Věcná příslušnost krajských vojenských soudů je značně rozšiřována (č. 8); vedle trestních věcí, o nichž dříve rozhodoval brigádní soud, rozhodují krajské vojenské soudy také o některých trestních věcech, o nichž dříve rozhodoval soud divisní, t. j. o trestných činech, na něž není v zákoně uložen trest těžší než trest na svobodě do pěti let.

Z důvodů vhodnosti a jednotnosti judikatury připouští se opravné prostředky dovolené dříve proti rozsudkům soudů brigádních (§ 332, odst. 1 v. tr. ř.) jen proti rozsudkům vyneseným samosoudcem § č. 20 a 43, t. j. jen v rozsahu dřívější kompetence soudů brigádních. Tam však, kde krajský vojenský soud rozhoduje o trestních věcech, které dříve příslušely soudům divisním, rozhoduje krajský vojenský soud ve sboru tří soudů a proti rozsudkům vyneseným v těchto případech jsou dovoleny podle č. 44 a 52 navrhovaného zákona ty opravné prostředky, které byly dosud dovoleny proti rozsudkům soudů divisních, t. j. odvolání jen proti výroku o trestu (§ 333 v. tr. ř.) a zmateční stížnost (§ 358 v. tr. ř.). O zmateční stížnosti rozhoduje vždy nejvyšší vojenský soud. O odvoláních proti rozsudkům krajských vojenských soudů, vynesených sborovým soudem, rozhoduje nadřízený zemský vojensky soud, ale jen tehdy, není-li zároveň podána zmateční stížnost; v tom případě rozhoduje i o odvolání nejvyšší vojenský soud.

Článkem III zákona č. 89/1918 Sb. byla upravena místní příslušnost jednotlivých vojenských soudů podle místa dopadení pachatele na rozdíl od občanského trestního řádu, který v § 51 upravuje místní příslušnost podle místa spáchaného činu.

Místo dopadení nelze však vždy přesně určiti a proto dochází k častým sporům o příslušnost, jež se mnohdy na úkor řízení samého vlekou několik měsíců. Mimo to má úprava místní příslušnosti podle místa dopadení za následek časté postupování trestních spisů. Na př. vojín zběhne od svého útvaru na Slovensku a tamní soud zavede vyhledávací řízení. Zběh však je dopaden v Praze, pražský vojenský soud je tudíž příslušným k zavedení řízení a proto mu slovenský soud postoupí trestní spis. Zruší-li se po čase vyšetřovací vazba, vrátí se zběh k svému útvaru na Slovensko a proto podá pražský soud nejvyššímu vojenskému soudu podle § 42 v. tr. ř. návrh, aby trestní věc byla přenesena do příslušnosti soudu na Slovensku. Místo, kde čin byl spáchán, je daleko vhodnější k tomu, aby podle něho byla určována místní příslušnost vojenských soudů; bývá zpravidla nesporné a je snadno zjistitelné.

V místě spáchaného činu jsou zpravidla všichni svědci činu a také vzhledem k osobám, které se o činu dověděly, je lépe, aby pachatel byl souzen i tam, kde čin spáchal. Proto se navrhuje, aby pro místní příslušnost bylo v první řadě rozhodné místo spáchaného činu, v druhé řadě místo dopadení a na třetím místě předstižení.

V § 26, odst. 1 se přejímá upravené ustanovení dosavadního 1. odstavce. Ustanovení 2. věty je odůvodněno platným právním stavem (srv. přílohu k vyhlášce č. 57/1947 O vojenském kázeňském a kárném právu).

Podle § 98 ústavní listiny mají soudcové služební přísahou slíbiti, že budou zachovávat zákony. U vojenských soudů však dosud žádným zákonem nebyla upravena služební soudcovská přísaha, kterou má na mysli § 98, odst. 2 ústavní listiny. Tento stav odstraňuje navržené ustanovení odstavce 2, v němž se přejímá znění přísahy upravené pro občanské soudce zákonem č. 13/1920 Sb.

Poněvadž se soudcovská přísaha neopakuje, nastoupí-li soudce na vyšší služební místo (§ 3 vl. nař. č. 34/1920 Sb.) je nutno zrušiti ustanovení § 63 v. tr. ř. o zvláštní přísaze presidenta a místopresidentů nejvyššího vojenského soudu.

