Chceme-li tedy reformovat vysoké školy tak, aby nejen pouze sloužily potřebám dnešní lidové demokratické společnosti, ale aby se staly vůdčím činitelem národa v jeho pokrokových snahách-jako tomu bylo na př. ve slavných dobách husitských-pak musíme být odhodláni k zásadním a hlubokým zásahům a nesmíme šetřit škodlivé a falešné tradice.

V technickém životě je to samozřejmé a stejně rozumně musíme postupovat i v případě vysokých škol, zachovávajíce ovšem tu jejich tradici, na niž můžeme býti hrdi a v jejímž smyslu můžeme budovat novou, lépe vyhovující formu a náplň vysokých škol.

Nutné změny funkce vysokých škol musejí se však díti rozvážně a plánovitě. Vysoké školy mají vyučiti a vychovati nejvyšší odborníky pro všechny sektory našeho kulturního a hospodářského života. Musíme tedy vycházet při reformě studia na jednotlivých fakultách a vysokých školách především z toho, jaké odborníky nás lidově demokratický řád potřebuje a bude potřebovat ve svém vývoji k socialistickému řádu. Tím je stanoven úkol jednotlivého vysokoškolského studia kteréhokoli oboru. Pak je možno teprve úspěšně přikročiti ke stanovení vhodného obsahu jednotlivých studií. Tato cesta povede někde třeba i k rozumné přestavbě struktury vysokých škol, ale vyhneme se na ní také nebezpečí, že bychom reformovali hlavně proto, aby se jen reformovalo, bez jasného cíle. Toto nebezpečí se již v praxi ukázalo při některých současných reformních pracích, na př. pokud jde o právnické studium.

Obsahem studia pak se nemůže rozumět jenom výčet názvů přednášek a příslušný počet hodin jim vyměřených. Takových reforem jsme už měli celou řadu, ale nesplnily svou úlohu, protože každý vysokoškolský učitel naplnil takové schéma ve svém předmětu podle svého vlastního uvážení, následkem čehož se mnohé části studia třeba několikrát opakovaly a některé potřebné části zase vůbec scházely. A připomeňme jakoby jen pod čarou, že některé vysoké školy dokonce nemají dodnes ani takové nedokonalé schema studia. Také to je jeden z důsledků špatně pochopené nebo zneužité svobody učení.

Je tedy třeba i pro vysokoškolské studium přikročiti k stanovení podrobnějších studijních plánů, aby studium každého oboru tvořilo racionálně skloubený celek. Nebojme se, že tím utrpí svoboda učení nebo důstojnost vysokých škol, jak se proti tomu v nepochopení věci někdy argumentuje. Jednak naprosto není nedůstojné konat svou práci rozumně a koordinovaně s ostatními spolupracovníky, a jednak budou míti i nadále vysokoškolští učitelé možnost a dokonce povinnost, aby vedle látky stanovené plánem prohlubovali znalost svého oboru u těch posluchačů, kteří se k tomu svobodně přihlásí. Při dnešním individuálním stanovení obsahu studia však dochází ke zjevu u vysokoškolských odborníků celkem přirozenému, že přetěžují posluchače přílišným rozsahem učebné látky i z takových úseků svého oboru, které nejsou nutné ke splnění úkolů studia. Vede to pak ke studiu povrchnímu, více paměťovému, než aby se cvičilo prakticky a hlubokou theorií podložené zvládnutí úkolů, před které bude absolvent v životě postaven.

Tím přicházím k další velmi důležité stránce reformy vysokoškolského studia, totiž k reformě vyučovacích method. Nelze přece nadále pokládat za účelné, že se na našich vysokých školách sice mnoho přednáší, ale málo skutečně vyučuje. Z větší části se posluchačům přednášením učebná látka dává jaksi jen na vědomí a ukládá se jim, aby se jí bez pedagogického vedení a kontroly sami naučili. Pro učitele je to sice pohodlné, ale výsledky odpovídají methodě. Také tato nesprávná methoda a ne jen častá přemíra látky, nebo, jak se neustále říká, neschopnost posluchačů je příčinou, proč naše vysoké školy mají tak špatnou účinnost čili vysokou studijní úmrtnost, že totiž poměrně malé procento s úspěchem vystuduje a že vystuduje včas, v době pro studium úředně vyměřené.

