Navrhovaný zákon rozeznává trestné činy proti státu, proti vnější i vnitřní bezpečnosti státu a trestné činy proti mezinárodním vztahům. Zákon má ráz obrany proti útokům a vymoženosti naší národní a demokratické revoluce. Trestní sankce se řídí velikostí nebezpečí útoku. Chrání se stát, ústava, ústavní činitelé, obyvatelstvo. Dále jsou chráněny některé základní principy, na nichž buduje stát. Trestná je podpora a propagace fašismu a podobných hnutí a je konečně chráněn hospodářský řád naší republiky, jak bylo podrobně uvedeno panem zpravodajem ústavně-právního výboru.

Navrhovaný zákon chrání stát proti útokům na jeho mezinárodní vztahy. Zde se jeví jeho ohromný význam zvláště ve vztahu k našim spojencům. Naše dějiny nám názorně ukazují, že od nepaměti veškeré naše úsilí se musilo soustřeďovati k obraně proti sousednímu německému státu a jeho obyvatelům. Ani dnes toto nebezpečí pro náš stát dosud nepominulo; naopak, nově vzniká a je proto nutno v zájmu naší bezpečnosti, abychom uzavírali přátelské a spojenecké smlouvy. Musíme však naše spojence přesvědčit, že naše přátelství je upřímné, že si tohoto přátelství vážíme a že nedovolíme nic, co by vrhalo jakýkoli stín podezření, že není upřímné. Jsme si vědomi, že spojenectví se Sovětským svazem, které tvoří základ naší zahraniční politiky, je nejspolehlivější zárukou naší státní samostatnosti a svobody. Nemusím snad ani připomínat, že spojenectví uzavřené s ostatními slovanskými a lidově demokratickými státy může jen zvýšit naši bezpečnost a je nám spolehlivou zárukou před opakovním Mnichova.

Právě si připomínáme, že před deseti roky byl národ připraven k obraně svého státu. Lid chtěl bojovat za svůj stát, a byl to jediný Sovětský svaz, který, když nás naši spojenci na západě zradili, vyvinul všechno úsilí, aby Československo nebylo obětováno a ochotně nám podával svou pomocnou ruku, která však - bohužel - nebyla přijata. Mnichov je zapsán do dějin našeho národa krví více než 300.000 umučených. Je symbolem nacistického barbarství, mučení a hrůz a ztráty naší státní nezávislosti a svrchovanosti. Dnes víme už, kde je nejpevnější záruka toho, že Mnichov se už nikdy nebude opakovat. Máme smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se Svazem sovětských socialistických republik, a podobné smlouvy máme také už téměř se všemi spojenci Sovětského svazu - s Polskem, Jugoslavií, Bulharskem a Rumunskem. Je proto přirozené, že nedovolíme, aby kdokoli hanobil spojenecký stát, jeho hlavu nebo jiného představitele, nedovolíme, aby bylo tupeno jméno nebo symbol spojeneckého státu, a budeme stíhati toho, kdo zničí, poškodí nebo odstraní symbol spojeneckého státu v úmyslu projevit opovržení spojeneckému státu nebo nepřátelské smýšlení o něm.

Dlužno uvítati také ustanovení zákona, jímž se stíhá podpora a propagace fašismu a podobných hnutí. Následky fašismu a podobného hnutí - nacizmu máme dosud v příliš dobré paměti, takže je v zájmu bezpečnosti našeho státu, aby podobné doktriny byly z kořene vymýceny, ježto zřejmě ohrožují mír. Lid má právní nárok na to, aby se mohl věnovat práci hospodářské, kulturní a sociální a aby byl uchráněn nebezpečí války. Je proto také v zájmu obrany státu, stíhá-li se i ten, kdo podněcuje k útočné válce.

Podle naší ústavy řídí stát veškerou hospodářskou činnost jednotným hospodářským plánem. Každý, komu připadá jakýkoliv úkol při provádění a plnění jednotného hospodářského plánu, je povinen vykonávat jej svědomitě a hospodárně podle svých osobních a hospodářských možností. Porušení těchto povinností stíhá navrhovaný zákon jako sabotáž, aby tak byla znemožněna činnost rozvratníků na jednom z nejdůležitějších úseků hospodářského života, směřujících ke zlepšení životní úrovně obyvatelstva.

