Vedoucí stranou je strana komunistická. Její politika, jako politika celé Národní fronty, je přece národní. Oni stáli za tím, aby náš stát byl státem Čechů a Slováků, jak je to v ústavě, oni stojí - a s nimi celá obrozená Národní fronta - za politikou míru, vzrůstu blahobytu, sociálního zabezpečení všech. Naše politika znamená uklidnění střední Evropy, přátelství mezi národy, které dříve stály proti sobě na nůž, naše politika znamená politiku slovanskou i politiku lidově demokratických států pod vedením velikého SSSR, jehož armáda nás osvobodila, politiku přátelství se všemi poctivými demokraty. Politika ta znamená ovšem také: Již nikdy Mnichov! Nemohu těm, kteří od nás odešli, nikdy odpustit nejen, že národ opustili, ale že jej také zrazují, že zapomínajíce na Mnichov dávají se do služeb mnichovanů, že bez ohledu na starosti národa doma si dali a ovšem v zemi vychvalované svobody si také museli dát heslo: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej", že došli až tam, že k nám posílají špiony, teroristy a vrahy, že touží po návratu ve stínu bodáků, jež budou namířeny na prsa českých a slovenských lidí, že snad touží a z příkazu svých živitelů musejí toužit po válce a dokonce po vítězství těch, jimž nyní slouží, jako by si nedovedli představit, že příští válka, ve kterou my zde nevěříme, ale kterou jen evokuji z jejich mysli, by byla válkou proti Slovanstvu a pokrokovým národům a zejména proti všem pokrokovým demokratickým silám světa. Musejí myslet na takovou válku a už pouhé takové myšlení je národní velezradou.

Myslím, že lidová demokracie, my všichni, kteří se stavíme bezvýhradně na půdu naší ústavy, celá obrozená Národní fronta při řešení úkolů, které si staví a které chce vyřešit způsobem optimálním, se musí ubírat dvěma cestami. Jednou z nich je cesta obrany - a my dnes dáváme k tomu účinné prostředky oběma zákonnými předlohami, které odhlasujeme - druhou je cesta soustředění všeho našeho obyvatelstva v táboře obrozené Národní fronty na zásadách nové ústavy, získání všeho našeho lidu pro loyální spolupráci v budování státu a v případě potřeby na jeho obraně. Nikdo nesmí váhat, všichni musíme být v jednom šiku, jak tomu chtěl lid v roce 1938. Je to cesta všenárodního usmíření, je to cesta uklidnění, cesta získávání, uvědomování a přesvědčování. Ideálem je, aby všechno naše občanstvo se postavilo vědomě na půdu nových poměrů z hlubokého svého přesvědčení, jak se po rusky říká: Nět iz za stracha a iz za sověsti. Konečně vidíme tuto tendenci u naší vedoucí strany, jež s obdivuhodnou vytrvalostí a důkladností se podjala úkolu politické výchovy širokých vrstev svých straníků. To je také naším cílem a úkolem, třebaže tu pracujeme s obtížemi daleko většími, uvážíme-li, že pro většinu lidí k nám se hlásivších byl únor bleskem z čista jasna. Velká většina jich neměla tušení, kam až zavedli stranu ti, kteří potom utekli chytře za hranice, ponechavše nám tu na statisíce zbloudilých a postižených.

Vycházíme z reality, že výsledkem politického vývoje našeho národa v posledních desítiletích byla také existence naší strany. Po roce 1945 měli jsme ovšem mezi sebou mnoho elementů, které k nám nikdy nepatřily a které se domnívaly, že jim bude strana odrazovým můstkem ke skoku do minulosti, do poměrů už nenávratných. Po únorových dnech zůstali nám jen členové socialisticky smýšlející, lid pracující, lidé, kteří nemohou být nepřáteli nových poměrů, právě naopak. Potřebují jenom převýchovy. Čs. strana socialistická považuje za svou vlasteneckou a socialistickou povinnost všechny tyto lidi shromáždit, zorganisovat, ale zejména trpělivě převychovávat, aby pochopili význam doby a v ní své povinnosti, aby tak prospěli velkému cíli, socialistickému přebudování naší společnosti. Děláme to v přesvědčení, že naše vody, tekoucí s povrchu téže nám všem drahé vlasti, ve společném proudu zvyšují svou mohutnost, nosnost a průbojnost.

