Podpredseda Komzala (zvoní): K slovu nie
je nikto prihlásený, rozprava odpadá.
Pán minister-predseda Štátneho úradu
plánovacieho nemôže sa pre nemoc dnešnej
schôdze zúčastniť.
Pristúpime k hlasovaniu.
Kto súhlasí s prehlásením ministra-predsedu
Štátneho úradu plánovacieho dr Jaromíra
Dolanského o plnení dvojročného plánu
a o plnení päťročného plánu
za I. polrok 1949 prednesenom v 36. schôdzi Národného
shromaždenia dňa 17. novembra 1949 tak, ako to navrhuje
pán zpravodajca menom výboru hospodárskeho
a výboru pre hospodárske plánovanie a jeho
kontrolu, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)
To je väčšina. Tým Národné
shromaždenie schválilo prehlásenie pána
ministra-predsedu Štátneho úradu plánovacieho
dr Dolanského. (Hlučný potlesk.)
Tým je vybavený 1. bod poriadku.
Pristúpime k rokovaniu o druhom bode denného poriadku,
ktorým je
2. Zpráva výborov ústavno-právneho
a rozpočtového k vládnemu návrhu zákona
(tlač 393) o finančnom hospodárení
národných výborov (tlač 404).
Podľa usnesenia užšieho predsedníctva navrhujem,
aby sa rokovanie o tejto predlohe slúčilo s rokovaním
o predlohách, ktoré sú ako body 3, 4 a 5
denného poriadku, to je:
3. Zpráva výboru rozpočtového k
vládnemu návrhu zákona (tlač 395)
o vybieraní náhradných prirážok
k priamym daniam na daňový rok 1950 (tlač
402).
4. Zpráva výborov ústavno-právneho
a hospodárskeho k vládnemu návrhu zákona
(tlač 389) o územnom plánovaní a výstavbe
obcí (tlač 405).
5. Zpráva výborov pôdohospodárskeho
a hospodárskeho k vládnemu návrhu zákona
(tlač 391) o sústavnej elektrizácii vidieka
(tlač 401).
Sú nejaké námietky proti návrhu na
slúčenie týchto bodov? (Neboly.)
Nie sú.
Rokovanie bude teda podľa návrhu slúčené.
Zpravodajcami sú: k bodu 2 za výbor ústavno-právny
posl. Vošahlík, za výbor rozpočtový
posl. Juha,
k bodu 3 posl. Růzha,
k bodu 4 posl. Zuzaňák,
k bodu 5 posl. Pšenička.
Dávam slovo zpravodajcovi k bodu 2 za výbor ústavno-právny,
posl. Vošahlíkovi.
Zpravodaj posl. Vošahlík: Paní a pánové!
Národní shromáždění má
v dnešním svém plenárním zasedání
projednat a schválit několik zákonných
předloh, které se velmi úzce dotýkají
činnosti národních výborů.
Národní shromáždění zajisté
se mnou bude souhlasit v názoru, že předloha
o finančním hospodaření národních
výborů je z nich jednou z nejvýznamnějších.
Zákon o finančním hospodaření
národních výborů je svým pořadím,
nikoliv však svou důležitostí posledním
článkem v řetězu zákonů,
upravujících a organisujících hospodářskou
a finanční stránku činnosti národních
výborů jako orgánů státní
moci a jednotné státní správy v lidově
demokratickém Československu. Ústava z 9.
května 1948 stanovila, že finanční hospodaření
národních výborů má být
zákonem upraveno v rámci veřejného
hospodářství a podle potřeb jednotného
hospodářského plánu tak, aby národní
výbory mohly řádně plnit své
úkoly. Vycházeje z tohoto postulátu našeho
základního zákona usnesl se kroměřížský
sjezd národních výborů r. 1948 na
třech hlavních zásadách, podle nichž
má být upraveno a organisováno finanční
hospodaření národních výborů.