Stát nemůže dále připustit, aby bylo zneužíváno náboženství. Naše ústava zaručuje svobodu svědomí, svobodu víry a přesvědčení a každý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru. Každý má volnost provádět úkony, spojené s jakýmkoli náboženským vyznáním. Náboženská výchova je zcela zajištěna v zákonu o jednotné škole. V prohlášení předsednictva Ústředního akčního výboru Národní fronty se zdůrazňuje, že svoboda náboženství a vykonávání náboženských obřadů je jednou ze základních zásad našeho lidově demokratického režimu. Akční výbory Národní fronty musejí pečovat o to, aby náboženská svoboda byla v plné míře uchována, aby nerušený výkon náboženských obřadů byl zajištěn. Ve vládním prohlášení bylo konstatováno, že vláda bude pokračovat v dosavadním úsilí, aby byly podporovány dobré vztahy mezi státem a církvemi na podkladě náboženské svobody, snášenlivosti a na podkladě loyálního poměru církví ke státu. Vláda a Národní fronta udělaly dosud vše, aby tato slova nezůstala pouze na papíře, nýbrž aby se stala skutkem, aby byla splněna a aby poměr mezi státem a církvemi, zejména největší a nejpočetnější církví katolickou, byl co nejlepší a nejpřátelštější. vláda a Národní fronta byly ochotny poskytnout k tomu cíli všechny hospodářské a finanční prostředky. Nemůže býti proto státu lhostejno, aby duchovního úřadu mohlo býti zneužito k vykonávání vlivu na věci politického života ve směru nepříznivém lidově demokratickému řádu republiky. Správné zdůrazňuje důvodová zpráva, že zneužívání úřadu duchovního nebo podobné náboženské funkce k politické agitaci může poškodit náboženský mír ve státě i náboženské zájmy samy. Jde nám všem poctivě a upřímně o to, aby opravdu náboženský mír byl zachováván v zájmu klidného náboženského vývoje a klidného vývoje náboženského života našeho lidu.

Musíme vytvořiti v kostelích atmosféru lásky a ne atmosféru hněvu. Účelem a cílem ustanovení o zneužití úřadu duchovního není konfesijní boj, není boj s některou církví, nýbrž pravý opak toho, totiž konfesijní mír. Jde v prvé řadě o ochranu náboženství a o ochranu veřejného pokoje a Řádu. Náboženství jistě zůstane jednou z nejvýznačnějších a nejcennějších složek kulturního, sociálního a státního života, a jako takové jest i vládou a všemi složkami Národní fronty uznáváno. A právě s tohoto hlediska má stát eminentní zájem na tom, aby náboženství bylo chráněno. Každý duchovní má volnost mimo kostel uplatňovati svoje názory. Je-li však v kostele, musí hlásati jen to náboženství, které bylo státem uznáno. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Ustanovení o zneužití úřadu duchovního není ustanovením novým, nýbrž navazuje na § 303, odst. 2 trestního zákona ve znění zákona z 20. února 1919, č. 111 Sb. Při projednávání onoho zákona - jehož obsah je stejný jako obsah ustanovení o zneužití úřadu duchovního - promluvil v plenu Národního shromáždění známý a význačný představitel církevního života našeho státu, pan posl. opat Method Zavoral, jehož projev jest i pro dnešní dobu stejně závažný, a dovoluji si jej zde proto částečně citovat. Posl. opat Zavoral tehdy prohlásil: "Prohlašuji jménem klubu našeho ale - jsem jist, že také jménem českého kleru - že také podle našeho přesvědčení politika na kazatelnu nepatří a že čím svědomitěji některý kněz svůj úřad bere, tím více se bude chrániti všeho, co by mu právem smělo býti vytýkáno jako zneužívání náboženství ve prospěch politiky. Do kostela přichází lid po týdenní lopotě a práci, přichází tam po těžkých starostech denních, a přichází tam, aby konečně slyšel zase jednou slova z jiného světa než je ten svět, ve kterém žije po celý ten týden své těžké práce; přichází tam, aby slyšel slova, která povzbuzují, slova, která zušlechťují, která umravňují a k Bohu vedou. Kněz, který je si vědom tohoto svého úkolu, ten jistě vykoná v té věci svou krásnou, velikou povinnost: nezapomene ani na okamžik, že pod tu kazatelnu se stavějí lidé všech politických stran, všech sociálních tříd, a dobře si rozváží, aby politickými spory a štvaním chtěl roztrpčiti ještě ony mysle, které přišly kolikráte právě v neděli jen proto, aby zase nabyly trochu klidu, aby to nepřátelství, které mezi ně politická antagonie vnesla, se ztišilo a umírnilo, aby spolu zase v míru a klidu mohly klidně žít. Po té stránce není a nemůže býti mezi námi velikého sporu."

