Na šatenkách bylo v roce 1948 uvolněno 140 bodů přibližně na 16 měsíců a žádný spotřebitel neměl při tom plnou jistotu, že jeho body budou zbožím plně kryty. Vláda a příslušná ministerstva sice měla snahu, ale stará forma distribuce by si byla vyžádala obrovského kontrolního aparátu s poměrně malými výsledky. A skutečně zůstalo mnoho občanů, kteří ke konci roku měli ještě plnou šatenku bodů. To nový distribuční systém pro budoucnost vylučuje. Zásobování na nové šatenky bude upraveno tak, že každý na ně skutečně potřebné množství kvalitního zboží dostane. A při tom nový způsob dává dokonce možnost od přednostního zásobování upustit. To znamená zlepšeni proti dosavadnímu stavu, kdy kupující často marně sháněli zboží na body, neboť nesvědomití a nepoctiví obchodnici zboží zatajovali, prodávali na černém trhu a tak se nemístně na úkor pracujících obohacovali. Ostatně zkušenosti prvého měsíce letošního roku ukazují velmi dobré výsledky. Zase jednou po dlouhé době přijde spotřebitel do obchodu, kde bez front a dlouhého čekání si na body koupí, co potřebuje.

Je zajímavé, že největší obchody dělají ty podniky, kde si spotřebitel může vybrat z bohatého sortimentu zboží. A to musí zaručit nejen vedení textilních závodů, ale i naši pracující. Musí plnit plány, vyrobit co nejvíce a co nejlepšího zboží, dělat kvalitní, dobře vybavené zboží a pěkné vzorky, věnovat pozornost nejen tomu, co vyvážíme za hranice - kde v popředí stoji otázka udělat, vypravit, vybarvit a vyvzorkovat zboží tak, aby bylo prodejné, aby se chválilo a doporučovalo samo - ale stejně také výrobě pro tuzemský trh.

Mluví se o zvýšení životní úrovně a mnozí počtáři obracejí tento problém na líc i rub a hledají zvýšenou úroveň v korunách, v počtu párů bot, šatů a košil, které vlastní. Ale ne vždy spočívá vtip v tom, mám-li jednou nebo dvakrát týdně buřty k večeři. Zvýšení životní úrovně se nám jeví v tom, že ten náš spotřebitel, který kupuje podle nového bodového systému, už nechce a nekupuje nekvalitní druhy zboží. Tak vlna po 900 Kčs za 1 kg byla v obchodech vyprodána během tří dnů, zatím co vlna po 400 Kčs za 1 kg leží ještě na skladě. I ta skutečnost, že se v konfekci nejhůře prodávají šaty špatné jakosti, tedy levnější, svědčí o tom, že zboží špatné jakosti budeme čím dál tím obtížněji prodávat, právě proto, že se lidem vede mnohem lépe než po první světové válce, kdy za tři roky nebylo ještě ani řeči o konsolidaci poměrů v nové republice. A prodavači nám už dnes říkají: už musíme nabízet, doporučovat a hodně chválit. To je začátek dalšího postupného zlepšování zásobovacích a cenových poměrů, neboť až dosud byli i pracující často nepřímo donucen obrátit se na černý trh, a tím ho ještě podporovali.

Jednou z nových forem distribuce je zavedení volného trhu. A zde se velmi dobře ukazuje, jak velká část maloobchodníků nesloužila poctivě lidu. Dnes, kdy již můžeme přehlédnouti výsledky volného trhu a konstatovati jeho úspěch. je nutno si připomenouti, že to byly právě národní podniky, které umožnily správné nastartování tohoto nového tržního systému tím, že ve svých rozdělovnách a skladištích mohly provést rozsáhlou centralizaci fondů zboží, z něhož se plynule doplňuje jak volný, tak i vázaný trh. Nutno dodat, že to byly dále prodejny národních podniků, které nám umožnily uskutečnit volný prodej bez obav, že bude se zbožím nepřístupně manipulováno a že stát utrpí ztráty na všeobecné dani.

