Ačkoliv osnova přeje družstevnímu provozování divadel, nemůže přece přehlížeti, že podle ustanovení § 1 zákona č. 70/1873 ř. z: jest účelem družstev podporovati výdělek nebo hospodářství svých členů společným provozováním závodu (nebo poskytováním úvěru), a že podobně také na Slovensku ustanovuje § 223 zák. čl. XXXVII/1875, že účelem družstev jest, aby při společné správě či na základě vzájemnosti podporovalo své členy co do jich úvěru, výdělku a hospodářství. Četná a v podstatě ustálená judikatura (Vážný 1369, 1798, 5159, 5249, 6101, 7658, 9067, ale také už nález uherské kurie č. 356/1908) nepřipouští pochybnosti o tom, že obecně družstva nejsou přípustnou formou pro sledování takových cílů, jakým je provozování divadla, kinematografie atd. Z té příčiny musila by se tedy osnova vším způsobem omeziti na družstva původců divadelních děl, výkonných divadelních umělců a zaměstnanců a divadelních návštěvníků, o nichž lze říci, že se snaží dosíci rozmnožení příjmů svých členů, protože se provozováním divadla umožňuje snadnější odbyt jich duševní práce, pokud se týče uplatnění v jich povolání za účelem zlepšení hospodářské existence, neb aspoň že usilují dosíci zmenšení výdajů svých členů (zpráva výboru poslanecké sněmovny vídeňské), při čemž se ovšem výraz "hospodářství" vykládá jako spotřební hospodářství v širším smyslu, takže účelem je podpora členů v jejich spotřebním hospodářství resp. zmenšování výdajů nebo docílení úspor ve spotřebě (Hajný-Kunc, Družstevní zákony 1935, str. 23 n.).

V souhlase se zásadními požadavky divadelních pracovníků jde však osnova ještě dále, vylučujíc z divadelních družstev i taková, která by si utvořili divadelní návštěvníci, třeba jen sami pro sebe, a připouští tedy jen družstva, která utvoří původci divadelních děl nebo výkonní divadelní umělci a zaměstnanci.

Nelze-li tedy popírati, že i družstevní provozování divadel směřuje resp. musí směřovati k dosažení výhod materielních (zvýšení zisku, snížení vydání) a nikoli prospěchů čistě nematerielních, duševních, vzdělávacích, mravních, estetických nebo politických (Stětina, Příručka družstevního práva, 1934, str. 14), sluší naopak zase míti na paměti, že se družstva jakožto hospodářský útvar přece jen liší velmi podstatně od ostatních forem podnikání, nejsouce sdruženími kapitálovými, nýbrž pracovními, pročež také už František Modráček účel jich definoval jako hospodářskou službu členům za jich hospodářské součinnosti.

Jen potud je tedy družstevní provozování (spíše jen zdánlivou) výjimkou ze zásady úplného vyloučení divadel z oblasti výdělečného soukromého podnikání resp. úplného odstranění výdělečných soukromých podnikatelů z oboru divadelního.

ad c) Mimo nucené svazky územní, případně jich spojení, a družstva shora uvedených typů lze povolení uděliti i jiným právnickým osobám a podobným útvarům, které nevýdělečně sledují kulturní cíle.

Výpočet jich lze i pro dnešní poměry uvésti jen demonstrativně, zvláště když struktura mnohých - případně i celostátních - organisací, které by tu přicházely v úvahu, právně není ještě upravena.

S touto výhradou uvádějí se tedy zejména:

Revoluční odborové hnutí (ROH), t. j. jednotná odborová organisace, která podle zákona č. 144/1946 Sb. je zřízena ve formě spolku, má za účel mimo jiné hájiti kulturní zájmy pracujícího lidu a zvláště má také právo zajistiti pracujícímu lidu účast na správě a budování kulturních a sociálních zařízení pro pracující lid, taková zařízení budovati a spravovati;

národní podniky průmyslové a potravinářské, jež podle vl. nař. č. 6/1946 a č. 77/1946 Sb. mají postavení samostatných právnických osob; osvětové rady, které podle dekretu presidenta republiky č. 130/1945 Sb. jsou veřejnoprávní korporace, a Svaz brannosti, který podle dekretu presidenta republiky č. 125/1945 Sb. je veřejnoprávní korporací, ale také divadelní obce návštěvnické, zřízené podle zákona spolkového, tak zejména obec divadelních návštěvníků a pracovníků Lidové divadlo, která i tou dobou už je provozovatelem pěti divadel.