Především je to oddělení podnikatelské
činnosti národních výborů od
jejich činnosti správní, za druhé
je to nutnost oddlužení svazků lidové
správy a za třetí zapojení rozpočtů
národních výborů na rozpočet
státní.
Všechny tyto zásady směřují k
tomu, aby hospodaření národních výborů
bylo upraveno daleko lépe, jednodušeji než dosud
a zejména tak, aby skutečně sloužilo
potřebám pracujícího lidu, aby neustále
zvyšovalo jeho životní úroveň,
a to, pokud je to jen možné, na celém území
našeho státu.
Národní výbory jsou orgány lidu, jsou
představiteli a vykonavateli státní moci
a jsou orgány jednotné státní správy.
Prostřednictvím národních výborů
si lid sám sobě vládne. Vládne si
tak, že celá správa ve státě
je jednotná, i když je odstupňována
podle funkční a územní pravomoci od
místních národních výborů
k okresním a ke krajským národním
výborům a na konec k Národnímu shromáždění
a k vládě. Tato přísně jednotná
státní správa musí se beze vší
pochyby zračit také v přísné
jednotě státního hospodaření.
Stát hospodaří podle rozpočtu a státní
rozpočet je předpokladem celého hospodářství
ve státě a musí být proto také
jednotný. Požadavek jednotnosti státního
rozpočtu nikterak nevylučuje možnost dílčích
rozpočtů pro jednotlivé svazky lidové
správy, které v rámci státního
rozpočtu budou podle nich hospodařit, avšak
tyto dílčí rozpočty musí být
v soustavě jednotné státní finanční
správy zapojeny na rozpočet státní.
Tím vším se systém finančního
hospodářství státu lidově demokratického,
státu vyššího společenského
typu, zásadně liší od systému
státního rozpočtu a státního
hospodaření ve státech kapitalistických.
Kapitalistický režim je charakterisován hospodářskou
anarchií a chaosem a v důsledku toho nutně
zanechává i v organisaci a v úpravě
hospodářství veřejného a hlavně
hospodářství územní veřejné
správy nejednotnost, nejasnost, roztříštěnost,
těžkopádnost, nesystematičnost a nakonec
z toho všeho nutně pocházející
špatnou službu lidu. Zákon o nerovnoměrném
vývoji hospodářství v kapitalismu,
odrážeje se na soustavu územní organisace
veřejné správy, způsobil nerovnoměrnost
a diskriminaci mezi jednotlivými územími
uvnitř státu, učiniv z některých
obcí a okresů i krajů živořící
a stále churavějící chudáky,
zatím co jiné obce, okresy a kraje byly privilegovanější
a mohly svým občanům v důsledku prováděných
investic poskytovati lepší a vyšší
životní úroveň. Vzhledem na skutečnost,
že produktivita zemědělské práce
je za kapitalismu nepoměrně nižší
než práce průmyslové, prohluboval se
dále rozpor mezi průmyslovým městem
a zemědělskou vesnicí. A tak vznikaly chudé
a bohaté obce, chudé a bohaté okresy a kraje.
Za takovýchto poměrů nebylo lze se divit,
že se na jedné straně tvořily nesmyslné
aglomerace lidí, zatím co na druhé straně
se celé obce, okresy a kraje ještě nebezpečněji
vylidňovaly. A vše to se obráželo ve vzhledu
obcí. Když se samospráva nestarala o své
úkoly, když zanedbávala sociální,
kulturní a zdravotnická zařízení
ve svém obvodě, měla ve svém rozpočtu
malá vydání, stačily jí na
úhradu nepatrných vydání nepatrné
příjmy, rozpočet měla vyrovnaný
a říkalo se o ní nakonec, že dovede
dobře hospodařit. Jaký však prospěch
z tohoto umění mělo obyvatelstvo?