Tak se díváme na své úkoly a žádáme vás, abyste nás v tom podporovali. Konáme přípravy k tomuto svému velkému úkolu a už přistupujeme k jeho plnění. Opakuji, žádáme, aby tento náš úkol byl chápán a dobře posuzován. Je pro nás tím nesnadnější, že musíme namnoze začínat od základu. Jsme přesvědčeni, že tím konáme dobrou službu pro republiku. Rád konstatuji, že se setkáváme s tímto pochopením a porozuměním a přáli bychom si, aby se to uplatnilo ve všech složkách naší lidové správy i v akčních výborech obrozené Národní fronty. Nejde nám o víc než o to, přivésti všechny zbloudilé k loyální spolupráci s národním celkem. Odstraníme ze svých řad všechny, kteří by chtěli rušit tuto naši linii nebo kteří by se jí zpronevěřili. Náš úkol bude snazší, když naší poctiví, zkušení a pracující lidé budou se moci zúčastnit prací v lidové správě tak, jak je tomu v Národním shromáždění.

Konference našich zástupců v orgánech lidové správy, konaná před několika dny, ukázala dobrou vůli a touhu po této činné účasti, která, bude-li uskutečněna, přivede do lidové správy sta a sta přesvědčených socialistických pracovníků.

Přihlašujeme se ke všem povinnostem, které klade na nás budování státu. Žádáme proto všechny své straníky a příznivce, aby měli ke své práci nejpoctivější poměr, aby se snažili o nejlepší výkon a potírali absenci a fluktuaci a všechnu pracovní demoralisaci. Žádáme své zemědělce, aby plnili své dodávky a pomáhali tak zabezpečit výživu národa. Je to dnes nejvlastenečtější povinnost.

Každý československý socialista se hlásí upřímně k novému společenskému řádu, k řádu lidové demokracie a socialismu. Je jeho přesvědčením, že jenom socialismus, tento velký ideál lidstva, přivede svět k pravému pokroku, štěstí a blahobytu. A každý československý socialista také věří po zkušenostech, které jsme získali před deseti lety i dnes, že jedinou spolehlivou záštitou naší národní svobody a státní samostatnosti je velký Svaz sovětských socialistických republik (Potlesk), který jediný r. 1938 za námi stál a r. 1945 nás osvobodil, a že alfou a omegou naší politiky zahraniční, veskrze mírové, je jistota tohoto spojenectví, přátelství a vzájemné úcty, jak je to potvrzeno smlouvou, kterou podepisoval r. 1943 president dr. Edvard Beneš. My víme dnes, že toto vše bylo v únoru letošního roku v sázce. Ale lid nebezpečí předešel a na lid pracující proto přešlo vedení národa. Opět, jak už to bylo v našich dějinách, dělný lid zachránil národ ze smrtelného nebezpečí. Kdyby bylo šlo vše po jeho vůli v září 1938, nemluvilo by se dnes o Mnichovu, ale o slavné porážce nacismu.

Buďme si vždy vědomi, že jenom lidová demokracie, jejímž strážcem je lid, zabezpečuje dobře vývoj národa a že je třeba, aby pohotové síly vždy se semkly, aby ji obhájily a zabezpečily tak, jak o to pečuje předložený zákon. Nebylo by socialismu bez lidově demokratického zřízení a tím pevnější bude lidově demokratická vláda lidu, čím jednotnější bude národ ve svém přesvědčení socialistickém. K tomu chceme pracovat, protože v uskutečnění socialismu vidíme uskutečnění pravého bratrství v národě.