Vlastní význam tohoto ustanovení sluší však spatřovati v tom, že dopadá i na takové subjekty, které by teprve budoucí právní řád nově vytvořil.

Pokud jde o všeobecné podmínky udělení povolení, spokojovala se dosavadní praxe výkazem umělecké způsobilosti a finanční zdatnosti. Osnova klade důraz také na řádnou organisaci (stanovy). Je toho potřebí, a to především také proto, aby bylo naprosto jasno, kdo je subjektem toho kterého divadla, a kdo tedy v případném sporu bude míti legitimationem ad causam. Je to především v zájmu zaměstnanců (ale i dodavatelů). Neméně i po stránce procesuální je třeba vyjasniti otázku, kdo je zákonným zástupcem divadla.

V neposlední řadě dlužno v této souvislosti podotknouti, že při sdělávání stanov bude třeba pamatovati i na to, aby činitelům, kteří významnou měrou podporují divadlo, přiznána byla také přiměřená účast na jeho správě. Budou to zpravidla nucené svazky územní, pokud se týče sdružení okresů a obcí. Ale bylo by ovšem žádoucí, aby v ten způsob vybudována byla také součinnost divadel s velkými národními podniky, a to nikoliv bez zásluhy, nýbrž na tom základě, že by pravidelně konána byla zvláštní představení pro jich zaměstnance. Po té stránce lze se i z minulosti jako následování hodného vzoru podporování divadel se strany průmyslu dovolati někdejšího "Masarykova divadelního fondu ostravsko-karvinských kamenouhelných dolů a severomoravsko-slezského průmyslu".

V. Také ochotnickým představením dostává se v nové osnově plné podpory, zvláště pokud jde o řádně organisované divadelní ochotnické spolky, ať už takové, jejichž výlučným nebo hlavním účelem podle stanov je veřejné provozování divadelních děl, zejména tedy ty, které jsou sdruženy v Ústřední Matici divadelního ochotnictva československého nebo ve Svazu dělnických divadel v Plzni, ať takové, u nichž táž činnost jest aspoň podstatnou částí nebo podstatným doplňkem jejich osvětového poslání, tedy zejména také divadelní odbory Československé obce sokolské, Československého Orla, Dělnických tělocvičných jednot a Zemských hasičských jednot.

Pokud jde o prvou skupinu ryze ochotnických spolků, měly jim úřady už podle oběžníku ministerstva vnitra ze dne 2. června 1921, č. 26.687-6 (věstník, ročník III., 1921, str. 206) všemožně vycházeti vstříc a jmenovitě nepředpisovati žádných příspěvků pro dobročinné účely, když v místě s méně než 10.000 obyvateli nehraje právě koncesovaná divadelní společnost.

Osnova zjednává obojí skupině divadelních ochotnických spolků stejně výhodné postavení: jen divadelní ochotnické spolky mohou pořádati pravidelná veřejná divadelní představení a smějí čistého výtěžku užíti podle stanov.

Proti názoru vyslovenému bývalým rakouským správním soudním dvorem (Budw. A 2902. a 5746), že ochotnický spolek již tím, že ve stanovách má vytčenu činnost divadelní, nabývá práva k pořádání divadelních představení, takže je pak pouze povinen pořádání představení státnímu politickému úřadu I. stolice toliko oznámiti, vyslovil se již Pražák (Správní právo II. str. 109), uváděje, že lze ovšem povolení (k provozování divadelních her vůbec) uděliti i spolkům, najmě ochotnickým, spolky však proto nejsou zproštěny toho, aby šetřily ostatních předpisů divadelního řádu, třebaže mají ve stanovách ustanovení, podle něhož mohou takové produkce pořádati. Aby však v tom směru vyloučeny byly všechny pochybnosti, ustanovuje se výslovně, že představení povoluje okresní národní výbor (správní úřad národní bezpečnosti), může však povolení uděliti i pro větší počet představení najednou.

Aby divadla ve vlastním smyslu (zaměstnávající umělce z povolání), zejména oblastní divadla na zájezdech mimo stálé sídlo, netrpěla současnou činností ochotnickou, ustanovuje se, že při povolování ochotnických představení dlužno přihlížeti k tomu, aby nebyly poškozovány spravedlivé zájmy divadel.

