Ustanovení § 60 platí obdobně pro dávku z uhlí.

Ministr sociální péče určí bližší o povinnosti k placení dávky a o způsobu ohlašování uhlí. Může uložiti veřejným dopravním podnikům ohlašovací povinnost.

Stát přispívá nositeli pojištění (§ 80, odst. 1) částkou potřebnou k úhradě ročního schodku. K tomu účelu sestaví nositel pojištění pro každý rok finanční plán, který schvaluje ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí.

O úhradě zvyšovacích částek za příspěvkové měsíce získané do 31. prosince 1946 v pensijním pojištění (§ 15, odst. 3) platí obdobně předpisy o přestupech v sociálním pojištění (zaopatření). Bližší stanoví ministr sociální péče po slyšení zúčastněných nositelů pojištění.

(1) Pojištění podle tohoto zákona provádí podle dosud platných předpisů v zemích České a Moravskoslezské Ústřední bratrská pokladna a na Slovensku Ústřední sociální pojišťovna v Bratislavě, pokud tento zákon nestanoví jinak.

(2) Při provádění pojištění podle tohoto zákona spolupůsobí nositelé nemocenského pojištění osob uvedených v § 1 podle předpisů platných pro nositele hornického nemocenského pojištění.

(3) Nedotčena zůstává příslušnost Ústřední bratrské pokladny a revírních bratrských pokladen podle dosavadních předpisů při provádění provisního a nemocenského pojištění osob zaměstnaných v podnicích, které nejsou uvedeny v § 1.

(4) Při Ústřední sociální pojišťovně v Bratislavě se zřídí ze zástupců pojištěnců poradní sbor pro hornické pojištění.

Rozhodnutí a opatření nositele pojištění.

§ 81.

(1) Rozhodnutí a opatření nositele pojištění při provádění pojištění podle tohoto zákona, zejména o dávkách, o pojistné povinnosti, o pojistném a o dávce z uhlí, se vydávají stranám písemně (výměrem).

(2) Výměr jest zpravidla odůvodniti. Odůvodnění není nutné, jestliže se dávka přiznává ; ve výměru jest však uvésti výši, počátek a způsob výpočtu dávky.

(3) K výměru jest připojiti poučení o tom, zda lze proti němu podati opravný prostředek, v jaké lhůtě a kde se má podati. Nebylo-li dáno žádné poučení o opravném prostředku nebo bylo-li dáno nesprávné poučení, stává se výměr pravoplatným, nebyl-li napaden do šesti měsíců po doručení.

(4) Výměr, kterým byla dávka odňata nebo snížena, nabývá účinnosti uplynutím měsíce, ve kterém byl doručen.

Pro doručování výměrů platí obdobně předpisy o doručování podle vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení), ve znění právních předpisů je měnících a doplňujících.

Chyby v psaní, počítání a podobné zřejmé nesprávnosti ve výměru se opraví kdykoli na návrh nebo z moci úřední.

(1) Pravoplatný výměr může býti na návrh nebo z úřední moci přezkoumán (obnova řízení), jestliže

a) listina, na níž se rozhodnutí zakládá, byla podvodně zhotovena nebo padělána, výpověď svědka nebo znalce, na níž se rozhodnutí zakládá, byla nepravdivá nebo bylo-li rozhodnutí přivoděno jiným soudně trestným činem,

b) rozsudek trestního soudu, na němž se rozhodnutí zakládá, byl zrušen jiným pravoplatným rozsudkem,

c) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly míti podstatný vliv na obsah výměru,

d) výměr se opírá o posouzení předběžné otázky, o níž příslušný úřad nebo příslušný soud rozhodl dodatečně v podstatných bodech jinak.

(2) Nové přezkoumání na návrh jest jen tehdy přípustné, nemohla-li strana beze svého zavinění uplatniti důvod napadení v předchozím řízení podáním opravného prostředku.

(3) Návrh jest podati do jednoho měsíce. Lhůta počíná dnem, kdy se oprávněný dověděl o důvodu obnovy. Po uplynutí pěti let ode dne pravoplatnosti jest návrh nepřípustný.

(4) O návrhu rozhodne nositel pojištění (§ 80, odst. 1), jehož výměru se odporuje.

