Právní odpovědnost vyplývající z hospodářských smluv je dobrým ukazovatelem, jak který podnik úkoly plní. Ten podnik, který zaviňuje neplnění smluv tím, že nedodal včas anebo dodal vadné zboží, má plnou hospodářskou zodpovědnost, a tak se nám stávají hospodářské smlouvy dalším významným prostředkem, který dobře kontroluje plnění plánu.

Zásadní úpravu těchto nově vzniklých smluvních vztahů máme v § 212 návrhu nového občanského zákoníka, ve kterém se praví, že provádění jednotného hospodářského plánu se zabezpečuje smlouvami zvláště přizpůsobenými potřebám hospodářského plánu. Již zákonem o hospodářských smlouvách a státní arbitráži byla celá tato otázka podrobněji rozpracována.

Ke konci chtěl bych znovu připomenout, že úprava smluvních poměrů v kapitalistickém světě vedla a vede ke zbídačení pracujících tříd, ke krisím a válkám. Naproti tomu socialistické smluvní právo slouží především k zajištění plnění hospodářského plánu, čímž zabezpečuje stoupající živnostní úroveň a blahobyt našeho lidu a stává se tak prostředkem naší mírové výstavby. To není jenom věcí komunistů, nýbrž všech lidí dobré vůle. Žádný dobrý křesťan nemůže souhlasit s kapitalismem, poněvadž musí odsoudit vykořisťování člověka člověkem a všechny nemravné důsledky kapitalismu.

I my, lidovci, bojujeme proti kořenům všeho zla: proti kapitalismu, imperialismu a válce. Vítáme proto nový občanský zákon, vybudovaný na nových zásadách sociální spravedlnosti, vydaný pro lidovou demokracii, hlavně pro pracujícího, svobodného člověka, který v míru chce budovat svou vlast pro lepší a šťastnější zítřek, pro člověka, který již nikdy a nikým nesmí být vykořisťován.

Jménem klubu poslanců čs. strany lidové prohlašuji, že budeme pro obě předložené osnovy hlasovat. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Dávam slovo ďalšiemu rečníkovi, ktorým je pán posl. dr Burian.

Posl. dr Burian: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Pan ministr spravedlnosti podal ve svém referátě vyčerpávající rozbor nových forem práva vlastnického, které jsou jistě nejdůležitějšími institucemi nového občanského zákoníka.

Dovolte, abych se zabýval právní institucí, která je s vlastnictvím v úzkém vztahu. Je to právo dědické.

Nový občanský zákoník zachovává právo dědické, neprovádí nějakých zásadních změn proti dosavadnímu stavu, ovšem přibližuje dědické právo lidovému cítění a lidovému nazírání.

To se projevuje zejména v tom, že dědické právo se zaměřuje tam, kde je jeho nejvlastnější funkce a jeho nové určení, totiž posilovat rodinné svazky. Tím slouží dědické právo nejen k posílení rodiny, ale je nepřímo i nástrojem rozvoje národa, přispívá ke zvýšení pracovní morálky a blahobytu našeho lidu. Dědické právo, které chce posílit svazky rodinné, určuje okruh t. zv. zákonných dědiců tak, aby jimi byli zejména ti, kdo jsou zůstaviteli nejblíže a kdo se obecně považují za jeho rodinu. Jsou to především děti a manželka, tam, kde je manželství bezdětné, je to manželka a rodiče, případně sourozenci zůstavitelovi, v dalších skupinách vnukové a děd a bába.

Není také zcela bezvýznamným rozdíl od dosavadního dědického práva, že zákonný dědic nemusí být v každém případě se zůstavitelem příbuzný. Nové právo vychází ze správného stanoviska, že existují vztahy, které se velmi úzce blíží vztahům rodinným a které proto musí být i pro obor práva dědického uznávány.

Jsou četné případy, kdy se některá osoba stará o zůstavitele ve stáří, pečuje o celou jeho domácnost a ošetřuje ho po dobu nemoci. Nové dědické právo pamatuje na podobné případy ustanovením, že považuje za zákonné dědice i ty osoby, které žily nejméně po dobu jednoho roku před smrtí ve společné domácnosti jako členové rodiny a ve společné domácnosti buď pracovaly nebo byly výživou odkázány na zůstavitele. Zvláštní zřetel je věnován zájmu dětí nezletilých a projevuje se zejména v tom, že se jim v každém případě musí dostat jejich plný zákonný podíl dědický. To nemůže změnit ani zůstavitel sám, který jinak zásadně má právo napsat testament a určit tedy ty osoby nebo instituce, kterým má majetek po smrti připadnout.