Vývoj v distribuci v minulém roce je zajímavý i s hlediska sociologického. Zkoumáme-li velkoobchodní síť, jak se chaoticky vytvářela v době liberalistického hospodaření, vidíme nezdravou koncentraci ve velkých aglomeracích. Praha. Brno, Bratislava a ještě několik větších středisk byly stanovištěm desítek a set velkoobchodů, zatím co naše venkovské oblasti zůstávaly stranou. Situace se i v tomto směru příznivě změnila. Tak na př. v textilu je v Praze místo 450 velkoobchodů pouze několik rozděloven a celá ostatní siť je rovnoměrně rozložena do všech oblastí. To nám zaručuje především řádné a rovnoměrné zásobování všech zemědělských okresů a za druhé je tento vývoj dokladem zdravé decentralizace v distribučním podnikání, což působí ve svých důsledcích jako protiváha nezdravého úniku z venkova do měst.

Při tom je třeba vidět, že zboží máme letos jen o málo víc než loni. Určité procento stejně jako loni exportujeme a o zboží, které máme k disposici pro domácí spotřebu, se dělíme s volným trhem. A přece není zboží nedostatek. Zboží je; je ho dost a při tom je i záruka, že body budou řádně zbožím kryty. Kromě toho všichni, kteří jsou za vysoké výkony odměňováni vyšší mzdou, si kupují na volném trhu různé zboží, které jim ještě chybí, a to je pro ně veliký pokrok.

Po úspěšném splněni plánu byly vytvořeny vhodné podmínky pro to, abychom s tímto krajně nespravedlivým stavem definitivně skoncovali a vnesli do našeho zásobování a cenové politiky nové, spravedlivější prvky, které by odpovídaly naši cestě k socialismu. Tento krok vyvrací falešnou představu, že socialismus bude dávat všem stejně bez zřetele na práci a zásluhu. Přednostní zásobování pracujících na jedné straně a volný trh za zvýšené ceny na straně druhé uskutečňuje zásadu "každému podle jeho práce a zásluh." Je úplně správné, píší zaměstnanci ČKD v resoluci, když se výhody dostane těm, kteří se splněním plánu zasloužili o rozšíření trhu.

Přednostní zásobováni není u nás novinkou. Změnili se jen ti, kteří jsou dnes přednostně zásobováni. Spontánní souhlas daleko největší části našeho národa je nám potvrzením, byla-li to spravedlivá změna čili nic.

Mezinárodní reakce, která pro anglickou mlhu nevidí, co velkého se u nás děje, snaží se namlouvat světu, že je u nás nespokojenost pracujícího lidu. A tak chtěj nechtěj je třeba se občas podívat třebas na západ a porovnat život a spokojenost pracujícího člověka tam a u nás. Tam, na západě, se rve dělník o postačitelný kus suchého chleba pro sebe a své děti; pro holou existenci jde do stávek, pro kus suchého chleba riskuje střílení, zavírání a vyhazov z práce. Zatím u nás, na frontě práce, bojujeme už všichni společně o máslo na tento dělníkův chléb. To je ten rozdíl v nespokojenosti a tady je i hlavní pole působnosti naši distribuce: Udržet krok, nezůstat pozadu za trvalým vývojem naší republiky k socialismu. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: K tejto prvej, hospodárskej časti podrobnej rozpravy neni už nikto ku slovu prihlásený, rozprava o tejto časti je skončená.

Pristúpime preto k druhej časti podrobnej rozpravy, to je k časti kultúrnej, sociálnej a zdravotnickej, ku ktorej náležia:

kap. 12 zo skupiny I, Ministerstvo školstva, veď a umení, a zo skupiny II § 10, Štátne statky zemedelských škôl, § 11, Uhřiněveský školský závod zemedelský, § 12, Žabčický školský závod zemedelský, § 13, Školský závod zemedelský vysokej školy veterinárnej v Brně-Nový Dvůr, § 20, Štátne nakladateľstvo, § 21, Školské majetky Vysokej školy poľnohospodárskeho a lesníckeho inžinierstva v Košiciach, § 22, Ústav pre školský a osvetový film, § 26, Štátne majetky hospodárskych škôl a výskumných ústavov poľnohospodárskych, kap. 13 zo skupiny I, Ministerstvo informácii a osvety, a zo skupiny II § 1, Československý rozhlas, § 2, Československý štátny film, § 14, Štátne tlačiarne a Úřední list, § 15, Československá tlačová kancelária, § 23, Spravodajská agentúra Slovenska, kap. 22 zo skupiny I, Ministerstvo sociálnej starostlivosti, kap. 23 zo skupiny I, Ministerstvo zdravotníctva, a zo skupiny II § 6, Československé štátne kúpele a zriedla a § 18, Štátny veterinárny ústav v Ivanoviciach na Hanej, kap. 24 zo skupiny I, Odpočivné a zaopatrovacie platy. K tejto časti rozpravy sú prihlásení títo rečníci: pp. posl. Pelikán, Šafařík, Drda, dr Bláha, Pfeiferová, dr Kácl, Šťastná a dr Bureš.

