Reakce chtěla: 1. zachovat okleštěnou samosprávu z doby před Mnichovem, a 2. postavit národní výbory tak jako sněmovnu do oposice proti ústřední vládě. Opět byla potvrzena slova předsedy vlády Klementa Gottwalda, který pravil: "Hlavní arénou boje o vedení národa jsou národní výbory. Reakce se pokouší dokázat, že národní výbory jsou neschopné." Památné únorové dny, které odhalily zrádnou úlohu rozvratníků, daly nám vlastně ústavu a v ní kapitolu o národních výborech.

Zřizují se krajské národní výbory. Tato decentralisace zjednoduší veřejnou správu. Krajskými národními výbory se dosáhne zhospodárnění a účelnost práce. Nebude již třeba, aby se jedna a táž věc vyřizovala zdlouhavou cestou u různých na sebe nenavázaných oddělení. Bude to velká výhoda, když občané si místo do Prahy nebo do Brna dojedou do blízkého města, kde často je i krajský soud, a vyřídí si s konečnou platností všechny úřední záležitosti. Splní se tak požadavek pracujících: úřady jsou pro lid a ne lid pro úřady. Úkoly národních výborů jsou veliké: chránit a posilovat lidově demokratické zřízení, opatrovat svobodu. Národní výbory spolupůsobí při obraně státu. Je jim svěřena péče o národní bezpečnost. Nemůže být čestnějšího úkolu než svou vlast učinit pevnou a silnou proti válce, proti rozkolníkům.

Národní výbory se účastní spolupráce na návrzích a provádění jednotného hospodářského plánu. Tvoří se nové hospodářské podnikání národních výborů. Vodárny, pivovary, lázně, doprava, cihelny, pily, cementárny, průmyslové podniky místního významu; hle, jak se vklíní komunální podnikání v naše národní hospodářství! Příkladem jsou komunální podniky okresního národního výboru v Chebu. Národní výbory budou pomáhat tak jako dosud v zemědělství, v průmyslu, v zásobování. Zaměří se na mohutné hnutí protiplánu. Budou řídit všechny kulturní a finanční záležitosti. Budou nemilosrdně stíhat šmelináře a jiné škůdce národa. Budou bdít nad tím, aby zákony, které si lid dává, byly dodržovány. Provádění zákonů se stane podmínkou práce všech státních orgánů, všech funkcionářů, všech občanů republiky.

Národní výbory budou jmenovat lidové soudce. Budou bdít nad výkladem zákonů naších soudů, aby byly ve smyslu ústavy pro dobro lidu. Soudy budou nejenom trestat provinilce, ale rozeberou příčiny viny, ukáží, proč a jak provinění vzniklo. Soudy budou vycházet z úkolů lidové demokracie: zabránit provinění, odstraňovat příčiny.

Národní výbory se vždycky opírají o lid, o jeho účast, iniciativu. Slyšet hlas lidu, být s lidem v stálém spojení - v tom je nezničitelnost vítězství naší lidové demokracie. Kontrola lidu - to je hnací síla. Nikdy se nesmíme bát umělé, otevřené a objektivní kritiky. Kritika pomáhá našemu růstu. Ale prosté konstatování chyb - to není všechno. Zjistit příčiny, podívat se věci na kloub a praktickou prací nedostatky odstranit, to je to hlavní. A při tom sám sebe kritisovat, v tom je síla komunistů a tím i síla lidové demokracie.

Za svou prácí jsou národní výbory odpovědny lidu, svým nadřízeným instancím a hlavně ministru vnitra. výsledky kontroly práce veřejné správy tlumočí lid přímo na veřejných schůzích národních výborů, na rozhovorech s občany, sděluje své poznatky a návrhy svým zástupcům v příslušných komisích. Kontrolou veřejné práce jsou pověřeny především akční výbory. Jsou výrazem jednotné vůle národa a jako politický orgán jsou nezbytnou součástí Národní fronty.

