Mám za to, že nebude na škodu, když v prvé řadě vzpomenu těch, kteří se dopustili podvodu a zrady na dělnické třídě a na všech pracujících, když 28. října 1918 na shromážděních lidu vyhlašovali porážku starého rakouského kapitalistického řádu a zrození Československé republiky jako státu, který se bude budovat klidnou zákonnou cestou jako stát sociálně spravedlivý, ve kterém už nebude ani chudáků ani boháčů.

Tito lidé - téhož dne - přijali a vyhlásili zákon ze dne 28. října 1918 č. 11 Sb., podle kterého bylo pro území Československé republiky zachováno v platnosti mimo jiné i ustanovení rakouských a uherských zákonů a nařízení o právu shromažďovacím a spolčovacím, která zakazovala pod přísnými tresty každé shromažďování dělnické třídy k boji proti kapitalistickému řádu a která se stala součástí našeho tehdy "nového" právního řádu, a to zákon z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. o právu spolkovém a zákon ze dne 15. listopadu 1867 č. 135 ř. z. o právu shromažďovacím, stejné jako nařízení bývalého uherského ministra vnitra ze dne 2. května 1875 o dozoru nad spolky a nařízení z r. 1903 o právu shromažďovacím.

Těchto zákonných norem použila úřednická vláda, nastrčená Masarykem, k potlačení revolučního dělnického hnutí v prosinci 1920, což znamenalo upevnění kapitalistického panství a vydání Československé republiky na pospas nejrůznějším zahraničním monopolům, zvláště americkým. To za prvé.

Za druhé: těchto zákonných norem bylo použito v prosinci 1920 k rozbití soc. demokratické dělnické strany a k ochraně majetku, nastřádaného dělnickou třídou, ukradeného zrádnými soc. demokratickými vůdci, kteří z vděčnosti k buržoasii a pro záchranu kapitalistického řádu odmítali jakékoliv zásadní změny zákonů spolčovacích a shromažďovacích.

Funkce spolkového a shromažďovacího práva v předmnichovské republice spočívá v systematickém potlačování formální svobody shromažďovací, formálně přiznané všem ústavou z r. 1920, ale odpírané pracujícím, zejména dělnické třídě a zvláště pak komunistické straně, jak na příkladech později ukážu.

Naproti tomu skutečná, téměř neomezená svoboda byla ponechána sdružením rázu hospodářského, tedy kapitalistického spolčování, kteroužto formou spolčování pracující vrstva v národě hospodářsky nesmírně trpěla. To ovšem neohrožovalo veřejnou bezpečnost nebo veřejné blaho podle zákona z r. 1867, zákona to kapitalistické třídy.

Pod pojmem veřejné bezpečnosti se myslelo především na bezpečnost politických a hospodářských posic kapitalistické vládnoucí třídy. Pod pojmem veřejného blaha - podle právních norem - se rozuměl souhrn všech třídních potřeb a zájmů kapitalistů a buržoasie. Pokud však šlo o politická, sociální a zájmová zřízení pracujícího lidu, zvláště pak dělnické třídy, byla taková sdružení trpěna jen potud, pokud neohrožovala kapitalistický řád a blaho buržoasie. O to se starali nejoddanější přisluhovači kapitalistů - buržoasní advokáti, soudci a právníci, jež kapitalisté také přikrmovali. O tom nejlépe svědčí dokumenty, které jsou uloženy v archivu čs. parlamentu z doby předmnichovské republiky.

Uvedu z těch několika tisíc případů aspoň několik interpelací podaných komunistickými poslanci v různých letech ve věci porušování shromažďovacího práva, abych ukázal, jakým svobodám se těšila dělnická třída, zejména komunistická strana a její příslušníci, v předmnichovské republice.

Tak na př. posl. s. Haken v 264. schůzi poslanecké sněmovny v r. 1924 mluvil o americké pomoci, která nás stála jen na úrocích ročně téměř čtvrtinu částek, za které byly potraviny prodávány. Dále mluvil o tom, že má být Československu uložena povinnost platit kontribuci - prý za naše osvobození - při čemž si stěžoval, že okresní politická správa v Turnově zakázala veřejnou schůzi v Českém Dubě a v Turnově s programem: Koalice, korupce, kontribuce. S. posl. Haken podal ministru vnitra v uvedené věci interpelaci dne 9. května 1924, která byla rozdána v poslanecké sněmovně pod č. 4606. Uvádím zde vždy čísla, aby si to mohl ten, kdo má zájem, v archivu přečíst a zkontrolovat.

