Síť krajských galerii umožní rovněž
širokým masám lidovým poznat krásná
díla stará i nová, neboť Národní
galerie uvolní ze svých skladišť vše,
čeho může postrádat a čím
doplní sbírky venkovských obrazáren.
Bude tak dosaženo výchovného poslání
Národní galerie, neboť nemá smyslu přechovávání
obrazů ve skladišti. Je třeba též
v zájmu krajů upozornit, aby významná
díla, pokud jich není nutně třeba
k doplnění určité doby, směru
nebo autora, nebyla z krajů odčerpávána
do Prahy.
Umělci-výtvarníci nesmějí ovšem
vidět v nynějším poslání
Národní galerie nebo krajských galerií
pramen své obživy nebo zaopatřovací
ústav. Galerie musí zůstat skutečně
jen výběrovým ústavem a i krajské
galerie budou výběrovými ústavy opravdu
z nejhodnotnějších současných
děl, tvořených všeobecně významně,
nikoli zaměřené jen pro určité
místo. Nová doba, nové historické
dění, jímž je vývoj socialistického
státu, dává program i směr tvůrčí
práci našich umělců: uplatnit socialistický
realismus, opírající se o světový
názor marx-leninský, který se v Sovětském
svazu stal vedoucím kulturním směrem a donesl
lidu, státu, straně i mládeži veliký
prospěch, jak se o tom zmiňuje Ždanov ve svých
kulturních statích.
Bude třeba, aby naše tovární jídelny,
kanceláře národních podniků,
kasárny, kulturní domy a závodní kluby
byly ozdobeny uměleckými díly tak, aby se
uplatnili a mohli slušně žít všichni
naši výtvarníci.
Kdyby z desíti procent příspěvků
plánovaných Ústřední radou
odborů na kulturní a sociální potřeby
šlo závazně jen jedno procento na výtvarné
umění při výzdobě a stavbě
nových budov sloužících veřejným
účelům, byla by to slušná částka,
která by pomohla výtvarníkům k existenci
a veřejným budovám ke vkusné úpravě
a stavitelským odborům ke cti, že od stavu
zrodu až po dokončení stavby se radily s architekty,
sochaři, malíři, kteří by svůj
návrh uplatnili hned v plánu stavby.
Bude rovněž třeba nového hodnocení
uměleckých děl a rovněž přísné
kontroly výroby štočků a reprodukcí,
aby nepoškodily pověst našeho reprodukčního
umění. Do dětských knih a do škol
žádat přírodopisné názorné
obrazy jen od nejlepších mistrů. Tento obor
se dost opomíjí a zapomíná se, že
pro dítě je třeba z nejlepších
nejlepšího vkusu a nazírání na
umělecké dílo je třeba učit
a pěstovat je od mládí, je třeba vypovědět
bezohledný boj kýčům, jimiž jsou
zamořeny naše byty.
Naskytuje se tu široké pole působnosti osvětovým
inspektorům, ale též výtvarníkům,
aby se ujali výchovy mládeže a lidu, aby je
učili dívat se, chápat a rozumět umění.
To ovšem znamená, že by nesměli bydlet
ze 60 % v Praze, nýbrž že se musí rozejít
do krajů a sžít se s lidem a s jeho potřebami,
jít za ním do továren, na pole, neboť
dnes už k tvorbě a prodeji uměleckých
děl není třeba Prahy a jejích výstav.
Dnes - jak jsem již řekla - má umění
už jinou funkci; je třeba se starat o výzdobu
našich veřejných místností, aby
v nich bylo pěkně a radostně. Je třeba
mít v evidenci všechny potřeby místních
národních výborů, okresních
i krajských, aby měly vždy v reservě
pro representační a příležitostné
chvíle umělecká díla, která
by nás v cizině dobře representovala.
O potřeby našeho gottwaldovského kraje se příkladným
socialistickým způsobem postaralo naše výtvarné
středisko, které pro vzorné úderníky,
rolníky a pracovníky z továren darovalo obrazová
i sochařská díla v hodnotě 210.000
Kčs. Nevím, kdo byl v neděli více
pohnut, zda my, kteří jsme byli účastni
tohoto slavnostního aktu, když v závěru
krajské konference do upracovaných mozolných
dělnických i rolnických údernických
rukou byla vkládána hodnotná umělecká
díla, nebo ti obdarovaní, kterým se rozechvěním
zadrhoval hlas a násilím potlačované
slzy jej ještě více lámaly, když
děkovali za tak vzácnou poctu a slibovali ještě
větší výkon a ještě větší
dodávky. S posvátnou úctou přejímaly
jejich pilné ruce po prvé umělecký
výtvor.
