§ 1 tohoto zákona o cíli a obsahu prvního
pětiletého hospodářského plánu
měl by znát každý jako otčenáš,
protože vskutku tu jde o náš chléb vezdejší,
říká-li se v odst. 1 tohoto paragrafu, že
hlavním obsahem pětiletého plánu je
výstavba a přestavba československého
hospodářství. Jeho hlavním cílem
je pak na podkladě zvýšené produktivity
práce podstatně zvýšit úroveň
všech vrstev pracujícího lidu měst i
venkova a na této základně upevnit svazek
dělníků, rolníků, inteligence
a středních vrstev městských. Slyší-li
dobrý člověk tato slova, jistě se
sám a s chutí přihlásí, aby
se také on zařadil do radostné práce
o lepší zítřek každého našeho
občana.
Paní a pánové, při této příležitosti
vzpomínám zářijové mobilisace
r. 1938, neboť tato mobilisace zůstane na věky
nejkrásnější kapitolou statečnosti
a jednomyslnosti našeho národa. Přesto, že
jsme všichni věděli, jak je Hitler vojensky
připraven, přece se nikdo nezalekl války
a mobilisace. Jenom jsme si tenkrát zhluboka oddechli,
jakoby každému spadl kámen se srdce. Dusné
ovzduší, otravující nás řadu
měsíců, jakoby se rozjasnilo. Zatím
jen rozhlas volal národ do zbraně a ještě
nebyly vyvěšeny ani doručeny svolávací
příkazy, a přece přišla noc a
po ní den, na který se nikdy nezapomíná.
V milionech domácností nastal tehdy ruch. Ženy
horečně připravovaly nutná zavazadla
pro rukující, ale matky neplakaly, ženy neomdlévaly
a děti nenaříkaly. Všude pobízeli
otce, muže a syny, jen aby si pospíšili a hlavně
aby se nedali a aby republiku uhájili. Nikde žádný
poplach, žádné zoufalství a hrůza
beznaděje. Co československý lid chce, to
vždycky dokáže. Bylo to také ovšem
zásluhou čs. žen, které se i takto daly
cele do služeb obrany státu. A kdyby nás tenkrát
nebyly zradily západní velmoci, byli bychom tento
boj také slavně vyhráli. Tenkrát to
byla mobilisace k boji na život a na smrt a národ
byl ochoten přinésti daň krve pro svobodu
svého státu.
Naše první pětiletka, paní a pánové,
budiž také takovou slavnou mobilisací celého
našeho statečného, pracovitého a jednomyslného
národa. Budiž všeobecnou pracovní mobilisací
národa nad jiné pilného, který v práci
a v dobré vůli dovede vytvořit skutečné
zázraky. Národní mobilisace pro lepší
zítřek našeho státu a nás všech,
to budiž heslem při startu do první pětiletky.
Kdo může zůstat stranou, jde-li o tak významnou,
prospěšnou a důležitou věc?
Při jednání o naší první
pětiletce porozhlédněme se, třebas
jen letmo, po zkušenostech SSSR. Můžeme z nich
čerpat jednak mnohé poučení, ale také
sílu a jistotu, kdybychom snad někdy zakolísali
nebo kdybychom měli přirozené obavy před
nějakými novými experimenty. V SSSR již
po první pětiletce stoupl národní
důchod o 86%. Nezaměstnanost, tato hrůza
malého člověka, byla první sovětskou
pětiletkou zahnána navždy do říše
minulosti a zní už jenom jako chmurná pohádka.
Jenom plánované hospodářství
dalších sovětských pětiletek
pomohlo zdolat nápor nejorganisovanější
vojenské síly hitlerovského Německa.
Jen plánovaný hospodářský postup
umožnil Sovětskému svazu, že v roce 1943
mohlo býti věnováno na přímé
válečné výlohy 125 miliard rublů,
čili 60% všech rozpočtových výdajů.
