Dalším významným znakem osnovy je, že zaručuje nejen zjednodušení organisace řízení, nýbrž i její zlevnění. V první instanci nebude nuceného zastoupení advokátem, jak předpisoval v určitých případech - a to v místech, kde sídlili alespoň dva advokáti a kde šlo o spor určité hodnoty -dosavadní právní řád. Naproti tomu obsahuje osnova ustanovení, že každý může být obecným zmocněncem, ovšem za podmínky, že zastupuje bezplatně. Zároveň byla v kodifikační komisi pro občanské právo v ministerstvu spravedlnosti přijata zásada, že smlouvy o zastupování jsou bezúplatné, čímž je zaručena bezplatnost zastupování i tehdy, kdyby se někdo k úplatě za toto zastoupení zavázal.

Zákon dále umožňuje, aby proces byl dokonalý a aby odpovídal pravdě. Až dosud bylo v procesu pravdou to, co strana tvrdila a co prokazovala, při čemž soud nebyl povinen dávat jí upozornění nebo radu, nýbrž svým rozhodnutím uznal za právo to, co se ve spise jako právo jevilo, i když to bylo v rozporu se skutečným stavem věcí.

Dnes je stanovena zásada pravdy materiální proti zásadě pravdy formální. Soud je povinen nalézti pravdu v každém stadiu řízení a upozornit stranu na právní předpisy i na možnost procesních obran, jestliže jich strana sama neuplatňuje.

Předpisy o příslušnosti a řízení v občanských věcech právních jsou ovládány vůdčí zásadou urychlení řízení a odstranění dosavadních průtahů. Likviduje se tu stav, který byl vyvolán předpisy dosavadního civilního řádu soudního a který působil takové průtahy v soudním řízení, že strany leckdy ztratily již zájem na ukončení sporu a kromě toho byly zatíženy neúměrně rostoucími náklady řízení.

V řízení před první stolicí provádí osnova zásadu ústnosti, která je jedním z požadavků zlidovění soudnictví, kdežto přípravné spisy v řízení připouští jen zcela výjimečně. Velmi podstatné jest ustanovení, že soud může provádět kterýkoliv důkaz z úřední moci. Jde o pokrokovou reformu, neboť místo dosavadní zásady projednací se zdůrazňuje zásada vyhledávací, která se tak dobře osvědčila na Slovensku za platnosti občianskeho sporového poriadku.

Zásada vyhledávací zaručuje, že budou vydávány rozsudky odpovídající materiální pravdě. Z týchž důvodů, aby byla totiž zjištěna materiální pravda, byl odstraněn v osnově i t. zv. zákaz novot v odvolacím řízení se zřetelem k dobrým zkušenostem, které již dávno učinily slovenské soudy.

Osnova zde připouští novoty v opravném řízení, a to nové skutečnosti a nové důkazy bez jakékoliv omezení. Protahování sporů čelí osnova ustanovením o náhradě nákladů řízení. I zde je patrno zcela nové a pokrokové pojetí proti dnešnímu stavu, kde dosud platí naprostý zákaz novot v odvolacím řízení. Co není předneseno v první instanci, není již druhou instancí přijato a soud to odmítne i tehdy, když je to pravda, takže z důvodů formální nepřípustnosti novot přichází občan třeba o svůj oprávněný nárok.

Podstatnou změnou je zjednodušení formálních předpisů také v trestním řízení, které se jeví zejména v nové úpravě opravných prostředků. Místo dosavadních dvou opravných prostředků, z nichž jeden, zmateční stížnost, adresovaný nejvyššímu soudu, uplatňoval formální zmatky řízení, a druhý - odvolání - adresovaný krajskému soudu, napadal rozhodnutí ve výroku o trestu, zavádí osnova jako jediný opravný prostředek odvolání ke krajskému soudu, které lze podat zcela prostým a neformálním způsobem jak co do viny, tak co do trestu i co do vad řízení.

Přitom se nevyžaduje ani podpis advokátův, jak tomu je až dosud. Bylo-li podáno odvolání, musí pak soud podle osnovy přezkoumat rozsudek s hlediska všech důvodů, které přicházejí v úvahu.

