Hospodářské vztahy a jejich právní úprava se tehdy řídily tak zvanou zásadou volné soutěže a smluvní volnosti. Heslem dne bylo ono "laissez faire", které znamenalo přenechat občanům zdánlivě úplnou svobodu v obchodním životě, v průmyslu, na pracovním trhu i v zemědělství, aby tak bylo dosaženo hospodářského rozkvětu. Ve skutečnosti to neznamenalo nic jiného, než že vlastníci továren, velkostatků, obchodů i bank si zajistili i právně onu hospodářskou převahu, prostřednictvím které se snažili opatřit si co největší zisky. Byl to především trh, na kterém prodávali a kupovali vyráběné zboží a na kterém mohli uskutečňovat svoje zisky, vyždímané na pracujících. Smluvní právo muselo být takové, aby umožnilo prodávajícímu a kupujícímu kapitalistovi dosáhnouti na trhu co největšího podílu na zisku. Trh představoval jakési bojiště, kde se každý snažil co nejvíce vydělat. Kapitalisté se navzájem napalovali, zamlčovali závady zboží i jiné chyby a nedostatky, jen když dosáhli kýženého zisku. Není proto divu, že lid považoval a považuje toto obchodování za krádež chráněnou zákonem. Tato honba za ziskem též způsobila, že se nevyrábělo to, co s hlediska společenských potřeb bylo důležité a potřebné, nýbrž především to, co poskytovalo největší výdělek. Je pochopitelné, že s takového hlediska provozovaná výroba a obchod znamenaly úplnou anarchii v hospodaření. Uvědomíme-li si současně znovu, že zisk všech těchto kořistnických podnikatelů nemohl být jinak docílen než zbídačením mas, není divu, že takto hospodařící společnost procházela a prochází hlubokými hospodářskými krisemi, které znamenaly pro masy pracujícího lidu ještě větší zbídačení.

Na tyto hospodářské krise nedalo nižádnou odpověď všelijaké to obchodní právo a úprava smluvních vztahů. Tyto periodicky se opakující krise znamenaly s hlediska kapitalistů, že jen ti, kteří byli hospodářsky nejsilnější, mohli vydržet tuto volnou soutěž. Od 19. století jsme svědky toho, že podnikatelé se začínají mezi sebou čím dále tím více smluvně dohodovat o úpravě cen, o výrobě, o rozdělení trhu. Zavazují se omezit nebo vyloučit vzájemnou volnost soutěže, dohadují se o mzdových otázkách. Lze říci, že neexistuje obor podnikání v kapitalistickém světě, který by nemohl být předmětem těchto úmluv. Dochází ke vzniku kartelů, soukromých monopolů a trustů. Tyto dohody jsou uzavírány leckdy jen ústně, zejména na západě, kde se jim říká gentlemens agreement. Jsou uzavírány tajně - a co je ještě významnější: neuzavírají se pouze v rámci jednoho státu, nýbrž se stávají mezinárodními úmluvami nejmocnějších finančníků a podnikatelů, kontrolujících tak nejen určité hospodářské odvětví v jednom státě, nýbrž zasahujících do celé řady států.

Kartely vedou nemilosrdný boj proti t. zv. outsiderům a těm svým členům, kteří se nechtějí podřídit jejich diktátu. Užívají prostředků nejsurovějšího nátlaku hospodářského a politického a neštítí se žádného trestného činu, aby prosadily své dohody. Takový postup je jim usnadněn též tím, že státníci a politikové kapitalistického světa jsou přímo účastni správy těchto kartelů.

Ani v Československu jsme nebyli uchráněni těchto upírů. Chci ukázat jen na několika málo případech z doby před Mnichovem, oč šlo.