Ministr vnitra Malypetr odpověděl na uvedenou interpelaci, sněm. tisk XII/4794, dne 18. června 1924, že "okresní správa politická v Turnově zakázala pořádání veřejné schůze lidu s programem ťKoalice, korupce, kontribuceŤ, ježto na schůzi mělo býti demonstrováno proti československo-francouzské smlouvě a proti koalici, z kteréhožto důvodu měl úřad obavu, že by tím byl ohrožen veřejný klid a pořádek. Odvolání, jež bylo podáno proti zákazu schůze v Turnově, bude rozhodnuto v cestě instanční a nemohu ovšem těmto rozhodnutím předbíhati."

Turnovští komunisté se ovšem nedočkali vyřízení svého odvolání.

Dne 18. dubna 1926 konala se na Vinohradech v Národním domě konference závodních výborů a rad. Konference byla policejnímu ředitelství v Praze řádně hlášena s programem: Sjednocení pracující třídy za minimální požadavky. Konferenci bylo přítomno podle presenční listiny 256 delegátů vyslaných závodními výbory a radami z celé Československé republiky s řádně ověřenými mandáty. Konference byla zahájena podle platných předpisů. Pověstný vládní komisař Klíma zasáhl do klidného průběhu konference neslýchaným způsobem zakázav čtení resoluce, ve které se žádalo splnění minimálních požadavků veřejných a státních zaměstnanců. Vedle toho žádal na každém řečníku, než bude mluvit, napsanou úplnou adresu se všemi nacionáliemi, jinak že řečníka nepřipustí ke slovu.

Podal jsem jako účastník této konference dne 6. května 1926 naléhavou interpelaci ministru vnitra o hrubém porušování shromažďovacího práva - sněm. tisk 258.

Ministr vnitra odpověděl dne 27. května 1926 - sněm. tisk 339 - takto: "Intervenující úředník sdělil při čtení resoluce předsedovi schůze, že nemůže připustit vzhledem k ustanovení § 2 shromažďovacího zákona k jednání část resoluce, která se vymyká ohlášenému programu konference. Intervenující úředník neporušil příslušné ustanovení shromažďovacího zákona."

Odpověď ministra vnitra byla v daném případě neslýchaným výsměchem ustanovení § 2 starého zákona z r. 1867 o právu shromažďovacím, neboť tento paragraf ukládal svolavateli, že konání takové schůze musí ohlásit nejméně o 3 dny dříve a musí tak učinit písemně, kde a kdy se shromáždění má konat. To se stalo, to jsme učinili, ale nikde není v § 2 žádné ustanovení o petičním právu, neboť v tehdejších dobách nebylo žádného petičního práva. To je pravda, ale kdepak tady zůstalo petiční právo každému občanu ústavou z r. 1920 zaručené? To pochopitelně tehdejšího ministra vnitra ani nezajímalo, neboť ústava - to byla moc finančního kapitálu plus průmyslového kapitálu plus zemědělského kapitálu a tím to skončilo. To byla ústava. Na tuto otázku ministr vnitra nedal odpověď.

Posl. s. Čižinská podala dne 19. prosince 1929 interpelaci ministru vnitra o zákazu schůzí, sněm. tisk 27/XIII. V interpelaci je uvedeno, že na den 16. prosince 1929 byl svolán veřejný projev nezaměstnaných celé Prahy do sálu Slovanského ostrova a že na den 18. prosince 1929 byla svolána veřejná schůze lidu do Bezovky na Žižkově. Tyto schůze však byly zakázány s nesmyslným odůvodněním: S ohledem na veřejnou bezpečnost a blaho.

Ministr vnitra dal odpověď na tuto interpelaci, ale až za 3 měsíce, t. j. 5. března 1930, sněm. tisk 342/I, ve které nesmyslné odůvodnění policejního ředitelství v Praze potvrdil a dodal, že pořadatelé zakázaných projevů nepoužili práva odvolání zákazu a tím se vzdali práva, aby zákaz byl instanční cestou přezkoumán.

Posl. s. Valo podal dne 16. června 1931, sněm. tisk 1268/IV, interpelaci ministru vnitra o zakázaných veřejných a členských schůzích KSČ na Slovensku. V interpelaci se uvádí, že sekretariát komunistické strany v Michalovcích podal okresnímu úřadu v Sobráncích žádost o povolení veřejné schůze na den 20. května 1931 v obci Kušín. Okresní úřad tuto žádost zamítl s tím, že svolavatelé neručí za udržení veřejného klidu, pořádku a blaha.

K tomu je nutno uvésti, že pro Slovensko neplatily rakouské zákony shromažďovací a spolčovací z r. 1867, nýbrž nařízení býv. uherského ministra vnitra ze dne 2. V. 1875 a ze dne 30. IX. 1903, podle kterého žádost o povolení veřejného shromáždění musela být podána aspoň 4 dny předem spolehlivými a plnoprávnými občany.

