V této bezprostřední místní i pracovní souvislosti musí každý zdravotnický pracovník zapomenout, kde je jeho osobní úřad, je-li to ministerstvo zdravotnictví nebo národní pojištění, protože zdraví je nedělitelné. Bude-li každý zdravotnický pracovník především sám v sobě představovat tuto žádoucí synthesu, nepřipustí-li především v sobě samém žádnou jednostrannost, pak nám nebude vadit, že máme dva nositele léčebné péče, stát a národní pojištění. Dva nositele léčebné péče, ale jen jedny ochránce lidského zdraví: lékaře a jeho pomocníky.

Osnova představuje významný pokrok v tom, že výslovně zaručuje každému občanu ošetřování a péči, jejíž rozsah a povaha se řídí výlučně stavem ošetřované osoby, že výslovně a takto doplnil původní vládní osnovu soc.-politický a zdravotnický výbor zakazuje rozdělování nemocných do ošetřovacích tříd podle výše úplaty.

Paní a pánové, toto zařízení bylo nelidské, barbarské, neslučitelné s představou skutečné demokracie a humanity a lékařů nedůstojné. Co může být už grotesknějšího než představa, že lidé nejenom stonali, ale dokonce i umírali v komfortu či nepohodlí přiměřeném stavu své kapsy. Zatím co hysterické paničky se rozvalovaly na pokojích pro dva či pro jednoho, nemocní operovaní, delirující s odpornými zapáchajícími ranami či umírající zůstávali na pokojích s dvaceti jinými. Bylo to zlo, které plodilo bohužel až příliš často další, ještě horší zlo. Neboť často se skrývalo za tímto ošetřováním na lepší třídě ničemné využití tísně, strachu o život, strachu rodičů o dítě, kdy je člověk ochoten obětovat všecko, zaplatit všecko, zadlužit se, jen aby získal co největší bezpečí, co největší chanci na záchranu. Bylo to nejodpornější vyděračství, jaké je možno si představit. A my jsme s ním tedy nyní skoncovali.

Jsem přesvědčen, že toto opatření nejenom že nepovede k poklesu úrovně poskytované léčebné péče, nýbrž naopak. Budou-li ti páni, kterým se dostávalo až dosud tolika výhod a péče, teď ležet mezi dvaceti druhými, kteří jim budou vidět do talíře a kteří budou moci sledovat, jaká péče se jim věnuje, pak věřte, všem se povede lépe. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Osnova zakazuje výslovně jakékoliv jiné úplaty, ať z jakéhokoliv titulu, za léky, operace či služby. Ošetřovací sazba se stává ve smyslu této osnovy spíše poplatkem než úhradou skutečných výloh, je na skutečných výlohách méně závislá, než byla dosud.

Paní a pánové, byl bych daleko pravdy, kdybych chtěl tvrdit, že tato osnova řeší všecky těžké problémy našeho ústavnictví. Je velkým pokrokem, ale přece jenom pouhým milníkem na cestě za vysokým cílem, kterým není nic více a nic méně než zajistit každému občanu dostupnou léčebnou péči nejvyšší úrovně, k jaké dospěla současná lékařská věda.

Na této cestě setkáme se ještě s řadou problémů. Některé jsou úzce spjaty s hospodářským vzestupem našeho státu, který díky novému hospodářskému a politickému pořádku máme bezpečně zajištěn. Jiné však, a to velmi naléhavé, jsou řešitelné již dnes, a proto nechceme a nebudeme s jejich řešením otáleti. Jsou to některé známé nedostatky a vady našich léčebných ústavů, které jsou právě povahy spíše subjektivní než objektivní a které musíme odstranit stůj co stůj, protože pro jejich další trpění není žádné omluvy.

Především je to problém stravování v našich léčebných ústavech. Stravování je tu zpravidla bídné a je tradičně bídné. Je to pokračování v té tradici starých špitálů, kdy se v nich viděla spíše dobročinná zařízení a podávala se v nich strava žebrácká. Neběží tu jenom o množství jídla, nýbrž i o jeho způsob úpravy a podání, které je většinou pod vší kritiku. My víme zcela bezpečně, že s dávkami potravin, které má nemocnice k disposici, se dá připravit a nemocným slušně podat strava chutná, hodnotná i dostatečně rozmanitá. Máme to zjištěno nejenom experimentálně, nýbrž i zkušenostmi z některých ústavů, kde dobře vedená kuchyně dovede vykouzlit pro nemocné stravu opravdu znamenitou.

Běží o to, aby nemocní dostávali takovou znamenitou stravu v každé nemocnici, v Praze jako někde v Prachaticích, stejně jako dostanou naprosto stejný lék na tentýž předpis v lékárně v Praze i v lékárně v Prachaticích. Už také proto, že na kuchyni se díváme dnes jako na léčebné a nikoliv hospodářské zařízení nemocnice.

