První výhrada se týká čl. 9, který podle našeho mínění poněkud porušuje naši suverenitu, poněvadž podle něho stačí, aby spor z úmluvy byl předložen Mezinárodnímu soudnímu dvoru na žádost jedné sporné strany. My trváme na tom, že je k tomu potřebí shody všech sporných stran.

Druhá výhrada se týká čl. 12, z jehož znění vyplývá, že se úmluva nevztahuje na nesamostatná, to je koloniální nebo polokoloniální území, ledaže dotčená velmoc sama rozšíří platnost úmluvy na takové podřízené území. My jsme rozhodně pro to, aby se úmluva vztahovala ihned a bez dalšího na veškeré území států, které ji podepsaly, tedy i koloniální území, která jí právě nejvíce potřebují.

Pro nás, Čechy a Slováky, má slovo "genocidium", tento nový termín mezinárodního práva, velmi neblahý zvuk, poněvadž jsme jedním z prvních národů, které za druhé světové války přímo na své kůži zažily, co znamená tento zločin. Vyřkne-li se u nás slovo "genocidium", musí nám nutně vytanout na mysli hrozná vzpomínka: Lidice, Ležáky.

To byl ovšem jen první výstražný signál, který upozornil svět, že existuje velké spiknutí k páchání zločinů proti lidskosti ve velkém. Přišly pak horší a horší věci, plynové komory a krematoria a pomalá vraždění v koncentračních táborech, jichž oběti se do konce války počítají na miliony. Neutrpěli jsme jenom my, utrpěly všechny národy, které byly za války okupovány nacistickými a fašistickými zločinci, zejména západní oblasti Sovětského svazu.

Také u nás nespáchali nacisté zločin genocidia jen v oněch dvou smutně proslulých případech, nýbrž ještě za války přikročili k daleko nebezpečnějším způsobům, jako na příklad k systematickému vyhánění obyvatelstva, což bylo přípravou k dalším opatřením, která měla přijít po válce. Dnes je nám docela jasné, a je to ostatně dokumentárně potvrzeno, že v případě Hitlerova vítězství hrozilo nám, že tento zločin bude spáchán na obou našich národech v celém rozsahu, že po fašistickém vítězství nám bude hrozit přímo zničení národa - národní smrt. A zde je další veliký důvod, pro který musíme být vděčni Sovětskému svazu a jeho hrdinné armádě, že nás svým světovým vítězstvím, dosaženým pod vedením geniálního Stalina, před tímto osudem zachránila.

Dovoluji si zvláště upozornit na čl. 3 úmluvy, o nějž byly za jednání ve Spojených národech velké spory. Není sice formulován docela tak, jak bychom si přáli, ale přece jen obsahuje důležité zásady, které jsou pro správné uplatnění úmluvy velmi významné. Článek 3 totiž prohlašuje za trestný nejen sám zločin genocidia, ale i každé spolčení ke spáchání tohoto zločinu, pokus o jeho provádění, spoluvinu na něm a konečně i veřejné podněcování k jeho provádění. To je důležité i do budoucna, protože při povaze zločinu genocidia nejde jen o to, aby se trestalo, když už je zločin spáchán - to už je pozdě - nýbrž stejnou měrou jde o to, aby se předešlo jeho spáchání. Toto rozšíření trestnosti bylo velmi nepříjemné zástupcům imperialistických velmocí, které by byly - majíce už předem zlé svědomí - nejraději omezily úmluvu jen na trestání dokonaného zločinu. Je to velmi významné, protože touto formulací článku 3 jsou postiženy všechny hromadné aktivní projevy národnostní nevraživosti a rasového štvaní, jehož typickým příkladem byl antisemitismus, pěstovaný německým nacismem, jehož nové příklady se však opět začínají projevovat v kapitalistických státech.

Je to důležité také proto, že nacisté nepáchali zločin genocidia, který stíhá tato úmluva, jen za války, nýbrž se k němu připravovali již dávno před válkou. Především přímým a veřejným podněcováním, které úmluva - jak řečeno - také stíhá. Byla to především nacistická propaganda, založená na pseudovědecké theorii o "vyšší" rase, která prý má pro tuto svou "vyšší" povahu právo na ovládání jiných, prý "nižších" národů, ba dokonce "právo" tyto národy se své cesty za světovládou odstraňovat. Již šíření takových pavědeckých názorů je v podstatě podněcováním k zločinu genocidia.

