3. Zpráva výboru kulturního k vládnímu
návrhu zákona (tisk 264) o Národní
galerii v Praze (tisk 279).
Zpravodajkou je posl. Pažoutová. Dávám
jí slovo.
Zpravodajka posl. Pažoutová: Vážená
sněmovno, paní a pánové! Únorové
události minulého roku uvolnily cestu vývoje
k socialismu u nás v takové míře a
tempu, že se nám, když zrekapitulujeme, radostí
až dech tají. Vždyť vše co jsme vykonali,
je skutečná a nezvratná pravda, kterou denně
a na každém kroku prožíváme a znovu
si ji ověřujeme konstatováním zvýšené
životní úrovně všech pracujících
a kterou cítíme v radostném úsilí
budovatelském, v socialistickém soutěžení,
údernictví i dojemných závazcích
a darech republice k IX. sjezdu strany. Únor neznamenal
vsak jen hospodářský růst a zabezpečení
životní úrovně pracujících.
Únor znamená též nový vývoj
kultury u nás a její rozvoj, který zákonem
školským, divadelním, redaktorským,
nakladatelským a zákonem o hudební a artistické
ústředně, jmenuji-li jen ty nejvýznačnější,
řadí nás mezi nejpokrokovější
státy světa. Jmenované zákony, pečující
o duchovní růst národa, jsou harmonickým
doplněním zákonů hospodářských
a sociálních a ukazují jasně všem
nepřátelům lidově demokratického
režimu, že jsme i v kultuře daleko před
nimi, že jdeme zdravě vpřed, nepodléhajíce
žádnému zvrácenému, nezdravému
a nesrozumitelnému existencionalismu, strukturalismu a
surealismu, pakultuře, která rozkládá
buržoasní umění západních
zemí, ovládaných imperialismem, největším
nepřítelem veškerého pokroku a pokrokových
kulturních proudů, jak názorně ukazuje
příklad Spojených států amerických
v nesmyslných, zpátečnických procesech
proti umělcům, kteří se nemíní
podrobit kapitalistickému diktátu. (Hluk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná
(zvoní): Prosím o klid.
Zpravodajka posl. Pažoutová (pokračuje):
Je velkým štěstím národa - a
my si to někdy ani dost dobře neuvědomujeme
- že máme v čele státu tak dokonalého
socialistu, jakým je náš president Klement
Gottwald, který, vycházeje z hloubky svého
socialistického přesvědčení,
cítí a má vřelý vztah ke kultuře
a kulturním potřebám našeho pracujícího
lidu, dává k nim podnětné návrhy
a také je uskutečňuje.
Po prvé v dějinách státu putovala
hradní galerie našich výtvarných klasiků,
kterou do té doby z obyčejných smrtelníků
nikdo nikdy neviděl, za pracujícím lidem
do Gottwaldova a 35.000 návštěvníků
této galerie je dostatečným a výmluvným
důkazem, má-li či nemá-li pracující
lid k srozumitelnému umění vztah, je-li či
není-li účelné otevřít
proň krajské, a kde je to možno, i okresní
galerie.
Moje připomínka by nebyla úplná, kdybych
nevyzvedla i druhý fakt, že presidentovi v jeho ušlechtilých
snahách věrně stojí po boku a podporují
jej oba představitelé našich kulturních
ministerstev, ministr školství, věd a umění
dr. Zdeněk Nejedlý, vědec a dokonalý
znatel krásného umění, vždy pohotový
k realisaci každého kulturního počinu,
a ministr Václav Kopecký, nadšený
propagátor a štědrý podporovatel všech
kulturních a osvětových i vydavatelských
snah, ať už je to záslužná Národní
obrazárna, v níž vycházejí za
pečlivé redakce našich nejlepších
znalců umění, dr. Matějčka,
dr. Novotného a malířky Vejrychové
reprodukce našich nejslavnějších děl
z Národní galerie, čímž se stávají
tato díla za levný peníz majetkem nemajetných
vrstev, anebo Národní klenotnice, v níž
vycházejí opět klasická díla
českého písemnictví, rovněž
za podpory ministerstva informací a osvěty. Obě
ministerstva i se svými představiteli jsou dokladem
upřímné snahy vybudovat zdravou českou
kulturu, naplněnou socialistickým obsahem a vyhovující
potřebám našeho lidu.