Obyvatelstvo nemělo školy, nemělo nemocnice,
nemělo sociální a ochranná zařízení,
zato však mělo špatné cesty a ulice, nemělo
vodovod a kanalisaci, zato však špatně, tuze
špatně bydlilo. Obce i okresy byly zanedbané,
neměly však dluhy. Když se na druhé straně
obce a okresy staraly o to, aby byly ve městě ulice
pořádně vydlážděny, aby
silnice odpovídaly požadavkům správné
komunikace, aby byly pravidelně a pořádně
spravovány, když se obce staraly o to, aby obyvatelstvo
mělo dobrou vodu, aby splašky byly řádně
odváděny stokami, aby obyvatelstvo mělo kde
bydlet, když se staraly o to, aby byly školy budovány
tak, aby odpovídaly požadavkům hygieny a dobrého
vyučování a výchovy, aby bylo postaráno
o přestárlé a k práci již neschopné
lidi, aby nemocní měli dobré zaopatření
a dobrou lékařskou péči, pak samospráva
měla velká vydání, a jestliže
měla nepatrné vlastní příjmy,
byla nucena vybírat vysoké obecní přirážky
a tak zatížit občanstvo daňově,
byla nucena uzavírat zápůjčky a upadat
nezadržitelně do tíživých dluhů.
Dluhy svou úmorovou a úrokovou službou zatěžovaly
rozpočty samosprávných svazků stále
víc a více, anuitní služba ze zápůjček
odčerpávala takovou část jejich rozpočtových
příjmů, že se jejich pravidelná
administrativní činnost podvazovala a dokonce hroutila
a nakonec svazky územní samosprávy ztratily
možnost a schopnost pečovat o úkoly, které
měly ve svém správním obvodě
řešit. Obecní a okresní finance se dostaly
do neřešitelné krise, schodky jejich vzrůstaly,
pasivní nedoplatky vedly opět k úrokům
z prodlení, a útraty ze žalob tento stav ještě
více zhoršovaly.
Vysoké samosprávné přirážky
vypuzovaly hospodářské podniky z obcí,
podniky se stěhovaly do měst a obcí s menšími
přirážkami, aby snížily své
kalkulační náklady a mohly lépe obstát
v kapitalistické konkurenci. A vystěhování
podniku z obce mělo za následek, že pracující
lid ztrácel pracovní příležitost
a v obci vznikala nezaměstnanost se všemi svými,
pro člověka neblahými a krutými následky.
Místní zájmy se dostávaly stále
více do područí zájmů kapitalistických
monopolních svazů, které velmi často
k vůli svým zájmům nechávaly
jednotlivé kraje v hospodářské zaostalosti,
a to jen proto, aby tyto kraje nemohly konkurovat jiným
krajům, kde monopolní kapitál byl více
zainteresován.
Samosprávní činitelé zoufale zápasili
o rovnováhu v hospodaření, aniž při
tom měli sebenepatrnější úspěch,
občanstvo ztrácelo důvěru v jejich
schopnost a dovednost spravovat veřejné záležitosti
a hospodařit.
Tak stará samospráva nemohla být tou skutečnou
lidovou správou, nemohla řídit hospodářské,
sociální a kulturní budování
na svém území, nemohla pečovat o národní
zdraví. Lidové masy byly zbaveny účasti
na správě místních věcí
a samospráva byla zbavena všech politických
funkcí, neboť stát se pečlivě
staral o to, aby se samospráva nezabývala politickými
otázkami, jelikož kapitalismus dobře nesnáší
iniciativu veřejnosti. Samospráva nemohla proto
se zdarem řešit ani druhořadé hospodářské
otázky místního významu, nemohla se
se zdarem zabývati ani "cínováním
umyvadel", jak to ironicky charakterisoval Lenin.