Bohužel nelze tvrdit, že by tyto názory a tendence byly bývaly s pádem německého nacismu plně překonány. Objevují se znovu a znovu a - jak se zdá - mají opět sloužit k přípravě nového boje o světovládu, tentokrát se strany západních imperialistů.

Avšak úmluva stíhá nejen podněcování, ale i spolčení k páchání tohoto zločinu a spoluvinu na něm. I zde mám několik poznámek do minulosti, které mohou dobře sloužit jako výstraha do budoucnosti. Jak známo, bylo veškeré konání nacistů od chvíle, kdy v Německu dobyli moci, označeno norimberským soudem jako spiknutí k zločinu útočné války. Na základě článku 3 úmluvy bychom mohli doplnit, že to bylo stejně spiknutí k páchání zločinu genocidia ve velkém, ve světovém měřítku. A podle článku 3 úmluvy je trestná i každá spoluvina na genocidiu. Byli-li tímto zločinem vinni Hitler a Mussolini, byli také vinni všichni, kdo jim k jeho spáchání pomáhali, kdo s nimi jednali v Mnichově, v plném vědomí oč jde, neboť přece četli Hitlerovu knihu "Mein Kampf", kterou lze nazvat docela konkretním návodem k páchání zločinu genocidia ve světovém měřítku.

Přes všechny nedostatky považujeme tedy základní principy této konvence, která je v podstatě založena na zásadách vyslovených sovětskou delegací ve Spojených národech, za správné a domníváme se, že je velmi významné, když je označeno jako zločin to, co páchali za války nacisté a fašisté; neboť tím se vyvozuje ze zkušeností druhé světové války velmi závažný a zásadní důsledek pro nové mezinárodní právo a prohlašuje se tím formálně za zločin mnoho z toho, co již provádějí a co se ještě chystají provádět západní imperialisté.

Doporučuji proto návrh schvalovacího usnesení, doplněný výhradami, uvedenými v tisku 425, ke schválení. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Ku slovu nie je nikto prihlásený, rozprava odpadá.

Má pán zpravodajca nejaké návrhy opráv alebo zmien textových?

Zpravodaj posl. dr Procházka: Nemám.

Podpredseda Žiak: Pristúpime k hlasovaniu.

Kto súhlasí so schvaľovacím usnesením tak, ako je uvedené vo zpráve výborov ústavnoprávneho a zahraničného, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

To je väčšina. Tým Národné shromaždenie prejavilo súhlas s predloženou úmluvou podľa zprávy výborovej.

Tým je vybavený 7. bod poriadku.

Pristúpime k prerokovaniu ôsmeho bodu poriadku, ktorým je

8. Zpráva výboru zahraničného o vládnom návrhu (tlač 413), ktorým sa predkladajú Národnému shromaždeniu republiky československej k prejavu súhlasu Úmluva pre zlepšenie osudu ranených a nemocných v poľných armádach, Úmluva pre zlepšenie osudu ranených nemocných a trosečníkov námorných ozbrojených síl, Úmluva týkajúca sa nakladania s vojnovými zajatcami a Úmluva o ochrane civilných osôb za vojny (tlač 426).

Zpravodajcom je p. posl. Komzala. Dávam mu slovo.

Zpravodajca posl. Komzala: Slávne Národné shromaždenie, panie a páni!

Vláda republiky Československej predložila Národnému shromaždeniu na schválenie štyri medzinárodné úmluvy, podpísané slávnostným spôsobom dňa 8. decembra 1949 a týkajúce sa ranených, nemocných a trosečníkov poľných armád a námorných ozbrojených síl, ako aj nakladania so zajatcami a ochrany civilných osôb za vojny.

Tieto úmluvy sú novelizáciou už doteraz platných úmluv, úmluva štvrtá, týkajúca sa ochrany civilného obyvateľstva za vojny, je úmluvou novou. Medzinárodný komitét Červeného kríža podnikol po druhej svetovej vojne kroky za účelom novelizácie ženevskej úmluvy z r. 1929 a aby bola uzavretá nová úmluva o ochrane civilného obyvateľstva za vojny. V roku 1947 sa sišla konferencia vládnych expertov, která sa vecou zaoberala. Naša republika bola na nej zastúpená. V roku 1948 bola svolaná ďalšia konferencia do Stockholmu, na ktorej sa Spoločnosť Červeného kríža Sovietskeho sväzu a ľudové demokracie nezúčastnily.

Navrhované úmluvy boly potom predložené k definitívnemu preskúmaniu Diplomatickej konferencii v Ženeve v dňoch 21. apríla až 12. augusta 1949. Zúčastnilo sa 61 vlád. v tom i Československá republika, Sovietsky sväz, Bieloruská sovietska socialistická republika, Ukrajinská sovietska socialistická republika, Albánsko, Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko. Poľská vláda poslala svojho pozorovateľa.