Byla to i pro nás všechny nezapomenutelná,
hřejivá chvíle. Umění přišlo
k lidu, přišlo k němu z lásky a darem.
Bude památkou v rodině na otcův nebo synův
či dceřin stachanovský výkon, bude
sloužit, bude těšit a povzbuzovat.
Vážená sněmovno, paní a pánové!
Kulturní výbor po důkladném rozboru
osnovy zákona a po pečlivé a věcné
diskusi navrhuje vám osnovu zákona o Národní
galerii k přijetí. (Potlesk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná
(zvoní): K této osnově jsou přihlášení
řečníci, zahájím proto rozpravu.
Ke slovu se přihlásil pan ministr dr. Nejedlý.
Prosím, aby se ujal slova.
Ministr školství, věd a umění
dr. Nejedlý (uvítán povstáním
a potleskem): Páni poslanci, paní poslankyně!
Chtěl bych v tuto chvíli podtrhnout význam
osnovy zákona, která je vám předložena.
Po Národním divadle a Národním museu
přicházíme s návrhem zákona
na zřízení Národní galerie.
Národní galerie - jak vidíte - přichází
z těchto velikých národních institucí
naposled. Byl a stále ještě je rozšířen
předsudek, že výtvarné umění,
malířství, sochařství, grafika,
atd. není dost lidové, dosti populární
pro lid, ačkoliv je nesporný fakt, že je tomu
právě naopak.
My, kteří máme co činit s výchovou,
víme - a ostatně to ví každý
ze své praxe - že to, co dítě nejdříve
vnímá a z čeho vyrůstá, je
právě to, co vidí - obrázky. Přesvědčili
jsme se, že pro široké masy lidové je
málokteré umění tak přístupné
a málokteré umění může
na ně mít takový vliv jako právě
výtvarné umění. Příčina
jeho domnělé nelidovosti zde však byla jiná,
a to, že výtvarné umění právě
tím, že je vázáno na jisté hmotné
podmínky, nebylo přístupné lidu.
Národní galerie všude dlouho a dlouho, a až
do nejnovější doby, byly a jsou dvorní
galerie. Byla to zařízení, která stála
úplně stranou veškerého života
lidu. I u nás bylo výtvarné umění
odkázáno na svépomoc. Byla zde Společnost
vlasteneckých přátel umění,
stará společnost, více než stoletá,
která má o výtvarné umění
velké zásluhy. Byla zde dále Moderní
galerie, zřízená r. 1901. Všechna čest
těmto prvním průkopníkům tohoto
díla u nás! Důsledkem však bylo, že
snad nic není u nás tak rozbito jako právě
sbírky výtvarného umění a naše
galerie. Každý obor je někde jinde, malba,
grafika, sochařství, dokonce středověk
je jinde, moderní doba také jinde.
Myslím, že má velký a přímo
symbolický význam, jestliže lidově demokratická
republika dokončuje toto dílo a přistupuje
k tomuto velkému kulturnímu činu, který
má mít také zároveň skutečně
lidový význam nejen tím, že učiníme
přístupnými tyto velké poklady všemu
lidu, ale též tím, že se vynasnažíme,
aby to, co z těchto velikých pokladů můžeme
dát i na venkov, mohl konečně i lid na venkově
spatřit a takto se vzdělávat. Nepochybuji,
že se též Slovensko co nejdříve
připojí a že tak vznikne přímo
jakési veliké hnutí, které rozvíříme
pro blaho a dobro našeho národa.
Druhý moment: Budeme-li moci ukázat naše výtvarné
umění, naše malířství,
naše sochařství, budeme mít čím
se chlubit a přímo - řekl bych - můžeme
zvednout po této stránce zase sebevědomí
našeho národa, našeho lidu. Je to fakt, který
je u nás dosud málo znám. My máme
malířství nesmírně vysoké.
Není pravda, že vynikáme jenom hudbou. Máme
již ve 14. století malířství,
které se může postavit po bok každému
malířství světa. Máme malířství
i v úpadkově době, kdy je hrůzou vzít
českou knihu do ruky a kdy je odporné poslouchat
tu hudbu, a máme dobu, kdy se zachovala skutečná
tvořivost národa ve výtvarném umění.
