Prosím slavnou sněmovnu, aby tento předložený zákon schválila, a slibuji, že se vynasnažíme, abychom ho uvedli stoprocentně v život. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: K této věci jsou dále přihlášeni řečníci: pp. posl. Mátl, dr Bláha a Daxner. Prosím prvého přihlášeného řečníka, p. posl. Mátla, aby se ujal slova.

Posl. Mátl: Paní místopředsedkyně, paní a pánové!

Jedním z důležitých, věcně odůvodněných a oprávněných požadavků sjezdu závodních rad a odborových skupin ROH bylo také zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a organisace státní ústavní léčebné péče.

Osnova tohoto zákona stejně jako mnoho jiných přesto, že šlo o iniciativní návrh Národní fronty, se vlivem nepříznivých poměrů před únorem zdržovala a zestátnění těchto ústavů se bezdůvodně oddalovalo a neprovádělo. Osnova zůstala na papíře. Teprve únorové události zapůsobily příznivě i v tomto směru, neboť jimi byly odstraněny politické přehrady a mnohdy i umělé osobní překážky jednotlivců, kteří odmítali socialisaci a tudíž každé znárodnění.

Osnova tak neobyčejně důležitá se proto po předchozím projednání ve výborech dostává teprve dnes na pořad jednání Národního shromáždění, čímž se naplňuje serie požadavků pracujících. Její uskutečnění je očekáváno s nedočkavostí nejen širokou veřejností, nýbrž i zaměstnanci léčebných a ošetřovacích ústavů, kterých se tyto zásadní změny v budoucí organisaci našeho zdravotnictví budou dotýkat také v jejich zaměstnaneckém poměru.

Přijetím této zákonné osnovy bude možno účelně a věcně plánovat a budovat i zdravotní a sociální péči pro všechny občany naší lidově demokratické republiky. Péče o občana, zejména pracujícího člověka jako důležitého národohospodářského činitele, se dostává v našem novém společenském socialisujícím řádu do popředí i na úseku zdravotní péče na úroveň, které lze dosáhnout jen ve státě, který vyloučil z politického i hospodářského rozhodování kapitalistické jedince. S tohoto hlediska vychází již také naše lidově demokratická ústava 9. května, která nejenom zaručuje každému občanu právo na práci, ale do níž byla zároveň pojata nejvýš ušlechtilá a zásadní myšlenka, že každý občan tohoto státu má právo také na ochranu zdraví.

Největším nedostatkem, který zabraňoval plnění úkolů na široké základně v našem ústavnictví a v naší zdravotní politice vůbec, byla okolnost, že nebylo dosud určité koncepce a programu, který by byl závazný pro všechny složky zdravotní péče. Pracovalo se podle místních, lokálních, mnohdy i podle osobních schopností nebo představ jednotlivců, avšak celkem bez plánu. Nebylo také autority, která by tuto činnost koordinovala, určovala nebo dokonce vedla. Při tom ovšem zůstal a i nadále se rozrůstal zoufalý stav nedostatku lůžek zpravidla v těch krajích a místech, kde nemocnost v důsledku nepříznivých sociálních poměrů vykazuje stoupající tendenci.

V socialisujícím státě, kterým je naše republika, nelze k tomuto stavu klidně přihlížet. Není možno přenechávat volný rozvoj iniciativě jedinců, spolků nebo společností v organisaci zdravotní a léčebné péče ústavní bez zřetele na celostátní zájmy, potřebu krajů a míst, ale nutno tu postupovati se zřetelem na rovnoměrné rozdělení sítě léčebných a ošetřovacích ústavů s úměrným a všestranně odborným vybavením. Je naopak třeba i ve zdravotní péči všestranného a cílevědomého plánování. Potřeba unifikace a plánování ve zdravotnickém ústavnictví byla v odborných kruzích pociťována velmi naléhavě již dříve a bylo nesčíslněkrát zdůrazňováno, že by se mohla uskutečnit jedině na základě zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů. Nová úprava, která bude provedena podle této osnovy, nyní všechny tyto předpoklady vytvoří, neboť se podle ní svěřuje léčebná péče v celém státě jedině dvěma nositelům, t. j. státní zdravotní správě a Národní pojišťovně, dvěma ústřednám, které mohou ve vzájemné spolupráci vytvořiti postupem doby zejména v naší první československé pětiletce i v tomto směru ideální stav.

