Při projednávání zákona o Národní
galerii chtěl bych položit dvě otázky.
Za prvé, zda by nemohly být opatřeny pro
Národní galerii v Praze i některé
reprodukce nejslavnějších výtvarnických
děl umístěných ve sbírkách
cizích, a za druhé, zda by nemohly být pořízeny
reprodukce nejvýznamnějších děl
pražské Národní galerie pro galerie
venkovské, regionální. Chtěl bych
při této příležitosti vůbec
zdůraznit - ačkoliv souhlasíme s tím,
aby nejvýznamnější díla byla
soustředěna v Praze, kam za nimi přirozeně
bude putovat celý venkov včetně nejvýchodnějších
krajů naší republiky - že na druhé
straně musí být současně zřizovány
i galerie regionální, které by soustřeďovaly
jednak výtvarné umění určitých
krajů, ale v nichž by byla umístěna
přitom i díla významu obecného. Namnoze
to nebude jinak možné, než ve formě zdařilých
reprodukcí. Budov pro vhodné umístění
těchto sbírek máme dosti. Jsou to některé
z našich zámků a v těchto zámcích
musí být vedle stálých inventárních
předmětů občas instalovány
i předměty z naší pražské
Národní galerie, aby si je v originále mohli
prohlédnouti i ti, kteří do Prahy za nimi
nemohou. Příklad tohoto druhu dal sám president
republiky Klement Gottwald, který propůjčil
sbírky pražského Hradu do Gottwaldova.
Zabývám se již více než dvě
desetiletí lidovýchovnou činností,
řídil jsem vyšší lidovou školu
v jednom z našich nejprůmyslovějších
krajů a pokusil jsem se mimo přednášky
lido-výchovné, mimo odborné kursy a mimo
divadelní představení pořádati
také výstavy obrazů. V poměru k přednáškám
konali jsme těchto výstav daleko méně.
Nikoliv pro neporozumění a nepochopení obyvatelstva,
ale pro technické obtíže. Dnes to bude již
snazší. Bude-li Národní galerie v Praze
doplněna sítí galerií venkovských,
tu bude stačiti jen povzbudit trochu zájem a lidé
budou přicházet. Z těchto galerií
bude míti také veliký užitek výtvarná
výchova našich škol a přimlouvám
se za to, aby nejen studenti, ale i drobná školní
mládež byla do těchto galerií voděna
a aby manuelní práce žáků a theoretické
výklady učitelů a profesorů byly vždycky
doplňovány návštěvou těchto
výstavních síní.
Přijímajíce zákon o Národní
galerii, plníme tak druhý odstavec § 19 ústavy
Československé republiky, v kterém se praví,
že kulturní statky jsou pod ochranou státu
a stát dbá o to, aby byly přístupny
všem, a podporuje vědu i umění v zájmu
rozvoje národní kultury, pokroku a obecného
blahobytu.
Pro zákon budeme hlasovati, protože věříme,
že přispěje k dalšímu zlepšení
našeho života. (Potlesk.)
Podpredseda Komzala: Posledným rečníkom
k tejto osnove je pán posl. dr. Bátěk.
Dávam mu slovo.
Posl. dr. Bátěk: Slavná sněmovno!
Chtěl bych již na počátku svých
poznámek k osnově zákona o Národní
galerii v Praze oceniti samu skutečnost, že Národní
shromáždění se opět zabývá
zákonem takové kulturní důležitosti.
I když tento stručný zákon pouze normuje
dosavadní stav, znamená jeho projednávání
významnou manifestaci, neboť se tím všemu
lidu zdůrazňuje nejen péče státu
o kulturní hodnoty, ale upozorňuje se přímo
tak na jeden z pramenů výchovy a povznesení
lidu. Národní galerie se tak staví po bok
Národnímu divadlu a Národnímu museu
jako další nezbytný majetek národního
života.
