IX. Výnosem ministerstva školství a osvěty z 8. VI. 1945 č. B-150.001-II, vydaným se souhlasem ministerstva vnitra z 6. VI. 1945 č. IV-2300-6/6-45-1. (Věstník I. č. 19 str. 21. Úřední list č. 28/1945) byly dosavadní divadelní koncese zrušeny s okamžitou platností, a na přechodnou dobu, než budou divadelní poměry upraveny divadelním zákonem, vydány byly o umělecké a hospodářské správě divadel tyto směrnice: Do 31. července 1945 povedou divadla přechodně závodní rady. V přechodné době pověří ministr školství a osvěty vedením divadel vhodné osoby. Divadelní budovy a sály, divadelní fundusy a všecka zařízení sloužící k provozu divadel prohlašují se za majetek určený veřejným zájmům kulturním. Dosavadní majitelé ručí za to, že majetek tento nebude zcizen, že s ním nebude spekulováno, a že bude dán k disposici pro divadelní provoz. Nájemní smlouvy o jmenovaných zařízeních, sjednané mezi dosavadními vlastníky, případně užívateli, a závodní radou divadla, musí býti předloženy ke konečnému schválení ministerstvu školství a osvěty.

Veřejné zájmy kulturní, v jichž jméně byla shora zmíněná opatření učiněna, záležely ovšem v nepřerušeném provozu divadel. V té příčině byla směrodatná úvaha, že za daných poměrů noví provozovatelé by jinak neměli možnost opatřiti si vhodné místnosti, zvláště však zmíněnou již instructionem fundi, neb alespoň nikoli včas, za přiměřenou cenu a v náležité dobrotě (bonitě). Nebylo však zajisté úmyslu, aby se tak stalo bezplatně, jak je viděti z toho, že pomýšleno bylo na smlouvy nájemní, jichž konečné schválení bylo vyhrazeno ministerstvu školství a osvěty.

Přihlížejíc k tomu, že zákonnost tohoto revolučního opatření mohla by býti sporná, není jiného východiska, než aby citovaný výnos byl sanován recepcí podstatného obsahu jeho se zpětnou účinností.

To tedy osnova také činí, ale s tou úchylkou, že místo (nucených) smluv nájemních, jichž konečné schvalování vyhrazeno bylo ministerstvu školství a osvěty, zřizuje se ze zákona právo užívací za přiměřenou náhradu, kterou - nedojde-li na narovnání stran - vyměří okresní soud, v jehož obvodě věci jsou, na žádost kterékoliv strany v řízení nesporném.

Toto právo užívací může býti buď trvalé nebo jen dočasné, jak toho budou příslušné veřejné zájmy vyžadovati. Rozhodnutí o tom přísluší okresnímu národnímu výboru.

Pokud tedy jde o divadelní budovy a sály, tak řečenou instructio fundi a zařízení sloužící k provozu divadel, nezůstavuje se co do právní povahy příslušných ustanovení pochybností o tom, že jde o vyvlastnění přímo ze zákona, ale ovšem jen částečné, neboť obsahem jeho je toliko právo užívací.

Pokud namnoze půjde též o divadelní budovy a jejich zařízení, které byly vlastnictvím Němců, tedy o majetek propadlý konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., je sice samozřejmé, že když vlastnictví dotyčných budov a zařízení přešlo na Fond národní obnovy, má tento fond i v naznačeném právním poměru postavení vyvlastněného, aby se však ani na první pohled nevzbuzovalo zdání, že náhrada má snad býti placena někdejším německým vlastníkům, ustanovuje se výslovně, že v příčině tohoto majetku vzcházejí práva a povinnosti vyvlastněného Fondu národní obnovy.

X. Pokud jde o ustanovení trestní, zvyšuje se dosud platná nejvyšší výměra trestů na svobodě ze tří na šest měsíců, kdežto v příčině trestů na penězích bylo ovšem nutno nejvyšší hranici jich přizpůsobiti nynější hodnotě peněz a s tohoto hlediska byla tedy stanovena částkou 50.000.- Kčs. Pro případ jich nedobytnosti má býti uložen náhradní trest na svobodě podle míry zavinění do 6 měsíců.