A jak naše buržoasie a její stát řešily
před Mnichovem tyto problémy? Podlomily samosprávu
nejdříve zákonem č. 77/1927 Sb. hospodářsky
a potom reformou správní č. 125/1927 Sb.,
která vzala okresům jejich nezávislost i
správně. Od těch dob v podstatě u
nás samospráva již živořila a všechny
pozdější zákony a vládní
nařízení byly jen pouhými příštipky,
kterými zejména hospodářská
situace územních správních jednotek
nezískala potřebného zlepšení.
Zrušení samosprávných přirážek
a jejich nahrazení náhradovými a přirážkovými
příděly bylo poslední ranou do jejich
hospodaření. Většina obcí a okresů
se stala nesoběstačná, jejich stále
vzrůstající schodky musely být hrazeny
státními příděly, rozpočtová
potřeba byla leckdy uměle nafukována a úhrada
zakrývána, aby schodek a tím i státní
příděl byl vyšší a získána
tak problematická reserva. Vše to bylo smutným
důsledkem dualismu veřejné správy
a dualismu také správy finanční, důsledkem
přísného oddělování
zájmů "samosprávných" od
zájmu státního.
I když jedno finanční opatření
bylo vydáváno za druhým, jedna finanční
novela za druhou, všechny se vzájemně prostupujíce
a byť i jen částečně všechny
platíce, nedokázaly sanovat finanční
hospodářství svazků územní
správy a vnášely jen zmatek a chaos do legislativy
toho se týkající a znemožňovaly
byť i jen trochu se vyznat v labyrintu platných norem,
které upravovaly samosprávní finance. Vše
bylo obrazem toho, že se veřejná správa
dostala do hluboké krise, do krise svého organismu,
celé své struktury; že tato krise sleduje ruku
v ruce neřešitelnou krisi celého kapitalistického
systému, celého buržoasního řádu;
že se veřejná správa ukázala
neschopnou sloužit lidu, stavíc se proti samým
jeho zájmům.
Jak naprosto jinak musí vypadat hospodaření
národních výborů jako orgánů
politické moci pracujícího lidu a jako orgánů
jednotné státní správy v lidově
demokratickém státě, orgánů,
které mají chránit a posilovat lidově
demokratická zřízení, podporovat udržování
a zvelebování národního majetku, účastnit
se na vypracovávání a provádění
jednotného hospodářského plánu,
v jehož rámci plánují a řídí
hospodářské, sociální a kulturní
budování na svém území, zajišťují
předpoklady plynulé zemědělské
a průmyslové výroby a starají se o
zásobování i o výživu obyvatelstva,
které mají pečovat o národní
zdraví, jakož i vykonávat na svém území
všechnu veřejnou správu tak, aby všechno
národní hospodářství sloužilo
lidu.
Aby toho všeho dosáhl a umožnil národním
výborům plnit jejich úkoly, řešil
náš stát, stát pracujícího
lidu, v období budování socialismu tyto problémy
tak, že především oddělil podnikatelskou
činnost národních výborů od
jejich činnosti správní, vydav zákon
č. 199/1948 Sb. o komunálních podnicích,
že oddlužil národní výbory, vydav
zák. č. 144/1949 Sb. o oddlužení svazků
lidové správy, a že upravuje finanční
hospodaření národních výborů,
aby tím vším vytvořil novou, lepší
strukturu a organisaci hospodaření národních
výborů tak, aby se mohly stát pevnou ekonomickou
základnou, umožňující všestranný
a mohutný rozvoj i rozkvět obcí, okresů
a krajů ku prospěchu československého
pracujícího lidu, tak aby nebylo obcí, okresů
a krajů chudých a bohatých.
Vládou předložený zákon o finančním
hospodaření národních výborů
tisk 393 vychází z těchto zásad:
1. Národní výbory všech stupňů
hospodaří podle jednotných zásad v
rámci veřejného hospodaření.
Bude odstraněna do všech důsledků dvojí
kolej, zvláště pokud jde o hospodaření
okresních a krajských národních výborů,
a hospodaření místních národních
výborů se rovněž zapojí do jednotného
systému státní finanční správy.