Nynější sbírky Národní
galerie představují úctyhodnou pokladnici
našeho i světového umění. Je
tu shromážděno přes 10 tisíc
obrazů, přes 2 tisíce plastik, přes
25 tisíc kreseb a téměř 90 tisíc
grafických listů. Bohužel tyto sbírky
jsou dosud rozptýleny v devíti budovách a
v různých částech Prahy a okolí.
Je sice pravda, že některé oddíly Moderní
galerie jsou s hlediska stylového umístěny
velmi šťastně a platí to především
o monumentálních originálech Myslbekových
a Štursových plastik v působivém prostředí
Trojského zámku, nebo o obrazech v zámku
zbraslavském, avšak vzdálenost těchto
míst od centra zajisté nepřispívá
k jejich pohodlné přístupnosti. Kromě
toho rozptýlení sbírek v různých
budovách je na závadu přehlednosti pro vědecké
pracovníky a především pro prosté
návštěvníky, zvláště
pro návštěvníky mimopražské
a hosty z ciziny, a konečně nedává
vyniknouti mohutnému celku sbírek.
Je proto nutno velmi ocenit, že do stavebního programu
první československé pětiletky bylo
zařazeno i zahájení novostavby Národní
galerie, pro niž bylo vybráno vhodné místo
na letenské pláni nad Vltavou. Není pochyby,
že teprve až bude mít Národní galerie
vlastní velký a moderní stánek, stane
se nejen chloubou státu a hlavního města
republiky, ale stane se také jedním z nejpřednějších
center kulturního života našeho národa.
K tomu cíli je nutno pracovat již dnes. Příklad
tu dává vláda osnovou právě
projednávaného zákona a příklad
tu dává Národní shromáždění
svým velikým zájmem při jeho projednávání.
Bude nyní záležet na dalších orgánech,
aby vhodnými prostředky, uvědomováním
a propagací přiblížily Národní
galerii našemu lidu. Zajisté velmi mnoho zde může
vykonat československý film, jenž má
otevřeny dveře do nejzazších končin
naší vlasti a jenž proniká i do zahraničí.
Také náš tisk si musí více všímat
kulturního bohatství, shromážděného
v našich obrazárnách, museích a knihovnách.
Právě Národní galerie je nepřebernou
studnicí námětů cenných pro
uměleckou výchovu lidu.
Bohužel naše největší a nejvýznamnější
sbírka výtvarného umění, Nár.
galerie, nevykazuje dosud, jak se to jeví na nepatrné
částce vstupného, vybraného v posledních
letech, potěšitelný nebo masový zájem
publika. Také tady by měly vyvinout větší
činnost naše školy, osvětové rady
a v neposlední řadě také kulturní
referáty různých organisací. Naše
divadla, musea, obrazárny i jiné kulturní
pokladnice měly by se stát - a věřím,
že se stanou - předmětem láskyplné
péče všeho pracujícího lidu,
našich závodů a podniků, které
po případě naleznou tak i mnohé nové
formy podpory těchto institucí k jejich dalšímu
rozkvětu, rozšiřování a budování.
Sídlem Národní galerie je hlavní město
Praha. Národní galerie tak významně
doplňuje pražské pozoruhodnosti, pražské
památky a klenotnice, a jistě částečně
získá Praze i zájem návštěvníků.
Pražská správa a pražský lid proto
také poskytnou Národní galerii nejen větší
zájem než dosud, ale až dojde ke stavbě
nové budovy pro tuto obrazárnu, všestranně
pomohou i k provedení a dokončení tohoto
velkého díla. Neboť stavba Národní
galerie není o nic méně významná,
než byla stavba Národního divadla, a právě
tím, že lid vlastně sám si divadlo postavil,
byl od samého počátku s ním také
nejvřeleji spjat. Dnes péči o kulturu převzal
stát a věnuje na ni největší
částku svého rozpočtu. Lid kontroluje,
jakým způsobem byly tyto částky vynaloženy,
a má proto živelný zájem na každé
významné a velkorysé kulturní akci,
jako je právě akce zřízení
a postavení Národní galerie.