Tyto správní tresty nastupují ovšem jen, nejde-li o trestní čin stíhaný soudně. V té příčině sluší připomenouti, že na Slovensku je podle ustanovení § 77 zák. čl. XL/1879 (přestupkového zákona) soudně stihán ředitel divadelní společnosti, který bez oprávnění uděleného ministerstvem školství a osvěty (oběžník býv. ministerstva vnitra z 6. VII. 1907. č. 81.809) nebo sice i s ním, ale bez povolení příslušné vrchnosti, uspřádá divadelní představení nebo obdržené povolení přestoupí, a to peněžitou pokutou až do 400.- Kčs, ale v případě opakování, neuplynuly-li od vytrpění posledního trestu ještě dva roky, až do 600,- Kčs.

V souhlase s předpisy v té příčině obecně platnými se ustanovuje, že

a) vykonávati trestní pravomoc jsou příslušny okresní národní výbory (čl. 6 org. zák.), pokud se týče v mezích své působnosti správní úřady národní bezpečnosti (čl. 13 org. zák.), a to v instanční podřízenosti zemskému národnímu výboru a ministerstvu vnitra, a důsledně také, že

b) tresty na penězích připadají státu (čl. 11 org. zák.).

Tím, že tresty na penězích připadají státu, vyhovuje se také zásadě všeobecné apropriace státních příjmů (viz důvodovou zprávu k čl. 11 org. zák.).

XI. Co se týče ustanovení závěrečných, dlužno podotknouti:

1. Bylo by účelné, aby zákon nabyl účinnosti dnem 1. srpna 1947, a to proto, že se nedoporučuje, aby mezi divadelním obdobím bylo do provozu divadelního rušivě zasahováno zásadní změnou právních předpisů.

Pokud by toho nebylo lze dosíci, bylo by v zájmu věci, aby vstoupil v účinnost aspoň tak brzo, jak vůbec je možno.

Na druhé straně je dlužno však uvážiti, že je třeba provozovatelům divadel poskytnouti dostatečnou lhůtu, aby se přizpůsobili ustanovením nového zákona, a stejně bude také třeba, aby vydána byla ještě nařízení, pokud se týče předpisy, jež zákon předpokládá, a aby byla jmenována komise divadelních odborníků (§ 8, odst. 2) a ustavena divadelní a dramaturgická rada, jakož i divadelní propagační komise, jejichž zřízení zákon nařizuje. Proto se účinnost zákona stanoví prvním dnem třetího měsíce následujícího po jeho vyhlášení, takže byl-li by na př. vyhlášen v měsíci říjnu t. r., nabude účinnosti dnem 1. ledna 1948.

2. Přihlížejíc k tomu, že jde o zásadní úpravu ve věci národní osvěty, tedy o věc, která podle dohody mezi vládou Československé republiky a předsednictvem Slovenské národní rady z 2. VI. 1945 patří mezi věci společné (viz přílohu vyhlášky ministra vnitra ze dne 18. dubna 1946 č. 66 Sb., vydané podle čl. 1, odst. 4 ústavního zákona ze dne 11. dubna 1946, č. 65 Sb., o ústavodárném Národním shromáždění, ad 10), vztahuje se platnost zákona na celé území republiky Československé.

S tím souvisí zvláštní ustanovení o příslušnosti správních úřadů (orgánů) na Slovensku (§ 13).

Působnost zemského národního výboru vykonávají na Slovensku příslušná pověřenectva. Ustanovení toto dopadá na případy uvedené v § 9, odst. 1, § 14, § 17, odst. 2, § 18, odst. 1 a § 21, odst. 1.

Úprava příslušnosti ministerské na Slovensku nebyla provedena s hlediska dualistického, které by nemělo opory ani v dosavadní ústavě ani v příslušných dohodách mezi vládou Československé republiky a předsednictvem Slovenské národní rady, nýbrž rozlišováno bylo podle obsahu těchto dohod mezi věcmi zásadními, ve kterých jakožto věcech společných třeba zachovati příslušnost úřadů ústředních, byť i s tou modifikací, že příslušná ministerstva vykonávají tuto působnost na Slovensku po slyšení příslušných pověřenectev (§ 9), pokud se týče na jejich návrh (§ 17, odst. 1), a mezi věcmi konkrétními, v jichž příčině se uplatňuje zásada kulturní samosprávy, takže působnost toho druhu budou na Slovensku vykonávati příslušná pověřenectva (§ 11, odst. 2, 4, 8 a 9, § 12, odst. 2, 3, 6 a 7 a § 14). Podotknouti sluší, že ustanovení § 15, odst. 3 není na Slovensku aktuelní, takže v té příčině není třeba zvláštního ustanovení.