Naše nové dědické právo je prostoupeno úmyslem podpořit svazky rodiny. Jak jinak je tomu na př. v Anglii, kde až do roku 1938 nebyla vůbec instituce rovnající se našim nepominutelným dědicům, dětem a manželce, a kde i nyní potřební členové rodiny mohou dostat jen malou rentu, která se hradí nikoli z podstaty pozůstalostního jmění, nýbrž jen z jeho úroků.

Když projednáváme ustanovení nového dědického práva, je dobře si připomenout, čemu sloužila tato instituce v době, kdy zde byli továrníci, velkoobchodníci, bankéři a velkostatkáři.

Kapitalistický právní řád byl vybudován se zřetelem k tomu, že jeho účelem je podporovat vzrůst majetku, posilovat touhu po zisku a touhu po majetku. Tomu sloužily všechny právní instituce a sloužila tomu ovšem i instituce dědická.

Bohatý člověk byl více vážen než člověk pracující, bez ohledu na to, jak bohatý svého majetku nabyl. Bohatství bylo ve vážnosti, a jestliže se o někom řeklo, že bude jednou dědit továrnu, velkostatek nebo balík akcií, znamenalo to, že je o něho postaráno, že se nemusí namáhat ani učením ani prací a že spolu s majetkem zdědí i vážnost v kapitalistické společnosti.

Byly sice dědické poplatky, které měly do jisté míry odčerpávat dědictví, avšak dalo se to zařídit tak, že majitel převedl svůj majetek ještě za živa a pro sebe vyhradil požívací právo a správu majetku, takže nebyly vzácné případy, že po lidech, kteří byli obecně považováni za velmi bohaté, byla nepatrná pozůstalost.

Tím byly dědické poplatky zkracovány a buržoasie, obcházejíc svoje vlastní zákony, docilovala toho, oč jí šlo: aby majetek zůstával neztenčeně ve vlastnictví příslušníků třídy.

Snaha, aby majetek určený k vykořisťování nebyl v případě dědictví zmenšován nebo narušován, vedla k případům, jež jsou těžko pochopitelné člověku, který má smysl pro rodinu, i když by nebyl socialistou.

Tak na př. se stávalo zcela běžně, že zámožný továrník, který synovi odkázal továrnu, zůstavil dceři, která se provdala za úředníka, odkaz nesrovnatelně nižší než podíl na hodnotě továrny. Co zde kladl podobný zůstavitel výše? Svazek rodinný nebo zájem o udržení továrního podniku v celku a tím zajištění dosavadního vykořisťovatelského zisku?

Jiný zajímavý případ. U nás v jižních Čechách byly dva velkostatky, které spolu sousedily. Jeden patřil majiteli, který měl neprovdanou dceru, majitelkou druhého velkostatku byla jeho neprovdaná příbuzná, teta jeho dcery. Samozřejmě se předpokládalo, že tato příbuzná svůj velkostatek odkáže své neteři, tak aby se oba velkostatky spojily. K všeobecnému překvapení se tak nestalo, a v testamentu byl ustanoven za dědice vzdálený synovec. Z toho vznikl veliký dědický spor, ve kterém se prokazovalo, že zůstavitelka nebyla příčetnou; byla slyšena celá řada svědků, byl povolán známý universitní profesor jako znalec a nakonec se spor skončil smírem. Ale tento smír byste v soudních spisech nenašli. Těžko by se tam také dal najít. Není totiž bez zajímavosti. Vyřešili to tak, že dědic si vzal za ženu onu při testamentu opominutou neteř a tak nakonec se splnilo to, co v zájmu rozmnožení velkostatkářského majetku se mělo stát: oba velkostatky se sloučily, a když to nebylo možno pomocí práva dědického, stalo se tak alespoň smlouvou svatební, tedy pomocí práva, které bylo nazýváno rodinným.

Zmínil jsem se o těchto otázkách jako typických, jak to vypadalo, když se dědilo po těch opravdu bohatých.

Tam, kde v kapitalistické společnosti byl předmětem dědictví majetek drobnější, znamenalo to jeho další rozdrobování, hádky o zanechaný majetek, nepřátelství, často nesmiřitelné, k vůli kousku půdy nebo něco nábytkového zařízení. Avšak ani takováto dědictví nemohla dědicům, kteří zápasili o skrovnou existenci, nakonec nic pomoci a po rozdrobení majetku musili hledat nějakou obživu, a to - jako tomu bylo zejména na Slovensku - někdy i za cenu vystěhovalectví.

A tam, kde šlo o příslušníka třídy dělnické, té třídy, která trpěla nezaměstnaností a hladovými mzdami, tam v kapitalistické společnosti nebylo opravdu žádných dědických problémů. V takových případech byla pouze pozůstalost vyřízena stručným soudním razítkem "Pro nedostatek jmění odbyto".

Ty ojedinělé případy, kdy chudý dělník zdědil jmění po bohatém příbuzném, byly spíše čítankovými nebo filmovými příběhy, které byly určeny k tomu, aby ukázaly, jak chudý i bohatý mají zdánlivě stejná práva, nemohly však hrát nějakou roli ve skutečném životě.