Ale také všechny zkázy, způsobené
německou útočností, pomohl odčiniti
zase jen plánovaný postup sovětských
pětiletek. A my pevně věříme,
že právě sovětské pětiletky
i v budoucnosti pomohou rozptýliti všechny válečné
chmury a mraky, které se zatím převalují
nad Evropou a nad ostatními světadíly, protože
jenom požehnaná práce lidských rukou
a mozků vyžene jednou všechny temné stíny
z velikého jeviště lidských, národních,
státních i světových osudů.
S plánem nebo bez plánu? Tuto otázku si jistě
leckdo položí v souvislosti s projednáváním
tohoto zákona. Nechť se při těchto úvahách,
je-li to člověk dobré vůle a chce-li
se vůbec s něčím seznámiti,
seznámí s výsledky sovětského
hospodářství, a ať uvažuje o tom,
že cílem a smyslem socialistického hospodářství
je rozvinutí všech zdrojů a sil, aby se dosáhlo
co největšího národního produktu,
který je spravedlivě rozdělován každému
podle zásluhy. A to přece nejde nijak jinak, než
na základě důkladného a dobře
promyšleného plánu, nejen hospodářského,
nýbrž i sociálního a kulturního.
Iniciativa jednotlivce může se v tomto plánu
projeviti pouze v provedení úkolu, který
mu byl plánem svěřen, nebo prací nad
plán. Pětiletý plán bude tedy důležitým
stupněm ve vývoji československé lidové
demokracie k socialismu, a zbývající kapitalistické
prvky se budou přitom postupně omezovat a vytlačovat
ze všech oborů národního hospodářství.
Je přirozené, že byla a ještě bude
řada postižených, kterým se takřka
před očima a pod rukou hroutí jejich dosavadní
existence, v níž leží mnoho let jejich
vlastní práce nebo práce celých jejich
předchozích generací. Nechť jsou si
všichni v těchto chvílích vědomi
toho, že mění-li se epocha, mění
se i kulisy, ale že zůstávají lidé,
kteří umějí pracovat, chtějí
pracovat a neobrátí se nenávistně
zády k novému uspořádání.
Kvalitní a poctivá práce každého
jednotlivce je přece základním kamenem výstavby
každého hospodářského plánu
a musí býti vždycky a každým po
zásluze oceněna. Jde jen o to, aby takto i jinak
postižení lidé bláhově netrucovali
jako malé rozzlobené děti a aby se sami hned
na prahu pětiletky přihlásili k budovatelským
úkolům. Vždyť podle slov tohoto zákona
všichni českoslovenští občané
se budou svou prací rovnoměrně podílet
na plnění úkolů pětiletého
plánu. Proto platí pro ně výzva, naše
výzva: Ruce z kapes a do práce! Republika si váží
poctivé práce u každého a každý,
i ten, který dosud váhal, má příležitost,
aby se ještě nyní znovu osvědčil
a zařadil. (Potlesk.)
Pětiletý plán nám slibuje, že
úhrnná sociální a soukromá
spotřeba, v níž se bezprostředně
projeví vzestup životní úrovně,
zvýší se v období tohoto plánu
proti roku 1948 průměrně na hlavu o 35%,
ovšem za předpokladu plánovaného vzrůstu
produktivity práce. Tato produktivita má se zvýšiti
v průmyslu o 32%, ve stavebnictví o 53%, v zemědělství
a lesnictví o 20% a v dopravě o 30%.
Pro splnění výrobních úkolů
pětiletého plánu musí se jednak zvýšit
odpovědnost, iniciativa a výkon každého
pracujícího, jednak musí se zvýšit
i počet pracujících. Podle hospodářského
plánu mají se tyto nové pracovní síly
získat mezi jiným i zvyšováním
počtu žen činných v povolání.
