V této kampani soutěží náš pracující lid v plánech a nadplánech, v prověrkách pracovišť, v odhalování skrytých reserv v surovinách, energii, v lidských pracovních silách. Soutěží v rozpisech, zaváděním jednotného početnictví, za kontrolu korunou, za nejlepšího dělníka, za nejlepší dělnici, za nejlepšího mládežníka, bojuje o titul hrdiny práce, o putovní standarty atd. Desetitisíce úderníků nejlepších z nejlepších přinesou své dary, dary své práce, svých rukou a svých hlav, to nejlepší, co mohou dát u příležitosti sjezdu svému milovanému presidentu, svému předsedovi své komunistické strany Klementu Gottwaldovi. Něčeho takového jsme ještě nikdy svědky nebyli, něco takového jsme ještě nezažili. Na této socialistické soutěži se podílejí všechny životodárné síly našeho lidu: dělníci, mistři a inženýři, umělci i vědci, muži, ženy, mládež i děti na školách. Už v samých začátcích této soutěže darů ke sjezdu strany lze říci, že v rodícím se velikém pracovním nadšení všeho pracujícího lidu stává se náš malý národ velikým.

A díky tomu se dostáváme k oprávněné naději na další skok na cestě k socialismu: přikročit k uskutečňování hlavní zásady socialismu, že v socialismu každý dává společnosti podle svých schopností a společnost dává každému podle jeho zásluh. Máme všechny předpoklady k tomu, abychom mohli přikročit k realisaci této zásady, abychom odbourávali všechny zjevy nivelisace a rovnostářství ve mzdách a platech a abychom platili každému podle toho, kolik si zaslouží. To znamená, že ve mzdové a platové politice musíme zavádět takové methody, aby každý, kdo více dělá a víc udělá, také více vydělal. Musíme skoncovat s dosavadními mzdovými systémy, které byly brzdou důvtipu a vynalézavosti pracujícího člověka. Musíme postupně zavádět a rozšiřovat - jak pravil soudr. Slánský na zasedání ústředního výboru - úkolový a prémiový systém tak, aby každý dělník byl materiálně zainteresován na zvýšení pracovního výkonu. Teprve uvidíme, jaké poklady máme v hlavách a v rukou našich lidí, teprve poznáme, že socialismus právě tyto poklady otvírá.

Vždyť v socialismu jsou lidé a člověk všechno. Stalin říkal, že lidé, kádry řeší vše. V socialismu jde o člověka a o lidi, a o nic jiného. Také u nás musí jíti o to, abychom pomohli lidem, aby všechno rozřešili a aby teprve ukázali, co všechno dovedou. Musíme se naučit znát cenu pracujícího člověka a cenu pracujících lidí. Také v kádrové politice musíme mít, a zejména v ní, ucho na srdci mas. Znát lidi a vyznat se v lidech a pomáhat jim v práci. Pomáhat jim tak, aby ukázali, co v nich je, co umějí, co dovedou a co dokáží. Pomáhat jim, aby se uplatnili, aby byl všude správný člověk na správném místě. Postavit je a rozestavit správně. A nedát jim upadnout. Podepřít je, aby neselhali, aby sami sebe nezklamali. Nedovolit, aby byli isolováni, nýbrž aby se opírali o pracovní kolektiv. Aby zvítězili v boji proti starým tradicím, proti síle zvyku, za pokrok, za nový život a nový svět, za socialismus. Školit kádry. Školit zaostalé i pokročilé. Školit je tak, aby byli co nejvíce na výši politických a hospodářských úkolů. Ne tak, aby školení bylo samo účelem. Ne školení pro školení, nýbrž školení pro socialismus, pro výstavbu socialismu, pro konkretní dané potřeby této výstavby v dané době. Školit dělníky odborné a odborníky politicky. Těm dělníkům, kteří mají, abychom tak řekli marx-leninismus - v krvi, kteří se jej naučili znát v tvrdém třídním boji - těm dát školením k třídnímu instinktu a k třídnímu vědomí vysokou vědeckou marx-leninskou kulturu a odborné vzdělání. Těm, kdož mají odborné vzdělání, kteří jsou v technice jako doma, technokratům, kteří vidí v technice smysl svého života - těm dokázat školením, že technika nikdy není jen otázkou techniky, nýbrž i politiky; že nestačí mít stroj, nýbrž že jde o to, kdo je pánem a kdo sluhou toho stroje. Že věda a umění samy o sobě nejsou ničím, nýbrž teprve ve spojení se socialistickým světovým marx-leninským názorem se stávají vším. Pochopí-li to, spojí-li své mozky s rukama dělníků, dokážeme socialistické zázraky.