Úmluvy tak, ako boly prejednané a prijaté na Diplomatickej konferencii, znamenajú značný pokrok a zlepšenie oproti úmluvám doterajším. v novele prvej úmluvy z r. 1929 o zlepšení osudu ranených a nemocných v poľných armádach, ku ktorej sa už svojho času pripojila i Československá republika, znamená zlepšenie najmä to ustanovenie, ktoré rozširuje ochranu i na civilné osoby, ktoré poskytujú pomoc raneným a nemocným bez ohľadu na štátnu príslušnosť a na to, či sú príslušníkmi zdravotníckych sborov alebo nie.

V novele druhej úmluvy o zlepšení osudu ranených, nemocných a trosečníkov námorných ozbrojených síl, ktorá bola pôvodne uzavretá r. 1907 a ku ktorej pôvodne Československá republika nepristúpila, jedná sa o tie isté zlepšenia ako pri úmluve prvej.

Tretia úmluva o nakladaní s vojnovými zajatcami je novelou ženevskej úmluvy z r. 1929, ku ktorej Československá republika svojho času tiež pristúpila. Táto novela obsahuje zlepšenia najmä v tom, že okruh chránených osôb sa rozširuje i na členov organizovaných odbojových hnutí.

Štvrtá úmluva je celkom nová. Značný úspech pre medzinárodné právo znamená najmä v tom, že obsahuje ochranu civilných nemocníc a zdravotníckych zariadení, zákaz brať rukojemcov, zákaz mučenia a telesných trestov, obsahuje práva a povinnosti okupačných mocností voči civilnému obyvateľstvu a zavádza poriadok pre internované civilné osoby.

Všetky úmluvy znamenajú zlepšenie i v tom, že obsahujú rozšírenie ochrany na skryté a maskované formy medzinárodných konfliktov i na ozbrojené konflikty bez medzinárodného charakteru, ako to vyjadrujú články 2 a 3 všetkých štyroch úmluv.

Československo, práve tak ako Sovietsky sväz a ostatné ľudové demokracie maly k týmto úmluvám svoje výhrady a podpísaly ich len s týmito výhradami. Tieto výhrady vzťahujú sa na čl. 10 úmluvy prvej, druhej a tretej, ako aj na čl. 11 úmluvy štvrtej, a to preto, že ich ustanovení bolo by možné použiť k obchádzaniu zákonnej vlády.

Výhrada k čl. 12 tretej úmluvy a k čl. 45 úmluvy štvrtej bola učinená preto, že v nich je opustená zásada spoločnej zodpovednosti oboch štátov.

Ďalšia výhrada k čl. 85 úmluvy tretej bola urobená preto, že priznáva ochranu tým vojnovým zajatcom, ktorí sa previnili vojnovými zločinmi.

Prvá a druhá úmluva bola prijatá jednomyseľne s absenciou štátu Izrael. Úmluva tretia bola prijatá jednomyseľne všetkými delegáciami na Diplomatickej konferencii. Úmluva štvrtá jednomyseľne s absenciou Burmy a Izraela. Podpísanie úmluv malo sa stať do 12. februára t. r. Spojené štáty americké nepodpísaly úmluvu čís. 4, t. j. úmluvu o ochrane civilných osôb za vojny.

Československá republika pristúpila k úmluvám a podpísala ich pri slávnostnom podpisovaní v Ženeve 8. decembra 1949 s výhradami, o ktorých bola práve reč. Podpísala ich s tým, že tieto úmluvy, hoci nedokonalé a obsahujúce mnohé ustanovenia, ktoré je možné zneužívať, znamenajú jednako len pokrok a zlepšenie oproti doterajším úmluvám.

Ak napr. Spojené štáty nepodpísaly jednu z dohôd, ak kapitalistické štáty dostaly do úmluvy také ustanovenia, ktoré prakticky znemožňujú dobrú vôľu a riadnu ochranu, ktorú majú úmluvy na mysli, alebo ak túto ochranu pre niektoré kategórie chránencov svojimi ustanoveniami obchádzajú či dokonca zneužívajú ochranu pre tých, ktorí si ochrany nezaslúžia, neznamená to, že by naša republika nemala pristúpiť k týmto úmluvám, kaď na druhej strane obsahujú pre medzinárodné právo svoj kladný prínos. Vláda našej republiky musela však urobiť tie výhrady k jednotlivým nedokonalým článkom, ktoré boly spomenuté, a predkladajúc ich Národnému shromaždeniu na schválenie, žiada, aby boly schválené so spomenutými výhradami.

