Všetko to, čo chceme mať a po čom túžime, nám nikto darom nedá, ale musíme si to sami vyrobiť, sami vybudovať, a to platí vo zvýšenej miere o Slovensku, kde máme toľko čo doháňať. Vieme, kde sú naše slabiny, a tie musíme stále skúmať. Práve stojíme u otázky štátneho rozpočtu na rok 1949, ktorý nám dáva finančné prostriedky na to, aby sme si predpoklady lepšieho života mohli sami vytvoriť. V prvom rade sú to ohromné sumy na investičnú činnosť na Slovensku, ktoré činia spolu 7.217 mil., čiže 29,41 % investičných výdavkov celej štátnej správy v republike. To sú veľké možnosti, ktoré dáva tohoročný štátny rozpočet Slovensku a ktoré nesmú ostať len papierovými ciframi. Vieme dobre, že i dvojročný plán a rozpočty za tú dobu poskytovaly Slovensku veľké investičné možnosti. A práve v sektore stavebníctva, kde sa tieto sumy premietajú do praxe, zaostalo i Slovensko, ako ostatné časti republiky, hoci v menšej miere, a vytvorilo tak nežiadúce úspory, ktoré nie sú úsporami, ale iba škodou, lebo tak hamujú plánovaný rozvoj celoštátneho hospodárstva a výstavby. Aj tuná vytvorily februárové udalosti lepšie predpoklady pre zdarnú stavebnú činnosť v celom štáte, lebo znárodnené stavebníctvo môže a musí teraz pracovať lepšie, ako pracovalo stavebníctvo vedené kapitalistickými ziskami. Slovenské stavebníctvo, ktorému pripadne väčšia časť z tých 7¹/₄ miliardy Kčs v tohoročnom štátnom rozpočte, stojí tu pred nebývalou úlohou, ktorú bude možné zvládnuť len ešte väčším náborom pracovných síl do stavebníctva, ktoré dosiahly v októbri 1948 stavu 96.000 a najmä väčšou výrobou stavebných hmôt a ich plynulým prideľovaním na stavby. Nesmie sa viac stať to, že určité stavby a najmä priemyselné, stály následkom nedostatku materiálu a pracovných síl, zatiaľ čo sa stavaly stavby, ktoré v pláne neboly, alebo zatiaľ čo na niektorých stavbách ležaly predčasne prisunuté materiály, alebo výrobne stavebného materiálu, najmä tehelne nemohly pokračovať plynule vo výrobe, lebo maly plné sklady síce prideleného ale neodvezeného materiálu. Všetky tieto nedostatky v organizácii náboru pracovných síl, distribúcií materiálu i v poradí a účelnosti stavieb musia byť radikálne odstránené, lebo ináč by Slovensko nemohlo zvládnuť svoje veľké investičné úlohy. Zimné mesiace pred zahájením stavebnej sezóny musia byť využité práve na dobrú prípravu všetkých predpokladov úspešného zvládnutia stavebného a teda investičného programu na Slovensku. Týmto štátnym rozpočtom má Slovensko zaistené veľké prostriedky na plánované investície. Keby však nebolo náležitej koordinácie medzi všetkými složkami a keby nebolo iniciatívy zamestnancov štátnej a ľudovej správy a zamestnancov znárodneného stavebníctva, ostala by opäť veľká časť týchto prostriedkov nevyužitá. A keby nebolo racionálnej a účelnej organizácie práce, veľmi dobrého pracovného výkonu a poriadku v mzdách stavebného robotníctva i v cenách materiálu, za tieto poskytnuté prostriedky postavilo by sa oveľa menej ako plán predpokladá. Dve miliardy a 232 mil. venuje štát v rozpočte na Slovensku na investície štátnej správy, ďalších 914 mil. na investície sväzkov ľudovej správy a 841 mil. na investície štátnych podnikov na Slovensku. Tieto vysoké sumy nech burcujú slovenského pracujúceho človeka k zvýšenému pocitu zodpovednosti voči sebe samému, lebo za týmito ciframi sa skrývajú možnosti rýchleho napredovania Slovenska a vyššej životnej úrovne každého jednotlivca.

