1. jsou-li tu důvody zmatečnosti (§§ 358 až 360),

2. pro výrok o vině,

3. pro výrok o trestu.

Vyslovuje-li se rozsudkem nepříslušnost, lze jej napadati odvoláním jen tehdy, opírá-li se výrok o nepříslušnosti o ustanovení § 300, odst. 1.

Pokud zvláštní zákony neustanovují jinak, může býti odvolání podáno pro výrok o trestu v neprospěch žalovaného jen tenkrát, byl-li trest mimořádně zmírněn nebo nebylo-li proti žalobcovu návrhu uznáno na ztrátu hodnosti; v prospěch žalovaného však jen tehdy, nešel-li již bez toho samosoudce, užívaje mimořádného zmirňovacího práva, pod nejnižší výměru příslušné trestní sazby, nebo bylo-li uznáno na ztrátu hodnosti jako trest samostatný, jakož i v případech, kdy byla vyslovena tato ztráta, ačkoli není jako trest bezpodmínečně stanovena."

51. § 333, první věta zní:

"Proti rozsudkům krajských vojenských soudů vynesených senátem (§ 53, odst. 1, druhá věta) a proti rozsudkům zemských vojenských soudů lze se odvolati toliko pro výrok o trestu, nejde-li o důvod zmatečnosti uvedený v § 358, č. 11, a jen za podmínek uvedených v § 332, odst. 3."

52. § 334, odst. 2 a 3 zní:

"Proti rozsudku krajského vojenského soudu vynesenému samosoudcem (§ 53, odst. 1, první věta), jímž se vyslovuje, že žalovaný nepodléhá vojenské soudní pravomoci, přísluší odvolání jak vojenskému prokurátoru, tak i žalovanému a soukromému žalobci. Rozsudek, jímž samosoudce krajského vojenského soudu vyslovil, že žalovaný podléhá vojenské soudní pravomoci, může bráti v odpor odvoláním jak vojenský prokurátor, tak i žalovaný."

53. § 336, odst. 2 zní:

"Propuštění z vazby toho, jenž byl osvobozen samosoudcem krajského vojenského soudu (§ 53, odst. 1, věta první) neb obžalovaného, jemuž byla vytrpěná vyšetřovací vazba v rozsudku krajského nebo zemského vojenského soudu započtena jako trest, odloží se jen pro odvolání žalobce, a to jen tehdy, ohlásí-li odvolání ihned po prohlášení rozsudku a neshledá-li žalobce za vhodné naříditi propuštění na svobodu (§ 182)."

54. § 342 zní:

"Bylo-li odvolání podáno jen pro výrok o trestu a není-li třeba nového provádění důkazů před soudem odvolacím, rozhodne tento soud v neveřejném zasedání, jehož se zúčastní kromě členů odvolacího soudu a zapisovatele toliko vojenský prokurátor, když byly přijaty zpráva a návrh předsedy a vyslechnut vojenský prokurátor. Rozhodnutí se stane rozsudkem, rozhoduje-li odvolací soud ve věci samé, jinak usnesením."

55. § 345, odst. 2 zní:

"Když byli vyvoláni obeslaní svědci a znalci, podá předseda nebo jeden z přísedících v nepřítomnosti svědků a znalců zprávu, která nemá obsahovat ani posudek ani návrhy, nýbrž toliko skutečnosti případu a dosavadní průběh věci, pokud je toho třeba k posouzení odvolání, pak podstatný obsah odvolacích vývodů a sporné otázky z toho vyplývající."

56. § 349 zní:

"Je-li rozsudek krajského vojenského soudu vynesený samosoudcem (§ 53, odst. 1, první věta) stižen některým z důvodů zmatečnosti uvedených v § 358, č. 1 až 5, zruší odvolací soud rozsudek a přikáže věc zpět první stolici k novému přelíčení.

Vyslovil-li samosoudce krajského vojenského soudu neprávem svou věcnou příslušnost (§ 358, č. 6), zruší odvolací soud rozsudek a postoupí věc příslušnému činiteli, je-li však pro tuto věc příslušný senát krajského vojenského soudu, vrátí spisy tomuto soudu, aby ve věci rozhodl senátem (§ 53, odst. 1, druhá věta).

Vyslovil-li samosoudce neprávem svou nepříslušnost nebo nevyřídil-li žalobu úplně (§ 358, č. 6 a 7), uloží mu odvolací soud, aby konal nové hlavní přelíčení a vynesl rozsudek, který se v posledním případě má omeziti na články žaloby, jež zůstaly nevyřízeny.

