Dlouhodobý úvěr na financováni investic nebude Investiční bankou ani ústavy lidového peněžnictví poskytován. Krátkodobý úvěr bude poskytován jen v případech předvídaných hospodářským plánem, jako na příklad na sezónní zásoby materiálu, rozpracovaných výrobků, hotových výrobků, neodeslané zboží, za poskytnuté služby a podle rozhodnutí vlády též na ostatní dočasné potřeby. Ministr financi stanoví směrnicemi způsob a podmínky poskytování těchto krátkodobých úvěrů, způsob placení a fakturování, kontrolu, prováděnou peněžními ústavy, i důsledky, plynoucí z porušení finanční kázně. Ministr financí je odpověden za splnění státního rozpočtu v celku, za kontrolu finančního hospodaření a za plnění finančního plánu ministerstev.

Provedení tohoto zákona předpokládá řadu okamžitých opatření. Vedoucí pracovníci musí věnovati daleko více péče i pozornosti hospodaření, ještě více podporovat socialistické soutěžení a ještě důsledněji vést ve spolupráci s odborovým hnutím zaměstnance k tomu, aby se stali skutečnými hospodáři v závodech. To vše budou moci splnit tehdy, budou-li výrobu a práci ve svých podnicích nově organisovat podle sovětského vzoru, odstraňovat zbylé kapitalistické methody a budou-li se ještě více při plnění těchto úkolů opírat o iniciativu pracujících.

Soudružky a soudruzi, paní a pánové, výbory hospodářský a rozpočtový projednaly návrh zákona o financování národních a komunálních podniků a návrh jednomyslně schválily. Navrhuji jménem obou výborů jeho přijetí beze změny. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan ministr financí Kabeš. Prosím pana ministra, aby se ujal slova.

Ministr Kabeš: Paní a pánové, soudružky a soudruzi!

Návrh zákona o úpravě financování národních a komunálních podniků má dosah podstatně širší, než by se zdálo plynout z jeho názvu. Je to dáno tím, že tu nejde jen o formy a podmínky opatrováni potřebných peněžních prostředků pro naše socialistické podnikání, jak by snad plynulo ze samého pojmu financování. Jde tu o to, aby v naší výrobě i v obchodě byly důsledně uplatněny základní principy socialistického hospodaření, které spočívají na vědomém využívání ekonomických zákonů ve prospěch socialistické společnosti.

Financování podniků v naší soustavě se po roce 1945, tedy hned v počátcích naší lidové demokracie, nemohlo co do své formy brát ihned novými cestami, i když jeho obsah byl při vší své nehotovosti už zcela nový.

Brzy po osvobození vítěznou Rudou armádou, ještě před znárodněním průmyslu, stala se naléhavou potřeba státního zásahu do financování podniků. Prvním příkazem tehdy bylo, aby válkou a okupací rozvrácené hospodářství bylo obnoveno, aby se roztočila kola výroby, aby byly obnoveny nutné zásoby, aby výrobní prostředky byly převedeny z hospodářství válečného na mírové, aby podniky byly udrženy v provozu, a to zatím bez ohledu na to, v čí rukou byly. Proto byl vydán dekret presidenta republiky z 19. září 1945, č. 78 Sb. o přechodném finančním zabezpečení hospodářských podniků, který mimo jiné zmocňoval ministra financí, aby v dohodě s příslušným resortním ministrem přejímal státní záruky za úvěry, poskytnuté podnikům peněžními ústavy.

Znárodňovacími dekrety z října 1945 byl již zřízen i Fond znárodněného hospodářství, ovšem tehdy jen pro službu náhradovou, ačkoliv podle svého určení byl by měl již být ústředním evidenčním místem našeho znárodněného podnikání, místem, které mělo soustřeďovat jeho zisky i ztráty a očistit jeho bilance.

Národní podniky čerpaly úvěry na provoz i na investice u kteréhokoli peněžního ústavu a používaly zejména státem zaručených úvěrů podle dekretu č. 78/1945 Sb. Soustavná bankovní kontrola, jak jí rozumíme v socialismu, nebyla za těchto poměrů myslitelná. A přece národní podniky byly už tenkrát částí jednoho celku, téhož jednotného národního vlastnictví. I v prosazováni této samozřejmosti byly před únorem naší Komunistickou stranou vedeny nejúpornější boje. K podstatnějšímu pokroku jsme došli teprve vydáním zákona č. 51/1948 Sb. o úpravě některých finančních poměrů národních podniků průmyslových a potravinářských. Podniky, kterých se tento zákon týkal, měly být napříště v obchodním spojení v zásadě vždy jen s jedinou bankou pro poskytování provozního úvěru. Pro účely financování investic byly podniky povinny používat výlučně služeb banky, určené pro investiční úvěr; zásada odděleného financování provozu a financování investic byla tu již tenkrát jasně uvedena v život. Podniky měly podléhat peněžní kontrole banky. Byly vybaveny kmenovým jměním, které se stanovilo v takové výši, aby mohly plnit úkoly, které jim dával hospodářský plán. Zákon dával podklad k úplné obnově finanční rovnováhy podniků, porušené válkou a okupaci a přechodem z války v mír.