V trestním řízení zavádí osnova nově systém okresních prokuratur, zcela nový, který vyplývá z toho, že okresní soud je příslušný pro všechny trestní věci s výjimkou těch, jež spadají do příslušnosti státního soudu. Okresní prokurátor hájí veřejný zájem a instančně je podřízen krajskému prokurátorovi. Odlišnou funkci má generální prokurátor u nejvyššího soudu, jehož hlavním úkolem - jak již bylo zdůrazněno - je střežit legalitu právního řádu lidové demokracie.

Ústavou zaručené právo obhajoby se projevuje v předpise, podle něhož se obligatorně ustanovuje zástupce ex offo obžalovaným pro těžké zločiny a dále všude tam, kde je obžalován mladistvý. Zde vychází osnova z názoru, že mladistvé provinilce nutno vždy posuzovat jako lidi, kteří se dostali na scestí a kteří proto potřebují v každém případě zvláštní ochrany a zvláštní péče se strany společnosti. Osnova přejímá také zásady zák. č. 48 z r. 1931 Sb. o trestním soudnictví nad mládeží, které se osvědčily, při čemž zvlášť pamatuje na vhodné složení senátu ze zkušených osob v řízení proti mladistvým.

Nově je také upraven výkon vazby ve vězeňských ústavech, organisace služby v nich a jejich řízení a správa. Osnova dbá přitom toho, aby stejně jako soudnictví se náležitě uplatnily lidové orgány i ve vězeňství. Osnova zřizuje 3 základní typy vězeňských ústavů, a to trestní ústavy, krajské soudní věznice jako ústavy samostatné, určené k výkonu trestu na svobodě, a okresní soudní vězníce, určené především k výkonu vyšetřovací vazby. Pro krajské soudní věznice bude užívat budov dosavadních věznic krajských soudů, které svým vybavením a zařízením jsou zárukou a ochranou proti útěku vězňů.

Osnova pamatuje také na to, aby bylo umožněno hospodárné využití vězeňských ústavů a účelná diferenciace u trestů na svobodě i pro přechodnou dobu. Pokud jde o organisaci výkonu služby, vykonává správní i strážní službu ve vězeňských ústavech Sbor uniformované vězeňské stráže, a to i v okresních věznicích, kde jsou zřizovány stanice Sboru uniformované vězeňské stráže. Tím je splněn požadavek, aby vzhledem k důležitosti okresních soudních věznic byli vězňové střeženi odborně školenými silami.

Paní a pánové, zlidověním našeho soudnictví, především účastí soudců z lidu v soudním řízení, ale též všemi ostatními opatřeními v organisaci soudnictví a v průběhu soudního řízení zabezpečuje osnova skutečný demokratismus našich soudů, zabezpečuje využití zkušeností nejširších lidových mas a splňuje úkol, který jasně formuloval už Lenin: "Občané musí být účastni všeobecně v soudech i ve správě země." I pro nás je důležité, aby všichni pracující byli přivedeni v míře co nejširší k řízení státu.

Ústavně-právní výbor projednal osnovu zákona o zlidovění soudnictví tisk 160 ve schůzi dne 14. prosince 1948 a doporučuje ji slavnému Národnímu shromáždění ke schválení ve znění, jak je uvedeno ve zprávě tisk 187. (Potlesk.).

Předseda: Zpravodajem za výbor rozpočtový je posl. Sajal. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Sajal: Paní a pánové, rozpočtový výbor se má podle starých zvyklostí zabývat osnovou výhradně po stránce zatížení státu. Od této jednostrannosti přáli bychom si odpoutat se a sledovat také účinky zákona v celé jeho šířce na národ.

Změna v soudnictví zajisté přinese určité zatížení státu, zatížení státního rozpočtu, zvýšení nákladu, který vznikne přemístěním soudů i osob a vybudováním nových kanceláří a trestnic. Tyto náklady jsou ovšem nepatrné proti úsporám, kterých dosáhne občanstvo zjednodušením a urychlením soudnictví, přiblížením soudu lidu a odstraněním formalismu.