Dávam slovo prvému prihlásenému rečníkovi, p. posl. Pelikánovi.

Posl. Pelikán: Pane předsedo, pani a pánové!

Jestliže náš první rozpočet pětiletky staví na prvé místo mezi ostatními resorty právě rozpočet ministerstva školství, věd a umění, věnuje mu 81/2 miliardy korun, pak to zajisté není náhodný zjev. Tato obrovská suma, vynaložená v .době přestavby a výstavby našeho hospodářství a v době potřeby miliardových investic, je sama o sobě výmluvným důkazem, jak náš stát pečuje o rozvoj vzdělanosti, v níž vidí podmínku a záruku dalšího rozvoje hospodářského pokroku a tím zlepšeni života všech pracujících občanů. Ale právě proto musí naši kulturní pracovnici přistoupit k letošnímu rozpočtu jinak než s všeobecnou, byť upřímnou pochvalou a vděčnosti. Náš lid má právo a povinnost se ptát i na tomto úseku státního hospodařeni, co dostane za hodnoty, které ze své práce na kulturní péči vynakládá. A poněvadž převážná část rozpočtu ministerstva školství, věd a umění je věnována potřebám našeho školství, chci věnovat několik poznámek otázce produktivity našich škol.

V jakém smyslu můžeme mluvit o produktivitě v oboru školství? V tom smyslu, že základním úkolem našeho školství je vychovat vysoce kvalifikovaný dorost a pracovníky pro všechna odvětví výroby, pro správní aparát a pro ostatní úseky veřejného života a vyzbrojit je takovými znalostmi, které jim umožní ovládnout výsledky vědy a použít jich k prospěchu celku. Mírou produktivity našich škol pak je praxe, kde se ukáže, jak lidé, jež jsme svěřili našim školám, jsou připraveni ke své práci odborně i mravně a jak prakticky přispějí k dalšímu rozvoji naši společnosti.

A tu musíme přiznat, že v tomto směru musí být mnohé napraveno, tím spíše, že známe příčiny nedostatků. Naše školství, které se tak bohatě rozvinulo po květnové revoluci pod vedením ministra Nejedlého, bylo ve svém vývoji zabržděno v předúnorovém období za ministrování dr Stránského, který se snažil školy co nejvíc isolovat od národního života a hlavně hospodářství a udržet jejich chod ve starých kolejích, vyježděných za kapitalismu. Tím došlo k tragickému rozporu mezi naším hospodářstvím a školstvím. Zatím co hospodářství opustilo po velkých změnách cestu kapitalistického vývoje, v našem školství byl uměle udržován soukromokapitalistický duch a žáci byli dále připravováni pro službu kapitalistickému podnikání a kapitalistickému státnímu aparátu.

Proto přes blahodárné změny ve školství po únoru si náš znárodněný průmysl stále ještě stěžuje na nízkou odbornou úroveň absolventů škol, zejména vysokých, i na jejich poměr ke znárodněné výrobě, což všechno způsobuje, že naše technická inteligence neznamená pro výrobu takový přínos, jakého by bylo zapotřebí. A totéž platí i pro lidovou správu a ostatní obory veřejného života.

V čem to vězí? Především ve stále ještě existující odtrženosti našeho školství od každodenního praktického života a jeho potřeb. Tak jako chceme, aby na závodech přecházeli od všeobecného řízení výroby s povšechnými direktivami k proniknuti a zvládnutí všech technických konkrétních problémů, tak i na našich školách vyšších stupňů musíme žádat, aby se přešlo od příliš abstraktního encyklopedického povšechného vzdělávání, které přináší neuspořádané, povrchní znalosti, k úzkému sepětí studia s praxi přímo v příslušném oboru, pro nějž je student vychováván. Zvláště na vysokých školách se v poslední době potvrdila zkušenost, že teorie bez praxe zakrňuje a stává se neplodnou.