Považuji za mimořádně významný
čin, že v dělnickém prostředí
Gottwaldova byly lidu zpřístupněny sbírky
pražského Hradu, a viděli jsme velmi živou
reakci, kdy tyto sbírky byly navštíveny tisíci
návštěvníky, kteří poprvé
si uvědomovali svůj poměr k výtvarné
kultuře, a zjistili jsme s potěšením,
že tento poměr byl zdravý a velmi živý.
Jsme přesvědčeni, že tento počin
bude míti za následek rozsáhlou akci zpřístupnění
kulturního výtvarného bohatství našemu
lidu. Lid poznal vrcholy našeho výtvarného
snažení a výsledky uvidíme nejen v zintensivnění
poměru ke kultuře vůbec, ale i v naplnění
života každého pracujícího kulturními
hodnotami.
Věřím, že náš lid, který
bedlivě sleduje práci své vlády a
svého Národního shromáždění,
akce zahájené vládou a Národním
shromážděním doplní tak, aby
se staly skutečným životem. Jsem proto přesvědčen,
že i dnešní stručný zákon
o Národní galerii upozorní znovu nejširší
vrstvy lidové a kulturní pracovníky na význam
osvětové činnosti a na povinnosti k výtvarné
kultuře, a manifestační projednání
zákona bude podnětem k zintensivnění
zájmu o výtvarné umění a o
umění vůbec. Bude to v intencích státu,
který věnuje tolik příkladné
péče kulturním věcem a dovršuje
tak kulturní snažení celého minulého
vývoje a celých minulých desetiletí.
(Potlesk.)
Podpredseda Komzala: Ku slovu nie je už nikto prihlásený,
rozprava je skončená.
Dávam slovo k doslovu zpravodajkyni posl. Pažoutovej.
Zpravodajka posl. Pažoutová: Vzdávám
se slova.
Podpredseda Komzala: Sú nejaké návrhy
opráv alebo zmien textových?
Zpravodajka posl. Pažoutová: Nejsou.
Podpredseda Komzala: Pristúpime k hlasovaniu.
Osnova má 4 články, prvý so 4 paragrafmi,
nadpis a úvodnú formulu. Pretože niet pozmeňovacích
návrhov, dám o celej osnove hlasovať naraz
podľa zprávy výborovej. (Námietky
neboly.)
Námietok niet.
Kto teda súhlasí s celou osnovou zákona,
to je s jej 4 článkami, prvým so 4 paragrafmi,
nadpisom a úvodnou formulou, podľa zprávy výborovej,
nech zdvihne ruku! (Deje sa.)
To je väčšina. Tým Národné
shromaždenie prijalo túto osnovu zákona
podľa zprávy výborovej. (Shromaždenie
povstáva. - Dlhotrvajúci potlesk a ovácie
prítomnému ministrovi dr. Nejedlému. - Shromaždenie
usadá.)
Tým je vybavený 3. odsek poriadku.
Budeme prerokovávať štvrtý odsek poriadku,
ktorým je
4. Zpráva výboru ústavno-právneho
k vládnemu návrhu zákona (tlač 262)
o sídle Správneho súdu (tlač 287).
Zpravodajcom je posl. dr. Popaďák. Dávam
mu slovo.
Zpravodajca posl. dr. Popaďák: Pán podpredseda,
páni ministri, panie a páni!
V čase neslobody na území tak zvaného
Slovenského štátu prestal platiť zákon
o Najvyššom správnom súde č. 164
zo dňa 16. júna 1937, pretože na Slovensku
bol zriadený nariadením č. 62 zo dňa
12. apríla 1939, a neskoršie zákonom č.