Finance národních výborů budou řízeny jednotně, jinak bychom nemohli provést zásadu o vyrovnání rozdílů mezi bohatým a chudým krajem, mezi českými zeměmi a Slovenskem. Bude jednotné sestavování rozpočtu. Těmto finančním opatřením v § 133 se reakce úporně bránila. A přece již i za první republiky byla města, která žila z velké části ze státních přídělů, poněvadž nebyla soběstačná. V subkomisi ústavního výboru mluvili zástupci reakce o tomto paragrafu ústavy tak, jako by šlo o katastrofu v iniciativě národních výborů. A zatím jim šlo jen a jen o výpadní posice pro záškodnictví.

Dalekosáhlá reforma veřejné správy, jejíž zavedení potrvá delší čas, naopak zmobilisuje tvůrčí regionální síly a iniciativu mas, protože takováto veřejná správa s krajským zřízením odpovídá duchu našich dějin i požadavku dneška. Pří provádění změn budeme přihlížet k zájmům měst. Nechceme nikomu ublížit. Vždyť všechna města jsou nám stejně drahá. V historických zemích, t. j. bez Slovenska, máme k dnešnímu dni 154.349 členů národních výborů, s členy ONV a ZNV celkem 158.985 občanů. Tito se podílejí přímo na správě státu. Kromě toho počet členů komisí se odhaduje přes 100.000. To je nejlepší důkaz, že lid si vládne sám.

Vědomí, že každý občan má právo být volen a sobě dané zákony v život uvádět, vtahuje miliony občanů do práce a činí náš státní aparát demokratickým v nejširším slova smyslu, takovým, jakým nikdy nebyl. Vzpomeňte jen, co všechno musela dělat stará obecní zastupitelstva! Kdekdo jim poroučel. Měla mnoho povinností a žádná práva. Je naší hrdostí, že naše ústava nezná povinností bez práv. V naší ústavě jsou práva a povinnosti neoddělitelný. President Osvoboditel T. G. Masaryk řekl o veřejné správě: "Dobrá veřejná správa je mnohem víc měřítkem dobrého státu než ústavní forma." A my budeme mít dobrou ústavu a dobrou veřejnou správu. A tak dávná touha naších otců, průkopníků socialismu, těch prvních petrolejníků, jak se jím posměšně říkalo, touha vzešlá z poznání učení velkých geniů Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, jeden cíl boje bezprávných otroků celých generací, se stala slavnou skutečností.

Orgány státní moci jsou v rukou lidu. Obětí padlých bojovníků nebyly přineseny nadarmo. Tvoje plamenná slova, soudruhu Švermo, se vtělila v činy. Pronikla hluboko až na samé kořeny našeho národního bytí. Není na světě síly, která by kořeny slovanského světa, světa míru, pokroku, radosti a štěstí, mohla zviklat. Národní výbory, orgány státní moci, jsou s námi a jsou v nás. Držíme je pevně pro všechny časy. Na všech schůzích bylo nám ukládáno, abychom vám, slavnému Ústavodárnému Národnímu shromáždění, tlumočili horoucí díky našeho lidu za ústavu, za veliké dílo, které je spjato s jménem velkého státníka, předsedy naší vlády soudr. Klementa Gottwalda. (Potlesk.)

Místopředseda dr. John (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen posl. dr. Bláha. Uděluji mu slovo.

Posl. dr. Bláha (uvítán potleskem): Pane místopředsedo, paní a pánové!