Jako socialisté a lidé bychom si ovšem přáli, aby trestních činů a rozepří bylo co možná nejméně, aby se lidé lépe snášeli, aby se nechtěli obohacovat na úkor druhých a společnosti, aby nepřestupovali zákony vůbec. Přáli bychom si proto, aby soudů, soudců, trestnic a věznic bylo co nejméně a aby se lidé řídili zákony psanými i zákony mravními bez donucování, bez násilí, dobrovolně. K tomuto cíli - doufám - že spějeme uskutečňováním socialistických zásad a tím, že budujeme socialistickou společnost. Doufám také, že tento zákon bude krokem k našim cílům a že i soudci z povolání i soudci z lidu budou tento zákon plnit nejen co do jeho litery, ale i co do zásad a idejí, které jej vytvořily.

Jménem rozpočtového výboru doporučuji osnovu ke schválení. (Souhlas.)

Předseda: Ke slovu se přihlásil ministr spravedlnosti dr Čepička.

Ministr dr Čepička (uvítán potleskem): Pane předsedo, paní poslankyně a páni poslanci!

Zákon, který dnes sněmovna projednává, bude znamenat pro československé soudnictví velkou a základní proměnu vpravdě revoluční. Právě před sto lety byl položen základ kapitalistického soudnictví, jak jsme je poznali v předmnichovské podobě. R. 1849 byl u nás v podstatě odstraněn feudální obsah výkonu spravedlnosti, a dnes, tedy po 100 letech, klademe základy soudnictví lidově demokratického.

I v tomto oboru státní moci nastupuje dnes pracující lid, aby se ujal rozhodování, aby i na tomto úseku dohonil, co nebylo možno splnit pro odpor předúnorové reakce. Je to další důkaz, že vláda lidu v našem státě se po únorovém vítězství rozšiřuje, upevňuje a prohlubuje v každém ohledu. Bez únorového vítězství by vůbec nebylo možno pomýšlet na takovou zásadní přestavbu našeho soudnictví. Reakční síly si již v roce 1945 dobře uvědomily, jakou cenu a význam bude mít soudnictví v jejich rukou, a zabránily, aby až do února byl výkon práva a spravedlnosti prostoupen zásadami naší květnové národní a demokratické revoluce.

Dříve než se budu zabývat zásadami, na nichž má být provedeno zlidovění soudnictví u nás, dovolte, abych se dotkl několika základních pojmů o podstatě, obsahu a výkonu spravedlnosti.

Soudnictví používaly od nepaměti vládnoucí třídy jako jednoho z nejmocnějších prostředků v boji za potlačení pracujících. Soudy byly nástrojem vládnoucí třídy k potlačení pracujících a ve vykořisťovatelských státech byly složeny vždy z představitelů těchto tříd.

V otrokářském státě je těžko vůbec mluvit o soudnictví s hlediska vykořisťovaných, vždyť s otrokem se nakládá jako s věcí. V době feudalismu vlastník půdy, šlechtic světský či duchovní, nutil k práci, soudil a vydával pro své poddané nařízení. Nevolník byl vydán na milost a nemilost svého pána, který rozhodoval o celém jeho životě. Třídní obsah výkonu spravedlnosti je zde otevřený a zřejmý, ale třídní podstatu justice nezměnilo ani vítězství měšťáctva, jak se někdy tvrdívá. Když se tato třída zmocnila politické a státní moci nad většinou pracujících, vykonávala spravedlnost podle svých třídních zájmů. Kapitalisté připouštěli k výkonu spravedlnosti jen ty, kteří byli ochotnými vykonavateli jejich vůle. Klasikové marx-leninismu odhalili třídní ráz justice buržoasní, o němž praví Engels: "Celé zákonodárství 19. století je zaměřeno na obranu majetných proti nemajetným. Již sama chudoba uvaluje na pracujícího člověka podezření ze všech možných trestných činů a současně ho zbavuje zákonných prostředků obrany proti zvůli úřadů." Karel Marx říká: "Soudci ztratili svou zdánlivou nezávislost od postupně se měnících vlád. Každé vládě přísahali věrnost, každou zrazovali." A Lenin uvádí: "Soud představoval ochranu pořádku, ale ve skutečnosti byl slepým a jemným nástrojem nemilosrdného bičování vykořisťovaných a chránil zájmy peněžního žoku."