Odvolací soud může však též v případech uvedených v odstavcích 1 a 3 rozhodnouti ve věci samé ihned nebo v zasedání pozdějším, zopakoval-li nebo doplnil-li podle potřeby hlavní přelíčení konané v první stolici nebo napravil-li procesní úkon, jejž shledal vadným.

Jde-li o rozsudek vynesený senátem (§ 53, odst. 1, druhá věta) a má-li odvolací soud za to, že není správný výrok krajského vojenského soudu o tom, že žalovaný podléhá vojenské soudní pravomoci (§ 358, č. 6) nebo že bylo nesprávně použito zákona v neprospěch žalovaného (§ 358, č. 9 až 11), předloží spisy nejvyššímu vojenskému soudu k rozhodnutí podle ustanovení § 354.

Rozhodl-li krajský vojenský soud neprávem (§ 358, č. 6) o věci, pro niž byl v první stolici příslušný zemský vojenský soud, může odvolací soud na návrh zemského vojenského prokurátora za souhlasu žalovaného a šetře podmínek § 302, odst. 3, rozhodnout ve věci samé."

57. § 350 zní:

"Odvolací soud zkoumá rozsudek jen potud, pokud je napadán. Přesvědčí-li se však soud, zkoumaje odvolání proti rozsudku samosoudce (§ 53, odst. 1, první věta) podané kýmkoliv, že věcná příslušnost samosoudce nebyla dána (§ 358, č. 6), že nesprávně bylo použito zákona ke škodě žalovaného (§ 358, č. 9 až 11) nebo že důvody, na nichž se zakládá jeho opatření v prospěch některého žalovaného, jsou na prospěch také spolužalovanému, má odvolací soud z úřední moci jednati tak, jako kdyby odvolání i v těchto směrech byla uplatňována. Při tom může odvolací soud, vyslechnuv zemského vojenského prokurátora, rozhodnouti ihned v neveřejném zasedání (§ 342) i tenkrát, mají-li všichni jeho členové za to, že není dána vojenská soudní pravomoc nebo souhlasí-li zemský vojenský prokurátor s rozhodnutím, v tom případě, když bylo nesprávně použito zákona v neprospěch žalovaného. Bylo-li odvolání podáno toliko v prospěch žalovaného, nemůže ani odvolací soud, ani krajský vojenský soud, jemuž věc byla vrácena podle § 349 k novému hlavnímu přelíčení, uložiti žalovanému přísnější trest než vyslovil první rozsudek."

58. § 355 zní:

"Podal-li odvolatel nebo jiná oprávněná osoba pro výrok o trestu proti rozsudku senátu krajského vojenského soudu (§ 53, odst. 1, druhá věta) mimo odvolání také zmateční stížnost, rozhoduje nejvyšší vojenský soud také o odvolání. Má-li nejvyšší vojenský soud rozhodnout nejen o odvolání, ale také o zmateční stížnosti, rozhodne po vyřízení zmateční stížnosti o odvolání v neveřejném zasedání neb zároveň s výrokem o zmateční stížnosti, jedná-li též o ní v neveřejném zasedání."

59. § 357 zní:

"Zmateční stížnost lze podati proti rozsudkům senátů krajských vojenských soudů (§ 53, odst. 1, věta druhá) a proti rozsudkům zemských vojenských soudů jako soudů první stolice.

Zmateční stížnost může býti podána jak v prospěch, tak i v neprospěch žalovaného, avšak vždy jen pro některý z důvodů zmatečnosti uvedených v § 358.

V prospěch žalovaného mohou podati zmateční stížnost jak on sám, tak i osoby jmenované v § 325, v neprospěch žalovaného vojenský nebo zemský vojenský prokurátor a soukromý žalobce.

Vyslovuje-li se rozsudkem senátu krajského vojenského soudu (§ 53, odst. 1, věta druhá) nebo zemského vojenského soudu, že žalovaný nepodléhá vojenské trestní pravomoci, může zmateční stížnost podat jak vojenský prokurátor (zemský vojensky prokurátor) a soukromý žalobce, tak i žalovaný.