Z této snahy dostává se vám dnes i
návrh zákona o Národní galerii, doplňující
citelnou mezeru v našem kulturním dění,
zákon, po kterém bylo voláno a jehož
potřeba se cítila hned po vytvoření
samostatného čs. státu, k jehož realisaci
však tehdy pro komplikované politické poměry
nedošlo. Rovněž k ní nedošlo ani
za doby okupace, která naléhavě státní
řešení oddálila opět na řadu
let.
Teprve dnes, v době radostného, slibného
a úspěšného budování socialistického
státu přistupujeme k trvalému vyřešení
potřeby representační státní
sbírky jak starého, tak i nového umění,
a to nejen domácího, nýbrž i cizího.
Národní galerie se zřizuje zákonem
jako státní ústav, který stmelí
dosavadní roztříštěnost uměleckých
sbírek výtvarného umění, umožní
jejich důstojné umístění v
projektované nové budově Národní
galerie na Letné, ale co je nejpodstatnější:
umožní jejich udržení, růst i propagaci,
když nad všemi sbírkami bude už jenom jeden
majitel.
Nový význam slova národní cítíme
v celé jeho šíři, hloubce i poslání,
zvláště máme-li na mysli přiblížení
výtvarného umění pracujícímu
lidu tak, aby mu rozuměl a nalezl v něm potěšení,
osvěžení i povzbuzení ke své
denní práci. Tento vynikající lidový
institut, který bude čestně soutěžit
s galeriemi cizích států, bude zároveň
jedním ze zdrojů socialistického uvědomování
právě v poslání umění
a v jeho funkci při tvoření nových
hodnot.
V dubnu m. r. prohlásil Klement Gottwald na sjezdu
naší národní kultury: "Počínáme
dnes veliký, plánovitý nástup nejen
za hospodářské, nýbrž i za kulturní
povznesení lidu. Abychom pozvedli našeho člověka
duševně i morálně, chceme mu zpřístupnit
všechny kulturní poklady minulosti a otevřít
mu dokořán brány k vědění
a kráse." - Národní galerie tento úkol
zcela bezpečně splní a stane se důležitým
lidovým učilištěm, do kterého
naučíme náš lid putovat tak, jako putují
davy lidí do Treťjakovské galerie nebo do Eremitáže
a Poláci do Sukienice v Krakově a do Galerie narodowe
ve Varšavě.
Základem dnešní naší Národní
galerie je obrazárna Společnosti vlasteneckých
přátel umění v Čechách,
založená v době doznívajícího
osvícenství v r. 1796 k podpoře výtvarného
umění a pro výchovu uměleckého
dorostu. Tato Společnost založila Akademii výtvarných
umění a téměř celých
sto let až do jejího postátnění
ji sama vydržovala a nashromáždila úctyhodnou
a hodnotnou sbírku děl výtvarného
umění. Ale v r. 1918 nebyla už s to udržovat
a rozmnožovat tyto sbírky, a proto je stát
převzal do své správy. Zákonem ze
dne 18. května 1936, č. 127 Sb., stal se vlastníkem
těchto sbírek Společnosti vlasteneckých
přátel umění bez náhrady stát.
Sbírky představovaly hodnotu 60 mil. Kč.
Byl to první krok k vybudování státní
galerie.
Druhým ústavem, tvořícím základ
dnešní Národní galerie, je Moderní
galerie, založená císařským listem
r. 1901 a obdarovaná základní listinou 2
mil. K; měla formu autonomního nadání.
Správu jmění vedla země Česká
a kuratorium české a německé obstarávalo
nákup soudobých děl výtvarníků
obou národností. Při svém statutu
byla Moderní galerie v Praze i zakladatelova práva
přenesena na ministerstvo školství a nár.
osvěty, které se ujalo péče o její
růst; vydatnou každoroční subvencí
umožňovalo, aby Moderní galerie plnila své
poslání. Obrazy a výtvarná díla,
takto u obou ústavů získaná, se samozřejmě
stala majetkem státu jako základ budoucí
státní galerie. Ke sloučení těchto
ústavů nedošlo; pro státní sbírku
starého umění dosáhlo se v roce 1939
pouze nového názvu Národní galerie,
který musel být v r. 1941 přeměněn
na název Českomoravská zemská galerie.