Spojení práce rukou a práce hlavou je jedním z nejdůležitějších předpokladů výstavby socialismu. Technicko-inženýrské kádry se tak dostávají do nového, socialistického světla a dostávají nové, socialistické poslání. Na nich je, aby se staly rozhodující, vedoucí silou při hledání a nalézání vyšších výkonnostních pracovních forem a metod a přecházení k těmto vyšším formám. Veliká iniciativa našich lidových mas na výstavbě socialismu jde čím dál tím do větší šíře. Na nich pak je, aby tuto iniciativu vedly do hloubky a do výšky. Dělníci očekávají, že se od technicko-inženýrských kádrů dovědí, na čem v dané chvíli nejvíce záleží, v čem pozůstává vyšší produktivita práce. Od nich chtějí vědět, čím je tato vyšší produktivita práce bržděna a snižována.

Dělníci se na věci dívají zdola. To je správné. Technicko-inženýrské kádry se na ně musejí stejně správně podívat shora. V průsečíku obou těchto pohledů leží těžiště spolupráce dělnických a technicko-inženýrských kádrů. Dělníci se začínají dívat velmi pronikavě. Kdy začnou hromadně i technicko-inženýrské kádry následovat příkladu jednotlivců? Kdy pochopí, že dnes už se dělníci nedají trvale šidit stanoviskem technicko-inženýrských kádrů: "Neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde". Místo aby se podívali shora dolů, namnoze ještě šilhají na všechny možné strany nebo se dívají do prázdna. Je to naivní stanovisko. Na dlouho s ním nevystačí, dnes či zítra budou odhaleni. Mnozí už to poznávají a obracejí, další musejí a budou následovat jejich příkladu; nejen ve svém vlastním zájmu, nýbrž v zájmu pokroku, techniky, pokoje, míru a svobody. A v tomto zájmu leží také to, že my takové technicko-inženýrské kádry, jaké potřebujeme, ať tak či onak, mít budeme. Dokážeme to. Dokázali kapitalisté dělat z dělníků proti dělníkům parťáky, mistry, provozáky, šéfy, tím spíš dokážeme my udělat z dělníků pro dělníky, pro lid, pro národ, pro stát kapitány našeho hospodářství.

Věříme však v naše mistry, techniky a inženýry. Máme k nim větší důvěru než oni sami k sobě. Věříme, že když budou chtít, dokážou všechno, co je třeba, udělají nemožné možným. Víme, jak sovětští mistři, technikové a inženýři s nasazením krve a životů v dešti kulí, bomb a v moři plamenů dovedli zachraňovat vlast, a jsme přesvědčeni, že to, co dovedli sovětští za tak strašných okolností, dokážou tím spíše v našich poměrech i naši mistři, technici a inženýři. Tím větší bude jejich odměna.

Jednoho je však k tomu třeba: aby už jednou přestali šilhat jinam, aby se už jednou spolehli na své vlastní síly, aby se přestali dívat tak, jako se donedávna dívali na německou techniku, nyní na Ameriku. Aby nehledali Boha tam, kde slunce zapadá. Aby se neorientovali na americkou techniku, která je poutána čím dál více zájmy kapitalistů a imperialistů, takže už dávno překročila svůj kulminační bod, nýbrž aby otevřeli oči a srdce sovětské technice, slovanské technice, socialistické technice, která už tím, že je to technika svobody a pokroku, je stokrát, tisíckrát výš než americká technika poroby, války a smrti.

Správnou politikou mzdovou a platovou, správnou mobilisací pracovních sil, správnou socialistickou soutěží, správným sledováním, zvedáním a školením kádrů, správnou péčí a starostí, správným rozmísťováním kádrů, zkrátka správnou kádrovou politikou - a to pokud jde o dělnické i technicko-inženýrské kádry - značnou měrou přispějeme k výstavbě socialismu.