Stojíme před velkými úkoly v době, která je naplněna možnostmi velkých otřesů. Máme úkoly na naší vnitřní frontě, vstupujeme do pětiletky a počínáme budovat socialismus. Svět mimo nás je přeplněn válečnými štvanicemi. Opakuji, věříce v nejlepší, musíme být připraveni na nejhorší, tak jsme si to říkali v kriminále. Všechno však překonáme, dobře všechno skončí, nebude se už opakovat Mnichov, zazáříme ve světě jako vzor úspěšné výstavby společnosti na nových základech, dokážeme, že socialistická výroba je úspěšnější než kapitalistická, ubráníme sebe a ve spojení se spojenci i mír, budeme-li všichni jednotní, bude-li celý národ jeden velký kvádr. Takové musí býti u nás poměry, že u nikoho z našich nepřátel, ať venku nebo doma, nesmí vzniknout ani záblesk naděje, že by do tohoto národa mohl nasadit páky rozvratu a neshody. To je velký politický ideál každé demokratické společnosti, a k jeho uskutečnění chceme a musíme dojít. Obranou velkých hodnot na jedné straně a získáváním lidí na straně druhé, rukou tvrdou i rukou usmíření. Jdeme do pětiletky; všech nás bude potřebí, není a nebude u nás nezaměstnanosti. Jenom jedné instituci přeji nezaměstnanost totální - státnímu soudu. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Polanský: Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, p. posl. Polákovi.

Posl. Polák: Slávne Národné shromaždenie!

Predložený zákon na ochranu ľudovodemokratickej republiky sleduje cieľ upevniť republiku vnútorne a navonok. Upevniť republiku doma a navonok, chrániť ju proti škodcom je samozrejmá povinnosť každého statočného občana, a teraz viac povinnosťou zákonodarcov starať sa o vhodné inštrumenty takejto ochrany, lebo len v pokoji v pokoji vo vnútri štátu a v mieri môže republika a jej občianstvo spieť k cieľom, ktoré si pre seba a svoju vlasť určilo.

Už pred týmto zákonom rozhodli sme sa so všetkou pevnosťou a dslednosťou podľa formulácie v ústave z 9. mája pre štát, zbavený všetkých nepriateľských živlov, žijúci v družnej rodine slovanských štátov a v priateľstve so všetkými demokratickými a mierumilovnými národmi, pre štát ľudovej demokracie, v ktorom si ľud svojimi zástupcami zákony nielen dáva, ale ich aj vykonáva. Rozhodli sme sa pre štát, v ktorom celé hospodárstvo slúži ľudu a je vedené tak, aby rástol obecný blahobyt, aby nebolo hospodárskej krízy a aby národný dôchodok bol spravodlivo rozdelený. Rozhodli sme sa, že po tejto ceste chceme isť k spoločnému poriadku, v ktorom bude úplne odstránené vykorisťovanie človeka človekom k socializmu. S týmto rozhodnutím zároveň sme sa zaviazali, že budeme mužne a odhodlane všetkými svojimi silami brániť vymoženosti našej národnej a demokratickej revolúcie proti všetkým snahám jej nepriateľov a neprajníkov, ktorí si kladú za cieľ rozvrátiť socialistické základy nášho štátu a znovu nastoliť kapitalistický poriadok, v ktorom by pracujúci ľud bol pozbavený vydobytých hospodárskych a demokratických slobôd.

Keď sa vhĺbime do štúdia osnovy, nemôžeme nezbadať, že trestné sankcie voči tým, ktorí sa previnia proti samostatnosti, ústavnej jednotnosti, územnej celistvosti republiky, proti ľudovodemokratickému zriadeniu, spoločenskej alebo hospodárskej ústave a národnej povahe, sú prísnejšie ako v zákone na ochranu republiky z r. 1923, ale z osnovy je na prvý pohľad zrejmé, že rozsah jej účinnosti je oveľa širší a význam hlbší, ako to bolo v zákone doterajšom. Nadovšetko treba si uvedomiť, že zákonom na ochranu ľudovodemokratickej republiky rozhodnutí sme brániť vysoké hodnoty nášho štátneho zriadenia, našej nezávislosti, hospodárskej demokracie, práva pracujúcich občanov, ktoré hodnoty bolo treba vykupovať nesmiernymi obeťami, bojom a prácou vlastných najlepších ľudí a najlepších ľudí hlavne našich slovanských spojencov na čele s hrdinským Sovietskym sväzom.

Veľké hodnoty možno dosiahnuť len za veľkých obetí. veľké hodnoty možno obrániť len najbdelejšou ochranou. Takouto nesmierne veľkou hodnotou je náš československý štát, náš ľudovodemokratický život, náš rozbeh za spravodlivejší život malého pracujúceho človeka. Tieto hodnoty sme povinní všetkým úsilím a zákonitým poriadkom chrániť.