Státní rozpočet tak obsáhne celou
soustavu rozpočtů všech národních
výborů. Skloubením rozpočtů
národních výborů nižšího
stupně do rozpočtů národních
výborů vyššího stupně a
posléze zapojením rozpočtů všech
národních výborů do státního
rozpočtu bude uskutečněna zásada,
že národní výbory jako orgány
jednotné státní správy budou hospodařit
v rámci celého veřejného hospodářství
podle potřeb jednotného hospodářského
plánu, při čemž každý národní
výbor bude hospodařit podle vlastního rozpočtu.
Podklady sestavování rozpočtu budou tvořit
potřeby, vyplývající z úkolů,
které má lidová správa obstarávat,
a z úkolů předepsaných jednotným
hospodářským plánem. Při přípravě
svého vlastního plánu a svého rozpočtu
se národní výbory budou opírat o iniciativu
pracujícího lidu, který se účastní
jejich provádění.
2. Jednotnost finančního hospodaření
národních výborů odstraňuje
také dvoukolejnost v rozpočtování.
Národní výbory již nebudou mít
samostatný rozpočet pro hospodaření
státní a pro t. zv. hospodaření autonomní.
3. Pro důsledné uplatnění zásady
oddělení podnikatelské činnosti národních
výborů od jejich činnosti správní
a mocenskopolitické nemohou býti rozpočty
komunálních podniků součástí
rozpočtu národního výboru. Do rozpočtu
národního výboru mohou plynout jen předpokládané
a plánované zisky komunálního podniku
a na vrub rozpočtu národního výboru
zejména vyrovnávací příplatky
pro komunální podniky.
4. Jelikož otázka komunálního vlastnictví
pozbývá svého dosavadního významu,
vychází úprava majetku ze skutečnosti,
že státní majetek i majetek národního
výboru je majetkem národním. Národní
výbory spravují obojí majetek podle stejných
zásad. Komunální majetek lze převést
do vlastnictví státního a naopak bez jakékoliv
náhrady administrativním aktem. Majetek svazků
lidové správy je národním majetkem
svěřeným národnímu výboru
do operativní správy.
5. Eventuální rozdíl mezi výdaji učiněnými
v rámci pravoplatného rozpočtu a skutečným
výnosem rozpočetních příjmů
národního výboru bude hrazen z ostatních
státních prostředků. Národní
výbory budou mít právo přímo
čerpat prostředky ze státní pokladny
na úhradu tohoto rozpočetního rozdílu.
Nepůjde zde tedy snad o zvláštní příjem
v rozpočtu národního výboru, nýbrž
jde o opatření pokladní. Národním
výborům může vláda nařízením
přiznat též podíl na daních nebo
jiných státních příjmech.
6. Národní výbory v souhlase se zákonem
o oddlužení svazků lidové správy
nesmějí uzavírat zápůjčky,
jelikož mají zajištěno, že obdrží
potřebné prostředky na všechny výdaje,
ať již jde o jejich úkoly rozvojové nebo
o běžné úkoly správní.
7. Aby byl zajištěn zájem národních
výborů na jejich úsporném hospodaření,
zavádí zákon instituci úsporových
fondů, do kterých po uplynutí rozpočetního
roku a po schválení dohlédacím národním
výborem bude plynout polovina skutečných
úspor, které vznikly splněním hospodářského
plánu a ostatních úkolů národního
výboru s menšími výdaji, vyplývajícími
ze zjednodušené správy, a vyššími
výnosy spravovaného majetku a komunálních
podniků.
8. Vzhledem k odstranění dvoukolejnosti veřejného
hospodářství přestanou býti
fondy národních výborů účelovým
majetkem, a prostředky zrušených účelových
fondů se stanou rozpočetním příjmem
národního výboru. Také kmenové
jmění obecní se zruší a splyne
s rozpočetními příjmy národního
výboru.