Státní rozpočet na rok 1949 je i k tomu dobrým předpokladem. Je na nás, na všech opravdových občanech československé lidově demokratické republiky, abychom správnou politikou i na všech těchto úsecích na podkladě rozpočtu na rok 1949 přispěli k tomu, aby jeho výsledky byly no nejlepší. (Potlesk.)

Místopředseda Richter (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen p. posl. Rich. Dvořák. Dávám mu slovo.

Posl. Richard Dvořák: Paní a pánové!

Rozpočet na letošní rok nese mezi jiným i tíhu výstavby bytových jednotek. Je obecně známo, že v tomto roce je kvóta na bytové jednotky nižší ve srovnání s dalšími lety pětiletého plánu. Bylo již často poukázáno na nedostatky, které se projevily ve stavební dvouletce. Nespokojení jsme nejenom co do množství postavených jednotek, nýbrž i co do stavebních nákladů na bytovou jednotku. To nás zavazuje o to víc, abychom usilovně přemýšleli a zkoušeli, jak v příštích letech pomoci státnímu rozpočtu právě v tomto směru. Stát vydává značné prostředky na bytovou výstavbu, kterých nejdříve není hospodárně využito při stavbě, a později, když se finanční prostředky proměnily v kapitálové statky, t. j. domy, vznikají nové ztráty z jejich nejednotné a nehospodárné správy. Další složka, která jde na úkor vyrovnaného hospodářství v bytové politice, jest úroková služba, kterou přebíráme jako pozůstatek kapitalistického hospodářství.

Výsledek těchto několika rušivých činitelů je, že podle zkušeností získaných od r. 1945 platí stát ročně na umořovací a úrokovací službu Kčs 20.000 na bytovou jednotku, zatím co činžovní výnos z téže bytové jednotky činí ročně jenom 5.000 Kčs. Doplácíme tudíž ročně na jednu bytovou jednotku okrouhle Kčs 15.000. Jestliže chceme v pětiletce postavit 120.000 nových bytových jednotek, docházíme k roční položce 180 mil. Kčs, kterou by stát ve formě záruk musel každoročně doplácet jen za stavby pětiletkové. Problém chová v sobě několik základních otázek. Mám na mysli především výši činže, stavební náklady a náklady udržovací. Chci se zde dotknout zejména udržovacích nákladů, a to na základě zkušeností získaných v několika městech severozápadních Čech, z nichž nejbohatší má prozatím město Cheb.

V tomto městě byly sloučeny v l. 1946 a 1947 postupně správy všech činžovních domů pod společnou správu, která je základem tvořícího se komunálního bytového podniku. Podnik, který sice právně ještě neexistuje, provozuje de facto svou činnost po dobu dvou let. Spravuje dnes asi 1.000 činžovních domů, v nichž bydlí přes 4.000 rodin. Bytový podnik si ujasnil již od začátku své existence, že platí vysoké ceny soukromým podnikatelům ve formě režijních přirážek k cenám provedených prací. Začal proto organisovat své vlastní dílny řemeslnické, čímž přispěl ke značnému zlevnění udržovacích nákladů. Je třeba připomenout, že město utrpělo velice válečnými událostmi, a že proto rozsah prací byl značně větší nežli v jiných, stejně velkých městech. Výsledek této politiky za dobu dvou let lze shrnout v poznatek, že bytový podnik ušetřil státu značné částky finanční. Ačkoliv bilance za rok 1948 není ještě uzavřena, dá se již dnes ze závěrečných prací říci, že jde o milionové částky. Následujících několik čísel z oboru řemeslnických prací, provedených ve vlastní režii podniku, má ukázat úspory, jichž bylo dosaženo proti dřívějšímu postupu, kdy se práce zadávaly soukromým podnikatelům.

Tak na př. vydal bytový podnik za instalaci koupelny v režii 5.979.- Kčs, kdežto soukromá firma účtovala běžnou cenu 7.400.- Kčs. Úspora tedy činila
20 %. Za instalaci umývadla bylo vydáno 1.417.- Kčs, zatím co soukromému podniku se muselo zaplatit 2.793.- Kčs, to znamená, že v tomto případě byla úspora 49 %. Podobně na sklenářské práci při ceně 73,80 Kčs za 1 m² proti 105 Kčs u soukromé firmy bylo ušetřeno 30 %. Právě tak tomu bylo u práce pokrývačské, kde se ušetřilo 15 %, a u práce klempířské, kde činila úspora
18 %.