Rozsudek senátu krajského vojenského soudu nebo zemského vojenského soudu, vyslovuje-li neprávem, že žalovaný podléhá vojenské soudní pravomoci, mohou napadati zmateční stížností žalovaný a vojenský prokurátor (zemský vojenský prokurátor)."

60. V § 365 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec tohoto znění:

"Výjimečně může nejvyšší vojenský soud v neveřejném zasedání, vyslechnuv generálního vojenského prokurátora, rozhodnout o zmateční stížnosti i ve věci samé, nejde-li o trestný čin, na který je v zákoně uložen trest těžší než trest na svobodě deseti let, neučinily-li strany návrh na konání veřejného líčení ani ve lhůtě stanovené k provedení zmateční stížnosti ani ve lhůtě stanovené pro odpověď (§ 337, odst. 1, § 338, odst. 3, § 361)."

61. V § 402, odst. 1 se vkládá za ustanovení č. 3 nové ustanovení č. 4 tohoto znění:

"4. Nedojde-li po upuštění od stíhání podle § 43, odst. 2 k provedení vydání nebo vypovědění, sešlo-li s repatriace nebo s odsunu nebo vrátí-li se osoba, od jejíhož stíhání bylo upuštěno."

62. V § 413 se vkládají za dosavadní poslední (třetí) odstavec další odstavce 4 a 5 tohoto znění:

"Ministr národní obrany může nařídit, aby bylo upuštěno od nařízení výkonu nebo dalšího výkonu trestu na svobodě, byl-li odsouzený vypovězen nebo má-li býti vydán nebo repatriován nebo odsunut z území Československé republiky.

Nedojde-li k provedení vydání nebo vypovědění nebo sejde-li s repartiace nebo odsunu nebo vrátí-li se vydaný, vypověděný, repatriovaný nebo odsunutý na území Československé republiky, trest se vykoná."

63. § 419, odst. 3 se nahrazuje těmito dvěma odstavci:

"Za podmínek uvedených v předcházejících odstavcích může zemský vojenský prokurátor povolit odklad trestů uložených krajskými vojenskými soudy nejdéle na dobu šesti měsíců. Ministr národní obrany může nařídit odklad každého trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu dvou let, i na delší dobu a též z jiných důležitých důvodů než těch, které jsou uvedeny v odstavcích 1 a 2.

64. § 420, odst. 3, věta prvá zní:

"Výjimečně může naříditi také z jiných důležitých příčin přerušení výkonu trestu na svobodě nepřesahujícího jeden rok veřejný žalobce, přerušení výkonu trestů na svobodě uložených krajskými vojenskými soudy zemský vojenský prokurátor a v ostatních případech ministr národní obrany."

65. § 476 zní:

"Proti rozsudkům polních soudů, vyneseným za podmínek § 278 za nepřítomnosti žalovaného, není přípustný odpor."

66. Ustanovení § 472 se zrušuje.

Zrušují se dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 119 Sb., o přechodné úpravě vojenského trestního řádu, a dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 120 Sb., o přechodné úpravě vojenského polního trestního řízení.

Všude tam, kde se ve vojenském trestním řádu nebo v jiných zákonech mluví o soudech brigádních nebo divisních, o přednostovi brigádního (divisního) soudu, o funkcionáři vojenského prokurátora a o vojenském prokurátoru, rozumějí se tím krajské vojenské soudy, zemské vojenské soudy, president krajského (zemského) vojenského soudu, vojenský prokurátor a zemský vojenský prokurátor.

Pro vojenské soudy platí doba šesti měsíců ode dne vyhlášení tohoto zákona za dobu nové jejich organisace podle § 26 zákona č. 131/1912 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912 o vojenském trestním řádě a podle § 99, odst. 1 ústavní listiny.

Ustanovení § 1, odst. 2 v. tr. ř. platí jen do 31. prosince 1948.

Ministr národní obrany se zmocňuje, aby upravil a ve Sbírce zákonů a nařízení uveřejnil v nepřetržitém sledu paragrafů úplné jednotné znění vojenských trestních řádů podle zákona č. 131/1912 ř. z. a zákonného článku XXXIII/1912, jak vyplývá ze změn a doplňků provedených pozdějšími zákony, včetně tohoto zákona.

Tento zákon nabývá účinnosti 30 dní po vyhlášení; provede jej ministr národní obrany.