Jestliže se někdy tvrdí, že proti feudalismu byl výkon spravedlnosti zdemokratisován, pak jen natolik, nakolik byla vítězstvím buržoasie vůbec zdemokratisována politická soustava. Rozdíl je potud, že do té doby jasná a ničím nezakrývaná soudní nespravedlnost byla za kapitalismu zahalena demokratickým závojem se zachováním vší nespravedlnosti buržoasních soudů proti pracujícím. Aby málo početná třída měšťanstva udržela vládu ve svých rukou, byly rozšiřovány o povaze soudnictví a postavení soudců řady pověr. K nim patří na prvním místě tvrzení, že soudnictví je orgánem nadtřídním a mimotřídním. Proto prý soudci právě již pro svoji povahu jako činitelé objektivní a nestranní se mají řídit jedině a výlučně zásadami absolutní spravedlnosti, kterou představuje soudcovské svědomí. Proto je postava soudce v kapitalistickém státě obklopena gloriolou téměř božskou a nimbem nestranného vědce. Jednání u soudů bylo složitým obřadem, opírajícím se o řadu formálností, a právní předpisy byly záměrně nesrozumitelné a složité tak, aby prostého smrtelníka ani nenapadlo se takovýmito téměř nadpozemskými věcmi vůbec zabývat. Takový nástroj potřebovala buržoasie, pomocí takových soudů udržovala lid v slepé poslušnosti. Vládnoucí třída ve vykořisťovatelském systému nikdy nepřiznala, že společnost se dělí na třídy a že z těchto tříd vládne ta nejméně početná. Snažila se vždy vykořisťovaným namluvit, že třídní společnost neexistuje a že není vykořisťovaných. Odtud také kapitalistické učení o podstatě státu a státní moci, které připisuje státu nadtřídní ráz a namlouvá občanu, že prý orgány státní moci stojí nad třídami a uskutečňují zájmy všech vrstev spravedlivě a rovně. A tak jako odporuje vědecké pravdě celé toto "učení" o tom, že ve vykořisťovatelském systému není tříd, odporuje pravdě i skutečnost, že je nějaká spravedlnost nadtřídní. Výkon spravedlnosti i jako část státní moci byl vždy spojen s osudem vládnoucí třídy a je od ní nedělitelný; proto také výkon spravedlnosti se vždy dál v souhlasu s ostatními úseky státní moci podle toho, v čí rukou se nachází a jakým zájmům slouží. K oklamání lidu sloužila v tomto směru řada legend o soudcovském svědomí, o jeho nezávislosti, o rovnosti všech občanů před zákonem a pod.

Ve skutečnosti nežil a nežije takový člověk, jehož myšlení by nebylo odrazem hospodářských podmínek té doby. Zásadně lze říci, že v kapitalistickém státě je soudce ovlivněn podmínkami kapitalistického prostředí i morálky natolik, že i jeho svědomí je jen vykonavatelem třídních zájmů jeho chlebodárců, ať je si toho vědom či nikoliv. Proto také nelze mluvit o jakémsi metafysickém a absolutním svědomí soudcovském, když víme, že svědomí je výrazem vědomí a způsobu života člověka, to znamená: u člověka majetného je jiné než u nemajetného. "Svědomí privilegovaných je svědomím privilegovaným", tvrdí právem Engels. Na potvrzení tohoto názoru by bylo možno uvést řadu důkazů. V kapitalistických státech je v činnosti soudu denně podáván důkaz toho, jak zámožné a majetné vrstvy jsou soudy chráněny a privilegovány a jak zákon ve své tvrdosti dopadá na nemajetné, bídné, opovrhované, ponížené a pod.

Ve světle těchto theorií vypadá praxe výkonu spravedlnosti podle kapitalistických mravů takto:

Jistě vzpomínáte, jak světová veřejnost byla pobouřena způsobem, jakým byli odsouzeni americkým soudem Sacco a Vanzetti. Přestože 28 svědků prokázalo, že v okamžiku, kdy čin byl spáchán, byli Sacco a Vanzetti na jiném místě a že se tedy činu dopustit nemohli, byli odsouzeni k smrti. Soudce neuvěřil svědkům jen proto, že všech 28 svědků byli Italové. - Je celkem všeobecně známo o amerických soudech, že ani vražda černocha se nepokládá za zločin, byl-li vrahem běloch. Tak ve státě Georgia bylo nedávno zavražděno 8 černochů zavřených ve vězení. Soudce všechny vrahy osvobodil, třebaže je očití svědci usvědčili z vraždy. U amerických soudů jsou na běžícím pásu osvobozováni lidé, kteří lynchováním umučili a o život připravili černochy. - Rovněž mírnost amerických a anglických soudů v západním Německu vůči hitlerovským zločincům není nic jiného než přisluhování soudců kapitalistickým a imperialistickým zájmům ve světě. V neposlední řadě důkazem třídní justice v Americe je také uměle připravované a vyvolané soudní řízení proti 12 představitelům komunistické strany ve Spojených státech. Americká buržoasie chce upevnit svoje panství a proto se obrací proti všem silám, které jí stojí v cestě. I zde jí justice prokazuje neobyčejné služby. Dvanáct vůdců komunistické strany USA je obžalováno proto, že organisovali komunistickou stranu a svolávali její schůze, že se stali členy strany a byli zvolení za funkcionáře, že působili k tomu, aby byly organisovány školy a kursy a vydávány články, časopisy a noviny o zásadách marx-leninismu. Obžaloba se opírá o § 10 Smithova zákona, který prohlašuje za trestnou podvratnou činnost "obhajování násilného svržení vlády". Přitom se obžaloba ani nesnaží dokázat, že se obžalovaní dopustili činů, směřujících k takovému svržení vlády, nýbrž vychází pouze z toho, že obžalovaným je známo, že zásady marx-leninismu a tedy i komunistické strany prý hájí násilné svržení vlády v USA a že tedy jde o spiknutí, aniž uvádí, kterými konkrétními skutky se obžalovaní inkriminované činnosti dopustili. V prvním článku dodatku americké ústavy je zaručena svoboda projevu tak jako v jiných buržoasních ústavách. Spisy Marxovy a Leninovy nejsou ve Spojených státech zakázány. V těchto knihách se nikde nemluví o násilném útoku na vládu USA. Obžaloba však všechna tato fakta prostě pomíjí a neodhaleně chce trestat americké komunisty za pouhé projevy jejich politického přesvědčení. Ústavně zaručená práva nejsou pro buržoasii ničím, její třídní cíle, teror a persekuce všeho, co jí odporuje, jsou jí vším. Neštítí se užívat k provedení těchto cílů ani zločinců. Všem je známo, jakou úlohu hrál tak zvaný výbor pro neamerickou činnost, který si vysloužil čestnou přezdívku "washingtonský hon na čarodějnice", se svým předsedou Parnellem Thomasem. Nyní vycházejí o tomto předsedovi zajímavé skutečnosti. Parnell Thomas, kterého republikánská strana zvolila za předsedu výboru, který měl stíhati všechny pokrokové lidi a pokrokové myšlenky, byl obviněn z velkých podvodů. K této funkci byl vybrán proto, že již za války organisoval stíhání pokrokových osob, mezi nimiž měl obzvláště spadeno na komunisty. Nařizoval vyšetřování o soukromém životě úředníků, umělců, mužů i žen, jimž nebylo možno nic vyčítat, leč to, že se netajili svými pokrokovými myšlenkami. Po celou dobu, kdy Thomas vyvíjel tuto činnost, t. j. od ledna 1940 do 30. ledna 1945, zpronevěřoval ohromné částky státních peněz. Když byly tyto podvody odhaleny, neztratil ještě podvodník půdu pod nohama. Pro americkou reakci byl jako inkvisitor číslo jedna pro t. zv. neamerickou činnost, zejména v předvečer voleb, nepostradatelný. Nakonec mu ještě bylo umožněno, aby obvinil generálního prokurátora Clarka z politické msty, když na něj podal žalobu. A protože se reakci Wall Streetu nepodařilo ve volbách zcela zvítězit a Thomas splnil svou funkci, stal se bezcenným, byl hozen přes palubu a pro podvody skutečně odsouzen. Nikoho ovšem nenapadlo odčinit jeho přehmaty a škody, které natropil. Naopak trestní řízení proti dvanácti funkcionářům komunistické strany USA, vyvolané právě tímto podvodníkem, nebylo zastaveno a pokračuje. Tak to vypadá s americkou demokracií, tak to vypadá s t. zv. "americkou demokratickou justicí". (Předsednictví převzal místopředseda David.)