Poněvadž všichni vojenští soudci zúčastnění na rozhodování (vykonávající soudcovské judicium) mají účast na privilegiích zaručených § 99 ústavní listiny, bylo nutno rozlišiti "vojenské soudce" a "pomocné vojenské soudce". K vojenským soudcům patří všichni justiční důstojníci vykonávající judicium jako předsedové senátů, přísedící senátů nebo samosoudci u vojenských soudů. Pro přísedící a samosoudce bylo voleno označení "radové" krajského (zemského) vojenského soudu. Pomocnými vojenskými soudci budou mladší justiční důstojníci a zejména justiční důstojníci v záloze.

Z důvodů vojenských bylo nutno postaviti dobu branné pohotovosti státu na roveň době nové soudní organisace, poněvadž bez tohoto ustanovení by nebylo možno provést všechny úkoly, které má justiční správa v době branné pohotovosti státu.

Ustanovení odstavce 3, posled. věty odpovídá obdobné praxi u občanských soudů.

Ustanovení § 35 v. tr. ř. jako nadbytečné novou úpravou § 23 se zrušuje.

Podle dosavadního znění § 42 v. tr. ř. rozhodoval o změně místní příslušnosti vojenských soudů vždy nejvyšší vojenský soud. Bylo tomu tak proto, že divisnímu soudu byl pravidelně podřízen jeden, zřídka kdy dva brigádní soudy. Jestliže se nyní z důvodů úsporných a pro zjednodušení podřizuje jednomu zemskému vojenskému soudu několik krajských vojenských soudů, bylo by zbytečné, aby o delegaci krajského vojenského soudu na Slovensku nebo na Moravě na jiný krajský vojenský soud podřízený témuž zemskému vojenskému soudu rozhodoval nejvyšší vojenský soud, když lze přenesením delegačního práva na představeny zemský vojenský soud věc zjednodušit a urychlit.

S touto novelisací § 42 v. tr. ř. stává se nadbytečným ustanovením § 472 v. tr. ř. ve znění zákona č. 115/1937 Sb. a proto se navrhuje v č. 65 jeho zrušení.

Navrhovaným doplněním § 43 v. tr. ř. zavádí se také do vojenského řízení upuštění od stíhání osob vydaných nebo vypověděných, nebo osob, které mají býti repatriovány, čili odsunuty, kteroužto možnost do občanského trestního řízení zavedl zákon č. 166/1946 Sb.

Není třeba zvláštního odůvodnění.

Nové znění § 46 odpovídá právu presidenta republiky ustanovovat vojenské funkcionáře z moci velitele barnné moci (§ 64, odst. 1, č. 10 a č. 11 úst. listiny).

Vojenský trestní řád neměl předpisu o tom, kdo ustanovuje vojenské soudce u bývalých brigádních a divisních soudů. Vzhledem k praerogativám vrchního velitele branné moci a s přihlédnutím k § 64, č. 8 úst. list. resp. k § 152 plat. zák. přejímá MNO do osnovy formulaci navrženou kanceláří presidenta republiky.

Podle § 53 v. tr. ř. ve znění podle č. 11 zák. č. 89/1918 Sb. rozhodoval u brigádních soudů jeden justiční důstojník jako samosoudce. Jestliže ustanovením č. 8 osnovy byla zvětšena věcná příslušnost nových krajských vojenských soudů, je třeba pro tuto zvětšenou věcnou příslušnost upravit složení nalézacích soudů. Ustanovení zákona o samosoudci před sborovými soudy (článek III dekretu presidenta republiky č. 62/1945 Sb.) není ve vojenském trestním řízení nutné ani vhodné, ježto samosoudce nemůže podle čl. IV, § 4 cit. dekretu uložit na svobodě trest delší než 1 roku. Proto se zřizují u krajských vojenských soudů tříčlenné soudcovské sbory, složené z jednoho vojenského soudce jako předsedy, druzí dva přísedící se určují z vojenských osob. Přísedící, kteří nejsou stálými soudci, byli dosud podle článku 12 zákona číslo 89/1918 Sb., jímž bylo nahrazeno ustanovení §§ 55 a 57 v. tr. ř. určováni z počtu mužstva, byl-li žalovaný osobou mužstva. Takto složené sbory se v praxi neosvědčily. Osoby mužstva jsou zpravidla věkově nevyzrálé, bez potřebných životních zkušeností. Funkce takových mladých a nezkušených přísedících se v mnohých případech omezují na pouhé přikývnutí názoru předsedy, neboť velký věkový a hodnostní rozdíl i nezkušenost jim brání, aby uplatnili vlastní názor.

