Nechtěl-li sociálně slabý občan přivést svoji rodinu do úplné záhuby nezbylo mu nic jiného, než aby včas ustoupil od soudního sporu, i když byl v mnohých případech v právu, a vzdáti se soudní ochrany z obavy před možnými velkými náklady soudního sporu. Předpisy o právu chudých se vztahovaly opravdu jen na nejchudší občany našeho státu, takže tohoto práva chudých nemohl ve skutečnosti nikdo použíti, zvláště vzhledem na dosavadní praxi a sociální poslání naší advokacie. Jak nám praxe ve většině případů ukázala, měl při soudním sporu naději na právo a spravedlnost jen ten, kdo si mohl opatřit šikovného advokáta a velmi dobře mu zaplatit. Proto ve většině případů sociálně slabší občan to vždy v soudním sporu prohrál a spravedlnosti se nedovolal. Nebylo přiléhavějšího pořekadla v dřívějších letech než to, že "pán od pána nikdy nebude".

Kapitalistická třída měla prostě v dosavadním způsobu soudnictví svého největšího ochránce, který sloužil třídním zájmům kapitalistické menšiny k utlačování pracujícího lidu. Praxe v dosavadním soudnictví vypadala tak že ku př. byla odsouzena u soudu stará babička na vesnici, jelikož byla přistižena v panském lese při sběru chrastí, ale nebyl potrestán majitel panství, u kterého přišel o zdraví, mnohdy i o život manžel takové odsouzené stařenky pro nedostatečné opatření proti úrazům u hospodářských a průmyslových strojů na jeho velkostatku, a který svého zaměstnance nepřihlásil k nemocenskému a starobnímu pojištění, takže babička neměla nárok na vdovský důchod. Proto také s velkou radostí přijme všechen pracující lid tento zákon o zlidovění soudnictví, kterým bude odstraněna dosavadní nespravedlivost páchaná na sociálně nejslabších.

Zákon má uskutečnit tyto úkoly:

Za prvé, že soudní organisace se musí přizpůsobit krajskému zřízení. To znamená zrušení zemských soudů. Jejich působnost bude rozdělena tak, aby to bylo v souladu se zásadou decentralisace.

Za druhé bude uveden ve skutek XI. článek naší ústavy, který říká, že soudcovskou moc vykonávají nezávislé soudy, že soudcové jsou jednak soudci z lidu, jednak soudci z povolání, že obojí jsou si při rozhodování rovni a že soudcové vykonávají svůj úřad nezávisle, jsouce vázáni jen právním řádem lidové demokracie.

Za třetí, že senáty v prvé stolici se zásadně skládají z jednoho soudce z povolání jako předsedy senátu a ze dvou soudců z lidu jako přísedících, v druhé stolici ze dvou soudců z povolání, z nichž jeden předsedá, a ze tří soudců z lidu. Tak provádí osnova prakticky § 140, odst. 1 ústavy.

Za čtvrté: v dosavadním systému laických přísedících v soudnictví neznal nikdo zástupce pracujících. Byli to obyčejně zástupci z řad průmyslníků a velkoobchodníků. Jedině tam, kde bylo nutno nevyhnutelně vyjít vstříc požadavku účasti soudců z lidu, byly vytvořeny zvláštní soudy jako soudy pracovní, pojišťovací a pod. Po zlidovění řádného soudnictví je proto možno přistoupit ke zrušení pracovního soudnictví.

Tím ovšem nová úprava nezahazuje vše to, co se v praxi osvědčilo. I pro příští dobu budou soudci z lidu vybráni tak, aby pro rozhodování ve zvláštních oborech, jako jsou pracovní spory, národní pojištění a pod., měli soudci z lidu dostatek odborných znalostí. Prostě, tato nová úprava pro zlidovění soudnictví umožní každému občanu to, že nebude tápat v dosavadní spleti a složitosti předpisů našeho soudnictví a bude každému občanu otevřena cesta, která bude schůdnější pro dovolání se spravedlnosti. To je hlavní smysl předloženého vládního návrhu zákona o zlidovění soudnictví.

