Úterý 26. října 1948

§ 1 tohoto zákona o cíli a obsahu prvního pětiletého hospodářského plánu měl by znát každý jako otčenáš, protože vskutku tu jde o náš chléb vezdejší, říká-li se v odst. 1 tohoto paragrafu, že hlavním obsahem pětiletého plánu je výstavba a přestavba československého hospodářství. Jeho hlavním cílem je pak na podkladě zvýšené produktivity práce podstatně zvýšit úroveň všech vrstev pracujícího lidu měst i venkova a na této základně upevnit svazek dělníků, rolníků, inteligence a středních vrstev městských. Slyší-li dobrý člověk tato slova, jistě se sám a s chutí přihlásí, aby se také on zařadil do radostné práce o lepší zítřek každého našeho občana.

Paní a pánové, při této příležitosti vzpomínám zářijové mobilisace r. 1938, neboť tato mobilisace zůstane na věky nejkrásnější kapitolou statečnosti a jednomyslnosti našeho národa. Přesto, že jsme všichni věděli, jak je Hitler vojensky připraven, přece se nikdo nezalekl války a mobilisace. Jenom jsme si tenkrát zhluboka oddechli, jakoby každému spadl kámen se srdce. Dusné ovzduší, otravující nás řadu měsíců, jakoby se rozjasnilo. Zatím jen rozhlas volal národ do zbraně a ještě nebyly vyvěšeny ani doručeny svolávací příkazy, a přece přišla noc a po ní den, na který se nikdy nezapomíná. V milionech domácností nastal tehdy ruch. Ženy horečně připravovaly nutná zavazadla pro rukující, ale matky neplakaly, ženy neomdlévaly a děti nenaříkaly. Všude pobízeli otce, muže a syny, jen aby si pospíšili a hlavně aby se nedali a aby republiku uhájili. Nikde žádný poplach, žádné zoufalství a hrůza beznaděje. Co československý lid chce, to vždycky dokáže. Bylo to také ovšem zásluhou čs. žen, které se i takto daly cele do služeb obrany státu. A kdyby nás tenkrát nebyly zradily západní velmoci, byli bychom tento boj také slavně vyhráli. Tenkrát to byla mobilisace k boji na život a na smrt a národ byl ochoten přinésti daň krve pro svobodu svého státu.

Naše první pětiletka, paní a pánové, budiž také takovou slavnou mobilisací celého našeho statečného, pracovitého a jednomyslného národa. Budiž všeobecnou pracovní mobilisací národa nad jiné pilného, který v práci a v dobré vůli dovede vytvořit skutečné zázraky. Národní mobilisace pro lepší zítřek našeho státu a nás všech, to budiž heslem při startu do první pětiletky. Kdo může zůstat stranou, jde-li o tak významnou, prospěšnou a důležitou věc?

Při jednání o naší první pětiletce porozhlédněme se, třebas jen letmo, po zkušenostech SSSR. Můžeme z nich čerpat jednak mnohé poučení, ale také sílu a jistotu, kdybychom snad někdy zakolísali nebo kdybychom měli přirozené obavy před nějakými novými experimenty. V SSSR již po první pětiletce stoupl národní důchod o 86%. Nezaměstnanost, tato hrůza malého člověka, byla první sovětskou pětiletkou zahnána navždy do říše minulosti a zní už jenom jako chmurná pohádka. Jenom plánované hospodářství dalších sovětských pětiletek pomohlo zdolat nápor nejorganisovanější vojenské síly hitlerovského Německa. Jen plánovaný hospodářský postup umožnil Sovětskému svazu, že v roce 1943 mohlo býti věnováno na přímé válečné výlohy 125 miliard rublů, čili 60% všech rozpočtových výdajů. Ale také všechny zkázy, způsobené německou útočností, pomohl odčiniti zase jen plánovaný postup sovětských pětiletek. A my pevně věříme, že právě sovětské pětiletky i v budoucnosti pomohou rozptýliti všechny válečné chmury a mraky, které se zatím převalují nad Evropou a nad ostatními světadíly, protože jenom požehnaná práce lidských rukou a mozků vyžene jednou všechny temné stíny z velikého jeviště lidských, národních, státních i světových osudů.