Proto se pro přísedící stanoví jako nejnižší věková hranice 24 let. Je však výslovně předepsáno jen u druhého přísedícího, jímž by mohl být i mladý vojín bez hodnosti nebo mladý důstojník. U prvního přísedícího, jímž je vždy vyšší důstojník zbraní, není již třeba stanovit nejnižší věkovou hranici.

Pro zvláštní povahu vojenské služby a kázně je třeba, aby přísedící, kteří nejsou stálými soudci, nebyli nižší hodnosti (služebně mladší) než žalovaný, (nejvyšší z žalovaných).

Zvláštní složení soudních sborů je předepsáno pro žalované příslušníky SNB.

U zemských vojenských soudů je nalézací soud rovněž tříčlenný, ale převládá u nich živel právnický, neboť se u těchto soudů bude rozhodovat o těžších trestních činech. Druhým přísedícím je vždy vyšší důstojník.

Ustanovení § 58 stalo se nyní zbytečným.

Odvolací senáty jsou složeny výhradně z vojenských soudců; neprávnický živel se v odvolacích senátech, kde se řeší většinou otázky formálního trestního práva nemohl náležitě osvědčiti.

Také ustanovení § 62, odst. 4 v. tr. ř. pokud se týká jmenování radů nejvyššího vojenského soudu, vyplývá z oprávnění presidenta republiky, jakožto prvního velitele branné moci. V důsledku nové formulace § 62, odst. 4 se pak zrušuje ustanovení § 66.

Není třeba zvláštního odůvodnění.

K § 82 v. tr. ř. bylo znění vojenského trestního řádu pro země historické odlišné od znění vojenského trestního řádu platného na Slovensku. Z důvodů již dříve uvedených se tyto nepatrné rozdíly odstraňují.

Podle posledního odstavce § 88 v. tr. ř. musí se žalovanému na jeho výslovnou žádost určiti obhájce z úřední moci pro hlavní přelíčení a pro ústní líčení v druhé stolici, aniž by se uvažovalo, zda žalovaný je podle svých majetkových poměrů s to, aby si z vlastních prostředků hradil výdaje spojené s přibráním obhájce, jak je tomu u občanských soudů trestních podle § 41 tr. ř. Proto se tomuto ustanovení přizpůsobuje znění posledního odstavce § 88 v. tr. ř., aby vojenské soudy nebyly nuceny zřizovat obhájce z úřední moci i majetným žalovaným a to i tehdy, jsou-li žalováni pro činy nepatrného významu.

Podle § 141 v. tr. ř. má vyhledávací řízení zpravidla provádět veřejný žalobce, čímž se řízení značně urychlí a nezaměstnává se prováděním vyhledávacího řízení ještě vyšetřující soudce, který je pak z rozhodování téže věci vyloučen. Ustanovení § 143 v. tr. ř. dává však veřejnému žalobci právo, aby za určitých podmínek přenechal provedení vyhledávacího řízení soudu. To však může svádět veřejné žalobce k tomu, aby se "pro vlastní přetížení" zbytečně často obraceli na soud o provedení vyhledávacího řízení. Nové znění § 143 v. tr. ř. má tomu zabránit a připustit soudní vyhledávání jen zcela mimořádně, jde-li o zločin, na který je v zákoně stanoven trest těžší než trest na svobodě 5 let a kdyby při vyhledávání bylo nutno častěji se obracet na soud o přísežný výslech svědků, o provedení domovní neb osobní prohlídky, zabavení dopisů nebo jiných zásilek.

Poněvadž se v některých zákonech (na př. § 5 zákona o stíhání křivého obvinění, utrhání a urážek na cti spáchaných obsahem tiskopisů ve znění vyhlášky ministra spravedlnosti č. 145/1933 Sb.) nařizuje obligatorní soudní vyšetřování, musí veřejný žalobce v takových případech přenechat provedení vyhledávacího řízení soudu. Tato skutečnost se v novém znění § 143 v. tr. ř. vystihuje slovy: "Není-li zvláštními zákony jinak stanoveno..."

Podle ustanovení obecního trestního řádu (§ 175, posl. odst. a § 179, odst. 3 tr. ř.) navrhuje se také ve vojenském trestním řízení obligatorní prozatímní i vyšetřovací vazba, jde-li o zločin, na který je v zákoně uložen trest smrti nebo trest na svobodě nejméně deseti let.