Poslanci čs. strany lidové, která je si vědoma své odpovědnosti vůči pracujícímu lidu, budou pro tento zákon hlasovat. (Potlesk.).

Podpredseda Žiak: Ďalším rečníkom je pán posl. Urbánek. Dávam mu slovo.

Posl. Urbánek: Pane místopředsedo, pane ministře, paní a pánové!

Dělníci a celá pracující veřejnost uvítá s povděkem tento významný zákon o zlidovění soudnictví. Lid si zákony nejen dává, ale také je provádí. Zákon o zlidovění soudnictví je dalším důkazem, že dělnictvo se stává stále více a více důležitým činitelem nejen v budování, ale také v řízení naší lidově demokratické republiky. Tímto zákonem uvádíme v život nový socialistický právní řád, k němuž nám dává základ Ústava 9. května.

Zjednodušením celé té zbytečné složitosti našeho soudnictví bude odstraněna nepřehlednost a spletitost a tak se umožní i našemu dělníkovi jako důstojnému činiteli účast na novém právním řádu.

Myslím, že nejvýznamnější idea, která je uplatněna v návrhu zákona o zlidovění soudnictví, spočívá v tom, že právo se povyšuje, řekl bych, na hodnotu absolutní, nezávislou na subjektu, který se považuje za nositele práva, i na jeho protivníku. To je zvláště vyzvednuto v předpisech o sporném řízení občanském. V těchto sporech, pokud byly rázu majetkového, bylo právo hodnoceno v souvislosti s jeho majetkovým obsahem a tak také v souvislosti se subjektem práva v tom smyslu, že zvýšená péče byla věnována obecně vyšším hodnotám majetkovým a jejich držitelům ve srovnání s hodnotami menšími, nebo dokonce malými a jejich držiteli, jimiž bývali t. zv. malí lidé. Justice tu měla vyložený znak třídnosti, t. j. třídního zaujetí.

Do určité výše hodnoty sporného předmětu byl příslušný obecně okresní soud, rozhodující samosoudcem a s určitými úlevami procesními, od určité výše nahoru pak soud krajský, který obecně měl rozhodovati ve sporech, tedy se zvýšeným počtem soudců a s většími možnostmi procesní přípravy a procesního chodu. Tedy vyšší hodnotě ve sporu byla věnována větší péče, jak kvalitou soudců, tak i jejich kolegiálním řešením sporů. Nejhůře na tom byly spory nepatrné t. zv. bagatelky, které dokonce měly snížené možnosti v opravných prostředcích. A je přece jasné, že nehledě k absolutní hodnotě práva, právo zůstane právem stejně, jde-li o stokorunu, jako jde-li o milion. Malí lidé, lid nezámožný a pracující mohl mít jen malé spory, ale pro něj stejně závažné jako velké spory pro boháče. Pro boháče může býti pakatelem 100.000, pro malého člověka je někdy tisícovka výsledkem pilné práce a předmětem starostí, jak ji použít. Tomu všemu je udělán konec novou organisací a úpravou příslušností soudů a ovšem i jejich zlidověním. Všecky spory občanské patří před okresní soudy; bez ohledu na hodnotu sporného předmětu budou rozhodovati senáty okresních soudů, a to za přítomnosti nejen soudce odborníka, ale i dvou soudců laiků. Výjimka je stanovena pouze v § 31, jde-li o spory národních podniků rázu majetkového, které patří před soudy krajské.

Každému se tedy měří stejně a právo všech a pro všechny má stejný význam. Diferencování občanů podle jejich kabátu přestane. Považujeme to za velký úspěch lidově demokratického zřízení, uvedeného také do našeho soudnictví. Zásada vynést z nánosu tvrzení a nabízení důkazů čisté právo v jeho absolutní hodnotě, vychází také z ustanovení § 42, 1. odst., který ustanovuje, že je nutno při rozhodování přihlédnout také ke skutečnostem, které stranami sice předneseny nebyly, ale v řízení vyšly jinak najevo a potom v § 46, který umožňuje v řízení odvolacím nové skutkové okolnosti a nové důkazy, a stejně v § 47 v řízení rekursním.

