Prohlížíme-li statistiku o průběhu mobilisace práce, vidíme, že se nám zdroje pracujících postupně vyčerpávají a že získání potřebného počtu pracujících pro pětiletku nebude tak snadné jako doposud. Bude proto tím důležitější, aby se použilo všech reserv v závodech a v úřadech a aby se co nejvíce zvýšila výrobnost práce.

Potřeba pracovních sil v údobí pětiletého plánu je dána výrobními úkoly. Ovšem zvýšení počtu pracujících v jednotlivých oborech nebude a nesmí být úměrné vzrůstu výroby, neboť novými investicemi, dokonalejší organisací práce a zvýšením pracovního úsilí možno dosáhnout daleko větší výrobnosti práce, nežli tomu bylo doposud. Pětiletý plán stanoví v § 21, že produktivita práce se zvýší v průmyslu o 32%, ve stavebnictví o 53%, v zemědělství o 20% a v dopravě o 30%. Zvýšení produktivity práce, na níž závisí zlepšení životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva našeho státu, možno dosáhnout jedině stupňováním iniciativy každého pracujícího zvlášť a širokých mas a upevněním smyslu pro zodpovědnost vůči celku, a to jak u všech, tak také u každého jednotlivce. V kapitalistických zemích se dělníci právem obávají, že zvyšování produktivity práce bude pro ně znamenat zvětšení nezaměstnanosti, že bude znamenat hlad pro ně i pro jejich rodiny. Proto se tam dělnictvo tak vzpírá zvýšit výrobnost. Naproti tomu však ve státech s plánovaným socialistickým hospodářstvím přecházejí výsledky zvýšeného pracovního úsilí k dobru širokých vrstev obyvatelstva a znamenají buď okamžité, anebo budoucí zvýšení životni úrovně lidu.

Úkoly, které jsme si položili, pokud jde o výrobnost práce během pětiletého plánu, jsou velké, ale nejsou nedosažitelné. Během období dvouletého plánu chtěli jsme zvýšit výrobnost práce asi o 40%. Musím říci, že do této doby se nám splnění tohoto úkolu téměř zdařilo. Ohromné pracovní nadšení sovětského lidu, který během první pětiletky zvýšil výrobnost práce v průmyslu o celých 41%, během druhé pětiletky o 82% a během prvních tří let třetí pětiletky již o 32%, stalo se příkladem i pro naše pracující. V našich továrnách, na dolech a jinde vidíme radostné soutěžení v práci a dík tomu ve většině závodů a na většině úseků pracovních bude dvouletý hospodářský plán splněn již do 28. října.

Zvýšení výrobnosti práce a na něm závisící zvýšení životní úrovně nepřijde ovšem samo, ale může být výsledkem jen a jen velkého pracovního úsilí. Jednotná odborová organisace za spolupráce s vedoucími podniků a úřadů bude proto i nadále a ve zvýšené míře pečovat o podchycení tvůrčí iniciativy pracujících, o rozšíření a prohloubení pracovního soutěžení, o zdokonalování výkonnostních norem, o snižování počtu zameškaných pracovních hodin i o odstranění nežádoucího přecházení pracujících z jednoho podniku do druhého. Poněvadž ještě všichni členové našeho pracovního kolektivu nechápou souvislost mezi zvýšením výroby a svou vlastní životní úrovní, bude třeba i soustavného politického a hospodářského uvědomování pracujícího lidu.

Otázkou zvýšení produktivity práce se zabývají a budou se zabývat četní organisátoři, technikové, ředitelé podniků, závodní organisace i politikové. Je to otázka velmi široká a nemohu ji plně rozebrat ve svém referátu. Chtěla bych však upozornit již nyní na několik velmi důležitých okolností. Vedoucí závodů, úřadů a dílen spolu se závodními organisacemi musejí se především postarat o to, aby na jejich pracovištích nebylo přebytečných a málo výkonných lidi, ale aby pracovní síly, které mají k disposici, byly také v závodě řádně rozestaveny. Podnikoví ředitelé i vedoucí závodů se nesmí zhostit svých povinností tím, že jakmile jim nastane nový úkol, budou žádat také hned o nové pracovní síly, ačkoliv by se při dosti malém organisačním opatření v závodě našlo dosti volných rukou, které by tuto práci zdolaly. Říkám to proto, že takové případy se vyskytují již nyní v přípravě pětiletého plánu.

