Až do roku 1923 československá buržoasie vynakládala velké úsilí, aby mohla prohlásiti, že je neomezeným pánem v Československé republice. Odpor pracujícího lidu ji činil netrpělivou. Toužila, aby měla jistotu, že její vláda nebude již ohrožena, a tak zajásala, když pomocí vládních socialistů mohla vyhlásit zákon o ochraně republiky, který měl potírat její odpůrce. Její mluvčí, představitel československých i německých průmyslníků, poslanec dr. Kramář ve sněmovní řeči prohlásil toto:

"Je-li na tomto zákoně nějaká chyba, pak je to ta, že přichází až teď."

Komunisté, věrní a poctiví zástupci dělnické třídy, krok za krokem odhalovali třídní charakter a legendy o lžidemokracii.

Zástupci československých továrníků, statkářů a spekulantů tvrdili, že zákon na ochranu republiky je třeba vydati, aby byla ochráněna demokracie, svoboda, práva občanů, jednotnost státu a jeho územní celistvost, národní povaha a humanita. Naproti tomu komunisté již tehdy správně viděli, oč jde, předvídali správně události, jak se budou vyvíjeti, varovali náš lid před opatřeními kapitalistické vládní politiky, ženoucí lid i stát do záhuby, která umožní, aby buržoasie mohla pronásledovat a potírat všechno pokrokové a zdravé.

I když ještě nebylo dostatek sil v dělnickém hnutí, aby bylo zabráněno přijetí tohoto zákona, přece komunistická strana učinila všechno, aby úkol buržoasie byl co nejvíce ztížen.

Poslanec dr. Šmeral přednáší pozměňovací návrh, který měl zmírniti důsledky protilidového zákona.

"Nejpevnější oporou republikánského řádu československého státu jest jeho pracující obyvatelstvo, kdežto bývalá šlechta, vysoké důstojnictvo, vysoká byrokracie a velkokapitalisté mohou hledati oporu svých zájmů také v jiné státní formě. Proto nemohou být považováni za trvalou a spolehlivou oporu státní formy republikánské. Účelem tohoto zákona jest chrániti republikánské řády československého státu, zrozeného z revoluce, proti monarchismu. Proto nesmí se jeho provádění dotknouti zájmů a organisací pracujícího obyvatelstva. Vláda a všechny státní orgány nechť jsou si vědomy toho, že pracující obyvatelstvo bude tím odhodlaněji chrániti republikánské řády, čím úzkostlivěji bude šetřeno demokratických svobod, jež vzešly z práv téže revoluce jako československý stát. Proto jsou vláda a všechny státní orgány povinny chrániti bedlivě svobody lidu před úklady reakce a zejména svobodu tiskovou, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, svobodu osobní, svobodu přesvědčení a svobodu svědomí."

Nezapomenutelný zůstane návrh poslance dr. Šmerala, z něhož je patrno, jak prozíravě tehdy komunistická strana předvídala praxi prováděnou podle tohoto zákona. Návrh byl mechanickou většinou ve sněmovně zamítnut a censura se postarala, aby o tomto souboji v parlamentě se nedověděl pracující člověk plnou pravdu. Nyní, po uplynutí čtvrtstoletí, naplněného pohnutým zápasem o opravdové svobody pracujícího člověka, o osvobození našeho národa od vykořisťování domácích utlačovatelů, vidíme, kdo měl v tomto velikém střetnutí dvou světových názorů, jak se odehrály kolem zákona na ochranu republiky, pravdu. Náš lid dnes již ví, že všechna hesla o svobodě, o demokracii, jichž se užívalo k tomu, aby zákon na ochranu republiky byl v roce 1923 odůvodněn, byla falešná a že všechna byla v průběhu života kapitalistického Československa zrazována a zrazena. Nechme hovořiti skutečnosti, které nyní v časovém odstupu vydávají svědectví o tom, jak zrada národa byla po dlouhou dobu připravována a jak bylo správné volání komunistické strany, když varovala před touto rolí československé buržoasie.

