Tento stav, který se arci úplně příčí vlastnímu poslání divadel jakožto ústavů osvětových, byl už ode dávna pociťován jako neudržitelný, a proto také byla nutná náprava hledána předem v ten způsob, že veřejnoprávní korporace, které jednotlivým divadlům poskytovaly nejen morální, ale i hmotné podpory, vykonávaly nad nimi také dozor v příčině plnění jich osvětových úkolů. Pokud ovšem tato t. zv. podpůrná péče o divadelnictví opatřována byla především a měrou daleko největší státem, vykonávalo dozorčí moc z ní se podávající ministerstvo školství a osvěty. Vedle této činnosti, jež během doby značně vzrostla, ale neměla ovšem právní, nýbrž jen faktický podklad, rozšířila se příslušnost tohoto ministerstva v oboru divadelním jen ještě zvláštním zákonem č. 83/1929 Sb., podle něhož stát převzal správu a provoz Národního divadla v Praze. Přes tato opatření jsme však nepochybně ještě daleko vzdáleni toho, aby divadlo bylo vymaněno ze starých policejních kolejí a dosáhlo i v positivním právu takové úpravy, jaká by odpovídala zásadní potřebě, aby divadla jakožto ústavy umělecké byla také spravována především s hledisek osvětových.

Jde o to, že se státní správa nemá účastniti osvětového dění jen negativně, jaký jest ovšem - už podle pojmu - úkol policie, totiž odvraceti nebezpečenství a odstraňovati poruchy, jak se výslovně uvádí v čl. 2 org. zákona, nýbrž i positivní správní péči, a to jednak organisací, jednak vedením a dohledem. S tím pak ovšem také souvisí, aby příslušnost v řečené oblasti byla přenesena s ministerstva vnitra na ministerstvo školství a osvěty.

Aby tomuto zásadnímu požadavku bylo vyhověno, činí se v osnově tato opatření:

1. ministerstvu školství a osvěty a jemu v té příčině podřízeným zemským a okresním národním výborům zjednává se příslušnost ve věcech dozoru nad divadly a nad divadelní činností ochotnickou a loutkářskou po stránce osvětové;

2. ukládá se jim bdíti, aby divadla a divadelní spolky ochotnické plnily své kulturní poslání;

3. ministerstvo školství a osvěty se zmocňuje, aby pro výkon dozorčího práva zemských a okresních národních výborů vydalo směrnice;

4. osvětový dozor s hlediska státně politické výchovy časové povahy vykonává ministerstvo informací.

Dalším důsledkem této zásadní úpravy ovšem jest, že také udělování povolení k veřejnému provozování divadla na příště bude spadati do oboru působnosti školské a osvětové správy.

II. Na této osvětové základně má tedy vybudováno býti československé divadelnictví.

V tom směru jde především o to, aby zmíněná positivní správní péče o divadla neuvázla jen na divadlech pražských, zejména na Národním divadle v Praze, jehož správu a provoz podle zákona č. 83/1929 Sb. převzal stát, zvláště když tato už sama o sobě mají podmínky nepoměrně snažší než divadla venkovská, nýbrž aby se rozšířila i na divadla mimopražská, a zejména nezapomínala ani na divadla moravskoslezská a slovenská, která musí ovšem překonávati potíže nepoměrně větší.

Je třeba, aby se i ostatním divadlům - mimo Národní divadlo v Praze - dopomohlo k dosažení přiměřené úrovně umělecké, tak aby v nepříliš veliké vzdálenosti za jmenovaným právě divadlem, jež podle svého určení jest ovšem státním ústavem v té příčině representačním, následovala i jiná ještě divadla, tak aby si rovněž plným právem zasluhovala označení ústavů osvětových. To by ostatně i Národnímu divadlu zase bylo jen s prospěchem, neboť - s řídkými výjimkami - nelze zajisté na trvalo soubory jeho doplňovati jen a bezprostředně z příslušných ústavů vyučovacích.

Takovéto výstavbě divadelnictví v republice Československé snaží se osnova napomoci tím, že do péče o divadla zapojuje mimo stát také ostatní nucené svazky územní, t. j. země, okresy a obce (města).