Dále se musí vedoucí starat o to, aby pracovní prostředí bylo co nejpříjemnější a také co nejzdravější, neboť jenom tehdy můžeme očekávat od pracujících plný výkon. Vedoucí musí však také přísně kontrolovat docházku do práce a všemi prostředky usilovat o snížení počtu zameškaných hodin. Je třeba si uvědomit, že 13,3% odpadlých pracovních hodin v průmyslu v českých zemích znamená, že v druhém čtvrtletí tohoto roku nám nedocházelo do práce průměrně denně 154.000 lidí. Oč jsme mohli vyrobit více a oč jsme mohli každý z nás mít víc potravin, šatů a bot, kdyby se nám bylo podařilo zmenšit počet zameškaných hodin třeba jen o několik procent!

Dále bych chtěla říci několik slov o ředitelích a vedoucích závodů. Zajisté to musí být především lidé kvalitní jak po stránce odborné, tak i po stránce národní spolehlivosti. Na druhé straně však musíme dát těmto lidem plnou zodpovědnost a především plně podepřít jejich autoritu. Na pracovních místech musí práci řídit ředitelé. Pracující mají možnost kritisovat a korigovat jejich práci v závodech, v zastupitelských orgánech, v odborové organisaci i v lidově demokratických orgánech.

V SSSR mají pro zvýšení výrobnosti práce velký význam stachanovci. Také my potřebujeme v podnicích a úřadech avantgardu pracujících, která by šla vstříc příkladem v pilnosti, svědomitosti a vynalézavosti a strhovala s sebou pracující v boji za uskutečnění pětiletého plánu i v úsilí o lepší společenský řád. Již ve dvouletém plánu se nám takovíto průkopníci zvýšeného úsilí začali objevovat. Bude jich jen potřeba víc a já věřím, že v našich dílnách a úřadech najde se dosti těch, kteří se připojí k našim nejuvědomělejším kádrům v jejich snažení.

V pětiletém plánu se předpokládá, že bude potřebí nejméně 482.000 osob, které nově zařadíme do práce. Počet potřebných pracovních sil z tohoto celkového počtu můžeme však snížit jen tenkráte, když se nám podaří z veřejné správy, bankovnictví, pojišťovnictví atd. převésti alespoň 170.000 osob na jiná místa. Přesto však bude i při tak zvýšeném plánování, zvýšené produktivitě práce i jiných opatřeních zapotřebí zařadit nejméně 277.000 nových pracovníků. Největší vzrůst počtu pracujících připadá na průmysl, poněvadž zde výroba má být zvýšena asi o polovinu z r. 1948. Největší úkoly jsou zde kladeny na kovoprůmysl a hutnictví a proto také těmto odvětvím musíme dát téměř 2/3 celkového přírůstku pracujících. Avšak podstatné zvýšení nastane rovněž v průmyslu textilním a oděvním, neboť v zásobování obyvatelstva textiliemi máme ještě velmi mnoho co dohánět. Dalším oborem, který si vyžaduje nemalého počtu pracovních sil, je stavebnictví. Rozsah stavebních prací bude koncem pětiletého plánu více než zdvojnásoben. A proto při zvýšení výrobnosti práce o 53% bude třeba získat ve stavebnictví 105.000 nových lidí. Má-li být tento nábor úspěšně proveden, musí se ovšem stavební podniky postarat v prvé řadě o zajištění stálosti práce, ale také o zlepšení ubytování a stravování dělníků na odlehlých staveništích i o dokonalejší organisaci ve stavebních pracích.

Velkou pozornost bude třeba věnovat získání potřebného počtu pracujících pro lesnictví. Lesnictví má mimořádné úkoly, a to nejen v těžbě dřeva, ale i v zanedbaných pracích udržovacích a rozvojových. Naše veřejnost si dosud dostatečně neuvědomuje, jak úzce souvisí lesní hospodářství s udržováním vlhkosti vzduchu, se zásobováním vodou a s bohatostí zemědělské sklizně. Kapitalisté a okupanti vyrabovali nesmírně naše lesní bohatství. My jsme však po odsunu Němců z pohraničí rovněž nedovedli zjednat nápravu, hlavně pro nedostatek lesního dělnictva. Chci však při tom říci, že právě zde se setkáváme se značným byrokratismem a že musíme apelovat přímo na lesní správu a na všechny odpovědné úřady, aby ony samy věnovaly větší pozornost nejen náboru a také udržení lesních dělníků.