A stejně jako na závodech chceme, aby výrobní plán pronikl do všech odvětví činnosti v továrně a aby byla omezována výroba zboží, která není hospodářsky nutná, tak i v našem školství, zejména vysokém, musíme potírat bezplánovitost v přednášení látky, zavést lepši systém do vyučování a omezit všechny nepotřebné předměty, které zbyly z minulosti. Jaký to má dnes smysl, když profesoři si libovolně určuj i předmět svých přednášek bez ohledu na celkový plán a potřebu, když několik profesorů si klidně přednáší na téže fakultě jeden a tentýž předmět a každý úplně jinak a když si z určitého oboru přednášej i jen nějakého svého koníčka a ostatní látku, třebas je důležitá, klidně opomíjejí? Neplatíme a nechceme přece platit z našeho tak pečlivě uváženého rozpočtu školám proto, aby ze studentů vyrůstali povrchni vzdělanci, kteří dovedou vtipně konverzovat, blýskat se latinskými úlomky veršů či nahodilými historickými daty a jmény. Také u nás musí být věda plně postavena do služeb společenského pokroku a naše vysoké školy se musí začít zajímat o naléhavé problémy našeho průmyslu, zemědělství, distribuce i státní správy, že takové problémy, které by přímo naše školy mohly řešit, opravdu i u nás jsou, ukázala právě soutěž tvořivosti mládeže na vysokých školách, kde naše závody, úřady a instituce na požádání přímo zavalily fakulty spoustou námětů a úkolů, jejichž řešení by očekávaly od vysokých škol. Zde musí být našim cílem přiblížit se onomu stavu, jaký je na vysokých školách SSSR, kde vláda spolu s vědeckými institucemi zcela plánovitě a záměrně určuje všem fakultám a jejich vědeckým ústavům přesný program konkrétních úkolů pro výrobu. A to nijak neomezuje vědu a svobodu bádání, naopak, to jí vysoko pozvedá. Samozřejmě, že je to cizí lidem, kteří dosud u nás chápali sbírání vědomostí jako sbírání peněz do kasičky.

Takové nazíráni ovšem vylučovalo možnost vědeckého nazírání, spolupráce, možnost sdělovat si vzájemně výsledky zkoumání a čerpat ze společných zkušeností a výsledků. U nás jsme dosud ve vědecké práci namnoze v zajetí ostrého žárlivého konkurenčního boje, který vede k naprosté roztříštěnosti a tím také neúčinnosti vědecké práce. A ukazuje se to i v celé řadě zdánlivých maličkosti, které nás však stojí hodně peněz. Můžeme vidět, že na mnoha vysokoškolských učilištích jsou přibližně stejné vědecké ústavy, mají podobný účel i podobné zařízení technické. Tyto ústavy místo aby hledaly cesty k tomu, jak se spojit a zdokonalit a rozšířit tak svůj provoz a bádání, svádí urputné boje o každou část zařízení, laboratoře nebo přednáškové sině, ačkoliv vhodným rozdělením času by mohlo být místností, zaměstnanců a strojů daleko lépe využito.

Podobně je tomu s peněžními úsporami a dotacemi, které z prestižních důvodů požadují rovnoměrně všechny vědecké ústavy, ačkoliv by zde mělo býti plánovité rozdělení větších částí pro ústavy, jejichž výzkum je právě v určité době důležitý s hlediska národního hospodářství.

A konečně jako ve výrobě bojujeme proti neodbornosti a proti používání zastaralých výrobních metod, tak i na školách musíme potírat hlásáni nevědeckých, zastaralých a zaostalých teorií, které ve svých důsledcích pomáhají protivědeckým a reakčním cílům. Mohli bychom jmenovat desítky universitních profesorů i docentů, kteří od hlásání nevědeckých teorií, na první pohled zdánlivě neškodných, přešli po únoru k otevřené zradě a k vědomě činnosti proti národu. Takovým případem je známý profesor filosofické fakulty v Praze dr O. Machotka, který ve svých přednáškách sociální psychologie od oslav feudální oddanosti anglického sluhy k jeho pánovi, od obdivu k rodinným událostem šlechty dospěl až k takovýmto, s odpuštěním, závěrům své vědecké a výchovné činnosti. ve svých přednáškách přímo hlásal toto: "Osobní život českých lidí je tedy prázdnější nežli u ostatních národů demokraticky spravovaných. Je ochuzen následky pobělohorské katastrofy, která mu odňala střední a vyšší vrstvy. Jeho prázdnota byla zhoršena ještě tím, že omylem považuje vzdělání za podklad plnějšího života".