Možnost takového jich spolupůsobení byla arci dána i za dosavadního právního stavu, neboť zmíněný již zákon o organisaci politické správy výslovně ustanovuje

v § 30, odst. 2, že zemské zastupitelstvo zejména je povoláno pečovati o kulturní zájmy země a jejího obyvatelstva, a že se k tomu konci může usnášeti zejména na tom, aby byly zřízeny nebo podporovány ústavy, podniky nebo zařízení, jež jsou způsobilé, aby sloužily kulturním potřebám obyvatelstva země, a

v § 75, odst. 1) až 3), že do působnosti okresních zastupitelstev náležejí všeliké záležitosti vnitřní, jež se dotýkají společného prospěchu okresu a jeho obyvatelů nebo jež přesahují zájem jednotlivých obcí nebo jejich silami nemohou býti obstarány, že v této své působnosti může okresní zastupitelstvo z důvodů veřejného zájmu zřizovati různá zařízení a ústavy pro uspokojení potřeb svého obyvatelstva, a že k lepšímu obstarávání úkolů výše uvedených může býti i několik okresních zastupitelstev (v téže zemi) spojeno ku provedení společných zařízení nebo opatření;

obecní zřízení pak má aspoň všeobecná ustanovení § 28, že samostatná působnost obce obsahuje v sobě vůbec vše to, co se předkem a nejprve prospěchu obce dotýče a v mezích jejích vlastními silami opatřeno a provedeno býti může, jakož i

§§ 93-95, ve kterých se ustanovuje o spojení obcí pro společné spravování svých záležitostí nebo pro společné ústavy, zejména které obce mohou se o své vůli spojiti (jen obce téhož okresu politického), a komu přísluší zřizovati orgány ústavů společných.

Osnova dává nový podnět k tomu, aby uvedených možností bylo hojnější měrou než dosud užíváno, ať už přímým provozováním divadla či jen jeho podporováním, a zejména v onom směru zdůrazňuje také možnost spojení několika okresů neb obcí (měst).

Z kruhů zástupců územní samosprávy poukazováno bylo k tomu, že mělo by býti úkolem divadelního zákona také, aby se postaral o hybnou správu finanční v těch případech, kdy provozovatelem jest obec, okres nebo země, a kdy tito provozovatelé musí dbáti zákonných předpisů o finančním hospodářství a o projednávání všech záležitosti v kolegiálních sborech. Než o to jest už obecně postaráno, a to zejména ustanoveními § 28 a § 71, odst. 1-3 zákona ze dne 29. února 1920 č. 126 Sb. ve znění zákona ze dne 14. července 1927 č. 125 Sb. o organisaci politické správy; § 2, písm. e) a § 10 vl. nař. ze dne 7. srpna 1945 č. 46 Sb. o prozatímní organisaci správy hl. města Prahy;

§ 2, odst. 2, písm. f), § 13, § 14, § 19, odst. 2, § 29 a § 30 prozatímního organisačního řádu zemských a okresních národních výborů ze dne 18. ledna 1946 č. B-2.000/21/11-45-II/2 (Úřední list I. díl, částka 17 ze dne 29. ledna 1946, bč. 299) ve znění vyhlášky ministra vnitra ze dne 28. června 1946 (Úřední list I. díl, částka 122 ze dne 13. července 1926, bč. 1511);

§ 5, odst. 2, § 15 a § 16 prozatímního organisačního řádu statutárních měst ze dne 10. října 1946 č. B-2510-4/10-46-II/2 (Úřední list I. díl, částka 189 ze dne 24. října 1946, bč. 1903) ve znění vyhlášek ministra vnitra ze dne 17. března 1947 (Úřední list. I. díl, částka 41 ze dne 26. března 1947, bč. 256) a ze dne 28. dubna 1947 (Úřední list I. díl, částka 68 ze dne 9. května 1947, bč. 458);

§ 31 č. 6, § 33 a § 41 zřízení obecního Českého (zákona ze dne 16. dubna 1864 č. 7 čes. z. z. ve znění zákona ze dne 7. února 1919 č. 76 Sb.),

§ 39 řádu obecního Moravského (zákona ze dne 15. března 1864 č. 4 mor. z. z.) a

§ 39 řádu obecního Slezského (zákona ze dne 15. listopadu 1863 č. 17 Slez. z. z.).