120 zo dňa 7. mája 1940 Najvyšší
správny súd v Bratislave. Tým sa stalo, že
platnosť horespomenutého zákona o Najvyššom
správnom súde z r. 1937 sa teritoriálne zúžila
len na zem Českú a Moravskosliezsku.
V dôsledku ustanovenia nariadenia Slovenskej národnej
rady č. 1 z r. 1944, ktoré ponechalo v platnosti
dovtedajšie predpisy, vydané za tzv. Slovenského
štátu, pokiaľ neodporovaly duchu republikánsko-demokratickému,
bol recipovaný stav správneho súdnictva na
Slovensku tak, ako bol upravený zákonom z r. 1940.
Takto až do vydania Ústavy 9. mája platila
v našej republike partikulárna úprava správneho
súdnictva, a to jednak úprava, spočívajúca
na zákone z r. 1937 pre zem Českú a Moravskosliezsku
a jednak úprava, spočívajúca na zákone
z r. 1940 pre Slovensko.
Ústava 9. mája stanovila v § 137, odseku 1,
že pre celé územie Československej republiky
bude zriadený správny súd a v ods. 2 toho
istého paragrafu stanovila, že složenie, organizáciu
a pôsobnosť tohto súdu, ako aj pokračovanie
pred ním upraví zákon. V dôsledku tohto
ustanovenia ústavy staly sa Najvyšší správny
súd v Prahe a Najvyšší správny
súd v Bratislave dvoma organickými složkami
jednotného Správneho súdu v smysle ustanovenia
Ústavy 9. mája.
Ustanovením § 1 osnovy, ktorú práve
prerokovávame, vykonáva sa pražská dohoda
z 2. júna 1945, ktorá určila za sídlo
Správneho súdu Bratislavu. Uzákonením
predloženej osnovy prestanú raz navždy nedorozumenia
a pochybnosti o sídle Správneho súdu, ktoré
vznikaly doteraz z toho, že do účinnosti ústavy
vyvíjaly ako Najvyšší správny súd
v Prahe, tak aj Najvyšší správny súd
v Bratislave svoju činnosť ako samostatné súdy
a od účinnosti ústavy vyvíjajú
túto činnosť ako dve organické složky
jednotného Správného súdu pre celé
územie republiky.
Za terajšieho stavu je tu určitá zvláštna
skutočnosť daná tým, že organizácia,
pôsobnosť a pokračovanie pred dvoma organickými
složkami jednotného Správneho súdu sú
upravené dvoma rozdielnymi zákonmi. Pôsobnosť
pražskej složky správneho súdu upravuje
zákon z roku 1937 o Najvyššom správnom
súde a pôsobnosť bratislavskej složky správneho
súdu zase zákon z roku 1940. Pre túto nezvyklú
skutočnosť vznikaly pochybnosti, či právne
základy, na ktorých spočívajú
organizácie pražskej a bratislavskej složky správneho
súdu, neboly ustanovením § 137, ods. 2 Ústavy
9. mája otrasené, keďže ústavodarca
- hovoriac a Správnom súde - mal zaiste na mysli
čo do složenia, organizácie, pôsobnosti
a pokračovania iný, od týchto dvoch složiek
odchylný Správny súd.
Tieto pochybnosti odstraňuje § 2 prerokovávanej
osnovy, v ktorom sa hovorí a stanoví, že až
do novej úpravy platí pre Správny súd
so sídlom v Bratislave zákon č. 164 zo dňa
16. júna 1937 o Najvyššom správnom súde.