Pro nároky z pojistných případů nastalých před účinností tohoto zákona, zahrnujíc v to i provise pozůstalých, napadlé za jeho účinnosti po provisionistech z doby před 1. lednem 1947, platí dosavadní předpisy s těmito výjimkami:

1. Na místě dětských přídavků, vyplácených podle dosavadních předpisů v den počátku účinnosti tohoto zákona, náleží výchovné podle § 17.

2. Jsou-li u sirotčích provisí nebo u dětských přídavků, na něž vznikl nárok před účinností tohoto zákona, splněny podmínky § 28, odst. 2, může býti jejich výplata podle tohoto ustanovení prodloužena. To platí ode dne počátku účinnosti tohoto zákona i pro sirotčí provise a dětské přídavky, jejichž výplata zanikla dovršením 18. roku věku před účinností tohoto zákona. Ustanovení bodu 1 se vztahuje i na tyto dětské přídavky.

3. Provdá-li se za účinnosti tohoto zákona vdova, která v den počátku jeho účinnosti požívala vdovské provise nebo vdovské plné provise, platí obdobně ustanovení § 23, odst. 3 a 4.

4. Ustanovení § 26 platí obdobně i v případech úmrtí pojištěnce před účinností tohoto zákona. 5. Ustanovení § 33 vztahuje se také na provise napadlé před účinností tohoto zákona. 6. Pro krácení provisí platí ustanovení § 34.

(1) Při stanovení průměrného výdělku podle § 18, odst. 2 se přihlíží pouze k výdělkům za dobu po 31. prosinci 1945.

(2) Vznikne-li za účinnosti tohoto zákona pojistný případ u pojištěnců, kteří.vystoupili ze zaměstnání v hornictví podléhajícího pojištění u bratrských pokladen před 1. lednem 1946 a po tomto dni do tohoto zaměstnání již nevstoupí, činí základní částka invalidní pense (§ 14, odst. 1) 6.000 Kčs ročně. Tato základní částka se zvyšuje (§ 14, odst. 2) o 2.800 Kčs ročně, a dokonal-li pojištěnec 120 příspěvkových měsíců práce pod zemí, o 4.000 Kčs ročně. Ustanovení § 18 pro tyto pojistné případy neplatí.

Vykonává-li poživatel provise za účinnosti tohoto zákona zaměstnání podléhající pojištění podle § 1, zvyšuje se jeho provise po dokonání aspoň šesti příspěvkových měsíců o zvyšovací částky podle § 15, odst. 1. Nárok na ně může býti uplatněn teprve po šesti měsících od zániku nového pojištění. Toto zvýšení provise přísluší od nejbližší splátky provise následující po uplatnění tohoto nároku. Dosavadní právní předpisy o nejvyšší výměře provise tu neplatí.

Osoby, které v den počátku účinnosti tohoto zákona požívaly invalidní (starobní) provise (důchodu), hornické nebo hornické plné provise, mohou získati nárok na pensi invalidní nebo starobní podle tohoto zákona jen, získají-li po 31. prosinci 1946 na podkladě zaměstnání pod zemí alespoň 24 příspěvkové měsíce v pojištění podle tohoto zákona. V případech, kde dojde k odnětí provise na podkladě lékařské prohlídky nařízené nositelem pojištění (reaktivisace), stačí, bude-li získáno alespoň 12 nových příspěvkových měsíců v povinném pojištění podle tohoto zákona.

Bude-li přiznána pense podle tohoto zákona poživateli starobní odměny, odpadá starobní odměna.

(1) Osobám povinně pojištěným podle tohoto zákona, které by podle dosud platných předpisů byly povinny pojištěním u náhradních pensijních ústavů, zachovávají se pro případ, že budou u nich splněny též podmínky pro nárok na důchod podle stanov náhradního pensijní-ho ústavu, vyšší nároky, jako kdyby byly nadále pojištěny u náhradního pensijního ústavu. Případný rozdíl, o který jsou nároky z náhradního pensijního ústavu vyšší než nároky podle tohoto zákona, vyplácí náhradní pensijní ústav.

(2) Bližší, zejména též způsob a výši úhrady nároků vůči náhradnímu pensijnímu ústavu podle odstavce 1, určí jeho stanovy.