Z celkových výdavkov štátnej správy na Slovensku v sume 16.389,000.000 vidíme na prvom mieste rozpočet všeobecnej pokladničnej správy vyše 4.340 mil., v ktorých je obsiahnutá úhrada prídelov sväzkom ľudovej správy včítane ich investícií a príspevku fondu vicinálnych ciest vo výške spolu 2¹/₂ miliardy, ďalej 689 mil. pôžičiek štátnym podnikom na rozvojové investície a vyše 1 miliardy na príspevky na vyrovnávanie a sníženie spotrebiteľských cien, čo samo o sebe znamená veľký príspevok k zvýšeniu životnej úrovne pracujúcich. Na druhom mieste je to Povereníctvo techniky so svojimi 2.900 mil., z ktorých 700 mil. ide na slovenské hradské a mosty, 874 mil. na vodohospodárske stavby a 100 mil. na stavebnú obnovu a výstavbu obcí. A hneď za tým prichádza Povereníctvo školstva s 2.176 mil., z toho na školy a školské ústavy 1.734 mil. Aký úžasný rozvoj slovenského školstva skrýva sa za týmito ciframi! Nikdy nemalo Slovensko také možnosti národného a kultúrneho rozvoja, ako práve teraz. Školskou reformou utvorily sa možnosti vyššieho školenia pre dieťa každého nášho občana a štát dáva tu miliardové sumy, aby tieto možnosti neostaly len napísané, ale aby sa vybudovaly aj potrebné a účelne zariadené školské budovy, vybavené dobrými učiteľmi. Ďalším rezortom je sociálna starostlivosť, kde v sume 2 miliárd sú obsiahnuté nepreberné vymoženosti našej novej sociálnej politiky a sociálnej starostlivosti. Bezmála 900 mil., venovaných vojnovým poškodencom, hovoria jasnou rečou o tom, že štát sa stará o životnú úroveň nielen svojich práceschopných občanov, ale aj tých, ktorí svoje zdravie a práceschopnosť stratili za vojny, a ďalších 168 mil. na národné poistenie na Slovensku - okrem slovenskej časti celoštátneho príspevku dvoch miliárd, rozpočtovaného ako vydanie ústredné - je dokladom starostlivosti štátu o človeka, ktorý stratil svoje zdravie v práci. Bezmála 300 mil. na bytové stavebníctvo znamená, že slovenský pracujúci človek má bývať a žiť stále lepšie a lepšie. Keď rozpočet sociálnej starostlivosti vykazuje potrebu 71 mil. na zotavovaciu starostlivosť o pracujúcich na Slovensku, je to jasným dôkazom toho, že slovenský pracujúci človek žije dnes už oveľa krajšie ako žil kedykoľvek v minulosti, lebo za tieto prostriedky budú užívať pracujúci svoje po práci zaslúžené dovolené tam, kam prv nemali vôbec prístupu, v krásnych slovenských letoviskách a kúpeľoch, ktoré sú dnes otvorené pre každého, kto ich potrebuje k načerpaniu nových síl do práce. Za tým nasleduje zdravotnícky sektor nášho štátneho rozpočtu na Slovensku v sume jednej miliardy a 138.000. To všetko ukazuje i slovenskému pracujúcemu človeku, že len v socialistickom usporiadaní pomerov môže mu byť venovaná zvýšená starostlivosť zdravotná, lebo výsledok jeho práce nejde do vrecák súkromokapitalistických vykorisťovateľov, ale zvýšený celonárodný pracovný dôchodok je plánovite rozdelený tak, aby stále viac a viac sa zvyšovala životná úroveň i zdravotný stav každého robotníka a pracujúceho vôbec.

Keď v poradí výšky výdavkov štátnej správy za školstvom, sociálnou starostlivosťou a zdravotníctvom nasleduje ihneď rezort pôdohospodárstva so svojimi 986 mil., je to len ďalším dôkazom toho, že v plánovanom socialistickom hospodárstve sa pôdohospodárstvu a roľníckemu ľudu venuje práve taká pozornosť ako každému inému pracujúcemu. Znamená to však tiež, že tesný sväzok robotníkov a roľníkov, ktorí sú základom národa a predstavujú jeho výrobné sily, musí sa prejaviť vždy a všade nielen v hájení ich spoločne vydobytých možností, ale aj vo tvorení predpokladov pre ich poskytovanie. Tak ako stály vzrast výroby spotrebných statkov v priemysle nie je možný bez väčšej usilovnosti robotníkov, tak ani dostatok produktov zásobovania potravinami nie je možný bez väčšej výrobnosti nášho roľníka. Preto náš štátny rozpočet pamätá veľkými sumami na technické umožnenie tejto väčšej výrobnosti pôdohospodárstva; na druhej strane je však potrebná zvýšená svedomitosť nášho roľníka pri plnení uložených mu povinností. Práve v tomto odbore zaostalo Slovensko v dvojročnici veľmi. Zvýšená zodpovednosť každého roľníka voči štátu, ktorý ho zbavuje stáročnej biedy, zadĺženosti, nízkej životnej úrovne a ťažkého spôsobu práce, ktorý navidomoči dvíha fakticky jeho životnú úroveň, musí sa dokázať v prvom rade riadnym plnením dodávkových povinností, pričom malí a strední roľníci, ktorých štát najviac podporuje, musia sa stať organizátormi nového a lepšieho spôsobu poľnohospodárskej výroby.