I u nás existovaly takové kartely. Je to vidno z t. zv. kartelového rejstříku; že měli jsme kartel, mající vztah k výrobě a prodeji ocelových stožárů a kolejnic, ale stejně jsme měli kartelní úmluvu o výrobě a prodeji cvočků do podešví, kartelovou úmluvu o lahvových záklopkách, kartel na pánské prádlo, na cukr, kartel dolů a bank a také kartely na tenisové míče, pohlednice a pod. Hlavním smyslem všech bylo udržet zvyšování zisků. V hospodářské krisi ve 30. letech se velice snížily odbytové možnosti, protože pracující neměli prostředků, z kterých by si opatřili i nejnutnější životní potřeby. Odbyt cukru na př. klesl na 1/4, avšak cena cukru ve výši 6,30 Kč zůstala stále stejná. Cukrobaroni v rámci svých kartelových úmluv jednoduše zastavili několik cukrovarů a jejich svobodná úmluva jim zaručila stálý zisk, byť tak zvýšili počet nezaměstnaných. Cukerní kartel prostě vykoupil v letech krise 59 cukrovarů za jediným účelem: zastavit v nich provoz. Kartely zaplatily jednotlivým členům zvláštní odměnu za to, že omezovali výrobu nebo provoz vůbec zastavili. Tak na př. železářský kartel vyplácel společnosti Štěpánovských železáren 400.000 Kč jen za to, že se podle závazku majitelů nebude ve štěpánovských železárnách pracovat. Železářský kartel se zavázal vyplácet Moravským ocelárnám 400.000 Kč po deset roků jen za to, že v Řepčíně upustí od připravovaného rozšíření výroby. I to je příklad smluvní svobody v kapitalismu. Jak zvyšovali karteláři své zisky, je vidno z dalšího příkladu. Radiolampy se prodávaly v r. 1937 za 100 Kč. Jejich výrobní cena byla při započtení materiálu, mezd a úhrady za použití strojů - 5 Kč. Kartelová úmluva výrobců radiolamp a obchodníků zvýšila tak prodejní cenu tohoto výrobku na dvacetinásobek.

Neuvěřitelným způsobem zasahovaly kartely proti malým výrobcům. Tak na př. v Blansku pracoval malý továrník na výrobě hřebíků. Kartel drátěnek žádal, aby majitel závod zastavil a předal své zákazníky druhým závodům. Majitel se nechtěl podřídit, načež kartel snížil dočasně cenu hřebíků a aby neutrpěl finančně, zvýšil zároveň cenu váleného drátu. Malý továrník konkurenci nevydržel, byl ruinován a spáchal sebevraždu. Nebylo zákona, který by potrestal zločinné počínání monopolistů, naopak. To byly ukázky smluvní svobody, jak ji chápalo předmnichovské panstvo. Připomínám ještě naše zbrojní kartely, které měly nejširší mezinárodní vztahy, na př. Škodovku, patřící do koncernu Schneider-Creuzot a zkartelovanou v úmluvách s německými finančníky a průmyslníky, zejména Kruppem, kteří kontrolovali Hitlerovu válečnou výrobu. Protože v těchto koncernech seděli všichni ti Feierabendové, Hodáčové, Beranové a Kruliš-Randové, je pochopitelno, že jejich počínání vedlo posléze k mnichovské zradě. Vždyť zisky mezinárodních kartelů, na kterých se podíleli, jim byly bližší než zájem národa.

Již před Mnichovem jsme byli svědky, že se volalo do boje proti kartelům a neblahým účinkům jejich úmluv na naše obyvatelstvo. Zvláště se při tom vyznamenaly politické strany, předstihující se vyhlašováním, že hájí zájmy malých živnostníků a řemeslníků a žádající zákrok státu proti kartelům a jejich úmluvám. Výsledkem byl kartelový zákon z r. 1933.

Ale byl to zajímavý výsledek: místo aby kartely zasahoval, upravoval naopak vše to, čeho kartely potřebovaly, aby mohly ve své neblahé činnosti pokračovat. Nemohlo tomu být jinak. Autory zákona byli generální tajemník Svazu průmyslu dr Hodáč, zastupující stranu národní demokracie, neblaze známý dr Jiří Hejda, zaměstnanec Svazu průmyslníků, zastupující stranu národně socialistickou, dále tam byl Švehlův zeť dr Josef Černý, representující agrární monopoly a kartely, a nechyběli ani sociální demokraté v osobách ministra spravedlnosti dr Meissnera a posl. dr Wintra a byl tam bohužel i zástupce strany lidové. Dr. Hodáčovi byla k disposici narychlo ustavená komise t. zv. odborníků ze Svazu průmyslu. Do jednání zasahovala Národní banka, Živnobanka a všichni naši finanční magnáti. V neuvěřitelně krátké době několika dnů byl vyburcován návrh, který tehdejší Národní shromáždění schválilo. Celá procedura trvala od 20. června do 14. července 1933. Prováděním zákona byl v pozdějších letech pověřen předseda živnostenské strany Najman, ministr obchodu, průmyslu a živností. Za jeho ministrování se počet kartelových smluv zdvojnásobil. To byly kartelové úmluvy zapsané do rejstříku. Kolik jich bylo mimo kartelový rejstřík! Starší účastníci politického dění si zajisté pamatují, jak pan Najman dovedl kdysi bouřit malé živnostníky a řemeslníky proti kartelům, avšak ministerské křeslo změnilo vše. Z obžalobce kartelů se stal jejich obhájce a ochránce.