Pro nedostatek justičních důstojníků nebylo po květnové revoluci možné obsadit brigádní a divisní soudy a úřady prokurátorské. Proto byla dekretem presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 119 Sb., pro dobu nezbytné potřeby, jejíž konec určí vládní nařízení, provedena přechodná úprava vojenského trestního řádu a brigádní a divisní soudy byly sloučeny přechodně ve vojenské soudy I. stolice.

Ačkoliv nedostatek důstojníků justiční služby ještě nějakou dobu potrvá, je vojenská správa nucena již nyní navrhnouti zrušení této přechodné úpravy, poněvadž se v praxi neosvědčila. Vojenské soudy I. stolice musí býti totiž obsazeny minimálně třemi vojenskými soudci rozhodujícími a jedním soudcem vyšetřujícím. Toto minimální obsazení má přirozeně velké nevýhody, neboť soudní služba při takovém obsazení vázne, jakmile jeden z přidělených soudců onemocní nebo nastoupí nutnou dovolenou, nehledě k případům vyloučení nebo odmítnutí soudce nebo k novému projednávání věci, v níž rozhodnutí soudu I. stolice bylo zrušeno nejvyšším vojenským soudem. Ale ani při tomto minimálním obsazení nemůže vojenská správa při dosavadním nedostatku justičních důstojníků zřídit tolik soudů I. stolice, kolik je jich nezbytně třeba. Malý počet vojenských soudů I. stolice má však za následek příliš velké soudní obvody a proto zdlouhavé a nákladné vyšetřování. Rozhoduje-li pak nejvyšší vojenský soud o každém odvolání, tedy i v trestních věcech menšího významu, trpí tím nejen prestiž této nejvyšší a kasační stolice, ale trestní řízení se tím prodlužuje.

Vojenská správa má však eminentní zájem na tom, aby vojenské trestní řízení při zachování úplné objektivity postupovalo co nejrychleji, aby výdaje s ním spojené byly co nejmenší a aby k vykonávání justice bylo potřeba co nejméně personálu. Proto se rozhodla nahraditi přechodnou úpravu vojenského trestního řádu takovou úpravou, která by těmto podmínkám vyhovovala.

Navrhuje proto opět zřízení tří druhů vojenských soudů, ale jinak organisovaných, při čemž zamýšlí nižších vojenských soudů zřídit větší počet, rozšířit jejich věcnou příslušnost, vyšší vojenské soudy zřídit jen tři, v každé zemi jen jeden, zavést potřebnou decentralisaci přenesením některé agendy (na př. rozhodování o změně místní příslušnosti, o sporech o příslušnost a p.) z nejvyššího vojenského soudu na zemské vojenské soudy a p.

Při této novelisaci vojenských trestních řádů a to zákona č. 131/1912 ř. z., platného v zemích historických, a zákonného článku č. XXXIII/1912, platného na Slovensku, bude nutno odstranit malé a téměř bezvýznamné rozdíly ve znění některých ustanovení. Je to ustanovení § 7, odst. 2, § 11, č. 7, § 82, § 193, posl. odst., § 214, odst. 2 a § 263, posl. odst. Tím se dosáhne stejného znění obou vojenských trestních řádů a tak provedena bude unifikace práva v oboru vojenského soudnictví.

K odůvodnění jednotlivých navrhovaných změn třeba uvésti:

Ustanovením § 18 zákona č. 31/1929 Sb. bylo sice umožněno i ve vojenském trestním řízení ukládat za podmínek uvedených v § 10 cit. zákona trestním příkazem trest na svobodě nejvýše sedmidenní nebo trest peněžitý nejvýše 500 Kčs nebo oba tyto tresty. V praxi však vojenské soudy trestního příkazu téměř nepoužívají a tak ustanovení o trestním příkaze neposkytlo vojenskému soudnictví očekávané ulehčení. Trestní příkaz lze totiž vydati jen tehdy, souhlasí-li s tím veřejný žalobce. Vojenský prokurátor však při dosavadní trestní sazbě těžko může souhlasit s vydáním trestního příkazu za vojenský přečin, ačkoli v mnohých případech jsou dány obecné podmínky pro vydání trestního příkazu. Každý vojenský přečin může totiž podle § 2 zákona č. 154/1923 Sb. vyříditi vojenský představený uložením kázeňského trestu, pokládá-li kázeňské potrestání za dostatečné. Rovněž může podle § 138 v. tr. ř., vojenský prokurátor, shledá-li že věc lze vyříditi kázeňsky, odstoupiti trestní oznámení představenému veliteli obviněného, aby vyměřil kázeňský trest. Lze-li pak v kázeňském řízení uložit trest vězení do 30 dnů nebo trest samovazby do 21 dnů, a přes to není shledán tento kázeňský trest vzhledem k povaze obviněného, jeho předcházejícím kázeňským trestům nebo z jiných důvodů za postačující, nemůže vojenský prokurátor souhlasit s vydáním trestního příkazu, jímž je dovoleno ukládat jen tresty daleko kratší, t. j. nejvýše sedmidenní vězení. Proto osnova navrhuje, aby bylo dovoleno za vojenské přečiny ukládat trestním příkazem trest na svobodě až do šesti týdnů. Potom bude možno velkou část vojenských přečinů, zejména přečiny svémocného vzdálení, přečiny porušení povinností ve strážní službě, přečiny neuposlechnutí pořádkového rozkazu, vyřídit trestním příkazem, čímž se poskytne vojenskému soudnictví značné ulehčení. Práva obviněného tím nebudou nijak zkrácena, neboť může podáním odporu proti trestnímu příkazu podle § 10 cit. zákona docíliti, aby trestní příkaz byl zrušen a aby bylo zavedeno řádné řízení.