Okupantským nařízením bylo zrušeno
nadání Moderní galerie a její sbírky
byly jakožto protektorátní majetek přičleněny
k tehdejší Českomoravské galerii zemské,
čímž nechtě prakticky pomohly k dávnému
přání a plánu z dob národní
svobody.
V této době vznikla sloučením grafických
sbírek obou jmenovaných fondů a grafických
sbírek Zemského musea v Praze i s t. zv. Hollarem
zvláštní grafická sbírka Českomoravské
zemské galerie, což rovněž odpovídalo
původním domácím úmyslům
a co tvoří dnešní podstatnou část
dnešní Národní galerie, která
byla pojata usnesením Gottwaldovy vlády dne 16.
července 1946 do kulturního oddílu dvouletého
plánu jako zákon o Národní galerii,
do něhož se včleňují jako vlastnictví
státu i sbírky Moderní galerie v Praze
zákonem, který máme dnes uskutečnit.
V květnu 1948 byly do sbírek Národní
galerie včleněny též sbírky novodobého
českého sochařství v zámku
Troja a grafické sbírky Národní a
universitní knihovny v Praze. Celkový stav
sbírek proti roku 1936 se zvětšil 15krát
a je umístěn včetně skladišť
v 9 budovách a rozdělen do 4 samostatných
oddělení: 1. oddělení starého
umění (do konce 18. stol.), 2. oddělení
umění 19. století, 3. oddělení
moderního umění (20. století), a 4.
grafická sbírka (grafika a kresba).
Sbírka starého umění má skvělé
a jedinečně vhodné umístění
ve Šternberském paláci na Hradčanském
náměstí č. 15. Starobylá architektura
Šternberského paláce je velmi vhodným
rámcem pro soubor české malby a plastiky
ze 14. a 15. století, patřící k největším
gotickým souborům ve střední Evropě
vůbec. Do těchto místností můžeme
směle uvést i nejnáročnějšího
cizince s vytříbeným vkusem. V průřezu
představuje tento soubor plynulý vývoj gotického
českého umění, kdy naše země
dosáhly vrcholu svého výtvarného tvoření.
Z těchto děl je nejvýznačnější
vyšebrodský deskový cyklus z doby kolem
polovice 14. století. Dále jsou zde ukázky
díla mistra Theodorika z hradu Karlštejna a nejvýznačnější
dílo české malby gotické - desky mistra
Třeboňského oltáře z doby
kolem roku 1380 až 1390, které patří
beze sporu ve své době k největším
výtvorům evropské malby vůbec. Je
zde rovněž instalován význačný
český soubor barokový ze 17. a 18. století
se jmény Karla Škréty, Petra Jana Brandla,
Jana Kupeckého a Václava Vavřince Reinera.
Z cizích souborů je tu zastoupeno umění
italské ze 14. až 18. století, francouzské
ze 17. a 18. století, německé z 15. a 16.
století se slavnou Růžencovou slavností
Albrechta Dürera z roku 1506, nizozemské z 15.
a 16. století s vynikající "Senosečí"
Peetera Brueghela st., flámské ze 17. století
se 6 obrazy Petra Pavla Rubense, a konečně z těchto
cizích kolekcí nejvýznačnější
soubor holandské malby 17. stol., v němž
nechybí ani jméno Rembrandtovo, který je
zde zastoupen skvělým portrétem "Rabína"
z roku 1634 a zlomkem obrazu "Zvěstování".
Ve sbírce jsou dále zastoupeny i ukázky umění
španělského, které je zde representováno
svými nejvýznačnějšími
představiteli El Grecem a Franciscem José de Goyou.
Sbírka starého umění bude ještě
doplněna studijním oddělením.
Druhou částí Národní galerie
je sbírka umění 19. století, která
zatím není trvale instalována. Bude umístěna
na pražském Hradě v bývalé
královské jízdárně, budou tedy
obě vzácné sbírky v těsném
sousedství. Od roku 1945 byl výběr tohoto
umění již několikrát vystaven:
dvakrát v Praze v roce 1946 S. V. Ú. Mánes,
v roce 1948 v Umělecké besedě,
od konce roku 1948 pak v podobě putovní výstavy
byl instalován v Brně, Bratislavě a
Olomouci, odkud bude přenesen do Litomyšle a Gottwaldova.
V této sbírce je soustředěno
především české umění
19. století s velkými soubory našich klasiků
Josefa Mánese, Adolfa Kosárka, Josefa Navrátila,
Pavla Purkyně a Mikuláše Alše a sochařským
dílem Josefa Václava Myslbeka. K českému
umění přistupuje význačný
soubor francouzské malby 19. století s obrazy
E. Delacroix, Couberta, A. Corota a A. Daumiera.
Třetí skupinu Národní galerie tvoří
sbírka moderního umění v Ústřední
knihovně hlavního města Prahy v Praze
1, Mariánské nám. Programem této sbírky
je podat retrospektivu českého moderního
umění od konce 19. století až po naše
dny, začínající krajinářskou
školou Mařákovou a ukončenou dílem
současných umělců. Z velkého
přehledu novodobé české malby jmenujme
aspoň bohatou kolekci obrazů největšího
českého krajináře A. Slavíčka
i s jeho vrcholnými pohledy na Prahu s Letné
a od Ládví. Ze sochařských souborů
dílo Jana Štursy, nejvýznačnějšího
českého sochaře 20. století. Z tohoto
souboru nejvýznačnější obrazy
A. Renoira, P. Céssana, Vincentha van Gogha, P. Gaugina
a sochy R. Rodina, A. Mailota, E. Bourdella a Ch. Despiana jsou
ozdobou Národní galerie.
Grafická sbírka v Praze IV, Kaunicova 1, tvoří
čtvrtou část Národní galerie,
která není zatím vhodně umístěna.
Bude v nejbližší době přestěhována
do prostorné místnosti paláce Kinského,
kde bude větší možnost instalace grafických
sbírek, soustřeďujících na 180
tisíc kreseb a grafických listů, jimiž
se stává jednou z největší
středoevropských grafických sbírek.
Mezi kresbami jsou jedinečné soubory kreseb Josefa
Mánesa - asi 2.000 -, Mikuláše Alše, dále
vzácný soubor kreseb V. Hollara a krásná
sbírka kreseb barokních. V grafice má
tato sbírka po londýnské sbírce Windsorské
největší soubor Hollarových leptů
na světě. Dále je zde úplná
sbírka grafiky Maxe Švabinského, velká
kolekce litografií Daumierových, bohatá sbírka
barokové grafiky a vzácné listy Albrechta
Dürera.
Grafická sbírka seznamuje veřejnost se svými
podklady pořádáním dvou až tříměsíčních
výstav, z nichž nejvýznamnější
byly: výstava Václava Hollara, Mánesa, renesanční
grafika, akvarely Mánesovy a kresby starých mistrů
z majetku Zemského musea v Brně, která právě
probíhá.
V zámku Troji je umístěna sbírka českého
novodobého sochařství, soustřeďující
jedinečné kolekce našich největších
novodobých sochařů Myslbeka a Štursy,
která by si zasloužila odlití do kovu alespoň
těch nejvzácnějších kusů.
Odbočku Národní galerie máme ještě
v zámku na Zbraslavi, která se stala museem barokního
umění se sbírkou barokového českého
sochařství a kolekcí obrazů a soch
17. a 18. století z majetku Národní galerie,
které doplňují pražskou instalaci Národní
galerie. Toto bohatství sbírek předvedla
Národní galerie našemu občanstvu od
r. 1945 v jedenácti výstavách obrazových
děl, zaměřených vždy k určitému
úseku, době nebo národu, a sedmnácti
výstavách grafických sbírek, v nichž
se rovněž snaží přiblížit
umění lidu.
Z přírůstku od r. 1945 je třeba v
prvé řadě jmenovat umělecká
díla ze šlechtického a nepřátelského,
státem zajištěného majetku. Z největších
těchto zisků je bezesporně získání
pražské nostitzské galerie, z níž
pochází i slavný Rembrandtův "Rabín",
Rubensova "Studie hlavy muže" a portrét
"Ambrosia Spinoly" a další vynikající
díla starého umění. Z nových
deponátů jmenujeme aspoň restituovaný
vyšebrodský deskový cyklus, vynikající
českou gotickou práci z doby kolem r. 1350 a restituované
obrazy ze zámecké roudnické galerie: "Senoseč"
Peetera Brueghela s "Kleopatrou" Pavla Petra Rubense.