Zákonom sa jednak uskutočňuje budovanie právneho poriadku, zakotveného už v ústave ČSR z 9. mája 1948, s ľudovodemokratickým duchom, obsahom a náplňou, jednak vyplňujúc mnohé medzery v platnom trestnom práve prináša účinnú trestno-právnu ochranu nášmu štátu práve so zreteľom na to, že náš štát je ľudovodemokratický a budovaný na zásadách socialistických. Ako vieme, starý zákon na ochranu republiky č. 50/1923 vychádzal v mnohých smeroch z úplne iných hľadísk ako zákon nový, slúžil na ochranu prežívajúceho sa liberalistického systému. Nemožno v ňom nevidieť, že za nepriateľov republiky boli v ňom považovaní hlavne komunisti a socialisti, proti ktorým mal namierené najostrejšie trestné sankcie, kým skutoční nepriatelia prvej republiky - henleinovci, ľudácki fašisti a iné odrody fašizmu - mohli sa pod záštitou tohto zákona voľne a slobodne rozvíjať až k úplnému a dokonanému prejavu ich zločinnej zrady v dobe Mníchova a po nej.

O zákonoch na ochranu ľudovodemokratickej republiky rokujeme v dňoch smutného desiateho výročia Mníchova. Bolo by nedostatočné, aby sme v tejto okolnosti videli len symbol. Po hrozných skúsenostiach z r. 1938, 1939 až do r. 1945 jednoznačne chceme sa vyvarovať nového Mníchova. Naše pokrokové a štátuverné občianstvo je preniknuté živelnou snahou nepripustiť nový Mníchov v žiadnej forme.

Z toho vyplýva, že Národné shromaždenie ako zákonodarný sbor musí byť nielen povinné, ale aj ochotné dať tejto snahe občianstva konkrétny výraz v zákone, ktorý bude nielen trestať previnilcov, ale stane sa aj prísnou výstrahou všetkým, ktorí by sa chceli dostať na scestie zrady národa a štátu. v rámci svojich možností sme povinní usmerňovať nielen svoj vnútorný konsolidačný vývoj, ale aj vývoj dejinný, aby k novému Mníchovu nedošlo.

Pred 10 rokmi v Mníchove, zo strachu pred Ruskom, pred sociálnymi zmenami, ktoré by mohly zasiahnuť svet, a v dôsledku mravnej slabosti dohodly sa západné liberalistické demokracie s Hitlerom a Mussolinim. Obetovaly nás, náš štát, náš pracujúci ľud hroznému krvavému a smrteľnému utrpeniu pre svoje sebectvo a pre svoje pohodlie. A vtedajšie občianske politické strany tiež len zo strachu pred socializmom, pre svoju bezprogramovitosť, pre stranícky egoizmus boly ochotné podriadiť sa reakčným západným režimom, ktoré pripravovaly pád a zánik nášho národa, a potom kolaborovať s najpodlejším nepriateľom Slovanstva a ľudstva - s nemeckým nacizmom a fašizmom.

Voláme svorne a jednohlasne do sveta, že nikdy a za žiadnych okolností nepripustíme, aby ešte raz v dejinách ožila nejaká odroda fašizmu alebo nacizmu, ktorý chcel zvrátiť a aj zvrátil všetko to, čo platilo za smysel a hodnotu ľudstva. Nikdy však nepripustíme ani to, aby reakcia otočila koleso dejín dozadu a uvrhla ľudský a sociálny pokrok do starých okov. Zárukou tohto je nám náš priateľský a spojenecký SSSR a sily ľudových demokracií, ktoré budú nerozbornou prekážkou tomu, aby sa znovu k moci dostaly mníchovské politické sústavy, ktoré vohnaly celý svet do najkrvavejšej vojny a záhuby.

Práve dnes myslíme aj na 10. výročie tzv. slovenskej autonómie z r. 1938, ktorá bola prvým výsledkom hrozného Mníchova, keď pomýlená ľudácko-fašistická garnitúra trhala telo ČSR, súčasne s najúhlavnejším nepriateľom národa a československého štátu - s Hitlerom. Bôľne je spomínať na divé výčiny slovenských fašistických učňov, opojených prvým úspechom autonomie, ktorý stavali na vybičovaní protičeskej a protislovanskej nenávisti na Slovensku.