Archívy soudů, státních zastupitelstev, věznic vydávají svědectví o tom, že všechna hesla o demokracii, pravdě a vlastenectví byla pustým podvodem. Buržoasie tvrdila, že demokracie je diskuse slovem i písmem. Zatemňovala ji v ústavě vznešenými slovy pro každého občana, výkladem o svobodě svědomí a přesvědčení, o svobodě tisku, právu shromažďovacím a podobně.

Ve skutečnosti však praxe vypadala takto: Více než 80 % z celkového počtu odsouzených podle tohoto zákona pocházelo z řad dělnické třídy. Uvedu čísla ze dvou větších dělnických středisek, z nichž je jasný třídní smysl a třídní praxe v užívání tohoto zákona na ochranu republiky.

Tak v Plzni v letech 1924 až 1926 jsou mezi odsouzenými jen dělníci a redaktoři dělnických listů. V letech 1935 až 1938 bylo z celkového počtu odsouzených 82% dělníků a malorolníků. Ještě v roce 1938, v době zvýšeného ohrožení republiky, bylo z celkového počtu odsouzených jen něco přes 10 % henleinovců, ostatní odsouzení byli většinou z řad dělnických a malorolnických.

V Ostravě v letech 1924 až 1926 z celkového počtu odsouzených podle zákona na ochranu republiky bylo téměř 70 % z řad dělnických a maloživnostenských, a stejně v letech 1935 až 1938 rekrutovalo se jen necelých 10 % z řad henleinovců.

Naproti tomu kurs předmnichovské vládní politiky, pokud jde o stíhání henleinovců, kteří se ukázali hlavní rozvratnou silou v boji o samostatnost a existenci našeho státu, je zřejmý z toho, že čím blíže k Mnichovu, tím benevolentnější a mírnější byl kurs vládní politiky vůči německému fašismu. Uvedu několik typických míst: Cheb, Česká Lípa a Most. v roce 1935 bylo u krajského soudu v Chebu odsouzeno 121 henleinovců, v roce 1936 104, v roce 1937 39 a v roce 1938 27. Česká Lípa: v roce 1935 37, v roce 1936 20, v roce 1937 17 a v roce 1938 7. Most: v roce 1935 70, v roce 1936 54, v roce 1937 21 a v roce 1938 8 odsouzených henleinovců.

Ochranu třídních zájmů buržoasie používáním zákona na ochranu republiky jest nejlépe sledovati na tom, co bylo stíháno a zač byli lidé posíláni do žaláře. Tak Nejvyšší soud v Brně potvrdil rozsudek, jímž byl dělník za výroky proti kapitalismu odsouzen do žaláře, a odůvodnil to tím, že Československo je státem kapitalistickým a útoky proti kapitalismu jsou útoky proti republice.

Je znám případ profesora Krohy, který mluvil v roce 1934 o své cestě do Sovětského svazu a byl za to odsouzen do žaláře s odůvodněním, že prý vyvolal v posluchačích sympatie a nadšení pro zřízení a řád Sovětského svazu.

Za úřadování dr. Meissnera vydal Nejvyšší soud judikát, že každý výrok proti buržoasii je trestný.

Je známo, jak často byli posíláni lidé do vězení pro výkřik: "Ať žije Sovětský svaz!" nebo "Sovětské Rusko!", ale méně znám je fakt, že Nejvyšší soud ve výroku "Heil Hitler" neshledal nikdy trestný čin pobuřování. Naproti tomu zjistil soud skutkovou podstatu trestného pobuřování v tom, když časopis Tvorba v č. 8 r. 1938 kritisoval Hitlerův projev, přenášený rozhlasem, jako projev útočný, projev vůle, která se chce vnucovat, která se chce prosadit bez ohledu na zájmy ostatních.

Mohl bych citovat řadu judikátů, které dokazují, že to nebyla praxe některých soudců anebo soudů, nýbrž že zde Nejvyšší soud záměrně vydáváním judikátů sledoval cíl dosáhnout na celém území státu jedné a jednotné praxe proti nejpokrokovějším lidem. To je možno dokázat ne na několika, nýbrž na stovkách a tisících případů. Jenom k ilustraci se zmíním o některých, z nichž vysvitne nad jakoukoli pochybnost funkce zákona na ochranu republiky před Mnichovem. Nebudu citovat čísla rozhodnutí, abych nezdržoval.