(1) Z příspěvkových dob provisního pojištění před 1. lednem 1946 se stanoví příspěvkové měsíce podle § 7 tak, že příspěvkový měsíc se rovná třiceti příspěvkovým dnům a konečný zbytek příspěvkových dnů se počítá za plný příspěvkový měsíc.

(2) Za doby, jež jsou podle dosavadních předpisů započitatelné v provisním pojištění (vojenská služba, cvičení ve zbrani, doba nemoci), náležejí k pensím podle tohoto zákona zvyšovací částky podle § 16, odst. 2, písm b).

(3) Osobám uvedeným v § 15, odst. 3 náležejí k dávkám podle tohoto zákona zvýšení podle § 176 a § 177 a) zákona č. 26/1929 Sb. O úhradě těchto zvýšení platí ustanovení § 79.

(1) Ustanovení §§ 1 a 2 zákona ze dne 13. prosince 1945, č. 156 Sb., o přídavcích k důchodům z veřejnoprávního sociálního pojištění, platí pouze pro provise uvedené v § 85, větě prvé. Jinak pozbývá zákon č. 156/1945 Sb. pro obor pojištění podle tohoto zákona platnosti.

(2) Od počátku účinnosti tohoto zákona vyplácí nositel pojištění podle tohoto zákona (§ 80, odst. 1) k provisím přídavky podle zákona č. 156/1945 Sb., i když podle dosavadních předpisů byl příslušný k jejich výplatě jiný nositel pojištění.

(3) Osobám, jimž napadne pense podle tohoto zákona, nenáleží ze žádného důchodového pojištění přídavek podle zákona č. 156/1945 Sb.

(4) Pokud by v případech odstavců 2 a 3 příslušel od jiného nositele pojištění vyšší přídavek, vyplácí tento nositel rozdíl.

(1) Dosavadní předpisy, pokud upravují pojištění osob uvedených v § 1 a odporují ustanovením tohoto zákona, pozbývají pro obor pojištění podle tohoto zákona platnosti.

(2) Ustanovení o t. zv. hornické výsluze se ruší i pro všechny pojistné případy nastalé před účinností tohoto zákona, pokud o přiznání hornických výsluh již nebylo pravoplatně rozhodnuto.

(1) Pokud ministr (ministerstvo) sociální péče všeobecně upraví podle předchozích ustanovení některou věc, učiní tak po vyjádření pověřence (pověřenectva) sociální péče, který se po případě dohodne se zúčastněnými pověřenci. Vyjádření musí býti podáno v přiměřené lhůtě podle povahy věci.

(2) Působnost podle tohoto zákona vykonává ministr (ministerstvo) sociální péče, na Slovensku zásadně prostřednictvím pověřence (pověřenectva) sociální péče, který se přitom řídí směrnicemi vydanými ministrem (ministerstvem) sociální péče.

(3) Vyhlášky ministra (ministerstva) sociální péče ve Sbírce zákonů a nařízení nebo v Úředním listě ve věcech upravených tímto zákonem uveřejní pověřenec sociální péče též v Úředním věstníku (Úradnom vestníku).

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1947; provede jej ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Usnesením vlády ze dne 18. července 1946 bylo uloženo ministerstvu sociální péče, aby v rámci plánovaného národního pojištění dalo pro první jeho etapu vypracovati osnovu zákona o hornickém pensijním pojištění podle zásad státního pensijního zaopatření.

Ministr sociální péče jmenoval k tomu cíli při ministerstvu sociální péče zvláštní komisi. Na ustavující schůzi této komise zdůraznil ministr sociální péče zejména, že komise má míti při své činnosti stále na zřeteli hlavně budoucnost, t. j. získání a zabezpečení hornického dorostu, který je životní otázkou našeho hornictví.

Komise, v níž byli zástupci ministerstva sociální péče a pověřenectva sociální péče, Ústřední rady odborů včetně zástupců Svazu zaměstnanců v hornictví, Ústřední bratrské pokladny v Praze, Ústřední sociální pojišťovny v Bratislavě, Ústředního ředitelství čsl. dolů a další odborníci z oboru sociálního pojištění, ujala se ihned prací spojených se svěřeným jí úkolem. Svůj úkol rozvrhla si komise takto:

I Přebudovati nárokový systém důchodového pojištění horníků, a to jak co do podmínek nároků, tak co do jejich výše.