S plánem nebo bez plánu? Tuto otázku si jistě leckdo položí v souvislosti s projednáváním tohoto zákona. Nechť se při těchto úvahách, je-li to člověk dobré vůle a chce-li se vůbec s něčím seznámiti, seznámí s výsledky sovětského hospodářství, a ať uvažuje o tom, že cílem a smyslem socialistického hospodářství je rozvinutí všech zdrojů a sil, aby se dosáhlo co největšího národního produktu, který je spravedlivě rozdělován každému podle zásluhy. A to přece nejde nijak jinak, než na základě důkladného a dobře promyšleného plánu, nejen hospodářského, nýbrž i sociálního a kulturního. Iniciativa jednotlivce může se v tomto plánu projeviti pouze v provedení úkolu, který mu byl plánem svěřen, nebo prací nad plán. Pětiletý plán bude tedy důležitým stupněm ve vývoji československé lidové demokracie k socialismu, a zbývající kapitalistické prvky se budou přitom postupně omezovat a vytlačovat ze všech oborů národního hospodářství. Je přirozené, že byla a ještě bude řada postižených, kterým se takřka před očima a pod rukou hroutí jejich dosavadní existence, v níž leží mnoho let jejich vlastní práce nebo práce celých jejich předchozích generací. Nechť jsou si všichni v těchto chvílích vědomi toho, že mění-li se epocha, mění se i kulisy, ale že zůstávají lidé, kteří umějí pracovat, chtějí pracovat a neobrátí se nenávistně zády k novému uspořádání. Kvalitní a poctivá práce každého jednotlivce je přece základním kamenem výstavby každého hospodářského plánu a musí býti vždycky a každým po zásluze oceněna. Jde jen o to, aby takto i jinak postižení lidé bláhově netrucovali jako malé rozzlobené děti a aby se sami hned na prahu pětiletky přihlásili k budovatelským úkolům. Vždyť podle slov tohoto zákona všichni českoslovenští občané se budou svou prací rovnoměrně podílet na plnění úkolů pětiletého plánu. Proto platí pro ně výzva, naše výzva: Ruce z kapes a do práce! Republika si váží poctivé práce u každého a každý, i ten, který dosud váhal, má příležitost, aby se ještě nyní znovu osvědčil a zařadil. (Potlesk.)

Pětiletý plán nám slibuje, že úhrnná sociální a soukromá spotřeba, v níž se bezprostředně projeví vzestup životní úrovně, zvýší se v období tohoto plánu proti roku 1948 průměrně na hlavu o 35%, ovšem za předpokladu plánovaného vzrůstu produktivity práce. Tato produktivita má se zvýšiti v průmyslu o 32%, ve stavebnictví o 53%, v zemědělství a lesnictví o 20% a v dopravě o 30%.

Pro splnění výrobních úkolů pětiletého plánu musí se jednak zvýšit odpovědnost, iniciativa a výkon každého pracujícího, jednak musí se zvýšit i počet pracujících. Podle hospodářského plánu mají se tyto nové pracovní síly získat mezi jiným i zvyšováním počtu žen činných v povolání. Československá republika volá tedy do práce ženy, protože dobře ví, že bez jejich účasti by se nepodařil plán našeho hospodářského rozvoje. Československé ženy ve své zdrcující většině byly vždycky připraveny podepřít republiku, kdykoli je o to žádala, poněvadž nade vše milují svůj stát a spokojenost druhých cení nad svou vlastní. To proto, že už od nepaměti obětavě sloužily své rodině i celku. Proto také rády a dobrovolně československé ženy zmobilisují své síly k práci pro hospodářský rozkvět našeho národa. Ať zase stejně jako v září před deseti lety v údobí naší veliké mobilisace zavládne v milionech našich domácností tentokráte budovatelský ruch, ať ženy zase pobízejí otce, muže i syny, jen aby si pospíšili, aby pracovali, aby pětiletku hájili a dovedli jí k vítěznému cíli. Bude to zase především zásluhou československých žen, které se i nyní dají cele do služeb nejen obrany, nýbrž i výstavby a rozkvětu našeho státu. Tato mobilisace stojí za to, protože se tentokráte opíráme o věrného přítele. Sovětský svaz nás nikdy nezradí! (Potlesk.)

Ženy vítají plánované hospodářství státu, protože ony samy ve svých domácnostech - miniaturních to hospodářských jednotkách - dávno a dávno hospodaří podle krátkodobých a dlouhodobých plánů a jsou si dobře vědomy toho, že kde není plánu, tam je chaos, desorganisace a improvisace, které zabíjejí každý úspěch už v jeho samých základech.

Řekněme si na tomto místě jenom stručně, co znamenala dvouletka a jaké zvláštní úkoly vložila i na československou ženu.