3. Nový zákon zrušuje starý potud, pokud upravuje týž předmět v témže směru. Lhostejno jest při tom, uvádí-li nový zákon výslovně, které starší předpisy se jím zrušují, nebo má-li generální klausuli derogační anebo nezmiňuje-li se vůbec o starém právu.

Staré právní předpisy, o něž tu jde, jsou zejména tyto:

A. v zemích Českých:

Řád divadelní, vyhlášený podle nejvyššího rozhodnutí z 14. XI. 1850 nařízením býv. ministerstva záležitostí vnitřních z 25. XI. 1850 č. 454 ř. z. i s naučením o vykonávání řádu divadelního, ježto dáno jest místodržícím;

nařízení místodržícího z 26. XII. 1850 č. 200/1851 č. z. z. o příslušnosti státních úřadů bezpečnostních ve věcech řádu divadelního se týkajících, a kam se mají podávati odsázky (rekursy) proti jejich nařízením;

nařízení ministrů záležitostí vnitřních, vojenství a práv z 21. XII. 1851 č. 260 ř. z., jímžto se ustanovuje, kterému úřadu přísluší vynášeti nálezy trestní podle § 8 řádu divadelního;

nařízení místodržícího z 25. VII. 1867 č. 49/1867 č. z. z. o tom, kterak je před se jíti, když se rozhoduje, může-li dílo divadelní býti připuštěno k představování;

nařízení ze dne 1. července 1868 č. 81 ř. z., jímž se mění zápověď provozovati v jisté dny hry divadelní;

zákon z 27. III. 1887 č. 27 č. z. z. o tom, jak se mají stavěti nová divadla, jak se mají zařizovati a provozovati divadla vůbec, pak jak se v příčině jich koná úřední služba inspekční a jak se v nich dohlíží k opatřením bezpečnostním. (Vládním nařízením č. 186/1929 Sb. byla v oboru ministerstva vnitra působnost ve věcech divadelních příslušející podle § 37 tohoto zákona zemským úřadům přenesena na okresní úřady, pokud jde o zřízení místní divadelní komise v místech mimo pražský policejní obvod);

vyhláška místodržitele pro království České z 30. III. 1903 č. 51/1903 č. z. z. o osvětlení pro případ nouze v divadelních budovách.

B. na Slovensku:

zák. čl. XXXI/1848 (v latinském originále) obsahující zatímní nařízení o divadlech;

ustanovení § 77 zák. čl. XL/1879 (přestupkového zákona);

nařízení č. 63/1938 z. v. slovenského o odborných revisích a úřední kontrole elektrických instalací v kinematografech, divadelních, zábavních a jiných podobných veřejných místnostech.

Jen o ustanovení § 77 zák. čl. XL/1879 nelze říci, že upravuje týž předmět v témže směru, a dlužno je tedy výslovně zrušiti, protože svým obsahem nezapadá do rámce nového zákona.

Aby však nebyly ponechávány pochybnosti o tom, která ustanovení dřívějších zákonů a nařízení pozbývají platnosti, uvádějí se v osnově všechny předpisy, kterých se to týče; jen nadpisy jich se zkracují, aby čeleno bylo těžkopádnosti.

Pokud úprava té které věci je ponechána nařízení, pozbývá starý předpis platnosti teprve dnem účinnosti příslušného nařízení.

Předpisy, které se vztahují nejen na divadla, nýbrž i na jiné podobné podniky, nepozbývají ovšem platnosti vůbec, nýbrž jen pokud se divadel týče. Sem patří zejména zákon č. 27/1887 č. z. z. a nař. č. 63/1938 z. v. slovenského, oběžník býv. uh. ministerstva vnitra ze dne 4. srpna 1901 č. 64.573/1901 o povolování koncertů, produkcí atd. a ovšem také normy o veřejné podívané, uvedené níže sub XII v souvislosti s otázkou loutkových divadel.

4. Provedení zákona ukládá se ministrům školství a osvěty, národní obrany, vnitra, financí, spravedlnosti, informací, techniky a zdravotnictví.

XII. Po stránce formální se ještě poznamenává:

1. Osnova nezavádí nových pojmů, dosavadnímu zákonodárství neznámých, jichž výklad by mohl býti zdrojem pochybností a potíží, nýbrž přidržuje se naveskrz pojmů už vžitých.

