To je většina. Tím Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové.

Tím je vyřízen 6. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání sedmého odstavce pořadu, jímž je

7. Zpráva výboru kulturního o vládním návrhu zákona (tisk 42), jímž se mění předpisy o státní péči osvětové a o veřejných knihovnách obecních (tisk 68).

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se jednání o této předloze sloučilo s jednáním o předlohách, které jsou jako odstavce 8 a 9 denního pořadu, to jest

8. Zpráva výborů kulturního a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 50) o státním divadle v Brně (tisk 81), a

9. Zpráva výborů kulturního a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 51) o státním divadle v Ostravě (tisk 82).

Důvodem pro navrhované sloučení je, že jde o osnovy kulturní.

Jsou nějaké námitky proti návrhu na sloučení těchto odstavců? (Námitky nebyly.)

Není jich. Projednávání bude tedy podle návrhu sloučeno.

Zpravodaji jsou:

k odst. 7 za výbor kulturní posl. dr Julius Dolanský;

k odst. 8 za výbor kulturní posl. Holečková, za výbor rozpočtový posl. Tymeš;

k odst. 9 za výbor kulturní posl. Holečková, za výbor rozpočtový posl. Tymeš.

Udělují slovo zpravodaji k odst. 7 za výbor kulturní, posl. dr Juliu Dolanskému.

Zpravodaj posl. dr Julius Dolanský: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Vládní návrh zákona, jímž se mění předpisy o státní péči osvětové a o veřejných knihovnách obecních, vychází z dosavadních zkušeností v oboru státní péče osvětové. Usiluje o to, aby všecka kulturní a státně politická výchova se děla s jednotného hlediska.

Pro naši lidovou výchovu platila doposud dvě základní ustanovení. Předně dekret presidenta republiky ze dne 26. října 1945, č. 130, a za druhé zákon ze dne 22. července 1919, č. 430, o veřejných knihovnách obecních. Co se rozumí státní péčí osvětovou, to podrobněji objasňoval a definoval § 1 citovaného dekretu presidenta republiky ze dne 26. října 1945. Státní péče osvětová se tu dělila na dva úseky: a) na kulturní výchovu lidu a b) na státně politickou výchovu lidu. Vedle tohoto dělení co do obsahu zaváděl citovaný paragraf dělení státní péče osvětové také podle rozsahu. V prvním odstavci citovaného paragrafu se mluvilo o soustavné kulturní a státně-politické výchově lidu; druhý odstavec připomínal státně-politickou výchovu časové povahy.

Podle prvého odstavce §u 1 uvedeného dekretu byla svěřena ústřední správa soustavné státní péče osvětové, jakož i vrchní dozor na veškerou osvětovou a státně-politickou výchovu lidu ministru školství a osvěty, na Slovensku pověřenci pro školství a osvětu. Státně-politická výchova časové povahy příslušela podle druhého odstavce §u 1 ministerstvu informací. Jak patrno, dostala se tak citovaným dekretem presidenta republiky státní péče osvětová pod správu dvou ministerstev: ministerstva školství a osvěty a ministerstva informací. Kompetenční příslušnost obou ministerstev byla přitom vymezena rozdílem mezi soustavnou kulturní a státně-politickou výchovou lidu a mezi státně-politickou výchovou časové povahy. Je zřejmo, že toto kriterium bylo a priori ve svém základu nesprávné a nedomyšlené. Je vůbec nějaký rozdíl mezi soustavnou výchovou a výchovou časové povahy? Pro každého dobrého vychovatele se rozumí samo sebou, že jakákoli výchova je a může být jenom jediná a jednotná. Už největší vychovatel našeho národa, učitel národů Jan Amos Komenský věděl a učil, že každá výchova musí postupovat podle jednotného plánu, protože "na dobrem pořádku všecko záleží".

Program soustavné výchovy nemůže být nijak rušen nebo pozměňován výchovou časové povahy. Naopak všecko, co probíhá v čase-a to je celý život člověka a lidské společnosti-patří nerozlučně a neoddělitelně do zájmového okruhu soustavné výchovy. Není rozdílu mezí zjevy časové povahy a mezi t. zv. nadčasovostí. Žijeme jen v čase a každým činem t. zv. všedního života tvoříme historii a uskutečňujeme věčnost. Dvojnásob to platí pro dění politické a pro státně-politickou výchovu. Nelze vytyčovat programy pro soustavnou výchovu bez zřetele k časovým zjevům. Každý zjev časové povahy musí naopak doplňovat, posilovat a prohlubovat celkový plán jednotné, promyšlené a soustavné výchovy. Nemohou proto řídit ani státní péči osvětovou a zejména státně-politickou výchovu lidu nezávisle na sobě dva různí činitelé a dva různé státní orgány.

