Nejsou-li u pojištěnce splněny uvedené podmínky, jež odůvodňují posuzování invalidity k povolání pod zemí, t. j. jde-li o pojištěnce, který byl buď výlučně zaměstnán na povrchu, nebo byl sice zaměstnán pod zemí, ale nikoliv z poloviny, v tom případě však jen pokud nebyl posledních 5 let před vznikem pojistného případu zaměstnán pod zemí, definuje osnova invaliditu stejným způsobem jako tomu je v pensijním pojištění zaměstnanců ve vyšších službách.

Otázka invalidity jako podmínky nároku na invalidní pensi je tedy vyřešena takto: V zásadě se ponechává neschopnost k povolání (stavovská invalidita). U zaměstnanců pod zemí je to invalidita k poslednímu nebo přiměřenému povolání pod zemí se zřetelem ke kvalifikaci zdravotní, pracovní i sociální. U zaměstnanců na povrchu je to invalidita k souboru zaměstnání přiměřených dosavadnímu zaměstnání pojištěnce, a to rovněž co do kvalifikace zdravotní, pracovní a sociální. Praxe bude se tedy moci opírati o zásady vytvořené judikaturou jednak Vrchního rozhodčího soudu bratrských pokladen, jednak Vrchního pojišťovacího soudu o invaliditě podle pensijního zákona.

Jednou z výsad hornického pojištění byl starobní důchod, který náležel pojištěnci, jestliže dokonal 55. rok věku a získal 360 příspěvkových měsíců, nebo dokonal-li 60. rok věku a získal 180 příspěvkových měsíců. Za okupace byl v zemích českých vládním nařízením čís. 70/43 Sb. starobní důchod odstraněn. Na jeho místě byla zavedena t. zv. starobní odměna. Horníci těžce nesli ztrátu tak významné výsady, jakou byl nesporně starobní důchod a od revoluce se domáhali, aby byl opět zaveden.

Ježto stojíme před velikými úkoly na poli hospodářské obnovy státu a bude zapotřebí mobilisace všech pracovních sil, bylo zvoleno řešení takové, že nárok na starobní pensi v 55 letech přísluší tehdy, pracoval-li pojištěnec pod zemí, a to buď plných 300 měsíců nebo aspoň 180 měsíců, avšak v tomto případě byl-li zaměstnán v hornictví vůbec aspoň 420 měsíců.

Jinak může pojištěnec dosáhnouti starobního důchodu za obdobných podmínek, jaké platí v pensijním pojištění, t. j. dovrší-li 60. rok věku a získá-li aspoň 180 příspěvkových měsíců, z toho však aspoň 120 příspěvkových měsíců v hornickém pojištění. Ve všech případech přísluší však starobní důchod jen tehdy, není-li pojištěnec zaměstnán způsobem zakládajícím pojistnou povinnost kteréhokoliv odvětví pensijního pojištění.

Při úpravě výše vdovské pense došlo se k závěru, že pevná základní částka se má rovnati základní částce pense invalidní jednak z toho důvodu, že pevná základní částka má ovlivňovati nejnižší výměru pense, resp. její pružné částky tak, aby byly zajištěny minimální potřeby jak u pensistů, tak i u vdov. Jest spravedlivé a plně odůvodněné, aby pevná základní částka vzhledem k této své funkci byla u vdovské pense stejná jako u pense invalidní. Dalším důvodem byla též okolnost, že v národním pojištění počítá se s jednotným důchodem pracující ženy.

Bylo zde nutno postupovati tak, aby úprava podmínek nároku na vdovskou pensi v pojištění hornickém nemohla prejudikovati řešení této věci ve všeobecném národním pojištění. Neboť to, co při těchto úvahách bylo uvedeno u starobní pense, platí i zde, hledíc k velké potřebě pracovních sil v dohledné i vzdálenější budoucnosti.