Přes to jeví se žádoucím, aby byly podrobně objasněny základní pojmy, kterými se divadelní zákon obírá. Jsou to především pojmy divadla, divadelních děl a veřejných divadelních představení.

Po té stránce sluší především poukázati na Pravidla o dávce ze zábav, obsažená v dodatku III. vl. nař. č. 143/1922 Sb. (nyní ovšem již zrušená nař. ministra vnitra ze dne 18. května 1943 č. 128/1943 Sb., o dávce ze zábav, neboť jen používatelnost ustanovení čl. II tohoto nařízení byla zrušena zákonem ze dne 2. října 1946, č. 195 Sb., o používatelnosti předpisů z doby nesvobody, viz přílohu tohoto zákona sub B. I. 86.), která definovala divadelní představení (ve vlastním slova smyslu) jako reprodukci některého díla dramatického spisovatele neb operního skladatele provedenou na divadle buď herci z povolání neb ochotníky.

K tomu podán byl nálezem nejvyššího správního soudu Boh. 2869/1924 (viz také věstník min. vnitra r. VI.-1924 str. 147) tento výklad:

Pod touto definicí se má rozuměti hereckým a scénickým uměním bezprostředně podávané předvedení literárního výtvoru, který nějaký děj, ať už vymyšlený nebo ze skutečnosti vzatý, znázorňuje jako děj přítomný, před očima diváků a posluchačů se vyvíjející. Má-li reprodukovaný výtvor původní myšlenkový obsah nebo je-li pouhým zpracováním jiného duševního díla, je-li ideově jednotný a ucelený a má-li uměleckou hodnotu, vyhovuje-li požadavkům dramatického básnictví atd., je irrelevantní. Pro posuzování juristické, které předpokládá měřítka objektivní, bude směrodatným jedině moment vnější, je-li totiž obsahem reprodukovaného díla děj zdramatisovaný, zpracovaný pro divadelní reprodukci. Pod pojmem "v divadle" nerozumí zákon místo, kde se představení koná, ale způsob, jakým se dramatické dílo reprodukuje.

Ještě bližším pramenem pro výklad řečených pojmů je však zákon o právu autorském č. 218/1926 Sb. ve znění zákona č. 120/1936 Sb., protože právě dílo divadelní je základní a nejdůležitější složkou divadelního představení.

Ustanovení § 4, odst. 2 č. 2 tohoto zákona nazývá díly divadelními: díla dramatická a dramaticko-hudební, choreografická a pantomimická. K tomu podotýká Löwenbach (Právo autorské str. 35). Jakožto zvláštní skupinu uvádí zákon díla dramatická a vypočítává další příbuzná jim díla rázu scénického. Dramatickým dílem dlužno rozuměti každý duševní výtvor, kterým skutečný neb smyšlený děj se diváku a posluchači předvádí. Rozhodnou je tedy možnost zrakového ev. i sluchového provedení. U děl choreografických a pantomimických není sluchový dojem nezbytným (díla divadelní v širším smyslu).

Podle dalšího ustanovení § 21 tohoto zákona má původce výhradné právo dílo divadelní také veřejně provozovati. K tomu Löwenbach (1. c. str. 109) přičiňuje tento výklad: Pro literární díla divadelní stanoví zákon pro autora také výhradní právo k veřejnému provozování, tedy ku provedení na scéně. Hlavní karakteristikou provedení díla literárního této skupiny je tedy dojem optický a iluse skutečného děje.

Konečně ustanovuje ještě § 27 cit. zákona (v příčině obsahu původského práva u děl hudebních), že původce má výhradné právo dílo veřejně provozovati.

Z toho, co bylo právě uvedeno, lze tedy dovoditi, že divadlo (ve smyslu právním) je souhrn osob, věcí a poměrů ustrojených (organisovaných) k veřejnému provozování děl dramatických a dramaticko-hudebních, choreografických a pant mimických (děl divadelních).

Z toho pak se zase podává:

a) Ježto jde o veřejné provozování divadelních děl, nevztahuje se zákon vůbec na soukromá divadelní představení, kterým tedy v neomezeném rozsahu poskytuje ochranu svobody domovní.

