Ale nejinak je tomu i v jiných kapitalistických státech. Americká reakce chtěla z procesu proti dvanácti komunistům učinit precedens k následování ve všech státech marshallisované Evropy. Francouzský lid, vykořisťovaný americkým imperialismem a jeho zbraní, Marshallovým plánem, a utlačovaný vlastní buržoasií a sociálně reformistickými zrádci, služebníky zámořských pánů, vyhlásil boj proti válečnému štvaní a rozhodně odsuzuje válečnou propagandu. Žádá politiku, která by postavila Francii na stranu obránců mírů. A zatím pařížský soud pověřil vyšetřujícího soudce, aby zahájil vyšetřování "proti neznámému pachateli" pro vylepování plakátů, jejichž text zní: "Válka proti SSSR po boku Německa by znamenala zničení Francie." Soud nařídil vyšetřování proti listům LHumanité, LAvantgarde, a dalším, jakož i proti některým vedoucím osobnostem komunistické strany Francie pro "popuzování armády k neposlušnosti a pomlouvání vlády" zejména proto prý, že propagují heslo: "Francouzský lid nebude nikdy bojovat proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím." Také francouzský pracující lid, zejména horníci, by mohli vydat svědectví, jak soudy stojí bezvýhradně na straně pánů. Netrestají ani vrahy střílející do stávkujících a obracejí se jen proti bojujícímu lidu. Světová veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že významný odbojový pracovník a vlastenec byl zastřelen, když vylepoval plakát s hesly na obranu míru, policejním strážníkem, který byl za tento čin dokonce pochválen.

Divně se vyjímají s těmito vraždami protesty kapitalistického panstva a jejich přisluhovačů proti používání trestu smrti. Divně se vyjímá obhajoba lidských práv těmi, kteří se neštítí ani vražd v zájmu svých zisků a třídních výsad. Již koncem července 1947 docházelo v řadě anglických měst k velkým židovským pogromům, ale jejich osnovatelé byli z největší části osvobozeni a hlavní organisátor v městě Aquille, fašista John Reagant, byl odsouzen k pokutě 16 liber! Tak ocenil anglický soud životy a majetek občanů jen proto, že to byli židé. - Anglický vojenský soud osvobodil německého polního maršála von Rundstaedta pro "nedostatek důkazů o jeho vině". Je to fakt skoro neuvěřitelný, ale v poslední době je v západním Německu takovýchto neuvěřitelných faktů více. - Jak je známo, byl osvobozen zločinec Schacht, jeden z nejbližších spolupracovníků Hitlerových, který vypracoval plán financování německé agresse. - Z obžaloby ze zločinu proti míru byl osvobozen i Krupp, který získal miliardy na ozbrojování hitlerovské armády. Osvobozena byla fakticky i Ilsa Kochová, žena velitele buchenwaldského tábora smrti, kterou vězni nazývali "buchenwaldskou fenou". Nyní byl osvobozen bývalý náčelník německého štábu Halder. To se dalo konečně očekávat. Předsedou tohoto soudu byl bývalý Halderův důstojník, který přešel v r. 1945 před sovětskou armádou do Mnichova. Halder, pravda, nemůže být odsouzen ani za to, že se zúčastňoval útoku na Rakousko a Československo, ani za to, že prováděl hitlerovský plán. S hlediska jeho amerických ochránců není toto všechno zločinem, ale téměř zásluhou. Pracující lid nebyl na proces připuštěn. Zato byli přítomni jako hosté váleční zločinci, generálové von Haase a Hatau, bývalý hitlerovec Pünder, bavorský korunní princ Ruprecht, Schacht a jiní spolupracovníci Hitlerovi. Pomocníka Hitlerova Fritze Wiedemanna uznal bavorský denacifikační soud za hitlerovského stoupence, to je totiž podle bavorských denacifikačních zákonů nejnižší kategorie viníků - a tak byl odsouzen jen k pokutě 2.000 marek. Wiedemann strávil s Hitlerem první světovou válku, připravoval jeho nejtajnější rozkazy a mimo jiné jezdil z jeho příkazu do Říma. V Londýně vedl před sudetským konfliktem porady s Chamberlainem. Ve Vídni bylo zproštěno obžaloby osm fašistických spiklenců. Soud prohlásil, že prý nespáchali žádný zločin, že prý se pouze v přátelském ovzduší dělili o své zkušenosti. U soudu se vedoucí skupiny, bývalý aktivní člen organisace Hitlerjugend, Alfred Bort, přiznal, že obdržel rozkaz dostat se do řad mládeže Rakouska. Dále prohlásil, že měl dodávat americké špionážní službě informace o činnosti svobodné rakouské mládeže. Rozkaz k vytvoření fašistické skupiny obdržel od bývalého šturmbannführera SS Wolfa, který byl v roce 1944 zajat Angloameričany a od roku 1945 podle nařízení spojenců pracuje v Salzburku. Na tomto místě přerušil soudce Borta s tím, že se soud nezajímá o záležitosti zahraniční politiky. Bort také oznámil soudu, že chtěl za pomoci fašistické skupiny vytvořit legální politickou stranu, která se měla jmenovat "zřízení sjednocené Evropy" a měla vésti boj proti komunistům.