V interpelaci posl. Valo dále uvádí, že četnická stanice v Tibově ruší konání členských schůzí komunistické strany, a to tím způsobem, že četníci chodí po vesnici a vyšetřují, kdy a kde se konaly členské schůze komunistické strany, a zjišťují, kdo se jich zúčastnil. Zjistí-li takového občana, udávají ho na okresním úřadě pro konání nehlášených schůzí. Na takové udání byl odsouzen Jan Hamaš z Ronkovců ke 100 Kč pokuty, Jan Fenzik a Jan Benka z Tibavy, každý k 30 Kčs pokuty, Jan Vivžík a Juraj Pargiš ze Sobranců, každý k 30 Kč pokuty.

V interpelaci se dále uvádí, že okresní úřad ve Snině zakázal po dvakrát konání schůze v obci Ubly s odůvodněním, že prý se nedá zjistit ohlášené místo schůze. Mám za to, že na tuto interpelaci nebyla dána žádná odpověď, neboť na Slovensku se nepokládalo za úřední povinnost odpovídat komunistům na jejich interpelace.

Takových a podobných nebo ještě horších případů o potlačování občanských práv a svobod mohli by nám slovenští soudruzi uvésti celé stovky, ba tisíce, případů, které vyvěraly ze zlé, přímo nepřátelské vůle státního potlačovacího aparátu na Slovensku proti dělnické třídě a vesnické chudině.

Státní potlačovací aparát, který česká buržoasie posílala na Slovensko, skládal se ve své většině z nejhorších, lidem se sice podobajících osob, ale schopných každé surovosti, pro niž byli mnozí z Čech a Moravy překládáni na Slovensko, kde se to pokládalo za účelné, surově nakládat s pracujícím lidem na Slovensku.

Pak opravdu nebylo divu, že tito kolonisátoři z příkazu české buržoasie a za souhlasu slovenské reakce připravovali půdu na rozbití Československa a vehnání slovenského národa do náruče hitlerovských band proti Sovětskému svazu a proti českému národu, o co usilovala slovenská reakce od samého zrodu Československé republiky.

Posl. soudr. Gustav Kliment podal dne 17. června 1932 interpelaci, sněm. tisk 2104/VIII, ministru vnitra o nezákonném postupu okr. úřadu v Novém Jičíně a velitele četnické stanice v Kopřivnici.

V interpelaci se uvádí, že skupina Průmyslového svazu dělnictva v Kopřivnici oznámila okr. úřadu v Novém Jičíně konání celozávodní schůze. Tato schůze byla v poslední chvíli zakázána, svolavatelé neobdrželi oznámení o zákazu, rozdali den před konáním schůze pozvánky na tuto schůzi, kde uvedli místo, hodinu a program schůze. Tento zcela obvyklý způsob pozvání na dělnickou schůzi vyvolal v Kopřivnici hotovou razzii na svolavatele, kde četníci vrhli se do závodu pod vedením svého velitele, vyslýchali dělníky ze zločinu spáchaného proti zákonu na ochranu republiky a předváděli je k výslechu na četnickou stanici, aby tak dokázali vyhození dělníků ze závodu pro zločin.

Bohužel, ministr vnitra na tuto interpelaci také neodpověděl.

Posl. soudr. Juran podal dne 8. září 1932 interpelaci, sněm. tisk 2104/VII, ministru vnitra o rozpuštění voličské schůze v Zábřehu.

V interpelaci se uvádí, že dne 4. září 1932 konala se v Zábřehu na Moravě voličská schůze, svolaná komunistickou stranou. Policejní komisař Morgenstein, pověstný v tehdejších dobách, s několika četníky vtrhl do místnosti, kde se voličská schůze konala, zjišťoval, zda jsou všichni přítomní zapsáni do voličských seznamů, a když jeden nebo dva z účastníků schůze na otázku, kde jsou zapsáni ve voličských seznamech, odpověděli, že ano, ale v sousední obci, odkud se přestěhovali do Zábřehu a dosud nebyli do voličských seznamů v Zábřehu zaneseni, ač se o to ucházeli - tu policejní komisař voličskou schůzi jednoduše rozpustil a místnost dal četníky vyklidit. Na tento neslýchaný provokační postup policejního komisaře odpověděl ministr vnitra až za 5 měsíců, t. j. dne 24. února 1933, "že policejní komisař zjistil, že na voličské schůzi byly přítomny osoby přespolní, které prý zřejmě nebyly zapsány ve stálých voličských seznamech."

Mohl bych uvésti ne desítky, ale na sta takových případů o tom, jak hrubě byla porušována občanská práva ústavou zaručená.

A nyní mi dovolte, abych vám uvedl aspoň ještě jeden případ, a to posl. soudr. Hodinové-Spurné, která podala dne 24. června 1935 interpelaci, sněm. tisk. 44/III, ministru vnitra o zákazu schůze, protože byla ohlášena ženami a ne muži.