Tak tu v zárodcích vidíme principy, které se v našem podnikovém socialistickém sektoru uplatňují do dneška.

V roce 1949 dochází k rozšíření okruhu podniků napojených na Fond znárodněného hospodářství (zákon č. 161/1949 Sb. o úpravě některých finančních poměrů dalších národních podniků). Organisace a hospodaření Fondu byly pak upraveny vládním nařízením č. 253/1948 Sb. o Fondu znárodněného hospodářství.

Takto byla postupně uskutečňována ustanovení budovatelského programu Gottwaldovy vlády z 8. července 1946. I když jsme tu učinili podstatný krok vpřed, nebylo ještě možno hovořit o uskutečňování socialistického principu ve finančnictví, právě tak jako nebyly v té době ještě uskutečněny a uskutečnitelny socialistické principy v hospodaření a v organisaci podniků. Výrazem toho bylo tenkrát zejména, že nebyly jestě vytvořeny přímé vztahy mezi finanční základnou našeho národního podnikáni a mezi státním rozpočtem, že na jedné straně stály naše národní podniky a později i podniky komunální s Fondem znárodněného hospodářství a na straně druhé statní rozpočet. Mezi Fondem znárodněného hospodářství a státním rozpočtem byla ovšem jedna souvislost: národní podniky odváděly Fondu čisté zisky a částky, vyplývající ze snížení kmenového jmění, a naproti tomu se jim z prostředků Fondu hradily částky, potřebné ke zvýšení kmenového jmění, po případě se souhlasem vlády na jeho doplnění, vznikla-li potřeba doplnit bilanční ztráty. K vyrovnání převahy výdajů nad příjmy mělo se Fondu dostat přídělu ze státního rozpočtu, a naopak zase přebytky Fondu měly vplývat cestou státního rozpočtu do státní pokladny.

Tato souvislost mezi národními podniky a státním rozpočtem nabyla nových rysů po 1. lednu 1949, kdy byla zavedena všeobecná daň. Jejím vlivem i vlivem rostoucích státních příjmů z jiných zdrojů se hromadily na účtech státu pokladní přebytky, které se stávaly hlavním zdrojem prostředků pro financování našich národních podniků. Takto se stával stát hlavním financiérem bank i výroby i distribuce.

Fond znárodněného hospodářství přijímal části podnikové akumulace, totiž odvody zisků a úroky z kmenového jmění, zatím co všeobecná daň i zvláštní daň výdělková plynuly přímo do státního rozpočtu. Úhrada peněz, potřebných k financování zejména úprav kmenového jmění, pokud nebyla kryta běžnými příjmy Fondu, byla opatřována úvěrem Fondu u Investiční banky. A až dodatečně, ze státní závěrky za rok 1949, věnoval stát na částečnou úhradu potřeb Fondu přebytek svého rozpočtového hospodaření. Teprve od roku 1950 bylo na dotaci Fondu znárodněného hospodářství pamatováno přímo ve státním rozpočtu a v polovici roku 1950 došlo k nové úpravě finanční služby Fondu. Stalo se tak zákonem o financování národních a komunálních podniků (č. 104/1950 Sb.), který platí do dneška.

Tato zákonná úprava se opírala o ústavně vymezený pojem operativní správy národního majetku socialistickými podniky. Upravila jednotně financování všech národních podniků a týkala se i podniků komunálních. Dotvořila z Fondu znárodněného hospodářství ústřední zúčtovací a financující místo našeho socialistického podnikového sektoru.

Zákon č. 104/1950 Sb. sice znemožnil poskytování investičních úvěrů národním a komunálním podnikům, avšak dával možnost samotnému Fondu znárodněného hospodářství, aby získával úvěr na doplňování kmenového jmění podniků prostřednictvím lnvestiční banky. Nevyloučili jsme tedy tímto zákonem dlouhodobé úvěry jakožto zdroj financování investic národních a komunálních podniků. Tento zákon také ještě nestanovil dost výrazně odpovědnost za finanční hospodaření podniků. Nemluvili jsme v něm o přímé odpovědnosti kohokoli v tomto směru.

Toto je soustava, kterou dnes máme a která mezitím byla předstižena prudkým organisačním vývojem našeho hospodářství.