Vydání trestního příkazu je dovoleno také u některých přestupků a přečinů branného zákona, jsou to přestupek podle § 43 a § 45, odst. 2, a přečin podle § 47 br. z. Poněvadž jde o trestné činy související úzce s vojenskou službou, navrhuje se, aby i u těchto trestných činů bylo dovoleno ukládat trestním příkazem zvýšené navrhované tresty. Na obecné přestupky a přečiny se navrhované zvýšení trestů nevztahuje. Při tom se podotýká, že navrhované zvýšení trestů ukládaných trestním příkazem ve vojenském trestním řízení tvoří jen poloviční výměru trestů, jež lze podle § 476 v. tr. ř. ve znění podle zákona č. 115/1937 Sb. ukládati trestním příkazem ve vojenském polním řízení.

Podle původního znění § 2 v. tr. ř. bylo možno vyřídit kázeňsky nejen vojenské přečiny, ale i některé obecné přečiny a přestupky. Toto ustanovení bylo pro osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci změněno ustanovením § 2, odst. 1, písm. c) zákona č. 154/1923 Sb., jímž byla omezena možnost kázeňského vyřízení jen na vojenské přečiny. Stalo se tak podle zprávy branného výboru poslanecké sněmovny (tisk 4315 I. vol. obd. str. 30) proto, že by nebylo spravedlivé, aby vojenským osobám byla skýtána v poměru k osobám občanským ta výhoda, aby při prokázané vině mohly ujít soudnímu potrestání pro trestné činy obecné a tím ztrátě zachovalosti.

Toto ustanovení se však nedotklo příslušníků četnictva, u nichž je možno dosud vyřizovat také obecné přestupky a přečiny kázeňsky (disciplinárně). Třeba však upozorniti, že četnictvo (nyní SNB) může v mnohých případech podle § 1, odst. 1, písm. b) branných předpisů tvořit součást branné moci, v kterémžto případě jsou příslušníci SNB vojenskými osobami v činné službě, a podléhají vojenské kázeňské pravomoci právě tak, jsou-li ve vyšetřovací nebo trestní vazbě ve vojenských trestních ústavech. Proto za takových okolností nebude lze ani u nich ovšem mimo oblast polních soudů (§ 455 v. tr. ř. ve znění podle zákona č. 115/1937 Sb.) - vyřídit obecné přečiny a přestupky kázeňsky. Tato disparita mezi vojenskými osobami a příslušníky SNB bude odstraněna navrhovanou novelisací § 2 v. tr. ř.

Vojenský trestní řád platný pro Slovensko (zák. čl. XXXIII/1912) měl v druhém odstavci § 7 na rozdíl od vojenského trestního řádu platného pro země historické (zákon č. 131/1912 ř. z.) ustanovení o tom, jaké tresty mají uložit vojenské soudy, odsuzují-li podle zákonů ukládajících tresty, jež se ve vojenském trestním zákoně nevyskytují. Toto ustanovení je vhodné z týchž důvodů rozšířit i pro Čechy a Moravu a tím se dosahuje v tomto paragrafu stejného znění obou vojenských trestních řádů.