Stejnému účelu konečně slouží ustanovení o stížnosti pro zachování zákona, která mimo zájem o jednotnou judikaturu také vlastně sledují cíl zjednat průchod skutečnému právu, i když snad strany o to samy ani zájem nejeví.

Z pracovišť, dolů, hutí, dílen, obchodů, úřadů budou povoláváni schopní lidé, aby se začleňovali a uplatňovali tam, kde půjde jak o ochranu občanů, tak také o jejich posuzování, jak plní odkaz, závazek i povinnost k lidově demokratické republice. Soudci z lidu, z řad pracujících svým vstupem a účastí na lidovém soudnictví postarají se o důsledné zlidovění tohoto důležitého nástroje práva a spravedlnosti. Účast soudců z lidu je zajištěna ve všech stolících, a tím, že soudcové z lidu mají při jednotlivých senátech převahu, dokazuje se tak veliká pronikavost změn proti dosavadnímu stavu. Nakonec vyslovuji pevnou víru, že lidové soudnictví, do kterého tímto zákonem pracující svět posílá své zástupce, bude důstojným nástrojem práva a spravedlnosti.

Náš dělník, který tak těžce vykoupil svoji socialistickou přítomnost, bude svou inteligencí, vzdělaností i dobrou vůlí v tomto novém určení velmi hodnotným součinitelem.

Děkuji vám, paní a pánové, za pozornost při těchto několika mých poznámkách a prohlašuji, že klub poslanců čs. strany socialistické bude pro tento zákon hlasovat.

Podpredseda Žiak: Ďalším rečníkom je pán posl. Daxner. Udeľujem mu slovo.

Posl. Daxner: Slávne Národné shromaždenie, panie a páni!

Košický vládny program, ktorý pán prezident republiky nazval Magnou chartou československého pracujúceho ľudu, stanovil, že československý štát bude ľudovodemokratickou republikou. Tým bola jasne naznačená a určená vývojová cesta nášho štátu k tejto demokracií a k socializmu. Tento základný princíp, daný Košickým vládnym programom, naša nová Ústava 9. mája 1948 vteľuje do právneho poriadku, keď v článku I stanoví, že ľud je jediným zdrojom všetkej moci v štáte. K tejto výlučnosti suverenity ľudu pripína sa podľa prehlásenia ústavy ten dôsledok, že ľud svojimi zástupcami si nielen zákony dáva, ale ich tiež svojimi zástupcami aj vykonáva.

Tento princíp, že ľud je, bude a musí byť rozhodujúcim faktorom pri výkone štátnej moci, je najvlastnejšou náplňou novej ústavy a bude v plnej miere prenikať všetky sféry nášho štátneho a spoločenského života.

Ako doteraz ľud vykonáva Národným shromaždením moc zákonodarnú, ako doteraz ľud sa zúčastňuje na výkone verejnej správy národnými výbormi, tak zúčastní sa ľud i na výkone tretej štátnej funkcie, na výkone spravodlivosti svojimi predstaviteľmi, t. j. sudcami z ľudu.

Vládnymi návrhmi zákonov, predložených tomuto zasadnutiu Národného shromaždenia, a to zákonom o krajskom zriadení, o územnej organizácii krajských, okresných súdov, o advokácii, o výkone finančnej správy národnými výbormi, do všetkých dôsledkov socializujeme právny poriadok a demokratizujeme celú štátnu správu v zameraní a v duchu, aký mu určila naša nová ústava.

S tohto hľadiska treba posudzovať i osnovu zákona o zľudovení súdnictva, ktorú práve prerokúvame.

Ústava stanovila v článku XI, ods. 2, že sudcami sú jednak sudcovia z povolania a jednak sudcovia z ľudu, a v § 140, ods. 3, že súdne senáty sa skladajú zásadne zo sudcov z povolania a zo sudcov z ľudu.