II. Přizpůsobiti úhradový systém pojištění reformě dávek uvedené ad I.

III. Provésti nutnou unifikaci práva platného v zemích českých a na Slovensku, aspoň pokud jde o materii uvedenou sub I. a II.

Při svých pracích přihlížela komise k obsahu současně projednávaných zákonných osnov upravujících a sjednocujících materiální části jednotlivých odvětví důchodového pojištění v zemích českých a na Slovensku. Jsou to zvláště: Osnova zákona o sjednocení některých právních předpisů o veřejnoprávním důchodovém pojištění (unifikační osnova), osnova zákona o sjednocení některých lhůt a podmínek ve veřejnoprávním důchodovém pojištění a osnova zákona o přestupech ve veřejnoprávním důchodovém pojištění (zaopatření). Kromě toho jsou v proudu přípravy pro vybudovaní chystaného národního pojištění všech pracujících.

Za tohoto stavu se osnova omezuje jen na úpravu otázek uvedených pod číslem I.-III. Pro věci osnovou neupravené platí v Čechách a na Moravě vl. nař. č. 70/1943 Sb., na Slovensku zákon č. 242/1922 Sb., ve znění předpisu jej měnících a doplňujících.

Svaz zaměstnanců v hornictví při Ústřední radě odborů osvětlil v návrhu směřujícím ke zmírnění výrobní krise v čs. hornictví veliký význam, které vždy mělo a bude míti i dnes hornické pojištění na příliv nových sil a na udržení a zajištění osob pracujících v hornictví. V návrhu se zjišťují známé a historicky ověřené skutečnosti, že to bylo vždy hornické pojištění, jehož pomocí se zmíněných potřeb dosahovalo. To platí zvláště v dnešní době, kdy na získání dostatečného počtu nových sil a udržení dosavadních pracovních sil v hornictví je závislý celý další vývoj v hospodářském budování státu. Návrh ukazuje na to, že již ve středověku podporovala vrchnost zařízení směřující k podpoře nemocných nebo zmrzačených havířů, jakož i vdov a sirotků po havířích a že bývalé Rakousko se odhodlalo jistě z pohnutek vážných postaviti v roce 1854 bratrské pokladny na zákonný podklad. Také čs. vláda vždy uznávala, že je v zájmu nejen hornictví, ale i státu, aby horníci byli zvláštním způsobem a včas zajištěni pro případ invalidity nebo stáří a v případě jejich úmrtí též jejich pozůstalí. Poukazy na historii hornického pojištění nelze tedy odbývati jako pouhé lpění na tradici. Je to důležitý a nesporný fakt, že horník v prostředí, v němž pracuje, se vždy setkává a bude setkávati s mimořádným risikem a že si bude uvědomovati mimořádnost své práce. V nejstarších dobách pomáhal si sám svépomocí, později požadoval vždy, aby tyto mimořádné poměry byly vyrovnány jeho zajištěním v případě jeho neschopnosti k výkonu povolání nebo zajištěním jeho pozůstalých v případě jeho úmrtí. Horník byl vždy bojovníkem za ostatní spoluobčany a očekával proto vyrovnání risika svého boje. Jednou z nejdůležitějších forem tohoto vyrovnání jest sociální pojištění. Potud výňatky z návrhu Svazu zaměstnanců hornictví. Vláda ve svém usnesení uznala také dnes význam hornické práce pro národní celek a celkové národní hospodářství a dala svým usnesením najevo, že chce upraviti hornické důchodové pojištění ještě před úpravou pojištění ostatních skupin pracujícího lidu. Je samozřejmé, že v rámci hornického pojištění je nutno zvláště zvýhodniti skupinu horníků, kteří pracují pod zemí.