Důsledky dlouholetého fysického i duševního strádání našeho lidu se v poslední době projevují ve značné míře a působí samozřejmě i na výkony zaměstnanců, zejména v oborech, které kladou na zaměstnance zvýšené požadavky v pracovní námaze. Této okolnosti byli si ovšem vědomi příslušní činitelé již při sestavování dvouletého budovatelského plánu a vycházeli ze skutečnosti, že jedním ze závažných předpokladů pro úspěšné splnění plánu je upevnění zdraví všeho obyvatelstva, které je nutno rovněž plánovat. Zdravotní péče je tudíž důležitou složkou ve velkém budovatelském úsilí, ale má-li býti prováděna se všemi ohledy socialistického názoru na člověka a jeho poslání v lidově demokratickém řádu, musí býti věnována náležitá pozornost kromě preventivní péče také léčebné péči ústavní, se kterou je v úzké souvislosti organisace řádné ošetřovatelské služby. S tohoto hlediska vychází také vládní prohlášení naší vlády, přednesené panem předsedou vlády dne 17. června 1948, ve kterém se praví, že je nutno úroveň zdravotní péče o všechno obyvatelstvo zvýšit tak, aby se přiblížila úrovní kulturně nejvyspělejších států.

Zestátněním léčebných a ošetřovacích ústavů velmi přispějeme k dosažení tohoto cíle, neboť se jím umožní také postupné rozšiřování a zdokonalování zdravotní péče na široké základně a ve všech úsecích. To bude umožněno zejména rovnoměrným rozdělením nemocniční sítě, účelnějším a lepším vybavením ústavů.

Znárodněním lázní se dále odstraní jednostranné liberalistické využívání přírodních zdrojů pro obohacování jednotlivců a společností. Československé lázně budou nyní sloužit především našim pracujícím pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům v rámci národního pojištění. § 12 osnovy zaručuje ve státních léčebných a ošetřovacích ústavech každému, jehož zdravotní stav toho vyžaduje, ústavní péči, při čemž povaha a rozsah této péče se nebude řídit majetností ošetřovaného jako dosud, nýbrž jeho skutečným zdravotním stavem. Ošetřované osoby nebudou také již rozděleny do tříd podle majetkových poměrů a nebude poskytována přednostní ústavní péče. Kromě toho ustanovením, že v souvislosti s poskytnutím ústavní péče nelze požadovat a ani přijímati jakoukoliv jinou úplatu než úřední poplatek, se odstraní nedostatky a nepříjemnosti vyplývající ze současné praxe, že ošetřovaným byla věnována větší nebo menší péče podle toho, kolik vzhledem k majetkovým poměrům byli schopni zaplatit ještě zvlášť na různých odměnách, příplatcích na léky, operace atd.

Navržený zákon má proto značně široký dosah, neboť budoucí oranisace státních léčebných a ošetřovacích ústavů bude odpovídat povšechným moderním představám o organisaci zdravotní péče. Bude jí dána možnost, aby používala všech ústavů a nemocnic jako účinného prostředku k hospodaření se zdravím lidu, se zdravím celého národa. S tohoto hlediska vítáme také rozčlenění nemocnic na dva typy, a to na nemocnice okresní a oblastní, které se ve své působnosti budou vzájemně doplňovat.

Pokud jde o úsporu pracovního času ve výrobě a hospodářství, je důležité, že osnova s ním počítá a vhodně začleňuje i závodní nemocnice, které jsou provozovány některými národními podniky. Pro závod zaměstnávající značný počet zaměstnanců, jako jsou na př. Vítkovické železárny národní podnik, kde se pracuje za obtížných pracovních podmínek, by bylo neúnosné, aby závodní nemocnice byla odňata původnímu účelu, t. j. službě ve zdravotní péči o zaměstnance závodů. Již skutečnost, že jde o nemocnici, která má 580 lůžek, 47 lékařů, 250 osob ošetřovatelského a pomocného personálu a další personál administrativní, svědčí o rozsáhlé praxi a nezbytnosti této nemocnice. Je proto důležité, že začleněním těchto závodních nemocnic do celkové organisace státních léčebných a ošetřovacích ústavů nebudou dotčeny specifické potřeby a zdravotnické zájmy dosavadního provozovatele a tím i ošetřovaných pacientů, zaměstnanců těchto závodů, ježto budou organisovány jako nemocnice oblastní pro okruh podniku. Zestátněním neutrpí újmu ani nemocnice a ošetřované osoby, ani personál. Naopak, plánovaná státní zdravotní péče bude příznivě zasahovat ve své funkci i do poslání těchto závodních nemocnic, které nebudou do budoucna odkázány na rozpočet závodu nebo podniku.