Československá republika volá tedy do práce
ženy, protože dobře ví, že bez jejich
účasti by se nepodařil plán našeho
hospodářského rozvoje. Československé
ženy ve své zdrcující většině
byly vždycky připraveny podepřít republiku,
kdykoli je o to žádala, poněvadž nade
vše milují svůj stát a spokojenost druhých
cení nad svou vlastní. To proto, že už
od nepaměti obětavě sloužily své
rodině i celku. Proto také rády a dobrovolně
československé ženy zmobilisují své
síly k práci pro hospodářský
rozkvět našeho národa. Ať zase stejně
jako v září před deseti lety v údobí
naší veliké mobilisace zavládne v milionech
našich domácností tentokráte budovatelský
ruch, ať ženy zase pobízejí otce, muže
i syny, jen aby si pospíšili, aby pracovali, aby pětiletku
hájili a dovedli jí k vítěznému
cíli. Bude to zase především zásluhou
československých žen, které se i nyní
dají cele do služeb nejen obrany, nýbrž
i výstavby a rozkvětu našeho státu.
Tato mobilisace stojí za to, protože se tentokráte
opíráme o věrného přítele.
Sovětský svaz nás nikdy nezradí! (Potlesk.)
Ženy vítají plánované hospodářství
státu, protože ony samy ve svých domácnostech
- miniaturních to hospodářských jednotkách
- dávno a dávno hospodaří podle krátkodobých
a dlouhodobých plánů a jsou si dobře
vědomy toho, že kde není plánu, tam
je chaos, desorganisace a improvisace, které zabíjejí
každý úspěch už v jeho samých
základech.
Řekněme si na tomto místě jenom stručně,
co znamenala dvouletka a jaké zvláštní
úkoly vložila i na československou ženu.
Zákon o dvouletém plánu si vytkl jako hlavní
úkoly odstranění válečných
škod, dosažení předválečné
úrovně výroby, zvýšení
produktivity práce na úroveň roku 1937 a
vzestup životní úrovně obyvatelstva.
Stručně uvedeno, byl to plán hospodářské
obnovy a vycházel z toho, co zlého a ničivého
nám tu zanechala léta okupace. Žensky řečeno,
dvouletka znamenala vyhrnouti si rukávy a v rámci
daných možností ukliditi a urovnati naši
malou domácnost, které se ničivě dotkla
ruka okupantů. Provedl se generální úklid,
odstraňovaly se trosky a zjišťovalo se, co nám
zůstalo po ruce k novému životu.
Při této práci v průběhu uplynulých
dvou let nás zaskočila a poněkud zmařila
naše předpoklady sama příroda. Byla
to především katastrofální neúroda
loňského roku, kdy nám proti plánu
scházelo 60 tisíc vagonů pšenice, 28
tisíc vagonů žita, 477 tisíc vagonů
brambor a 242.000 vagonů cukrovky. Ženy dobře
vědí, co tato ztráta znamená pro celkové
hospodářství a pro rodinný krb. Tato
škoda byla vyčíslena a došlo se k závratné
částce 15 miliard, o které bylo naše
národní hospodářství připraveno
jenom suchem a neúrodou. Přesto však jsme se
nezadlužili a stát si vedl ve svém celkovém
hospodářství tak dobře, jako každá
dobrá hospodyně, která nenávidí
dluhy. Raději se uskrovní na úkor svůj
a své rodiny, ale přece si nejde vypůjčiti
k lichvářům a u nevlídných
nežebrá. Zatím co se v tu dobu někde
vyčítalo, že jsme se neprozřetelně
otočili zády k Marshallovu plánu. Československé
hospodyně říkaly, že stát dobře
dělá, vyhýbá-li se i v těžkých
časech úvěru u pochybných bankovních
domů. Neboť ženy nejlépe vědí,
co takový úvěr znamená a kolik zkázy
přinesl do mnoha rodin od svého počátku
až k tomu nejhoršímu konci. Československé
ženy také nezapomenou na účinnou a noblesní
pomoc ve formě sovětského obilí. (Potlesk.)