Co je veřejným a co soukromým divadelním představením, jest arci otázkou skutkovou. Obvykle se přijímá, že veřejným je divadelní představení, koná-li se před individuelně neurčitým počtem osob. Tak také Löwenbach (1. c. str. 54): Provozování je veřejné tehdy, je-li předem pořádáno pro individuelně neurčený větší okruh osob, nejsouc omezeno na osoby zvané; kolik osob ve skutečnosti se dostaví a zdali platí vstupné čili nic, jest zajisté lhostejno. S tím se částečně kryje také judikatura francouzského kasačního soudu, připínající se k dekretu z 6. I. 1864, který se rovněž vztahuje jen na divadelní představení veřejná, vykládajíc pojem těchto spectacles publics v ten smysl, že jsou to "spectacles ou sont données des représentations s'adressant á tout venant, á tous ceux qui paient le droit d'entrée" a stavíc proti nim "les représentations privées, c'est á dire les représentations qui sont données d'une facon accidentelle, dans un local privé, en présence de spectateurs munis d'invitations nominatives" (Théatre, Extrait du Juris-Classeur Civil, Généralités 20). Spolehlivějším měřítkem zdá se však býti vnitřní vztah mezi pořadatelstvem a návštěvníky, který jim dává povahu užšího, navenek určitě ohraničeného okruhu osob (Allfeld Das Urheberrecht an Werken der Literatur und der Tonkunst 2. vyd., str. 154, Goldbaum Theaterrecht str. 6).

b) Ježto jde o veřejné provozování divadelních děl, tedy bezprostřední jich představování živými osobami, na rozdíl od pouhého předvádění, nepatří sem ani kinematografy, ani divadla loutková, stínohry a pod.

Důsledně měly by tedy pro loutková divadla i nadále platiti dosavadní předpisy o veřejné podívané (dvorský dekret z 6. I. 1836 sb. pol. zák., sv. 64 č. 5, ustanovení §§ 14 a 41 min. nař. z 19. I. 1853, č. 10 ř. z. a min. nař. z 25. XI. 1856, č. 322 ř. z., na Slovensku oběžník býv. uh. min. vnitra z 4. VIII. 1901, č. 64.573). Proti tomu však mluví, že i loutková divadla, a to jak loutkáři z povolání, tak i ochotníky provozovaná, namnoze mají význam umělecký a jsou vůbec divadlům (ve vlastním smyslu) nepochybně mnohem bližší než kterékoliv jiné z oněch veřejných podívaných, na něž se vztahují předpisy právě citované. Proto se ustanovuje, že ustanovení §§ 9-26 je přiměřeně použíti i na divadla loutková, ale vláda se zmocňuje, aby nařízením podrobně upravila zřizování loutkových divadel a divadelní činnost loutkařskou a při tom stanovila i úchylky od ustanovení tohoto zákona, pokud toho vyžaduje odlišná povaha loutkových divadel, jejich provoz, druh návštěvníků a kulturní a výchovné poslání jejich.

c) Ježto konečně jde o veřejné provozování divadelních děl, je zřejmo, že se zákon nevztahuje ani na t. zv. divadla Variété, cirkusy, zvěřince, kouzelnická představení, kabarety, zpěvní síně atd. K tomu třeba však podotknouti, že pokud by kabarety, divadla Variété, cirkusy atd. do svého pořadu zařadily představení divadelního díla, spadala by přece tato část jich pořadu pod ustanovení divadelního zákona.

Pokud konečně jde o pravidelné veřejné provozování divadelních děl, sluší upozorniti, že výklad pojmu "pravidelný" se opírá o nález nejvyššího správního soudu Boh. 10.704/33.

Ze zákona vyplývá také rozlišování:

a) podle osob, které provozují divadelní díla:

mezi divadly, která zaměstnávají divadelní umělce z povolání, a jsou buď stálá (ve smyslu místním), mají-li pevné stanoviště, neb oblastní, která nahrazují dřívější divadla kočovná, a mezi představeními ochotnickými, na nichž účinkující nejsou herci, pokud se týče pěvci a pod. z povolání, ať už jde o představení ochotnických spolků, je-li provozování divadelních představení hlavním statutárním účelem sdružení osob, či taková, která jsou jen prostředkem k dosažení účelů jiných, a mohou tedy býti pořádána buď jinými spolky (jsou-li podle stanov k tomu oprávněny) neb osobami jen příležitostně sdruženými;

b) podle místa provozování:

mezi divadelními budovami k tomu zvlášť určenými, ať se teprve nově zřizují nebo byly již (se schválením) postaveny, a mezi jinými budovami, pokud se týče jich částmi, případně i jinými místy, zejména v přírodě, kterých může býti užito k divadelním představením jen se zvláštním povolením, a to buď jednou pro vždy nebo jen ad hoc uděleným.