Demokratické zřízení se dívalo vždy na ústavu jakožto na souhrn zásad, kterými byla zaručována svoboda státním občanům větší či menší měrou. Stará liberalistická demokracie, která si představovala svobodu zejména v oblastí hospodářské a společenské co možná neomezenou, ve skutečnosti se vyrovnávala v ústavě s rovností a svobodou osobní pouze po stránce politické. Proto každá ústava demokratická počínala slovy, že všichni občané jsou si před zákonem rovni a že se každému zaručuje jeho osobní svoboda. Avšak díváme-li se podle zkušeností s ústavou jenom v tom krátkém vyseku našeho života, vidíme, že rovnost a svoboda byly relativními pojmy v tomto formálně demokratickém zřízení. Dávala sice každému stejné právo hlasovací a stejná základní práva občanská, avšak ve skutečnosti nebrala zřetel za to, že v důsledku stále stoupající hustoty obyvatelstva a rozmachem vědy, pokroku a zejména techniky stále se zmenšujícího povrchu světa, jsme si všichni stále blíže, ze si přímo jeden druhému už sedíme na zadech, takže by bylo dětinské a neupřímné, kdyby chtěl někdo tvrdit, že si může každý dělat, co by chtěl, a že mu na druhém vůbec nezáleží. Tak tomu je ve smyslu mezinárodním, společenském i vnitřním.

President dr. Beneš velmi krásně a výstižně zdůraznil ve svém únorovém dopise komunistické straně Československa, že dnes, v době, kdy se veliká většina národů rozhodla pro cestu socialismu, je důležité, do jaké míry si dovedeme uchovat určitou část svobody i v tomto socialistickém řádě s ohledem na celek. Liberalismus dovoloval každému, aby si podle své síly, kterou si přinášel na svět v podobě zděděných vlastností a prostředků, příhodných podmínek a naučených vědomostí zařídil svůj život bez ohledu na ty, které osud nevybavil stejně příznivými podmínkami. Tím vznikalo bezpráví, vykořisťování a nespravedlnost i pod křídly demokracie, svobody a rovností. Tyto nedostatky a chyby byly napravovány humanismem a sociálními reformami. Naše lidově demokratická ústava, třebaže ještě ne vysloveně socialistická, vychází ze základních pojmů odlišných. Proto je pojem svobody a práva nerozlučně spojen s pojmem povinnosti a ohledu vůči celku, vůči společnosti národní a státní. Vycházíme z poznání, že vlast, národ nejsou pouze imaginární pojmy, nýbrž všichni, doslovně všichni příslušníci národa a státu se všemi svými radostmi i bolestmi, zájmy i starostmi; a tak je třeba pohlížet i na základní zákony, které si dnes dáváme. Proto byly do ústavy vtěleny paragrafy, kterých dosud předcházející ústavy neznaly, aspoň ne v takové šíři, aby se jejich důsledky, staly východiskem a základem nového plánovaného a rozsáhlého socialistického zákonodárství a nového, lepšího lidského života.

Jestliže svoboda pobytu, majetku a osoby se rozumí v každé demokratické ústavě sama sebou, dáváme dnes, jakožto socialisující společnost, pod tyto paragrafy na př. i ochranu rodiny a mládeže. Tak jako v každé lidské společnosti jsou manželství, rodina a mateřství i u nás považovány za nezbytný a zdravý základ každého většího celku, obce, národa a státu, jsou nám i jako nezbytný předpoklad budoucnosti národa i lidstva. Považujeme za naprosto samozřejmé, že v první řadě stát se musí starat, aby tento zdravý vývoj národní společnosti byl chráněn a v plném rozsahu všude podporován. Týká se to zvláštní péče o děti a tím zaručení populačního rozvoje nejenom po stránce zdravotní a hospodářské, nýbrž i po stránce právní, t. j. aby ani původ dítěte nebyl už nikdy na újmu jeho přirozených a rovných lidských práv. Rovněž i ustanovení, že mládeži zaručuje stát všechny možnosti plného tělesného i duševního rozvoje - vedle téhož ustanovení v základních článcích ústavy pro všechny občany bez výjimky - vyjadřuje důležitost tělesné i duševní výchovy budoucích pokolení. Jestliže uznáváme jako samozřejmost právo na vzdělání pro každého občana bez výjimky, pro vzděláni jednotné, povinné a bezplatné, jestliže uznáváme přirozeně právo na svobodu svědomí a vyznání, na svobodu projevu a ochranu kulturních statků, svobodu shromažďovací a spolčovací, dáváme dnes do této naší lidově demokratické ústavy i jako důležité právo každého občana, jako základní právo každého právo na práci. Práce byla až do nedávná považována za povinnost, někdy za povinnost těžkou. Práce podle starých biblických názorů byla pojímána jako kletba a každá občanská výsada a výhoda byla spojována s tím, že takový člověk nemusí buď vůbec pracovat, anebo aspoň ne tak těžce, jako člověk, který neměl výhod a privilegií.