Rok 1947 je kritickým rokem pro naše hospodářství.
Nesmíme zapomenout na to, že rok 1946, který
předcházel roku katastrofální tísně,
byl rokem dobré úrody, kterou jsme ještě
doplňovali pomocí z Unrrv. Představme si
však, jak by to asi vypadalo loňského roku,
kdyby se bylo hospodařilo bez plánu! Důsledkem
neplánovaného hospodářství
byl by naprostý chaos, v němž by šel každý
sobecky po cestě nejvyššího zisku, což
by bylo znamenalo vyhladovění a katastrofu pro ty,
kteří by nemohli přepláceti a neměli
by při neplánovaném hospodářství
zajištěno každému dosažitelné
existenční minimum.
Při těchto letmých retrospektivních
vzpomínkách na dvouletý plán dlužno
veřejně i s parlamentní tribuny poděkovati
všem československým ženám a hospodyním,
které bojovaly statečně jako vojáci
v prvních liniích s následky katastrofy,
která měla ohroziti hospodářský
život celé republiky. Vždyť právě
jejich nákupní brašna, kuchyňská
plotna a rodinný stůl v každé domácnosti
byly ty nejohroženější a nejdůležitější
úseky celého bojiště, na kterém
se odehrávala bitva o lepší zítřek
celého národa i státu! Československé
ženy, i když při tom často zatínaly
zuby a byly plny mučivých starostí o zítřek,
přece jen tuto bitvu slavně vyhrály a mohou
se nyní těšiti oprávněnou nadějí,
že snad už zítra, pozítří,
za měsíc, za rok a konečně za pět
let bude lépe.
Pro hospodářský rozvoj a blaho republiky
přiloží ženy příkladně
ruku k dílu. Ženy zaměstnané v domácnostech
a v péči o rodinu poslechnou do jedné pracovní
výzvu, zavolá-li republika. Musíme ovšem
svědomitě dbáti toho, aby jejich případným
pracovním zařazením neutrpěla rodina
a výchova našich příštích
generací. Jsme si přece dnes všichni vědomi
toho, že práce v domácnosti je důležitým
a vážným zaměstnáním ženy,
která se vyrovná kvalitou i délkou svého
výkonu práci zaměstnaných mužů
v továrnách, dílnách i v kancelářích
a pod. Přímo do očí bijí v
novinách inseráty, kde hledá výborná
kuchařka místo do jednočlenné domácnosti
nebo nejvýše k bezdětným manželům,
samozřejmě, že mimo hrubé práce
a prádlo z domu. Zatím co tato vybíravá
žena, najde-li konečně zaměstnanecký
ideál, má charakter plně zaměstnané
osoby se všemi jeho důsledky, matka v rodině
vaří bez ohledu na počet krků, pere
prádlo, uklízí, šije, spravuje, zkrátka
a dobře od rána do noci se představuje v
několikerém zaměstnání a bez
oddechu a bez reptání žije ne svůj život,
ale život jiných, který se v ní jenom
promítá.
V této souvislosti dlužno říci, že
masy žen v nejrůznějších povoláních,
mající vedle toho na starosti své rodiny
a domácnosti, splnily svou svědomitou prací
na tomto i na onom úseku nadplán zaměstnaných
žen, o kterém jsme vlastně dosud ani nemluvili,
který jsme ani nedovedli oceniti a který může
býti celému národu vzorným příkladem.
Rada čs. žen se ve všech svých složkách
jako jednotná organisace všech pokrokových
žen činně zúčastní popularisace
pětiletého plánu ve všech našich
ženských vrstvách a přičiní
se ze všech sil o usilovné a poctivé plnění
jeho úkolů. Také ženy čs. strany
socialistické nezůstanou stranou a budou se rády
a účinně podíleti prací na
výstavbě cesty k hospodářskému
zlepšení a rozkvětu. Jsme si totiž dobře
vědomy, že práce je nejen povinnosti, nýbrž
i zdrojem veškerého našeho blahobytu a konečně,
že je i štěstím každého člověka.