V interpelaci se praví, že okr. úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši na Slovensku byla ohlášena dělnickými ženami, a to Marií Kubíkovou a třemi jinými z Lubele, veřejná schůze na 23. června 1935. Okr. úřad tuto schůzi zakázal s odůvodněním, "že oznamovatelé nevyhověli nařízení býv. uherského ministra vnitra ze dne 30. září 1903, podle kterého oznámení musí býti podáno aspoň 4 spolehlivými, plnoprávnými občany a ne občankami." (Veselost.)

Ministr vnitra odpověděl na tuto interpelaci ovšem až za 4 měsíce, t. j. 21. října 1935, sněm. tisk 85/IV. V odpovědi se praví: "Proti zákazu v interpelaci uvedené veřejné schůze nebylo podáno odvolání a strana se tak sama vzdala práva, aby postup okr. úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši a důvody jeho opatření byly nadřízeným úřadem prozkoumány. Poněvadž však důvod, pro který okr. úřad schůzi zakázal, nelze s hlediska platného právního řádu pokládati za správný, učinil zemský úřad v Bratislavě příslušné opatření."

To se stalo léta Páně 1935, kdy dr. Beneš byl mezinárodní situací přinucen a s ním česká buržoasie přes francouzskou buržoasii uznat Sovětský svaz a uzavřít s ním smlouvu.

To se stalo v době, kdy byli komunisté vsazováni do kriminálů za to, že hájili proti fašismu Československou republiku a bojovali proti německému nacismu.

Úředník, který vyplodil ze svého zahnívajícího mozku tuto odpověď, byl opravdu potrestán, a to tím, že byl přeložen na zemský úřad do Bratislavy a povýšen.

Tuto odpověď podepsal tehdejší ministr vnitra dr. Josef Černý, dnes zrádce národa ve službách anglo-amerických imperialistů, kterým sloužil, i když byl československým ministrem.

Tito zrádci, Černí, Zenklové, Lettrichové a celá ta banda, chtějí naší vládě vytýkat, že u nás není žádná svoboda, ač každý nezaujatý člověk musí potvrdit, že pracující lid v Československu, ve státě lidové demokracie, má takové svobody a taková práva, o nichž se mu za vlády kapitalistů nikdy ani nesnilo a za něž také za doby kapitalismu bojoval a přinášel oběti a za něž bojovala za cenu největších obětí Komunistická strana Československa.

Závěrem mi dovolte, abych dal odpověď na otázku, jaké že stanovisko zaujímali vůdcové t. zv. socialistických stran v československém parlamentě vůči tak zřejmému porušování občanských práv a svobod?

Mohu vás ujistit, že byste se marně pokoušeli vyhledat ve sněmovním archivu aspoň jeden dokument, že by byl někdo z nich protestoval proti takovému porušování základních občanských práv a svobod vládním režimem, ale našli byste v archivu mnoho dokladů o tom, jak všemi prostředky zachraňovali t. zv. socialisté kapitalistický řád proti zájmům dělnické třídy, bojující za socialismus. Našli byste mnoho dokumentů o zradě dělnických zájmů, ba dokonce o zradě národních zájmů.

Jeden dokument po sobě zanechali ve sněmovním archivu vůdci strany soc. demokratické, dokument, který je usvědčuje, že od počátku až do konce svého politického života byli zavilými nepřáteli Sovětského svazu - země socialismu. Bylo to v době, kdy imperialisté západního kapitalistického světa vtrhli s ozbrojenými silami na mladou Sovětskou republiku. Bylo to v době, kdy vládcové Wall-Streetu povolovali půjčku 50 mil. dolarů na upevnění buržoasní vlády v Československu, uzavřenou za velmi ponižujících, hanebných podmínek, jak jsem na to poukázal v rozpočtovém výboru při projednávání stát. rozpočtu na r. 1951.

Bylo to v době, kdy nám američtí imperialisté ukládali k placení kontribucí prý za "naši svobodu". V této době, to je 29. března 1922, podali Václav Johanis, dr. Alfred Meissner, Rudolf Bechyně poslanecké sněmovně sněmovní interpelaci, tisk VIII/3442, min. předsedovi dr. Benešovi, který byl současně ministrem pro zahraniční věci - "o pronásledování ruských socialistů bolševickou vládou." Světe, zboř se v tehdejších dobách.

Obsah interpelace je snůškou lží nejhrubšího zrna. Scházejí tam jen ty Kramářovy pečené děti, všechny ostatní sebrané nejhnusnější pomluvy jsou shrnuty nejsprostšími slovy jako dokument o bolševické hrůzovládě v Rusku.