V dopravě se počítá se vzrůstem počtu pracujících asi o 20.000 osob, především žen, které se na tomto úseku prozatím uplatnily ve velmi malém měřítku. Je to způsobeno hlavně nesprávným stanoviskem mužů, kteří neprávem tvrdí, že ženy na tyto úkoly nestačí. Zvýšení počtu pracujících je zde dáno zejména podstatným rozšířením dopravy silniční, letecké i poštovní. Naproti tomu budeme muset žádat, aby dráhy snížily počet svých zaměstnanců, přesto, že víme, že množství dopravovaných osob i zboží vzroste o celou třetinu. I když plně oceňujeme skvělou práci našich železničářů, i když s tohoto místa jim vzdáváme dík za jejich stachanovské výkony při opravě mostů a tratí i při zdolání těžkostí dopravy, přesto všechno nemůžeme zamlčet, ze jsou zde značné pracovní reservy, které při lepší organisaci mohou být lépe a plně využity.

Zdravotnictví bude po vydání zákona o zveřejnění léčebné péče a zákona o národním pojištění vyžadovat především zvýšení počtu lékařů, dentistů, porodních asistentek, sociálně zdravotních pracovnic i laboratorních sil. Také nynější počet veterinářů naprosto nestačí vzhledem k zvýšeným úkolům. Sociální služby budou potřebovat především nové vychovatele a správce v internátech mládeže a sociální pracovnice v jeslích a dětských domovech i v sociálním ústavnictví všeho druhu.

Ve školství vyplývá potřeba nových učitelských sil z předpokládaného přírůstku školního dorostu, jakož i z reorganisace školství na základě nového školského zákona atd.

Zvláštní situace je v zemědělství, které je již nyní nedostatečně vybaveno stálými námezdními silami, čímž trpí zejména živočišná výroba. Pětiletý plán předpokládá proto, že počet stálých zaměstnanců v zemědělství se zvýší o 35.000 osob. Mechanisace a traktorisace však umožní uskutečňování vyspělejších forem zemědělského hospodaření a tím snížení počtu pomáhajících členů zemědělských rodin. Ale i zde je třeba říci velmi vážné slovo do řad zemědělců samotných, aby již jednou zlomili u sebe i u svých dětí nesprávný názor, že je lepší zaměnit práci na venkově za pochybná místa v kancelářích a úřadech.

Kde máme reservy pracovních sil? Mnozí lidé se domnívají, že potřebné pracovní síly je možno načerpat hlavně ze Slovenska. Slovensko bylo nesporně v minulosti a ještě nyní je velkým reservoirem pracovních sil, ale bylo by chybou se domnívat, že můžeme v českých zemích spoléhat hlavně na tento reservoir. Jestliže má Slovensko splnit svoji část pětiletky, musí si v prvé řadě samo obstarat svoje pracovní síly k splnění nutných úkolů. Podle předběžných výpočtů potřebuje Slovensko v pětiletce do lesního sektoru 3.000 osob, do průmyslu 90.000 osob, do řemesla 10.000 osob, do stavebnictví 35.000 osob, do dopravy 6.000 osob atd. To znamená, že Slovensko si musí pro splnění svých úloh v pětiletém plánu samo zmobilisovat asi 160.000 osob. Ty mohou být na Slovensku získány v prvé řadě z populačního přírůstku, který se odhaduje asi na 86.000 osob, ze zbytku reemigrace (asi 3.000 osob) a převodem ze zemědělského sektoru, kde bude možné v důsledku mechanisace, scelení pozemků a tvoření soběstačných živností uvolňovat postupně až 90.000 osob. Konečně je tu možné i další zvýšení počtu pracujících v produktivním věku, a to v počtu asi 25.000 osob. Takto by tedy Slovensko mohlo zmobilisovat celkem snad až 207.000 osob, takže by mohlo krýt nejen své vlastní potřeby, ale uvolnit snad i pro české země 40.000-50.000 osob. Je samozřejmé, že v českých zemích není možno se jedině spoléhat na přebytek ze Slovenska, ale že je třeba provést důkladnou mobilisaci pracovních sil i zde. Jsou k tomu i u nás dány opravdové předpoklady, jak vysvítá i z údajů našeho statistického úřadu a z předpokladu vypracovaného našim plánovacím úřadem. Je pravda, že musíme věnovat pozornost všem zdrojům pracujících, ze kterých můžeme čerpat nové síly. Avšak chtěla bych upozornit na tři nejdůležitější zdroje, ženy, dorost a reservy v podnicích i úřadech. Zkušenosti z dvouletého plánu nám ukázaly, že ženy jsou nejdůležitějším zdrojem pracovních sil. Dík pochopení našich žen podařilo se nám v rámci dvouletého hospodářského plánu zařadit nově do práce jen v českých zemích 188.000 žen. Je to 57,2% z celkového počtu. Z nich je 107.800 přímo z domácnosti, 59.000 mladistvých dívek, 14.800 těch, které do této doby vůbec nepracovaly. Chceme-li však splnit pětiletý hospodářsky plán, musíme získat znovu 482.000 osob.