V rámci přípravných prací bylo třeba srovnati hlavní zásady státního pensijního zaopatření se zásadami pensijního sociálního pojištění, a to jak s ohledem na platné právo, tak i s ohledem na některé hlavní zásady, jež mají býti pojaty do národního pojištění. Při podrobném studiu všech zásad státního pensijního zaopatření bylo zjištěno, že

1. státní pensijní zaopatření, jež se vyvíjelo postupně během dlouhé doby, někde ustrnulo, někde jeví moderní znaky, takže obsahuje v sobě rysy značně různorodé podle toho, kdy jeho předpisy byly vydány, měněny nebo doplňovány;

2. státní pensijní zaopatření není jednotnou normou, ale souborem dílčích úprav, někde značně se lišících. Vykazuje rozdíly nejen mezi jednotlivými skupinami státně zaměstnaneckými (úředníci, zřízenci), ale také mezi jednotlivými obory veřejné správy (pošty, železnice, osoby vojenské), nehledíc ke svazkům územní samosprávy;

3. státní pensijní zaopatření je pevně spjato se služební pragmatikou, zejména pak s platovým schematem státně zaměstnaneckým, podle kterého stoupá plat zaměstnanci podle délky služby. Nejvyšší je vždy na konci služební doby. Současně je rozhodující zařazení zaměstnance, jež je závislé na předběžném vzdělání. Výkon zpravidla nemá vlivu na výši služného. Vedle toho je tu však i úzká souvislost pensijního zaopatření se samým služebním poměrem. Tato úzká souvislost pensijního zaopatření se služebním poměrem vyniká zejména při zániku služebního poměru, kdy v určitých případech (ku př. při dobrovolném vystoupení, při zániku služebního poměru disciplinární cestou) zanikají nároky zaměstnance z pensijního zaopatření.

Z těchto důvodů bylo nutno stanoviti, které zásady státního pensijního zaopatření mohou býti pro daný účel převzaty nebo aspoň obdobně použity a kde bude nutno použíti některých osvědčených již zásad sociálního pojištění, případně nových zásad, se kterými lze již všeobecně počítati v chystaném národním pojištění.

Po tomto zjištění se přikročilo k řešení hlavních otázek, a to:

A. Dávkového schematu.

B. Okruhu pojištěných osob.

Pro nárokové schema pensijního pojištění přicházejí v úvahu v podstatě tyto hlavní zásady:

1. Důchod se stanoví jednotně tak, aby byly zajištěny jen minimální potřeby důchodce. Důsledné provedení tohoto principu by znamenalo, že se důchody vyměřují v jednotné výši bez ohledu na výši platu nebo příspěvkové doby. Tento princip v ryzí formě u nás zastoupen není. Z části se projevuje ve formě nejnižší výměry důchodů. Také pevná základní částka sleduje do jisté míry podobný účel.

2. Důchod se vyměřuje tak, aby odpovídal dosažené životní míře pojištěnce. Tento princip je u nás částečně vyjádřen ve státním pensijním zaopatření a v náhradním pensijním pojištění.

3. Důchod se vyměřuje jako odměna za práci vykonanou ve prospěch národního celku, a to buď jen za kvantitu práce anebo též se zřetelem k zvláštní kvalitě práce, t. j. k zvláštním výkonům ve prospěch národního celku. Prvá zásada je uplatněna v našem sociálním pojištění a vyjádřena zvyšovacími částkami, vyměřovanými podle délky příspěvkové doby, buď pevnými částkami nebo s ohledem na výdělek, a to buď podle tříd, do nichž jsou pojištěnci zařaďováni (pensijní pojištění zaměstnanců ve vyšších službách, invalidní pojištění dělnické) nebo přímo z výdělku (hornické pojištění provisní). Ke kvalitě-práce je přihlíženo jen v pojištění provisním (zvýšení zvyšovacích částek za havířské práce pod zemí).

Studium dávkového schematu státního pensijního zaopatření a jeho srovnání s dávkovými schematy v sociálním pojištění ukázalo, že jeho systému, který celkem vyhovuje u veřejných zaměstnanců, nelze mechanicky použíti na zcela odlišné poměry v hornictví. Bylo proto hledáno takové nárokové schema, aby vyhovovalo principům platným v sociálním pojištění a aby současně výše důchodů odpovídala důchodům z pensijního zaopatření státního. Především bylo tedy třeba najíti vhodnou konstrukci invalidní pense, jakožto základního důchodu, z něhož se odvozují všechny ostatní pense. S tím ovšem souviselo rozhodnutí o tom, co má býti vyměřovacím základem, který z důvodů administrativně technických musí býti současně vyměřovacím základem pro pojistné.