Další vadou je, že vyučování na našich vysokých školách se namnoze děje v přednáškách masově, ve velkých počtech posluchačů, čímž je ztížen, ba znemožněn užší styk učitele s jednotlivými posluchači a přitom se současně trpí t. zv. studium v nepřítomnosti, že totiž posluchač podle své úvahy chodí nebo spíše nechodí na přednášky. Často se pak stává, že učitel přijde se svým žákem poprvé do bližšího styku až při zkoušce, a někdy dokonce obráceně se stane, že posluchač vidí svého učitele u zkoušky vůbec poprvé. (Předsednictví převzal místopředseda V. David.)

Nechci zacházeti do dalších podrobností, ale z toho, co jsem řekl, je, myslím, dostatečně zřejmo, že tady je náprava nejnaléhavější a že již v příštím školním roce musíme docíliti, aby vyučování na našich vysokých školách se začalo měnit a abychom se co nejrychleji aspoň vyrovnali v tomto směru většině vysokých škol v celém světě, na západě i na východě. Sebekriticky je totiž nutno konstatovat, že jsme jeden z mála vysoce kulturních států, v němž vysoké školy po stránce vyučovací tak špatně fungují. Můžeme takřka říci, odpusťte mi to, že vycházejí-li z našich vysokých škol také i vynikající odborníci, je to důkaz vysoké všeobecné inteligence našeho národa, která dovede zdolat i nemožný výchovný systém.

Po tomto vzletném kritickém přehledu je však nutno si uvědomit, že to vše nelze najednou změnit mávnutím kouzelného proutku nebo novými předpisy. Budeme muset poměrně dlouho pracovat, než dojdeme cíle, a budeme muset překonat četné objektivní a subjektivní překážky a musíme je zdolávat zase plánovitě, spíše v jakési vysokoškolské pětiletce.

Pokusím se aspoň heslovitě ukázat dva uvedené úkoly a zásady této pětiletky.

Prvním úkolem je vypracování základních studijních plánů pro všechny obory povolání. Na tom se již pracuje v součinnosti pokrokových učitelů, studentů i praktiků, takže na podzim budou studenti, kteří vstoupí do prvního ročníku našich fakult, studovat již podle zlepšeného studijního plánu.

Dalším úkolem je vypracování přechodných studijních plánů, které by na těch oborech, na nichž je studium nejvíce vzdáleno současným potřebám, podchytily i studenty ve vyšších ročnících. Jako příklad uvádím vysokou školu obchodní, jejíž zásadně nové zaměření je již vyjádřeno zatím i neoficiální změnou názvu na vysokou školu hospodářských věd. Na všech oborech bude zavedeno vyučování společenských věd na podporu výchovy také politicky uvědomělých pracovníků. I tento úkol může být z valné části zvládnut do začátku nového školního roku.

Třetím takovým úkolem je zavedení nových studijních a zkušebních řádů-místo těch stoletých stařečků-které umožní, aby se z vysokých škol staly skutečné školy ve smyslu pedagogickém. Nesmíme však čekat, až budeme mít dokonalejší předpisy. Již na podzim lze částečně zavésti v praxi některé jejich zásady. Je to na př. rozdělení posluchačů do menších skupin, v jejichž čelo bude postaven relativně nejlepší student, aby organisoval jejich práci za pomoci asistentů a profesorů. Tím bude umožněno i plánovité vedení a častější kontrola práce studentů během semestrů. Docílíme tak, aby posluchači mohli býti připraveni ke zkouškám hned po skončení příslušného oddílu studia. Odstraní to skutečně nesmyslný zjev, že posluchači studují doma něco zcela jiného, než současně poslouchají na škole, poněvadž se pravidelně zpožďují ve zkouškách.