Pokud jde o zaměstnance léčebných a ošetřovacích ústavů vůbec, které zákon postihne, lze říci, že zestátňovacím aktem dostane se všem pevné existenční základny. Nebudou vystaveni jako dosud, zejména v soukromých podnicích a ústavech, i když jejich pracovní, mzdové a platové poměry byly upravovány příslušnými vyhláškami, nebezpečí konjunkturálních výkyvů a z toho plynoucích důsledků. Za jejich práci, která je nejvýš ušlechtilá a slouží k navrácení zdraví lidu, zejména pracujícímu, kterou je ošetřovaným dávána víra v uzdravení a nový život, budou náležitě odměňováni. Zlepšená, rozšířená a plánovaná zdravotní péče si vyžádá naopak podstatné rozšíření zdravotnického personálu a další jeho školení. Mají tudíž zaměstnanci léčebných a ošetřovacích ústavů do budoucna v důsledku změn, které nastanou při nové organisaci zdravotní péče, nejlepší vyhlídky.

Osnova sama o sobě splňuje jako nutný doplněk znárodnění našeho průmyslu a pojišťovnictví a zároveň jako doplněk našeho plánovaného hospodářství dávné přání pracujícího lidu.

Klub poslanců čs. strany socialistické ze všech důvodů, které jsem v tomto nepatrném výseku uvedl, považuje osnovu za důležitý přínos v organisované péči o pracující lid Československé republiky a bude pro její uzákonění hlasovat. (Potlesk.).

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. dr Bláha. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Bláha: Slavná sněmovno, paní místopředsedkyně, paní a pánové!

V našem Národním shromáždění jsme měli velmi zřídka příležitost jednat o otázkách zdravotnických. Bylo to obyčejně na konec každého zasedání, za velmi malé pozornosti jak parlamentu, tak i příslušných činitelů. Teprve od únorových událostí můžeme zaznamenat zvýšený zájem o otázky zdravotnické, které v socialistickém plánování znamenají vlastně základ každého lidského štěstí, radostí ze života, základ práce a všech ostatních atributů státního občana.

Považuji za velmi příznivý důkaz, že právě hned na počátku tohoto sněmovního zasedání jednáme o tak důležitém zákoně zdravotnickém, jako je zestátnění všech léčebných ústavů a nemocnic, které byly dosud roztříštěně spravovány nejrůznějšími instancemi správními i činiteli soukromými. Víte velmi dobře, že jsme se snažili také iniciativními návrhy zákonů od samého počátku Ústavodárného Národního shromáždění v zájmu jednotného socialistického plánování tento stav změnit, ale že to byly otázky politické a hospodářské, které se kladly tomuto samozřejmému požadavku do cesty. A dnes máme uskutečnit tento zákon v daleko větším rozsahu, poněvadž se vztahuje i na všechna dosavadní samosprávná správní zařízení. Jestliže se dnes díváme na všechny tyto požadavky pod jednotným zorným úhlem, jestliže dnes zestátňujeme jak zemské, okresní a městské ústavy, tak i samostatné soukromé ústavy, vidíme v tom, že chceme zaručit každému člověku jak to naše lidově demokratická ústava říká právo na zdraví. My víme sice velmi dobře, že tyto nemocnice jsou pomocnými zařízeními tam, kde skutečně už zdraví vzalo úhonu, kde chceme napravovat škody na zdraví, ale víme, že právě po této stránce bylo vykonáno v moderním budování naší republiky a našeho státu poměrně velmi málo. Víme velmi dobře, a jistě to uznáváme a hodnotíme, že jednotlivé okresy, města i země se staraly od místa k místu o vybudování řádné nemocenské péče, ale bylo to, tak jako v liberalistickém a kapitalistickém řádu vždycky, ponecháno jenom na vůli jednotlivcově. A tak jsme viděli, že v jednotlivých okresích a obcích byly vybudovány krásné ústavy, které skutečně byly na výši po stránce vědecké i po stránce humanitní, kdežto na druhé straně v jiných místech, kde nebylo tolik porozumění a kde pro to neměli také příznivé hospodářské podmínky, byly podmínky pro tytéž lidi, pro lidi téhož národa a týchž vrstev, velmi špatné. My jsme také viděli, že právě v důsledku hospodářského plánu starého systému byly tyto podniky odkázány na samostatné řízení a samostatné hospodářství, a tak se musel každý takový ústav starat, aby si především také na sebe vydělal. A jaký to mělo výsledek?