Avšak omezování volné soutěže, kterým chtěli kapitalisté sdružení v kartelech, soukromých monopolech a trustech údajně překonávat hospodářské krise, jež jsou výsledkem anarchistického a kořistnického hospodaření, minulo se výsledkem. Naopak, boj o trhy mezi kapitalisty se stal ještě úpornějším a stále rychleji se opakující krise ještě hlubšími. Nemohlo tomu být jinak, když veškeré hospodářské snažení se řídilo zásadou největšího zisku.

Nejlepším svědectvím těchto skutečností jsou hospodářské poměry, jaké vládnou na západě a zvláště ve Spojených státech amerických. Tak za druhé světové války stovka největších amerických monopolů dostala 75% ohromných vojenských objednávek a úplně ovládla chytráckým systémem smluv válečné hospodářství USA. Zisky amerických korporací, jejichž značná část je v rukou hrstky monopolistů, činily za léta 1940 až 1945 více než 117 miliard dolarů.

Typickým příkladem obsahu smluv, které tito monopolisté uzavírali, je tento: Neblaze známý ministr války Forestall, který v poblouznění spáchal sebevraždu, vedl firmu Dillon and Comp., která už před druhou světovou válkou poskytla jak Bolivii, tak Paraguayi úvěr, a to každé zemi ve výši 20 mil. dolarů na nákup zbraní k válce, kterou spolu vedly. Obě země nakoupily zbraně u firmy Remington Arms, jejímž významným činitelem byl Donat Carpenter, blízký v monopolistických vztazích k Forestallovi a firmě, kterou zastupoval. Později se stal Forestall ministrem národní obrany, plnil tuto funkci ještě dlouho po tom, co se zbláznil, a Carpenter se stal vedoucím válečného zbrojního úřadu USA, který určuje zbrojní objednávky Spojených států. Každé dítě pochopí, jakou politiku tito pánové provozovali a provozují.

Nyní jsme svědky toho, jak zbrojařské kartely a monopoly vydělávají nekřesťanské zisky tím, že vyrábějí a prodávají jak pro americkou armádu, tak pro její žoldnéřské armády do jiných zemí zbraně. V tomto ohledu má vedle této výroby ještě zvláštní význam vytvoření značných strategických reserv surovin a zařízení. Aby se uspíšilo hromadění těchto zásob, kupují zbrojní kanceláře suroviny nejen od firem, které tyto suroviny dobývají, ale snaží se též odkoupit část těchto surovinových zásob od průmyslu, který je chce zpracovat pro normální spotřebu, ovšem za nepoměrně vyšší cenu. To pomáhá těmto monopolům výhodně vyšroubovat cenu a vyřadit konkurující drobné a střední firmy.

Tyto kartely se snaží pronikat nejen do hospodářství a na trh koloniálních a polokoloniálních zemí, nýbrž snaží se uchvátit průmysl malých států a zmocnit se hospodářské a finanční kontroly nad nimi. Kartely, používajíce svého hospodářského nátlaku, stojí v pozadí Marshallova plánu, Atlantického paktu a pod.

Právě proběhnuvší konference osmi zahraničních ministrů lidově demokratických států poukázala na to, jak americké monopoly svými kartelovými úmluvami pronikají a pronikly do zbrojního průmyslu v Poruří, kterého se zmocnily, aby sloužil jejich válečným úmyslům.