O stížnosti obviněného na uvalení nebo ponechání vyšetřovací vazby rozhodoval dosud podle § 177, odst. 2 v. tr. ř. ve znění čl. XXXII zákona čís. 89/1918 Sb. sbor tří vojenských soudců - t. zv. radní komora -, která byla dosud zřizována jen u soudů divisních. Tato radní komora může být z důvodů personálního obsazení zřizována nyní jen u zemských vojenských soudů. Kdyby však jedině radní komora u zemského vojenského soudu měla rozhodovat nejen o stížnostech na vyšetřovací vazbu uvalenou zemským vojenským prokurátorem, ale také o všech stížnostech na vyšetřovací vazbu uvalenou vojenskými prokurátory u podřízených krajských vojenských soudů, byly by tím působeny značné průtahy ve vazebních trestních věcech u těchto soudů. Proto se navrhuje, aby o stížnostech na vyšetřovací vazbu uvalenou vojenským prokurátorem rozhodoval přednosta příslušného krajského vojenského soudu, na jehož rozhodnutí se připouští stížnost k radní komoře nadřízeného zemského vojenského soudu. Radní komora v I. stolici bude rozhodovat jen o stížnostech na vazbu uvalenou zemským vojenským prokurátorem, v kterémžto případě lze si na její rozhodnutí stěžovat k nejvyššímu vojenskému soudu.

Zároveň se navrhuje, aby podle § 191 tr. ř. mohl také vojenský soud obviněnému, když vyhověl jeho stížnosti na vyšetřovací vazbu, uložit určitá omezení, aby bez svolení soudu, se nevzdaloval z místa svého pobytu, pokud nejde o vzdálení z důvodů služebních. Je-li obviněný propuštěn z činné služby, je povinen to oznámit soudu a sdělit nové bydliště.

§ 139 v. tr. ř. obsahuje ustanovení o donucovacích opatřeních, jichž se má užíti proti osobám odpírajícím ve vojenském trestním řízení vydati svědectví nebo složiti přísahu.

Osoby, které nepodléhají vojenské soudní pravomoci, mají být podle § 193 posl. odst. v. tr. ř. v takovém případě oznámeny okresnímu soudu svého bydliště nebo pobytu, který proti nim zakročí tak, jako kdyby odpíraly svědectví nebo přísahu před občanským soudem. V Čechách a na Moravě zakročí okresní soud proti takovým osobám podle § 160 tr. ř., který stanoví tatáž donucovací opatření, ať se odepření stalo v řízení pro zločin, přečin nebo přestupek (nejpřísnější donucovací opatření je vězení do 6 neděl). Pro okresní soud na Slovensku platí v takovém případě ustanovení § 195 tr. por., který připouští při odpírání svědectví nebo přísahy v trestním řízení pro zločin nebo přečin přísnější donucovací prostředky (vězení až do 6 měsíců), než v trestním řízení pro přestupek (vězení do 6 neděl). Proto se také znění posl. odst. § 193 v. tr. ř. platného pro Slovensko nepatrně odchyluje od znění platného v Čechách a na Moravě, ukládajíc pro odpírání svědectví nebo přísahy ve vojenském trestním řízení vždy použíti přísnějších donucovacích prostředků stanovených v trestním řízení pro zločin nebo přečin.

Vojenské soudy stíhaly sice původně jen zločiny a přečiny, poněvadž vojenský trestní zákon nezná soudně stihatelné přestupky. Vedlejší trestní zákony však zavedly i u vojenských soudů stihání přestupků a proto v nynější době není správné, aby okresní soudy na Slovensku používaly proti osobám odpírajícím před vojenskými soudy svědectví nebo přísahu vždy přísnějších donucovacích opatření, i když se odepření stalo v trestním řízení pro přestupek. Vojenský soud žádající o zakročení proti osobám odpírajícím vykonat u vojenských soudů občanskou povinnost, oznamuje vždy, v jaké trestní věci žádá o zakročení, zda jde o zločin, přečin nebo přestupek. Bude tedy správné, když slovenský okresní soud zakročí proti takové osobě podle platného ustanovení § 195 tr. por. a proto znění posledního odstavce § 193 v. tr. ř. platného v Čechách plně vyhovuje i pro Slovensko.

Poněvadž u býv. ministerstva zemské obrany (honv.) v Budapešti nebyl zřízen žádný zdravotnický poradní sbor, poskytlo odchylné ustanovení 2. odst. § 214 zák. čl. XXXIII/1912 zeměbraneckým soudům v Uhrách možnost obraceti se za účelem odstranění závad v lékařských a chemických posudcích na soudní lékařskou radu v Budapešti (zák. čl. Xl/1890); na nichž v takových případech byly podle § 238 tr. por. odkázány také občanské trestní soudy v Uhrách.