Prerokúvaná osnova uskutočňuje tieto základné zásady ústavy a zapojuje tak súdy do ľudovodemokratického zriadenia ako jeho základný pilier.

Veď i súdna funkcia je výkonom štátnej moci a samozrejme, že i súdna organizácia je nedeliteľnou súčiastkou sústavy štátnej organizácie.

Charakteristickým rysom prerokovávanej osnovy je v prvom rade úplne nové, a to socialistické ponímanie súdnictva. Súdnictvo podľa osnovy má mať sociálnu funkciu, má byť v službách ľudu, musí byť ustanovizňou potrebnou a prospešnou ľudu, t. j. musí byť v súlade s právnym presvedčením a cítením ľudu. Súdnictvo musí mať kontakt s ľudom, aby jeho rozsudky, jeho sentencie, najmä pri aplikovaní oblasti voľnej úvahy, boly v súlade s hlavnými zásadami života, v ktorom sudca žije. Tohto súladu osnova dosahuje zľudovením súdov, zaradením sudcov z ľudu. Podľa osnovy všetky veci, a to ako v občianskych právnych veciach, tak aj v trestnom súdnictve, budú vybavované v senátoch za účasti sudcov z ľudu. Toto zľudovenie súdnictva rieši osnova tak, že trojčlenné senáty okresných súdov a krajských súdov budú sa skladať zo sudcu z povolania ako predsedu senátu a z dvoch sudcov z ľudu ako prísediacich, päťčlenné senáty okresných súdov, krajských súdov a Najvyššieho súdu budú sa skladať z dvoch sudcov z povolania a z troch sudcov z ľudu ako prísediacich. Teda vo všetkých týchto senátoch bude početná prevaha sudcov z ľudu. Výnimku bude tvoriť päťčlenný senát na Najvyššom súde, rozhodujúci o sťažnostiach pre zachovanie zákona, ktorý senát sa bude skladať z troch sudcov z povolania a z dvoch sudcov z ľudu ako prísediacich. Táto výnimka je motivovaná tým zreteľom, že tu Najvyšší súd usmerňuje a sjednocuje výlučne so stránky právnej rozhodovania súdov na celom území štátu. Prenikavé zľudovenie súdov vo všetkých stoliciach má byť spoľahlivou zárukou toho, že judikatúra bude sa pohybovať na základných ľudovodemokratických princípoch, ktoré princípy vytyčuje ústava (viď, čl. XI, ods. 3 a § 171, ods. 3) ako zvláštnu interpretačnú pomôcku pre sudcov. Tým je zabezpečený socialistický funkčný prvok súdnictva, ktoré má slúžiť spravodlivosti podľa socialistického právneho poriadku a chrániť výstavbu socialistickej spoločnosti. Zľudovením súdnictva má byť znemožnené uplatňovať v súdnej praxi antisociálne tendencie.

Sudca z ľudu má byť garantom, že československá justícia bude dokonale plniť svoje poslanie v porozumení a v súlade so životnými potrebami ľudu. Pravda, vedenie senátov s formálnej stránky zostane í naďalej v rukách sudcov z povolania, ale účasť na rozhodovaní, na hlasovaní, teda účasť na samej právotvorbe, zabezpečuje osnova sudcom z ľudu ich početnou prevahou.

Zavedením dvojinštančného postupu sa podstatne urýchli výkon spravodlivosti. Nad okresným súdom, na ktorý osnova prenáša kompetenciu dnešných krajských súdov, bude apelačnou stolicou krajský súd a nad krajským súdom Najvyšší súd. Na prvý pohľad by sa zdalo, že nahradenie trojinštančného postupu dvojinštančným bude na úkor úrovne súdneho rozhodovania. Vo skutočnosti úroveň judikatúry nebude tým nijako dotknutá, lebo na druhej strane ako som už spomenul budú súdy vykonávať svoju moc zásadne v senátoch, a samosudcovstvo, dnes veľmi rozšírené, obmedzuje osnova len na tie činnosti, ktoré podľa povahy veci nepripúšťajú rozhodovanie v senátoch. Jedno je isté, že vyradením tretej inštancie dostane sa občanovi rýchlejšieho vybavenia jeho veci a bude to i menej nákladné. To je veľký klad novej úpravy.