Původní ustanovení č. 2 a 3 § 11 v. tr. ř. pozbyla platnosti vydáním branného zákona č. 193/1920 Sb., jímž byly zrušeny různé druhy vojska - t. j. společného vojska, zeměbrany a domobrany.

Rovněž ustanovení č. 4 pozbylo platnosti. Týkalo se důstojníků a vojenských úředníků ve službě, kteří zůstávajíce ve výslužbě vykonávali u vojska služby za určitý příspěvek, t. zv. superplus; takových důstojníků ve výslužbě, kteří by vykonávali službu u vojska a nebyli vojenskými osobami v činné službě, náš právní řád nezná. Podle § 120 platového zákona č. 103/1926 Sb., mohou být vojenští gážisté (tedy i rotmistři) mimo činnou službu povoláni přechodně do činné služby a jako takoví podléhají vojenské soudní pravomoci podle čl. 1, § 11 v. tr. ř.

Na místo zrušených ustanovení č. 2 až 4 zamýšlelo MNO pod novým č. 2 uvésti civilní zaměstnance vojenské správy, pod č. 3 osoby uvedené v § 13, odst. 1, druhá věta zák. č. 131/1936 Sb. a pod č. 4 příslušníky stráže obrany státu ve službě. Z důvodů vylíčených na jiném místě bylo však od toho upuštěno.

Ustanovení § 11, č. 7 vojenského trestního řádu pro země historické pozbylo platnosti, kdežto odchylné ustanovení vojenského trestního řádu pro Slovensko zůstalo v platnosti. Pro nedostatek vojenských trestních ústavů pro uherskou zeměbranu odpykávaly se delší tresty uložené vojenskými soudy pravidelně v trestních ústavech občanských. Aby tito vojenští trestanci zůstali podrobeni pravomoci vojenských soudů, měl uherský zeměbranecký vojenský trestní řád zvláštní ustanovení v č. 7 § 11 v. tr. ř. Avšak i v zemích historických za první republiky i v době přítomné bývají pro nedostatek vojenských trestních ústavů vojenští trestanci předáváni do občanských trestních ústavů. Je tedy třeba, aby odchylné ustanovení platné pro Slovensko platilo i pro země historické, jak je to vyjádřeno pod č. 4. Tímto ustanovením samozřejmě zůstává nedotčena disciplinární pravomoc správních občanských trestních ústavů.

Původní ustanovení č. 2 a 3 § 13 v. tr. ř. pozbyla platnosti vydáním branného zákona č. 193/1920 Sb., který zná jen jedno vojsko a nerozlišuje mezi vojskem společným, zeměbranu a domobranu.

MNO zamýšlelo původně nahraditi v tomto paragrafu zrušená ustanovení platnými ustanoveními o částečné podřízenosti určitých osob vojenské soudní pravomoci obsaženými v § 35 br. z. a v § 129 a § 130 zákona o obraně státu, jež byla vložena pod č. 2 § 13 v. tr. ř. K námitkám min. spravedlnosti a min. vnitra bylo od toho upuštěno.

Původní ustanovení č. 4 zmiňovalo se jen o důstojnících, ne o rotmistrech. V armádě rakousko-uherské nebylo totiž stavovské skupiny rotmistrů, kteří podle našeho platného právního řádu jsou vojenskými gážisty, mají všechny povinnosti důstojníků a to i tehdy, jsou-li v poměru mimo činnou službu, a proto mělo být hned po zřízení této skupiny rozšířeno ustanovení č. 4 i na rotmistry mimo činnou službu, což osnova nyní činí v § 13 č. 2.

Původní ustanovení § 14 v. tr. ř. bylo zrušeno ustanovením § 199 zákona o obraně státu a nahrazeno ustanovením § 128 téhož zákona. Pojmouti toto ustanovení do vojenského trestního řádu na místo zrušeného § 14 by bylo sice vhodné, ale zvláštní úprava § 128,. zvláště pak odstavce 3 a odstavce 4 b) je tomu na překážku. Proto bylo voleno navrhované znění § 14 v. tr. ř.