Doba dědiců bohatých továrníků a velkostatkářů je u nás odbyta. Nestalo se tak ani až novým občanským zákoníkem, ani až jeho novým dědickým právem, nýbrž znárodněním průmyslu, bank, peněžnictví. velkoobchodu a odstraněním velkostatkářského vlastnictví.

I v lidové demokracii zajímá člověka, bude-li moci svůj majetek zanechat dědicům. Jeho situace je však zcela jiná. Žije v řádě, který zvyšuje produktivitu výroby a rozmnožuje národní bohatství, v řádě, který tak vysoko oceňuje práci. Má ústavou zaručenou spravedlivou odměnu za práci, právo na odpočinek po práci, právo na zaopatření v nemoci, invaliditě nebo stáří, ví, že ústava ukládá státu zvláštně pečovat o rodinu a děti. Národní důchod je spravedlivě rozdělován, takže dnes má každý pracující všechnu příležitost, aby z výtěžků své práce uspokojil všechny své hmotné a kulturní potřeby. Náš právní řád považuje za spravedlivé, aby pracující a každý řádný občan naší republiky měl jistotu, že vše, čeho nabyl poctivou prací, se dostane jeho dědicům.

Tomu se dostává výrazu právě v instituci dědického práva, které se také zjednodušuje, zbavuje zbytečného formalismu a vyjasňuje se. Není třeba zvláštní přihlášky dědické, naopak soud z úřední povinnosti vyrozumí každého dědice o jeho právu a dědic bude mít na vůli, chce-li dědictví přijmout anebo odmítnout.

Nové dědické právo nepřevzalo formy ústního testamentu, při kterém tři svědci mohli prokázat poslední vůli zůstavitelovu, neboť tato forma snadno sváděla k zneužití. Nové dědické právo chce dát dědicům právní bezpečnost, chce zamezit zbytečné dědické spory a zamezit rozpory v rodinách, které ze sporů vznikají.

Máme-li vcelku shrnout úsudek o osnově občanského zákoníka pokud jde o úsek dědického práva, můžeme říci, že tento úsek jasným a přehledným způsobem splňuje úkol, který je pro obor práva dědického dán Ústavou 9. května.

Paní a pánové, měl jsem již v ústavně-právním výboru příležitost ocenit význam zákonodárného díla, které je obsaženo v osnovách nového občanského zákoníka a nového občanského soudního řádu.

Měli jsme příležitost spolupracovat na těchto osnovách již v přípravných pracích a seznat, jak velikým přínosem jsou k výstavbě nového právního řádu a tím i k výstavbě socialismu v našem státě.

Je proto pro mne, jemuž se dostalo cti, abych k osnovám promluvil jménem klubu poslanců čs. strany socialistické, radostí, mohu-li prohlásit, že budeme pro obě tyto osnovy hlasovat, aby i ony se staly jedním ze stupňů při cestě k socialismu v naší republice. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Török. Dávam mu slovo.

Posl. Török: Slávne Národné shromaždenie!

Členovia tohoto zákonodarného sboru, ako volení zástupcovia ľudu, stojíme dnes pred splnením veľmi vážnej a historicky významnej úlohy, pred prijatím občianskeho zákonníka a občianskeho súdneho poriadku. Prijatie týchto zákonov neznamená len koniec starého právneho poriadku, najmä hmotného práva, ktoré upravoval doteraz starý občiansky zákonník, ale znamená aj ústup tej epochy dejín ľudstva, ktorá nastúpila starým rakúskym občianskym zákonníkom v našich krajoch.

Československá republika po oslobodení slávnou Červenou armádou v roku 1945 definitívne vkročila do novej socialistickej epochy ľudstva. Každým dňom sa vzďaluje od starého hospodárskeho a sociálneho zriadenia a približuje sa cestou ľudovej demokracie k novým formám spoločenského poriadku - k socializmu. Väčšina zmien, prevedených od oslobodenia, týkala sa predovšetkým hospodárskeho života. Len po prevedení týchto zmien pristupuje sa k právnemu sankcionovaniu doteraz prevedených hospodárskych a sociálnych premien v duchu zásad Ústavy 9. mája.

Pri tejto príležitosti chcem poukázať na to, čo bolo smyslom kodifikácie starého občianskeho práva a aký smysel majú kodifikačné práce dnes, akú ideovú líniu zachovával starý občiansky zákonník, čie záujmy chránil, ďalej o pokusoch kodifikácie hmotného práva za prvej ČSR a o tom, čo dáva nášmu pracujúcemu ľudu nový občiansky zákonník, vypracovaný za spolupráce jeho početných zástupcov.