Bylo by chybou domnívati se, že tak tomu bylo jen jinde a nikoliv u nás. V podstatě stejnou tvář měla i justice naší první republiky. Od vítězství buržoasie v roce 1920 bylo její ostří namířeno proti pracujícímu lidu, proti dělnické třídě. Proti stávkujícím dělníkům byly nasazovány vojenské útvary, docházelo k ostrým srážkám s policii a četnictvem, které střílelo do neozbrojených dělníků. Tak již v roce 1920 bylo policií v Mostě zastřeleno 5 dělníků a 22 jich bylo zraněno. Do tohoto boje zasazovala buržoasie celý státní aparát, v němž soudy hrály důležitou úlohu. Po zlomení generální stávky v prosinci r. 1920 bylo přes 3.000 revolučních dělnických funkcionářů vsazeno do vězení.

V dalším údobí konsolidace kapitalistického třídního panství upevňovala justice spolu s celým státním aparátem vládu cizího i domácího kapitálu, který se obracel především proti politickým právům lidu. Proti stávkujícím, kteří bojovali zejména proti stoupající drahotě a za zvýšení mzdy, nasazovaly vlády s brutálním násilím státní mocenský aparát. Používáním zákona na ochranu republiky, přijatého v roce 1923, bylo revoluční dělnické hnutí zahnáno fakticky do výjimečného stavu. Noviny KSČ a jiných revolučních organisací byly zuřivě censurovány, jejich schůze a projevy zakazovány, dělničtí funkcionáři persekvováni a vězněni. Zároveň však nebránila buržoasie ani její zákon na ochranu republiky rozvoji českých fašistických klik. Nakonec i soudy chránily nacistické velezrádce.

