V oddílu prvém se upravuje příslušnost
porotních soudů způsobem odlišným
nežli tomu bylo dosud. Čl. VI uvozovacího zákona
k trestnímu řádu z 23. května 1873,
č. 119 ř. z. (citován dále zkráceně
"tr. ř.") a § 15 uvozovacího zákona
zák. čl. XXXIV/1897 (citován dále
"uv. zák. tr. por.") k trestnímu řádu
čl. XXXIII/1896 (citován dále "tr. por.")
přikazovaly k příslušnosti porotních
soudů jednak trestné činy spáchané
obsahem tiskopisu, jednak jmenovitě uvedené jiné
trestné činy a to takové trestné činy,
na které mohl býti v konkretním případě
uložen trest na svobodě delší než
pět let nebo trest smrti, a takové, které,
jak učí zkušenost, směřují
zpravidla k politickým cílům. Jen o činech
takto vypočtených nebo pozdějšími
zákony k příslušnosti porotních
soudů přikázaných náleželo
rozhodovati porotním soudům.
V § 1 této osnovy je zvolena systematika jiná.
Pokud zákon nestanoví jinak (na př. pokud
jde o činy trestné podle zákona na ochranu
republiky), náležejí k příslušnosti
porotních soudů zásadně všechny
zločiny a přečiny politické. Tyto
trestné činy se zvláště nevypočítávají.
Žádný výpočet nemůže
býti úplný. Za základ pro výpočet
možno vzíti jen zkušenost, které činy
zpravidla bývají páchány z politických
pohnutek a k politickým účelům. Při
mnohotvárnosti politického života však
nepochybně nebudou a ani nemohou býti zachyceny
všechny činy, jimž se zřetelem na tuto
pohnutku a účel lze sotva upírati charakter
trestných činů politických. S druhé
strany se výhod politických deliktů stanou
účastnými takto vypočítané
trestné činy, i když byly spáchány
z jiné, třeba krajně zavržitelné
pohnutky nebo k jiným účelům. Tam
kde jsou různé právní oblasti, ve
kterých platí různé hmotné
trestní právo, vede užití této
methody k tomu, že totéž jednání
bude v jedné oblasti posuzováno jako politický
trestný čin, v druhé jako trestný
čin obecný, což by se nepochybně příčilo
obecnému právnímu cítění.
Konečně nelze přehlédnouti, že
výpočet vede k určitému ustrnutí
a uzavírá cesty budoucímu vývoji.
Ale ani obecné vymezení politického deliktu
podle chráněného právního statku,
(vládní návrh zákona o výkonu
vazby na politických provinilcích z r. 1921 v úpravě
provedené právním výborem - č.
tisku 2742/21 posl. sněm. - za politické označoval
"trestné činy proti trvání nebo
bezpečnosti státu, ústavě nebo politickým
právům občanským") není
vhodné, protože i když je pružnější
než výpočet a neskrývá v sobě
nebezpečí neúplnosti výpočtu,
vykazuje jinak tytéž vady jako výpočet
s tím rozdílem, že vytvoření
ustrnulé kategorie politických deliktů se
přesunuje se zákonodárce na soudce. Osnova
se proto přiklonila k vymezení užitému
v § 1 zák. č. 123/31 Sb., o státním
vězení. Uváděti vedle "veřejných
věcí" ještě "nebo sociálních"
je vzhledem k širokému významu slov "veřejné
věci" nadbytečné. Poroty se takto aspoň
zásadně vracejí k svému původnímu
určení.
Pokud zákon nestanoví jinak, náleží
porotním soudům souditi též o zločinech
těžkých, t. j. o zločinech, stanoví-li
na ně zákon trest smrti nebo trest na svobodě
delší deseti let (je-li nejnižší
zákonná sazba trest na svobodě deset let,
nebo pokud jde o trestné činy, na které zákon
stanoví různé trestní sazby, jsou-li
zde zvláštní přitěžující
okolnosti odůvodňující užití
této vyšší zákonné sazby,
po případě, pokud jde o vyšší
stupeň jednotné trestní sazby, jsou-li tu
obecné přitěžující okolnosti,
odůvodňující použití tohoto
vyššího stupně trestní sazby).
Tím, že k příslušnosti porotních
soudů se přikazují trestné činy,
stanoví-li na ně zákon trest na svobodě
delší deseti let, kdežto dosud náležely
k příslušnosti porotních soudů
zpravidla zločiny, stanovil-li na ně zákon
trest na svobodě delší pěti let, vyhoví
se z valné části požadavku odborných
kruhů, aby majetkové delikty byly porotám
odňaty. Právem se poukazovalo na to, že není
důvodu, aby o majetkových deliktech soudily porotní
soudy. Právem se poukazovalo i na nežádoucí
zjev, že veřejní žalobci, aby se vyhnuli
složitému projednávání před
porotním soudem, žalovali téměř
vesměs majetkové delikty před sborovými
soudy první stolice a tak mnozí pachatelé,
jejichž čin by byl zasluhoval potrestání
delším trestem na svobodě, než jaký
směl uložiti sborový soud první stolice,
unikali zaslouženému těžšímu
trestu. Pokud jde o jiné trestné činy než
majetkové, dotkne se jich navržená nová
úprava jen velmi omezenou měrou.