Jen obecní zřízení Slovenské (zák. čl. XXII/ 1886) neobsahuje obdobné ustanovení.

S téhož hlediska praktické potřeby zajišťuje se také divadlům, že se nejpozději do 31. března každého roku dovědí, mohou-li počítati s podporou z veřejných prostředků čili nic, pokud se týče v jaké výši, aby podle toho mohla zaříditi své hospodaření.

Mimo tuto přímou péči o divadla, záležející jednak v bezprostředním jich provozu, jednak v činnosti podpůrné, vypočítává osnova ještě další úkoly, které přispívají k zvelebení divadelnictví a jsou obvykle zahrnovány pod pojem t. zv. péče nepřímé. Jde zejména o divadelní budovy, pomocné ústavy, podniky a zařízení, činnost a vzájemné styky divadelních pracovníků jakož i vůbec divadelní výchovu lidu. Všechny tyto agendy ideové a hmotné péče o divadla vyskytovaly se arci po různu i teď, ale pokud nebyly přenechávány svépomocné činnosti zájemců, byly - bez zákonného podkladu - opatřovány téměř naveskrz jen ministerstvem školství a osvěty. Osnova těmto nedostatkům odpomáhá tím, že všem nuceným svazkům územním zjednává zákonnou příslušnost v těchto věcech a zároveň všechny tyto úkoly uvádí v systematický celek.

III. V témže duchu jeví se žádoucím, aby se na řečené positivní osvětové péči o divadla vhodným způsobem podíleli divadelní činitelé všeho druhu, tedy jednak kruhy odborné, mezi něž se čítají také divadelní theoretikové, dramaturgové a j., jednak kruhy zájmové, zejména původci divadelních děl, výkonní umělci z povolání, výtvarníci, provozovatelé divadel a ochotníci, a to nejen zástupci spolků ryze ochotnických, nýbrž i takových, u nichž provozování divadelních děl je toliko prostředkem k dosažení účelů jiných a konečně i (organisovaní) návštěvníci.

Tomu účelu má sloužiti jednak divadelní a dramaturgická rada jakožto poradní sbor ministerstva školství a osvěty ve věcech divadelních, jednak divadelní propagační komise, jejímž úkolem - v oboru působnosti ministerstva informací - jest propagace a zlidovění divadla, rozšiřování divadelních děl a organisace návštěvy divadel.

K prvezmíněné divadelní a dramaturgické radě připíná divadelní veřejnost značné naděje a na zřízení její klade největší důraz.

Sluší míti za to, že k zřízení jejímu by nebylo potřebí zákona, nýbrž stačilo by vládní nařízení (§ 90 ústavní listiny), ba - ježto nejde o státní úřad, nýbrž pouze o poradní sbor - i jen vyhláška ministerstva školství a osvěty, jako zřízen byl také poradní sbor při ministerstvu výživy pouze vyhláškou ministerstva výživy ze dne 30. VI. 1945, uveřejněnou v Úředním listě ze dne 7. VII. 1945 č. 42 pod b. č. 77, předpokládajíc arci, že by ani slyšení její nebylo nařizováno.

Ale vzhledem k zásadnímu významu divadelní a dramaturgické rady, který záleží především v tom, že se divadelním činitelům zajišťuje přiměřený vliv na rozhodování a opatřování ve věcech divadelních, i se zřetelem na zmíněný již zvláštní zájem, který divadelní veřejnost o ni projevila, jeví se nejvhodnějším, aby právní základ divadelní a dramaturgické radě dal už divadelní zákon.

Ministerstvo školství a osvěty arci zamýšlí vedle ní zříditi obdobnou radu hudební, literární a výtvarnickou, a to tak, aby každý z uvedených čtyř sborů měl nejméně po 12 členech, zastupujících všechny zúčastněné organisace, a z nich pak zase jakožto vrcholný poradní sbor ve věcech uměleckých vůbec vytvořiti státní uměleckou radu, ve které by každý z prvezmíněných čtyř sborů byl zastoupen 3 členy, takže by i tato měla rovněž 12 členů.