Své útoky proti pracujícím musela buržoasie stupňovati v době krise, kterou chtěla překonat na účet lidu. Komunistická strana organisovala boj nezaměstnaných. V celé zemi došlo k pochodům nezaměstnaných a hladových, které se stupňovaly v mohutné politické akce. Státní aparát buržoasie byl nasazen proti těmto pochodům a ministr vnitra dal četnictvu a policii rozkazy ke střelbě, která způsobila strašná krveprolití. Při těchto násilnostech vyvíjela rozsáhlou činnost také justice. Také zde se soudy postavily zcela na stranu vykořisťovatelů, továrníků a velkostatkářů. Trestaly lidi, bojující o chléb pro sebe a své děti, chránily žháře a vrahy, kteří stříleli do dělníků. Typický příklad: před senát krajského soudu v Mostě byl postaven horník z Lomu, komunistický senátor Petr Stránský, obžalovaný ze zločinu veřejného násilí a přečinu shluknutí, protože byl v průvodu nezaměstnaných, který táhl 4. února 1931 do Duchcova. Imunitní výbor sněmovny zbavil Stránského imunity, aniž byla prokázána jeho vina, jen na základě četnické relace, tedy bez jakýchkoli důkazů, a vydal ho čs. soudu. Stejně tak učinil tisk a ministerský předseda a ministr vnitra před zahájením vlastního soudního řízení prohlásili, že se Stránský dopustil těžkého zločinu. Senátor Stránský byl odsouzen po inscenovaném přelíčení k jednomu roku těžkého žaláře, zostřeného měsíčním postem, nepodmíněně. Musel být odsouzen proto, aby byl obhájen zločin střílejících četníků, kteří na silnici před Duchcovem zavraždili čtyři dělníky a poranili řadu dalších, a kteří při přelíčení vystupovali jako hlavní svědkové. Podobný proces byl inscenován proti komunistickému poslanci Majorovi, aby vina za krveprolití, způsobené četníky v Košútech, byla svalena na komunisty.

Buržoasie a její vláda namířily své útoky proti organisátorům jednotné fronty pracujícího lidu tím, že stupňovaly persekuci KSČ. Řada dělnických organisací byla zakázána a rozpuštěna, neméně než 14 poslanců a senátorů KSČ bylo oloupeno o mandáty a obžalováno. Komunistický tisk byl zakázán, takže na podzim r. 1933 byla KSČ téměř bez legálního tisku. Tisíce členů a funkcionářů strany bylo v té době zatčeno a odsouzeno. Tak prováděli v dojemném sbratření cizozemští vyděrači s československými "vlastenci" svá loupežná tažení současně s drzými výpady proti politickým svobodám lidu.

Pro methody, kterých používala buržoasní justice, je charakteristický tak zvaný "levočský proces". V květnu 1933 byla v lese u Levoče spáchána dvojnásobná vražda. Jako podezřelí byli zatčeni dva cikáni, kteří se při výslechu k vraždě přiznali. Při přelíčení prohlásili, že přiznání byla na nich vynucena bitím a obžalobu popřeli. Soud však výpověď svědka o tom, že vyšetřovaní byli biti, vůbec nepřipustil. Jeden obžalovaný byl odsouzen k doživotnímu žaláři, druhý na 13 let žaláře. Po třech letech se pravý pachatel k vraždě přiznal, původní rozsudek musel býti zrušen a cikáni byli ve vší tichosti propuštěni z vězení. Šetření proti četníkům, kteří cikány bili, nebylo ovšem zavedeno.

Když pak buržoasie mohla s obdivem sledovat Hitlerův nástup k moci v Německu, kde bylo rozdrceno hnutí dělnictva a všech svobodomyslných sil, vystupňovala ještě více své tažení proti KSČ, kterou na podzim a v zimě 1933 až 1934 zahnala téměř do illegality. Na vůdce strany byly vydány zatykače a vyráběny obžaloby a velezrady. Také přátelství k SSSR bylo čs. úřady pronásledováno jako velezrada. Tři měsíce vězení za provolání "Ať žije Sovětský svaz" a 6 měsíců za výkřik "Ať žije Rudá armáda", se stalo normou pro českou justici.