Pobuřování proti demokraticko-republikánské formě podle § 14, č. 1 spatřuje soud v tom, že je sovětská ústava vychvalována jako vzor s výzvou, aby byla následována, při čemž je zajímavé, že pachatele nelze zprostit pro jeho obhajobu, že myšlenky, které pronáší, odpovídají programu komunistické strany, že byly jinými beztrestně dříve a několikráte hlásány a že bezvadně prošly tiskovou censurou.

Pobuřování ve smyslu téhož ustanovení spatřuje Nejvyšší soud v tom, když vězeň na zdi cely vězení vyryje nápis: "Ať žije diktatura proletariátu!". Rovněž trestný byl řečník, který vykládal program a cíle komunistické strany, i když to byl obvyklý májový projev, aniž tím vyvolal nějaké vzrušení nebo jinou odezvu. Rovněž bylo spatřováno pobuřování proti státu v tom, když někdo kritisoval poměry a uvedl, že buržoasii v předmnichovském státě se měří jinak než dělníkům.

Obzvláštní surovost výroku, přitěžující okolnost, vidí Nejvyšší soud také v tom, že pachatel v době, na kterou připadlo desáté výročí samostatnosti národa, hanobí republiku výtkou, že nic nesplnila ze svých slibů, pokud se týká ochrany žen a dětí. Jde prý o štvavé hanobení republiky, když komunistický řečník tvrdí, že vláda je nepřítelem dělnictva. Rovněž může být prostředkem k podněcování k násilné změně ústavy, když se Marxova theorie nebo zásady komunistické strany veřejně vykládají a analysují.

Podněcování k páchání vojenských zločinů podle II. dílu vojenského trestního zákona bylo dáno výrokem: "Stanovisko, jaké zaujímá dělnická třída k válce, známe z Leninovy knihy. Tam se praví: Pak (až vypukne válka) dělnická třída řekne: dobrá! válka válce." Již v tom bylo spatřováno podněcování k páchání vojenských zločinů.

K tajnosti ve smyslu § 17 zákona stačilo, když bez nějakého označení pro nějakou organisaci se v elementární škole vyučuje základům komunismu. Rovněž tajnou organisací bylo pořádání skautských táborů, pobyt v přírodě a koupání, jestliže tam byly propagovány ideje komunistické strany.

Vedle toho byla konfiskována pokroková literatura na každém kroku. Tak na př. Problémy jednotné a lidové fronty od Jiřího Dimitrova, Soudní proces v trestní věci protisovětského trockistického centra, Hnědá kniha, Základy marxismu-leninismu, propadaly celým nákladem. O tisku se zmíním ještě zvlášť.

K ilustraci, jakým způsobem užívala buržoasie tohoto zákona, svědčí tyto cifry, pokud se je podařilo zjistit: V r. 1932 bylo pro politické delikty odsouzeno 16. 916 osob, v r. 1935 již přes 21. 000 osob. Z roku 1934 máme také takový případ: Nezaměstnaní, kteří přišli na obecní úřad, žádali úředníka, aby jim vydal stravovací lístky, poněvadž prý na to mají podle zákona nárok. Úředník jim je nevydal, vykázal je z místnosti, a nato se octlo 15 lidí před soudem a všichni byli odsouzeni do vězení na dobu od 3 do 6 měsíců. Nejvyšší soud potvrdil rozsudek s těmito důvody: "Obžalovaní se neostýchají, když se vydání stravovacích lístků podle jejich názoru zdrželo, učinit pokus si je na úředních orgánech stravovací akce vyžádati. Jejich jednání nasvědčuje neurvalé povaze a jejich nevážnosti vůči vrchnosti a jejím orgánům, a nalézací soud právem usoudil, že jednali z pohnutek nízkých a nečestných".