Protože však na zřízení řečené státní umělecké rady a jmenovaných čtyř složek jejích dosud nedošlo, ostatním právě jmenovaným poradním sborům však nemá býti praejudikováno, byla do osnovy vložena jen zásadní ustanovení o organisaci divadelní a dramaturgické rady, kterou tedy ministerstvo školství a osvěty zřídí podle těchto zásadních ustanovení, a vydá organisační a jednací řád její (v dohodě s ministerstvem informací). Tím se také umožňuje, že slyšení divadelní a dramaturgické rady aspoň v případech § 7, § 9, odst. 2, § 14, § 15 odst. 1 až 4, § 16 odst. 1 a 2, § 17 odst. 1 a § 18 jest obligatorní.

Protože v divadelní a dramaturgické radě budou zastoupeny všechny zájmové organisace, nebude zpravidla třeba, aby v té které věci mimo ni byli slyšeni i jiní ještě činitelé, což by ovšem příslušné řízení nepoměrně zdržovalo a protahovalo a bylo by tedy - podle povahy věci - se značným neprospěchem, ba namnoze i vůbec neslučitelné se zájmy stran.

Protože pak divadelní a dramaturgická rada je příslušná ve všech věcech divadelních, netřeba ani u jednotlivých dalších ustanovení zvlášť ještě uváděti, že má resp. může také v těchto věcech býti slyšena.

Zemské národní výbory mají možnost buď zříditi si obdobný poradní sbor podle ustanovení § 28 org. zák. nebo používati k uvedeným účelům zemských osvětových rad podle dekretu presidenta republiky ze dne 26. X. 1945, č. 130/1945 Sb. o státní péči osvětové. U okresních národních výborů bude obdobné ustanovení § 71 org. zák. méně praktické, takže přicházejí v té příčině v úvahu jen okresní osvětové rady podle dekretu právě citovaného, a to tím spíše, ježto jde u nich zejména o povolování ochotnických představení, tedy o věc lidové osvěty. Kdežto divadelní a dramaturgická rada má již předchozí cizí vzory, tak zejména dánskou divadelní radu, zřízenou výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 15. září 1926 (Ufita, sv. 2., 1929, str. 306 ss.), je zřízení posléze zmíněné divadelní propagační komise myšlenkou zcela novou, která vznikla teprve mezi jednáním o osnově divadelního zákona.

Je zamýšlena jako orgán, který má uskutečniti ona ustanovení košického programu odd. XV., která s hlediska ideologické revise kulturního programu Československa vyžadují důslednou demokratisaci, a to nejen umožněním co nejširším vrstvám přístupu k pramenům vzdělání a kultury, ale i v ideovém směru: v zlidovění i povahy kultury, aby sloužila na úzké vrstvě lidové, ale lidu a národu.

Jinak platí o divadelní propagační komisi přiměřeně totéž, co bylo právě řečeno o divadelní a dramaturgické radě. Je vybudována na zásadách úplně týchž, a je také pamatováno na součinnost obojího tohoto sboru.

IV. Pokud jde o právo provozovati divadla, bylo třeba vypořádati se s dvojí otázkou:

A. který orgán má býti příslušný, aby uděloval provozovací povolení, a

B. komu lze provozovací povolení uděliti.

ad A. Podle dosavadního právního stavu je v té příčině disparita mezi zeměmi českými a Slovenskem, neboť v zemi České a Moravsko-slezské byly k tomu dosud příslušné zemské národní výbory, na Slovensku však ministerstvo školství a osvěty.

Tento rozdíl se vysvětluje historicky různými poměry v době, ze které pocházejí příslušné předpisy kompetenční. Je na snadě, že v císařství Rakouském, ve kterém šlo o 16 korunních zemí, jevilo se výhodnějším svěřiti tuto pravomoc místodržícím, pokud se týče zemským presidentům, naproti tomu v království Uherském bylo ovšem prospěšnější, aby byla ponechána příslušnému ústřednímu úřadu.

Poměry v té příčině směrodatné jsou v republice Československé nepochybně bližší někdejším poměrům uherským než rakouským. Ale budovatelský program třetí vlády uvádí v odd. I. o některých zásadách nové ústavy, že ústavní zakotvení soustavy národních výborů musí býti provázeno decentralisací celé naší veřejné správy. Proto se také rozhodování o provozovacích povoleních vyjímaje divadla státní a zemská - přikazuje zemským národním výborům.