Práce je i kouzelným zaklínadlem, které
rozhání shluky zlých mocností a temných
sil a úspěšně rozptyluje mraky atomické
válečné propagandy, která má
za účel zneklidniti tuto práci i životy
nás všech. Práce vede náš lid ku
štěstí i k jednotě. Proto na prahu pětiletého
plánu hledejme všichni to, co nás spojuje v
tomto společném budovatelském úsilí.
V našich srdcích všichni zažehněme
posvátný olympijský oheň společného
pracovního nadšení na oslavu zrodu první
pětiletky a spalme na něm všechno staré
smetí, zejména osobní sobectví, zlou
vůli, nenávist jednoho ke druhému a touhu
po všeliké pomstě a odvetě, protože
jenom tyto zavrženíhodné vlastnosti by chtěly
stavět barikády na společné cestě
našeho národa k jeho radostným dnům.
I když se my všichni zde hlásíme radostně
a aktivně k plnění pětiletého
plánu, nemůžeme si zastříti skutečnost,
že jsou lidé, kteří se dosud nijak nerozhodli
a neustále balancují mezi tím či oním,
sami nevědouce, co pro ně ten jejich nerozhodný
zítřek znamená. Je jisté, že
doba, ve které žijeme, je živelná, dravá
a přímo nabitá převratnými
zjevy, které přicházejí v souvislém
a rychlém sledu takovým tempem, že se někdy
až hlava zatočí. Právě pro tuto
svoji rychlost a dramatický spád zanechává
dnešní doba mnoho lidí ve zmatcích.
A nejsou to ani lidé se zlou vůlí nebo nějací
zásadní odpůrci socialismu a dnešního
státního a veřejného života.
Jsou to pouze lidé vyšinutí poměry,
vykolejení ze svých bývalých klidných
pořádků a řádů, lidé,
kteří se dnes cítí naprosto bezradnými,
zcela rozervanými, a slyšíme od nich, že
i hluboce nešťastnými. Je pochopitelné,
že tito lidé nemohou oplývat ani pracovním
ani budovatelským nadšením, protože nemají
pevnou půdu pod nohama. Rádi by se na tu pevnou
půdu dostali, ale jejich dobrá vůle a snaha
je ustavičně systematicky podlamována a rozrušována
nejrůznějšími pochybnostmi, občasně
se dostavující malomyslnosti, naprostým zoufalstvím
a nedůvěrou k tomu, pro co by jinak radostně
a s chutí pracovali, nelekajíce se ani vážných
a značných obětí. Ale místo
radostné práce jsou plni zmatku, potácejí
se z jednoho extrému do druhého, z nálady
do nálady, otravují nejen sami sebe, nýbrž
i celé okolí - také přesně
podle jakéhosi plánu, totiž podle toho, co
právě slyšeli z úst šeptané
propagandy nebo z cizího rozhlasu. Produkují vlastně
duševní zmetky, zatěžují jimi sebe
i nás, zmítají se a živoří
v bludném kruhu, do kterého je zaklela především
jejich vlastní nerozhodnost a neznalost základní
abecedy skutečného socialismu, který přece
není jen syllabem několika povrchních a působivých
hesel, nýbrž vyžaduje od každého
jednotlivce alespoň trochu poctivého studia. Jde
nám nyní především o to, abychom
tyto zmatené duše vyvedli z jejich tragického
zakletí. Chceme, aby každý člověk
našel pevnou a dobrou cestu ke skutečnému a
upřímnému socialismu. Nechť je pětiletka
tím kouzelným proutkem, který otvírá
a ukazuje cestu a snad dává i poslední příležitost
těm, kteří až dosud váhali.