Čtvrtým velmi důležitým bodem je zavedení povinné praxe v průmyslu, v zemědělství a jiných oborech praktického života podle odbornosti a potřeby jednotlivých studií a po příp. i povinné praxe před vstupem na vysokou školu. Tím se studenti vedle odborného zisku také seznámí s prostředím svého budoucího povolání a poznají prakticky i manuální prácí ve svém oboru, aby se již za studia sblížili se všemi svými budoucími spolupracovníky.

Konečně pátý takový konkrétní úkol je doplnění scházejících vysokoškolských učebnic, odpovídajících studijním plánům.

Tolik zatím o úkolech reformy vysokých škol v užším smyslu, ale reformy skoro nejdůležitější. Na ni navazuje pak přirozeně nutnost organisačních změn, které podle vládního programu mají dojíti výrazu v základním zákonu vysokoškolském.

Mnoho se přitom diskutuje o tak zvané autonomii vysokých škol a říká se, že je ohrožena. Není tomu tak; vždyť je přirozené, že vysoké školy-jako každá odborná instituce-musí býti řízeny ve své činnosti příslušnými odborníky. V tom je také vlastní smysl autonomie vysokých škol. Je však nutno jasně vymeziti tuto autonomii, neboť i vysoké školy musí svou funkcí zapadati do organismu státního života a plniti společně úkoly. Současně je třeba vymeziti i zodpovědnost za toto plnění úkolů tak, aby často neurčitá kolektivní odpovědnost byla změněna více v osobní odpovědnost vedoucích osob. Pak je možné a také účelné naopak zvýšit pravomoc těchto osob a vlastně zvýšit autonomii, ovšem autonomii odpovědnou.

Autonomie jednotlivých vysokých škol má býti dále též přirozeně vzájemně koordinována. Tuto koordinační činnost mohou zase nejlépe provádět vysokoškolští pracovníci sami, čili autonomně. Prakticky to znamená, že je třeba vytvořiti nový centrální orgán, jakousi radu vysokých škol, která by po stránce odborné řídila politiku vysokých škol vedle centrálního úřadu, kterému přísluší administrativní řízení, a ve spoluprácí s ním. Současně je třeba novou organisaci docíliti lepší dělby práce mezi vysokoškolskými učiteli všech stupňů a jejich ostatními spolupracovníky.

Tyto zásadní otázky musí býti vyřešeny v novém zákonu, který také postaví všechny naše vysoké školy na stejnou právní basi a odstraní tak dnešní chaos předpisů, který zbytečně ztěžuje administrativu.

Leč nakonec je vždy nejdůležitějším elementem ne předpis, ale člověk. Člověk, který pracuje s uvědoměním a přesvědčením, že koná dobrou práci a že je za svou práci odměňován spravedlivým podílem na národním důchodu, k jehož vytváření přispívá třeba nepřímo svou prací. Z toho plyne, že nadiktované papírové reformy jsou neúčinné a že k nim nesmíme a nebudeme sahat zvláště na vysokých školách. Jsme však přesvědčeni, že zásady a úkoly, jak jsem je, třeba neúplně, nastínil, se setkají s porozuměním vysokoškolských učitelů i studentů a že se nám společně podaří je skutečně realisovat a přemoci postupně i objektivní překážky Je to na př. nedostatek vědeckého dorostu, zaviněný hlavně zavřením vysokých škol za okupace, a nedostatečné jejich věcné vybavení. Na plánovité výchově vědeckého dorostu a na vybavení vysokých škol nesmíme nerozumně šetřit, abychom na to nakonec mnohokrát víc nedoplatili.