Po podrobných úvahách se došlo k závěru, že nejúčelnější konstrukce invalidní pense v rámci směrnice, dané vládním usnesením, bude lze dosáhnouti kombinací principů vyjádřených v dávkových schematech sociálního pojištění a pensijního zaopatření státního. Současně byla sledována snaha, aby výsledné dávkové schema zapadlo do rámce plánovaného národního pojištění, při čemž bylo ovšem počítáno s tím, že práce horníků, zejména hornické práce pod zemí, budou při stanovení podmínek a výše nároků na dávky v národním pojištění zvýhodněny před ostatními. Dále bylo shledáno účelným, aby v hornické pensi byla především vyjádřena odměna za práci se zřetelem k době jejího vykonávání, dále aby byla též přiměřeně respektována dosavadní životní úroveň a konečně, aby buď přímo v dávkovém schematě nebo též ještě výslovným předpisem byla zaručena přiměřená nejnižší výměra pense k zajištění minimálních potřeb pensistů. Při tom se doporučuje, aby invalidní pense sestávala převážně z pružných částí, t. j. aby byla stanovena poměrem (%) z dosaženého výdělku tak, aby dávkové schema mohlo odolávati i případným změnám hospodářských čísel, ať již v tom či onom směru. To znamená, že pevná část pense má býti jen korektivem u krátkých příspěvkových dob.

Po projednání různých variant došlo se k této konstrukci invalidní pense:

1. pevná základní částka 6.000 Kčs ročně,

2. pružná základní částka, která se vyměřuje 14% průměrného ročního výdělku pojištěncova za posledních 240 kalendářních měsíců povinného pojištění a u pojištěnců, kteří získali alespoň 120 příspěvkových měsíců při práci pod zemí, 20% tohoto průměrného výdělku,

3. zvyšovací částky, které činí 1,4 % skutečně dosaženého výdělku, a pracoval-li pojištěnec pod zemí, 2 % výdělku dosaženého při práci pod zemí. Nejvyšší započitatelný výdělek činí Kčs 6.000 měsíčně. Pružná základní částka má dvojí funkci. Kdežto u nižších příspěvkových dob má zajistiti spolu s pevnou základní částkou dosažení přiměřené minimální výměry pense, u vyšších příspěvkových dob má též ovlivniti výši pense se zřetelem k dosažené životní úrovni pojištěnce. Poněvadž pak u horníků nastává pozdějším věkem, t. j. u delších příspěvkových dob, pokles výdělku vzhledem k postupnému snižování tělesné výkonnosti, nebyl volen, jak tomu je ve státním pensijním zaopatření, jakožto základ pro vyměřování této součásti pense výdělek poslední, nýbrž průměrný výdělek posledních 20 let aktivity, v kteréžto době jsou zachyceny i při velmi dlouhých příspěvkových dobách ještě vysoké výdělky horníků.

Kromě toho bylo pamatováno výslovným předpisem na to, aby pense u nejnižších příspěvkových dob nemohla býti nikdy nižší než 14.400 Kčs ročně. Tím jsou kryty případy, kdy invalidita vznikne ihned po dokonání čekací doby. Do nejnižší výměry se nepočítá ani zvýšení o výchovné, ani pro bezmocnost a tato se poskytují vždy nad nejnižší výměru pense. Jednotlivé součásti invalidní pense byly konstruovány tak, aby pojištěnec mohl získati plnou pensi (90% průměrného výdělku), jestliže pracoval aspoň 30 let v hornictví, z toho aspoň 25 let pod zemí, nebo získal-li aspoň 40 let na povrchu.

Pense se zvyšují o výchovné za každé dítě, které by mělo v případě úmrtí pojištěnce nárok na pensi sirotčí. Výše výchovného odpovídá výši rodinných přídavků podle zákona č. 154/ 1945 Sb. Podle současného stavu činí tedy výchovné 1.800 Kčs ročně za každé dítě. Také tak zv. dětské přídavky vyplácené k provisím dosud napadlým se z téhož důvodu zvyšují na tuto částku a jsou označovány jako výchovné. Výchovné může býti přiznáno a vypláceno i po 18. roce věku dítěte, je-li dítě pro tělesnou nebo duševní vadu nezpůsobilé k výdělku. Připravuje-li se dítě i po 18. roce věku pro své budoucí povolání a nemůže se proto samo živiti, může býti výchovné vypláceno až do 24. roku věku. (To platí i v případech, kde nárok na výchovné zanikl již před účinností zákona dovršením 18. roku věku dítěte. Výchovné se v tomto případě může však přiznati až od účinnosti zákona.)