Zejména judikatura Nejvyššího soudu z doby panské koalice odsuzovala každou zmínku na ochranu skutečných demokratických práv a kritiku praxe kapitalistického státního aparátu podle zákona na ochranu republiky. Naproti tomu byla zmírněna praxe proti německým národním socialistům. Ačkoli tvoření illegálních útvarů německých národních socialistů - při čemž šlo v podstatě o ozbrojené organisace typu SA a SS - bylo typickým deliktem zločinu úkladů o republiku, Nejvyšší soud tuto činnost, tajné spolčování, nestíhal, a tam, kde došlo ke stíhání, činil tak jen nepatrnými, mírnými odsudky.

Pokud jde o tisk, byl zákon na ochranu republiky prostředkem úžasné persekuce dělnického tisku a dělnických novinářů. Dokladem je několik čísel z konfiskační a zabavovací praxe z obvodu státního zastupitelství v Praze. V letech 1924 až 1926 došlo téměř třistakrát k zabavení celých nákladů dělnického tisku, a tato ostrá censurní a zabavovací praxe ještě zesílila. V letech 1935 až 1938, kdy dělnický a komunistický tisk byl hlavním nositelem boje proti německému fašismu, byl komunistický tisk zabaven v celých nákladech 851krát. Za těmito čísly o zabavování dělnického a komunistického tisku stojí léta těžkého žalářování dělnických a komunistických novinářů, které censurní a zabavovací praxe měla v zápětí. A jestliže někdo nyní chce hovořit o tom, že u nás před únorem nebylo v tomto směru tiskové svobody, pak o tom svědčí sám fakt, že za celou dobu od května do dnešního dne došlo k jedinému odsuzujícímu rozsudku novináře.

Jestliže prohlížíme konfiskace, vidíme, že články a studie, směřující k boji proti fašismu, který nastupoval v různých zemích i u nás, byly systematicky zabavovány a pro jejich obsah redaktoři odsuzováni. Byly zabaveny články, odsuzující fašistické vraždy posl. Matteotiho a dr. Petkova, články proti Gajdovu fašismu, o protifašistických methodách při policejních prohlídkách v sekretariátech komunistické strany, články proti fašistickým provokacím luďáků na Slovensku, a zejména léta 1935 a další, znamenající agresivní imperialistické akce německého nacismu a nástup henleinovského fašismu u nás, jsou zesíleným bojem o svobodu slova, zejména komunistického tisku. Jsou to také léta těžké persekuce agrárně buržoasním policejním aparátem. Jsou stíhány články o českém fašismu v Goebbelsových službách, články proti Henleinovi, ukazující na ozbrojování německého fašismu vývozem válečného materiálu z Československa, články o demonstraci pražské protifašistické mládeže před německým vyslanectvím v Praze atd. Jsou konfiskovány články, odhalující spojení české buržoasní reakce s fašistickým hnutím v Německu a v Italii, článek Rudého práva ze 14. prosince 1935 o tom, že agrární zmocněnec Stoupal jednal se Sandtnerem, předsedou henleinovského poslaneckého klubu, o presidentské volbě, článek Rudého práva z roku 1936 o tom, že pražské vedení komunistické strany nabízí socialistickým stranám jednotný postup na ochranu míru, na obranu paktu mezi Československem a Sovětským svazem. Rovněž bylo zabavováno každé odhalení, které ukazovalo na spojení české buržoasie s Henleinem a že česká buržoasie v nenávisti k Sovětskému svazu, jehož pomoc z třídního strachu odmítala, by byla ochotna prodat i samostatnost našeho státu.

V roce 1938 byla v komunistickém tisku censurována zmínka, že buržoasie pomáhá Henleinovi, články, které varovaly před ústupky Henleinovi, zabavován tisk, přinášející články o tom, že karlovarské požadavky Henleinovy nesmějí být splněny a že henleinovská vzpoura musí být potřena všemi prostředky.

Rovněž Tvorba se těšila mimořádné pozornosti censorově a nebylo téměř čísla, aby nebylo postiženo censurou a konfiskací. V roce 1938 byl také konfiskován, a to je pozoruhodné, leták Svazu mladých, který byl vydán v dubnu 1938 a kde v obsahu bylo řečeno doslovně: "Mládež potřebuje mír, aby mohla budovat svůj blahobyt. Fašismus v celém světě připravuje válku. Nebojíme se však války, protože po našem boku stojí velký Sovětský svaz a jeho Rudá armáda. S námi jde všechna pokroková mládež druhých zemí." Náklad byl konfiskován a pisatelé po zjištění posláni do vězení.