S tím již souvisí řada dalších problémů, jako je reforma druhé funkce vysokých škol, totiž jejich vědecké činnosti a jejich zapojení do organismu ostatní vědecké tvorby mimoškolní a s ní společně do spolupráce na našem hospodářském a kulturním plánu rozvoje našeho života. Nechci však dnes zdržovati projednávání dalších naléhavých osnov zákonů podrobnějším rozborem těchto i dalších otázek, jako je třeba otázka zřizování nových vysokých škol, v čemž právě musím postupovat značně opatrně vzhledem k právě zmíněným nedostatkům a obtížím dosavadních vysokých škol.

Konečně se vracím zase k oběma předloženým osnovám zákona. Znamenají sice vlastně také zřízení a rozšíření vysokých škol-to je právě ten bod, kde jsem řekl, že je třeba opatrnosti-ale jsou plně odůvodněny skutečně naléhavou potřebou a podloženy tak, že mohou být úspěšně uskutečněny.

Poslanecký klub komunistické strany Československa bude proto hlasovat pro jejich schválení. (Potlesk.)

Místopředseda V. David: Dalším řečníkem je p. posl. Polák. Dávám mu slovo.

Posl. Polák: Slávne Národné shromaždenie!

Od toho času, čo prenikla do slovenskej verejnosti zpráva o vážnom úmysle vlády predložiť Národnému shromaždeniu návrh zákona o zriadení pobočky lekárskej fakulty bratislavskej univerzity v Košiciach, prežívame na Slovensku pocity podobné oným, ktoré predchádzaly inštituovaniu a zriadeniu našej "Almae matris Comenianae" v Bratislave, zanedlho po víťaznom skončení prvej svetovej vojny po zrode Československej republiky.

Vtedy sa Slovensko opravdove tešilo tomu, že i na pôde Slovenska a pre jeho potreby vzbĺkne oheň výdatnejšieho a mocnejšieho kultúrneho ohniska. Slovenskej univerzity, na dôkaz vyššej, dospelejšej fázy kultúrneho vývinu, ktorú vtedy slovenský národ vo svojich širokých ľudových vrstvách nastúpil.

Toto očakávanie Slovákov sa vtedy splnilo-vďaka bratskej pomoci viacerých oduševnených a zápalistých vedcov českých, ktorých mená sa navždy zapísaly do histórie budovania našej prvej slovenskej univerzity.

Dnešná situácia je skoro analogická. Slovensko aj dnes sa úprimne teší tejto správnej starostlivosti vlády, i keď nejde o zriadenie novej, kompletnej univerzity, ale iba o jej pobočky v rozsahu jednej fakulty, lebo je nám jasné, že otázka navrhovanej druhej lekárskej fakulty v Košiciach nebola nastolená z prestížnych dôvodov nejakej teoretickej sústavy školských zriadení, ale že si ju vynútila skutočná potreba-na zreteľný dôkaz vyššej, dospelejšej fázy sociálneho vývinu, ktorá sme vo svojich najširších ľudových vrstvách nedávno skutočne nastúpili.

A ako sa vtedy efektívnym zriadením univerzity v Bratislave vyšlo bezodkladne a s ochotou v ústrety potrebám slovenským, i dnes sa stretávame s plným pochopením, čoho najvýraznejším dôkazom je, že návrh na nový zákon predkladá priamo vláda, ktorá jeho súrnosť a potrebu náležite odôvodňuje vo svojej dôvodovej zpráve.

Osnova zákona so svojimi dvoma paragrafmi vyznieva veľmi stručne. Svojím rozsahom patrí k zriedkavým typom najkratších zákonov, a preto s hľadiska legislatívnej techniky nekladie nároky na zákonodarný sbor.-Jednako samotný fakt, že dotyčnú matériu treba upraviť zákonom, dáva správne tušiť veľavýznamnosť jeho ustanovení, ktorých praktické vykonanie bude znamenať nesporne zaťažkávaciu skúšku s personálnej i vecnej stránky, ako aj čo do organizačnej techniky.-Týchto ťažkostí je si plne vedomá aj vláda, ktorá v III. časti svojej dôvodovej zprávy nepočíta s okamžitým otvorením všetkých študijných ročníkov, ale zreteľne vraví o budovateľskom programe fakulty, ktorý iba postupne bude možné zvládnuť.