Vdovská pense činí polovinu pense invalidní až na pevnou základní částku, která je u obou pensí stejná a činí Kčs 6.000. Také pense rodičů a jiných pozůstalých odvozují se z pense invalidní. Naproti tomu pense sirotčí jsou stanoveny polovinou pense vdovské, u oboustranných sirotků se rovná pense sirotčí vdovské pensi.

Dalším a snad nejtěžším úkolem bylo stanoviti podmínky nároku na pensi invalidní (starobní). Navázalo se tu na historický i účelově odůvodněný stav v hornickém pojištění. Podmínkou nároku na invalidní důchod byla tu vždy stavovská invalidita v nejryzejší formě, nárok na starobní důchod byl tu až do změny provedené za okupace, dokonal-li pojištěnec 55. rok věku a získal-li 360 příspěvkových měsíců, nebo dokonal-li 60. rok věku a získal 180 příspěvkových měsíců.

Požadavek zachování stavovské invalidity v hornickém pojištění byl uznán za nesporný. Šlo jen o zákonnou definici invalidity, neboť až dosud byl tento pojem vytvořen pouze judikaturou a praxí. Při tom bylo rozlišováno, šlo-li o pojištěnce, který převážně nebo v rozhodující době byl zaměstnán pod zemí či na povrchu, anebo šlo-li o pojištěnce, který vykonával na povrchu kvalifikované práce řemeslné (řemeslníci na povrchu). Judikatura pak definovala invaliditu tak, že neschopným k svému povolání (hornickému) je pojištěnec, který, pokud vykonával převážně nebo rozhodující době práce pod zemí, je aspoň o 40 % neschopen k povolání pod zemí, a šlo-li o pojištěnce, který nesplňoval uvedenou podmínku, t. j. který byl převážně zaměstnán na povrchu, jestliže je alespoň 50 % neschopen k pracím na povrchu. U řemeslníků zaměstnaných na povrchu mělo býti při tom vždy hleděno k jejich zvláštnímu (řemeslnému) výcviku.

Judikatura chtěla při stanovení 40 % po případě 50% neschopnosti patrně zkratkou vyjádřiti stupeň z úplné 100 % invalidity, tedy jakousi obdobu rovněž jen vykonstruované 662/3 % invalidity v pojištění invalidním. V praxi se však z invalidity vyjádřené takto v procentech stal pouhý symbol. Rozhodující byl posudek lékaře, je-li pojištěnec neschopen svého povolání vzhledem k svému zdravotnímu stavu, či ne. Z této dosavadní praxe byly do osnovy pojaty základní znaky, t. j. rozlišování invalidity u pojištěnců pod zemí a u pojištěnců na povrchu a ryzí stavovská invalidita u pojištěnců pracujících pod zemí.

U pojištěnců pod zemí definuje osnova stavovskou invaliditu tak, že plně odpovídá dosavadnímu stavu, jak byl judikaturou a praxí vytvořen. Příznivější je však okruh osob, které jest nyní pokládati při určování invalidity za zaměstnané pod zemí. Místo převážného zaměstnání pod zemí stačí podle osnovy, jestliže doba práce pod zemí tvoří aspoň polovinu celkové služební doby počítané od prvého vstupu do vzniku pojistného případu. Nadto dosavadní nepřesný pojem t. zv. rozhodující doby, jejž judikatura někdy uváděla vedle pojmu převážnosti, se nahrazuje jasným ustanovením, podle něhož platí invalidita ze zaměstnání pod zemí též pro zaměstnance, který posledních 5 let před vznikem invalidity byl nepřetržitě zaměstnán pod zemí. To platí i tehdy, byl-li jinak během celkové služební doby zaměstnán převážně na povrchu.