A tak nech si vezmeme ktorúkoľvek kapitolu štátneho rozpočtu, vidíme na každej, aké nebývalé možnosti má Slovensko na svojej novej ceste k socializmu. Už za dvojročnice bola odstránená slovenská nezamestnanosť, do 300 väčších a menších podnikov bolo premiestené na Slovensko a so stávajúcimi a rozšírenými dalo prácu novej päťdesiattisícovej mase pracujúcich. 40 nových veľkých podnikov je rozostavaných a za päťročnice bude len v priemysle zamestnaných ďalších 90.000 osôb. Plán spriemyselnenia Slovenska sa teda ukázal ako skutočná mobilizačná sila pracujúcich más na Slovensku a tým ako najúspešnejšie riešenie tzv. slovenskej otázky. Naše plánované hospodárstvo najviac prispelo k sblíženiu českého a slovenského národa. Slovenský a český pracujúci človek majú spoločné záujmy, ktoré nemôžu byť nikdy protichodné, lebo socializmus, ktorý jedine zaručí trvale šťastný život tak českého ako slovenského človeka, je najvyšším záujmom obidvoch našich národov. (Potlesk.) Cesta k nemu vedie cez znárodnené výrobné prostriedky a plánované hospodárstvo, cez spoločný boj všetkých pracujúcich proti zvyškom hospodárskej a politickej reakcie, cez rozmnožovanie národného bohatstva vyššou produktivitou práce a cez spravodlivé rozdeľovanie národného dôchodku medzi všetkých pracujúcich. (Predsedníctvo prevzal podpredseda dr Polanský.)

Vážené Národné shromaždenie! Pán minister financií, keď predkladal tento štátny rozpočet NS na prerokovanie, hovoril, že päťročný plán je hnacou silou na našej ceste k socializmu, ním budeme rozvíjať výrobné sily našej krajiny, zlepšovať životnú úroveň ľudu, zvyšovať brannú silu a bezpečnosť republiky a posilňovať svetový tábor demokracie a mieru. Túto cestu sme nastúpili a tento štátny rozpočet nielen že dáva finančné možnosti pre splnenie našich úloh, ale súčasne bude kontrolovať korunou, ako plán plníme a ako napredujeme.

Pracujúci ľud prevzal po víťaznom februári politickú moc, ale aj zodpovednosť za svoj ďalší osud, ktorý spočíva na jeho práci a usilovnosti. Aj slovenský pracujúci ľud prevzal týmto zvýšenú zodpovednosť za svoj osud a je si toho vedomý. Jeho postoj k republike a jej ľudovodemokratickému zriadeniu sa bude i naďalej odzrkadľovať vo zvýšenej miere v poctivej práci a usilovnosti. Je si vedomý toho, že jeho lepší život a ešte krajšia budúcnosť sú umožnené porozumením a podporou našich štátnych predstaviteľov, a to v prvom rade prezidenta republiky Klementa Gottwalda, ktorý sa zapísal do sŕdc Slovákov nielen tým, že proklamoval historickú Magnu chartu slovenského národa v Košiciach v r. 1945, ale i tým, že už v dvojročnom pláne obnovy republiky umožnil tak významný rozbeh nášho nového hospodárstva a že stále sleduje vývoj hospodárskych pomerov na Slovensku a stará sa o to, aby český a slovenský pracujúci človek boli si vo všetkým rovní a mali rovnaké podmienky životné a vývojové.

Nastúpili sme cestu plánovaného socialistického hospodárstva, ktorým porazíme i posledné zvyšky reakcie a zaistíme si krásnu budúcnosť, najmä keď zvýšime svoje pracovné úsilie. Český a slovenský pracujúci človek plece pri pleci v ušľachtilom súťažení v práci budú si budovať vzornú socialistickú republiku, ktorá bude platným členom veľkej rodiny pokrokových národov a štátov na čele so Sovietskym sväzom a stane sa tak oporou mieru vo svete a predmetom lásky všetkého nášho ľudu.