V uvážení těchto důvodů došlo se k závěru, že vdovská pense v plné výši může náležeti vdově, která je buď invalidní nebo pečuje aspoň o 2 děti pojištěnce, které mají nárok na sirotčí pensi, nebo dovršila 50. rok věku. Jestliže však vdova při dovršení 45. roku věku pečovala aspoň o 2 děti pojištěnce, ponechává se jí plná vdovská pense, i když jedno nebo obě děti odpadnou před dokonáním jejího 50. roku. Jinak, t. j. nejsou-li tyto podmínky splněny, náleží vdově pense v poloviční výši. Zásadně je tedy ponechána hornickým vdovám bezpodmínečná pense vdovská, ale oproti podmíněné vdovské pensi ve výměře snížené na jednu polovinu. U bezdětných práce schopných vdov je toto řešení plně odůvodněno.

Kromě toho stanoví osnova, že tam, kde vdova matka pečuje o jedno dítě, které požívá sirotčí pensi po pojištěnci, vyměřuje se sirotčí pense tak, jako by šlo o sirotka oboustranného.

Tímto zvýšením sirotčí pense supluje se v těchto případech vdovská pense v plné výměře. Vycházelo se tu ze zkušenosti, že v hornických obvodech není zpravidla na pracovním trhu tolik poptávky po ženských pracovních silách, jako tomu je v ostatních obvodech. Matka s jedním dítětem by tedy pravděpodobně odcházela i s dítětem do jiných míst za prací a obživou. Při tom je známo, že hornický dorost se obnovoval vždy převážně z hornických rodin. Tímto řešením má býti právě podpořeno přirozené lpění hornických rodin na hornických obvodech a uchována tak naděje, že i tyto děti půjdou pracovati do hornictví. I zde bylo voleno toto řešení, aby nebyl učiněn prejudic pro konečné řešení věci v národním pojištění.

Z uvedeného je patrno, že jen zdravá, práce schopná, bezdětná vdova, nebo vdova s jedním nebo více dětmi, o které však nepečuje, obdrží sníženou vdovskou pensi.

V definici invalidity vdovy přihlíží se jednak k vdovám, které již byly zaměstnány, jednak k vdovám, které dosud nebyly zaměstnány, při čemž je invalidita stanovena jako neschopnost k zaměstnání přiměřenému silám a schopnostem vdovy. Znak "životního postavení" nechce usnadňovati invaliditu vdovám sociálně lépe postaveným, nýbrž pouze vymeziti okruh přiměřených zaměstnání, která může zdravá žena vzhledem k svému dosavadnímu životnímu postavení vykonávati.

Podle obdoby státního pensijního zaopatření zavádí osnova též pensi družky, a to ve výši vdovské pense. Předpokladem je, že družka žila s pojištěncem ve společné domácnosti aspoň 10 let před jeho úmrtím a byla na něho výživou převážně odkázána, nebo 3 roky, ale je matkou dítěte, které má po zemřelém pojištěnci nárok na sirotčí pensi.

Vedle pense družky byla rovněž nově pojata do okruhu dávek hornického pensijního pojištění pense rodičů a jiných pozůstalých, a to po vzoru pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách.

Okruh oprávněných dětí odpovídá dosavadnímu stavu v sociálním pojištění a shoduje se v podstatě s předpisy platnými v zaopatření státních zaměstnanců. Sirotčí pense se rovná polovině pense vdovské, u oboustranných sirotků vdovské pensi. Osnova umožňuje přiznati sirotčí pensi i po 18. roku věku, pokud je dítě pro duševní nebo tělesnou vadu nezpůsobilé k výdělku. Jestliže se dítě připravuje i po 18. roce věku pro své budoucí povolání a nemůže se proto samo živiti, může býti pense poskytována až do 24. roku věku.

To platí i pro sirotčí pense napadlé před účinností zákona, a to i tehdy, jestliže před tímto dnem zanikly. V tomto případě může však pense býti přiznána až od počátku účinnosti tohoto zákona.

Viz zvláštní část důvodové zprávy.

Až dosud poskytovalo se v sociálním pojištění v případě sňatku výbavné jen pojištěnce. Návrh přiznává příspěvek na sňatek jednotnou částkou Kčs 2 000.- pojištěnci i pojištěnce. Zákon nevylučuje, aby manželé, pokud mají nárok, obdrželi příspěvek na sňatek oba, po případě příspěvek na sňatek a výbavné z jiného důchodového pojištění.