Chcem poukázať ďalej na to, že mravné zásady, na ktorých je budovaný nový občiansky zákonník, nie sú v rozpore so zásadami kresťanstva, čím tlmočím súčasne i stanovisko Strany slovenskej obrody.

Pri kodifikácii starého občianskeho zákoníka už mená, objavujúce sa v kompilačných komisiách, dostatočne naznačujú, v akom prostredí sa rodil starý občansky zákonník a akým duchom bol nasiaknutý. Členov kompilačných komisií menoval panovník, aby mal záruku, že budú chrániť záujmy dynastie, ako aj záujmy rodiacej sa buržoáznej triedy. Boli to ľudia so zemianskymi alebo inými predikátmi, z ktorých nejeden ďakoval za svoju kariéru svojmu majetku alebo svojmu rodu. Vtedy sa s pracujúcim ľudom nikto neradil, ani sa osobitne s určením jeho ďalšieho osudu nikto nezaoberal, lebo hlavná pozornosť sa sústredila na zabezpečenie práv panujúcej triedy. Preto i takto utvorený občiansky zákonník uzákonil na jednej strane nedotknuteľnosť neprávom nadobudnutého majetku a pozícií, na druhej strane uzákonil stav chudoby a biedy pracujúcich, v akom sa vtedy práve nachádzali.

Pokiaľ išlo o ponímanie vlastníctva, vychádzalo sa pri tvorení starého hmotného práva z právnych zásad, zdedených po Rímanoch, ktoré zásady sú pohanské a podľa ktorých môže človek so svojím majetkom nakladať ako chce a nikto mu nemôže v tom zabraňovat. Podľa týchto zásad môže človek užívať i zneužívať svoj majetok, ako mu jeho rozum dovoľuje.

O tomto pohanskom ponímaní vlastníctva vyhlasovali vtedajší tvorcovia právneho poriadku, že sú to zákony večné, ba dokonca božské. V skutočnosti to boly zákony násilia a neskroteného egoizmu, ktoré zapríčinily nespravodlivé rozdelenie pozemských majetkov, rozdeľujúc ľudí na bohatých a chudobných, na pánov a žobrákov. Takéto rozdelenie pozemského majetku rozhodne sa nedialo podľa Božieho plánu.

Kresťanské ponímanie vlastníctva je celkom iné a vôbec nie je v rozpore so socialistickým ponímaním vlastníctva. Kresťanská mravouka učí, že vlastníctvo veci, teda majetok, má slúžiť len ako prostriedok k dosiahnutiu blaha jednotlivca a blaha celku, pričom obecné blaho má prednosť pred blahom jednotlivca. Vlastnícke právo nie je podľa kresťanskej morálky absolútne. Zneužívanie vlastníctva k dosiahnutiu moci nad inými, k bezpracným ziskom a dôchodkom nie je kresťanské. "Príroda dala všetko všetkým. Príroda zrodila právo spoločné, uchvátenie vytvorilo právo súkromné". Takéto je kresťanské ponímanie vlastníctva. To je však v rozpore s liberalistickým ponímaním, ktoré slúžilo za vzor starému občianskemu právu. Starý občiansky zákonník zaručoval síce rovnosť pred zákonom, ale nezaručoval rovnosť sociálnych a hospodárskych podmienok pre všetkých občanov. Sankcionoval všetky tie nepravosti a krivdy, ktoré boly za stáročia napáchané na chudobnom pracujúcom ľude.

Strážil nedotknuteľnosť súkromného vlastníctva, lenže toto vlastníctvo bolo nedotknuteľné iba u jednej triedy. Domček robotníka, malé parcelky drobného roľníka chránil zákon len theoreticky. V praxi to vyzeralo tak, že jak domček, tak i parcelky podľa paragrafov toho istého zákona vyšly na bubon a ubohý majiteľ sa musel so svojím súkromným majetkom navždy rozlúčiť. K tomu stačila nemoc v rodine, neúroda alebo iné nešťastie, ktoré ho prinútilo prekročiť prah banky. A banka, ktorá bola v rukách veľkopriemyselníkov a agrárnikov, nemala sľutovania. Intabulácia, vysoký úrok, súd, exekúcia a licitácia, to sú veľmi dobre známe pojmy na našich dedinách. Všetko išlo, samozrejme, podľa litery zákona. Drobné roľnícke usadlosti boly zadĺžené a prechádzaly postupne do majetku banky. Banka robila dobré obchody, vyplácala akcionárom dividendy, správnym radcom vysoké odmeny. Všetko podľa platného zákona. Zatiaľ čo boháči odchádzali do kúpelov, utrápenému roľníkovi zostal často len batôžtek, s ktorým putoval svetom ". . . hnaný žitia nevôlou". Tak vyzeraly v praxi tie "večné božské zákony", na ktorých spočívalo staré kapitalistické právo.