Zákon o dvouletém plánu si vytkl jako hlavní úkoly odstranění válečných škod, dosažení předválečné úrovně výroby, zvýšení produktivity práce na úroveň roku 1937 a vzestup životní úrovně obyvatelstva. Stručně uvedeno, byl to plán hospodářské obnovy a vycházel z toho, co zlého a ničivého nám tu zanechala léta okupace. Žensky řečeno, dvouletka znamenala vyhrnouti si rukávy a v rámci daných možností ukliditi a urovnati naši malou domácnost, které se ničivě dotkla ruka okupantů. Provedl se generální úklid, odstraňovaly se trosky a zjišťovalo se, co nám zůstalo po ruce k novému životu.

Při této práci v průběhu uplynulých dvou let nás zaskočila a poněkud zmařila naše předpoklady sama příroda. Byla to především katastrofální neúroda loňského roku, kdy nám proti plánu scházelo 60 tisíc vagonů pšenice, 28 tisíc vagonů žita, 477 tisíc vagonů brambor a 242.000 vagonů cukrovky. Ženy dobře vědí, co tato ztráta znamená pro celkové hospodářství a pro rodinný krb. Tato škoda byla vyčíslena a došlo se k závratné částce 15 miliard, o které bylo naše národní hospodářství připraveno jenom suchem a neúrodou. Přesto však jsme se nezadlužili a stát si vedl ve svém celkovém hospodářství tak dobře, jako každá dobrá hospodyně, která nenávidí dluhy. Raději se uskrovní na úkor svůj a své rodiny, ale přece si nejde vypůjčiti k lichvářům a u nevlídných nežebrá. Zatím co se v tu dobu někde vyčítalo, že jsme se neprozřetelně otočili zády k Marshallovu plánu. Československé hospodyně říkaly, že stát dobře dělá, vyhýbá-li se i v těžkých časech úvěru u pochybných bankovních domů. Neboť ženy nejlépe vědí, co takový úvěr znamená a kolik zkázy přinesl do mnoha rodin od svého počátku až k tomu nejhoršímu konci. Československé ženy také nezapomenou na účinnou a noblesní pomoc ve formě sovětského obilí. (Potlesk.)

Rok 1947 je kritickým rokem pro naše hospodářství. Nesmíme zapomenout na to, že rok 1946, který předcházel roku katastrofální tísně, byl rokem dobré úrody, kterou jsme ještě doplňovali pomocí z Unrrv. Představme si však, jak by to asi vypadalo loňského roku, kdyby se bylo hospodařilo bez plánu! Důsledkem neplánovaného hospodářství byl by naprostý chaos, v němž by šel každý sobecky po cestě nejvyššího zisku, což by bylo znamenalo vyhladovění a katastrofu pro ty, kteří by nemohli přepláceti a neměli by při neplánovaném hospodářství zajištěno každému dosažitelné existenční minimum.

Při těchto letmých retrospektivních vzpomínkách na dvouletý plán dlužno veřejně i s parlamentní tribuny poděkovati všem československým ženám a hospodyním, které bojovaly statečně jako vojáci v prvních liniích s následky katastrofy, která měla ohroziti hospodářský život celé republiky. Vždyť právě jejich nákupní brašna, kuchyňská plotna a rodinný stůl v každé domácnosti byly ty nejohroženější a nejdůležitější úseky celého bojiště, na kterém se odehrávala bitva o lepší zítřek celého národa i státu! Československé ženy, i když při tom často zatínaly zuby a byly plny mučivých starostí o zítřek, přece jen tuto bitvu slavně vyhrály a mohou se nyní těšiti oprávněnou nadějí, že snad už zítra, pozítří, za měsíc, za rok a konečně za pět let bude lépe.

Pro hospodářský rozvoj a blaho republiky přiloží ženy příkladně ruku k dílu. Ženy zaměstnané v domácnostech a v péči o rodinu poslechnou do jedné pracovní výzvu, zavolá-li republika. Musíme ovšem svědomitě dbáti toho, aby jejich případným pracovním zařazením neutrpěla rodina a výchova našich příštích generací. Jsme si přece dnes všichni vědomi toho, že práce v domácnosti je důležitým a vážným zaměstnáním ženy, která se vyrovná kvalitou i délkou svého výkonu práci zaměstnaných mužů v továrnách, dílnách i v kancelářích a pod. Přímo do očí bijí v novinách inseráty, kde hledá výborná kuchařka místo do jednočlenné domácnosti nebo nejvýše k bezdětným manželům, samozřejmě, že mimo hrubé práce a prádlo z domu. Zatím co tato vybíravá žena, najde-li konečně zaměstnanecký ideál, má charakter plně zaměstnané osoby se všemi jeho důsledky, matka v rodině vaří bez ohledu na počet krků, pere prádlo, uklízí, šije, spravuje, zkrátka a dobře od rána do noci se představuje v několikerém zaměstnání a bez oddechu a bez reptání žije ne svůj život, ale život jiných, který se v ní jenom promítá.