V tom smyslu bylo na Slovensku již nařízením ministerstva vnitra z 25. VI. 1882 č. 30.179 uloženo pravomocnostem, aby poučily místní vrchnosti, že v době, kdy se v některém místě zdržuje divadelní společnost, nemají ochotnická představení, s výjimkou představení čistě dobročinných, povolovati. Podobně ustanovoval na Slovensku také výnos ministerstva vnitra č. 33.915/1884, že v místech, kde už jedna divadelní společnost představení pořádá, nemůže býti v téže době uděleno povolení druhé takové společnosti (nebo cirkusu, museu, panoramatu atd.). Pro celou republiku Československou bylo pak ustanoveno zmíněným již oběžníkem min. vnitra č. 26.687/1921-6, že hraje-li v místech s méně než 10.000 obyvateli koncesovaná divadelní společnost, nesmí býti po přiměřenou dobu pobytu této společnosti bez jejího souhlasu ochotnické divadelní představení za vstupné vůbec povolováno.

Mimo divadelní ochotnické spolky mohou ochotnická představení pořádati buď jiné spolky (jakožto takové ovšem jen potud, pokud jsou k tomu podle stanov aspoň oprávněny) nebo jednotlivci, kteří se k tomu spojili ad hoc. V obojím tomto případě bude ovšem provozování divadelního díla jen prostředkem k dosažení účelů jiných.

Takovým jiným osobám, pokud se týče sdružením osob, dostane se povolení jen případ od případu, není-li zvláštních důvodů, aby povolení bylo odepřeno, a jen ve prospěch účelů osvětových, dobročinných nebo lidumilných. Zástupci zájmových kruhů nesouhlasili s tím, aby připuštěny byly také účely jinak obecně prospěšné.

Nad to pamatuje však osnova také na ochranu divadel proti zištné soutěži ochotnické. V té příčině netřeba ovšem brzditi činnost řádně organisovaných spolků ochotnických, ale dlužno učiniti přítrž onomu podnikání t. zv. divokých ochotníků, kteří zakrývají tendence ryze výdělečné pláštíkem představení ochotnických.

Z dosavadních právních předpisů poukazuje se především na oběžník min. vnitra č. 26.687/1921-6, který v té příčině ustanovil, aby vzešlo-li by podezření, že ochotníci své výkony mezi sebou honorují nebo nadělají-li pravidelně při svých představeních nepoměrně mnoho výloh, takže na jich úhradu ani celý příjem nestačí, má býti takovým ochotnickým spolkům věnována zvláštní pozornost a podle potřeby též úředně přihlíženo k tomu, jak se s výtěžkem nakládá. Ještě dále šel v tom směru oběžník ministra s plnou mocí pro správu Slovenska z 26. III. 1921, č. 3984, který ve věci použití výtěžku divadelního představení nařídil, aby v každém případě, kdy se oznamuje, případně povoluje veřejné představení k lidumilnému neb sociálnímu účelu, pořadatelé byli vyzváni, aby ihned složili k tomu účelu určitý obnos jako minimální výnos, a mimo to, aby jim bylo uloženo do týdne po představení předložiti vyúčtování čistého výnosu, který musí býti bezodkladně odevzdán určenému účelu.

Aby tedy ustanovení o užití čistého výtěžku nemohlo býti obcházeno uplatňováním předstíraných nebo přemrštěných položek výdajových, bylo nad to ještě třeba ustanoviti, že okresní národní výbor (správní úřad národní bezpečnosti) učiní povolení závislým na podmínce, že čistý zisk bude věnován určitému ohlášenému účelu, a že pořadatelé prokáží použití tohoto zisku. Přezkoumá též vyúčtování, a to zejména z toho hlediska, aby osobám na takových představeních zúčastněným ani přímo ani nepřímo z toho nevzešel hmotný zisk.

V souvislosti s nálezem bývalého správního soudního dvoru Budw. 2902, podle něhož dozorčím úřadům z § 18 spolkového zákona přísluší právo žádati od spolku, aby udal k jakému účelu bude užitek věnován a žádati výkaz o výtěžku a jeho použití, poznamenává se výslovně, že pravomoc dozorčích úřadů (orgánů) spolkových není dotčena.