Tento názor o úkolu duchovního sdílíme i my a stavíme se proti jakémukoli zneužívání náboženství, pro které má lidově demokratická republika plné porozumění a kterému poskytuje plnou ochranu.

Ve vládním prohlášení se pan ministerský předseda Antonín Zápotocký obrátil také k těm občanům, kteří ještě váhají a nedůvěřují, ke všem těm, kteří se domnívají, že cílem nového režimu je ničit, trestat a pronásledovat. Ti byli vyzváni, aby se neoddělovali od ostatních spoluobčanů a aby se dali získat pro jednotné budování. Z naší národní jednoty a lidové demokratické pracovní pospolitosti nesmí být vyloučen nikdo, kdo se z ní nevyloučí sám. Tak byla každému poskytnuta možnost, aby zaujal kladný postoj k lidové demokratickému režimu a zapojil se do budovatelské práce. Stát podal pomocnou ruku také těm, kteří z jakékoli příčiny klopýtli, a rozsáhlou amnestií jim umožnil účast na budovatelské práci všeho lidu. Tuto dobrou vůlí nelze si ovšem vykládati jako slabost, nýbrž je to jasný doklad, že stát chce umožnit všem, kteří jsou ochotni, účastniti se jednotného budování. Stát však musí ukázati také svou autoritu vůči rozvratníkům a škůdcům. Stát poskytl již dosti dlouhou dobu všem možnost, aby zaujali kladný postoj ke státu. Musí proto také ukázati, že nestrpí škůdce a rozvratníky našeho lidově demokratického řádu. Demokracie znamená také neuhýbat; a ten nejvíce chrání demokracii, kdo také ukáže, že dovede býti pevným. Demokracii prospěje nejvíce ten, kdo ukáže, že sice chce přiznat stejná demokratická práva každému v republice, ale na druhé straně žádá a trvá na tom, aby demokratický právní řád byl každým zachován. Je proto povinností nás všech, abychom neukázali slabost, nýbrž rozhodnou vůli jít jasně za tím, co považujeme za nutné a prospěšné pro republiku. Nový zákon na ochranu lidově demokratické republiky je toho bezpečnou zárukou.

Jako mluvčí lidové strany prohlašuji, že se lidová strana jednoznačně staví za navrhovaný zákon. Podle usnesení schůze předsednictva lidové strany ze 4. října 1948 vyzvala lidová strana své stoupence, aby se postavili proti rozvratníkům, aby čelili všem pokusům cizí propagandy a varovali každého před následky rozvratnictví.

Pokud jde o zákon o státním soudu, odpovídá tento zákon základním principům každého trestního řádu a umožňuje rychlé projednání a potrestání vinníka. Aby bylo splněno ustanovení § 140 ústavy, účastní se rozhodování i soudci z lidu.

Oba tyto zákony jsou tudíž v zájmu státu a v zájmu jeho budoucností. Jménem klubu lidových poslanců prohlašuji, že klub vítá obě předložené osnovy a že bude pro ně hlasovat. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. dr. Hájek. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr. Hájek: Slavné shromáždění, paní a pánové!

Je málo právních předpisů, které svým celým charakterem i účinky vyjadřují ve výrazné zkratce povahu a podstatu státního pořádku, jako to právě činí trestní zákony určené k ochraně státu. Je to pochopitelné. Stát je mocenský vztah. Chce-li zákonodárce správně a účinně chránit tento vztah, chce-li zajišťovat držitele moci a postihnout ty, kdo jím mohou být nebezpeční, musí to ve svém zákonném aktu jasné dát najevo. V minulostí ovšem různé důvody nutily buržoasii k tomu, aby hájila své právní úmysly do abstraktních formulací. Tak tomu také bylo v zákoně na ochranu republiky z roku 1923, zde již několikrát zmíněném.