Vyskytl se také námět, aby nucené svazky územní už ze zákona měly povolení provozovati divadlo. Tak tomu arci bylo v říši německé podle § 3 divadelního zákona z 15. května 1934 ř. z. I., str. 411 a § 3, odst. 2 prov. nař. z 18. května 1934. Ale není žádoucí, aby právě tento vzor byl následován, naopak, má-li dosaženo býti pořádku a jednotného účelného vedení ve věcech divadelních, jeví se nezbytně nutným, aby i nucené svazky územní k veřejnému provozování divadla měly zvláštní povolení, a to nejen proto, že by jinak trpěla úplná a spolehlivá evidence divadel, nýbrž zejména též proto, aby dozorčí úřady (orgány) měly možnost vykonávati vliv na organisaci, umělecký program, umělecké i hospodářské vedení a finanční zajištění také těchto divadel, po případě aby provoz jich mohly zastaviti, když by provozovatelé nezachovávali podmínky, za kterých jim provozovací povolení bylo uděleno.

Proti tomu bylo namítáno - pokud jako provozovatel divadla přichází v úvahu také stát - že právně není dobře myslitelné, aby ministr školství a osvěty jako orgán státu uděloval a dokonce odnímal tomuto státu povolení provozovati divadlo. Tato námitka není důvodná: vždyť i podle dosavadního právního stavu, pokud ovšem zákon nestanovil jinak (jako v příčině Národního divadla), bylo i v těchto případech třeba povolení státního orgánu, a to v českých zemích dokonce jen II. stolice. Naopak - pokud právě v tom kterém případě není o tom zvláštního zákona je takového předpisu nezbytně třeba, aby se předešlo zjevům, které by byly způsobilé, aby vnesly chaos do poměrů divadelních, zejména když by jinak mohly samovolně provozovati divadlo i orgány státní správy, které vůbec nejsou k tomu povolány. Ostatně s týmž zjevem setkáváme se i v jiných oborech. Tak na př. zákon č. 31/1946 Sb. o dani z obratu bezprostředně osvobozuje stát od této daně jen co do poštovní a telekomunikační služby, ale ministr financí nebo úřad jím k tomu zmocněný může po dohodě se zúčastněným ministrem osvoboditi určité dodávky nebo výkony, tedy také ústavů státních, na příklad i shora zmíněného Národního divadla v Praze.

Ale tytéž důvody, které vedly k tomu, že převzetí správy a provozování Národního divadla v Praze státem provedeno bylo zákonem ze dne 12. června 1929, č. 83 Sb., mluví arci pro to, aby se zřizování státních divadel vůbec dálo jen formou zákona.

S těchto hledisek vyžaduje se tedy ke zřízení státních divadel zákona, ke zřízení divadel zemských povolení ministerstva školství a osvěty, kdežto k veřejnému provozování divadel okresních a obecních je právě tak třeba povolení zemského národního výboru jako u divadel soukromých, pokud ovšem tato se vůbec připouštějí.

ad B. Hlasy volající po vyloučení soukromých podnikatelů z oboru divadelního, čímž po výtce rozuměni byli jednotlivci, nejsou původu nového. Tak už v roce 1921 Al. Chytil (Časopis pro právní a státní vědu, roč. IV. "K otázce divadelního zákona") navrhoval (ne zcela jasně) pro divadla soukromá - ne jednotlivci provozovaná - jakožto nejvhodnější formu obchodní společnost podle zákona z 6. března 1906, č. 56 ř. z., tedy společnost s omezeným ručením, ač nepopíral, že by i jednoduchá forma spolková vyhovovala. Když se skončila doba nesvobody, vyvrcholily tyto snahy - patrně pod vlivem znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, některých podniků průmyslu potravinářského, akciových bank a soukromých pojišťoven - v zásadní požadavek, aby veškerá divadla byla postátněna neb aspoň zveřejněna.