Štátny rozpočet na rok 1949 je olejom do motoru, ktorým roztočíme vlastnými silami kolesá a rozkývame všetky práceschopné ruky v prvom kole pretekov o dosiahnutie cieľov našej päťročnice. Tým motorom je naša pevná vôľa a chuť do práce, ktorú všetci máme. Preto za tento rozpočet budú slovenskí komunistickí poslanci hlasovať s radostným pocitom veľkého úspechu slovenskej veci - to je veci slovenského pracujúceho ľudu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Polanský: Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Koktán. Dávám mu slovo.

Posl. Koktán: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Jsme si vědomí toho, že především dělnická třída jako základ státní moci, pořádku a produktivní práce a všechen pracující lid vůbec sleduje s nebývalou pozorností projednávání státního rozpočtu na rok 1949. Znají sice čísla, ale je naším úkolem, abychom hospodářským číslům dali ducha a život, abychom v nich zobrazili únorové politické vítězství pracujících v jeho socialistických formách a zásadách, o něž dělnická třída bojuje již celé generace a k nimž jsme se teprve její zásluhou dostali. Všechen pracující lid také čeká od nás důkaz, jak jsme pochopili jeho přání a kolik odpovědnosti jsme vložili do svého úkolu řádného hospodáře ve státě, jehož povinností je úzkostlivě počítati s každým grošem, který vyšel z jeho práce a námahy pro nějž si mnohý musil leccos odepříti jen proto, aby pro stát a mezi pracující lid jako celek byl spravedlivě rozdělen k účelům sociálním a kulturním, pro jeho bezpečnost a trvalé hospodářské zajištění. A bude zde snad i jiná část občanstva, která dovede myslet jinak než v minulosti a jimž dobrá budoucnost národa a státu se stala lhostejnou jenom proto, že oni osobně v lidově demokratickém státu a socialistickém řádu nic nezískávají a zůstává jim, rovněž jako všem ostatním, jen právo na mzdu podle zásluhy a poctivé práce. Ti budou vzdychat ve vzpomínkách na stranické a osobní válečné tažení, které se v minulosti kolem rozpočtu rozpoutávalo. Budou skutečně vzdychat marně. Náš státní rozpočet poprvé v historii nebude předmětem řečnických siláckých výkonů, jež s hospodářstvím neměly nic společného, nebude prostředkem pro vyřizování osobních účtů a otvíráním stoky, ale odpovědným jednáním těch, které dělnická třída a pracující lid poctil svou důvěrou.

Nebude nikdy dost často důrazně řečeno, že státní rozpočet ve státě, kde opravdu vládne pracující lid, se diametrálně liší od rozpočtu ve státě, kde lid sice volí, ale kapitál a kapitalisté vládnou podle svých potřeb a jen k vlastnímu prospěchu bohatých jednotlivců. V minulosti u nás i ve státech s kapitalisticko-liberalistickým zřízením bylo vždy úzkostlivě dbáno toho, aby nevznikl dojem, že státní rozpočet je závazný. Kapitalisté, ovládající v liberalistickém státě všechnu hospodářskou moc a život, zastávali názor, že rozpočet, stanovený zákonem, je jenom formální, který se svou funkcí neliší od normálních správních aktů. Tyto názory byly raženy jenom proto, aby v rámci volného výkladu o závaznosti státního rozpočtu mohli volně spekulovat na bezpracné zisky měnovým kursem a cenami směrem vzhůru za výrobky z vlastních koncernů, nebo směrem dolů se mzdami a za produkci drobných zemědělců, kteří byli nuceni prodávat za každou spekulací určenou cenu. Tak jako s politického hlediska se stával rozpočet předmětem nechutných a škodlivých tahanic, tak s hlediska hospodářského byl kapitalisty využíván k nezřízené spekulaci. Daňoví "odborníci", získaní z nejvyšších míst státních finančních úřadů, byli kapitalisty dobře zaplaceni, aby jim pomáhali k daňovým únikům, jež mnohdy hraničily s podvody, jen proto, aby ten, kdo nejvíce vlastnil a nejvíce vydělával, zaplatil nejméně na daních. Celá tíha krytí finančních potřeb státu se potom automaticky přesunula na drobný pracující lid, který měl přesně zdaněnu každou korunu výdělku, dále na drobného spotřebitele, kterému chléb, cukr, mouka a tuky byly zdaňovány tímtéž procentem spotřebních daní, jako bohatým automobily, perské koberce a kožichy.