Napokon chcem poznamenať, že prijatím prerokovávanej
osnovy, ktorou sa určuje za sídlo Správneho
súdu Bratislava, i touto cestou dávame výraz
navonok, že budujeme v našej ľudovodemokratickej
republike, spejúcej k socializmu, nový právny
poriadok, právny poriadok slúžiaci pracujúcemu
ľudu. Je otázne, či by sme boli mohli prerokovávať
tento zákon v čase, keď ešte v tomto parlamente
kládli našej ceste k socializmu prekážky
zástupcovia českej a slovenskej reakcie. Štátna
moc dnes pochádza naozaj z ľudu a je aj ľudom
vykonávaná. Právo dnes už nie je nástrojom
vládnucich kapitalistov na potlačenie ľudu,
ale naopak, právo je tvorené a vykonávané
tak, ako to záujmy pracujúceho ľudu našej
ľudovo-demokratickej republiky vyžadujú. Preto
len na týchto nových, spravodlivých a ľudu
slúžiacich základoch vyriešili sme aj
takzvanú otázku československú. Pracujúci
ľud slovenský je dnes rovnoprávny s pracujúcim
ľudom českým a spolutvorí jednotnú
a pevnú našu ľudovo-demokratickú republiku.
Všetko, čo dnes tvoríme v našej republike
a čo si tu budujeme, neslúži nikomu inému,
len pracujúcemu ľudu československému.
Len v záujme ľudu prijali sme vlani zákon o
zľudovení súdnictva. Naše súdy
vykonávajú právo dnes nie v prospech silných
jednotlivcov, v prospech tých, ktorí mali dosť
finančných prostriedkov pre vychytralých
advokátov, ktorí ovplyvňovali pokračovanie
pred súdmi tak, aby nakoniec zo súdneho procesu
vyšiel ako víťaz bohatý na úkor
chudobného.
Práve tak i v odbore správneho práva a súdnictva
vykonáva sa dnes právo v inom duchu, v duchu ľudovej
demokracie a v duchu právneho poriadku, slúžiaceho
pracujúcemu ľudu. Spomínam si tu na slová
pána predsedu vlády Zápotockého,
ktoré povedal v historických dňoch februárových
udalostí v r. 1948 na historickom zasadnutí zástupcov
závodných rád a ktorými veľmi
správne posvietil na vtedajšiu činnosť
Najvyššieho správneho súdu. Na adresu
sudcov Správneho súdu, slúžiacich záujmom
reakcie, veľmi výstižne poznamenal, že ak
nemôžu tvoriť judikáty v duchu spravodlivom,
v duchu ľudovej demokracie, radšej nech prestanú
špatné výrobky vyrábať. A tak keď
čs. pracujúci ľud v minuloročných
februárových udalostiach zaistil si svojím
víťazstvom jednotu a zabezpečil si týmto
víťazstvom raz navždy svoje napredovanie k socializmu,
keď sa týmto víťazstvom posilnila aj jednota
našej republiky, dávame výraz tejto jednote
i tou formou, že určujeme za sídlo Správneho
súdu Bratislavu.
Vieme, že tento súd bude vykonávať pre
celé územie republiky svoju činnosť
tak, ako som už spomenul, a to v duchu nového právneho
poriadku, v duchu ľudovej demokracie a len v záujme
a v prospech čs. pracujúceho ľudu.
Panie a páni! Výbor ústavno-právny
prerokoval predmetnú osnovu na svojej schôdzke, konanej
dňa 4. mája t r., a ja v jeho zastúpení
doporučujem plénu Národného shromaždenia,
aby osnovu prijalo v predloženom znení. (Potlesk.)
Podpredseda Komzala: Ku slovu nie je nikto prihlásený,
rozprava odpadá.
Sú nejaké návrhy opráv alebo zmien
textových?
Zpravodajca posl. dr. Popaďák: Nie sú.
Podpredseda Komzala: Pristúpime k hlasovaniu.
Osnova má 3 paragrafy, nadpis a úvodnú formulu.
Pretože niet pozmeňovacích návrhov,
dám o celej osnove hlasovať naraz podľa zprávy
výborovej. (Námietky neboly.)
Námietok niet.
Kto teda súhlasí s celou osnovou zákona,
to je s jej 3 paragrafmi, nadpisom a úvodnou formulou v
znení zprávy výborovej, nech zdvihne ruku!
(Deje sa.)