Léčebná péče se rozšiřuje a zavádí se ve stejném rozsahu i na Slovensku. Proti dosavadnímu stavu platnému v zemích Českých může nyní nositel pojištění podrobiti léčebné péči i manželku a děti pojištěnce. U manželky horníka je odůvodněno toto rozšíření léčebné péče tím, že je to právě ona, která udržuje rodinu hornického pojištěnce a vychovává. hornické děti, u dětí pak, že se tu dává léčebná péče do služeb všeobecné péče o hornický dorost jako jedna z jejích prvních složek.

B. - Okruh osob podléhajících pojištění.

Svaz zaměstnanců v hornictví navrhl, aby do okruhu pojištěných osob byly pojaty všechny osoby zaměstnané v hornictví, ať jsou zaměstnány na podkladě poměru pracovního nebo služebního. Svůj návrh odůvodňoval Svaz tím, že je spravedlivé, aby pojištění byly účastny všechny osoby zaměstnané v hornictví, t. j. aby se zde sešli jak rovní s rovnými dělníci i úředníci (dozorci, inženýři a j.).

Po projednání tohoto návrhu se všemi interesovanými činiteli zejména též s Ústředním ředitelstvím čsl. dolů, byl § 1 upraven tak, že pojištění zásadně podléhají všechny osoby zaměstnané v hornictví, t. j. i všichni zaměstnanci ve vyšších službách, pojištění dosud jednak u Všeobecného pensijního ústavu, jednak u náhradních ústavů. Na pojištěnce náhradních ústavů pamatuje zvláštní ochranné ustanovení § 90 osnovy, podle něhož se jim zachovávají vyšší nároky z pojištění u náhradního ústavu, který pro ně napříště má působiti jako ústav příplatkový. Tato úprava je ve shodě se zásadami chystané osnovy zákona o soustředění pensijního pojištění.

Mimo rámec tohoto pojištění zůstávají zatím t. zv. hutníci, t. j. osoby, které získaly nároky v t. zv. podnicích nehornických, jejichž zaměstnanci byli však již před účinností zák. č. 242/ 1922 Sb., t. j. již před 1. X. 1924 pojištěni podle stanov u bývalých báňských bratrských pokladen a kteří byli též pojištěni od tohoto dne u Ústřední bratrské pokladny a u revírních bratrských pokladen. Úprava pojištění těchto osob bude provedena v připravované osnově zákona o sjednocení některých předpisů o veřejnoprávním důchodovém pojištění.

Ve všech odvětvích československého důchodového sociálního pojištění byla úhrada založena na zásadě, že úhradové prostředky mají býti stanoveny co do výše tak, aby jejich hodnota stačila k úhradě všech vydání nositele pojištění pro celou budoucnost. Hospodářské důsledky války vedly k tomu, že dnes v žádném odvětví našeho důchodového pojištění není tomuto požadavku ekvivalence příjmů a vydání pro celou budoucnost plně vyhověno.

Za tohoto stavu a dále proto, že pensijní pojištění horníků jest jen prvním krokem k připravovanému všeobecnému národnímu důchodovému pojištění, jakož i v zájmu hospodářské únosnosti úhradových prostředků, zejména v době nové výstavby národního hospodářství v rámci dvouletého plánu, upouští osnova od úhradového systému dosud v důchodovém pojištění používaného a spokojuje se zabezpečením pokladniční rovnováhy mezi vydáním a příjmy nositelů pojištění.

Prameny úhrady hornického pensijního pojištění jsou: 1. pojistné, 2. dávka z uhlí, 3. státní příspěvek.

Ad 1. Pojistné:

V zájmu hospodářské únosnosti pojistného ponechává osnova sazby pojistného v dosavadní výši 15% započitatelného výdělku platné v zemích České a Moravskoslezské a zavádí tuto sazbu pojistného i na Slovensko. Ponechává se i dosavadní rozdělení tohoto pojistného na pojištěnce (5% výdělku) a zaměstnavatele (10% výdělku). Tím se provádí územní unifikace jak v zatížení pojištěnců, tak v zatížení podniků.