Zde za vědeckou katedrou, za peníze státu, věnované na rozvoj vědy a vzdělání, přednášeli takové obludné teorie, které nakonec se vysmívají samému vzdělání a vydávají je za příčinu prázdnoty českých lidí. Nedávno byla naše veřejnost rozdělena diskusí o tom, zda je možné, aby studenti dávali tak nesmyslné odpovědi, jak byly uveřejněny v Tvorbě jako ukázky ze zkoušek poštovních zaměstnanců. Zde nacházíme částečnou odpověď u vychovatele mládeže a studentstva. Je důsledkem logického vývoje, že prof. Machotka dospěl nakonec k onomu názoru, že děti dělníků a rolníků mají menši rozumové schopnosti a že se proto na studie hodí jen děti rodičů z "vyšších vrstev". A tyto vývody pak korunuje zjištěním, že "lid si nikdy nechtěl vládnout, nýbrž žádal, aby mu bylo dobře a energicky vládnuto, a projevuje proto silný odklon od rozumářského uvažování, od politických a sociálních problémů a imperativní touhu po autoritě, která by mu dala, co potřebuje politicky, hospodářsky, sociálně i v ostatním životě."

Tento člověk, který propaguje novou silnou autoritu a mluví s takovým despektem o lidu a svém národu, pokouší se dnes v USA štvát proti ČSR, kde si prý vládne "beztvará masa", jak náš národ nazývá.

Není však třeba dodávat další důkazy naprostého vědeckého krachu těchto měšťáckých ideologů, kteří bojovali proti vědeckému socialismu pod rouškou prý obrany a nestrannosti vědy.

Jen jako doklad i mravního rozpadu těchto měšťáckých ideologů chci uvésti velmi zajímavý případ docenta filosofické fakulty v Praze, dr Zdeňka Ullricha. Tento hlasatel "objektivity" ve společenských vědách, který odůvodňoval, že se nelze přiklonit ke komukoliv a tvrdit, že to neb ono je pravdou či lží, což mu na druhé straně nevadilo v poťouchlých útocích na lidovou demokracii a marxismus, nabídl sám po únoru loňského roku, aby mu stát zaplatil půlroční dovolenou a že napíše dílo, ve kterém vědecky zdůvodní existenci lidové demokracie a nutnost našeho vývoje k socialismu. Později si to však rozmyslel a utekl do západního Německa, kde dlí dosud společně s českými reakcionáři a sudetskými Němci. Poněvadž se mu však nechtělo sdílet s nimi společnou bídu, nabídl nedávno své služby norské universitě s vypočtením své kvalifikace vědecké, která ho opravňuje, že může - jak sám praví - přednášet v jakémkoliv požadovaném smyslu! To je další hmatatelný důkaz krachu naší měšťácké vědy i hnusného pokrytectví oněch lidi, kteří u nás stále tolik křičeli a báli se o svobodu a nezávislost a tam za hranicemi se dávají otevřeně najímat do služeb největších nepřátel našeho národa.

Jsou to příklady jedinců, proti nimž na štěstí stojí většina poctivých profesorů a vědeckých pracovníků našich škol, kteří zůstávají věrni svému lidu a pomáhají mu svými znalostmi. Přesto však nelze popřít, že tento duch Machotků a Ullrichů, duch šosáctví, pokrytectví a nedostatečné národní hrdosti, na našich učilištích dosud je.

Bude třeba ještě hodně úsilí, aby ze škol vyššího stupně byly vytlačeny zastaralé a moderním výsledkům vědy neodpovídající teorie a přednášky a aby své oprávněné vedoucí místo zaujal marx-leninismus jako jediný vědecký světový názor. Ovšem správně pojatý marx-leninismus do sebe zahrnuje a přímo vyžaduje odborné vzdělání, jež musí být prohlubováno na všech školách. Naše školství proto potřebuje dalšího zodborňování a specializace, zejména pokud jde o různé odborné školy, které neodpovídají potřebám dnešního hospodářství a které je proto třeba měnit ve školy nového typu a zaměření: školy družstevní, exportní, správní a pod. Není zapotřebí připomínat, že největší pozornost musí být věnována odbornému průmyslovému školství, které bude muset zásobit náš průmysl v 5LP středními technickými kádry, jichž potřeba stále stoupá.