Proslulé jsou spory, které vyvolával Baťa, aby odklidil v zájmu svých zisků jakoukoli obchodní konkurenci a také své politické odpůrce. Je všeobecně známo, jak soudci byli ovlivňováni ve svých rozhodnutích a ve sporech nájemních i pracovních, jak ve všech těch případech se uplatňovala síla Baťova kapitálu i jeho bezohlednost a třídní nenávist. Pro Baťu neplatily v předmnichovském státě žádné zákony a předpisy, Baťovi bylo dovoleno vše a soudy ho v takovém postupu jen podporovaly. Je znám jeho bezohledný postup proti všemu, o čem se domníval, že stojí v cestě v jeho expansi hospodářské i politické. Ničil živnostníky, rolníky i majitele domků, když se chtěl zmocniti jejich majetku. Ničil pokrokové pracovníky, když říkali pravdu o těchto jeho methodách. Vzpomeňme jen pronásledování spisovatele Svatopluka, když vydal knihu Botostroj, která byla celá konfiskována, ačkoliv pro konfiskaci nebyly zákonné předpoklady. Vzpomeňme odsouzení universitního profesora Ing. Krohy za výroky, pronesené na schůzi v Malenovicích, jež agenti Baťovi potvrdili u soudu proti vší pravdě a skutečnosti. Vzpomeňme postupu našich soudů, když měly zahájit řízení proti těm úředníkům, zejména policejním, kteří vymáhali přiznání bitím a brutálním násilím. V žádném tomto případě se soud nepostavil na stranu utlačovaných a vykořisťovaných, nýbrž na stranu mocného Bati, na stranu všemocných velkostatkářů a pánů. Soudy ochotně sloužily fabrikantům a velkostatkářům, aby umožnily hromadění zisku, aniž se pohnulo soudcovské svědomí nad tím, že velká část našeho lidu je v pravém slova smyslu ožebračována a zbídačována. I tam, kde byly zřejmé případy porušení zákonů, soud váhal potrestat vinníka proto, že patřil k tak zvaným lepším lidem. Místo odhalování pravdy napomáhal soud často případy ututlávat, jestliže v nich byli namočeni příslušníci vládnoucí třídy. Náš lid si pamatuje všechny ty aféry benzinové, železniční, uhelné a pražcové, při nichž soudy málo přispívaly k potření těch, kteří okrádali stát a obohacovali se na jeho úkor. Takové tedy byly třídní cíle a methody buržoasní justice předmnichovské republiky.

Zatím co dnes se naše justice stává zbraní k ochraně všeho pracujícího lidu proti reakčním rozvratníkům a příživnickým živlům, ohrožujícím hospodářství a bezpečnost republiky, v kapitalistickém světě pokračuje buržoasní justice proti všemu, co je pokrokové, co se vzpírá třídnímu, vykořisťovatelskému a koloniálnímu útlaku imperialismu. Sama třídní podstata buržoasního státu vylučuje jakoukoli rovnost a neodvislost a vše, co se s výkonem spravedlnosti spojovalo. Pravda je, že v kapitalistické společnosti neexistuje skutečně rovnost a nezávislost a proto se taková rovnost a nezávislost nemůže objevovat ani v soudní jednací síni. Je třeba vidět soudnictví v celku jako část kapitalistické soustavy, vybudované na třídním panství menšiny vykořisťovatelů proti většině vykořisťovaných. V takovém boji nelze stát stranou, v takovém boji je třeba vidět soudnictví na jedné z bojujících stran. Z toho plyne, že dnes, kdy politická i státní moc je v rukou pracujícího lidu, kdy byla s konečnou platností odstraněna vláda menšiny vykořisťovatelů, musí soudnictví uskutečňovat vůli pracujícího lidu a sloužit k tomu, aby zájmy tohoto lidu a státu byly uskutečňovány. (Potlesk.) A tak naše soudnictví musí stát v čele boje tam, kde jde o protikapitalistický boj, o boj proti zbytkům poražené vládnoucí třídy, snažící se zachránit, co se z její politické a hospodářské moci ještě zachránit dá. Musí pomáhat odstranit všechna nebezpečí, která jsou ještě nastražena na naší cestě za socialistickou budoucností, a napomáhat výstavbě socialismu a výchově socialistického člověka.