Druhým problémem, do kterého se musíme pustit, je otázka personálu v nemocnicích. Je to problém honorování primářů i subalterních lékařů, který vyvstává nyní se skutečnou naléhavostí, když byly zrušeny třídy a když tedy odpadají honoráře za operace a ošetřování třídních pacientů. Stejně je třeba definitivně upraviti platy pomocného zdravotnického personálu, zejména ošetřovatelek.

Zásadně je třeba vycházeti se stanoviska, že i pro personál v nemocnicích musí být stanovena určitá normální pracovní doba. Dosud tomu tak není. Lékaři nebo sestry pracují i 16 hodin denně, pracují v noci, drží pohotovosti bez nároku na odměnu tomuto výkonu a této zásluze přiměřenou. Je to systém, který přímo a hrubě se rozchází se zásadou odměny za práci podle zásluhy.

Práce v noci, práce přesčasová, pohotovost, to všechno musí být odměňováno v nemocnici stejně jako v továrně. Kromě toho musí být přihlédnuto při stanovování odměny i ke zvláštním risikům tohoto zaměstnání, risiku infekce a poškození zdraví vlivem záření.

Také životní prostředí, ošetřujícího personálu je třeba radikálně změnit. Musíme se postarat o to, aby lékaři a sestry nemuseli bydlit mezi nemocnými či v nějakých internátech a asylech, aby měli své soukromí, na které mají právo jako každý jiný člověk a bez něhož nelze mluvit o skutečném odpočinku. Po službě musejí ven z ústavu, do svého bytu, do zcela jiného prostředí, mezi jiné tváře, mezi zdravé lidi. My proboha přece už nechceme pro lékaře a sestry celibát, který jim předpisovaly minulé režimy. My chceme, aby i jako ženatí a jako provdané dále pracovali v nemocnicích, ale to jim musíme umožnit.

Jestliže budeme jistě všichni podporovat spravedlivou úpravu platů ústavního personálu, pak na druhé straně vypovídáme boj tomu nejodpornějšímu nešvaru v našem ústavnictví, a to je systém zpropitného. To se musí zlomit. Nemilosrdně a tvrdě, protože to znamená výsady pro bohaté v jiné, ilegální formě. Je to ovšem problém morálky nejenom personálu, ale i pacientů. Musíme každý zjištěný případ pranýřovat a příkladně trestat nejenom disciplinárně; na tyto případy se vztahují i ustanovení o trestních sankcích v § 15 tohoto návrhu zákona, který stanoví na porušení ustanovení zákona tresty až do 100.000 Kčs nebo vězení do jednoho roku. Musíme v nemocnicích stejně jako v závodech rozvinout hnutí za zvýšení kvality práce, za zlepšení úrovně v ošetřování nemocných, za lepší organisaci provozu ústavů, za lepší zacházení s pacienty.

Musíme rozvinout soutěžení personálu v pečlivosti, laskavosti a ochotě vůči nemocným a musíme mimořádnou obětavost také náležitě ocenit a odměnit. To všecko prosadit a uskutečnit bude úkolem nové správy léčebných ústavů, kterou osnova svěřuje do rukou okresním a krajským národním výborům za účasti národního pojištění a jednotných odborových organisací.

Zákon budeme mít dobrý. Je nyní na těch, kdož se na jeho provádění účastní, aby jej neobrátili v opak, aby jej uvedli a denně uváděli v život v tom duchu, v jakém byl navržen: aby totiž všecky naše léčebné ústavy sloužily oddaně, sloužily spravedlivě všem nemocným, pracujícímu lidu, sloužily den ze dne lépe, den ze dne účinněji.

Paní a pánové, soc.-politický a zdravotnický výbor Národního shromáždění vám doporučuje, abyste tento návrh se všemi změnami a doplňky schválili. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pí posl. dr Patschová. Prosím ji, aby se ujala slova.

Zpravodajka posl. dr Patschová: Paní předsedkyně, paní a pánové!

Mezi základními právy zaručuje naše nová ústava každému právo na ochranu zdraví a právo na léčebnou péči. Vychází z poznání, že zdraví lidu je jedním z nejdůležitějších předpokladů jeho sociální zdatnosti a tedy i hospodářské prosperity státu, a že jen zdravý jedinec může nejplnější měrou užívati zasloužených plodů práce národního společenství.