Bylo to vlastně systematické vydírání, systematické hodnocení kapes jednotlivých nemocnic, s nimiž se tu a tam svezli ti, kteří stejně potřebovali ošetření svého zdraví a kteří měli také po stránce lidské i demokratické na to nesporně stejný nárok. A tak teprve dnes se dostáváme k tomu, abychom všechny lidi postavili na jednotné a stejné stanovisko, abychom i po stránce národního zdraví dovedli jednotně a po socialisticku plánovat. Víte, že dříve byly všechny nemocnice odkázány na milost a nemilost těch, kdož je spravovali. Podle toho byly nejenom vybírány nemocnice a stavěny budovy, jestliže občanstvo chtělo nebo nechtělo na ně platit svými přirážkami a mimořádnými poplatky, nýbrž byl také podle toho vybírán personál a obsazována místa, často nikoli podle odborné kvalifikace, nýbrž podle toho, jak kdo byl blízký těm, kteří spravovali tyto ústavy v kuratoriích, správních sborech, městských radách, okresních výborech a zemských radách. Podle toho byli vybíráni primáři, sekundáři a veškerý zdravotnický personál, kterým byla potom svěřována péče o to nejdražší, co má člověk na světě, a ne podle toho, co znali a uměli a jaký kladný poměr měli k nemocnému. Tímto způsobem byla odbývána i hospodářská stránka. Víte, že dodávky a celá vyživovací politika těchto jednotlivých ústavů byla dělána pod maloměšťáckým zorným úhlem, podle dodávek na základě t. zv. strýčkovského systému a protekce politické příbuznosti; podle toho tyto ústavy buď žily, nebo ve skutečnosti živořily. Toto všechno má býti postaveno na nový, jasný základ, aby všem bylo měřeno stejně. A pak nejde tedy jen o to zrušení tříd nebo placení zpropitného, nýbrž o to, aby ve všech městech a ve všech končinách naší vlasti měli lidé stejný nárok na opatření svého zdraví, na lékařské zaopatření, na léčebnou péči, zkrátka na stejný lidský život. Stejně tak, jako to děláme v našem národním hospodářství, ve výrobě a ve všech ostatních odvětvích lidského a národního života, chceme, aby tomu bylo i tam, kde jde skutečně o základ každého lidského podnikání, to jest o národní zdraví všech občanů našeho státu. To bude míti jistě vliv i na jednotnou obchodní stránku a hospodářské vedení všeho našeho zdravotnictví a ústavního podnikání a bude to míti vliv také na naše národní pojištění. Národní pojištění, které jsme uzákonili na konci minulého parlamentního období, předpokládá jednotné podmínky pro všechny lidi, kteří národnímu pojištění podléhají. Pod národní pojištění bude spadat 95% všeho občanstva našeho státu. To znamená, že národní pojištění musí nalézt také ve všem ústavnictví a ve vší léčebné péči stejné podmínky, aby nebylo odkazováno, jako tomu bylo dosud v jednotlivých ústavech, aby svými nadměrnými náklady a využíváním zákona o nemocenských pojišťovnách neslo všechny výrobní a hospodářské náklady léčebné péče. Nemocnice nebudou už dále výdělečnými ústavy pro získávání národního zdraví i po této stránce, nýbrž budou skutečně zařízením humanitním, kde by každý člověk našel co mu chybí, to je zdraví a pomoc, kterou potřebuje. (Potlesk.)