Zahraničný výbor prerokoval vo svojej schôdzi konanej dňa 16. februára 1950 vládny návrh, ktorým sa predkladajú tieto štyri úmluvy k schváleniu Národnému shromaždeniu, a usniesol sa doporučiť Národnému shromaždeniu, aby prijalo navrhované schvaľovacie usnesenie, ktoré znie:

Národné shromaždenie Československej republiky súhlasí:

1. s Úmluvou pre zlepšenie osudu ranených a nemocných v poľných armádach s touto výhradou k jej čl. 10: "Vláda ČSR neuzná, že je po práve žiadosť mocnosti, v ktorej moci sú ranení a nemocní, aby neutrálny štát alebo medzinárodná organizácia alebo ľudomilná organizácia prevzala funkcie, určené touto úmluvou ochranným mocnostiam voči raneným a nemocným alebo členom zdravotníckeho a duchovného personálu, pokiaľ k tomu nedá vláda, ktorej sú príslušníkmi, svoj súhlas.";

2. s Úmluvou pre zlepšenie osudu ranených, nemocných a trosečníkov námorných ozbrojených síl s touto výhradou k jej čl. 10: "Vlada ČSR neuzná, že je po práve žiadosť mocnosti, v ktorej moci sú ranení a nemocní, aby neutrálny štát alebo medzinárodná organizácia alebo ľudomilná organizácia prevzala funkcie, určené touto úmluvou ochranným mocnostiam voči raneným, nemocným a trosečníkom alebo členom zdravotníckeho a duchovného personálu, pokiaľ k tomu nedá vláda, ktorej sú príslušníkmi, svoj súhlas.";

3. s Úmluvou týkajúcou sa zaobchádzania s vojnovými zajatcami, s výhradami

a) k čl. 10: "Vláda ČSR neuzná, že je po práve žiadosť mocnosti, v ktorej moci sú vojnoví zajatci, aby neutrálny štát alebo medzinárodná organizácia alebo ľudomilná organizácia prevzala funkcie, určené touto úmluvou ochranným mocnostiam voči vojnovým zajatcom, pokiaľ k tomu nedá vláda, ktorej sú príslušníkmi, svoj súhlas.";

b) k čl. 12: "Vláda ČSR neuzná, že je po práve, aby mocnosť, ktorá prevádza transfer vojnových zajatcov, bola sprostená svojej zodpovednosti z aplikácie úmluvy na ten čas, po ktorý budú títo vojnoví zajatci sverení mocnosti, ktorá prejavila ochotu ich prijať.";

c) k čl. 85: "Vláda ČSR neuzná, že je po práve, aby vojnoví zajatci, odsúdení pre vojnové zločiny a zločiny proti ľudskosti v smysle zásad, uplatnených v norimberskom procese, užívali výhod tejto úmluvy, pretože vojnoví zajatci, ktorí boli odsúdení pre také zločiny, majú byť podrobení predpisom o výkone trestu, platným v štáte, v ktorom boli odsúdení.";

4. s Úmluvou o ochrane civilných osôb za vojny s výhradami

a) k čl. 11: "Vláda ČSR neuzná, že je po práve žiadosť mocnosti, v ktorej moci sú chránené osoby, aby neutrálny štát alebo medzinárodná organizácia alebo ľudomilná organizácia prevzala funkcie, určené touto úmluvou ochranným mocnostiam voči chráneným osobám, pokiaľ k tomu nedá vláda, ktorej sú príslušníkmi, svoj súhlas.";

b) k čl. 45: "Vláda ČSR neuzná, že je po práve, aby mocnosť, ktorá prevádza transfer chránených osôb, bola sprostená svojej zodpovednosti z aplikácie úmluvy na ten čas, po ktorý budú tieto chránené osoby sverené mocnosti, ktorá prejavila ochotu ich prijať."

Panie a páni, doporučujem Národnému shromaždeniu prijať navrhované schvaľovacie usnesenie. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Ku slovu nie je nikto prihlásený, rozprava odpadá.

Má pán zpravodajca nejaké návrhy opráv alebo zmien textových?

Zpravodajca posl. Komzala: Nie.

Podpredseda Žiak: Pristúpime k hlasovaniu. Kto súhlasí so schvaľovacím usnesením tak, ako je uvedené vo zpráve výboru zahraničného, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)