Poněvadž naše pracovní reservy jsou u mužských sil skoro vyčerpány, musíme se znovu obrátit na naše ženy v domácnosti i na náš dorost, aby pochopili velikost úkolu, který na sebe bereme pětiletým hospodářským plánem. Na nich bude záležet, aby se zapojili do práce v továrnách, na stavbách, i na polích a současně aby pochopili, že je to manuální práce, která bude v našem hospodářském životě a v našem národě zaujímat stále více a více čestné místo. Chceme od žen, aby tento velký úkol pochopily. Proto však na druhé straně si musíme uvědomit zase my, že k těmto ženám - z nichž většina jsou vdané ženy - máme mimořádné povinnosti, a to v prvé řadě ulehčit jim jejich povinnosti matek a hospodyň. Bohužel, nepodařilo se nám to dostatečně zdolat v rámci dvouletého hospodářského plánu. Musí se nám to však podařit při plnění pětiletého hospodářského plánu. Chceme v prvé řadě, aby byly zaopatřeny děti těch matek, které jsou v práci. Bude třeba více jeslí a útulků i dětských družin. Víme však, že nebude možno ani v době pětiletky vystavět dostatek krásných domů pro jesle a útulky. Ženy se jistě prozatím spokojí třebas i s nouzovým řešením, musí však mít jistotu, že o jejich děti je postaráno a že tato sociální zřízení budou postupně zdokonalována a rozšiřována.

Dále nesmíme již připustit, aby rodiny, kde ženy pracují, byly trestány tím, že se jim nedostane hodnotné zeleniny, ovoce, ba ani textilu, poněvadž pracující ženy mohou nakupovat až večer a v obchodech je v té době již všechno vyprodáno. Musíme se přičinit také o to, aby zavírací hodiny v obchodech a prodejnách byly přizpůsobeny pracovní době v továrnách. V Sovětském svazu ani v Polsku by se nemohlo stát, že obchody jsou zavírány v tu dobu, kdy pracující ženy končí svoji práci, jako je tomu doposud u nás. Zájem pětiletky vyžaduje, aby byl učiněn rázný krok odstranění všech těchto závad, neboť nesmíme dopustit, aby byly trestány ty rodiny, kde vlasteneckou povinnost plní nejen muž, ale také žena.

U nás v Československu dosáhlo procento zaměstnaných žen v průmyslu koncem června t. r. v českých zemích 28,2%, na Slovensku 24%, zatím co v r. 1921 pracovalo v Československu v průmyslu a v řemesle jen 21% žen. Toto procento se jistě v období pětiletého plánu zase zvýší, poněvadž, jak jsem již řekla, ženy budou nejvydatnějším zdrojem pracovních sil. Podle odhadu má být koncem roku 1953 zaměstnáno v průmyslu téměř půl milionu žen, což bude asi 30% z plánovaného stavu osazenstva.