Přikázati k příslušnosti porotních
soudů též všechny trestné činy
spáchané obsahem tiskopisu se nezdá vhodným.
Pokud jde o trestné činy spáchané
obsahem tiskopisu, a jde o zločin nebo přečin
politické povahy, vystačí se s ustanovením
§ 1, č. 1, podle něhož vzhledem ke zrušení
zvláštních ustanovení o příslušnosti,
které měly §§ 16 až 25 zákona
č. 124/1924 Sb., ve znění zák. č.
108/1933 Sb., budou porotní soudy souditi o zločinech
a přečinech proti bezpečnosti cti spáchaných
obsahem tiskopisu, pokud jde o činy politické povahy.
Jde-li však o trestný čin jiné povahy
(jako příklad možno uvésti přečin
proti veřejné mravopočestnosti podle §
516 tr. z.), nelze skutečně nalézti důvodu,
proč by o takovém činu měl souditi
porotní soud.
Zmíniti se sluší již v této souvislosti
o tom, že z příslušnosti porotních
soudů jsou výslovným ustanovením §
82 této osnovy vyňaty činy trestné
podle retribučního dekretu. Tyto činy považuje
retribuční dekret za zvlášť zavržitelné
ve smyslu § 1, odst. 1 zák. č. 123/1931 Sb.
o státním vězení a nepřiznává
jim aspoň pro obor zákona o státním
soudě charakter politických deliktu. Mimo to převažuje
zájem na urychleném potrestání vinníků
do té míry, že odůvodňuje odchylku
od zásady vytčené v § 1, č. 1.
Organisace porotních soudů (oddíl druhý)
je v podstatě stejná jako byla stanovena v trestním
řádu z r. 1873,. resp. v zák. čl.
XXXIII/1896 (v tomto směru zrušeném). Porotní
soud má dva sbory: sbor soudců, který se
nazývá soudním sborem, a sbor porotců,
pro nějž byl přijat název porota. Soudní
sbor spolu s porotou tvoří porotní soud,
který v tomto složení koná však
jako dosud pouze hlavní přelíčení.
Mimo hlavní přelíčení rozhoduje
soudní sbor sám jako soud porotní (§
24). Tento soudcovský sbor, který se zavádí
jako stálý, bude rozhodovati mimo hlavní
přelíčení i tam, kde podle býv.
rakouského trestního řádu je nyní
věc předkládati radní komoře.
Jmenování soudcovských členů
porotních soudů se má díti před
počátkem každého kalendářního
roku na celý rok, takže se odstraní zbytečné,
stále se opakující jmenování
před každým zasedáním porotního
soudu podle § 301 tr. ř. Jmenování předsedy
porotního soudu a náměstků je vyhrazeno
přednostovi sborového soudu druhé stolice,
jmenování ostatních členů soudního
sboru přednostovi sborového soudu první stolice.
Porotní soud se má zásadně sestaviti
u každého sborového soudu první stolice.
Výjimečně se připouští,
aby ministr spravedlnosti nařídil, aby porotní
soud sestavený u některého sborového
soudu první stolice vykonával soudní moc
ve věcech porotních také pro obvod jiného
sousedního sborového soudu, podřízeného
témuž sborovému soudu druhé stolice.
Může se tak státi, jen jsou-li pro takové
opatření důležité důvody
(na př. nedostatek místností, nepatrná
porotní agenda u některých venkovských
sborových soudů a pod.). Aby se tohoto ustanovení
nemohlo zneužíti, ustanovuje osnova, že ministr
spravedlnosti může je učiniti toliko po slyšení
nejvyššího soudu.
Porotu tvoří dvanáct porotců vybraných
losováním (§ 34).
O tom, jak se občané povolávají k
úřadu porotce, mají ustanovení §§
4 až 21.
Ustanovení tato navazují na zákon č.
278/1919 Sb., o sestavování seznamů porotců,
odchylují se však od něho v podstatných
bodech.
Tím, že způsobilost k úřadu porotce
(§ 4) se váže na zápis do stálých
voličských seznamů, se dociluje technického
zjednodušení, aniž by však šlo o podstatnou
a povahou věci neodůvodněnou změnu
proti dosavadnímu zákonnému stavu. Stanoviti
výjimky pro osoby, u jejichž zápisu se poznamenává
překážka výkonu volebního práva,
není nutné, protože ustanovení §
11 je dostatečnou zárukou, že takové
osoby nebudou označovány za zvlášť
způsobilé k úřadu porotce.
Při úpravě důvodů nezpůsobilosti
k úřadu porotce navazuje § 5 v podstatě
na úpravu § 2 zák. č. 278/1919 Sb. Podobně
jako podle zákona o úpravě stálých
seznamů voličských č. 28/1946 Sb.
se nevylučují ze zápisu ti, kdož upadli
v konkurs, není důvodu ani pro zásadní
vyloučení těchto osob ze způsobilosti
k úřadu porotce. Hospodářské
poměry přinášejí s sebou častěji
i případy konkursu bez zavinění dlužníkova;
tím tato instituce ztrácí na svém
diffamujícím rázu. Jinak je tomu ovšem
tehdy, když je zde trestní zavinění.