Zhodnocujíce takto smluvní vztahy finančních kapitalistů vidíme, že jejich činnost směřuje výlučně k tomu, aby si zajistili zvýšené zisky. Veškerá tato jejich finanční a hospodářská koncentrace nemůže však zabránit hospodářským krisím, naopak je zostřuje a několik málo let po druhé světové válce jsme svědky toho, že máme v kapitalistickém světě milionovou armádu nezaměstnaných a polozaměstnaných. Ani vývoz nezaměstnanosti do zmarshallisovaných zemí nemůže zabránit rozrůstající se krisi. Tyto hospodářské rozpory chtějí překonávat novými útočnými válkami, jejichž jediným účelem je zmocniti se dalších trhů a dalších surovinových základen. A správně řekl v listopadu 1945 člen americké sněmovny representantů Delasey na zasedání kongresu, že je "nepopiratelným faktem", že hrstka korporací a boháčů se úžasně obohatila na účet práce, hrůz a krve této války. Proto nás nesmí udivovat, že se jim válka líbí a že chtějí novou válku.

Právo občanské, právo obchodní a podobné zákony za kapitalismu, zvláště ona část upravující smluvní vztahy, jsou především výrazem snahy umožnit kapitalistům dosažení největších zisků. Hospodářské krise, nezaměstnanost, zbídačení mas i hrozbu novými válkami nelze odstranit právními předpisy, ať již chtějí uzákonit a umožnit volnou soutěž, nebo je-li jejich obsahem zkartelisování a zmonopolisování smluvních vztahů.

Ze zcela jiných zásad vychází náš nový občanský zákoník při úpravě smluvních vztahů. Naše hospodářství, kde už nerozhoduje ziskuchtivost jednotlivých kapitalistických vydřiduchů, je vedeno zásadou, vyjádřenou naší ústavou v čl. XII odst. 3: "Všechno národní hospodářství v Československé republice nechť slouží lidu. V tomto veřejném zájmu řídí stát veškeru hospodářskou činnost jednotným hospodářským plánem."

Plánované hospodářství rozvíjí neustále a plynule výrobní síly, likviduje nezaměstnanost a zajišťuje zvyšování životní úrovně pracujících se stejnou zákonitostí, s jakou kapitalistické hospodářství ve svém živelném vývoji vedlo pracující masy k zbídačení, nezaměstnanosti, krisím a nakonec na válečné pole. Je to proto, že kapitalistické vykořisťování je odstraněno, zákony hospodářského vývoje přestaly působit slepě a živelně. Tyto hospodářské zákony jsou nyní poznány a ovládnuty. Slouží k tomu, aby pracující lid mohl svobodně a směle stavět reálné hospodářské plány, aby jejich plněním mohl svobodně a směle budovat svůj nový, bezpečný a šťastný socialistický život.

Trh v plánovaném hospodářství slouží k tomu, aby došlo k úplnému zladění výrobního plánu s plánem spotřeby. Národní podniky výrobní, komunální podniky, JZD a státní statky, malí a střední zemědělci jsou při plnění svých výrobních plánů stále kontrolovány trhem, zda statky, které vyrábějí, jsou v takovém množství a kvalitě včas k disposici, jak to vyžaduje zájem jejich hospodářských partnerů, t. j. spotřebitelů nebo dalších zpracovatelů. Úkolem distribučních jednotek, t. j. znárodněného velkoobchodu, úkolem znárodněné malodistribuce, družstev, avšak i úkolem soukromých obchodníků je dbáti toho, aby spotřeba lidu byla v rámci výrobních možností plně kryta. Banky a lidové peněžnictví svými úvěrovými operacemi slouží jak výrobním, tak distribučním úkolům.

Je pochopitelné, že ani jednotný hospodářský plán, ani prováděcí plány nemohou obsahovat a zajistit do všech podrobností provádění plánovaných úkolů. Výrobní úkoly se na příklad v plánu vyjadřují jmenovitě jen u nejdůležitějších klíčových výrobků, jako u lokomotiv a pod. Tam, kde pro výrobní různorodost by nebylo jmenovité vymezení výrobních úkolů možné a účelné, uvádějí se v plánech výrobní úkoly jen v peněžitém vyjádření, t. j. cenou; stejně tak sortiment, jakostní zboží, časové určení jeho dodávky a jiné náležitosti může plán stanovit jen velmi všeobecně.