Když před více než 25 lety byl tento zákon projednáván Národním shromážděním, byla zejména poslanecká sněmovna dějištěm ostrých polemik, vzrušených scén a dokonce i fysického násilí proti revolučním dělnickým poslancům. Toto vzrušení šlo tenkrát celým naším tiskem a celou naší veřejností. vzrušena byla dělnická třída, která cítila ohrožení svých revolučních organisací a sociálních vymožeností. Vzrušena byla pokroková část inteligence, která si uvědomovala, jaká propast se to otevřela mezi humanitními ideály a pokrokovými tradicemi, které až dosud viděla ztělesněny v republice, již nazývala republikou masarykovskou, a mezi skutečností tak cizí těmto ideálům a usvědčující první republiku spíše jako republiku Švehlovu a Kramářovu. Právě v boji kolem zákona na ochranu republiky projevila se hluboká krise vedení našeho národního života. Vedení našeho národa, které již od obrození bylo v rukou inteligence sice buržoasní, ale přes všechny nedostatky a polovičatosti blízké lidu a cítící s ním, začalo se již v posledních desetiletích rakouské monarchie přesouvat k oné části buržoasie, jež nám tehdy vyrůstala v rámci všeobecného vzrůstu a koncentrace kapitalismu, jež se lidu odcizovala a své třídní zájmy uplatňovala bez ohledu na něj a na jeho úkol. Boje od devadesátých let, rychlý rozklad mladočeské strany hned po jejím vítězství nad Staročechy, vlny záští, které se rozpoutávalo jak proti vystoupení Tomáše Garrigue Masaryk a, ztělesňujícího pokrokový typ naší humanitní demokratické inteligence, tak i proti dělnické třídě, stejně jako nejasné kolísání, oportunismus i zbabělost měšťáckého politického vedení za první světové války - ukazovaly postup této krise. Byla v tom, že na vedení našeho národa si činila nárok třída, jež v této době, v době monopolního kapitalismu a imperialismu, již nemohla být třídou pokrokovou, u níž nad demokratickými a humanitními ideály, hlásanými v počátku jejího vývoje a udržovanými i později při životě demokratickou inteligencí, převažoval jíž strach před nástupem nové třídy, proletariátu, vedoucí ostatní pracující lidové masy.

S utvořením Československé republiky v rámci vítězství Dohody a v rámci pokusů západního imperialismu stabilisovat svou moc na kontinentě zesílila hospodářská moc naší buržoasie, jež rozšířila své posice v průmyslu i v úvěrnictví a nesmírné zbohatla při budování našeho státu. Své spojenectví s francouzským imperialismem zdůvodňovala před národem nutností pomocí proti nebezpečí německé odvety. Ale zároveň ještě ochotněji přejímala i další cíl francouzského imperialismu, sociální konservatismus, protirevolučnost, protisovětskou intervencionistickou politiku, která, jak se ukázalo, byla pro anglo-francouzský imperialismus mnohem důležitější nežli boj proti německé revisi, jenž byl u nás uváděn jako vlastní důvod spojenectví s Francií. A bylo jen logické, paní a pánové, že takováto vládnoucí třída stále jasněji vyzdvihovala za svého vůdce hysterického protisovětského reakčníka Kramáře nebo selského macchiavelistu Švehlu. A takováto třída také ve chvíli, kdy v poválečné krisi, probíhající celou Evropou, se bouřily proti jejímu vedení a kořistnictví široké vrstvy národů, hledala nové prostředky k posílení a k udržení své posice. Znala citlivost, s jakou široké vrstvy našeho lidu střežily právě získanou národní samostatnost, znala opravdovou oddanost myšlence republiky a demokracii, v níž ovšem lid viděl uskutečnění přislíbených sociálních reforem. A právě ve chvíli, kdy třídní panství kapitalismu bylo zdiskreditováno a otřeseno, snaží se naše buržoasie ztotožnit věc tohoto panství s myšlenkou národní samostatnosti a celistvosti státu, kterou národ cítil ohroženu německým a maďarským revisionismem. Předstírala starost o národní samostatnost, o republiku a demokracii, ale při tom žádala opatření, která měla chránit jen moc kapitalismu. Motivy zákona na ochranu republiky z roku 1923 byly tytéž jako motivy procesu právě tehdy probíhajícího, procesu předcházejícího fašistický pochod na Řím. A tento pochod, toto uchopení moci fašismem pokračovalo krvavým převratem Cankovovým v Bulharsku, Stressemannovým tažením proti demokratickým vládám v Sasku a Duryňsku, Pilsudského nastolením plukovnického režimu, Poincarého reakčními protidělnickými opatřeními, konservativními anglickými podvody se Zinověvovým dopisem, surovým potlačením generální stávky v roce 1926 v Anglii, anebo, chceme-li se podívat dále, justičními vraždami Sacco a Vanzettiho ve Spojených státech, abychom tak jenom ve zkratce si vyznačili rámec doby a ofensivy buržoasie. Bylo tenkrát velkou vinou těch, kdo byli uznávanými hlasateli ideí opravdového vlastenectví, humanitní demokracie a pokroku, že tenkrát, jako bohužel vůbec v celém životě naší první republiky, dopustili toto zneužití, jež masarykovskou humanitní ideou přikrývalo švehlovské korupční a reakční machinace. Tím neodpustitelnější byla vina tehdejších vládních socialistů, že proti smyslu zásad, jež hlásali, dovolili zneužít anebo přímo sami zneužili těchto zásad pro obranu panství třídy, jež je nenáviděla a jež jimi opovrhovala.