VI. V zemích českých byla ustanovením § 113 ústavní listiny zrušena toliko censura tisková, takže t. zv. předběžná censura divadelní dosud trvá, opírajíc se v podstatě stále ještě o původní předpisy §§ 3-5 divadelního řádu z roku 1850 a instrukce k němu připojené.

Ačkoliv zmíněná instrukce (nazvaná "Naučení místodržícím těch zemí korunních, v kterýchž schválený od J. V. řád divadelní ve skutek vchází, týkajíc se vykonávání řádu tohoto") v naznačeném směru ustanovovala, že "divadlu jakožto platnému prostředku ku vzdělání lidu nesmí se, co se týče vyšších jeho účelů, totiž pěstování a zdokonalování činných na divadle umění, nejen nižádné překážky činiti, anobrž musí se mu co nejplatněji pomáhati," je přece zřejmo, že tyto předpisy mají charakter naveskrz policejní, jaký právě byl příznačný době, ze které pocházejí, tak zejména povolení divadelního představení je ponecháno úplně volnému uvážení úřadu, nikomu na ně nepřísluší právní nárok, a v řečené instrukci se dokonce ustanovuje, že "místodržící má právo žádané povolení k provozování, uzná-li to býti za dobré, bez udání důvodů prostě odepříti" i že "jest zůstaveno zákonem místodržícímu právo, vzíti každé chvíle zpět dané povolení k provozování zcela nebo z části".

V Čechách svěřilo místodržitelství nařízením ze dne 25. VII. 1867, č. 49/1867 z. z. censuru divadelních her policejnímu ředitelství v Praze, magistrátu v Liberci a okresním úřadům, aby ji vykonávaly jménem místodržícího, kterého v pochybných případech mají žádati o poučení. Toto nařízení označil Dusil (v článku "Divadlo" ve Slovníku veřejného práva) za protizákonné, a také Laštovka (Čsl. správní právo I. str. 120) uvádí, že zákonnost jeho jest pochybná. Praktické důsledky se však nevyskytují, protože politické úřady I. stolice hry pouze povolují, mají-li však pochybnosti, překládají věc úřadu II. stolice k vlastnímu rozhodnutí, takže na poškození subjektivního práva veřejného nedochází.

Podle výnosu min. vnitra ze dne 2. IV. 1903 č. 6385/1902 (věstník býv. rak. min. vnitra r. III. str. 82) zřídily si politické úřady II. stolice interně pro výkon censury zvláštní censurní rady, které mají vyslechnouti, nežli kus zakáží. Členové rady té jsou literárně vzdělaný úředník správní, stejně kvalifikovaný úředník soudcovský a osoba způsobilá zastupovati dramatický obor, a jsou jmenováni správcem zemským (zemským národním výborem), pokud se týče soudcovského úředníka, v dohodě s presidentem zemského (vrchního) soudu.

V době nesvobody bylo povolování divadelních představení nově upraveno výnosem ministerstva vnitra ze dne 4. IV. 1939, č. 12922/39-6.

Uveřejňování seznamů divadelních her povolených a zakázaných ve věstníku ministerstva vnitra upraveno bylo oběžníky ministerstva vnitra ze dne 30. června 1923, č. 41.300/1923 a ze dne 9. března 1925, č. 14.122/1925-6 (věstník VII-1925, str. 174). Další oběžník ministerstva vnitra z 27. V. 1940 č. D-2 330-23/V-40-6, věstník 1940, str. 313, nově upravil vydávání seznamů a obsahů divadelních her.

Podotknouti sluší, že příslušné zákonné předpisy (§ § 3-5 divadelního řádu z r. 1850 a instrukce k němu připojená) neznají názvu "předběžná censura", nýbrž mluví o povolení k provozování divadelních her. Přes to však je řečené zařízení ode dávna obecně známo pod tímto jménem, takže dokonce i pozdější právní předpisy byly jím ovlivněny, jak lze vyčísti z cit. výnosu ministerstva vnitra z 2. IV. 1903 č. 6385/1902, podle něhož byly zřízeny "censurní rady", a který také už přímo mluví o divadelní "censuře".