Také nelze považovati za vhodné, aby z možnosti
zastávati úřad porotce byli vůbec
vyloučeni, kdo živí sebe nebo svoji rodinu,
hlavně z trvalé chudinské podpory. Naproti
tomu znamená rozšíření ustanovení
§ 2 zák. č. 278/1919 Sb. předpis, že
nezpůsobilým k úřadu porotce má
být i ten, kdo neodpykal ještě svůj
trest na svobodě (při podmíněném
propuštění tedy i ten, kdo neodpykal ještě
zbytek trestu, pokud se ve zkušebné době neosvědčil)
a kdo je držen v donucovací pracovně. Nezpůsobilost
k úřadu porotce nastávala také podle
dosavadních ustanovení každým odsouzením
pro zločin. Pomíjela však u politických
zločinů odpykáním trestu, u jiných,
když uplynula od odpykání trestu určitá
doba stanovená podle délky uloženého
trestu mezi pěti až deseti léty. Za tohoto
stavu věci nebylo vyloučeno, že po poměrně
krátké době těžší
i zpětilí zločinci, kteří byli
souzeni porotním soudem, sami by zasedli na lavici porotců
a tam se sešli se svými bývalými soudci.
Takový stav by byl krajně nežádoucí.
Osoba odsouzená pro zločin vůbec, nebo osoba
odsouzená pro přečin nebo přestupek
ke ztrátě volebního práva, tedy pro
čin spáchaný z nízké a nečestné
pohnutky má proto napříště nabýti
způsobilosti k úřadu porotce teprve opětným
nabytím soudní bezúhonnosti. U osob, které
byly pro takový trestný čin odsouzeny podmíněně,
stane se tak, když odsouzený se v době zkušební
osvědčil, neboť pak se má podle zákona
za to, že nebyl odsouzen. U osob, které byly odsouzeny
nepodmíněně, stane se tak teprve, když
jejich odsouzení bylo zahlazeno.
Značnější změny se navrhují,
pokud jde o důvody neslučitelnosti a důvody
odmítnutí úřadu porotce. Při
dnešních politických tendencích, prosazujících
účast co nejširšího okruhu občanstva
na veřejné správě, je odůvodněn
požadavek, aby i okruh občanů povolávaných
k výkonu soudnictví byl co nejširší
a aby důvody neslučitelnosti byly omezeny na nejnutnější
míru.
K úřadu porotce nemají býti povoláváni
především jen hlavní představitelé
moci zákonodárné a moci výkonné,
jejichž postavení při oddělení
moci zákonodárné a výkonné
od moci soudcovské není slučitelné
s výkonem úřadu porotce. I když není
důvodu vylučovati všechny státní
zaměstnance (tím méně všechny
zaměstnance veřejné) z možnosti zastávati
úřad porotce, přece postavení přednostů
(předsedů) a konceptních úředníků
ústředních úřadů, úřadů
jim přičleněných a úřadů
jim na roveň postavených ve veřejné
správě je takové, že činí
nežádoucím, aby byli povoláváni
k úřadu porotce. Připouštění
soudců z povolání a konceptních úředníků
úřadů veřejné žaloby mohlo
by ve svých důsledcích vésti k porušení
vlastní povahy porotních soudů. Nelze považovati
za vhodné, aby byly k úřadu porotce povolávány
osoby, které jsou vyňaty z pravomoci občanských
soudů trestních. Zařazení duchovních
náboženských společností státem
uznaných mezi osoby, které nemají býti
povolávány k úřadu porotce, nepotřebuje
bližšího odůvodnění. Pokud
jde o řeholníky, jde o osoby vázané
slibem poslušnosti a tedy nikoliv nezávislé.
Naproti tomu úměrně, jak se zužuje okruh
osob, které nemají býti povolávány
k úřadu porotce, bylo třeba rozšířiti
okruh osob, které mají právo úřad
porotce odmítnouti. Při tom bylo přihlíženo
k tomu, aby nebyly odnímány svému povolání
nebo své funkci osoby, které jsou v tomto povolání
nebo v této funkci těžko nahraditelné.
Zvláštní zmínky zasluhuje § 7,
č. 2. Kdežto podle § 4, č. 2 zák.
č. 278/1919 Sb. měly ženy právo odmítnouti
úřad porotce pro vždy, poukazuje se právem
na to, že s novým nazíráním na
postavení ženy ve veřejném životě
a na její spoluodpovědnost za veřejné
dění není slučitelné, jestliže
se ženy vyjímají z této důležité
občanské povinnosti. Proto se právo odmítnouti
úřad porotce omezuje jen na ženy těhotné
a na ty ženy, které pečují aspoň
o jedno dítě mladší patnácti
let.