Snížené náklady lze si vysvětlit tím, že si komunální podnik ve svých vlastních dílnách vlastními zaměstnanci upravuje stavební a instalační materiál. Soukromý řemeslník nemůže pracovat za tyto ceny, protože z účtovaných částek musí hradit nájemné, otop, světlo, daně, reklamu a různé jiné režijní položky, při čemž v každém řemeslném oboru pracuje vždy více živností. Komunální podnik zpravidla ušetří skoro celou režii všech ostatních provozoven, protože soustřeďuje práci do jedné. K výhodám patří ovšem i to, že lze opravné práce lépe organisovat, takže nájemníci nemusejí na opravy čekat tak dlouho, jako je tomu často ve vnitrozemských městech, kde podobné zřízení ještě neexistuje.

Tyto zkušenosti vedou dále k tomu, že lze přibližně stejným způsobem snížit stavební náklady při novostavbách. Uvážíme-li, že řemeslnické práce činí až 40 % všech stavebních nákladů, vidíme, že nejde o úspory málo významné, nemluvě o urychlení řemeslnických prací, které právě v této době jsou nejožehavějším problémem.

Další výhoda spočívá v tom, že je dokonalý přehled o všem instalačním materiálu, který nám podle dosavadní soustavy neustále mizí.

Komunální podnik prováděl samostatně také práce stavební, z počátku vedle soukromých firem. I v těchto pracích ušetřil značné částky. Do února měl však i výchovný účel potud, že svými nabídkami srážel nabídky soukromých firem až o 30 %. Tato politika, prováděná přes komunální bytový podnik, měla však ještě další důsledek, že stavební dvouletka byla v Chebu splněna na 125 %. Příklad chebského podniku důležitou pro státní hospodářství. Bylo vybráno namátkově 10 domů asi 100 let starých a 10 domů právě rekonstruovaných a sestavena výsledovka pro těchto dvacet domů za rok 1948. Ukazuje se nám, že výnos z těchto domů činí Kčs 531.000, výdaje udržovací Kčs 116.000, ústřední režie Kčs 69.100, na daních zaplaceno Kčs 145.600, takže na amortisaci zbývá zhruba Kčs 200.000. Jestliže by byla u domů spravovaných komunálními podniky zrušena činžovní daň, zvýšila by se částka na amortisaci na Kčs 345.600. Ohodnotí-li se těchto 20 domů na 20 mil. Kčs, představuje to 1,70 %. V SSSR se krátce před druhou světovou válkou z činžovního majetku odepisovalo nejvýše 1,58 % na obnovu a na kapitálové reservy na opravy. Přesto, že tato čísla jsou předběžná a že si vyžadují ještě hlubšího studia, dá se předpokládat, že při zjednodušení správy, snížení stavebních nákladů a odstranění starého úrokového systému se obě hladiny značně přiblíží, nevyrovnají-li se v průběhu několika let úplně. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová- Spurná.)

V této souvislosti zasluhuje zmínky otázka, zda-li je účelná naše dosavadní politika stavby bytových jednotek prostřednictvím různých ústředních míst nebo národních podniků. Budeme-li zkoumat příčiny, proč se nám stavební dvouletka nevydařila, najdeme mezi nimi v některých případech tu, že jme měli zbytečně mnoho veřejných stavebníků, kteří působili rušivě na nutnou koordinaci. Myslím, že lépe a hospodárněji budeme spravovat domovní majetek z jednoho celku, kterým by byl komunální bytový podnik. Účelu, aby byly zajištěny přednostně byty tomu kterému závodu, se dá dosáhnout ještě jiným způsobem, totiž, že na kritickou dobu potřeby budou bytové komise národních výborů většinově obsazeny dělníky z příslušných závodů. Tím bychom zabránili tomu, aby se správou postavených domů vyrůstaly na více kolejích nové správní aparáty.