Avšak nová úprava mala by problematickú cenu, keby proti dnes platnému právnemu stavu neusnadňovala občanovi prístup k právu. A osnova na to pamätá, a to veľmi dôkladne, tým, že predovšetkým odstraňuje skostnatelý formalizmus zo súdneho procesu. Formalizmom sa vyznačovalo zvlášte bývalé rakúske právo platné teraz v historických zemiach. Spomeniem tu nóva v odvolacom pokračovaní. Ak skutkové okolnosti alebo dôkazy neboly uplatnené v pokračovaní pred súdom prvej stolice, v odvolacom pokračovaní nebolo možno ich už vôbec uplatniť, hoci svojou podstatou a významom mohly zvrátiť výsledok sporu. Pre nás, ktorým správny výkon súdnictva leží na srdci, je to priamo nepochopiteľné. Veď to viedlo len k formálnej spravodlivosti, na ktorej nemohol ľud mať a ani nemal záujem. Pýtame sa, ako môže byť spravodlivým rozsudok, ktorý sa neopiera o úplnú skutkovú podstatu zistenú vykonaním všetkých relevantných dôkazov? A vidíte, napriek tomu takéto rozsudky sa vydávaly, i keď občania zatínali päste nad takouto spravodlivosťou. Aby toto moje konštatovanie bolo úplné, musím k tomu dodať, že na mnohých právnických sjazdoch boly mnohé debaty, mnoho diskusií a mnoho ohnivých rečí a predsa táto samozrejmosť postulovaná zdravým rozumom a právnym citom ľudu, aby nóva boly pripustené v odvolacom pokračovaní, nebola vtelená do právneho poriadku. Ako ďalší príklad formalizmu možno nám námatkou uviesť kontumačný rozsudok zase podľa rakúskeho práva. Bolo úspechom i pre najväčších majstrov advokátskeho umenia, keď sa im podarilo docieliť zrušenia kontumačného rozsudku, ktorým strana pre nedostavenie sa na súdne pojednávanie často býva odsúdená k plneniu takého záväzku v žalobe uplatňovaného, ktorý vo skutočnosti ani nejestvoval. Treba preto vítať tú zmenu, že osnova tieto anomálie odstraňuje a uzákoňujúc zásadu pravdy materiálnej pripúšťa nóva v odvolacom pokračovaní (§ 47, ods. 2) a v pokračovaní vo veciach národného poistenia nepripúšťa kontumačný rozsudok (§ 52, ods. 2, č. 2). Keď uskutočňujeme zásadu hľadania materiálnej pravdy, javilo by sa byť dôsledným, aby ustanovizeň kontumačného rozsudku bola v civilnom procese vôbec vylúčená.

Avšak, aby som nebol podozrievaný len z kritiky neblahých a skostnatelých javov súdnictva v oblasti práva platného v českých krajinách, musím konštatovať, že aj uhorský civilný proces, ktorý platí na Slovensku, je tiež formalistický, pravda, v iných smeroch. Napríklad sudca je viazaný, pokiaľ ide o vykonávanie dôkazov, návrhmi strán. To je dôsledok doteraz platnej dispozičnej zásady, ktorá sa však v osnove opúšťa a nahradzuje vítanou zásadou oficiality a zásadou pravdy materiálnej. Podľa § 43 i v súdnom pokračovaní spornom môže súd vykonávať ktorýkoľvek dôkaz z úradnej moci a pri svojom rozhodovaní prihliadne i ku skutočnostiam, ktoré stranami síce prednesené neboly, avšak vyšly najavo v pokračovaní inak.