Způsob výběru porotců (§§
8 až 21) se v podstatných bodech liší
od dosavadních zákonných ustanovení.
Celé řízení se zjednodušuje v
tom směru, že odpadá předkládání
prvotních seznamů orgánům politické
správy první stolice (nyní okresnímu
národnímu výboru) a odpadá také
řízení u tohoto orgánu, takže
celé řízení se zkrátí.
Lze proto se sestavováním seznamů porotců
začíti až v měsíci říjnu.
Vlastní sestavování prvotních seznamů
u obcí odpovídá celkem dnešnímu
stavu se změnami, které vyplynuly ze změněné
správní organisace. Označení osob,
které pro jejich rozumnost a počestnost, poctivé
smýšlení a pevnou povahu lze pokládati
za zvlášť způsobilé k úřadu
porotce (§ 11) přísluší místnímu
národnímu výboru (místní správní
komisi, obvodové radě; srv. § 85). Členové
místního národního výboru svou
znalostí místních poměrů nejlépe
zaručují správné posouzení
této otázky. Teprve v případě,
že by místní národní výbor
nesplnil řádně svou povinnost, dá
okresní národní výbor (okresní
správní komise, ústřední národní
výbor - srv. § 85) sestaviti prvotní seznamy
a označí osoby zvláště způsobilé
k úřadu porotce.
Prvotní seznamy předloží místní
národní výbor přímo sborovému
soudu první stolice s trestní pravomocí,
v jehož obvodě je obec nebo příslušná
její část.
U sborového soudu první stolice se zřídí
komise, která se skládá z přednosty
sborového soudu první stolice nebo jeho náměstka
jako předsedy, státního zástupce,
zástupce advokátní komory a čtyř
členů, které zvolí okresní
národní výbor (v Praze ústřední
národní výbor - srv. § 85), v jehož
obvodě má sborový soud své sídlo.
Členové volení okresním národním
výborem mají tedy v této komisi číselnou
převahu. Protože této komisi přísluší
vědomý výběr osob povolaných
k úřadu porotce, má zde lid prostřednictvím
národních výborů rozhodující
vliv na výběr porotců.
Ostatní odchylky od dosud platného práva
jsou odůvodněny jednak změnou organisace
veřejné správy, jednak jsou důsledkem
změn shora vytčených.
§§ 22 a 23 znamenají zjednodušení
dosavadních ustanovení obsažených v
§§ 24 a 26 zák. č. 278/1919 Sb.
Obecná ustanovení ve věcech náležejících
do působnosti porotních soudů obsahuje §
24.
Pro řízení přípravné
(přípravné vyhledávání
a přípravné vyšetřování)
platí jako dosud předpisy o řízení
ve věcech náležejících do působnosti
sborových soudů první stolice. Přípravné
řízení koná sborový soud první
stolice, který by byl místně příslušný
zejména i tehdy, byly-li obvody několika sborových
soudů první stolice přiděleny jednomu
porotnímu soudu (§ 2, odst. 2). Ustanovení
§ 91 tr. ř. a § 103 tr. por. zůstává
nedotčeno. Ustanovení § 24, odst. 2 osnovy
je důsledkem organisační změny uvedené
v § 2; soudní sbor činí zejména
i opatření, která má činiti
porotní soud po rozsudku. V § 24, odst. 3 je jen jasněji
vyjádřeno, že porotci se účastní
rozhodování, jen kde to zákon výslovně
ustanovuje. Důvody účelnosti mluví
pro to, aby obhájce zřízený pro hlavní
přelíčení, který je nejlépe
s věcí obeznámen, byl zřízen
zároveň i k provedení opravných prostředků,
pokud je spolupůsobení obhájce zákonem
předepsáno (§ 24, odst. 4).
Porotní soud soudí v obdobích řádných
nebo mimořádných. Určení počtu
i počátku řádných i mimořádných
období se svěřuje přednostovi sborového
soudu druhé stolice (§ 25). Dosavadní ustanovení,
podle nichž počet řádných období
byl stanoven přímo zákonem (§ 297 tr.
ř.) nebo ministrem spravedlnosti - jak tomu bylo dříve
na Slovensku - bylo nepružné. Přednostovi sborového
soudu druhé stolice přísluší
také právo naříditi, aby porotní
soud zasedal jinde než v sídle sborového soudu
(§ 26).
Na platné právo navazuje osnova v otázce,
které věci se mají projednati (§ 27).
Možnost vyloučiti některou věc z projednání
není však závislá na návrhu stran.
Nemohlo-li býti při zahájení řádného
porotního období v některé věci
ustanoveno hlavní přelíčení,
je k tomu, aby se mohlo přece konati, potřebí
souhlasu obžalovaného. Další podmínka
(§ 298 tr. ř.), že v takovém případě
se musí obžalovaný zříci námitek
proti obžalobě, pokud se obžalovací řízení
má konati (na Slovensku byly předpisy o obžalobě,
námitkách a řízení o obžalobě
a námitkách zrušeny a nahrazeny čl.