Naproti tomu nedochází v zákoně výrazu rozlišování mezi divadly stálými ve smyslu časovém a divadly sezonními, podle toho udržují-li provoz celoročně či jen v tom kterém období, na př. v lázeňské sezoně, protože k tomuto rozdílu se nepřipínají právní účinky, a je tedy právně irrelevantní.

2. Podrobnosti ponechávají se nařízením, zejména jde-li o věci, které vyžadují obsáhlé úpravy.

Tak zvláště bude ještě třeba vydati směrnice ministerstva školství a osvěty pro výkon dozorčího práva zemských a okresních národních výborů (§ 9, odst. 2), organisační a jednací řády divadelní a dramaturgické rady (§ 11, odst. 8), jakož i divadelní propagační komise (§ 12, odst. 6) a určiti výši náhrad příslušejících jejich členům a náhradníkům (§ 11, odst. 9 a § 12, odst. 7), nařízení o stavbě a zařízení nových divadelních budov, jakož i o tom, jaká opatření jest učiniti v divadelních budovách, místnostech a prostorách, v nichž se konají veřejná divadelní představení, s hlediska veřejné bezpečnosti, zejména stavební, požární a zdravotní (§ 22, odst. 3) a nařízení, kterým vláda podrobně upraví zřizování loutkových divadel a divadelní činnost loutkařskou (§ 27, odst. 2).

XIII. Po finanční stránce se uvádí:

Z provedení navrhovaného zákona nevzejde bezprostřední finanční náklad, neboť zákon nenařizuje ani zvýšení dosavadního počtu divadel, ani vydatnější jich podporování z prostředků veřejných než dosud, naopak úkoly státu i svazků územní samosprávy v obojím směru váže na meze rozpočtů a úhradových možností.

Jde především o přenesení části dosavadní působnosti ministerstva vnitra ve věcech divadelních na ministerstvo školství a osvěty, které má pro tento obor služební potřebný osobní i věcný apparát, už z dřívější doby náležitě organisovaný, a stejně také u zemských a okresních národních výborů bude využito dosavadního už zapracovaného apparátu. To platí zejména také o nově záváděném osvětovém dozoru nad divadly a nad divadelní činností ochotnickou a loutkářskou (§ 9, odst. 1), k němuž tedy ani u zemských ani u okresních národních výborů nebude třeba nových zaměstnanců.

Zřízení divadelní a dramaturgické rady a divadelní propagační komise rovněž nezpůsobí značnější nové výlohy, neboť půjde o funkce čestné, a náhrady příslušející členům a náhradníkům, zejména přespolním, pokud se týče odměny poskytované těm z nich, kdož budou pověřeni stálým pracovním úkolem, odhadují se celkovou částkou ročních 200.000.- Kčs.

Ani odškodnění bývalých podnikatelů nezatíží státní ani jinou veřejnou pokladnu, jsouc řešeno výlučně na vrub nových provozovatelů divadel, ale takovým způsobem, že ani tito nejsou nepřiměřeně zatěžováni (což by u divadel podporovaných z veřejných prostředků nepřímo přece znamenalo zatížení veřejných financí), neboť ukládá se jim jen povinnost přiměřené náhrady za užívání věcí, které by si jinak musili opatřovati nákladem nepoměrně větším.

Aby však bylo jasno, jakého asi nákladu by bylo třeba, aby kulturní úkoly státu a svazků územní samosprávy v oboru zřizování a provozování divadel plněny byly v takové míře, v jaké toho vyžadují potřeby lidu, a v jaké by to tedy bylo žádoucí, kdyby tomu nebránily dosavadní meze rozpočtu a úhradových možností, uvádějí se zde tato přehledná data:

A. V zemi České a Moravskoslezské je tou dobou v provozu 37 (samostatných) divadel, nehledíc na Studio činohry Národního divadla v Praze, jehož hospodářské výsledky jsou zahrnuty ve vydáních a příjmech Národního divadla v Praze, ani na Divadelní studio akademie musických umění, pokud se týče státní konservatoře, které jakožto část těchto vyučovacích ústavů je vydržováno z úvěru ministerstva školství a osvěty, jak po stránce osobního nákladu, tak i úhradou případných schodků na věcná vydání.