Ad 2. Dávka z uhlí:

Tento úhradový pramen byl zaveden v hornickém pojištění zákonem č. 200/1936 Sb. Na Slovensku zůstaly sazby této dávky nezměněny, v zemích České a Moravskoslezské došlo k jejímu zvýšení vl. nař. č. 398/1941 Sb. Osnova provádí zde unifikaci, takže ode dne její účinnosti bude tato dávka vybírána na celém území státu stejnými sazbami. Předpokládaný výnos dávky činí v zemích České a Moravskoslezské asi 111 mil. Kčs ročně, na Slovensku asi 2,5 mil. Kčs ročně.

Ad 3. Příspěvek státu:

Pokud příjem na pojistném a na dávce z uhlí nepostačí k úhradě ročních vydání nositele pojištění, uhradí se schodek příspěvkem státu. Tento příspěvek státu bude určován na každý rok předem na podkladě finančního plánu, který sestaví nositel pojištění a schválí ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí.

Za účelem zjištění pravděpodobné výše tohoto státního příspěvku v jednotlivých příštích letech byl vypracován odhad budoucích příjmů a vydání nositelů pojištění. Při tom se vycházelo z dnešního stavu všech hospodářských skutečností pro tento odhad rozhodných. Odhad byl sestaven s použitím těchto základních předpokladů:

1. Počet a věkové rozvrstvení pojištěnců.

V zemi České a Moravskoslezské vyšlo se z dosavadního počtu pojištěnců české národnosti a z jejich věkového rozvrstvení podle stavu v dubnu 1946. Dále se předpokládalo, že úbytek pojištěnců v důsledku odsunu Němců bude v letech 1947 a 1948 ze dvou třetin nahrazen novými pojištěnci, jejichž věkové rozvrstvení bude shodné s věkovým rozvrstvením nových přístupů podle důvodové zprávy k zákonu č. 200/1936 Sb. s vyloučením ročníků mladších 18 let. Lze dále očekávati, že podstatné zlepšení dávek důchodového hornického pojištění povede v prvním roce účinnosti osnovy k tomu, že značný počet horníků, kteří již splnili podmínky předepsané osnovou pro nárok na starobní pensi, uplatní záhy po jejím uzákonění nárok na přiznání této pense. Z toho důvodu byli pojištěnci ve věku od 56 let přeřaděni pro rok 1947 do stavu pensistů. Pravidelné budoucí vstupy do pojištění byly předpokládány pouze v takovém rozsahu, aby nahrazovaly výstupy způsobené přiznáním pense nebo úmrtím. Jejich věkové rozvrstvení bylo předpokládáno obdobně podle věkového rozvrstvení nových přístupů z důvodové zprávy k zákonu čís. 200/1936 Sb. s vyloučením ročníků pod 18 let.

Na Slovensku byl nedostatek pracovních sil v hornictví způsobený odsunem Němců již z větší části nahrazen reemigrací slovenských horníků z Maďarska. Počítá se tu proto se stabilním počtem pojištěnců pro prvních 5 let a pro další léta se předpokládá, že se zřetelem neočekávaná zlepšení v nedostatečném technickém vybavení dolů se bude počet pojištěnců snižovati o 100 osob ročně a po 10 letech o 200 osob ročně, až se dospěje k počtu 10.000 pojištěnců. Jinak se i zde postupovalo podle stejných zásad jako pro zemi Českou a Moravskoslezskou s jedinou odchylkou, že věkové rozvrstvení pojištěnců v budoucnu pravidelně přistupujících bylo převzato z údajů důvodové zprávy k zákonu čís. 147/42 Sl. z.