V. nařízení SNR ze 6. června 1945,
č. 53 Sb. n. SNR), a přípravné lhůty
k hlavnímu přelíčení, se rozumí
sama sebou. Na platné právo navazuje i ustanovení
o oznámení o složení soudu (§ 28).
K zjednodušení agendy se má spojiti oznámení
o složení soudu s obsílkou k hlavnímu
přelíčení. Oznámena mají
býti jména všech členů porotního
soudu. Sankce zmatečnosti, stanovená v § 303
tr. ř., byla nahrazena vhodnějším ustanovením,
že nebyl-li uvedený předpis zachován,
má býti hlavní přelíčení
odročeno, požádá-li o to obžalovaný
dříve, než se počne sestavovati porota.
Ustanovení § 29 odpovídá v podstatě
ustanovení § 21 zák. č. 278/1919 Sb.
Sestavení poroty (§ 30) se má státi
- podobně jako podle trestního řádu
č. 119/1873 ř. z. - ještě před
zahájením hlavního přelíčení
v neveřejném sedění soudního
sboru v přítomnosti obou stran a porotců;
v této přítomnosti lze spatřovati
dostatečnou záruku kontroly správného
postupu soudu a přítomnost obecenstva není
žádoucí. Pokud se zde nebo na jiných
místech mluví o obou stranách, jest tím
rozumět žalobce (ať veřejného nebo
soukromého, podpůrného, případně
na Slovensku hlavního či náhradního
soukromého žalobce) a obžalovaného.
Ustanovení § 31 a § 32 sjednocuje předpisy
§ 306 a § 307 tr. ř. a bývalého
§ 343 tr. por. Ustanovení § 343, odst. 1, č.
5 tr. por., vylučující porotce, který
nerozumí státnímu jazyku, není třeba
uváděti vzhledem k tomu, které osoby mohou
býti zapsány do voličských seznamů
a tedy povolávány za porotce. Převzato bylo
ustanovení obsažené tamtéž pod
č. 3, podle něhož je vyloučen porotce,
u kterého se vyskytuje některý z důvodů
nezpůsobilosti k úřadu porotce, uvedených
v zákoně. Bylo by na pováženou, aby
ten, koho zákon prohlašuje za nezpůsobilého
k úřadu porotce, mohl platně vykonávati
funkci porotce. Ovšem jsou tu míněny toliko
důvody nezpůsobilosti v technickém smyslu
(§ 5) a nikoliv také nedostatek všeobecných
náležitostí (§ 4). Účast
porotce vyloučeného zakládá zmatek
(§ 63, č. 1), ovšem jen s omezením podle
§ 64, odst. 1. Proti vyloučení není
opravného prostředku. Souhlas stran oprávněných
k zamítnutí porotců k tomu, aby porota se
mohla vylosovati z počtu menšího než 24,
musí být dán výslovně.
Ustanovení o výkonu práva zamítacího
(§ 33) a o losování porotců (§
34) a porotcích náhradnících (§
35) neobsahuje podstatných úchylek od platného
práva. Pojmenování "porotci náhradníci"
bylo zvoleno k zdůraznění rozdílu
od náhradních porotců losovaných ze
služebního seznamu doplňovacího. Ustanovení
o společné porotě přejímá,
avšak zjednodušuje ustanovení § 23 zák.
č. 278/1919 Sb.
Odchylně od platného práva se v § 37
stanoví, že volba vrchního porotce se má
státi ještě před započetím
hlavního přelíčení hned po
sestavení poroty, neboť je žádoucí,
aby porota měla již od počátku hlavního
přelíčení orgán, jenž
by řídil její porady a hlasování
v případě, že by toho za hlavního
přelíčení bylo zapotřebí,
a který by byl také mluvčím poroty
tlumoče její přání a návrhy
soudu. To přispěje zajisté ke snazšímu
dorozumění poroty a soudního sboru. Na vyplnění
mezery vyskytující se zejména v trestním
řádu č. 119/73 ř. z. byl postup při
volbě vrchního porotce upraven přesněji.
Volba se koná v tajném sedění. Při
rovnosti hlasů na rozdíl od trestného poriadku
rozhoduje místo věku vhodněji los. Jinak
nejsou pro volbu předepsány žádné
formálnosti.
Ustanovení § 38 o zahájení hlavního
přelíčení se přejímá
z § 312 tr. ř.
Právem se poukazuje na to, že různé
náboženské vyznání po př.
bez konfese nutně vedou k různé úpravě
přísežné formule a porotci v téže
porotě přísahají různě,
někteří pak vůbec nepřísahají.
Již sama různost formule závazku, je-li při
jedné příležitosti vyslovena více
osobami, je s to znevážiti opravdovost slavnostního
závazku porotců, aspoň v očích
veřejnosti, která těžko chápe,
proč část porotců přísahajíc
se dovolává Boha, druhá Boha pomíjí
a jiná dokonce ani nepřísahá. Vážnost
poroty jen posílí, budou-li se všichni porotci
zavazovati vykonat řádně svůj porotčí
úřad jednotným projevem, slovně stejně
znějícím a provázeným podáním
ruky předsedovi soudu jako to činí soudci
z lidu u mimořádných lidových soudů
a přísedící Národního
soudu. Přísaha předepsaná dosavadními
trestními řády se proto nahrazuje slibem,
jednotným pro všechny porotce. Po stránce formální
se navazuje na slib soudců z lidu u mimořádných
lidových soudů (§ 1 vl. nař. č.