Aby bylo zajištěno hladké plnění plánu ve všech úsecích výroby, t. j. v průmyslu, zemědělství, stavebnictví a dopravě, a aby byly výrobní plány skloubeny s požadavky stále rostoucí spotřeby i zahraničního obchodu, musí být vzájemné vztahy mezi výrobními i distribučními jednotkami upraveny hospodářskými smlouvami. Čím lépe a dokonaleji umožňuje úsilí milionů pracujících plnit naše hospodářské plány, čím více zabírá chod našeho hospodářství na rychlejší a rychlejší obrátky, tím větší je význam hospodářských smluv. V našich továrnách, kde se den ze dne rozvíjí údernické hnutí a socialistické soutěžení, kde pracující zpevňují normy, aby rychleji a lépe plnili a ukončovali plánované úkoly, je třeba zajistit přesný a včasný přísun všeho potřebného materiálu, surovin i polotovarů. Našim družstevníkům v JZD i našim státním statkům je nutno včas, přesně a v dobré kvalitě zajistit dodávku hospodářských strojů, hnojiv, osiva i kádí, aby se zemědělská výroba mohla stále dokonaleji a s lepšími výsledky rozvíjet. Pro plánované úkoly je třeba dokončovat stavby. Do nových továren je třeba včas a přesně objednávat strojní zařízení, aby dokončené haly nestály a nečekaly na pracovní náplň. Pro naše obchody je třeba zajišťovat dodávky zboží v takovém množství a takového druhu, jak to spotřeba pracujících vyžaduje. Naše společnosti pro zahraniční obchod musí mít přesné a jasné dohody s naší výrobou, abychom mohli řádně plnit své zahraniční obchodní závazky a zajišťovat nákup těch surovin a zařízení, které další rozvoj naší výroby potřebuje.

Výrobní a distribuční jednotky jsou vzájemně spojeny hospodářskými smlouvami o dodávkách a odběru zboží jako tisíci a statisíci nitkami, aby hladké plnění plánu bylo zajištěno.

Hospodářské smlouvy dávají takto výrobním plánům nutnou konkretní náplň, zajišťují přesné vzájemné dodávky surovin i polotovarů a tak umožňují našim úderníkům a zlepšovatelům zkracovat výrobní proces a snižovat výrobní náklady. Hospodářskými smlouvami zajišťujeme výstavbu nových průmyslových závodů, výstavbu nových bytů a jiných zařízení podle plánu. A konečně zajišťujeme jimi bezpečný chod obchodu, který musí uspokojit mnohostranné potřeby obyvatelstva a zaručit, že podle plánu vyrobené zboží nezůstane ležet ve výrobních nebo obchodních skladištích, nýbrž půjde krátkou a levnou cestou k spotřebiteli.

Při uzavírání a plnění hospodářských smluv není zatím v našich podnicích a společnostech dosti pohotovosti a zodpovědnosti. Včas uzavřená hospodářská smlouva mezi příslušnými podniky by zabránila leckdy tomu, aby údernická dílna nemohla dokončit důležité strojní zařízení jen proto, že subdodavatelem nebyly včas dodány nepatrné součástky. Nemohlo by se stát, že na stavbě, kde se rozvinul proudový systém výroby, musí některé party dělat náhradní práce jen proto, že materiál nebyl dodán včas. Nemohlo by se stát, aby v nově vystavených průmyslových halách chyběly některé stroje, protože byly objednány pozdě nebo nepřesně, a naopak nemusely by stroje ležet ve skladech a čekat, až stavba bude pro ně konečně dohotovena. Nemohlo by se stát, aby velkoobchod dodal do našich prodejen letní zboží na začátku zimy a naopak.

Je proto třeba, aby význam hospodářských smluv a jejich správného plnění znali všichni pracující a mohli lépe než dosud jejich plnění podporovat a kontrolovat. Takto chápané smluvní pravo znemožňuje anarchii na trhu a zajišťuje pracujícím, aby hospodářský plán byl lépe, rychleji a kvalitně splněn. O obsahu těchto smluv již nerozhoduje ziskuchtivost kapitalistů, nýbrž jedině zájem o pracujícího člověka, zájem o zajištění jeho vzrůstajícího blahobytu.

Je pochopitelné, že stát, představující pracující lid naší země, má velký zájem, aby tyto smluvní vztahy byly skutečně upevněny. Z toho důvodu vyžaduje naše právní úprava těchto smluvních vztahů zásahu administrativních orgánů, který spočívá v tom, že přímo nařídí, aby některé hospodářské subjekty smlouvy uzavíraly, po příp. je změnily nebo i zrušily, vyžaduje-li to provádění jednotného plánu.