Naproti tomu na Slovensku byla censura divadelních her výslovně zrušena ustanovením § 2 zák. čl. XXXI/1848 ("Cenzúra divadelných hier, vykonávaná dosiaľ cenzormi knih, sa zrušuje"), ač censura divadelních her i před tím existovala jen in praxi (bez zákonného podkladu), a v positivním právu se tato svoboda udržela až dosud.

Přes to však zjišťuje oběžník ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 2. června 196 č. 5352 odd. adm. III, že se neprotiví § 3 cit. zákona, když si místní policejní úřad (státní úřad policejní, a kde není, obec) před vydáním povolení k divadelním představením vyžádá seznam divadelních kusů, které žadatel chce hrát, a když udělení povolení učiní závislým na vyloučení určitých her, případně určitých částí textu a obsahu her. To se též vztahuje na extempore, která někteří herci mají ve zvyku. Tím způsobem je policejnímu úřadu zajištěn vliv na divadelní hry v jeho správním obvodě jako po stránce represivní, tak i preventivní.

Zásadní rozdíl mezi předběžnou censurou tiskovou a t. zv. censurou divadelní sluší spatřovati v tom, že ovšem závadný tisk lze i po vy dání potlačiti zabavením, kdežto divadelní představení nezanechává po sobě nižádný výsledek fysický, a proto účinky jeho dodatečně odčiniti už nelze.

Příznačné je, že se ani po revoluci s žádné strany nenaléhalo na zrušení předběžné censury. Zásluhu na tom nepochybně má především rozvážné praxe, která tento odiosní úkol opatřovala s takovým taktem, že vůbec nezavdávala příčinu k nevoli. Ale i jiná ještě okolnost padá tu na váhu, a to - jak zdůraznil již Burckhard (Ein österreichisches Theaterrecht 1903) - že by odstranění censury divadlům nepřineslo kýženou svobodu, protože když by v divadelním díle shledána byla skutková podstata trestného činu, nastoupilo by na místo objektivního zákazu subjektivní stíhání ředitele a případně i představitelů, takže by se pak ředitelé brzo viděli nuceni, státi se vlastními censory, a v úzkostlivosti by své úřední předchůdce ještě předstihovali.

Osnova proto předběžnou censuru neruší, ale přetvořuje ji z dosavadního zařízení policejního na zařízení právní. V tom smyslu omezuje se možnost odepříti povolení jen na případy, zakládá-li obsah díla trestní čin, nebo dotýkalo-li by se veřejné provozování jeho závažným a nepřístojným způsobem veřejných zájmů, jež jsou chráněny ustanovením čl. 3, odst. 2 zákona č. 125/1947 Sb., t. j. veřejného pořádku, klidu, bezpečnosti, dobrého mravu nebo slušnosti, pokud se týče vzbuzovalo-li by veřejné pohoršení. Zákaz nebude tedy aktem libovůle, nýbrž musí býti řádně odůvodněn, a je z něho přípustno nejen odvolání, ale i případná stížnost k nejvyššímu správnímu soudu. Stanovením praeklusivní lhůty, která se vztahuje i na řízení odvolací, brání se průtahům, jež by se prakticky rovnaly zákazu, ale nad to ještě by vylučovaly použití prostředků opravných. Udělené povolení není od původu odvolatelné (měnitelné), nýbrž (podle zásad platných o materiální právní moci) jen tenkráte, jsou-li tu obecné podmínky, aby formálně pravoplatný akt byl úřadem jej vydavším odvolán nebo měněn.

Dosavadní ustanovení § 4 al. 2 divadelního řádu, podle něhož bylo-li povoleno kus provozovati na jevišti hlavního města některé země, může býti provozován v té zemi na všech jevištích bez zvláštního povolení, nebylo převzato, ježto v praxi se tato zdánlivá úleva ukázala bezcennou, jek toho názorným dokladem je výnos dolnorakouského místodržitelství ze dne 13. dubna 1886 č. 2096 Pr.

Místo toho se ustanovuje, že provozování divadelních děl vydaných tiskem povoluje zemský národní výbor s platností pro území celého státu. Je věcí provedení zákona, aby vydávány byly seznamy divadelních děl povolených, pokud se týče i zakázaných, a učiněno bylo také opatření pro ty případy, ve kterých povolení bude uděleno s výhradami (výpustkami nebo změnami), aby se jak pořadatelé veřejných divadelních představení, tak i úřady (orgány) konající dozor nad jich konáním snadno a rychle mohli informovati o přesném obsahu učiněných výhrad.