18/45 Sb.) a formule slibu se přizpůsobuje tak,
aby do ní byly pojaty části důležité
pro výkon úřadu porotce. Protože předčítání
formule slibu samo o sobě nezaručuje, že všichni
porotci pochopí správně význam slibu,
ukládá se předsedovi, aby před tím
poučil porotce o významu slibu a jejich povinnostech.
Opominul-li předseda vzíti porotce do slibu, nemá
to za následek zmatečnost. Kdyby opomenutí
této formálnosti mělo míti za následek
zrušení rozsudku vyneseného někdy po
dlouhotrvajícím líčení, bylo
by nutné učinit to závislým na důkazu,
že toto porušení formy mělo vliv na rozsudek
nepříznivý pro stěžovatele, což
by bylo jistě velmi těžko dokázati.
Podstatnou vadou porotního řízení
je, že předseda udílí právní
poučení porotcům teprve po závěrečných
řečech stran, tedy bezprostředně před
tím, než se porota odebéře k poradě
o svém výroku. Porotci tak mají sledovati
hlavní přelíčení, aniž
měli příležitost se předem seznámiti
s příslušnými zákonnými
ustanoveními. Pro neznalost zákonných ustanovení,
tedy zorného úhlu, pod nímž mají
jednání sledovati, nemohou dobře rozlišiti,
co při projednávání je podstatné
a co nepodstatné, a okolnosti rozhodné pro posouzení
věci mohou snadno ujíti jejich pozornosti. Tuto
vadu odstraňuje ustanovení § 40, odst. 2, podle
něhož již po přečtení obžaloby
předseda poučí porotce o zákonných
znacích trestného činu, který je předmětem
obžaloby, i o významu právních pojmů
v obžalobě se vyskytujících. Toto poučení
předsedy, které může býti podle
potřeby doplněno, nesmí nikdo přerušovati
ani rozebírati. Na žádost strany může
býti protokolováno. Nesprávné právní
poučení zakládá zmatek podle §
63, č. 6, který však lze uplatniti jen za předpokladu
a s omezením podle §u 64, odst. 3 a 4.
Ustanovení o zastavení trestního řízení
a zproštění obžalovaného bez dotázání
poroty (§ 41) bylo v zásadě upraveno podle
§ 352 tr. por., formálně však zjednodušeno
a pozměněno potud, že v případě
udělení milosti zastaví soud řízení
usnesením.
V ustanovení §§ 42 - 48 jsou unifikovány
předpisy o dávání otázek porotě,
obsažené v §§ 316, 318 - 323 tr. ř.
a v § 1 - 9 zák. č. XIII/1914 nyní ovšem
zrušeného.
Předem bylo rozhodnouti, má-li právo a povinnost
stanoviti otázky náležeti předsedovi
(po poradě se soudním sborem), jak ustanovuje býv.
rakouský trestní řád, nebo má-li
se stanovení otázek přenechati usnesení
soudního sboru, či má-li podle vzoru tr.
poriadku návrh otázek předkládati
žalobce. Ponechati žalobci, aby sám předkládal
návrh otázek, nelze doporučiti, protože
obžalovaný a obhájce by sotva měli důvěru
k otázkám navrženým žalobcem a
domáhali by se mnohdy i bezdůvodně změn
otázek. Nelze však doporučiti ani, aby otázky
stanovil sám předseda. Otázky dané
porotcům jsou ve své podstatě návrhem
(osnovou) odborníka (odborníků), o čem
mají porotcové rozhodnouti. Vyloučením
ostatních dvou soudců z povolání ze
spolupůsobení na kladení a formulaci otázek,
tedy jednoho z nejrozhodnějších, nejzávažnějších
a nejodpovědnějších úkonů
soudu, se význam přítomnosti těchto
dalších dvou soudců z povolání
při hlavním přelíčení
stává ilusorním. Předsedovi se ukládá
břemeno a odpovědnost o něž by se zajisté
rád dělil s ostatními členy soudního
sboru. Kladení a formulace otázek po poradě
celého soudního sboru je zárukou jejich správnosti.
Přiznati přísedícím jen právo
navrhovati změnu, vynechání nebo stanovení
dalších otázek, by nepůsobilo příznivě
na porotce a ostatní účastníky řízení
a vážnost soudního sboru by mohla trpěti.
Proto osnova stanovení otázek přenechává
usnesení soudního sboru.
Pokud jde o stránku terminologickou, obdržela osnova
pojmenování "otázka hlavní",
společné oběma trestním řádům,
jakož i pojmenování "otázka dodatečná",
jehož užívá trestní řád
č. 119/73 ř. z. pro otázku položenou
pro případ kladné odpovědi na jinou
otázku. Výraz "otázka eventuální",
zvolený v témž řádu pro otázku
danou pro případ záporné odpovědi
na jinou otázku, nahrazuje osnova českým
pojmenováním "otázka náhradní"
a výraz "otázka kontrolní", užívaný
v doktrině pro otázku podle § 323, odst. 3,
druhá věta tr. ř., pojmenováním
"otázka pomocná".