Nevzpomínejme ani na nedávnou dobu před únorem tohoto roku, kdy jednotlivé politické strany Národní fronty šly proti sobě a kdy obě ministerstva, jímž dekret presidenta republiky svěřil výchovu lidu, to jest ministerstvo školství a osvěty a ministerstvo informací, byla spravována představiteli různých politických stran. Pro organisací státně-politické výchovy lidu z toho vznikal jenom zmatek.

Ale i když nepřihlížíme k rozdílným ideovým koncepcím, které jsou již bohdá pro jednotné pojetí státně-politické výchovy navždy zažehnány, přináší státní osvětová péče, rozdělená mezi dvě různá ministerstva, četné nevýhody. Důvodová zpráva navrženého zákona právem připomíná, že "nehledíc k četným kompetenčním sporům, vytvářela se tu nechtěně i dvojí administrační kolej v organisaci výchovy lidu".

Je proto docela oprávněný požadavek, aby se kulturní a státně-politická výchova lidu soustředila v jednom resortu a aby celá soustavná osvětová péče mohla být řízena s jednoho hlediska.

Vítáme co nejupřímněji, že už předem došlo jednáním obou příslušných ministerstev a obou pánů ministrů k dohodě, podle které se všecka agenda soustředí v ministerstvu informací. Není potřebí zdůrazňovat, že právě toto ministerstvo si získalo celou svou činností na poli lidové výchovy nesmírné zásluhy a že přes všecky útoky reakce věrně plnilo svůj úkol ideového strážce a hlasatele košického vládního programu. Důsledně vedlo český a slovenský lid k duchu lidové demokracie a socialistického budování státu.

My, povolaní zástupcové lidu, můžeme proto s důvěrou svěřit ministerstvu informací veškerou státní péčí lidově osvětovou, a to jak její složku kulturní, tak státně-politickou.

Ministerstvo informací spravovalo a spravuje doposud všecky hlavní prostředky lidové osvěty: film, rozhlas, tisk, stejně jako hudbu a divadlo, pokud jde o jejich rozšíření do lidových vrstev. Je proto jenom přirozené, že vládní návrh nového zákona žádá, aby na ministra a ministerstvo informací přešla také správa veřejných obecních knihoven.

Svobodná Československá republika zavedla už zákonem ze dne 22. července 1919, č. 430, povinné zřizování veřejných knihoven s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou a přikazovala, aby se úplně vybudované obecní knihovny skládaly z půjčoven knih, z čítáren časopisů a z příručních knihoven. Podle § 11 tohoto zákona příslušel dozor nad řádnou působností všech veřejných knihoven ministerstvu školství a národní osvěty.

Není pochyby, že lidové knihovnictví patří k nejdůležitějším prostředkům lidové výchovy. Česká a slovenská kniha, české a slovenské knihovny pomáhaly nejúčinněji obrozovat naše oba národy od počátku našeho národního obrození. Především také knihám a lidovým knihovnám, hlasatelkám našeho národního a společenského pokroku, děkujeme za svou nynější kulturní a civilisační vyspělost.

Jestliže nyní soustřeďujeme všecku státní osvětovou péči do jediného střediska, to jest do ministerstva informací, je rozumné a logické, aby také nejvyšší správa veřejných knihoven obecních přešla z působnosti ministra a ministerstva školství a osvěty nově na ministra a ministerstvo informací, jak žádá vládní návrh nového zákona.

Finanční úhradu nákladů, potřebných k plnění nových úkolů, má ministerstvo informací zabezpečenu v rámci úvěrů rozpočtu na rok 1948, jak uvádí důvodová zpráva.

Aby byl zjednán zákonný podklad pro provedené soustředění státní osvětové péče, doporučuje kulturní výbor Národního shromáždění po úmluvě s příslušnými činiteli ve vládním návrhu zákona jedinou změnu. V § 2 navrhovaného zákona budiž změněna první věta "Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení"-novým zněním: "Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1948".

Na své schůzi, konané dne 16. července t. r., schválil kulturní výbor jednomyslně vládní návrh tohoto zákona, pozměněného jenom v jeho časové účinnosti, a doporučuje slavnému Národnímu shromáždění, aby zákon přijalo. A přejeme naší nově organisované státní péči osvětové, aby se jí podařilo podle dávného hesla Havlíčkova dokončit a uskutečnit u všech Čechů a Slováků "revoluci hlav a srdcí" v duchu lidové demokracie a socialismu.