2. Počet nově přiznávaných pensí.

Podle zkušeností Ústřední bratrské pokladny z poslední doby je počet nově přiznávaných provisí invalidních asi o 40% vyšší než by odpovídalo číslům invalidisace obsaženým v důvodové zprávě k zákonu čís. 200/1936 Sb. Částečně jest tento zjev způsoben stále ještě trvajícími zdravotními důsledky okupace, částečně i tím, že nynější výše dávek provisního pojištění je značně vyšší, než tomu bylo v době, ze které jsou zmíněná čísla důvodové zprávy odvozena. Vzhledem k tomu, že výše dávek se osnovou proti dnešnímu stavu velmi podstatně zvyšuje a že v zemi České a Moravskoslezské se zavádí opět v podstatě původní, pro pojištěnce příznivější definice invalidity, lze očekávati, že toto zvýšení frekvence přiznávání invalidních pensí do jisté míry potrvá i za účinnosti osnovy. Bylo proto předpokládáno, že v prvních 15 letech účinnosti osnovy bude invalidisace o 30% vyšší, v dalších letech o 20% vyšší než odpovídá číslům uvedeným v důvodové zprávě k zákonu č. 200/36 Sb. Pokud jde o nově napadající pense starobní, bylo předpokládáno, že k nápadu starobní pense bude docházeti průměrně ve věku 58 let. Na Slovensku počet nově přiznávaných provisí se pohybuje v mezích očekávaných podle zmíněných čísel invalidisace. Tento zjev dá se tu plně vysvětliti faktem, že výše důchodů na Slovensku je za dosavadního stavu daleko nižší než v zemi České a Moravskoslezské. Přechod k nové úpravě znamená proto na Slovensku zlepšení daleko podstatnější než v ostatním území státu. Dá se pak očekávati, že příčiny, které vedly k nižší invaliditě na Slovensku než na ostatním území státu, po uzákonění osnovy přestanou působiti a že četnosti invalidity budou patrně na celém území státu stejné. Proto se i na Slovensku činí do budoucna tytéž předpoklady o invalidisaci jako v zemích České a Moravskoslezské.

Pro výluku z požitku pense (provise) invalidní a starobní bylo použito zkušeností nositelů pojištění, podle nichž u provisí invalidních již napadlých činí průměrná výluka 4,21% a u nově napadajících 4%. Počet nově napadajících pensí (provisí) vdovských byl odhadnut podle zkušeností na 1,32% z úhrnu počtu pojištěnců a důchodců. Průměrná výluka byla předpokládána 4,79%. Obdobným způsobem byl odhadnut počet nově napadajících důchodů sirotčích 0,77% z úhrnu počtu aktivních pojištěnců a důchodců. Průměrná výluka byla zde předpokládána 15,06%.

Počáteční soubor důchodců na Slovensku byl zvýšen o důchodce státních dolů, kteří dosud pobírali důchod podle zákona č. 148/1942 Sl. z.

3. Průměrná výše nově přiznávaných pensí.

Representativním šetřením nositelů pojištění byla zjištěna závislost výdělku na věku v zemi České a Moravskoslezské v květnu 1946, na Slovensku v červenci 1946. Obojí šetření bylo provedeno odděleně pro pojištěnce pracující pod zemí a pro pojištěnce pracující na povrchu. Poněvadž representativní šetření v zemi České a Moravskoslezské týkalo se převážně velkých dolů, kde jsou výdělky zpravidla vyšší než v dolech malých, byly výsledky sníženy o 6% tak, aby vystihovaly průměrnou úroveň výdělků v zemi České a Moravskoslezské. Na podkladě těchto výsledků byla pak stanovena průměrná výše výdělku v pojistných případech v jednotlivých letech účinnosti osnovy, odděleně pro skupinu pracujících pod zemí a pro skupinu pracujících na povrchu. Podle zjištění nositelů pojištění připadá v pojistných případech z celkové příspěvkové doby na dobu ztrávenou prací pod zemí 69% a na dobu ztrávenou prací na povrchu 31%. Průměrná příspěvková doba u nově přiznávaných provisí činí 312 příspěvkových měsíců. Na podkladě těchto dat bylo pak již možno určiti průměrnou výši invalidní pense přiznávané v jednotlivých letech za účinnosti osnovy. Tyto průměrné částky jsou uvedeny v tab. č. 6.

Náklad na výchovné byl odhadnut za předpokladu, že na 100 invalidních nebo starobních důchodců připadá v zemi České a Moravskoslezské 88, na Slovensku 100 nezaopatřených dětí ve věku do 18 let.

Na základě těchto předpokladů byla odhadnuta pravděpodobná vydání nositelů pojištění na pensích v jednotlivých příštích letech. Náklad na jednorázové dávky byl odhadnut paušálními ročními částkami stanovenými s přihlížením k počtu pojištěnců a jejich věkovému rozvrstvení. Obdobně byl paušálními částkami odhadnut náklad na léčebnou péči, nemocenské ošetření důchodců, dotace podpůrnému fondu a náklady správní.