Uvažováno bylo také o tom, má-li býti
přijato dělení na otázku skutkovou
a právní, jak bylo známo právu platnému
na Slovensku. Podle něho má totiž každá
otázka býti rozdělena v otázky dvě:
v jedné (otázce skutkové) mají býti
seskupeny skutečnosti, kterými jsou splněny
pojmové znaky trestného činu, obsažené
v jeho zákonné definici; do druhé (otázky
právní) pak mají býti pojaty právě
tyto zákonné znaky samy. Účelem je
kontrolovati, zdali porotci správně subsumovali
skutečnost pod zákon. Toto rozdělení
otázek při důsledném provedení
vedlo k značným komplikacím a několik
set otázek nebylo ve větších trestních
procesech vzácností. V právu platném
dříve na Slovensku bylo rozdělení
otázek předepsáno nejen pro otázku
hlavní, nýbrž i pro otázky dodatečné
a náhradní, takže možnost komplikací
byla tím větší. Je nepochybné,
že možnost zmatků, které se vyskytují
podle zkušenosti i při daleko menších
schematech otázek, se neobyčejně zvyšuje.
Neprovádí-li se však zásada, že
každý zákonný znak má býti
takto rozložen na skutečnosti, důsledné,
potom závisí více méně od libovůle
toho, kdo otázky určuje, jakou měrou se dodržuje
zákonné pravidlo.
Omeziti rozhodování poroty jen na činnost
skutkově zajišťovací a právní
subsumaci vyhraditi soudnímu sboru, složenému
ze školených právníků, by znamenalo
podstatné zúžení pravomoci poroty. Nelze
namítat, jak se někdy činí, že
porota, rozhoduje-li celou otázku viny, se stává
soudcem nad zákonem, protože i porota je povinna souditi
podle zákona právě tak jako je její
povinností učiniti své rozhodnutí
ve shodě s provedenými důkazy. Doporučuje
se proto ponechati porotě rozhodování celé
nedílné otázky viny.
Otázka náhradní (§ 45) na jiné
právní posouzení činu nemůže
záviseti ani na tom, zdali strany nebo porotci ji navrhují,
ani na tom, zda skutečnosti odůvodňující
položení takové otázky byly tvrzeny,
nýbrž jedině je rozhodné, zdali z přelíčení
vyplývá možnost, že tu taková skutečnost
je. Právním posouzením činu se rozumí
nejen jeho subsumpce pod jiné ustanovení zvláštní
části trestního zákona, nýbrž
také jeho kvalifikace jako jiné obecné formy
trestné činnosti. Náhradní otázka
na čin přísněji trestný může
se dáti podle práva dosud platného toliko
se svolením obžalovaného. Osnova nečiní
takovou náhradní otázku závislou na
svolení obžalovaného, poněvadž
se mu tím dává možnost vynutiti svévolně
odročení nebo podle okolností i opakování
hlavního přelíčení, i když
to není ničím odůvodněno. Ukládá
se však soudu, aby odročil hlavní přelíčení,
je-li toho potřebí pro přípravu žaloby
nebo obrany. To ovšem se týká jen případu,
když se má při odchylném posouzení
činu užíti přísnější
trestní sazby.
Podmínka pro dání otázky dodatečné
(§ 46, odst. 1) je formulována stejně jako
při otázce náhradní z důvodů
výše uvedených. Skutečností vylučující
trestnost činu rozumí se také nepříčetnost.
Je-li tedy příčetnost pochybná, má
se dáti přiměřená otázka
dodatečná. Jinou trestní sazbou ve smyslu
§ 46, odst. 2 se rozumí také jiný způsob
trestu.
Případ, kdy se klade obžalovanému za
vinu ještě jiný trestný čin než
který je uveden v původní obžalobě,
ať spáchaný za hlavního přelíčení,
ať před ním, je řešen v §
48. Odročení porotního přelíčení
z toho důvodu se nepřipouští, aby se
předešlo zbytečnému odročování,
když původní věc je zralá k rozhodnutí.
Ustanovení o vyloučení řízení
bylo pojato do § 48, odst. 2 se zřetelem na právo
platné na Slovensku, ustanovení o výhradě
stíhání se zřetelem na ustanovení
§ 363, č. 3 tr. ř.
Ustanovení o závěrečných řečech
(§ 49) reprodukuje zhuštěně předpis
§ 324 tr. ř. a § 12 zák. čl. XIII/1914.
V úpravě závěrečného
výkladu předsedy (§ 50) přiklonila se
osnova k právu platnému dříve na Slovensku.