Rozhodujícím v tomto směru bylo zasedání ÚV KSČ dne 6. září 1951, z něhož vzešel popud k dalekosáhlé reorganisaci v našem průmyslu i obchodu a jehož logickým důsledkem je i reforma našeho státního rozpočtování, která je základním obsahem dnešní osnovy zákona o úpravě financování národních a komunálních podniků. Nová organisace národních podniků a výrobních ministerstev samotných se stala předpokladem nové organisace státního rozpočtu, nového finančního řádu a nové organisace odpovědnosti za finanční výsledky našeho národního podnikání, jakož i nového, dosud ne dost hlasitě a důsledně uplatňovaného důrazu na rentabilitu, na finanční výsledky podnikání, na kalkulaci a hospodárnost, na roli zákona hodnoty v našem společenském řádu.

Socialistická forma podniků, socialistické vlastnictví výrobních prostředků, má dnes už naprosto rozhodující převahu v našem hospodářství. Podmínky pro to vytvořil vítězný únor a pětiletý plán. Státní rozpočet na rok 1949 po prvé a již natrvalo soustředil v sobě takovou část akumulace, že jsme přestali být odkázáni na živelný vývoj vkladů a mohli jsme při naprostém zachování stability naší měny vystupňovat financování rozvoje našeho hospodářství v rozměrech na naše poměry neslýchaných a vytvořit tak bezpečnou finanční základnu pro plnění našeho pětiletého hospodářského plánu. Tak vznikla cestou skutečnosti mezi státním rozpočtem a finančním hospodařením našich podniků přirozená souvislost, které však zcela neodpovídal právní řád našeho financováni. Máme dosud dvojí středisko financování: jednak státní rozpočet a jednak Fond znárodněného hospodářství jakožto celkem samostatné složky, a co je hlavní, máme dvojí linii financování: jednou z nich je financování státních výdajů správních a druhou je financování našeho socialistického národního podnikáni. To odporuje základnímu požadavku socialistické hospodářské soustavy, kterým je jednota hospodářství, representovaná jednotným, jediným plánem statkovým a s ním zcela sladěným jediným plánem finančním. Tímto jednotným finančním plánem, základem a nástrojem veškeré finanční politiky ve státě je státní rozpočet.

Tuto zásadu, osvědčenou zkušeností Sovětského svazu, jehož boje a oběti při budování socialismu a z nich plynoucí poznatky nám nesmírně usnadňují naši cestu k socialismu, činíme dnes tedy osou úpravy, kterou vám vláda předkládá a která se má týkat jak hospodaření národních a komunálních podniků, tak i příjmů a vydání státní správy. Takto jednotný státní rozpočet, zahrňující pod jednotný režim veškeré příjmy i veškeré výdaje státní správy a socialistického podnikání, bude vsak socialistickým jen tehdy, podaří-li se nám udržet jednotu mezi ním a státním hospodářským plánem, t. j. plánem statkovým i plánem pracovních sil. I k tomu má být naše nová úprava tvrdým nástrojem, a to tím, že činí číselně vyjádřené finanční vztahy mezi státním rozpočtem a podniky závaznými a stanoví odpovědnost resortních ministrů za jejich plnění.

Hospodářství našich národních i komunálních podniků se tak dostává pod přímou ingerenci odpovědného hospodáře, t. j. vlády, a pod přímou odpovědnost ministrů. Možno říci, že tato osnova představuje novou a důslednou organisaci odpovědnosti ministrů za hospodářství a za hospodárnost v našem státě.

Tato všestranná odpovědnost je přirozeným požadavkem plánovaného hospodářství. Kdo odpovídá za výrobu, musí plně odpovídati za její výsledky finanční. Ale právě finanční odpovědnost byla dosud zamlžována existencí Fondu znárodněného hospodářství, který byl vcelku automaticky fungujícím zařízením, byl reservoirem finančních prostředků a při jehož činnosti nevznikala tvrdá a jasná finanční odpovědnost pro nikoho - kromě odpovědnosti ministra financí za hospodaření Fondu jakožto peněžního ústředí národních podniků. Ministr financí však nejenom nebyl s to důsledně uplatňovat odpovědnost podnikových a nadpodnikových orgánů, ale neměl ani ekonomických prostředků, kterými by podniky k plnění finančního plánu mohl přimět.

Nová úprava proto jasně stanoví resortní odpovědnost za finanční hospodaření podniků, dávajíc současně odpovědným ministrům do rukou i nástroje k řízení finančního hospodaření podniků.

Finančními plány hlavních správ a podniků, které budou rozpracováním vrcholných cifer rozpočtových, bude jejich podíl na příjmech i na vydáních státního rozpočtu přenesen až do podnikových hospodářství. Prostřednictvím těchto vrcholných čísel budou tedy určeny celkové základní obrysy finančních plánů jednotlivých podniků. Tyto plány budou, ježto státní rozpočet má závaznost zákona, ze zákona závazné a jejich dodržovaní bude kontrolováno.