Schodek Národního divadla v Praze, které jest ústavem státním,

činil za rok 1946... Kčs 60,626.000,-.

Na rok 1947 rozpočten je při výdajích Kčs 80,282.000.- a příjmech Kčs 23,932.000,

schodek...... Kčs 56,350.000,-.

Tyto schodky jsou uhrazeny v rámci státního rozpočtu.

Pokud ostatní (nestátní) divadla nejsou (zcela výjimečně) soběstačná, činí podle posledních dat ročně jejich celkové

hrubé výdaje.............................. Kčs 316,509.794,36,

vlastní příjmy............................ Kčs 140,907.744,16,

hrubé schodky............................. Kčs 175,602.050,20,

podpory z veřejných prostředků (včetně peněžité hodnoty případných podpor naturálních)

a) státních............. Kčs 39,364.419,80

b) zemských............. Kčs 12,600.000,

c) okresních............ Kčs 481.700,

d) obecních............. Kčs 19,980.956,90

celkem..................................... Kčs 72,427.076,70

a neuhrazené schodky...................... Kčs 103,174.973,50.

B) Na Slovensku jsou tou dobou v provozu jen 4 divadla.

Schodek Národního divadla v Bratislavě, Národního divadla v Košicích a Slovenského komorního divadla v Turčanském Svatém Martině, která jsou státní, činil Kčs 45,575.049,30 (včítaje v to subvence obecní).

Pokud jde o jediné nestátní divadlo, Slovenské divadlo v Prešově, činí ročně jeho celkové

hrubé výdaje................................. Kčs 4,313.200,-,

vlastní příjmy............................... Kčs 1,000.000,-,

hrubý schodek................................ Kčs 3,313.200,-,

podpory z veřejných prostředků (včetně peněžité hodnoty případných podpor naturálních)

a) státních............. Kčs 1,700.000,

b) okresních............ Kčs 200.000,

c) obecních............. Kčs 50.000,

celkem....................................... Kčs 1,950.000,-

a neuhrazený schodek......................... Kčs 1,363.200,-.

hrubé výdaje.............................. Kčs 320,822.994,36,

vlastní příjmy............................ Kčs 141,907.744,16,

hrubé schodky............................. Kčs 178,915.250,20,

podpory z veřejných prostředků

a) státních............ Kčs 41,064.419,80

b) zemských............ Kčs 12,600.000,-

c) okresních........... Kčs 681.700,-

d) obecních............ Kčs 20,030.956,90

celkem.................................... Kčs 74,377.076,70

a neuhrazené schodky.......................Kčs 104,538.173,50.

Pokud by se tedy hospodářské výsledky provozování divadel nezlepšily, bylo by i při dosavadním rozsahu provozu divadelního k finančnímu zajištění všech divadel zapotřebí ještě dalších podpor z veřejných prostředků v úhrnné částce okrouhle Kčs 105,000.000,-.

V tom však nejsou zahrnuty údaje týkající se divadel, jež provozuje vojenská správa jednak t. zv. Armádním uměleckým souborem a pak jednotlivými vojenskými divadelními kroužky u vojenských útvarů v posádkách.

XIV. Pokud konečně jde o pravděpodobný další vývoj divadelnictví, pokud se týče očekávatelný vliv nové zákonné úpravy na umělecké i hospodářské poměry divadel v republice Československé, budiž uvedeno ještě toto:

Nehledíme-li k divadlům německým, bylo celkem v roce 1938 v Čechách 17 divadel stálých a 49 divadel kočovných, na Moravě 4 divadla stálá a 12 divadel kočovných, úhrnem tedy 82 koncesí divadelních. Za doby nesvobody úhrnný počet jich valně poklesl, zejména na Moravě, takže na př. už v roce 1941 bylo v Čechách sice 22 stálých divadel, ale jen 38 kočovných, na Moravě pak byla jen 3. divadla stálá a 5 kočovných, úhrnem tedy 68 koncesí divadelních.

Pozoruhodné jest, jak značný byl v prvé republice počet divadel německých. Tak ještě v r. 1934 byl úhrnný počet německých divadel i absolutně větší než českých: v zemi České bylo z 28 divadel s pevným stanovištěm 14 českých a 14 německých a z 83 kočovných 37 českých a 46 německých, v zemi Moravskoslezské ze 27 divadelních koncesí 11 českých a 16 německých, z úhrnného počtu 183 divadelních koncesí tedy jen 62 českých a 76 německých.