(Předsednictví převzal místopředseda
Komzala.)
Proto Národní galerie bude naší velkou
chloubou. Dnes jde o to, aby Národní shromáždění
schválením této předlohy dalo právní
základ k tomuto dalšímu, poslednímu
representačnímu našemu ústavu kulturnímu,
abychom měli možnost náležité organisace,
ale abychom také měli možnost přikročiti
ke stavbě. My tu možnost máme, my finanční
i jinou technickou možnost máme: máme pozemek,
máme plány, máme všechno připraveno;
jde o to, abychom mohli v tomto díle pokračovat.
Prosím proto slavné Národní shromáždění,
aby nejen přijalo tuto předlohu, ale dovolte, abych
přímo řekl, aby tuto předlohu přijalo
manifestačně, protože je to něco, co
budujeme ke cti a užitku národa, ke cti a užitku
naší republiky, ke cti a užitku naší
lidové demokracie. (Dlouhotrvající potlesk.)
Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalšími
rečníkmi sú pp. posl. Burian, dr.
Kácl a dr. Bátěk. Dávam
slovo prvému rečníkovi, pánu posl.
Burianovi.
Posl. E. F. Burian: Soudruzi a soudružky, paní
a pánové!
Vládní návrh zákona o Národní
galerii v Praze staví slavné Národní
shromáždění republiky Československé
před prvořadou politickou událost. Zasahuje
totiž na jednom z nejcitlivějších míst
náš veřejný kulturní život
a přiřazuje se k vymoženostem, kterých
dobyl náš pracující lid dovršením
své národní revoluce v květnu 1945
a kterou posílil odražením kontrarevoluce v
únoru 1948. Národní galerie se má
stát státním ústavem, jehož úkolem
bude odborně shromažďovat a spravovat malířská,
sochařská a grafická díla domácího
i cizího umění, o nich vědecky bádati
a činiti je přístupnými veřejnosti.
Všímám si znění prvního
paragrafu předlohy zákona, protože v něm
je právě obsažena dalekosáhlá
šíře významu vládního
návrhu. Zákon o Národní galerii se
má tedy přiřadit k zákonům
v kulturním životě republiky neméně
významným, ke školskému a divadelnímu
zákonu, k zákonům, které v našem
společenském životě urovnaly již
mnohé, co bylo před několika lety ještě
rozerváno rozpory. Zákon o Národní
galerii se dotýká tentokráte výtvarného
umění. Pokládám tento zákon
právě proto za politicky důležitý,
že se týká umění, o němž
buržoasie a její estéti nestoudně prohlašovali
a v kapitalistických zemích ještě prohlašují,
že je to umění, k jehož existenci je nutný
předpoklad, že zůstane mimo společenské
dění, mimo dění politické,
že zůstane mimo život, nad životem, že
smí mít nanejvýše zdání
společenské hodnoty v tom, že okrašluje
soukromí těch, kteří na takovéto
okrašlování jsou vyzbrojení movitými
statky.
Jsem nevýslovně šťasten, že právě
u příležitosti tohoto vládního
návrhu zákona o Národní galerii mohu
před slavným Národním shromážděním
republiky Československé prohlásiti, že
zákonem o Národní galerii dostává
se zbytkům světové buržoasie a jejím
estétským přisluhovačům pádné
odpovědi. Jsem šťasten, že mohu s tohoto
místa blahopřát našim restaurátorům,
truhlářům, řezbářům,
rámařům, knihařům a fotografům,
nejbližším spolupracovníkům v oboru
pokrokového výstavnictví a v neposlední
řadě výtvarníkům a vědcům
v oboru umění k návrhu zákona, který
tak převratně a ve společenském smyslu
vývojově naprosto logicky slibuje povznést
jedno z nejzajímavějších kulturních
odvětví našich talentovaných národů,
naše české a slovenské výtvarné
umění.
Co se tím v podstatě dokumentuje? Téměř
stoprocentním vyvlastněním výrobních
prostředků dostalo se našemu pracujícímu
lidu rozhodující moci v našem státě.