Osvětová péče, kulturní a státně-politická výchova lidu má v naší demokracii obrovské poslání. Má probudit spící a liknavce, osvítit zatemnělé, získat nerozhodné, přesvědčit pochybovače, abychom všichni a jednotně kráčeli k společnému štěstí a blahobytu. Už Fr. Lad. Rieger vyslovil zásadu: "Osvětou k svobodě." Kéž vytvoří naše státní péče osvětová z každého občana a občanky Československé republiky uvědomělého a vzdělaného obránce svobody lidu, lidové demokracie a šťastného Československa! (Potlesk.)

Místopředseda V. David: Dávám slovo zpravodajce k odst. 8 a 9 za výbor kulturní, pí posl. Holečkové.

Zpravodajka posl. Holečková: Slavná sněmovno!

Kulturní výbor ve své schůzi dne 16. července 1948 projednal osnovu zákona o státním divadle v Ostravě a doporučuje ji slavnému Národnímu shromáždění k přijetí.

Je přímo symbolické, že postátnění ostravského divadla spadá do doby, kdy bude divadlo slavit 30. výročí svého trvání. Ostravské divadlo bylo založeno jako obrana proti německé rozpínavosti, která se v kulturním ostravském životě zvlášť pociťovala. Již řadu let před první světovou válkou stálo v Ostravě bohatě dotované německé divadlo, které provozovalo činohru, operu, operetu i balet a které kolem sebe soustřeďovalo za dob Rakouska i četné umělce českého původu. Národní poslání ostravského divadla bylo všemi živě pociťováno, což se projevilo i v názvu Národní divadlo moravskoslezské. Je nesporné, že ostravské divadlo znamenalo po stránce národní pro české obyvatelstvo kraje velmi mnoho.

Přes tyto veliké klady nelze říci o ostravském divadle, že by bylo za kapitalistické republiky plnilo náležitě svou sociální funkci a své poslání. Toto divadlo bylo vlastně majetkem vládnoucí ostravské buržoasie, která se skládala z horních a hutních ředitelů a inženýrů, bohatých velkoobchodníků, několika velkostatkářů a ředitelů bank a pojišťoven. Ti do divadla chodili a vedení divadla silně ovlivňovali. To se ovšem odráželo také na divadelním repertoáru. Na jedné straně se hrála exklusivní představení o značné reprodukční úrovni, na druhé straně se ostatnímu lidu podávaly kulturní odpadky ve formě nejstupidnějších operet. A tak se stávalo, že na téže scéně se v pondělí hrál Wagnerův Tannhäuser a v úterý "Na tý louce zelený". Otevřenou zásadou provozovatele divadla bylo, že pro lid je dobrá jenom opereta a že opereta musí vydržovat celé divadlo. Je jenom příznačné, že tento nízký kapitalistický způsob myšlení o divadle nijak nestačil, aby kryl divadelní schodky, a tak se divadlo dostávalo do neustálých hospodářských krisí, a byly to nakonec vždycky dělnické peníze, jimiž se schodky uhrazovaly. Přes tyto nepříznivé okolnosti divadlo umělecky rostlo, zejména v opeře a činohře, a když pak byli angažováni pokrokoví režiséři, jako Jan Škoda, Ant. Kurš a jiní, stalo se šiřitelem pokrokových socialistických myšlenek. Je ovšem nutno říci, že tito režiséři museli svádět neustálé zápasy s ředitelstvím divadla i s provozovacím výborem. V období činnosti Škody a Kurše stalo se divadlo střediskem levé inteligence celého kraje. Toto období ovšem skončilo tím, že oba byli nakonec z divadla vyhnáni.

Doba nacistické okupace představuje bolestnou kapitolu ostravského divadla. V té době bylo vyhnáno ze své budovy, kde se pak hrálo německy, a muselo se spokojit s jinými velmi nevhodnými místnostmi. Budova divadla byla poškozena náletem a i jinak utrpělo divadlo po všech stránkách. Kostýmový fundus byl Němci rozkraden, dekorace zničeny. Celkové škody pouze na kostýmním fundu činí více než 6 mil. Kčs. Za těchto okolností se nemohlo české divadlo vrátit do původní budovy; bylo nejdříve nutno provésti na ní rozsáhlé opravy a adaptace. V r. 1945-1946 byla budova opravena nákladem 18 mil. Kčs. Opravy provedlo město Ostrava, které tím, že to byla jedna z prvních městských investic vůbec, dokázalo, jak se lidová demokracie stará o kulturní potřeby.