Kapitalistický stát by nikdy nemohl naplnit životem proklamaci o právu každého na ochranu zdraví a na léčebnou péči. Tak jako v ostatních úsecích národního života nepostupoval ani zde podle plánu; na celkovou problematiku zdravotnictví nazíral v podstatě jako na věc zdravotně policejní. Při této koncepci zdravotní politiky byla ovšem péče o budování a provoz zdravotnických zařízení ponechána více méně iniciativě nejrůznějších institucí a soukromých osob. Výsledkem tohoto vývoje je dnešní neutěšený stav našeho ústavnictví, jehož hlavními závadami je nerovnoměrnost ústavní péče, absolutní nedostatek lůžek, značné rozdíly ve věcném i osobním vybavení jednotlivých ústavů a jejich skupin, nehospodárný provoz, který donucuje státní správu ke stálému subvencování soukromých i jiných léčebných a ošetřovacích ústavů.

Na území našeho státu je dnes několik typů těchto ústavů. Jsou zde především nemocnice veřejné, respektive s právem veřejnosti, nemocnice nepožívající tohoto práva a dále speciální léčebné a ošetřovací ústavy, které jsou jednak ve vlastnictví a provozu různých institucí, zejména též nositelů veřejno-právního sociálního pojištění, jednak ve vlastnictví společností obchodního práva a fysických osob.

Avšak ani v úseku veřejných nemocnic není jednotné právní úpravy. V Čechách jsou tyto nemocnice v zásadě samostatnými subjekty, zatím co v zemi Moravskoslezské jsou majetkem svazků lidové správy a nemají právní subjektivitu. Mnohé nemocnice s právem veřejnosti jsou v českých zemích a na Slovensku ve vlastnictví církevních řádů.

Je nasnadě, že za takovéhoto stavu by vůbec nebylo možno dosáhnouti na poli léčebného ústavnictví úspěšného prosazení jednotného plánu zdravotní péče. Už za první republiky pokrokoví zdravotničtí pracovníci dokazovali, že jediným východiskem je zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů. Zákon č. 242/20 Sb., který věc upravoval, nepřinesl žádoucího řešení, neboť sledoval jenom t. zv. finanční rovnováhu, aby se na léčebnou péči nedoplácelo z veřejných prostředků. Toto stanovisko je samozřejmě naprosto nepostačitelné v otázce tak závažné, jež měla být řešena. Zdálo se, že po květnu 1945 bude věc vyřízena rychle a hladce, a bylo skutečně také vypracováno několik návrhů řešení. Všechny však ztroskotaly o odpor činitelů ovládajících před letošním únorem ministerstvo zdravotnictví.

Loňského roku byl v ústavodárném Národním shromáždění předložen iniciativní návrh poslanců dr Bureše, dr Bláhy a druhů, návrh zákona o vyvlastnění soukromých výdělečných léčebných a ošetřovacích ústavů. Tento návrh postihoval ovšem jen poměrně malý úsek léčebného ústavnictví, neboť umožňoval vyvlastnění soukromých ústavů provozovaných k účelům zisku. Ani tento kompromisní návrh, jehož realisace měla odstraniti alespoň nejvýraznější soukromokapitalistické prvky z léčebného ústavnictví, nemohl za tehdejší politické konstelace prorazit.

Únorový sjezd závodních rad postavil mezi své požadavky také požadavek znárodnění léčebných a ošetřovacích ústavů. Předložený návrh zákona splňuje tento požadavek, neboť podle něho vlastnictví léčebných a ošetřovacích ústavů přechází na stát a stát se stává podnikatelem těchto ústavů. Přitom se však zákon neomezuje jen na zestátnění ústavů a na jejich začlenění do organisace ústavů státních. Samo zestátnění léčebné ústavní péče by ještě nevedlo k jejímu účinnému zlepšení a zhospodárnění, kdyby nebylo provázeno podstatnou změnou struktury státních léčebných a ošetřovacích ústavů. Také tento problém se řeší předloženým návrhem zákona, který tím zároveň unifikuje v celém státě právní úpravu státních léčebných a ošetřovacích ústavů. Také tento problém se řeší předloženým návrhem zákona, který tím zároveň unifikuje v celém státě právní úpravu státních léčebných a ošetřovacích ústavů a odstraňuje dosavadní předpisy, z nichž mnohé sahají až do tereziánských dob.

Je to zákon rámcový, který obsahuje základní ustanovení o organisaci a správě státních léčebných a ošetřovacích ústavů, o jejich provozu a pracovním vztahu k jiným zařízením zdravotní péče a zejména též ustanovení v § 12, kterým se všem státním léčebným a ošetřovacím ústavům vtiskuje charakter ústavů veřejných. Podle návrhu zákona musí totiž tyto ústavy každému bez rozdílu poskytnouti potřebnou léčebnou péči, jejíž povaha a rozsah se smí říditi výlučně zdravotním stavem ošetřované osoby. Toto ustanovení odstraňuje tedy dosavadní systém tak zvaných tříd, který není slučitelný s lidově demokratickou koncepcí zdravotnické péče.