Tato zvýšená účast žen v našem hospodářském životě vyžaduje však opravdu daleko větší počet institucí, které jim jejich práci ulehčují a vyžaduje také zároveň dokonalejší organisaci těchto institucí.

Musím rovněž říci, že vedoucí závodů i hospodářských odvětví neprojevili dosud dostatečné pochopení pro polodenní práci vdaných žen. Mnoho žen, i když jim není možno pracovat plných osm hodin, rády by část svého času věnovaly výstavbě našeho hospodářství. S radostí zde uvádím, že jsou již některé závody, jako na př. vsetínská zbrojovka nebo Karlova huť, které polodenní práci žen zavedly a kde se tento systém osvědčuje. Doufám, že se najde v brzké době více podobných pokrokových ředitelů i členů závodních rad.

Několik slov musím říci o začleňování dorostu. Jde nám o to, aby každý mladý člověk přišel na místo, na které je nejlépe kvalifikován a kde může nejlépe sloužit celku. Ponecháváme mladým lidem svobodnou volbu povolání, kterou usměrňujeme pouze radou a pomocí. Je pravda, že do některých pracovních oborů připouštíme jen omezený počet dorostu. Plány včleňování dorostu podařily se úřadům ochrany práce v posledních letech poměrně dobře.

Poradci v odděleních mladistvých měli však značné potíže na jedné straně s neuvědomělými vedoucími podniků, kteří na př. odmítali přijímat místo hochů dívky, a na druhé straně s rodiči, kteří stůj co stůj chtějí dostat své děti do pracovního oboru naprosto přeplněného, hlavně když dítě bude jednou něco lepšího, a konečně také s neblahým vlivem učitelů a vychovatelů. Vím, že i pro mnohé učitele byl kdysi ideálem vysoký úředník nebo vědec. Nemůžeme však připustit, aby naši učitelé a profesoři sváděli mládež na scestí svým pohrdavým postojem k práci dělníka, zemědělce nebo řemeslníka. Jistě že se musí dětem dostat co největšího vzdělání, avšak současně musíme mládež naučit tělesné práci a naučit ji vážit si práce rukou, dovednosti a kvalifikace.

A konečně nemohu se nezmínit o reservách pracujících v podnicích a úřadech. Po zkušenostech z dvouletého hospodářského plánu mohu říci, že je mnoho podniků a úřadů, v nichž práce není řádně organisována a kde jsou vysoké počty zameškaných hodin, kde výrobnost je poměrně nízká a odkud by proto mohli být přebyteční pracující odčerpáni jinam. Platí to nejen o některých úsecích, které jsem již vyjmenovala, ale i o četných závodech průmyslových a stavebních. Pořádek v tomto směru se nedá dělat shora. Pořádek můžeme udělat jen za pomoci pracujících každého jednotlivého závodu, úřadu, dílny. Odhalování reserv pracujících, právě tak jako úspory surovin a zvyšování výroby, závisí konec konců na uvědomělosti, svědomitosti a vynalézavosti všech dohromady, ale v prvé řadě na vynalézavosti a svědomitosti každého jednotlivce ze řad pracujících. V jejich rukou je, zda se nám pětiletka podaří a zda dosáhneme takového zlepšení životní úrovně, jaké jsme si naplánovali.

Avšak splnění úkolu prvního pětiletého hospodářského plánu rozvoje Československé republiky není jen směrodatné pro zvýšení životní úrovně našeho lidu. Má mimoto dalekosáhlý význam pro rychlé uskutečnění socialismu v naší zemi. Nemohu než znovu zdůraznit pravdivá slova soudruha Lenina, když řekl: "Produktivita práce je konec konců to nejdůležitější a nejhlavnější pro vítězství nového společenského řádu. Kapitalismus vytvořil nevídanou produktivitu práce za nevolnictví. Kapitalismus může být a bude definitivně poražen tím, když socialismus vytvoří novou, mnohem vyšší produktivitu práce." (Potlesk.)

Místopředseda V. David: Dalším řečníkem je pan posl. Kaďůrek. Dávám mu slovo.

Posl. Kaďůrek: Slavná sněmovno, paní a pánové!