A otvírá-li se dnes, sice neprávem ale ráda otázka humanitního cítění a smyslu, podívejme se na něj s hlediska humanismu slov a činů. Hlásat humanismus je sice věc záslužná, ovšem ztrácí úplně svou praktickou cenu, není-li dosti odvahy, síly a vůle k obětem naplňovat humanitní ideály skutečnými činy. Pouze hlásané platonické humanitní ideje se stávají církevnictvím, které chudému člověku slibují krásný život až po smrti, ale přitom dokonce ani nevylučují, že bohatí a v blahobytu žijící již na zemi mohou toho dosáhnout také. Socialismus má humanitu činů v péči o zabezpečení sociální a hospodářské úrovně všech pracujících, v péči o dostatečnou výživu, v dokonalém zařízení zdravotním, kulturním, v zajištění existenčním při invaliditě a stáří. Klesá-li dnes počet tuberkulosních nálezů u učňovského dorostu u nás, pak je to přímý důsledek humánní činnosti v ideách socialistického řádu, který dbá na hygienu pracovního prostředí, řádné výživy a na kulturní uvědomování. A tyto humánní znaky nese plně náš rozpočet.

Jde o rozpočet, který je výrazem vůle lidu, jeho potřeb a potřeb celého národního hospodářství. Zásady plánování v socialistickém pořádku, kontrola rozpočtu lidem mění jej na opravdový finanční zákon se všemi znaky a náležitostmi zákona podloženého a opřeného o poctivou práci nás všech a o společnou vůli, aby zúčtování překonalo jeho předpoklady v nejlepší výsledek. Je postaven nikoliv na ustrašeném očekávání, jak to nakonec dopadne, nýbrž na výsledcích naší plánované práce a snažení a vtiskuje celému našemu národnímu hospodářství charakter jistoty. Jeho tendence je nepovolit, naše hospodářství stabilisovat a budovat lépe a výše v produkci, organisaci, technice a kvalitě, aby se stal pevným existenčním základem lidu, který jej svou poctivou prací tvoří. Jde o první lidový a skutečně vyrovnaný rozpočet, v němž socialistický řád účtuje s konečnou platností se skleníkovým nebo kořistnickým hospodářstvím kapitalistickým. Uvědomme si současně, že náš vyrovnaný a na reálných skutečnostech postavený státní rozpočet je také velikým činem politickým nejen pro naše vnitřní poměry, ale i na úseku zahraničním. Svět se jednou uklidní a politické triky a manévrování zpátečnických živlů skončí, poněvadž bude překonáno usilovnou budovatelskou prací lidovědemokratických států, pro něž mír a blahobyt lidu je jediným cílem a tím nepřekonatelnou sílou. Proto pevné hospodářské základy jsou pro nás zárukou významu a ceny na poli mezinárodním.

Náš finanční zákon je postaven na zkušenostech dvou let. Je zároveň součástí pětiletého plánu a jeho sepnutí s ním odpovídá modernímu vědeckému pojetí státního hospodářství, neboť jen dlouhodobým plánováním můžeme zajistit trvalý hospodářský vzestup. Proti kapitalistickému hospodářství je náš rozpočet vyjádřením naprosté solidarity, ve které se lid spojuje k vzájemné pomoci. Proti prospěchu jednotlivce stavíme v něm prospěch kolektivu. Každý dává úměrně svým možnostem, ale s celkem je hospodařeno spravedlivě ke každému. Čím socialističtěji vybudujeme naše hospodářství, tím bude rozpočet lidovější a povinnosti i práva budou spravedlivější a jednotnější. Náš rozpočet je předpokladem ke splnění a současně prostředkem kontroly úspěšného provádění hospodářského plánu. V rozpočtech států kapitalistických se pravidelné schodkové hospodářství krylo státními půjčkami. Stát si vypůjčoval od těch, kteří jeho prostřednictvím a za jeho patronance vydělávali na práci dělnické třídy. Poněvadž však obyčejně rozhodovali o úhradě schodků ti, kteří současně měli prostředky státu půjčit, volila se forma vnitřního zadlužení za mimořádně výhodných podmínek. To však znamenalo, že vzniklá břemena z placení úroků se opět přesunula na bedra pracujících a drobných konsumentů. Tím byla systematicky podlamována jejich životní úroveň a ohrožována bezpečnost jejich trvalé práce a existence. Máme přece ještě v dobré paměti špatné zkušenosti, kdy spekulující kapitalisté zkrachovali nebo uzavřeli úmyslně své měšce, aby vyvolali umělé hospodářské krise, kterých používali k útoku na dělnické mzdy. Nezaměstnanost jako politický bič kapitalistů měl sice zničit, ale nezničil sebevědomí a lidská práva dělnictva. Dělnictvo rostlo duchovně a politicky a vedeno vzorem Velké říjnové revoluce v Sovětském svazu převzalo a důsledně bude přejímat politickou moc ve všech státech světa do svých rukou a jedině tím bude položen základ trvalého míru a pokojné práce mezi státy a národy.