My dnes na podkladě biologických a fysiologických zásad vycházíme z přesvědčení, že každý člověk je stejně stvořen k práci, k ní uzpůsoben a že jedině tenkrát, jestliže pracuje a využívá své schopnosti osobní a duchovní, je zdravě živ a může mít ze svého života radost a plný užitek. Proto se díváme na právo na práci jako na důležitou výsadu každého občana, která mu zároveň zaručuje i existenční zabezpečení, ovšem v rámci státem řízeného a plánovaného hospodářství, tak jak to vyžaduje zájem celku.

Je přirozené, že lidová demokracie a socialismus musejí vycházeti ze zásady, že každý může dát jenom tolik, kolik je s to, to jest silný a chytrý musí dát víc než slabý a méně nadaný; že je třeba přihlížet a individuálně posuzovat a využívat odborných fysických i duchovních schopností jednotlivců a vycházet vstříc sociálním a zdravotním zřetelům, ať již vůči ženám, mužům či dětem nebo jiným mimořádným podmínkám.

S právem občanů na práci je nerozlučně spojeno i právo na spravedlivou odměnu za dobře vykonanou práci. Toto právo musí být zaručeno jednotnou státní mzdovou politikou, která by spravedlivě hodnotila důležitost, namáhavost, odbornost, nebezpečí a jiné, vedlejší podmínky vykonané práce tak, aby podporovala snahu po dobré práci zlepšením výkonu bez újmy na zdraví a životní existenci. s prací pak je nerozlučně spojeno i právo na odpočinek a zotavení. Lidová demokracie nemůže pokračovat v cestě soukromého kapitalismu, který dovedl až do poslední kapky krve a potu využívat každého jednotlivce ke svým ziskům a obohacování, nýbrž chce, aby za svou dobře vykonanou práci mohl každý užit co možná nejvíce z toho, co tvoři základ radosti ze života. Základem této radosti je pak jistě pro každého člověka bez výjimky lidské zdraví.

I zdraví bylo v liberalistickém systému pouze pro toho, kdo si je buď přinesl na svět v nevyčerpatelném množství, anebo kdo si je mohl zaplatiti. Protože však pro nás již nejsou národ jenom ti mocní kapitáni, nýbrž každý člověk bez výjimky, který pracuje na společném blahobytu a pokroku, záleží nám a musí nám záležet všem bez rozdílu na zdraví každého člověka. Záleží nám na něm tím spíše, protože víme, že každý nezdravý člověk ohrožuje nejenom sebe, ale i své zdravé okolí jak fysicky, tak i duchovně. Proto musí státu a lidské společnosti záležet na tom, aby nemocných lidí bylo plánovitou prevencí co možná nejméně, aby ti, kteří byli napadení chorobou či úrazem, se co možná nejdříve a nejdokonaleji vyléčili a stalí se zase rychle plnohodnotnými a radostnými našimi spolupracovníky a občany. Proto s radostí prohlašujeme, že každému občanu přísluší právo na ochranu zdraví, že všem občanům přísluší právo na léčebnou péči a zaopatření jak ve stáří, tak i pří nezpůsobilosti k prácí a při nemožnosti obživy. Ochrana života a zdraví při práci je pak zajištěna zejména státním dozorem a předpisy.