Pro toto řešení byla rozhodná úvaha,
že samo předsedání znamená zejména
při dlouhotrvajících složitých
případech značný úkol fysický
a psychický, takže předsedovi často
nezbývá ani čas, aby si resumé řádně
připravil, a musí je z valné části
sestavovati podle spisů přípravného
řízení a že při nejpoctivější
snaze býti objektivní mimoděk pracuje pod
vlivem mínění, které si sám
o věci utvořil. Jisto je, že resumé
je způsobilé setříti přímý
dojem předvedených důkazů na porotce
a působiti na ně určitým směrem.
Ostatně záleží resumé z valné
části v opakování výsledků
důkazů, které zpravidla již strany a
jejich zástupci sami - ovšem každý se
svého stanoviska - dostatečně probrali ve
svých závěrečných řečech.
V řečech stran mohou býti ovšem ať
vědomé ať nevědomé nesprávnosti,
mohou býti svědkům pokládány
výpovědi, které neučinili, a výsledky
důkazů všelijak překrucovány.
V takových případech je ovšem žádoucí,
aby takové tvrzení vypočítané
- aspoň je-li vědomě nepravdivé -
na zmatení porotců bylo s autoritativní strany
opraveno. Proto se ukládá předsedovi, aby
závažné nesprávnosti zjistil a opravil,
aniž by však projevil své mínění
o hodnotě průvodu, o který jde. Touto opravou
se nahrazuje resumé předsedy.
Právní poučení má býti
uděleno porotě již na počátku
hlavního přelíčení. Po řečech
stran omezí se tedy předseda na to, že vyloží
porotcům význam otázek. Ukáže-li
se toho potřeba, má ovšem právní
poučení dříve udělené
opakovati nebo doplniti.
Předpisy o poradě a hlasování (§§.
51 a násl.) se do jisté míry upravují
nově. Změny směřují k tomu,
aby byly pokud možno odstraněny nejdůležitější
vady vytýkané porotním soudům. Nejzávažnější
z těchto výtek jest, že porotci nemají
při poradě o svém výroku, tedy v době,
kdy toho nejvíce potřebují, zpravidla nikoho,
kdo by jejich poradu znalecky řídil a byl jim nápomocný
při řešení pochybností o správném
formálním postupu. Řízení porady
porotců se po vzoru práva platného dřív
na Slovensku přenáší na předsedu.
Hlasování porotců koná se však
pod zmatečností v nepřítomnosti kohokoliv
jiného, zejména i soudních osob, aby se zabránilo
byť i jen nepřímému ovlivnění
rozhodování porotců. Mimo to se nařizuje
hlasování tajné (§ 53). Právo
porotců žádati za změnu nebo doplnění
otázek (§ 52) omezuje se na případ,
kdy za to žádá aspoň 5 porotců.
Nepociťuje-li tuto potřebu osm porotců, tedy
většina postačující k rozhodnutí
otázky viny v neprospěch obžalovaného,
lze míti za to, že žádost není
dostatečně odůvodněna. Má-li
býti za porady změněno nebo doplněno
právní poučení předsedovo,
pokládá se za postačitelné přibrati
žalobce a obhájce (§ 52, odst. 4).
Podle práva platného dříve na území
mimoslovenském bylo potřebí kvalifikované
většiny (dvou třetin hlasů) ke kladné
odpovědi na otázku viny, na dodatečnou otázku
o okolnostech přitěžujících,
jakož i na otázku, byl-li čin spáchán
z pohnutek nízkých a nečestných. Za
otázku viny se pokládá otázka hlavní
a pojící se k ní náhradní otázka
na jinou právní kvalifikaci činu ve smyslu
výše uvedeném. Otázka dodatečná
se nepokládá za otázku viny v tomto smyslu,
ani když na odpovědi závisí, zda odsouzený
bude uznán vinným čili nic, na př.
otázka na příčetnost, obranu, nouzi,
účinnou lítost a pod. Nedůslednost
této úpravy je patrna zvláště,
poněvadž pět porotců, chtějících
hlasovati ve prospěch obžalovaného pro obranu,
může své mínění uplatniti
popřením otázky hlavní, kdežto
by při dodatečné otázce na obranu
byli přehlasováni. Žádá se proto
důsledně podle příkladu práva
dříve platného na Slovensku dvoutřetinová
většina také k popření některého
důvodu vyloučené trestnosti i důvodu
zániku trestnosti a vůbec k takové odpovědi
na každou otázku, která má za následek
uznání obžalovaného vinným nebo
jeho odsouzení podle přísnější
trestní sazby.
Prohlášení výroku poroty musí
se státi pod zmatečností za přítomnosti
všech porotců (§ 55).
Instituce monitury (§ 56) je upravena v podstatně
souhlasně s ustanovením § 331 tr. ř.
Připustiti monituru, tedy hlasování poroty
také v případě, když některý
porotce tvrdí, že vyhlášený výrok
nevyhovuje věrně usnesení poroty, není
odůvodněno.
Bývalý rakouský trestní řád
neobsahuje ustanovení o tom, co se má státi,
když porota při svém vadném výroku
setrvá přes opětnou, třeba opakovanou
monituru. Tuto mezeru vyplňuje ustanovení §
56, odst. 5.