Při odhadu příjmů nositelů pojištění na pojistném bylo použito stejných předpokladů o počtu pojištěnců a o započitatelných výdělcích, jako při odhadu vydání. Na základě statistických zkušeností nositelů pojištění bylo předpokládáno, že poměr počtu pojištěnců pracujících na povrchu k počtu pojištěnců pracujících pod zemí činí 40: 60. Roční předpis pojistného činí pak v zemi České a Moravskoslezské při dosažení stabilního stavu pojištěnců 649 mil. Kčs, na Slovensku se pohybuje kolem 70 mil. Kčs.

Pokud jde o výnos dávky z uhlí, počítalo se z důvodů uvedených vpředu s částkami, jež tato dávka vynese v roce 1946.

Popsaným postupem bylo možno odhadnouti pro každý rok účinnosti osnovy jak vydání, tak příjmy nositelů pojištění a sestaviti tím jakési pravděpodobné jejich roční rozpočty v jednotlivých příštích letech. Tyto rozpočty jsou uvedeny v tabulce č. 10. V posledním sloupci tabulky je pak uvedena částka ročního schodku, která bude uhražována příspěvkem státu. Úhrada tohoto příspěvku pro rok 1947 je zabezpečena v rámci rozpočtových prostředků ministerstva sociální péče.

Není pochybností o tom, že jak sociálně-politická tak i národohospodářská ratio legis platí tu pro celý stát a že tedy je zde nutná naprosto stejná úprava v zemích českých a na Slovensku. Vzhledem k tomu pak, že k hlubší organisační reformě hornického pojištění v rozsahu celostátním nemůže býti přikročeno, poněvadž jsou již v proudu přípravy k celostátní organisační výstavbě národního pojištění, jde v rámci pojištění hornického jen o společnou úpravu materiálního práva dávkového a úhradového. Je samozřejmé, že sem patří též společná úprava některých otázek rázu formálního a administrativního, avšak otázek tak souvisejících s naznačenými otázkami materiálními, že by nebylo dobře možné, aby byly upraveny odlišně. Jde zejména o vynětí z pojistné povinnosti, o pojem výdělku započitatelného pro výši dávek a pro výpočet pojistného, způsob výplaty dávek a řízení u nositele pojištění.

Je to však zejména pojem a započitatelnost výdělku, jakožto základu pro vyměřování pense, resp. jejích pružných součástí (pružná část základní částky, zvyšovací částky, nejvyšší výměra pense) a způsob vyměřování a vybírání pojistného, kde bylo naprostou nutností zavésti plnou unifikaci dosud se různících systémů v hornickém pojištění v Čechách a na Moravě na straně jedné a na Slovensku na straně druhé.

Výpočet pojistného procentem ze skutečného výdělku až do určité nejvyšší hranice výdělku znamená velké administrativní zjednodušení jak u nositele pojištění, tak i v podnicích. Předpis pojistného odpadá. Administrativa podniková je jednoduchá, neboť pojistné se stanoví najednou pro celek pojištěnců příslušným procentem z měsíčního úhrnu výdělků. Kontrola je rovněž jednoduchá.

Osnova upravuje nově jen důchodové hornické pojištění. Nemocenské pojištění hornické zůstává tedy nezměněno, a to jak po stránce hmotně právní, tak i organisační. Zaměstnanci ve vyšších službách zůstávají pojištěni pro případ nemoci podle dosavadních předpisů u dosavadních nositelů svého nemocenského pojištění. Jen důchodové pojištění všech zaměstnanců bylo soustředěno u nositelů hornického pojištění. Stalo se tak zejména též proto, že jsou připraveny osnovy o národním pojištění nemocenském a o celostátní organisační výstavbě národního pojištění.

Závěrem je zvláště upozorniti, že zejména na Slovensku projeví se nová úprava důchodového hornického pojištění velmi pronikavě ve zvýšení důchodů, neboť tam nedošlo na rozdíl od zemí českých k větším změnám oproti stavu zavedenému zákonem čís. 200/1936 Sb. o pojištění u báňských bratrských pokladen.