilím v boji za mír. Tisíce mladých lidí buduje nové dělnické město a srdce našeho průmyslu, Ostravu. Tisíce jich pracuje na stavbách mládeže. Mládež, svazácké kolektivy ve stále větši míře příkladně plní úkoly na pracovištích. Úderka Bořuckého na dole Jeremenko plní své úkoly průměrně na 110 %. Kolektiv svazáků s ostatními pracovníky vysoké pece čís. 5 Vítkovických železáren Klementa Gottwalda dosáhl na zpevněné normě podle usnesení strany a vlády z 8. prosince t. r. výkonu 132,2 %. Je to dosud největší výkon, jakého bylo za dobu trvání této vysoké pece dosaženo. Na dole Jan Maria mládežnická parta soudruhů Gvuždě a Klvače zjistila, že splnění plánu do 13. prosince je ohroženo. Sfárali proto ihned na další směnu. Když vyfárali, pravil soudruh Gvužď: "Máme skoro nejhorší těžební podmínky v revíru, ale bojujeme. Nepolevíme. Třetí rok pětiletky splníme o 17 dnů dříve."