VII. Nelze ovšem přehlížeti, že t. zv. předběžná censura může býti vykonávána jen v ten způsob, že se při povolování divadelních představení přihlíží výlučně k poměru povolovaného divadelního díla ke statkům trestně resp. policejně chráněným, ale není a ani nemůže býti přihlíženo k osvětovému zaměření díla a jeho skutečným uměleckým hodnotám, a je tedy vůbec povolováno provozování děl, proti kterým není námitek s hlediska ryze policejního, aniž by spatřována byla závada v tom, že snad provozování jich nelze pokládati za vhodné s hlediska osvětového a obvyklých měřítek uměleckých.

Nicméně osnova ani nenahrazuje tuto policejní censuru censurou kulturně-politickou, ani nezavádí kulturně-politickou censuru vedle dosavadní censury policejní, a to v žádné formě, protože zařízení toho druhu sotva bylo by lze uvésti v soulad s ustanovením § 118 ústavní listiny: "Umění jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona."

S hlediska tohoto ustanovení jeví se ovšem přípustnou ona předběžná censura, vykonávaná orgány politickými (úřady policejními), a jemu jsou tedy také přizpůsobeny příslušné předpisy týkající se této policejní censury, ale jakýkoli výkon censury kulturně-politické byl by s tímto ustanovením v rozporu.

Ostatně zkušenosti, kterých jsme byli svědky v říši německé, kde sice předběžná censura byla zrušena již provoláním Rady zmocněnců lidu z. 12. XI. 1918 ř. z., str. 1303, a zrušení její bylo potvrzeno ustanovením čl. 118, odst. 2 ústavy z 11. VIII. 1919 ř. z., str. 1383, fakticky byla však provozována ostrá censura kulturně-politická prostřednictvím úřadu t. zv. říšského dramaturga, nevybízejí k následování.

VIII. Mimo oblast osvětovou, tedy v oboru divadelní policie, která se dotýká jednak veřejné bezpečnosti, zahrnujíc v to i věci stavební, požární a zdravotní (stavba a vnitřní zařízení divadla), jednak veřejného pořádku a klidu, pokud se týče veřejné mravnosti (provoz divadelních představení), nejde o změny povahy zásadní, ale jest ovšem potřebí jednak dosavadní předpisy přizpůsobiti pokročilejším poměrům doby, jednak vyvoditi důsledky ze změn, které nastaly jinakou úpravou otázek osvětových.

A) K zřízení stálého divadla bylo původně zapotřebí povolení panovníkova (posl. věta § 14 lit. C min. nař. z 19. I. 1853, č. 10 ř. z.), nyní tedy (podle § 64, odst. 2 ústavní listiny) povolení vlády. Není však tohoto povolení třeba k pořádání divadelních představení v divadelní budově již zřízené (výnos býv. ministerstva vnitra z 9. IX. 1881, č. 13.801). Ani zřízení nevelikého divadla na způsob divadla letního nevyžadovalo nejvyššího schválení (výnos býv. ministerstva vnitra z 28. XI. 1884, č. 17.650). V osnově vychází se z názoru, že takového zvláštního povolení - vedle stavebního povolení - netřeba, ježto v podstatě jde jen o reminiscenci na někdejší privilegia, o nichž se zmiňuje ještě § 2 divadelního řádu ("Co se týče zřizování domů divadelních.........., zůstávají předpisy dosavadní a výsady, jednotlivým ústavům propůjčené, ve své moci").

Jak se mají stavěti nová divadla, jak se mají zřizovati divadla vůbec a jak se v nich dohlíží k opatřením bezpečnostním, bylo v Čechách stanoveno zákonem č. 27/1887 z. z., a pokud jde o nouzové osvětlení v divadelních budovách, vyhláškou býv. místodržitelství č. 51/1903 z. z. Předpisy tyto jsou ovšem zastaralé a byly proto doplňovány různými výnosy, tak zejména výnosem ministerstva veřejných prací z 10. VII. 1929 č. 18 a - 223/11 - 1929/38.157 - 1929 o revisi elektrických zařízení v divadlech a v podobných místnostech, který upozorňuje na ustanovení Předpisů a normalií ESČ 1923, částky XIII, schválené výnosem ministerstva veřejných prací z 26. I. 1923, č. j. 45.464/18-1922 a jednající o elektrických zařízeních v divadlech a podobných místnostech (Zprávy veřejné služby technické r. XI. str. 477, Sbírka zákonů, nařízení a předpisů pro státní službu stavební v republice Československé sešit I č. 32 a sešit VII/3 č. 1519). Na Slovensku bylo vydáno nařízení zemského úřadu v Bratislavě ze dne 31. ledna 1938 č. 53.000 pres. o odborných revisích a úřední kontrole elektrických instalací v kinematografech, divadelních, zábavních a jiných podobných veřejných místnostech (č. 63/1938 z. v. slovenského).