V této souvislosti dlužno říci, že masy žen v nejrůznějších povoláních, mající vedle toho na starosti své rodiny a domácnosti, splnily svou svědomitou prací na tomto i na onom úseku nadplán zaměstnaných žen, o kterém jsme vlastně dosud ani nemluvili, který jsme ani nedovedli oceniti a který může býti celému národu vzorným příkladem.

Rada čs. žen se ve všech svých složkách jako jednotná organisace všech pokrokových žen činně zúčastní popularisace pětiletého plánu ve všech našich ženských vrstvách a přičiní se ze všech sil o usilovné a poctivé plnění jeho úkolů. Také ženy čs. strany socialistické nezůstanou stranou a budou se rády a účinně podíleti prací na výstavbě cesty k hospodářskému zlepšení a rozkvětu. Jsme si totiž dobře vědomy, že práce je nejen povinnosti, nýbrž i zdrojem veškerého našeho blahobytu a konečně, že je i štěstím každého člověka.

Práce je i kouzelným zaklínadlem, které rozhání shluky zlých mocností a temných sil a úspěšně rozptyluje mraky atomické válečné propagandy, která má za účel zneklidniti tuto práci i životy nás všech. Práce vede náš lid ku štěstí i k jednotě. Proto na prahu pětiletého plánu hledejme všichni to, co nás spojuje v tomto společném budovatelském úsilí.

V našich srdcích všichni zažehněme posvátný olympijský oheň společného pracovního nadšení na oslavu zrodu první pětiletky a spalme na něm všechno staré smetí, zejména osobní sobectví, zlou vůli, nenávist jednoho ke druhému a touhu po všeliké pomstě a odvetě, protože jenom tyto zavrženíhodné vlastnosti by chtěly stavět barikády na společné cestě našeho národa k jeho radostným dnům.

I když se my všichni zde hlásíme radostně a aktivně k plnění pětiletého plánu, nemůžeme si zastříti skutečnost, že jsou lidé, kteří se dosud nijak nerozhodli a neustále balancují mezi tím či oním, sami nevědouce, co pro ně ten jejich nerozhodný zítřek znamená. Je jisté, že doba, ve které žijeme, je živelná, dravá a přímo nabitá převratnými zjevy, které přicházejí v souvislém a rychlém sledu takovým tempem, že se někdy až hlava zatočí. Právě pro tuto svoji rychlost a dramatický spád zanechává dnešní doba mnoho lidí ve zmatcích. A nejsou to ani lidé se zlou vůlí nebo nějací zásadní odpůrci socialismu a dnešního státního a veřejného života. Jsou to pouze lidé vyšinutí poměry, vykolejení ze svých bývalých klidných pořádků a řádů, lidé, kteří se dnes cítí naprosto bezradnými, zcela rozervanými, a slyšíme od nich, že i hluboce nešťastnými. Je pochopitelné, že tito lidé nemohou oplývat ani pracovním ani budovatelským nadšením, protože nemají pevnou půdu pod nohama. Rádi by se na tu pevnou půdu dostali, ale jejich dobrá vůle a snaha je ustavičně systematicky podlamována a rozrušována nejrůznějšími pochybnostmi, občasně se dostavující malomyslnosti, naprostým zoufalstvím a nedůvěrou k tomu, pro co by jinak radostně a s chutí pracovali, nelekajíce se ani vážných a značných obětí. Ale místo radostné práce jsou plni zmatku, potácejí se z jednoho extrému do druhého, z nálady do nálady, otravují nejen sami sebe, nýbrž i celé okolí - také přesně podle jakéhosi plánu, totiž podle toho, co právě slyšeli z úst šeptané propagandy nebo z cizího rozhlasu. Produkují vlastně duševní zmetky, zatěžují jimi sebe i nás, zmítají se a živoří v bludném kruhu, do kterého je zaklela především jejich vlastní nerozhodnost a neznalost základní abecedy skutečného socialismu, který přece není jen syllabem několika povrchních a působivých hesel, nýbrž vyžaduje od každého jednotlivce alespoň trochu poctivého studia. Jde nám nyní především o to, abychom tyto zmatené duše vyvedli z jejich tragického zakletí. Chceme, aby každý člověk našel pevnou a dobrou cestu ke skutečnému a upřímnému socialismu. Nechť je pětiletka tím kouzelným proutkem, který otvírá a ukazuje cestu a snad dává i poslední příležitost těm, kteří až dosud váhali.