Podle § 32, odst. 10 býv. předp. D-4 bylo vojenským soudům uloženo vyžadovati posudky od lékařských fakult a vojenských soudů v Uhrách od soudní lékařské rady jen ve výjimečných případech, kde vojenský zdravotnický poradní sbor nemohl vzniklé pochybnosti odstraniti a bez jich odstranění bylo spolehlivé rozhodnutí ve věci nemožné. Tím bylo již před státním převratem dovoleno také zeměbraneckým soudům v Uhrách obraceti se na vojenský zdravotnický poradní sbor.

Po převratu bylo zákonem o zřízení nových soudních lékařských rad upraveno nové znění § 238 tr. por., v němž o instituci krajinského soudního chemika nebylo zmínky a občanským trestním soudům na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo uloženo obraceti se v takových případech na nově zřízené soudní lékařské rady v Bratislavě nebo Košicích. Tento zákon sice nezměnil ustanovení § 214, 2. odst. zák. č. XXXIII/1912, ale poněvadž instituce krajinského soudního chemika zanikla a novým soudním lékařským radám nebylo uloženo, aby podávaly posudky také vojenským soudům na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle § 214, odst 2 zák. čl. XXXlH/1912 - ustanovení o Chorvatsku-Slavonsku pozbyla pak v našem státě významu, - třeba míti za to, že platnost celého odchylného ustanovení 2. odst. § 214 zák. čl. XXXIll/1912 zanikla. Je tedy plně odůvodněno, aby platnost 2. odst. § 214 zákona č. 131/1912 ř. z. byla rozšířena i na Slovensko.

Tam, kde krajské vojenské soudy rozhodují o trestních věcech, o nichž dosud rozhodovaly soudy divisní, mají se na ně vztahovati předpisy platné pro řízení před divisním soudem. Proto má vojenský prokurátor ve věcech, o nichž přísluší rozhodovat krajskému vojenskému soudu ve sborovém složení podávati formální písemnou žalobu a ne jen trestní návrh.

Poněvadž oběma trestním řádům občanským není známo ukládání mlčenlivosti osobám, přítomným hlavnímu přelíčení, při čemž byla veřejnost vyloučena, obsahuje poslední odstavec § 263 v. tr. ř. ustanovení materiálního práva, podle něhož se dopouští soudně stihatelného trestného činu osoby, podrobené občanské trestní pravomoci, které poruší uloženou povinnost mlčenlivosti. Tento trestný čin může být nyní i na Slovensku označován za přestupek a není tedy překážek, aby znění posl. odst. § 263 bylo v obou vojenských trestních řádech stejné. K č. 38, 43, 45 až 47. Navrhované změny vyplývají z ustanovení č. 20 osnovy, jímž se nově určuje znění § 53 v. tr. ř. a upravuje složení nalézacích soudů.

Podle ustanovení § 278, odst. 2 v. tr. ř. nesmělo se hlavní přelíčení konat v nepřítomnosti žalovaného. Nebylo-li možné postavit žalovaného k soudu, muselo být hlavní přelíčení přerušeno neb odročeno a uprchl-li žalovaný během hlavního přelíčení muselo se v něm ustat a zavést řízení podle hlavy XXV v. tr. ř.

Toto ustanovení způsobilo vojenským soudům značné obtíže. Stává se často, že trestní řízení není v I. stolici skončeno do té doby, než je obviněný (žalovaný) propuštěn z činné služby. Odejde-li po propuštění z činné služby do svého stálého bydliště, které je často příliš vzdáleno od sídla vojenského soudu, u něhož se koná trestní řízení, je přítomnost žalovaného při hlavním přelíčení spojena se značnými výdaji a velkou ztrátou času. Žalovaný se proto k hlavnímu přelíčení často prostě nedostaví nebo žádá, aby se hlavní přelíčení konalo v jeho nepřítomnosti. To však platný vojenský trestní řád nedovoluje, vyskytují se i případy, že při hlavním přelíčení bude pravděpodobně nebo při pokračování v odročeném hlavním přelíčení zřejmě vynesen zprošťující rozsudek nebo bude uložen mírný a podmínečný trest, přes to však předpisuje zákon přítomnost žalovaného při hlavním přelíčení i v takovém případě. To má za následek podávání návrhů na delegaci jiného vojenského soudu, který je blíže stálého bydliště žalovaného. Při rozsáhlých obvodech vojenských soudů bývá však i tento soud od bydliště žalovaného značně vzdálen.