Tato rozhodující moc má svou přirozenou
bojově třídní povahou i svým
přirozeným historickým vývojem právo
na vyvlastnění kulturních statků,
na znárodnění umění všeho
druhu, aby mohla svou silou rozvíjet podmínky, v
nichž znárodněné kulturní statky,
znárodněné bohatství, umění,
se rozvine do šíře, která bude schopna
závažných úkolů, které
jí uloží blížící
se socialismus. Dotýká-li se znárodňovací
proces výtvarného umění, dotýká
se nejcitlivějšího místa buržoasní
idealistické theorie o výlučnosti výtvarného
umění, dotýká se výjimečnosti
tak zvaných bývalých silných jedinců,
kteří okrašlovali své pochybné
společenské postavení kvalitními uměleckými
díly, dotýká se buržoasie právě
proto tak bolestivě, že byla po řady a řady
dlouhých let výlučnou majitelkou chápání,
porozumění uměleckým dílům,
že se tímto porozuměním ohrazovala proti
vykořisťovaným, že vychovávala
ve vykořisťovaných pomocí své
pseudovědy pocit méněcennosti před
uměleckými díly, že vší
propagací, kterou vládla, oddalovala lid od porozumění
uměleckým dílům, protože se bála,
že by i touto cestou mohly být ohroženy přehrady,
které dělily buržoasii a proletariát,
aby bylo umožněno panství kapitálu.
Právě proto je nutno vítat návrh zákona
o Národní galerii v Praze, protože se tady
tímto zákonem dává základ k
vyvlastnění všeho bohatství, které
bylo nashromažďováno z nadhodnoty, o níž
byl ochuzován pracující lid, bohatství,
které sloužilo proti pracujícímu lidu
v rukou buržoasie, a že se tímto zákonem
konečně vyvrací lež o mimospolečenských
a nadspolečenských estetických funkcích
výtvarného umění. Náš
pracující lid v první pětiletce má
výsostné právo hmatatelně vidět
a citelně třímat v rukou bohatství
výtvarného umění, ať už
je to umění staré nebo současné.
Rozšiřuje se tu platnost pravdy, že změnou
společenského zřízení buržoasního
ve zřízení, v němž vládnoucí
silou společenskou se stává pracující
lid, spolu s výrobními prostředky se dostává
pracujícímu lidu do rukou všechno, co skutečně
vytvořil svou prací v historii a co skutečně
vytváří svou prací dnes. Do labilních
a před únorem ještě rozkolísaných
řad výtvarníků vnese zákon
o Národní galerii v Praze řád bezpečí,
řád, který se stane východiskem k
současné výtvarné tvorbě, který
zajistí pevnou půdu našim talentovaným
umělcům-výtvarníkům, a přitom
zákon o Národní galerii v Praze naznačuje
velmi jasné perspektivy dalšího znárodňovacího
procesu na kulturní frontě, kterého je nám
stále více a více jako soli třeba
pro náš prací vypjatý a společným
cílem semknutý boj o uskutečnění
socialismu.
Zákon o Národní galerii v Praze je rozhodná
rána do bohémských chimér našich
bývalých výtvarníků, je to
veliké národní přiznání
se k dějinnému bohatství našich národů,
je to opět úspěch vlády obrozené
Národní fronty, úspěch o to větší,
o co jemnějších a subtilnějších
věcí v oboru umění se dotýká.
Tímto zákonem otevřou se našemu lidu
jednou pro vždycky pokladnice velkého poznání
krásy, která dostává jen tehdy smysl,
slouží-li zdravému vývoji člověka
ve spravedlivém pracovním společenství.
Tvoříme dějiny v těchto letech, a
v těchto dějinách znamená zákon
o Národní galerii v Praze jednu z nejkrásnějších
a ve smyslu zdraví našeho lidu nejúčelnějších
stránek. (Potlesk.)
Podpredseda Komzala: Dávam slovo ďalšiemu
rečníkovi, p. posl. dr. Káclovi.
Posl. dr. Kácl: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Zákon o Národní galerii v Praze je zákon
zdánlivě malý. Má jen čtyři
články a celkem 10 odstavců. Není
významný ani svým dosahem finančním,
neboť sama důvodová zpráva zdůrazňuje,
že hospodářských důsledků
zákon nebude mít a že se v podstatě
legalisuje jen stav, k němuž byly vytvořeny
předpoklady již dříve. Avšak tendence,
která zde byla, to je jednak sjednotit všechny umělecké
sbírky, a to v rukou státu, jednak státem
jednotně řídit také podporu výtvarného
umění, byla doplněna po osvobození
r. 1945 snahou učinit tyto sbírky také přístupnými
nejširším vrstvám lidovým, použít
jich nejen k odborné výchově výtvarných
umělců, ale i k umělecké výchově
a tím i k zušlechtění nejširších
vrstev lidových.