Co všem těmto snahám bylo nepochybně společné, bylo zajisté přesvědčení, že se na divadle jakožto činnosti osvětové nemá vydělávati. Ale požadavek takto formulovaný jest arci dalek toho, aby skutečně postihl věc, o kterou jde. Bylo by omylem domnívati se, že vydělávati na divadle - za normálních poměrů - je příliš snadné. Ani v době mimořádné konjunktury a za podmínek i jinak zvláště příznivých, jako zejména v Praze, nepřichází vůbec v úvah u zpěvohra (balet), nýbrž jen činohra a zvlášť ovšem opereta. Ale právě proto je tím větší nebezpečenství, že divadla provozovaná po živnostensku, by zanedbala úkol osvětový, a to jak co do volby provozovaných děl, tak i co do způsobu jich provozování, a že i sociální poměry jich zaměstnanců by byly ubohé. Aby však tomu bylo zabráněno a na druhé straně nestalo se víc, než kolik je užitečné, je třeba rozlišovati:

1. Především dlužno míti na paměti, že organisační forma sama o sobě není spolehlivým měřítkem výdělečnosti či nevýdělečnosti. Jednotlivci nejsou přece jedinými, kteří by na divadle mohli vydělávati. Vždyť na příklad ve shora zmíněném návrhu Chytilově doporučovaná společnost s ručením omezeným je - na rozdíl od společenstev výdělkových a hospodářských - útvarem vyloženě kapitalistickým. Pojmově však ani není vyloučeno, že by i stát, země, okresy a obce mohly provozovati divadlo po živnostensku. Po této stránce je nesporně opatrněji formulováno ustanovení § 1, odst. 1) a 2) tak zv. hereckého zákona rakouského ze dne 13. VII. 1922, č. 441 B. G. Bl., že divadelním podnikatelem jest, kdo po živnostensku provozuje divadelní díla, že však u spolkových, zemských a městských divadel není třeba, aby se tak dálo po živnostensku.

2. Na druhé straně ne každá výdělečná činnost v oboru divadelním jeví se od původu zavržitelnou. I družstva, jak bude ještě podrobněji dovozeno, jsou ze zákona útvary výdělečnými, třeba že nikoli kapitalistickými. Schvaluje-li se však v oboru divadelním družstevní podnikání, pokud se omezuje na pracovníky divadelní, je zřejmě nedůsledné, aby z něho byli vylučováni jednotlivci stejně kvalifikovaní, zvláště jde-li o osobnosti, které pro celý osud dotyčného divadla jsou rozhodující. I z dosavadních zkušeností už lze nepochybně dokázati, že se případy toho druhu vyskytují, ať už ten který vynikající divadelní pracovník osvědčil převážně jen uměleckou způsobilost nebo zároveň i způsobilost hospodářskou. Co však v naznačeném směru je mnohem ještě důležitější, je prostě poznání, že třeba mysliti i do budoucnosti, pro kterou nelze se nikterak zříkati toho, že by se mezi divadelními pracovníky vyskytla osobnost, která by se po všech stránkách hodila za divadelního podnikatele, a nebylo by tedy dobře, aby takovému uplatnění jejímu už předem a bezvýjimečně bylo zabráněno nedomyšleným a proto nevhodným ustanovením zákona, a to neposledně také se zřetelem na otázku zaměstnanosti resp. nezaměstnanosti herecké.

3. Nad to sluší zde však uvážiti ještě jednu neméně důležitou okolnost, která u každého právního předpisu nemálo padá na váhu, a to aby obsah jeho nejen na papíře byl správný, ale osvědčoval se také v praxi. S tohoto hlediska však bylo by vším způsobem zjevem nežádoucím, aby zákon nejen umožňoval, nýbrž přímo dával podnět k tomu, aby ustanovení jeho byla obcházena. A tomu by právě tak bylo, když by zákon sice jednou pro vždy a bezvýjimečně vylučoval soukromé podnikání jednotlivců, ale nedovedl zabrániti, aby se přece uplatňovalo ve formě družstev jen na oko zřizovaných. Nemělo by přece pravého smyslu, aby ten který čelný divadelní pracovník právně nemohl býti subjektem divadla, ale fakticky se jím přece stal tím, že by kolem sebe vytvořil Družstvo přátel toho neb onoho divadla. Mělo-li by to býti dopuštěno nebo dokonce vynucováno, bylo by ovšem - už v zájmu vážnosti zákona - vždy ještě dávati přednost tomu, aby raději i soukromé podnikání jednotlivců bylo otevřeně připuštěno.

Ze všech těchto úvah se tedy podává, že soukromé podnikání, a to nikoli jen jednotlivců, má býti z oboru divadelního odstraněno potud, pokud se opírá převážně jen o pohotovost finančních prostředků, ale nikoli také, je-li základem jeho vlastní činnost tvůrčí.