Proto se jeví ve vojenském trestním řízení potřeba převzít ustanovení obecného trestního řízení umožňující konat za určitých podmínek hlavní přelíčení v nepřítomnosti žalovaného. Jde o ustanovení § 427 tr. ř. platného v zemi České a Moravskoslezské a § 1 a násl. zákona č. 8/1924 Sb. pro Slovensko. Osnova přijímá vzor § 427 tr. ř. a aby o ochranu obžalovaného bylo dostatečně postaráno, nařizuje nutnou obhajobu, jde-li o trestní čin, na který lze podle trestních sazeb, jichž má být použito, uložit trest na svobodě přesahující šest měsíců.

Navrhovaná úprava přizpůsobuje tedy vojenské trestní řízení předpisům platným pro řízení před občanskými trestními soudy a přináší tím vojenským soudům značnou úlevu.

Nové znění § 301 v. tr. ř., navrhované ustanovením § 37 osnovy, odpovídá změnám, jež osnova provádí v organisaci a složení vojenských soudů.

Lhůty stanovené v § 312, odst. 2 v. tr. ř. jsou příliš krátké a v nynější době přetížení vojenských soudů lze je těžko zachovávat. Proto se prodlužuje třídenní lhůta pro sepsání rozsudku zemských vojenských soudů a sborových rozsudků krajských vojenských soudů na osm dní. Jednodenní lhůta pro sepsání rozsudků vynesených samosoudcem u vojenských soudů (1. stupně) se prodlužuje na tři dny.

Opravné prostředky dovolené dosud proti rozsudkům soudů brigádních (§ 332 v. tr. ř.) mají být dovoleny jen proti těm rozsudkům krajských vojenských soudů, jež byly vyneseny samosoudcem, a nejvyšší vojenský soud má rozhodovati nejen o všech zmatečních stížnostech, ale také o odvoláních proti výroku o trestu z rozsudků krajských vojenských soudů, vynesených sborovým soudem, byla-li vedle odvolání podána proti nim také zmateční stížnost; proto bylo nutné podle toho upravit znění příslušných ustanovení vojenského trestního řádu t. j. §§ 332, 333, 334, 336, 349, 350, 355 a 357 v. tr. ř.

V §§ 342 a 345 v. tr. ř. bylo vypuštěno ustanovení o přísaze soudců, kteří nejsou trvale ustanoveni, poněvadž podle č. 25 osnovy skládá se odvolací soud u zemského vojenského soudu jen z vojenských soudců a laický živel nemá účast v odvolacím řízení.

Navrhovaná úprava přizpůsobuje vojenské trestní řízení předpisům platným pro řízení před nejvyšším soudem (§ 5 zák. č. 3/1878 ř. z. ve znění zákona č. 56/1935 Sb.) a přináší nejvyššímu vojenskému soudu značnou úlevu.

Doplnění §§ 402 a 413 v. tr. ř. je vyvoláno navrhovaným doplněním § 43 v. tr. ř. (viz č. 15 osnovy a odůvodnění k němu).

Podle § 419 v. tr. ř. mohl odložit a podle § 420 v. tr. ř. také přerušit výkon trestu na svobodě nepřesahujícího dobu jednoho roku, na dobu delší osmi týdnů jen ministr národní obrany.

Aby ministr národní obrany nebyl rozhodováním o žádostech za odklad nebo přerušení trestu na svobodě tak často zatěžován, přiznává osnova zemským vojenským prokurátorům právo povolovat až do šesti měsíců odklad trestu na svobodě uloženého krajským vojenským soudem a nepřesahující dobu jednoho roku a přerušit do šesti neděl výkon všech trestů na svobodě uložených krajským vojenským soudem.

Poněvadž podle nového znění § 278 -v. tr. ř. je umožněno i před mírovými voj. soudy konat za určitých podmínek hlavní přelíčení v nepřítomnosti žalovaného, stalo se ustanovení § 476 v. tr. ř. ve znění podle zákona č. 115/1937 Sb. nadbytečným.

Pro polní řízení však nelze přiznat žalovanému právo odporu. O ochranu žalovaného je však i při této úpravě dostatečně postaráno, neboť bude při přelíčení vždy zastoupen obhájcem a proti vynesenému rozsudku má žalovaný v polním řízení velmi rozsáhlé odvolací právo (§ 477 v. tr. ř. ve znění zákona č. 115/1937 Sb.).

Důvody uvedeny pod č. 14.