Získáme-li potřebný klid v práci pro každého, zvýšíme i produktivitu práce a snížíme jistě i procento absence. Klid v práci, který je podmínkou všeho úspěchu, vyžaduje zejména klidu v našich rodinách a domácnostech, poněvadž jenom ze spokojeného, vyrovnaného a harmonického domácího prostředí přicházejí na svá pracoviště lidé, kteří pracují v dobrém průměru i ve vzorném nadprůměru. Proto i nová úprava rodinného a manželského práva bude nesmírně důležitou skutečností a významným činitelem pro splnění naší pětiletky. Vždyť jenom spořádaná a zdravá rodina dá záruku zdravé a spořádané práce, a proto žádné plánované hospodářství se bez ní nemůže obejít. Naše ústava zrovnoprávnila ženu po stránce právní, politické i hospodářské. Zákon o pětiletém plánu můžeme s našeho ženského stanoviska označit jako nesmírně důležité prováděcí nařízení ke kapitole o naší ženské hospodářské rovnoprávnosti. Při náboru nových ženských sil v rámci pětiletky musíme se však starat o to, aby tyto ženské síly pronikly i k tomu, co se dosud považovalo za neženská povolání, a aby v továrnách, v dílnách, při řemeslech a vůbec při manuální práci se dostalo ženám takové průpravy a kvalifikace, aby v budoucnosti jim nebyla žádná významná a vedoucí místa uzavřena. Apelujeme zejména na náš mladý dívčí dorost, aby s chutí a s odvahou nastoupil tuto novou cestu, která již nebude a nesmí znamenat jenom pomocná nebo dělnická místa v továrnách, nýbrž povede i na mistrovská místa, ba i k nejdůležitějším a nejvyšším funkcím v našem znárodněném průmyslu. Nebojte se, ženy, žádné práce. Není to tentokrát jenom výzva k nějaké přechodné výpomoci, protože je tu momentální nedostatek jiných sil. Už se nikdy nebudou řešit pracovní krise především na účet zaměstnaných žen, protože v plánovaném a socialistickém hospodářství nebude žádných krisí a nebude také žádných nezaměstnaných. Proto československé ženy dají pětiletce své síly, neboť v tomto zákoně a v plánovaném pětiletém hospodářském rozvoji vidí blaho svého národa.

Klub poslanců strany československých socialistů bude rád hlasovat pro zákon o pětiletém plánu a ze srdce si přeje, aby naše první pětiletka přinesla klid, mír, rozkvět a štěstí tomuto státu. (Potlesk.)

Podpredseda Valo: Ďalším rečníkom je pán posl. Mrázik. Dávam mu slovo.

Posl. Mrázik: Slávna snemovňa, panie a pánovia!

Košický vládny program vytýčil si za cieľ postupné vyrovnávanie hospodárskej a sociálnej úrovne Slovenska na úroveň českých zemí. Je to veľká úloha, lebo Slovensko má čo doháňať za priemyselne, hospodársky a sociálne vyspelými českými krajinami. Pozrúc sa o celé desaťročia nazpäť do pohnutých dejín nášho národa, musíme s poľutovaním zistiť, ako macošsky sa jednalo so slovenským národom. Rozvoj priemyslu v XIX. storočí prebiehal u nás o veľa nepriaznivejšie ako v českých krajinách. Zdrcujúca väčšina slovenského národa bola odkázaná na pôdu, ktorá nemohla všetkých uživiť tak, ako by bolo potrebné. Jediným východiskom z tejto nežičlivej situácie bola industrializácia. Túto požiadavku vzniesol už Ľudovít Štúr, keď v predrevolučnom roku 1847 volal: "Chceme rozvitok priemyslu. Buďme na tom, aby aj nám svitlo, keď už inde svitá, aby sme nezostali za svetlom v tmách šeredných."

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP