O právu podati zmateční stížnost, o řízení při opovědi a provedení, při podání vývodů a při jednání a rozhodování o zmateční stížnosti platí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanovení o zmateční stížnosti proti rozsudku sborového soudu první stolice a o řízení o ní.

Neprohlásí-li obžalovaný, že k roku, který se bude konati u nejvyššího soudu, hodlá vyslati obhájce, může mu ho nejvyšší soud zříditi z moci úřední z obhájců bydlících v sídle tohoto soudu, pokládá-li to za účelné vzhledem k okolnostem případu.

(¹) Je-li rozsudek stižen některým ze zmatků uvedených v § 63, č. 1. až 7., nejvyšší soud rozsudek zruší a nařídí porotnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

(²) Nevyčerpal-li porotní soud obžalobu (§ 63, č. 8), nařídí mu nejvyšší soud, aby provedl hlavní přelíčení o části obžaloby, která zůstala nevyřízena, a aby o ní rozhodl, přihlížeje k obsahu původního rozsudku. Vykročil-li z mezí obžaloby, zruší nejvyšší soud rozsudek, pokud se ho týká uplatňovaný zmatek, a je-li třeba, rozhodne ve věci samé.

(³) Je-li rozsudek stižen některým ze zmatků uvedených v § 63, č. 9 až 11, zruší nejvyšší soud rozsudek, pokud se ho dotýká uplatňovaný zmatek, a rozhodne ve věci samé.

(⁴) Nejvyšší soud může v případech uvedených v odstavci 2 a 3 rozhodnouti ve věci samé, jen jsou-li výrokem poroty bezvadně zjištěny všechny skutečnosti, které při správném užití zákona měly býti základem rozsudku.

(¹) Dotýká-li se uplatňovaný zmatek toliko některé části rozsudku nebo některé části výroku poroty a je-li tato část od ostatních oddělitelná, zruší nejvyšší soud rozsudek, jen pokud jde o tuto část, a nařídí, ačli nerozhodne ve věci samé, porotnímu soudu, aby ostatní části vzal za základ nového rozhodnutí.

(²) Dotýká-li se uplatňovaný zmatek toliko části rozsudku, o níž rozhodl soudní sbor, a nikoli výroku poroty, přikáže nejvyšší soud, zruše rozsudek, ač nerozhodl-li ve věci samé, soudnímu sboru, aby vzal za základ tento výrok poroty a vynesl nový rozsudek. To se má státi podle možnosti ve shromáždění týchž soudců, kteří se účastnili vynesení prvního rozsudku. Společné sedění soudního sboru s porotou (§ 59, odst. 3) se v takovém případě nekoná.

(¹) Nejvyšší soud se při svém rozhodování omezí na části rozsudku, kterým zmateční stížnost odporuje, a na důvody, které uplatňuje.

(²) Je-li však rozsudek stižen na újmu obžalovaného zmatkem uvedeným v § 63, č. 10 nebo 11, má nejvyšší soud, i když obžalovaný zmateční stížnost nepodal nebo tento zmatek v ní neuplatnil, rozhodnouti tak, jako by tak učinil.

(³) Prospívá-li důvod, o který se opírá opatření nejvyššího soudu ve prospěch jednoho obžalovaného, také spoluobžalovanému, má nejvyšší soud postupovati tak, jako by týž důvod byl uplatnil i tento spoluobžalovaný.

Rozsudkem rozhodne nejvyšší soud o zmateční stížnosti, jen změní-li, rozhoduje ve věci samé, výrok porotního soudu o vině a o trestním zákoně, kterého bylo užito.

Při novém rozhodování je porotní soud vázán právním názorem, který v této věci vyslovil nejvyšší soud.

(¹) Odvoláním lze odporovati rozsudku porotního soudu, není-li tu důvodu zmatečnosti, pro výroky o trestu, o započtení vazby, o zabezpečovacím opatření, o podmíněnosti odsouzení, o ztrátě volebního práva, o uložení povinnosti nebo ručení za povinnost obžalovaného zúčastněné osobě a o soukromoprávních nárocích.

(²) Pokud opominutí takového výroku není důvodem zmatečnosti podle § 63, č. 11, lze mu odporovati odvoláním.

(¹) Odvolati se může ten, kdo je oprávněn podati proti rozsudku zmateční stížnost.

(²) Zúčastněná osoba (§ 72) může podati odvolání jen proti výroku, který se jí dotýká.

(³) Proti výroku o soukromoprávních nárocích může podati odvolání obžalovaný, jeho zákonný zástupce nebo jeho právní nástupce, jakož i soukromý účastník a jeho právní nástupce.

(¹) Odvolání budiž opověděno ve lhůtě stanovené k opovědi zmateční stížnosti u porotního soudu, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje. Opověď odvolání má zpravidla odkladný účinek. S výkonem trestu na svobodě může však býti započato, prohlásil-li obžalovaný sám, že trest chce nastoupiti, leč že by rozhodnutím o odvolání mohlo dojíti k podmíněnému odkladu výkonu trestu.

(²) Do osmi dnů od uplynutí lhůty k opovědi, a požádá-li oprávněný nejpozději před uplynutím lhůty k opovědi za opis rozsudku, od doručení tohoto opisu, může oprávněný provésti důvody svého odvolání.

(³) V opovědi nebo v provedení odvolání je třeba určitě udati okolnosti, jež mají odůvodniti odvolání.

(¹) Opověď, jež obsahuje důvody odvolání nebo provedení odvolání, které bylo včas podáno, se sdělí odpůrci odvolatele s poučením, že má právo do osmi dnů od doručení podati odpověď na odvolání.

(²) Když odpůrce odvolatelův podá včas odpověď, nebo když uplyne lhůta k tomu určená, předloží porotní soud spisy soudu, který má rozhodovati o odvolání. Zároveň doručí odpověď odvolateli.

(¹) Bylo-li odvolání opověděno opožděně nebo podala-li je osoba neoprávněná nebo osoba jinak oprávněná, která se ho však zřekla, odmítne je porotní soud.

(²) Porotní soud odmítne také odvolání směřující proti rozhodnutí o soukromoprávních nárocích podané soukromým účastníkem nebo jeho nástupcem, nepodal-li proti rozsudku také opravný prostředek žalobce nebo obžalovaný.

(³) Na odmítnutí odvolání podle odstavce 1 nebo 2 lze si stěžovati u porotního soudu k soudu, kterému přísluší rozhodovati o odvolání. Vyhoví-li tento soud stížnosti a bylo-li splněno po stránce formální vše, co se má státi, dříve než porotní soud předloží odvolání soudu o něm rozhodujícímu, rozhodne tento soud o odvolání samém.

Neustanovuje-li zákon jinak, rozhoduje o odvolání sborový soud druhé stolice. Směřuje-li však odvolání proti výroku, jímž soud místo trestu smrti uložil trest na svobodě nebo tak neučinil, nebo proti výroku o výši trestu na svobodě uloženého místo trestu smrti, rozhoduje o odvolání nejvyšší soud.

(¹) Odvolací soud se při svém rozhodování omezí na části rozsudku, kterým odvolání odporuje, a na důvody, které uplatňuje.

(²) Prospívá-li důvod, o který se opírá opatření odvolacího soudu ve prospěch jednoho obžalovaného také spoluobžalovanému, má-odvolací soud postupovati tak, jako by týž důvod byl uplatnil i tento spoluobžalovaný.

(³) Rozhoduje-li nejvyšší soud o opravném prostředku podaném kýmkoliv proti rozsudku porotního soudu, jímž byl uložen trest smrti, přezkoumá z úřední povinnosti, zda jsou dány podmínky pro rozhodnutí, aby na místo uloženého trestu smrti byl uložen trest na svobodě.

(¹) Bylo-li podáno odvolání jen ve prospěch obžalovaného, nesmí býti výrok o trestu změněn v jeho neprospěch.

(²) Byl-li však podán také opravný prostředek, který může způsobiti změnu rozsudku ve výroku uvedeném v předchozím odstavci v neprospěch obžalovaného, platí ustanovení odstavce 1, jen když byl tento opravný prostředek zamítnut.

(¹) Je-li vedle zmateční stížnosti podáno proti rozsudku odvolání, o němž by měl rozhodovati sborový soud druhé stolice, rozhodne nejvyšší soud také o tomto odvolání. Odmítne-li však zmateční stížnost již porotní soud, rozhodne o odvolání sborový soud druhé stolice.

(²) Zamítne-li nejvyšší soud stížnost proti odmítnutí zmateční stížnosti prvním soudem nebo zamítne-li sám zmateční stížnost z důvodu, pro který měla býti odmítnuta již prvním soudem, může přikázati rozhodnutí o sbíhajícím se odvolání sborovému soudu druhé stolice.

(³) Jestliže nejvyšší soud jedná a rozhoduje o zmateční stížnosti v ústním přelíčení, rozhodne v něm také o sbíhajícím se odvolání, ačli o něm nerozhodne z důvodů účelnosti v sedění neveřejném. Jinak se řídí nejvyšší soud, rozhoduje o sbíhajícím se odvolání, ustanoveními platnými pro soud rozhodující o odvolání.

(⁴) Omezí-li se nejvyšší soud na zrušení rozsudku nebo jeho části, nepřihlíží k odvolání, které bylo podáno proti rozsudku nebo proti zrušené jeho části a které se stalo bezpředmětným.

(¹) Působnost porotních soudů může býti zastavena na čas, nejdéle však na rok, jestliže nastaly události, pro které jest odůvodněna obava, že poroty nebudou nalézati právo nestranně a nezávisle.

(²) Zastavení to může býti omezeno na určité obvody a na určité trestné činy.

(¹) O zastavení působnosti porotních soudů rozhoduje vláda po slyšení nejvyššího soudu. Usnesení o tom předloží ihned zákonodárnému sboru a oznámí při tom důvody pro své rozhodnutí.

(²) Jakmile pominuly příčiny, pro které byla zastavena působnost porotních soudů, nebo jakmile o to požádá zákonodárný sbor, obnoví vláda působnost porotních soudů.

Usnesení vlády o zastavení a o obnovení působnosti porotních soudů se vyhlásí ve Sbírce zákonů a nařízení.

(¹) Jakmile bylo vyhlášeno usnesení o zastavení působnosti porotních soudů, koná se řízení o činech, o nichž náleží jinak souditi porotním soudům, podle předpisů o řízení o činech přikázaných sborovému soudu první stolice. Hlavní přelíčení se koná před sborem pěti soudců, z nichž jeden předsedá.

(²) Ustanovení odstavce 1 se užije i tehdy, když hlavní přelíčení započalo, avšak nebylo dosud skončeno, nebo je-li třeba opakovati hlavní přelíčení.

(³) Trestní věci, ve kterých v den, kdy působnost porotních soudů byla obnovena, bylo již ustanoveno nebo konáno hlavní přelíčení, skončí se podle ustanovení odstavce 1.

Kde se v tomto zákoně mluví o místních národních výborech, rozumí se tím také místní správní komise a obvodové rady, a kde se v tomto zákoně mluví o okresních národních výborech, rozumí se tím také okresní správní komise a ústřední národní výbory.

Má-li se o činech trestných podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve znění zákona ze dne 24. ledna 1946, č. 22 Sb., jímž se schvalují, mění a doplňují předpisy o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, konati řízení před řádným soudem a jde-li o čin, o němž by jinak náleželo souditi porotnímu soudu, koná se celé řízení před sborovým soudem první stolice podle předpisů o řízení o činech přikázaných tomuto soudu.

K úřadu porotce pro rok 1947 může býti povolán, kdo v obci pobytu bydlil 1. ledna 1946 a je jinak způsobilý k úřadu porotce (§ 4).

Pokud se zákon ze dne 31. prosince 1877, č. 3 ř. z. z roku 1878, jím se doplňují a mění ustanovení trestního řádu o zmatečních stížnostech, dovolává ustanovení § 344 trestního řádu z 23. května 1873, č. 119 ř. z., nastupuje na jeho místo ustanovení § 63 tohoto zákona. Na místo důvodů zmatečnosti podle § 344, č. 1 až 4 trestního řádu č. 119/1873 ř. z., nastupují důvody zmatečnosti podle § 63, č. 1 až 3 tohoto zákona, na místo důvodu zmatečnosti podle § 344, č. 5 trestního řádu č. 119/1873 ř. z., nastupuje důvod zmatečnosti podle § 63, č. 4 tohoto zákona.

§ 54 trestního zákona z 27. května 1852, č. 117 ř. z., bude zníti:

"(¹) Sbíhá-li se několik takových polehčujících okolností, z nichž se dá důvodně souditi, že se vinník polepší, lze trest dočasného žaláře jak zaměniti v trest mírnějšího stupně, tak i zkrátiti jeho trvání pod dolejší hranici zákonné trestní sazby.

(²) Má-li však podle zákona býti uložen trest delší pěti let, nelze trest zkrátiti pod jeden rok, a má-li podle zákona býti uložen trest delší deseti let, pod tři roky.

(³) Mají-li převahu polehčující okolnosti, může soud uložiti místo zákonného trestu doživotního těžkého žaláře trest dočasného těžkého žaláře avšak nikoli pod deset let. Mají-li však polehčující okolnosti takovou váhu, že by i trest takto zmírněný se jevil nepoměrně těžký, může soud uložiti trest těžkého žaláře ne pod pět let."

Za § 403 trestního řádu z 23. května 1873, č. 119 ř. z., vkládá se § 403a) tohoto znění:

"Má-li se vykonati trest smrti na několika osobách, určí soud (soudní sbor), který ve věci rozhodl v první stolici, v neveřejném sedění za přítomnosti státního zástupce pořadí, v němž mají býti popraveny, a oznámí to odsouzenému zároveň s oznámením, že bude na něm trest vykonán (§ 403)."

Zákon ze dne 28. června 1933, č. 108 Sb., o ochraně cti, se mění takto:

1. Nadpis §§ 24 až 26 bude zníti:

2. § 24, odst. 1 až 3 bude zníti:

(¹) O žádosti za trestní stíhání rozhodne vyšetřující soudce.

(²) Žádost za trestní stíhání se pokládá zároveň za návrh na zahájení vyšetřování. Má-li vyšetřující soudce za to, že by tento návrh měl býti podle ustanovení trestního řádu zamítnut, vyžádá si rozhodnutí radní komory (žalobního senátu).

(³) Nezamítne-li soud žádost za trestní stíhání, dodá vyšetřující soudce stejnopis žádosti obviněnému, a je-li jich několik, každé mu z nich. Zároveň obešle k jednání o smír strany i osoby, které postihuje ručení nebo kterým by mohla býti rozsudkem uložena nějaká povinnost (osoby zúčastněné). Může též požádati některý okresní soud, aby vykonal jednání o smír, když se tím toto jednání usnadní, urychlí nebo zlevní.

3. § 25, odst. 2 bude zníti:

(²) Jednání o smír je neveřejné. Řídí je u krajského soudu vyšetřující soudce, u okresního soudu jeho přednosta nebo soudce jím k -tomu ustanovený.

4. Ustanovení § 25, odst. 4, věta druhá se zrušuje.

5. § 26, odst. 3 bude zníti:

(³) Proti rozhodnutí uvedenému v odstavci 1 lze si stěžovati do tří dnů od jeho prohlášení, a nebyla-li strana při jeho prohlášení přítomna, do tří dnů od jeho doručení. O stížnosti rozhodne s konečnou platností radní komora (žalobní senát).

6. Nadpis §§ 27 až 31 bude zníti:

(¹) Trestní věci, ve kterých v den nabytí účinnosti tohoto zákona bylo již ustanoveno nebo konáno hlavní přelíčení, skončí se podle dosud platných předpisů.

(²) Byl-li před uvedenou dobou již vydán rozsudek soudu první stolice, koná se další řízení až do pravoplatného rozhodnutí podle dosavadních ustanovení. Jestliže však byl takový rozsudek vyšší stolicí zrušen a věc se má znovu projednávati první stolicí, platí pro další řízení ustanovení tohoto zákona.

Zrušují se všechna ustanovení, která odporují tomuto zákonu, zejména:

1. ustanovení čl. VI uvozovacího zákona k trestnímu řádu z 23. května 1873, č. 119 ř. z.,

2. ustanovení §§ 14 a 484 věty druhé a devatenácté hlavy trestního řádu č. 119/1873 ř. z.,

3. zákon ze dne 23. května 1919, č. 278 Sb., o sestavování seznamů porotců,

4. zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 268 Sb., o dočasném zastavení působnosti porot,

5. ustanovení §§ 16 až 25 zákona ze dne 30. května 1924, č. 124 Sb., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti, ve znění zákona č. 108/1933 Sb.,

6. ustanovení § 6, odst. 1 zákona č. 123/1931 Sb.,

7. ustanovení § 3, a pokud se týkají rozsudku porotního soudu, ustanovení §§ 4 až 6 zákona ze dne 3. května 1934, č. 91 Sb., o ukládání trestu smrti a o doživotních trestech.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1947 s výhradou ustanovení o sestavování prvotních a ročních seznamů porotců, které nabývají účinnosti dnem jeho vyhlášení; provedou jej ministři spravedlnosti a vnitra.

Porotní soudnictví bylo řadu let předmětem diskuse jak v odborných kruzích, tak i v širší veřejnosti. Činnost porotních soudů se ostře kritisovala a otázka, zda organisace porotních soudů a úprava řízení před nimi je taková, aby zaručovala řádné konání spravedlnosti, se směšovala s otázkou, je-li existence porot vůbec ještě odůvodněna. Pro vady vyplývající ze zastaralých předpisů o řízení před porotními soudy se útočilo na samu instituci porot a nechyběly hlasy, které se domáhaly jich zrušení. Řešení takové by se však nepochybně příčilo demokratickým zásadám, na nichž je budován československý právní řád. Nelze vylučovati lid z účasti na soudnictví, když nalezl své uplatnění i ve veřejné správě.

Zákon představuje zpravidla jen rámec, který nutně ponechává tu větší, tu menší volnost tomu, kdo je povolán zákon aplikovati a tak tento rámec vyplňovati. Pro obor trestního soudnictví možno říci, že teprve výrokem soudu zákon oživuje a že soudce takto svým výrokem právo spolu vytváří. Bylo by nedůsledné z účasti na tomto spoluvytváření práva vylučovati lid, když se mu přiznává aspoň nepřímá účast při samé tvorbě zákonů.

Jako soudce z povolání je i soudce z lidu vázán zákonem. Je věcí vhodné úpravy řízení (předcházející právní poučení), aby porotci si stále uvědomovali význam své funkce soudcovské. Přímou účastí na soudnictví se tříbí právní cit lidu. Jeho úcta k zákonu se účastí na soudnictví zvyšuje a prohlubuje se i důvěra ve výkon soudnictví. Nelze ovšem zamlčovati skutečnost, že výroky poroty neodpovídají vždy objektivně zjištěnému skutkovému stavu a psanému právu. Je však především věcí vhodné úpravy řízení před porotními soudy, aby k takovým pochybeným výrokům docházelo co nejméně. Je třeba také sledovati, zda příčiny takových výroků nejsou hlubší, zda se zákon neocitá v rozporu s právním cítěním lidu a zda se neprohlašuje za trestné jednání, které podle obecného cítění trestu nezasluhuje nebo aspoň nezasluhuje trestu takového, jaký stanoví zákon. Pro zákonodárce musejí býti takové výroky poroty pobídkou, aby přezkoumal své stanovisko v této věci a znovu uvážil, zda je nutné s hlediska konečného účelu trestního práva, jímž je nejúčinnější ochrana společnosti minimem individuelního utrpení, to které jednání trestati nebo trestati tresty takovými, jaké stanoví psané právo.

V Československé republice byla instituce porot postavena v § 95 ústavní listiny přímo pod ochranu ústavy.

V době nesvobody byla v zemích České a Moravskoslezské - pokud porotní soudnictví nebylo zrušeno již rozšířením německého trestního řádu na část tohoto území - příslušnost porot dočasně zastavena vládním nařízením z 29. srpna 1940, č. 396 Sb., a seznamy porotců nebyly pro rok 1941 sestavovány. Zastavení působnosti porot bylo později prodlužováno, naposledy vládním nařízením ze 4. srpna 1942, č. 306 Sb., až do konce kalendářního roku, pro který budou opět sestaveny seznamy porotců a kmetů. Zároveň bylo ustanoveno, že po dobu války nebudou tyto seznamy sestavovány.

Tyto normy jako předpisy z oboru soudního řízení trestního jsou podle čl. 2 odst. 1 druhá věta ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, číslo 11 Úř. věst. čsl. (č. 30/1945 Sb.) o obnovení právního pořádku ve znění zákona z 19. prosince 1945, č. 12/1946 Sb., vyloučeny z používání. Protože však při zachování zákonných předpisů (zák. č. 278/1919 Sb.) nebylo možno sestaviti ani pro rok 1945 ani pro rok 1946 seznamy porotců, bylo třeba na přechodnou dobu upraviti příslušnost ve věcech náležejících porotním soudům (dekret presidenta republiky č. 39/1945 Sb., zákon č. 24/1946 Sb. a zákon č. 158/1946 Sb.). Poroty jako instituce na tomto území trvají však dále.

Naproti tomu na Slovensku byly poroty zrušeny čl. 1 zák. ze dne 14. února 1940, č. 33 Sl. z. Podle nařízení Slovenské národní rady z 1. září 1944, č. 1 Sb. nar. SNR, byly všechny zákony, pokud neodporují republikánsko-demokratickému duchu, ponechány v platnosti.

Při projednávání zákona č. 24/1946 Sb., přijalo Prozatímní národní shromáždění republiky Československé resoluci tohoto znění: "Vláda se vyzývá, aby v nejkratší době připravila zákonné předpoklady k tomu, aby po uplynutí provisoria (po 30. červnu 1946) mohla býti obnovena činnost soudů porotních a kmetských na území celé Československé republiky a byl zapojen tak do výkonu spravedlnosti také lid."

Na Slovensku by bylo třeba poroty znovu zavésti, protože zrušením zákona č. 33/1940 Sl. z. by ustanovení tímto zákonem zrušena neožila. V zemích České a Moravskoslezské by takového opatření sice nebylo třeba, dlužno však uvážiti, že předpisy trestního řádu platného na tomto území jsou zastaralé a nevyhovující, reforma porotního soudnictví je velmi naléhavá a nelze vyčkávati nové úpravy porotního soudnictví jednotným trestním řádem.

V mezích daných možností lze za jediné vhodné řešení považovati novou, pro celé území Československé republiky platnou úpravu celého porotního soudnictví.

Není pochybnosti o tom, že i tato úprava naráží na značné potíže, protože navazuje jak zatím jinak není možno - na dva různé trestní řády. Proti této úpravě lze také právem namítati, že z trestního řádu se vytrhává část upravující řízení porotní a poněkud neorganicky se včleňuje do zákona nového.

S druhé strany je však nespornou předností této úpravy, že znamená kodifikaci předpisů dotýkajících se porotních soudů a zároveň aspoň formálně - i když určité materielní rozdíly zůstanou - jednotnou úpravu pro celé území Československé republiky.

Do jednotného trestního řádu by pak mohl býti vpracován celý třetí oddíl tohoto zákona a otázka unifikace by se v tomto směru změnila v otázku kodifikace, nepochybně snáze řešitelnou.

Třeba připomenouti, že oddíl třetí této osnovy, upravující řízení ve věcech porotních, navazuje na osnovu jednotného trestního řádu z r. 1928, vypracovanou komisí, v níž zasedali profesoři trestního práva všech Československých universit spolu, s úředníky ministerstva spravedlnosti a bývalého ministerstva unifikací za součinnosti vynikajících praktiků. Ustanovení této osnovy se zde namnoze téměř doslovně přejímají.