Je třeba ovšem, aby k tomuto zornému úhlu byli přivedeni také všichni ti, kteří se tam o lidské zdraví mají starat. Je třeba nové výchovy veškerého zdravotnického a lékařského personálu, aby se už nedíval na každého nemocného toliko pod zorným úhlem, kolik může za léčení dát, nýbrž podle toho, co potřebuje. Neodstraníte žádným zákonem nedostatky morálky a mravního nazírání. K tomu je třeba převýchovy tak jako v národním hospodářství, v národních podnicích, v zemědělství, a je třeba vychovávat všechny lidi, kteří se zdravotnictvím mají co dělat. Jako jsme potřebovali vychovávat k tomu i sociální politiky v sociálním a národním pojištění, musíme toho dosáhnout i v našem jednotném plánování v ústavnictví. Věřím, že tato jednotná organisace bude skutečně pružná a účelná, takže budou odklizeny obavy, které měl pan řečník přede mnou, předseda soc.-politického a zdravotnického výboru, že by snad z nějakých byrokratických důvodů měly být odstraněny dosavadní vymoženosti, na př. závodní nemocnice a pod. Nemocnice a ústavy mají lidem sloužit, půjdou za nimi a budou zajisté zřizovány tam, kde je jich třeba; po této stránce nebude jistě důvodu, aby ve velkých závodech neměli filiální nemocnice, které by byly vlastně odbočkami oblastních a okresních nemocnic, jak je to účelné a lidem vhodné. Nebudou lidé pro ústavy, jako chceme, aby nebyli lidé pro úřady, nýbrž ústavy budou pro lidi, jako chceme, aby úřady byly pro lidi. Tak se musíme na celé plánování dívat.

Pan ministr zdravotnictví zde velmi pěkně zdůraznil, jak chceme postupovat ve zdravotnické péči. Ale odpusťte mi, že bych nechtěl být tak skromný jako on, aby čekal na uskutečnění všech těchto krásných zákonů, které potřebujeme, 15-20 let. Domnívám se že zejména v dnešní době poválečné, kdy je tolik bídy a tolik nemocí, potřebujeme, aby se začalo co možná nejdříve, abychom nečekali na třetí a čtvrtou pětiletku, že musíme prosadit, abychom ve svém hospodářském a socialistickém plánování dostali u našich hospodářů a finančníků tolik porozumnění, aby chápali, že bez zajištěné péče o národní zdraví nemůžeme jíti ani v hospodářském, kulturním a branném plánování dále, protože nemáme vyřešenu základní otázku, t. j. otázku lidských sil, lidské spokojenosti a radosti ze života. Po této stránce je třeba, abychom, až přijdeme k tomu suchému plánování bilančnímu a rozpočtovému, dostali se do příznivějších poměrů, abychom dosáhli programu, který jsme si zde dali, v době co možná nejbližší. Zdá se mi někdy, když se dívám na naše sociální a zdravotnické plánování, že bychom se měli už jednou naučit, abychom chodili po zemi a ne pořád jen v oblacích, abychom se dovedli na věci dívat tak, jak jsou, a nedávali si jen krásné programy a plány. Již v uplynulém Ústavodárném Národním shromáždění jsme udělali veliké, krásné zdravotnické dílo po stránce legislativní. Udělali jsme nový krásný zákon o ochraně mládeže, o profylaktické péči, o zestátnění dosud roztříštěného poradenství, udělali jsme zákon o národním pojištění, zákon proti tuberkulose a proti epidemickým nemocem. Již při těchto zákonech jsem upozorňoval, aby si všichni, kdo je schvalují, uvědomovali, co to znamená ve skutečnosti a v praxi. To znamená uvědomit si, že na tyto úkony, které mají ony zákony řešit, doplácíme každého roku miliardy z národního majetku. Jestliže aspoň desetinu těch miliard, které v důsledku tuberkulosy a infekčních nemocí a péče o mládež a poradenství doplácíme v každém oboru lidského konání, dáme na organisovanou a plánovanou zdravotní péči, vykonáme tím daleko víc, než kdybychom tyto miliardy platili celé na zdravotní péči. To je třeba si dnes uvědomiti. Vidíme, že všechny ty krásné zákony máme dnes z velké části na papíře, protože jak ve dvouletce, tak v pětiletce našeho plánování nám chybějí předpoklady pro to, abychom je mohli uskutečnit.