Hned na začátku se ukázalo, že Ostrava v novém státě má i nové divadelní obecenstvo a že se nemůže spokojit s jednou divadelní budovou. Proto se hraje ve dvou divadelních budovách a kromě toho existuje Divadlo mladých, t. j. divadlo pro mládež, které má také svou vlastní budovu. Můžeme s hrdostí říci, že nám divadelního obecenstva stále přibývá, že nám ho přibývá především z řad horníků a hutníků. Jestliže v r. 1945 mělo divadlo 69.000 návštěvníků v předplatitelích, v r. 1946 bylo jich již 150.000 a v další sezoně vzrostl tento počet na 216.000. Tak si ostravské divadlo stačilo uhradit svá vydání ze 42% z vlastních příjmů. Poskytnuté subvence nebyly tedy poskytovány na prázdná sedadla, protože průměrné návštěvy se pohybují kolem 80%.

Za nové republiky vidíme také v divadle nového návštěvníka. Jestliže dřívější režim žádal od dělníka pouze práci a jeho kulturní život a potřeby mu byly lhostejné, lidově demokratický režim předkládá kulturní hodnoty především těm, kteří tvoří bohatství této země. Dnes vidíme v divadle návštěvníky, kteří dříve nikdy do divadla nechodili, protože si takový luxus nemohli dovolit. Máme samostatná hornická představení, máme pravidelná představení pro Vítkovické železárny, předplatitelské čtvrtky pro ROH, do ostravského divadla pravidelně jezdí autobusové a vlakové výpravy dělníků z třikráte již vyznamenané Karlovy huti, Báňské a hutní a jiných mimoostravských závodů. Podle dosavadních záznamů pro příští sezonu zájem o divadlo mezi širokými pracujícími vrstvami stále stoupá. Je zajímavý a překvapující fakt, že ku příkladu u hornického obecenstva je nejoblíbenějším jevištním útvarem opera.

Svým významem i uměleckou úrovní přerostlo ostravské divadlo hranice samého města a dnes představuje kulturně-politické středisko celého kraje. Zvláštního významu nabylo také tím, že působí v přímém sousedství bratrského Polska. Již tím tvoří přirozený kulturní most mezi Polskem a Československem. V Ostravě si to velmi dobře uvědomujeme a zdejší divadlo bylo první v republice, které podniklo první umělecký výměnný zájezd do Polska. Tehdy hráli Ostravští v Bytomi a v Katovicích Prodanou nevěstu se sensačním úspěchem a bytomská opera hrála v Ostravě polskou národní operu Halka. Obě představení se stala politickou manifestací československo-polského přátelství, tehdy ještě první svého druhu. Toto slovanské poslání sleduje ostravské divadlo důsledně dál a v dalších sezonách hodlá navázat podobně umělecké styky i se slovenským divadlem v Turč. Sv. Martině. V tom smyslu je připraven program pro novou sezonu. Bude to míti velký význam zvláště pro tisíce slovenských dělníků, pracujících ve Vítkovických železárnách a jiných ostravských závodech. V budoucí své práci vytklo si ostravské divadlo jako svůj přední úkol státi se umělecko-politickým výchovným ústavem pro pracující lid ostravského kraje. K tomu bude uzpůsoben repertoár i režijní inscenace.

Ze všech těchto důvodů je zřejmo, slavná sněmovno, že postátnění ostravského divadla je akt spravedlnosti, ale také akt politické nutností. Ostravsko je průmyslovým srdcem republiky. Je to kraj, v němž se plní téměř polovina dvouletého plánu, a také v pětiletce jsou mu uloženy veliké a odpovědné úkoly. Ostravský pracující lid si proto plně zaslouží, aby pro něj a především pro něj byly vytvořeny nejlepší podmínky pro plný a bohatý kulturní život.

Velmi mnoho z uvedené argumentace o ostravském divadle platí v podstatě i o divadle brněnském. Brněnské divadlo bylo nadto po desítky let representační scénou země Moravské. Hlavní zemské město, sídlo vysokých škol, sídlo hudební a dramatické konservatoře, sídlo významných vědeckých a kulturních institucí mělo již dávno míti státní divadlo. Brněnské divadlo vždy soupeřilo s předními scénami pražskými a splatíme tím jen starý dluh, když se dnes rozhodneme pro jeho postátnění.