V té příčině ustanovuje tedy osnova, že otázky tyto budou (nově) upraveny nařízením. Protože však dosavadní český zemský zákon č. 27/1887 z. z. platí nejen pro divadla, nýbrž obdobně též pro představení krasojezdců, ohňostrojů, provazolezců a pro jiná představení (§ 40), a nebylo by na místě, aby tento zastaralý zákon, třeba jen v těchto jiných směrech, i nadále zůstal v platnosti, naopak je zásadním požadavkem, aby nové zákonodárství nahrazovalo staré v celém rozsahu, bylo by arci s prospěchem, aby platnost příslušného nařízení byla rozšířena i na jiné podobné budovy, místnosti a prostory, jež jsou určeny k tomu, aby se v nich scházel větší počet lidí. V té příčině lze se opírati o ustanovení čl. 2, odst. 1 a čl. 3, odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. Příprava tohoto nařízení přísluší především ministerstvům vnitra a techniky, pokud se týče zdravotnictví. Jest ovšem žádoucí, aby toto nařízení náležitě rozlišovalo podle povahy, velikosti a významu budov, jak činil už dolnorakouský zemský zákon z 14. III. 1911 č. 57 z. z.

B. V oboru veřejného pořádku a klidu, pokud se týče veřejné mravnosti, podává se potřeba změn jednak z toho, že udělování povolení k veřejnému provozování divadla na příště bude patřiti do oboru působnosti školské a osvětové správy, jednak ze změny některých ustanovení o výkonu t. zv. předběžné censury.

a) Pokud udělování provozovacích povolení nebude v rukou týchž orgánů, resp. úřadů, kterým přísluší dozor nad konáním divadelních představení, jest ovšem třeba, aby tyto orgány a úřady byly za příčinou výkonu zmíněného dozoru vždycky včas zpravovány o udělení provozovacího povolení.

To arci nebude působiti potíží, pokud jde o divadla stálá, neboť stejně i dříve zemský úřad musil o tom zpraviti politický úřad I. stolice, případně policejní ředitelství, udělil-li podnikateli osobní povolení. Není ovšem věcí zákona, nýbrž spíše jen příslušných předpisů vnitřních, po případě prováděcího nařízení, aby v tom směru byla učiněna potřebná opatření.

Koná-li však oblastní divadlo veřejná divadelní představení mimo stálé sídlo, není předem známo, který okresní národní výbor, pokud se týče správní úřad národní bezpečnosti, bude v té příčině místně příslušný. Jde tedy o týž případ, jaký se i dříve vyskytoval u divadel kočovných, která proto mimo osobní povolení od zemského úřadu potřebovala ještě povolení okresního úřadu, případně policejního ředitelství. Z toho důvodu se tedy výslovně ustanovuje, že v takovém případě je třeba učiniti oznámení okresnímu národnímu výboru (správnímu úřadu národní bezpečnosti) místně příslušnému.

b) V souvislosti se změnou některých ustanovení o výkonu předběžné censury stanoví se také v příčině dozoru nad konáním divadelních představení některé odchylky od dosavadního stavu.

Zejména pokud jde o prostředky, které dozorčí orgán (úřad) za příčinou výkonu tohoto dozoru má po ruce, ustanovuje se, že představení mohou býti zakázána nebo přerušena jen tehdy, je-li konáním jich bezprostředně ohrožena veřejná bezpečnost, pořádek, klid nebo mravnost.

Vůbec se předpokládá, že všechna tato působnost ministerstva vnitra, pokud se týče orgánů (úřadů) jemu podřízených, bude - jako dosud i na dále - vykonávána ve shodě s resortním ministerstvem školství a osvěty (případně i jinými zúčastněnými ministerstvy).