Len ľudia, ktorí mravne, slovensky a slovansky hlboko klesli, mohli sa proti vlastnému štátu a ľudu spojiť s nežičlivým, krvilačným nepriateľom a rozrušiť pevnosť štátu v najkritickejšej dobe, aby za 5 mesiacov potom v marci 1939 - úplne zničili samostatnosť ČSR a postavili sa ako nehanební satelíti aj do područia a služby najúhlavnejšieho nepriateľa Slovanstva, kresťanstva, mravnosti a civilizácie, do služby nacistického Nemecka. Toto je vážna výstraha a napomenutie, že na obhajobu pravdy sú potrebné nielen rozum, svedomie a cit, ale aj silná ruka. Svet od začiatku tohto storočia žije v prevratoch, rozdelený na dva smery. Jeden v zotrvačnosti drží sa hospodárskych a mocenských pozícií, vládne kapitálom a nechce sa vzdať sveta rozdeleného na bohatých a mocných na strane jednej, a poslušných, bezprávne vykorisťovaných otrokov na strane druhej. Druhý smer sa pustil do rozhodného zápasu o spravodlivosť a bratstvo, aby sa vykorisťovaným pomohlo, aby sa im zaistila bezpečnosť a právo. Tento boj našiel svoj výraz vo veľkej októbrovej revolúcii a doniesol ovocie na jednej šestine sveta už v roku 1917. Výsledkom neúprosného zápasu bol slobodný robotní, prebudený a voľný malý roľník. A z masy pracujúceho ľudu začala sa regrutovať nová inteligencia, ktorá intelekt nepoužíva na prihrávanie mocenských pozícií, ale pre službu pracujúceho ľudu.

Aj v prostredí slovenského a českého národa sa javia tieto dva smery. Za jedným stoja ľudia, ktorým bolo veľmi dobre, ktorí žili na výslní blahobytu a moci a v záujme svojom vedeli tlieskať hoci Mníchovu.

Zápas pracujúcich pokračoval. víťazstvo nad fašizmom a nacizmom v druhej svetovej vojne, najmä v strednej a východnej Europe, bolo aj víťazstvom pracujúceho ľudu nad starým poriadkom. Nastal mohutný nástup socializmu, ktorý preformúva človeka z jeho mylných egoistických hospodárskych výsad a dvíha slabých, vyrovnáva hospodárske, kultúrne a sociálne rozdiely a vytvára novú, lepšiu ľudskú spoločnosť.

Mnohí občania v našom štáte nevedia, alebo nechcú pochopiť svetový význam udalostí, ktoré sa staly víťazstvom ľudovej demokracie nad fašizmom v roku 1945, ani udalostí, ktoré sa odohraly vo februári t. r., prúd dejinných zmien, ktorý od základov pretvára náš spoločenský život. Nechápu, že rok 1948 sa u nás priamo stavia na rok 1848. Sú občania, ktorí z nevedomosti alebo z neochoty si nechcú uvedomiť, že sa staly trvalé zmeny v našom spoločenskom a politickom živote. Nevedia sa oslobodiť od predsudkov, zvykov, a mnohí sa trpko dívajú na vývoj, miesto toho, aby hľadali cestu k tvorivej, účinnej a spoločnej práci. Nechápu, že februárová kríza mohla skončiť bolestivejšie pre tých, ktorí vývoj nechápu. Klamú sa domnienkou, že zmeny sú prechodné a nie trvalé. Počítajú na medzinárodnú katastrofu, ktorá má urobiť násilný prevrat smerom zpät. Zabúdajú, že veľké hodnoty výchovné, náboženské a mravné možno zachrániť len pozitívnou a nebojácnou prácou pri nových úlohách, ktoré nám život predkladá. Zabúdajú, že nová katastrofa môže zničiť predovšetkým ich samých a že neprospeje celému svetu.

Mnoho občanov je pomýlených v dôsledku napnutej medzinárodnej situácie. Iste by bol náš život spokojnejší, keby sa dosiahlo dohody a túženého medzinárodného mieru. Ale mier možno dosiahnuť len kolektívnou snahou všetkých národov. Nedosiahneme mier spravodlivý, ak sa žiadajú výhody pre jednu a len ústupky pre druhú víťaznú stranu. V štátoch ľudových demokracií od skončenia vojny odmieta sa i len pomyslenie na vojnu.