V dôvodovej zpráve vyzdvihuje sa predovšetkým verejno-zdravotná potreba zriadenia druhej lekárskej fakulty na Slovensku. Katastrofálne nízky počet lekárov v celoslovenskej relácii-jeden na takmer 3.000 obyvateľov-je akiste hrozivým mementom a možno bez ťažkostí usúdiť, že nijako nemôže vystačiť pre správny výkon zdravotnej politiky štátu na Slovensku.

Uspokojiť sa s terajším počtom lekárov znamenalo by sotrvanie v terajších zdravotných pomeroch, na terajšej zdravotnej úrovní obyvateľstva.

Nebolo by možné ani len zďaleka pomýšľať na plnenie úloh, vyjadrených v zdravotnej časti budovateľského programu našej vlády, ktorý sme svojho času s takým nadšením prijali na tomto mieste, a ktoré postupne s nevídanou rýchlosťou dostávajú konkrétny výzor vo výsledkoch zákonodarných prác Národného shromaždenia.

Ak z ich bohatého priehrštia spomenieme aspoň zákon č. 49/1947 Sb., upravujúci preventívnu poradnícku zdravotnú starostlivosť v rámci organizácie Ústavov národného zdravia, zákon č. 60/1948 Sb. o potlačovaní prenosných chorôb na ľudí, protituberkulózny zákon č. 61/1948 Sb., zákon č. 81/1948 Sb. o výkone lekárskej praxe, zákon č. 99/1948 Sb. o národnom poistení a všetky ostatné normy, ktoré už vyplnily alebo v krátkom čase-po skončení legislatívnych pokračovaní-vyplnia medzery v zdravotníckom zákonodarstve, musí nám byť bez diskusie jasné, že popri pracovnom pláne musíme s rovnakou starostlivosťou sostaviť aj plán pracovných síl a pre jeho dodržanie vytvoriť bezpodmienečne všetky podmienky.

Z dôvodovej zprávy návrhu zákona je zrejmé, že jediná lekárska fakulta v Bratislave, i keď je maximálne preplnená, so svojím ročným priemerným počtom 68 promovaných, dnes už nevystačí pre zdravotné potreby Slovenska.

Pre zriadenie novej lekárskej fakulty v Košiciach hovorí aj dôležitý moment pedagogický. Neúmerne preťažená fakulta v Bratislave,-o čom vydáva jasné svedectvo aj dôvodová zpráva-má sa novou fakultou odbremeniť a rozdelením poslucháčstva medzi obe fakulty podľa ich kapacity má sa na nich umožniť prehĺbenie výchovy lekárskeho dorastu a jeho častejší osobný styk s členmi učiteľského sboru podľa zásad praktického školenia.

Oprávnene sa vyzdvihuje aj moment psychologický. Lekársky dorast, pochádzajúci z východného Slovenska, štúdiom na univerzite v Bratislave alebo v ešte západnejších častiach republiky odvyká si od svojho pôvodného životného prostredia a nerád sa vracia doňho po štúdiách. Táto okolnosť je jednou z hlavných príčin katastrofálneho nedostatku lekárov na východnom Slovensku, kde práve sú vo zvýšenej miere potrební.

Nápravu možno očakávať od novej fakulty v Košiciach; z jej absolventov bude sa usadzovať po istom časovom odstupe určite dosť lekárov v kraji svojich štúdií, na východnom Slovensku, í bez prinucovacích opatrení.

Väčšmi však treba hodnotiť politicko-kultúrny význam nášho zákona preto, že nová fakulta dostáva sa do metropole východného Slovenska, ktorého kultúrna a v širšom smysle sociálna rozdielnosť voč západnému Slovensku nebola vždy a za každých okolností dosť starostlivo vyrovnávaná ani v hlbokom mieri minulosti a ktoré bolo za druhej svetovej vojny tak kruto navštívené.