Na doplnění svých prostředků budou podniky od banky dostávat jen krátkodobý úvěr, a to jen v případech zákonem a dalšími předpisy stanovených a jenom podle stupně plnění plánu. Poskytování krátkodobých úvěrů bude pak vymezeno rovněž vládou schvalovaným úvěrovým plánem Státní banky.

Rád bych v této souvislosti osvětlil význam závaznosti, odpovědnosti a plánovitosti těchto finančních čísel na dvou příkladech:

Podnikům bude stanoven odvod části zisku do státního rozpočtu, avšak určitý podnik nebude s to splnit tento úkol. Z nedostatku prostředků na splnění úkolu však nevyplyne pro tento podnik žádná možnost odkladu placení, nýbrž podnik bude musit platit podle plánu i na úkor svých jiných povinnosti, na př. na úkor úhrad za splatné přijaté faktury.

Jiný případ. Vládní návrh praví, že se ve shodě se stanovenou výší odvodů a přídělů určí státním rozpočtem ministerstvu část plánovaného zisku, které má být použito k financování investic. Proti dnešnímu stavu tu přestává automatičnost úhrady investic Investiční bankou, a jejich plánování, plnění plánu nebude již jen věcí jednání o zařazení investice do investičního plánu, nýbrž ministerstva sama se budou musit postarat o vlastní úhradové zdroje. Budou se musit starat předně o to, aby již svoje plány sestavila reálně, a za druhé budou je musit ve vlastním zájmu plnit. Kdyby tak nečinila, nezbylo by jim dost prostředků na investice a nemohla by splnit investiční plán.

Vládě i jednotlivým ministrům se dostává účinné podpory v jejich úsilí po utužení pořádku v našem hospodářství. Podnikům pak se dostává větší hospodářské samostatnosti a s tím ovšem i odpovědnosti.

Také odpovědnost za příjmy na všeobecné dani bude připadat tomu, kdo odpovídá materiálně; bude úkolem ministrů, kteří řídí příslušné hospodářské obory, aby se starali o naplnění rozpočteného výnosu všeobecné daně.

Zvláštního důrazu dostává se v nové úpravě řídící úloze vlády. Kromě návrhu státního rozpočtu bude vláda schvalovat i úvěrový a pokladní plán Státní banky, projednávat případy nedodrženi rozpočtových odvodů a přídělů, bude uplatňovat odpovědnost jednotlivých ministrů, bude určovat, jak se použije zisků, kterých dosáhnou podniky nad plán, bude rozhodovat o úhradě neplánovaných ztrát, bude sledovat na podkladě čtvrtletních zpráv ministra financí plnění státního rozpočtu atd. Tak je tedy postaráno, aby vláda vedla pevnou rukou naše hospodářství a aby kontrolovala plnění plánu a zjednávala rychlou nápravu zjištěných nedostatků.

Ministr financí bude zproštěn odpovědnosti za běžnou finanční službu Fondu znárodněného hospodářství, protože tato služba se dnem účinnosti nové úpravy, t. j. od 1. ledna 1952, zastavuje. Zato se mu však ukládají dvě zásadní povinnosti: musí se starat o zabezpečení finančních prostředků ve státním rozpočtu, aby provádění hospodářského plánu bylo po finanční stránce plně zajištěno, a zejména se mu ukládá povinnost kontrolovat hospodaření ministerstev (rozumí se, včetně podniků jimi řízeních). Tuto kontrolu bude provádět ministr financí podle povahy věci buď z ministerstva nebo orgány bank a národních výborů. V této souvislosti si dovoluji zdůraznit, že na soustavné bankovní kontrole a souhře mezi ministerstvem financí, Státní bankou, Investiční bankou a lidovým peněžnictvím bude záviset nemalá část úspěchu naší nové soustavy financování. Za žádných okolností nesmí v bankách selhat peněžní mechanika této soustavy. Na tom, aby se banky - a totéž platí o ústavech lidového peněžnictví - neodchýlily od svých povinností, nýbrž aby je pevně a tvrdě vykonávaly, závisí účinnost zábran, vytvořených navrhovaným zákonem, i účinnost uplatnění osobní odpovědnosti hospodářských orgánů. Z ministerstva financí a všech jemu podřízených orgánů se musí stát nástroj nejen kontroly, nýbrž i pomoci resortům ve všem, co se týče techniky a mechaniky financování a finanční služby.

Musíme si být také vědomi, že nová úprava klade vysoké požadavky na vedoucí orgány hospodářských ministerstev, hlavních správ i podniků. Jim připadá úkol, aby při řízení a kontrole našeho hospodářství spolu s finančními orgány bděly nad plněním státního rozpočtu a hájily tak náš společný státní zájem.