Jménem ústavně právního výboru doporučuji proto, aby tento návrh zákona, který vyhovuje všem potřebám a požadavkům lidově demokratického státu, byl Národním shromážděním přijat v navrhovaném znění. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Zpravodajem za výbor rozpočtový je p. posl. dr Berák. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Berák: Slavná sněmovno!

Rozpočtový výbor se připojuje ke společné zprávě výborů soc.-politického a zdravotnického o vládním návrhu zákona na zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a organisaci státní ústavní léčebné péče a doporučuje, aby tento zákon byl schválen.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Ke slovu se přihlásil p. ministr zdravotnictví Plojhar. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr zdravotnictví Plojhar (uvítán potleskem): Slavná sněmovno!

Zákon o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů je mezníkem ve vývoji naší služby zdraví našeho lidu. Uvážíme-li vzestupnou křivku vývoje naší léčebné péče a uvědomíme-li si přitom zároveň, že až do dnešního dne se tato péče opírala o zákony z doby josefinské a o známý zákon z r. 1888, tu vidíme, jakou brzdou byl tento politicky zaostalý, reakční systém a názor pro vývoj našeho zdravotnictví. Úkoly, které jsou dnes postaveny našemu zdravotnickému sektoru, vyžadují, abychom zákony tvořili v duchu dnešní doby, tedy i zákony, které tvoří základ pro naši zdravotní službu. Velký zákon o národním pojištění a velká vymoženost naší doby prevenční péče vyžadují si obdobného zákona, jaký dnes slavné sněmovně předkládáme. Tento zákon nám ukládá velké a zodpovědné úkoly. Především převzít miliardové hodnoty investované do dnešních budov léčebných ústavů. Ukládá nám povinnost celostátně centrálně a jednotně plánovat výstavbu našich léčebných ústavů a ukládá nám povinnost budovat na základě tohoto zákona naši novou zdravotní péči.

Je nutno si uvědomit, jak zaostalá byla až dosud naše péče o zdraví našeho lidu. Je nutno srovnávat se státy, které již dávno pochopily povinnost sloužit zdraví svého lidu. V Sovětském svazu a ve Spojených státech amerických na 1000 obyvatel připadá 10 lůžek. Uvážíme-li, že při dnešní moderní léčbě téměř jedna pětina obyvatel prochází léčbou ústavní, vidíme, jak dosavadní stav je nepostačující, zaostalý, a jak nutný a důležitý byl náš zákon.

Budujeme a plánujeme celostátně naši péči o zdraví lidu. Vybudujeme oblastní nemocnice, nemocnice druhého typu okresní a zdravotní střediska. Tento zákon znamená definitivní odklon od liberalistické, soukromokapitalistické soustavy při službě zdraví našeho lidu.

Nutno ovšem uvážit, že tento zákon, obzvláště doplněný zrušením tříd při léčbě v nemocnicích, vyžaduje zároveň i vyřešení základních sociálních otázek lékařů a zdravotnického personálu. Bude nutno v nejbližší době přistoupit se vší důrazností a odpovědností k řešení těchto otázek.

Jsme si dobře vědomi toho, že i když budeme míti zákon, že jeho naplnění, uskutečnění a provádění si vyžádá delší doby, neboť víme, s jakými potížemi musíme zde zápasit. Je však dán základ a je dáno výchozí stanovisko.

Počítáme, že při dalším rozvoji v době třetí a čtvrté pětiletky se nám podaří dosáhnout téměř ideálního stavu. Pak také splníme úkol, který je nám dán naší lidově demokratickou soustavou: postaráme se především o prohloubení a rozšíření otázky populace našeho národa; přistoupíme k řešení zásadní otázky snížení kojenecké a dětské úmrtnosti; vybudujeme sektor pracovního lékařství a budeme se zabývat prevenční péčí o náš lid.

Únorové dny skončily éru, kdy byrokratický systém, zaostalá politika a soustavné osobní boje znemožňovaly řešení těchto tak důležitých otázek. Jsme vděčni našemu pracujícímu lidu, že v únorových dnech nám nekladl jen požadavky, ale dal nám také moc a právo tyto požadavky splnit. (Potlesk.) Proto při řešení tohoto zákona vzpomínáme vděčně této věrné a upřímné spolupráce a doufáme, že když půjdeme i nadále ruku v ruce s naším lidem, splníme všechna jeho přání a nám dané úkoly na poli zdravotnickém. (Potlesk.)