Podle naší lidově demokratické ústavy lid nejenom zákony dává, ale také svými zástupci zákony provádí. Proto na rozdíl od minulosti má býti podle ústavy pracující lid zastoupen všude tam, kde se nalézá právo a spravedlnost. Od počátku příštího roku se účastní na výkonu státní moci v oboru soudnictví desetitisíce soudců z lidu. Otevírají se brány dokořán i tam, kde se reakce snažila našemu lidu v přístupu zcela zabrániti. Ze života tvrdé práce, ze života boje o potření zbytků reakčních sil, ze samého středu, z něhož roste bohatství národa, mající vést k blahobytu, z prostředí, z něhož rostou nové hodnoty pracujícího člověka, milujícího svobodu a práci, přicházejí soudci z lidu, aby učinili z našich soudů ochránce bezpečnosti státu i poctivých občanů. Odtud přijde lid, aby dal našemu soudnictví nový obsah a nový smysl a také nové poslání. Od okresních soudů až k soudu nejvyššímu, ve všech soudních tribunálech se soudci z lidu zúčastní při hledání spravedlnosti jako rovnocenní spolupracovníci soudců z povolání.

Věříme, že pracující člověk se osvědčí i zde, tak jako se osvědčil na jiných místech v řízení státu, a že jeho účast bude znamenati zvýšení jakosti a odbornosti soudcovského rozhodování. Úspěšné řešení spletitých otázek, které má dnes již pracující člověk za sebou v jiných oborech, dokazuje, že tak jako všude jinde, půjdeme ode dneška v soudnictví již jen kupředu. (Potlesk.) To, že ve sborech, které mají představovati nejužší pracovní kolektiv, bude moci soudce z povolání bezprostředně užívati životních zkušeností lidí z továren, vesnic a úřadů, umožní, aby se soudní výrok přiblížil potřebám života daleko více než doposud. Podaří-li se spojiti životní zkušenosti s dobrými theoretickými znalostmi soudců z povolání, pak nepochybně výsledek musí být co do jakosti lepší, než když byl odvozen jen formálně a mechanicky z nějakých neživotních theorií.

Jde ovšem i zde o to, aby v těchto soudních pracovních kolektivech byla práce dobře organisována, aby soudci z povolání našli dobrý vztah k soudcům z lidu, aby zde vládl duch upřímné a poctivé spolupráce a vzájemné pomoci. To je ovšem možné jen tehdy, bude-li dobrá vůle a upřímná snaha na obou stranách. Bude třeba, aby soudci z povolání se oprostili od všech předsudků, jimiž jsou ještě někdy spoutány jejich názory s minulostí, aby upustili od povýšenosti, ba někdy až nadutosti, k níž byli vedeni a vychováváni v předmnichovských poměrech, a aby dovedli lidsky najít poměr k práci, k novému životu. Bude dále třeba, aby soudci z povolání pomáhali zejména v počátcích soudcům z lidu dobře se orientovat v novém prostředí, a pokud toho bude zapotřebí, ukázali se přáteli tam, kde soudci z lidu budou potřebovat poučení, návod a pod. Na druhé straně nesmí chyběti ani soudcům z lidu dobrá vůle najíti kladný postoj k těm soudcům z povolání, kteří chtějí poctivě přispívati k zlidovění soudnictví, k tomu, aby se soudnictví u nás stalo co nejrychleji opravdu spravedlivým nástrojem. Uvědomí-li si soudci z lidu, že je jim svěřen významný úřad, který jim dává velkou moc rozhodovat o důležitých věcech veřejných i soukromých, pak jistě také budou k těmto úkolům přistupovat nejvýš odpovědně.