V tehdejších bojích o zákon na ochranu republiky ozvaly se určité podstatné námitky z řad naší inteligence. Lidové noviny přinesly z pera vynikajícího právníka článek, kritisující návrh a prohlašující: Hlavně pokládáme osnovu nebezpečnou proto, že obrací pozornost od hlubších příčin zjevů ohrožujících republiku, proti nimž nelze bojovat trestními sankcemi, nýbrž jen soustavnou prací, směřující cílevědomě k zvýšení úrovně politického života vůbec. Žák Masarykův a zároveň senátor jedné z vládních stran, prof. Krejčí, razil slovo, že to není zákon na ochranu republiky, nýbrž zákon na záchranu koalice, o níž řekl v téže souvislosti, že je na škodu republiky, jejíž existence a zdárný vývoj může být zabezpečen jen principy pokroku a sociální reformy, které právě touto koalicí jsou znemožňovány.

Komunistické straně v první republice často vytýkali její nepřátelé její postoj k opatřením vlády a líčili jej jen jako neplodnou demonstrativní oposici. Jak vypadal tento postoj konkretně právě při projednávání zákona na ochranu republiky?

Při jednáni ústavně-právního výboru prohlásil tenkrát zástupce komunistické strany Československa dr. Šmeral: "Vlastním účelem tohoto zákona není ani ochrana republiky, ani ochrana státu, nýbrž persekuce naší komunistické strany a podstatné ztížení všech třídních zápasů proletariátu vůbec... Jsou-li v rámci této země mocenští činitelé, z nichž by se případně mohly vyvinout protirepublikánské, monarchistické snahy, pak je to v prvé řadě bývalá šlechta, velkostatkáři... Nejlepším zákonem na ochranu republiky byl by zákon, kterým by byly vyvlastněny všechny velkostatky bývalé habsburské šlechty, velkostatky, které ukradla domácím lidem vítězná habsburská protirevoluce po Bílé hoře, velkostatky, které mají horthyovští maďarští magnáti na Slovensku, velkostatky, jejichž výnosy dnes slouží na monarchistickou propagandu šlechtických skupin, rozdělených a pracujících po celé Evropě..." - A dále, prosím: "Vy... chcete Československou republiku budovati na podkladě kapitalistickém, snižováním mezd, uvrhováním dělníků do nezaměstnanosti, odbouráváním průmyslového aparátu. My si představujeme budování státu po cestách právě opačných, vytlačením velkokapitalistů, bank, velkostatkářů a jejich politických exponentů z vládní moci, mezinárodním spojením všech dělníků, vytvořením jednotné dělnické fronty, zařaděním i středních stavů a inteligence ve městech i na venkově do fronty proti velkému kapitálu a prosazením vlády dělníků a malých rolníků, která, počítajíc se spoluprací odborné inteligence a opírajíc se o samostatné třídní orgány proletariátu, by vývoj poměrů státních začala vésti novým, lepším směrem, směrem společenské plánovitosti výrobní, směrem k socialismu, ke komunismu."