Není pochyby o tom, že loňský vítězný únor znamenal také nebývalé rozhojnění rozvojových výhledů naší národní kultury. Jakmile byla rozražena moc zpátečníků na frontě politické, začalo se rychle jasnit i na frontě kulturní. 6 neděl po únorových událostech uspořádali naši kulturní pracovníci sjezd národní kultury, na němž byl dán signál k široké kulturní ofensivě. Jejím cílem je prosvětlit paprsky národní kultury život nejširších vrstev pracujícího lidu v městech i na venkově. Vy sami dobře víte z rozpočtových čísel, kolik vynaložíme letos na plněni kulturně politických úkolů, jak značně byly zvýšeny výdajové položky na naše školství, na podporu umění a distribuci kulturních statků i na naši osvětu. Máme přitom před sebou jeden světlý vzor, Sovětský svaz. Velikost jeho péče o kulturu a osvětu, vyjádřenou číslici 37 % celého státního rozpočtu, nelze srovnat s nikým a ničím na světě. Je to grandiosní důkaz o tom, jaké rozkošatěni a rozvití kultury ssebou přináší rozvitý socialismus. K tomuto světlému vzoru nepřestaneme upírat své oči. Řekl jsem, že máme před sebou světlý příklad Sovětského svazu. Daleko za sebou ovšem necháváme celou plejádu t. zv. "kulturních velmocí" starého světa, kde se sice dneska káže o záchraně "kultury atlantické", tak jako nacismus vykřikoval o záchraně "kultury arijské", ale kde zcela zřetelně probíhá rozkladný proces dávno už jalové kultury měšťácké, v níž povrchový, požitkářský cynismus a na jeho rubu sebevražedný pesimismus, popírající všecky kladné hodnoty v člověku, jsou vrcholným důkazem antihumanismu, protilidskosti, měšťáctví.

Dovolte mi, abych aspoň v pár bodech zhodnotil to, co jsme od února na tomto úseku udělali a co v letošním roce udělat chceme. S velikou radostí pozorujeme, jak se u nás zrovna den ode dne rozvijí a zvětšuje kulturní dychtivost v nejširších vrstvách pracujícího lidu. Je to pochopitelné: lid, jenž jako nový, svobodný hospodář závodů i polí napíná a rozvíjí všecky své kladné schopnosti a dovednosti, aby zvládl tvůrčí úkoly, které si sám na cestě k socialismu položil, pracující třída, sama nadaná tvořivostí, po právu uplatňuje svůj rozvíjející se nárok na statky národní kultury. Osvobození od sociálního útlaku, zdvihající se v životní úroveň, rostoucí sebevědomí, to všecko podporuje a zvětšuje tuto kulturní dychtivost. Roste počet kulturních podniků přímo na závodech: divadelní a recitační brigády jsou zvány, aby vystoupily o poledních přestávkách, první spisovatelé už si zvykají přednášet přímo v továrních halách, výtvarníci tu začínají vystavovat svá díla. Já sám jsem byl účasten jednoho takového meetingu ve vysočanské Aerovce: ze stánku, v němž byly vystaveny knížky přednášejících autorů, se během této jediné besedy rozprodalo víc jejích knih, než kolik se jich před válkou prodalo za měsíc ve všech pražských knihkupectvích.

Náklady hodnotných knih se u nás obecně zvedly: před válkou byly knihy Karla Čapka, jenž platil za nejpopulárnějšího a nejvíc kupovaného českého autora, vydávány ve dvoutisícových, ale někdy také jen patnáctistovkových vydáních. Dnes každá významnější práce českých spisovatelů vychází ve vydání desetitisícovém a celkový stotisícový náklad v několika rychle za sebou jdoucích vydáních není u nás už žádnou vzácnosti.

Před půl třetím měsícem dal president republiky ušlechtilý signál k zahájení jiráskovské akce, když zdůraznil národu velký smysl díla tohoto národního klasika. Zatím co jiráskovská komise připravovala ediční plán Jiráskova díla, podle něhož má vyjít 32 vázaných svazků v padesátitisícových nákladech, zvedla se v lidu vlna radostné obětavosti, která začala tvořit jiráskovský fond. Bez jednotného organizování, bez zvláštních vybídek, bez zvláštní propagace se z darů prostých lidí začaly scházet statisíce a pak už miliony. Za 10 neděl do včerejška dosahoval součet lidových darů 12 mil., při čemž některé dny dosahoval součet lidových darů až 1/2 mil. Kčs. Dnes už nikdo nepochybuje, že tento lidový fond, jímž národ vyjadřuje svou lásku k Aloisu Jiráskovi i radostnou vděčnost k ušlechtilému gestu presidentovu, dosáhne číslice 20 mil. Přitom se ukazuje, že padesátitisícová edice Jiráska zdaleka nestačí ukojit dychtivost lidových čtenářů a že bude nutno tyto edice opakovat. Někdo snad řekne, že i naši měšťáci před válkou kupovali Jiráska. Ano, ale nezapomeňme na to, s jakou zbabělostí hned 15. března 1939 zahazovali jeho knihy do popelnic, odkládali je do křovin v parku, pálili v prádelnových kotlích, házeli v balíčcích do Vltavy. Vydali tak sami o sobě svědectví, že ve své psí duši nejsou hodni tohoto srdnatého vlastence, jehož dílo i srdce patřilo lidu.

Musím se na tomto místě zmínit i o druhé kulturní akci, inspirované presidentem republiky. Do Gottwaldova zapůjčil pan president soubor výtvarných děl z hradní presidentské galerie, aby se pracující Gottwaldovska seznámili s díly našich národních klasiků. Výstava, otevřená v prvních pětiletkových dnech, znamená velkou kulturní slavnost pro celý kraj, ba pro celou Moravu: školní i pracující mládež, dělníci i lidé z vesnic přicházejí a uvědomují si najednou, že všecko toto bohatství vskutku patří jim, že bylo pro ně vytvořeno, a do jejich života že vstoupí jako jeho přirozená součást.

Zmínil jsem se tu o dvou významných akcích. Mohl bych jich jmenovat desítky. Obě naše ministerstva, pracující na úseku kulturně- politickém, vzala v minulém roce pevně do rukou úkoly velkorysé podpory kulturní tvorby i široké distribuce kulturních statků mezi nejširší lidové vrstvy národa. Erbenovou Kytici a Čelakovského Ohlasy bylo zahájeno vydávání knihovny národních klasiků v masových nákladech. Vyšla péči ministerstva informaci a osvěty také první série naší Národní obrazárny, v niž vedle znamenitých reprodukci děl našich klasiků Mikoláše Alše i Josefa Mánesa nacházíme také významná díla umělců moderních, jako je třeba Kytice národního umělce Václava Špály. "Umění lidu" se rozbíhá k velkorysé organizaci lidové návštěvnické obce divadel a koncertních síní, zatím co ministerstvo školství, věd a umění zvýšenou péčí o naše divadelnictví, jež se jeví postátněním brněnského a ostravského divadla i významnou podporou divadlům nestátním, spolupracuje s divadelníky k tomu, aby se naše divadlo opravdu stalo statkem národním. Naši nejlepší reprodukční umělci byli jmenováni sólisty České filharmonie, tohoto státního hudebního tělesa světového významu a proslulosti. Náš gramofonový průmysl se stává šiřitelem národní hudební kultury, a brzo nám ke knihovnám s díly Jiráskovými, Němcové, Nerudy i moderních autorů budou narůstat v obcích, závodních klubech i jiných kulturních a osvětových střediscích také diskotéky s díly Smetanovými, Dvořákovými, Fibichovými, Janáčkovými i našich soudobých mistrů.

Nad jiné radostným zjevem je, že tato probuzená kulturní dychtivost se nevyhýbá naší vesnici. Problém odstranění kulturní disparity mezi vesnici a městem, dnes už s takovým úspěchem řešený v Sovětech, se v loňském roce dostal do pohybu i u nás. Nebudu mluvit o postupující kinofikaci, která neustálým rozmnožováním sítě biografů zprostředkuje účast na filmu, tomto nejlidovějším umění, opravdu celému národu až do nejzapadlejších a nejvzdálenějších sídlišť. Chtěl bych mluvit především o mohutné iniciativě. zdola, přímo z vesnic, z řad našich rolníků. Z popudu spisovatelů začala loni na našich vesnicích vznikat kulturní družstva jako živé památníky stého výročí zrušení roboty i únorového vítězství, které definitivně dalo půdu do rukou těm, kdo na ní pracují. Iniciativa samých zemědělců, zejména na Pardubicku, rozvila a obohatila tuto myšlenku akcí prvních snopů a prvních košíků brambor, věnovaných na kulturní účely, na výstavbu kulturních domů, na posílení kulturní práce na vesnici. Za několik týdnů se jenom na Pardubicku sešlo přes 2 mil. Kčs určených na kulturu. Nyní se dovídáme o nové kulturní akci na vesnici, o akci tuchlovické. v této obci se chopila iniciativy mládež, začala přímo po chalupách dosavadním nečtenářům roznášet a půjčovat knihy z obecní knihovny a získala tím celou obec do čtenářské obce, naučila tím celou vesnici pravidelně číst. Ač jsou Tuchlovice malé, staly se přece touto iniciativou jednou z úderných skupin naší velké kulturní ofensivy, jejímž konečným cílem je učinit ze všeho pracujícího lidu živé a sebevědomé podílníky všech plodů naší bohaté národní kultury.

Chtěl bych při tomto letmém počtu zdůraznit jedno: Jsme dnes v té šťastné situaci, že se tu v uvědomělé spolupráci na kulturním a osvětovém poli setkávají velkoryse plánovaná státní péče a podpora s živou, dychtivou a obětavou iniciativou lidových vrstev, a do třetice i s uvědomělým chtěním našich kulturních pracovníků, ať tvůrců, ať distributorů kultury a osvětových pracovníků. Zaručuje nám to, že nejenom vybudujeme dobré a široce rozvětvené distribuční dráhy pro naše kulturní statky a mohutné výrobní prostředky pro jejich rozmnožování, ale že budeme mít i novou uměleckou tvorbu, inspirovanou naší radostnou přítomností a slavnými výhledy do socialistického zítřku. že budeme mít nové knihy, nové písně, nové hry i nové obrazy, zachycující tvář i charakter našeho lidu, jeho nového, tvůrčího hrdinství, že budeme mít umění, bojující o nové perspektivy, o novou socialistickou mravnost a humanismus.

Naši hudební skladatelé založili na sklonku roku novou ideovou organizaci, která si umiňuje podněcovat novou, lidem inspirovanou a lidu oddanou tvorbu, naši spisovatelé na březnovém sjezdu založí po světlém vzoru svých sovětských druhů rovněž ideový Svaz spisovatelů, jehož posláním je podnítit aktivní účast spisovatelů na socialistickém budování především novými díly, historický věrně zobrazujícími skutečnost v jejím revolučním vývoji, díly, zachycujícími přerod českého a slovenského člověka na cestě k socialismu. Prvním krokem, jak poznávat zblízka tuto skutečnost, jak jít do školy k pracujícímu lidu, jsou rozbíhající se kulturní patronáty, jichž bude účastno víc než 300 spisovatelů, hudebních umělců i výtvarníků. Širokému rozptylu nových literárních děl nesmírně prospěje chystaný zákon o nové úpravě nakladatelské činnosti, jenž k velké radosti kulturních pracovníků vyřadí z tohoto důležitého kulturně- politického úseku soukromé kořistnictví. Přiznám se, že čeští spisovatelé ve své organizaci často litovali, že v roce 1945 nevyvinuli dost tlaku a iniciativy, aby byl úsek knižní výroby a trhu znárodněn právě tak, jako se to po právu stalo s rozhlasem a filmem. Snažili jsme se ve spolupráci s ministrem informací aspoň o to, aby bylo zamezeno vydávání uměleckého i politického braku, a Syndikát spisovatelů žádal, aby byl vydán zákon o regulaci knižního trhu, jenž by vyloučil brak a plevel. Byl to jeden z tvrdých úseků kulturně-politického boje s reakcí, která hájila svévolný liberalismus, jenž na knižním trhu napáchal mnoho škod. Kořistilo se bezohledně z národních klasiků, byl rozšiřován konfekční západní brak, vedlo se skryté tažení proti pokrokovým autorům i celým literaturám, zejména literatuře sovětské. Páni nakladatelé ve valné většině ukázali svou pravou tvář bezohledných kramářů s kulturou, zajímajících se jen o soukromý zisk. Je v tom veliké zadostiučinění všem pokrokovým spisovatelům a kulturním pracovníkům, že právo vydávat knihy bude svěřeno jen státu, celostátním a celonárodním organizacím a institucím. (Potlesk.) Na této základné budeme moci očistit knižní trh od braku, škodlivého plevele, cizopasných živlů, od zpátečníků a parasitů, a učinit z něho jeden z mocných prostředků našeho kulturního rozvoje.

Nebudeme přitom stahovat žádnou železnou oponu, jak to vůči nám činí naši pomluvači a nepřátelé. Uvědomujeme si, že lidská kultura je jednotná a že jejím dědicem je pracující třída, že socialistická kultura bude znamenat nejvyšší stadium rozvoje světové kultury. Náš je Shakespeare i Balzac, s námi jdou nejslavnější jména soudobé Francie, Ameriky i Britannie. Hrdě se hlásíme k severoamerickému Howardu Fastovi, největšímu spisovateli Spojených států, vězněnému ve své vlasti, radostně budeme sahat po dílech Pabla Nerudy a Jorga Amada, kteří jsou psanci ve své jihoamerické vlasti, ale jež miluje všechen jihoamerický lid. Bratrsky pozdravujeme v jejich boji i tvorbě Paula Eluarda i Louise Aragona, Andersena-Nexö a všecky ostatní tvůrce světové literatury. S jejich díly budeme rádi seznamovat náš lid, jejich knihy najdou na našem knižním trhu čestné místo vedle slavných děl literatury sovětské, vedle děl bratrských literatur slovanských, vedle tvorby ze zemí lidové demokracie. Nám není opravdová kultura nepřítelem, nám je spojencem, nám je ostrou zbraní v boji o radostnou, počestnou a lidsky důstojnou budoucnost, o spravedlivý světový mír, o konečné vysvobození lidstva z útlaku a vykořisťování. Vyzbrojíme touto zbraní všechen náš lid, tak, jako jsou jí mohutně vyzbrojeny nejslavnější předvoje svobodného lidstva, národy velikého Sovětského svazu. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Ďalším rečníkom je p. posl. dr Bláha.

Posl. dr Bláha: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Díváme-li se na náš letošní státní rozpočet s hlediska sociální a zdravotní politiky, máme nesporně pocit radostného uspokojení. Vzpomínáme si na předešlé naše rozpočty a ohlížíme se na rozpočty jiných států ve světě. Pamatujeme na sliby a nedokrevná prohlášeni dřívějšího ministra zdravotnictví a na náš dlouholetý úporný boj za socialistickou, sociální a zdravotní politiku a přiznání ji toho místa, které jí v socialistickém hospodářství patří. Škoda, že jasné a naprosto jednoznačné prohlášení nynějšího p. ministra zdravotnictví při projednávání rozpočtu v sociálně-politickém výboru této sněmovny nedošlo v plenu větší publicity, aby tento rozdíl i po zevní stránce vynikl ještě zřetelněji.

Všichni si uvědomujeme, že nepoměrně vysoký náklad na sociální a zdravotní potřeby lidu vedle požadavků kulturních je současně i známkou z naši politické a lidské vyspělosti. Na druhé frontě světa tomu jasně odpovídají náklady na zbrojení a plány na ničeni hodnot lidské práce. Ve zdravotnickém a sociálním našem rozpočtu také nejzřetelněji vystupuje naše socialistická výstavba a náš boj za mír lidstva. Bylo by si ještě přát, aby i u nás doma si všichni uvědomili, že zdraví lidu je nejen základem každého štěstí a blahobytu, ale i nezbytným předpokladem vší lidské práce a tedy i všeho plánováni a budování do budoucna, aby toto poznání proniklo do všech důsledků ve všech našich vrstvách a stalo se i východiskem k dalšímu rozvoji naší sociální a zdravotní práce mezi lidem. Na druhé straně si však současně uvědomujeme velikou odpovědnost za důvěru a velký náklad a podíl z národního důchodu, který má být tentokrát vynaložen na sociální a zdravotnickou práci, odpovědnost za to, že bude konána opravdu rozumně a hospodárně, aby se proměnila ve velký užitek a nový radostný a šťastný vývoj našeho pracujícího lidu. Na této cestě jsme urazili v uplynulém roce, zvláště po únoru velký kus cesty právě zde ve sněmovně. Řada zákonů, jako o národním pojištění, pojištění horníků a příslušníků armády, o zestátnění zdravotní péče poradenské a péče o dítě, nemocnic a ústavů, lázni a zřídel, zákony o nakažlivých nemocech a ochranných opatřeních proti tuberkulose a nemocem z povolání, řada osnov o zdravotnickém personálu, o lékařské praxi, ošetřovatelkách, porodních asistentkách a jiných prostředcích zdravotnické a sociální politiky jsou zatím krásnými majáky na těchto našich nových cestách, ale teprve v letošním rozpočtu máme první reální možnost, abychom se dali na tyto plánované cesty. Nezapomínáme, že zákon, byť i sebelepší, ještě nezaznamenává pokrok, dokud není prováděn. V tom máme dosud nedostatky nahoře i dole. Nahoře v prováděcích nařízeních a vstřícných operativních plánech, které často z překvapující byrokratické ztrnulosti odporují úmyslům zákonodárce. Měl jsem na př. takový případ minule v naší všeobecné nemocnici, kde jsme zřizovali jesle pro náš ošetřovací personál. Zřídili jsme je tak, že by se za ně žádný závod nemusel stydět, abychom konečně umožnili i matkám ošetřovatelkám, aby se mohly bez starosti věnovat svému povolání. Ale výsledkem toho byly komise z ministerstva, magistrátu i zemského národního výboru, které nám určily, že není dostatek místnosti, že musí být místo šesti klosetů osm, že musí být místo 4 umyvadel 6, a výsledek toho je při dnešních úzkých profilech materiálových i platebních ten, že do dneška nemůžeme dostat materiál, abychom tyto jesle rozjeli a uvedli v činnost, že děti našich ošetřovatelek zatím křičí celý den opuštěné, přivázané plenami k nohám a trnožím stolů - a místnosti jsou prázdné. Dole se setkáváme také s nepochopením těch, kteří zákonné litery uvádějí v nový život. Nemohu na přiklad pochopit po slavném a skoro demonstrativním loňském přijeti zákona protialkoholového, jak může ve vstřícném operativním plánu hlav. města být jako nutný a nevyhnutelný mnohamilionový náklad na továrnu lihovin v Hodkovičkách nebo výrobnu likérů v Praze XII, zatím co se úplně ztratila položka na dostavění největší pražské nemocnice na Bulovce. Domnívám se, že je to přednější a důležitější i než výstavba výstaviště nebo dostavba kláštera.

Tak jako ve všech ostatních složkách, máme i ve zdravotnictví a sociální péči 2 úzké profily, které nám brání v dalším budování: nedostatek odborných a školených pracovních sil a nedostatek potřebného materiálu. Protože dobře víme, že překážky jdou k tomu, aby byly překonávány, musíme je kriticky zhodnotit a uvědomit si je. Nový lepší život i ve zdravotnictví a sociální politice musejí vytvořit noví lidé, kteří mají nejen dobrou vůli, ale i uvědomění, odvahu a trpělivost novou cestu nastoupit. v tom máme zatím ten nejužší náš profil, to je socialistické uvědomění všech zdravotnických a sociálních pracovníků. Především si musejí všichni uvědomit, že mají pomáhat produktivitě práce, bojovat proti nemocnosti a invaliditě,. absenci a posilovat zdraví a vytrvalost pracujících. Jakým kontrastem k tomu jsou dosavadní fronty a přeplněné čekárny ve všech nemocenských pojišťovnách, ambulatóriích a lékařských ordinacích! Dobří lidé zde ztrácejí řadu hodin a celkově se ztrácejí tisíce a desetitisíce pracovních hodin a líní a ulejváci nacházejí vhodnou příležitost k sabotáži práce. To znamená novou organizaci. v bývalém nemocenském pojištění jsme měli řadu třídních rozdílných pojišťoven, nemluvě o soukromých pacientech. Nyní jsme sjednotili všechnu léčebnou péči, ale zatím jinak, než jsme si ji představovali, to jest na tu její nejvyšší úroveň, jako jsme to udělali s platebními částkami peněžními. Běžící pás v léčebné péči nám nemůže vyhovovat. Tak vidíme ve skutečnosti, že nám tisíce pojištěnců začínají naplňovat soukromé ordinace, které chceme postupně zlikvidovat, čili máme v distribuci této péče dvojí kolej, ale ne ve smyslu třídním, nýbrž protitřídním, to jest na úkor těch, kteří na to nemají. Zrušili jsme rozdíly, to jest třídy a sanatoria v nemocnicích a ústavech. Dříve nemocní platili veřejně pokladně ústavu a určené obnosy dostávaly osoby, které z toho platily daně. To jsme odsoudili právem jako nemravné, ale nyní se řada lidí domnívá, že jsme reformu udělali k tomu, aby stejná nebo ještě větší diskriminace třídní a majetková byla prováděna tajně, bez kontroly, v nejrůznějších formách spropitného, honorářů a darů. Nezměnila se totiž dosud ani morálka těch, kteří platili, ani těch, kteří brali. To vidíme všude, když pozorujeme ještě na tolika místech obchodování s lidskou bídou a bolestí do nejhorších důsledků.