Tak se stanou soudci z lidu pevným poutem mezi naším lidově demokratickým životem a soudnictvím. Náš lid věnuje výběru soudců z lidu, který provádějí okresní a krajské národní výbory, největší péčí. Nyní půjde o to, aby také všichni soudci a zaměstnanci soudů pochopili, že je třeba též na jejich straně projeviti péči o to, aby nic z tohoto úsilí nebylo promarněno. I zde bude velmi mnoho záležet na tom, do jakého prostředí soudci z lidu vejdou a jak budou přijati. Oč toto přijetí bude srdečnější a přátelštější, o to spolupráce bude užší a výkonnější. Tam, kde by soudci z lidu narazili na nepochopení, otevřený nebo utajený odpor, tam pochopitelně by pracovní výsledky byly v samém začátku ohroženy. Je přirozené, že k takovým zjevům by nebylo možno trpně přihlížet a že ti, kteří by chtěli z nějakého důvodu ohrožovati zlidovění naší spravedlnosti tím, že by spolupráci soudců z lidu se soudci z povolání nějak mařili, musí počítati s tím, že budou povoláni k odpovědnosti. Napříště nebude totiž možno, aby někdo zacházel se soudcem z lidu, jak se to dělo před únorem s přísedícími v našem retribučním soudnictví. Jsou známy případy, jak soudci z povolání, ale také někteří jiní zaměstnanci justiční služby tyto přísedící zesměšňovali, jak se jim posmívali a jak jim jejich funkci ztrpčovali, otravovali, nebo přímo znemožňovali.

Zlidovění nelze mechanicky srovnávat s účastí laiků v minulosti. Pokud československá buržoasie připouštěla v některých oborech soudnictví účast laiků, pak tak činila ze dvou důvodů: za prvé chtěla vzbudit zdání, že soudnictví je zdemokratisováno a tím jaksi podtržen nadtřídní charakter justice; druhý důvod tkvěl v tom, že pracující třída v boji za svá práva si přímo vynutila jakous takous účast alespoň tam, kde justice měla sloužiti k dalšímu zbídačování a ochuzování dělnické třídy. Tato účast byla ovšem nepatrná jak co do počtu soudců laiků, ale téměř bezcenná se zřetelem na zájmy pracujícího lidu co do jakosti. Hlas laiků byl převážně hlasem poradním, a sám výběr soudců laiků byl natolik omezen, že zůstával v rukou kapitalistických vládců, zaměstnavatelů.

Ale ani účast lidových přísedících v našem retribučním soudnictví nemohla ještě zaručiti, aby zájmy lidu a státu byly v každém případě dobře obhájeny. To, že výkon spravedlnosti byl v rukou reakčních sil, které s pomocí, jak ukázal únor, těchto zločinců v budoucnosti počítaly, přivodil praxi, podle níž byl výběr přísedících prováděn tak, že poctiví příslušníci pracujících vrstev nebyli zastoupeni téměř nikde, anebo v tak nepatrném množství, že účast těchto přísedících nehrála téměř žádnou rolí. Podle přání předúnorových reakčních živlů jak v celku, tak i v jednotlivých případech byli povoláváni příslušníci zámožnějších tříd, někdy přímo z blízkého okruhu obžalovaného tak, aby vina obžalovaného nemohla býti zjištěna a prokázána. Marně se často složky našeho domácího i zahraničního odboje domáhaly účasti při souzení zrádců, a toto marné úsilí je svědectvím toho, jak reakce v pravém slova smyslu zneužívala výkonu spravedlnosti proti zájmům státu a lidu tím, že osvobozovala zradu a umožnila, aby zločinci unikli potrestání. Je třeba také opakovati, že právě v tomto předúnorovém údobí naši dělníci, pokud přicházeli k soudům jako přísedící, často přicházeli do prostředí vysloveně nepřátelského. Nejsou řídké případy, kdy dělníku nebyly poskytnuty ani nejzákladnější informace, na př. kde, v které místnosti se přelíčení koná. Je znám případ, kdy byl dělník posílán od dveří ke dveřím, aby byl poskytnut důkaz o tom, že se nehodí pro výkon soudcovské funkce, když nedovede najít jednací síň a pod. Pozvání k hlavnímu přelíčení byla doručována pozdě a začátek přelíčení stanoven tak, aby přísedící ze vzdáleného místa jej nemohl stihnouti, byla odpírána náhrada přísedícím za náklady spojené s cestou a ušlým výdělkem a pod. Nedivme se, že nebyl vždy výsledek činnosti laiků za nepříznivých podmínek uspokojující. S tím vším jsme skončili, je třeba jasně prohlásiti, že nic z toho nepěkného, o čem jsem se právě zmínil, se nesmí již opakovat.