Takovým způsobem naplnila česká buržoasie svá hesla o svobodě, demokracii a vlastenectví. A tak jestliže se dnes ohlédneme zpět na poměry v předmnichovském státě, pak by již dnes neměl nikdo pochybovat o tom, že pravdu měli komunisté a dělnická třída, když tehdy vyhlásili boj vykořisťovatelům, boj proti útlaku většiny menšinou, když usilovali o sjednocení dělnické třídy a všech pokrokových sil v národě, o mezinárodní solidaritu pracujících a o mír ve světě. I když v předmnichovském státě pracující lid jako celek nechápal plně výzvu komunistické strany k sjednocení a k boji proti buržoasii, víme, že tento zápas až do konce roku 1938 byl nutný a vlastně přispěl vydatnou měrou k našemu druhému osvobození. Bez tohoto zápasu, v němž ideová čistota komunistické strany a jejího programu, oddanost jejích představitelů dělnické třídě sehrály dějinnou úlohu, a bez osvobozovacího boje Rudé armády by nebylo lidově demokratické republiky.

To si uvědomil celý národ v den svého největšího utrpení, v den Mnichova. Již tehdy značná část našeho lidu prohlédla, že návod komunistů, jak čelit domácímu i cizímu fašismu, jak se bránit zradě tak jak jej slyšela z úst představitele strany, dnes presidenta republiky Klementa Gottwalda byl jedině správný a s to zachrániti stát před porobou a mnichovskou katastrofou. Tyto zkušenosti přispěly také našemu lidu v boji proti cizím vetřelcům. Velká většina poznala, že zákon, který měl chránit republiku, tuto funkci nesplnil a ani vlastně splnit nemohl, poněvadž v něm šlo v podstatě o ochranu zájmů statkářů, průmyslníků, bankéřů a pod. A jestliže tyto skutečnosti dnes znovu opakujeme a zdůrazňujeme, pak jedině proto, že někteří se domnívají neznajíce pravou podstatu věci že snad v tom předmnichovském státě to přece jenom nebylo tak zlé. Ano, nebylo to zlé pro ty, kteří tehdy vládli, nebylo to zlé pro menšinu vykořisťovatelů, která užívala všech prostředků, aby se udržela u moci. Ale pracující lid podle pravdy trpěl a živořil. Zmínka o praxi, tak jak jsem ji uvedl, je jenom nepatrným vylíčením toho, jak se tehdy vládlo a co předmnichovské Československo vlastně znamenalo.

Každý, kdo ještě zapochyboval, měl by se nyní zamysliti nad snesenými dokumenty a čerpati z těchto zkušeností a událostí, které se dnes sbíhají v kapitalistických státech na západě, poučení. Ale vedle toho je třeba říci pravdu o tom, jaké bylo Československo před Mnichovem, těm, kteří je vlastním životem a zkušenostmi nepoznali. Je třeba říci především naší mládeži o tom, jak to bylo vlastně s demokracií, s t. zv. svobodou občana, s životní úrovní pracujícího lidu v tom státě, který reakce staví našim mladým lidem před tvář a za vzor. Je třeba jim ukázat především na to, že jenom díky SSSR a hrdinnému boji dělnické třídy, vedené komunistickou stranou, byla vybojována svoboda, že hlavní zásady našeho života tak, jak jsou obsaženy v košickém programu, jsou uskutečňováním hlavních zásad programu komunistické strany, která od jeho vyhlášení usiluje o jeho naplnění. A jen díky tomu vypadá dnes život mládeže jinak než v předmnichovském Československu. A jestliže dnes má pracující mládež životní podmínky nesrovnatelně lepší než před Mnichovem, pak nelze přijímati tyto změny jako samozřejmost, nýbrž jako výsledek velkého a tvrdého boje, který vedli naši otcové a dědové za osvobození pracujícího člověka.