Získáme-li potřebný klid v práci
pro každého, zvýšíme i produktivitu
práce a snížíme jistě i procento
absence. Klid v práci, který je podmínkou
všeho úspěchu, vyžaduje zejména
klidu v našich rodinách a domácnostech, poněvadž
jenom ze spokojeného, vyrovnaného a harmonického
domácího prostředí přicházejí
na svá pracoviště lidé, kteří
pracují v dobrém průměru i ve vzorném
nadprůměru. Proto i nová úprava rodinného
a manželského práva bude nesmírně
důležitou skutečností a významným
činitelem pro splnění naší pětiletky.
Vždyť jenom spořádaná a zdravá
rodina dá záruku zdravé a spořádané
práce, a proto žádné plánované
hospodářství se bez ní nemůže
obejít. Naše ústava zrovnoprávnila ženu
po stránce právní, politické i hospodářské.
Zákon o pětiletém plánu můžeme
s našeho ženského stanoviska označit jako
nesmírně důležité prováděcí
nařízení ke kapitole o naší ženské
hospodářské rovnoprávnosti. Při
náboru nových ženských sil v rámci
pětiletky musíme se však starat o to, aby tyto
ženské síly pronikly i k tomu, co se dosud
považovalo za neženská povolání,
a aby v továrnách, v dílnách, při
řemeslech a vůbec při manuální
práci se dostalo ženám takové průpravy
a kvalifikace, aby v budoucnosti jim nebyla žádná
významná a vedoucí místa uzavřena.
Apelujeme zejména na náš mladý dívčí
dorost, aby s chutí a s odvahou nastoupil tuto novou cestu,
která již nebude a nesmí znamenat jenom pomocná
nebo dělnická místa v továrnách,
nýbrž povede i na mistrovská místa,
ba i k nejdůležitějším a nejvyšším
funkcím v našem znárodněném průmyslu.
Nebojte se, ženy, žádné práce.
Není to tentokrát jenom výzva k nějaké
přechodné výpomoci, protože je tu momentální
nedostatek jiných sil. Už se nikdy nebudou řešit
pracovní krise především na účet
zaměstnaných žen, protože v plánovaném
a socialistickém hospodářství nebude
žádných krisí a nebude také žádných
nezaměstnaných. Proto československé
ženy dají pětiletce své síly,
neboť v tomto zákoně a v plánovaném
pětiletém hospodářském rozvoji
vidí blaho svého národa.
Klub poslanců strany československých socialistů
bude rád hlasovat pro zákon o pětiletém
plánu a ze srdce si přeje, aby naše první
pětiletka přinesla klid, mír, rozkvět
a štěstí tomuto státu. (Potlesk.)
Podpredseda Valo: Ďalším rečníkom
je pán posl. Mrázik. Dávam mu slovo.
Posl. Mrázik: Slávna snemovňa, panie
a pánovia!
Košický vládny program vytýčil
si za cieľ postupné vyrovnávanie hospodárskej
a sociálnej úrovne Slovenska na úroveň
českých zemí. Je to veľká úloha,
lebo Slovensko má čo doháňať
za priemyselne, hospodársky a sociálne vyspelými
českými krajinami. Pozrúc sa o celé
desaťročia nazpäť do pohnutých dejín
nášho národa, musíme s poľutovaním
zistiť, ako macošsky sa jednalo so slovenským
národom. Rozvoj priemyslu v XIX. storočí
prebiehal u nás o veľa nepriaznivejšie ako v
českých krajinách. Zdrcujúca väčšina
slovenského národa bola odkázaná na
pôdu, ktorá nemohla všetkých uživiť
tak, ako by bolo potrebné. Jediným východiskom
z tejto nežičlivej situácie bola industrializácia.
Túto požiadavku vzniesol už Ľudovít
Štúr, keď v predrevolučnom roku 1847 volal:
"Chceme rozvitok priemyslu. Buďme na tom, aby aj nám
svitlo, keď už inde svitá, aby sme nezostali
za svetlom v tmách šeredných."