Přípustnost suspense výroku poroty (§ 57) je rozšířena podle vzoru § 22 zák. čl. XIII/1914 i na případ, kdy soudní sbor je jednomyslného mínění, že porota se zmýlila ve prospěch obžalovaného. Takových justičních omylů poroty, často i omylů vědomých bývá více než oněch a přiházejí se i v případech, kde vina je nade vší pochybnost prokázána, ba i obžalovaným samým doznána. Lze s jistotou předvídati, že soudy budou tohoto práva užívati jen v případech nejkřiklavějších. Jako záruku zralé úvahy žádá osnova jednomyslnosti soudního sboru. Na místo formulace § 332 tr. ř. se volí jasnější formulace v tom směru, že se suspense dovoluje toliko pro mylnou odpověď na otázku, na které závisí rozhodnutí o tom, má-li býti obžalovaný odsouzen či zproštěn. Náleží sem kromě otázky hlavní a náhradní zejména také otázka dodatečná na důvod vylučující trestnost, na důvody zániku trestnosti a podle okolností také na otázku pomocnou. Z předsednictví při novém hlavním přelíčení je vyloučen soudce, který se zúčastnil prvního hlavního přelíčení, a to, na rozdíl od platného práva pod zmatečností. Porotce je z účasti na novém hlavním přelíčení vyloučen podle § 31, odst. 1, písm. a) (srv. § 63, č. 1).

Ustanovení §§ 58 až 62 unifikují, případně doplňují nebo zjednodušují dosavadní ustanovení a není je třeba zvláště odůvodňovati. Výjimku činí ustanovení § 59.

Podle trestního řádu č. 119/73 ř. z. neměli porotci žádného vlivu na výměru trestu. To vedlo začasté k tomu, že porotci z obavy, aby obžalovaného nestihl příliš přísný trest, hlasovali raději i proti svému přesvědčení pro nevinu obžalovaného i tam, kde vina byla nepochybná. Právo, které dříve platilo na území Slovenska (§ 18 zák. čl. XIII/1914), přiznávalo porotcům vliv na určení trestu tak, že dva zástupci poroty, které porotci zvolili ze svého středu, měli se účastniti porady a hlasování i o trestu.

Zák. č. 91/34 Sb. o ukládání trestu smrti a o doživotních trestech v § 3 jde - jen ovšem pro svůj obor - dále a pokud jde o odsouzení pro zločin, na který zákon stanoví trest smrti, rozšířil účast porotců při rozhodování o trestu v tom směru, že před tím, než se soudní sbor odebere k poradě o rozsudku, má býti konáno společné tajné sedění soudního sboru s porotou za přítomnosti zapisovatele a v nepřítomnosti jiných osob. V tomto sedění je každý porotce oprávněn, nikoliv však povinen, vysloviti se o tom, jaký trest by měl býti uložen obžalovanému a uvésti důvody svého mínění. Projevy porotců mají se zapsati do poradního protokolu.

Osnova zaručuje vliv porotců na výměru trestu ve dvojím směru tím, že kombinuje ustanovení § 18 zák. čl. XIII/1914 a ustanovení § 3 zák. č. 91/1934 Sb.

Proti rozsudkům porotních soudů jest podle tr. ř. č. 119/73 ř. z. přípustna jednak zmateční stížnost, jednak odvolání do výroku o trestu a o nárocích soukromoprávních; přípustnost odvolání byla pozdějšími zákony rozšířena i proti jiným výrokům porotního soudu, vždy však jde o výroky s výrokem o trestu souvisící.

Naproti tomu na Slovensku byla proti rozsudkům porotních soudů připuštěna jen zmateční stížnost (§§ 381, 426 tr. por.). Zmateční stížností však nebylo možno napadati uložení trestu v mezích zákonné sazby, takže, pokud sahá volná úvaha soudu, nebylo proti takovému rozhodnutí opravných prostředků.

Osnova se v úpravě opravných prostředků zásadně přiklání k ustanovení tr. ř. č. 119/73 ř. z. (srvn. § 62) a tam, kde nejde o porušení právních norem, nýbrž o použití volnosti trestní normou soudu ponechané, připouští i proti rozsudku porotního soudu odvolání.

Důvody zmateční stížnosti (zmatky) jsou v § 63 vypočteny celkem shodně s § 344 tr. ř., při tom však bylo v širší míře přihlédnuto k právu platnému na Slovensku. Na rozdíl od ustanovení § 344, č. 1 zakládá zmatek č. 1 i když porota nebyla náležitě obsazena (srv. § 29 nov. por.).

Zmatek č. 2 byl upraven podle § 384, č. 6 tr. por.

K zmatku č. 3 třeba upozorniti, že slovy "pod zmatečností" jest rozuměti totéž,. co se v některých překladech trestního řádu a vedlejších zákonech označuje obratem "pod neplatností".

Novotou proti obojímu platnému právu je zmatek č. 9, totiž "nesouhlasí-li rozsudek v podstatném bodě s výrokem poroty". Potřeba tohoto ustanovení, jehož theoretická odůvodněnost je nepochybná, ukázala se v praksi.

Pro materiální důvody zmatku volena pod č. 10 dikce co nejširší, aby nevznikly pochybnosti o tom, že jakýkoliv nesprávný výklad trestního zákona, jehož na danou skutkovou podstatu jest užíti, zakládá zmatek.

Zmatek č. 11 odpovídá v podstatě zmatku č. 344, č. 12 tr. ř.; postihuje každý nesprávný výklad zákona, který upravuje trestní sankci v nejširším slova smyslu.

Omezení zmateční stížnosti (§ 64) vyplývají jednak z povahy věci, jednak mají zabrániti úskočnému postupu stran, které nevytkly poklesek včas, chtějíce si ponechati možnost využíti ho jako zmatku v případě, že rozsudek dopadne v jejich neprospěch. To se týká omezení uvedených v odst. 1 a 2. V odst. 3 se zmatky uvedené v § 63, č. 3 až 6 prohlašují za zmatky relativní, které mohou býti uplatněny jen, mohly-li míti vliv na rozsudek. To souhlasí v podstatě s platným právem. Nesprávné právní poučení předsedy nemusí míti vždycky vliv na rozsudek (na př. týká-li se otázky, na kterou porotci odpověděli správně); proto prohlašuje osnova tento zmatek v souhlase s § 29 zák. čl. XIII/1914 - na rozdíl od § 344, odst. 3 tr. ř. - toliko za relativní. Další omezení tohoto zmatku, uvedené v odst. 4, má strany nabádati k tomu, aby, je-li právní poučení předsedy pochybné, dbaly samy o jeho protokolování, čímž se zabrání obtížnému pozdějšímu zjišťování doslovu tohoto poučení. Rozdíl v relativních zmatcích, který činí § 344, odst. 3 tr. ř. podle toho, má-li zmatek býti uplatňován ve prospěch nebo neprospěch obžalovaného, osnova nepřevzala, protože tu šlo o rozlišení prakticky bezvýznamné. Také požadavek, že žalobce musí formální zmatek vytknouti a zmateční stížnost si vyhraditi, nebyl převzat, poněvadž je příliš formalistický. Jen úskočné připuštění zmatečného úkonu má stranu, jak již uvedeno, zbaviti práva dovolávati se této zmatečnosti.

V řízení o zmateční stížnosti (§§ 65 až 70) souhlasí ustanovení osnovy celkem s právem platným v oblasti trestního řádu č. 119/73 ř. z. se změnami, které vyplynuly z nov¨é úpravy zmatků. Není nutné, aby obžalovaný měl při roku před zrušovacím soudem obhájce. Nezřídí-li si ho sám, závisí jeho zřízení od úvahy nejvyššího soudu, je-li to vzhledem k okolnostem případu účelné (§ 66).

Podle § 69 má soud z moci úřední přihlížeti k materiálním zmatkům § 63, č. 10 a 11, je-li jimi stižen rozsudek na újmu obžalovaného (srv. §§ 290, 346 tr. ř. a § 385, odst. 2. tr. por. a § 29 posl. odst. nov. por.). Naproti tomu se nepovažuje za nutné, aby nejvyšší soud musil z moci úřední přihlížeti i k některým zmatkům formálním ať již bez omezení nebo s omezením v tom směru, že tyto zmatky byly na újmu obžalovaného (srv. § 384, posl. odst. tr. por. a § 29 nov. por.).

V § 70 se řeší v praxi sporná otázka, kdy nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem a kdy usnesením. Úprava odvolání (§ 72 a násl.), jak se už stala zmínka, navazuje na trestní řád č. 119/73 ř. z.

Výpočet výroků, kterým lze odporovati od voláním, odpovídá právu platnému v oblasti tohoto trestního řádu; byly zde však soustředěny také případy obsažené v některých zákonech vydaných po tomto trestním řádu a volena přesnější dikce, aby byly odstraněny pochybnosti, které vznikly při výkladu těchto zákonů. Výslovně - ve smyslu kladném - byla vyřešena otázka, zda je možno odvoláním uplatniti, že některý z výroků, proti nimž je odvolání přípustné, nebyl učiněn. Nebylo však přijato omezení, že odvolání na újmu obžalovaného lze vznésti jen tehdy, byl-li trest mimořádně zmírněn nebo přeměněn, a na prospěch obžalovaného, když soud první stolice "tohoto svého práva neužil", protože velké rozpětí, které mají jednotlivé trestní sazby, činí takto právo odvolání pro žalobce i při velmi mírných trestech a pro obžalovaného i při dosti přísných trestech z velké části ilusorním.

Zařazení výroku o uložení povinnosti nebo ručení za povinnost obžalovaného zúčastněné osobě má svůj podklad v některých novějších zákonech, podle nichž ručí osoba od pachatele rozdílná za peněžité tresty.

Na rozdíl od platného práva (srv. § 4 zák. č. 91/34 Sb.) lze odvoláním (nikoliv zmateční stížností) napadati, že soud místo trestu smrti uložil trest na svobodě nebo že tak neučinil. O odvolání však rozhoduje v tomto případě nejvyšší soud (§ 77), který, rozhoduje-li o opravném prostředku kýmkoliv podaném, musí z moci úřední přihlížeti, zda jsou podmínky pro rozhodnutí, aby namísto uloženého trestu smrti byl uložen trest na svobodě (§ 78), tedy pro rozhodnutí ve prospěch žalovaného. Důvodem pro tuto úpravu je, že theoreticky nesprávné označení opravného prostředku vedlo k pochybnostem, zda při rozhodování o zmateční stížnosti podle § 4 zák. č. 91/34 Sb. nemá býti upuštěno od přímého přezkoumávání polehčujících a přitěžujících okolností.

Rozsah, v němž se lze odvolati proti výroku o nárocích soukromoprávních, byl proti trestnímu řádu č. 119/1873 ř. z. potud rozšířen, že se právo odvolací poskytuje také soukromému účastníku a jeho právnímu zástupci (§ 73), ovšem jen s omezením spočívajícím na zásadě ekonomie sil. Odvolací soud má se totiž takovým odvoláním meritorně zabývati jen, když byl podán proti rozsudku také opravný prostředek žalobcem nebo obžalovaným. Jinak má býti odvolání soukromého účastníka nebo jeho nástupce odmítnuto (§ 76, odst. 2). Právním nástupcem se tu rozumí (jako v § 73) sukcesor jak singulární, tak universální.

Úprava řízení o odvolání odpovídá trestnímu řádu č. 119/1873 ř. z. S organisací porotního soudu jako instituce trvalé (§ 2) souvisí, že odvolání jest opověděti u porotního soudu a jemu také přísluší učiniti všechna opatření a rozhodnutí, která by příslušela sborovému soudu první stolice. Opatření a rozhodnutí příslušející porotnímu soudu činí v tomto případě vzhledem k § 24, odst. 2 soudní sbor.

§ 77, věta druhá přejímá ustanovení § 5, odst. 2 zák. č. 91/1934 Sb. a vzhledem k nové úpravě opravných prostředků proti výroku o trestu smrti je rozšiřuje.

Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení § 80, upravující souběh zmatečních stížností a odvolání. Při úpravě souběhu zmateční stížnosti a odvolání se vychází ze zásady, že má, pokud možno, jediný soud rozhodovati o obou opravných prostředcích. Proto se přikazuje rozhodnutí o odvolání, o němž by měl rozhodovati sborový soud druhé stolice, nejvyššímu soudu, je-li podáno vedle zmateční stížnosti. Z důvodů účelnosti jsou však připuštěny odchylky. Tak není důvodu, aby nejvyšší soud se zabýval odvoláním, jestliže zmateční stížnost současně podaná byla prvním soudem pravoplatně odmítnuta a tedy se k nejvyššímu soudu buď vůbec nedostala nebo se k němu dostala jen k řešení otázky, zda odmítnutí se stalo po právu. Rozhoduje-li nejvyšší soud o zmateční stížnosti v ústním přelíčení, má v něm zpravidla rozhodnouti též o sbíhajícím se odvolání, ačli o něm nerozhodne z důvodů účelnosti v sedění neveřejném.

Podle § 95, č. 4 úst. listiny může býti působnost poroty na čas zastavena v případech zákonem stanovených.

Podmínky pro zastavení působnosti porotních soudů a formální postup při zastavení působnosti porotních soudů odpovídají zákonu z 15. dubna 1920, č. 268 Sb., o dočasném zastavení působnosti porot.

Výjimečně se osnova věcně odchyluje od uvedeného zákona v tom směru, že, kdežto podle § 5 cit. zákona musilo býti po zastavení působnosti porot o zločinech příslušejících porotním soudům, na které je uložen trest smrti nebo trest na svobodě delší než 5 let, konáno hlavní přelíčení před šesti soudci, má býti nyní - a to o všech činech náležejících do působnosti porotních soudů, tedy zejména i o zločinech, na které je stanoven trest na svobodě kratší než deset let a o přečinech - konáno hlavní přelíčení před pětičlenným senátem. Tato změna je odůvodněna jednak tím, že v praxi sestavení šestičlenných senátů by při dnešním personálním vybavení soudů naráželo na obtíže a podobné obtíže se v praxi vyskytují právě tehdy, když by se ukázala potřeba sáhnouti k tomuto mimořádnému opatření, jednak tím, že zvýšené záruky nestrannosti jest třeba požadovati pro všechny trestné činy přikázané působnosti porotních soudů.

Již při výkladu k § 1 bylo odůvodněno, proč se činy trestné podle retribučního dekretu přikazují - pokud by o nich měly rozhodovati porotní soudy - soudům řádným. Jde o činy, zvláště zavržitelné, hromadně páchané, kde zájem na urychleném trestání musí míti přednost před každým jiným zájmem. Proto v § 86 se stanoví, že v těchto případech se koná řízení před sborovým soudem první stolice podle předpisů o řízení o činech přikázaných tomuto soudu. Ustanovení § 84 zde neplatí.

V § 87 bylo přijato ustanovení nutné pro přechodnou dobu, které není třeba blíže odůvodňovati.

Vzhledem ke zrušení devatenácté hlavy trestního řádu č. 119/1873 ř. z. bylo nutno sem zařaditi ustanovení § 88. Také ustanovení §§ 338 a 339 tr. ř. bylo třeba nově upraviti a zařaditi tam, kam systematicky patří.

Ustanovení § 338 tr. ř. je materielní normou, která do trestního řádu nepatří. § 89 proto nově upravuje § 54 trest. zákona z 27. května 1852, č. 117 ř. z., jednající o mimořádném právu zmírňovacím a při této úpravě přihlíží k obsahu zrušovaného § 338 tr. ř. Při této úpravě se osnova snaží sblížiti obojí platné právo. Zejména tu jde o stanovení spodní hranice trestu na svobodě, na kterou může soud sestoupiti, užívaje mimořádného zmírňovacího práva. Naprostého sjednocení tu dosíci nelze již hledíc na různou strukturu obou trestních zákonů. Pokud jde o mimořádné zmírnění trestu na svobodě, nebylo dosud podle § 338 tr. ř. možno změniti dočasný těžký žalář v žalář prostý při trestní sazbě delší deseti let. Osnova tuto změnu připouští; značné rozdíly, které mezi oběma stupni tohoto trestu dříve byly, jsou nyní v praxi bezvýznamné a není důvodu, aby změna stupně trestu byla vyloučena. Zato však přihlížejíc k právu platnému na území Slovenska, které připouští zmírnění trestu doživotního žaláře na 15, 10 až 3 roky (§§ 91, 92, 66 uh. tr. z.), zvyšuje osnova hranici mimořádného zmírnění trestu doživotního žaláře proti dosavadním 3 rokům (§ 338 tr. ř.) na 10 nebo 5 let.

Ustanovení zrušeného § 339 tr. ř. se v § 90 zařazuje za § 403 tr. ř. tím, že se vkládá § 403a.) tr. ř. Pořadí, v němž mají býti odsouzení popraveni, se nemá stanoviti v rozsudku, nýbrž usnesením soudu, který ve věci rozhodl v první stolici v neveřejném sedění za přítomnosti státního zástupce. Pořadí se oznámí odsouzenému zároveň s oznámením, že bude na něm trest vykonán, tedy krátce před popravou.

Mezi zrušenými ustanoveními se v § 93 uvádějí též ustanovení §§ 16 až 25 zák. č. 124/1924 Sb., ve znění zák. č. 108/1933 Sb. Důsledkem tohoto zrušení je, že pro obor činů trestných podle zmíněného zákona nastupují obecná ustanovení o příslušnosti a že zejména také nepůjde o případ, na který míří § 1 slovy "pokud zákon nestanoví jinak".

Pokud jde tedy o zločiny a přečiny, které podle své povahy a podle okolností, za nichž byly spáchány, svědčí o pachatelově snaze vykonati vliv na uspořádání veřejných věcí, budou náležeti k příslušnosti porotních soudů. Zachovati kmetské soudy pro zbývající zločiny a přečiny proti cti spáchané obsahem tiskopisu (nepolitické) ztrácí vzhledem k této nové úpravě příslušnosti význam, takže od těžkopádné instituce kmetských soudů, která se v praxi valně neosvědčila, je možno upustiti. Podotýká se, že strany se mohly zříci účasti kmetů (což je ostatně ustanovení, které povaze trestního řízení odporuje) a v tomto případě rozhodoval soud bez účasti laického živlu.

O přestupku § 4 zák. č. 124/1924 Sb., ve znění zákona č. 108/1933 Sb., (přestupek zanedbání povinné péče) bude rozhodovati okresní soud. Odstraňuje se tak neorganická a ničím neodůvodněná výjimka z obecných ustanovení, podle které o tomto přestupku rozhodoval sborový soud první stolice.

V důsledku změněné příslušnosti bylo třeba změniti i ustanovení zákona č. 108/1933 Sb., jednající o smíru. Na místo předsedy kmetského soudu nastupuje zde jako soudce provádějící jednání o smír vyšetřující soudce. Jde o úpravu, kterou svého času v zájmu urychlení řízení doporučoval ve své resoluci třetí sjezd československých právníků v Bratislavě.

Ustanovení § 92 odpovídá obecným zásadám o časové působnosti předpisů z oboru trestního řízení soudního.

Zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1947 s výhradou ustanovení o sestavování prvotních a ročních seznamů porotců, které nabývají účinnosti již vyhlášením zákona. Tato výjimka je nutná vzhledem k tomu, aby již před 1. lednem 1947 byly sestaveny prvotní a roční seznamy porotců, aby porotní soudy k tomuto datu mohly zahájiti činnost.