Vojenské soudy se dělí podle § 19 v. tr. ř. na soudy brigádní, divisní a nejvyšší vojenský soud. Ačkoliv soudy 1. a 2. stupně jsou označeny podle vojenských velitelství, nejsou s nimi podle prováděcích nařízení k § 19 v. tr. ř. v žádné organisační souvislosti a jsou na nich nezávislé. Podle § 50 v. tr. ř. se zřizují brigádní soudy zásadně v sídlech brigádních velitelství a divisní soudy podle § 55 v. tr. ř. v sídlech divisních velitelství. To bylo odůvodněno tehdejší institucí příslušného velitele a také původním složením válečných soudů. Ačkoli instituce příslušného velitele byla zrušena zákonem č. 89/1918 Sb. a také složení nalézacích soudů bylo upraveno způsobem odlišným, přes to zůstalo ustanovení § 50 a § 55 v. tr. ř. dosud nezměněno. Na jeden brigádní soud mohlo však být podle důvodové zprávy k voj. trestnímu řádu odkázáno více velitelů brigád a podobně u divisního soudu.

Dosavadní pojmenování vojenských soudů 1. a 2. stupně neodpovídá nynější organisaci armády. Pěší brigády neexistují a pojmenovat soudy podle vyšších velitelství, s nimiž nemají být soudy v žádné organisační souvislosti a mají být na nich nezávislé, je zvlášť při časté změně vojenské organisace zbytečné. Proto se volí takové pojmenování vojenských soudů, které neukazuje na žádné vojenské velitelství.

Nehledě k tomu, je v zájmu utajení mírové organisace vojska nutné, aby se s obvody vyšších velitelství nekryly soudní obvody, které vzhledem k zákonem stanovené místní příslušnosti nelze utajovati.

V polním trestním řízení jsou však polní soudy v organisační souvislosti s vyššími velitelstvími a proto pro jich zřízení a pojmenování platí odlišná ustanovení § 457 v tr. ř. ve znění zákona čís. 115/1937 Sb.

Pro mírové vojenské soudy I. stupně se navrhuje pojmenování "Krajský vojenský soud". Vojenské soudy 2. stupně se zřizují pro každou zemi jeden a proto mají označení "Zemský vojenský soud" a p. Každému zemskému vojenskému soudu bude podřízeno tolik krajských vojenských soudů, kolik jich bude nutně potřebí, a tam, kde jich bude potřeba.

Brigádní soudy měly podle § 20 v. tr. ř. věcnou kompetenci o málo širší než okresní soudy s trestní pravomocí. Proto také u těchto soudů rozhodoval vždy jediný důstojník justiční služby jako samosoudce. Kdyby kompetence krajských vojenských soudů zůstala nezměněna, bylo by třeba zřídit větší počet sborových vojenských soudů, což by bylo spojeno s velkými osobními i věcnými výdaji a v přítomné době pro nedostatek důstojníků justiční služby neproveditelné. Proto se navrhuje, aby věcná příslušnost krajských vojenských soudů byla rozšířena na trestné činy, které jsou uvedeny v navrhovaném znění § 20, č. 1, písm. b. Tím neutrpí nijak prestiž a kvalita vojenského soudnictví, neboť přednostou těchto nejnižších vojenských soudů bude vojenský soudce vyšší hodnosti a s větší soudní praxí než vojenský soudce, který v mnohých případech dosud u sborových soudů rozhodoval jako samosoudce o stejně závažných trestných činech. Mimo to nyní o nich nebude rozhodovat samosoudce, nýbrž vždy tříčlenný soudcovský sbor složený z jednoho důstojníka justiční služby jako předsedy a dvou přísedících, jak je uvedeno v č. 18. Ještě třeba dodati, že funkcionář vojenského prokurátora, který se nyní bude jmenovati vojenský prokurátor (§ 15), nemůže být srovnán s funkcionářem státního zastupitelství, který zastupuje u okresních soudů obžalobu. Žalobce u nejnižších vojenských soudů je na rozdíl od funkcionáře státního zastupitelství vždy právníkem se soudcovskou zkouškou a proto i z tohoto důvodu může být krajským vojenským soudům svěřena větší kompetence než dosud měly soudy brigádní.

Z nového znění § 20 v tr. ř. je zřejmé, že do příslušnosti krajských vojenských soudů nepatří takové trestné činy, na něž jsou v zákoně stanoveny dvě stupnice trestní sazby, z nichž přísnější ukládá trest na svobodě přes 5 let. Na př. zločin zneužití úřední a služební moci podle § 380 v. tr. z. se trestá podle § 382 v. tr. z. těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let, podle výše zlomyslnosti a škody až do deseti let. Takové trestné činy přísluší soudit zemskému voj. soudu, když bude trest uložen podle první stupnice.