Výhody, které plynou ze společného obhospodařování bytového prostoru a domovního majetku vůbec (mimo rodinné domky) jsou značné. Chci poukázat jenom na některé z nich. Jsou to jednotnost a přehlednost správy, rovnoměrné rozmísťování zařízení, racionální využití materiálu i lidí. Po té stránce se v daném případě právě připravuje značné zjednodušení potud, že komunální podnik jako kumulativní správce domu bude vybírat souhrnně všechny obecní dávky, čímž bude ušetřeno na personálu národního výboru, jednak bude nájemník méně často obtěžován, protože zaplatí všechny obecní dávky současně s nájemným. Komunální podnik se však stává účinnou zbraní i po jiné stránce. V poslední době v souvislosti s organisováním velkovýkrmen vepřů zorganisoval pomoci svého aparátu sběr zbytků potravin, které se dodávají výkrmně státních statků. Právě tak se připravuje sběr ostatních odpadků, které v dnešní době představují cenné suroviny.

Jednotná správa však nás upozorňuje též na nedostatky pozůstalé ze starého režimu. Bude třeba vyřešit problém nerovnoměrných činží, jednak co do míst, jednak co do stáří domů. Průměrnému občanu se dnes dá těžko vysvětlit, proč má platit za byt v domě starším 100 let, v němž nejsou ani nejprimitivnější zdravotní zařízení, vyšší činži nežli platí jeho soused ve vedlejším domě za nový byt vybavený vším pohodlím, jestliže oba tyto objekty jsou nadto stejným veřejným vlastnictvím. Zrovna tak bude třeba odstranit tvrdosti spočívající v tom, že některá města postižená neštěstím, že se přesně převalily válečné události, jsou nucena v důsledku nevyrovnaných rozpočtů vybírat vyšší obecní přirážky k nájemnému, čímž se nám v některých případech zvyšuje činže o 30 a více procent.

Lze tedy shrnout, že značně zdokonalíme bydlení a současně odstraníme schodky v dosavadním bytovém hospodaření, sloučíme-li všechny domovní podstaty, patřící kterékoli veřejné korporaci, - a v pohraničí to jsou prakticky všechny objekty mimo rodinné domky - do společného státního bytového fondu, který bude v místech spravován komunálními bytovými podniky, řízenými podle zásad obchodního vedení po stránce hospodářské, který však bude pevně začleněn do celostátního socialistického plánování. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Berák. Prosím ho, aby se ujal slova.

Posl. dr Berák: Paní a pánové!

Je velkým příslibem pro naši pětiletku, do které jsme letošního roku slavně a slavnostně vstoupili, že už do jejího prvního roku mohl přijíti náš ministr financí s vyrovnaným rozpočtem. Vyrovnaný rozpočet je také známkou vyrovnaného hospodářství. V tom je jeho největší význam. Stále více se v něm odráží celý náš hospodářský život.

Tento náš rozpočet, prvý rozpočet pětiletky, je také charakterisován úzkým vztahem k našemu pětiletému plánu.

Protože základním předpokladem pro finanční plánování je stejná srovnávací základna všech úseků hospodářského života, bylo schéma rozpočtu přizpůsobeno zásadám jednotného podnikového početnictví. Jednotlivé druhy příjmů i výdajů jsou v rozpočtu uspořádány tak, aby byly srozumitelné a přehledné pro každého. Vykazuje tedy po stránce formální náš rozpočet velmi důležitou změnu proti rozpočtům dřívějším. Opustil starou formu rozpočtovou a přejal formu novou, řekl bych komerční. Stará forma používala k rozdělování peněžních prostředků způsobu, jakého se používalo ještě v býv. rakousko-uherském mocnářství. Rozpočet na rok letošní užívá již stejné účetnické formy, jaké se užívá v národních podnicích. Každé ministerstvo rozděluje svoje prostředky podle účtových tříd a skupin shodně s národními podniky, takže příště bude možno zjistit v celém státě stejné režijní položky. Každé ministerstvo má rozdělenu svoji potřebu na skupinu majetkových změn, skupinu nákladů, skupinu úhrad a majetkových změn a skupinu výnosů. V jednotlivých třídách je další třídění podle účtových tříd od nuly do devíti tak, že je zde zachycen každý pohyb peněz podle své povahy. Tato forma umožní v budoucnosti velmi přesné srovnání jednotlivých příjmů a nákladů a také se stane nákladem, na kterém může být vybudován rozpočet národního důchodu z celého sespolečenštěného sektoru našeho národního hospodářství.