Tímto pojetím nabývá zákon
o Národní galerii velkého významu
a zaslouží si, abychom mu v tomto shromáždění
věnovali stejnou pozornost, jakou jsme věnovali
zákonům, které řešily otázky
hospodářské, sociální nebo
zdravotnické. Zákon o Národní galerii
je důstojným doplňkem našich zákonů
znárodňovacích a je také dalším
důsledným plněním Ústavy 9.
května, podle níž všechno usilování
v tomto státě je zaměřeno na blaho,
a to nejen hospodářské blaho, ale i sociální,
zdravotní a kulturní blaho pracujícího
lidu.
Usilujeme důsledně o lepší život
v tomto státě. Snažíme se dát
pracujícím lidem více hmotných prostředků
k životu, lepší mzdy, lepší bydlení,
hodnotnější potravu, posíláme
je na rekreaci, posíláme je do lázní,
dáváme jim příležitost k provozování
sportu, vodíme je do divadel, do koncertů, a také
plody nejlepšího výtvarného umění
nesmějí zůstat pouze pro odborníky,
pouze pro zámožné nebo vybrané zájemce,
nýbrž musejí být přístupné
všem. Sleduje se tím snaha v lepších životních
poměrech vytvořit také lepšího,
ušlechtilejšího a šťastnějšího
člověka.
Československé republice bude sloužit jistě
vždy ke cti, že její vláda hned po r.
1945, kdy přejala do své správy území
poškozené a namnoze i zpustošené válkou
a vyloupené okupanty a kdy její nejnaléhavější
povinností bylo starat se o chléb pro obyvatelstvo
a o nápravu zdravotních škod, dovedla hned
myslit i na věci duchovní a souběžně
s nápravou věcí hospodářských
usilovala o nápravu věcí kulturních.
O to má zásluhu především první
ministr. školství prof. dr. Zdeněk Nejedlý.
(Potlesk.)
Dnes zákon přijímáme. Každý
milovník výtvarného umění je
rozradostněn, když prochází síněmi
jedinečně vhodně upraveného Šternberského
paláce na Hradčanech, kde se může pokochat
klenoty starých mistrů našich i cizích.
Za rychlou a vzornou úpravu tohoto paláce vděčíme
ministerstvu techniky a především ministru
techniky prof. inž. dr. Šlechtovi, a tomuto ministru
vděčíme i za to, že urychleně
připravuje plány k výstavbě Národní
galerie na Letné, jejíž stavba je plánována
v prvním pětiletém hospodářském
plánu Československé republiky. (Potlesk.)
A tak vidoucí i vědoucí může
jasně vidět, kam směřujeme přes
některá omezení, která si stále
ještě musíme klást, a přes pracovní
vypětí, které mnohdy nesmí rozeznávat
mezi dnem a nocí, mezi všedním dnem a svátkem.
Spějeme k takovému množství hmotných
statků pro všechny, které by všem nakonec
skýtalo i možnost plného využití
všech statků kulturních.
Paní zpravodajka vyjmenovala podrobně, co všechno
v naší galerii je a co v ní ještě
bude nebo má být, avšak i kdyby zůstalo
jen při dnešních sbírkách, je
to bohatství nepřeberné. Bude sloužit
odbornému studiu umělců a vědců
o umění, bude sloužit i při výtvarné
výchově naší mládeže a bude
poskytovat osvěžení a radost každému,
i tomu nejprostšímu člověku. Široké
vrstvy lidové se jistě naučí chodit
do sbírek často a pan ministr školství,
věd a umění řekl to již v kulturním
výboru a dnes zde opět velmi krásně.
Malířství je lidu nejbližší.
K tomu divák v podstatě potřebuje jen zdravé
oči a nic jiného. Hudba je náročnější,
písemnictví je rovněž náročnější.
Nejlepším dokladem pro toto je, že člověk
se nejdříve začne dívat na obrázky.
Pozorování obrázků dítětem
je jeho první krok uměleckého zájmu.