Z darů Národní galerii třeba uvésti
odkaz sochaře Kavky, odkaz Švecův (sbírka
grafiky M. Švabinského), dar Glazarův (bohatý
soubor kreseb M. Alše), odkaz dr. Macháčka,
odborná díla o kresbě a grafice, sbírka
českých ilustrovaných knih a sbírka
faximilií.
Z nových nákupů Národní galerie
v letech 1945-1949 je nutno uvésti především
zisky, doplňující kolekce domácího
umění. Z nejvýznačnějších
jsou: čtyři obrazy Jana Kupeckého včetně
jeho vynikající vlastní podobizny a překrásné
podobizny miniaturisty Bruniho, opravdu přímo přitažlivého
obrazu, dále je to podobizna de Witteho od Karla Škréty,
vynikající kresby a oleje Josefa Mánesa,
Mikuláše Alše, obrazy J. Mařáka,
Antonína Slavíčka a další díla
českých mistrů staré i nové
doby.
Význačné byly též nákupy
cizího umění: z italských prací
je to "Bičování Krista" od Jacoba
da Ponte, zvaného Nassano, a "Sv. Sebestian"
J. Ribery; z holandských skvělé zátiší
se džbánem od V. Claesz Hedy, doplňující
výborný soubor holandských zátiší
17. století; z ruského malířství
je to nákup obrazů J, J. Rěpina "Podobizna
matky" a typická "Dvina".
Národní galerie připravuje v nejbližší
době výstavu těchto svých nákupů
z let 1945-1949 jako dar republice k IX. sjezdu KSČ.
Galerijní knihovna má 11.150 inventárních
čísel. Má také svoje dílny:
restaurátorskou, truhlářskou, řezbářskou
a rámařskou, knihařskou a fotografickou,
v nichž ve všech vzorně a s nevšedním
porozuměním pracují zaměstnanci Národní
galerie, kteří pro Národní galerii
na dobrovolných brigádách odpracovali 10.000
hodin.
Výdaje osobní činí ročně
4,200.000 Kčs, výdaje věcné 17 milionů
Kčs ročně, které jsou zařazovány
do příslušného oddílu v rozpočtové
kapitole ministerstva školství, věd a umění,
takže vyhlášením zákona o Národní
galerii v Praze se uzákoňuje stav, který
tu v podstatě trvá již od skončení
druhé světové války. Osnova zákona
si tedy nevyžádá žádného
zvýšeného nákladu ze státní
pokladny. Pravidelné vlastní příjmy
má Národní galerie pouze ze vstupného,
které se odvádí státní pokladně.
Projekt novostavby, adaptace a udržování dosavadních
budov jsou kryty v příslušných oddílech
rozpočtové kapitoly ministerstva techniky. Novostavba
Národní galerie je plánována na Letné
proti Bílkově vile na státním pozemku
a je zařazena do pětiletého plánu.
Letos se vypracuje projekt na základě plánu
architekta Gočára. V této novostavbě
bude výběr nejlepších a zároveň
nejpřednějších uměleckých
děl, takže návštěvníci budou
mít možnost na jednom místě vidět
a poznat opravdové klenoty našeho i cizího
výtvarného bohatství.
Šternberský palác zůstane a musí
zůstat jako studijní depot umělecko-historické;
rovněž tak Troja i Zbraslav musí zůstat,
poněvadž tak obrovskou galerii bychom ani nemohli
postavit, aby pojala veškeré sbírky. Odpadne
pouze městská knihovna a Kinského palác.
Naše galerie svým výběrem a vzácnými
pracemi obstojí před nejpřísnější
světovou kritikou. Nová budova Národní
galerie, v níž budou soustředěny skutečně
nejvzácnější věci z národního
umění, bude přitažlivou a bude vyhledávána
domácími lidmi i cizinci. Bude to pýcha Čechů
a Slováků. Společná galerie nás
obou bude dokumentem, že jsme kulturní národ
hodně starého data.
Vedle této Národní galerie v Praze zůstane
i v Brně velká obrazová galerie, zaměřená
víc k poměrům a autorům moravským,
a na Slovensku v Turč. Sv. Martině svérázná
galerie slovenského umění.