Vycházeje tedy z takového vymezení sledovaného účelu, zamýšlel původní návrh osnovy připustiti k provozování divadel výjimečně i jednotlivé fysické osoby, jsou-li k tomu povolány vlastní tvůrčí činností původskou, hereckou nebo režisérskou.

Protože se však celá divadelní veřejnost, a to i na Slovensku, téměř jednomyslně proti tomu vyslovila a zásadně požadovala, aby soukromé podnikání jednotlivců z oboru divadelního bezvýjimečně bylo vyloučeno, dovoluje osnova provozování divadel jen

a) nuceným svazkům územním, po případě sdružením okresů a obcí;

b) družstvům, která utvoří původci divadelních děl nebo výkonní divadelní umělci a zaměstnanci;

c) jiným právnickým osobám a podobným útvarům, které nevýdělečně sledují kulturní cíle.

ad a) Nucené svazky územní jsou jednak stát, jednak země, okresy a obce, jež ustanovení § 1 zákona č. 77/1927 Sb. řadí důsledně pod pojem svazků územní samosprávy.

Stát je provozovatelem Národního divadla v Praze na základě zákona č. 83/1929 Sb.

Veřejná divadelní představení státních konservatoří, na něž se vztahuje § 11 prozatímního školního řádu pro posluchače státní konservatoře hudby v Praze, vydaného výnosem ministerstva školství a osvěty z 22. IX. 1922 č. 74.989 (a platného i pro posluchače brněnské konservatoře, pro něž školní řád nebyl dosud vydán, pokud se týče akademie musických umění v Praze (dekret pres. rep. č. 127/1945 Sb.), na něž míří ustanovení § 28 organisačního statutu, vydaného výnosem ministerstva školství a osvěty z 28. VI. 1946 č. A-139.739-V, věstník č. 155, str. 281 n., posuzovati sluší podle výnosu býv. ministerstva vnitra č. 99.654/1899, který ustanovil, že dramatické školy mohou v budoucnosti pořádati veřejná představení - s výjimkou obvyklých divadelních zkoušek - jen po předběžném zaopatření si v tom kterém místě divadelního povolení.

Pokud by i Československá branná moc přicházela v úvahu jako provozovatel divadla, nespadají představení, která se konají jen pro vojenské osoby a jimiž se sleduje zvláštní vojensko-výchovný a branný cíl, pod ustanovení tohoto zákona, neboť nejsou veřejná ve smyslu § 2, odst. 3, věty třetí.

Při zemích není připuštěno sdružování, které připouští § 75 org. zák. při okresích, ježto úkoly přesahující rámec země pokládají se za celostátní.

Spojení okresů a obcí (měst) bude míti zpravidla význam jen, pokud jde o provoz (a případné zřízení) divadla, ale ani pokud jde o pouhé podporování jeho, nebude zcela bez významu, protože příslušnému (jinému) provozovateli bude poskytovati větší jistotu, zaručujíc mu podporu s obou stran podle závazku vzájemně převzatého.

ad b) Kdežto na Slovensku jsou družstva vždy obchodní společností, není právní povaha výdělkových a hospodářských společenstev v zemích českých zcela nesporná. Randa [(Obchodní právo § 17 k pozn. c)] považuje je za society, a také Ott (Soustavný úvod I. str. 155) tvrdí, že právnickou osobou nejsou, naproti tomu Stross (Das österreichische Genossenschaftsrecht 1887), Pisko (Lehrbuch des Handelsrechtes str. 454) a Wenig (Příručka obch. práva str. 167 § 68) uznávají je za osoby právnické. Herrmann (Všeobecný zákoník obchodní I. str. 834) připouští, že tento názor dochází silné opory v min. nař. č. 105/1918 ř. z., vydaném na základě zákona č. 307/1917 ř. z., jímž přímé ručení členů za závazky společenstva (třebas ne způsobem konečným) odstraněno. Také Sedláček-Pokorný (Vzorec podání a vyřízení k obchodnímu a společenstevnímu rejstříku 1943, str. 455) uznávají, že podle převládajícího názoru jest družstvo právnickou osobou (odůvodňuje se hlavně dikcí § 12 zákona č. 70/1873 ř. z.).