Ochrana zdraví vyžaduje v zájmu společenstva bezpodmínečně i řadu důležitých omezení a zásahů do zdánlivě neomezených lidských svobod. To si musíme říci právě dnes, kdy na podkladě vědeckého bádání si uvědomujeme zdroje nebezpečí a nákazy, které daleko důkladněji než jakýkoli zevní nepřítel podlamují náš národní organismus a energii a před kterými se musíme v důsledku toho bezohledně chránit a hájit. Jsme šťastni, že dnes, kdy schvalujeme novou ústavu republiky Československé, již máme schválen zákon o národním pojištění, který podrobnými předpisy zabezpečuje do důsledku všechno to, co odstavce ústavy o právech sociálních jenom rámcově naznačují.

Jsme šťastni, že dnes v lidově demokratickém režimu se již nemusíme obávat, že snad podle nějakého stranicko-politického klíče a konstelace nebo podle byrokratického výkladu budou moci býti tato jednotlivá ustanovení ústavy odlišně a různě vykládána, nezbyl úmysl zákonodárce a ústavodárce.

Dnes, kdy si lid vládne sám, kdy lid nejen schvaluje, nýbrž přímo si zákony a ústavu dává, kdy svými lidovými orgány také provádí jejich ustanovení a nařízení, nemůže již docházet k podobným zjevům jako dříve, aby se původní humanitní a sociální opatření stávala v praxi, při provádění něčím naprosto opačným, často nelidským, jak jsme toho byli svědky v minulosti. Lid sám a jim zvolení zástupci mají a budou vždy mít plnou kontrolu a možnost přesvědčiti se, jak jsou zákony prováděny, jakou cestou jdeme, a bude sám bdít, aby jeho zájem zůstal nejvyšším zákonem. V tomto poznání pak dovede velmi ochotně a uvědoměle se uskrovnit a obětovat všude tam, kde toho vyžaduje zájem celku, náš zájem společný, protože ví, že v socialistickém řádu svoboda každého z nás končí a přestává tam, kde začíná svoboda druhého.

Jenom tím vytvoříme v budoucnosti nový, lepší a zdravý národ spokojených, dobře pracujících lidí, kteří již nebudou mít starost o svou budoucnost, o stáří, rodinu a dětí a budou moci plně využít všeho, co jim dává život a co oni mohou dát svým životem národu a státu. (Potlesk.)

Místopředseda dr. John (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan posl. Holdoš. Uděluji mu slovo.

Posl. Holdoš (uvítaný potleskom): Panie a pánovia, slávne Ústavodarné Národné shromaždenie!

Pri hodnotení návrhu novej ústavy viacerí predchádzajúci rečníci zdôraznili, že prináša splnenie stáročných túžieb nášho ľudu, že prináša naplnenie nášho štátneho života a do všetkých dôsledkov uplatnenej ľudovlády, ďalej, že výstižne naznačuje veľké socialistické perspektívy nášho vývoja.

Dnes, keď od prijatia novej ústavy delia nás len hodiny, pri zhodnotení nesmierneho významu, ktorý jej prijatie znamená pre československý právny poriadok a pre celý náš národ a štátny život, spomíname tiež históriu úporného boja o túto našu novú ústavu. Skoro poldruharočné obdobie prác na návrhu novej ústavy bolo verným odzrkadlením zápasu, ktorý svádzal československý ľud, aby upevnil vymoženosti našej revolúcie a zaistil pokojnú cestu nášho napredovania k socializmu.

Všetky snahy českej a slovenskej reakcie o zvrátenie tohto pokrokového vývoja, snahy o odstránenie znakov nášho ľudovodemokratického štátneho zriadenia, snahy o návrat do kapitalistických pomerov predmníchovskej republiky našly svoj ohlas v ústavnom výbore a v jeho subkomisii, kde ideológovia reakcie snažili sa odškriepiť existenciu národnej a demokratickej revolúcie a uviesť v pochybnosť jej výsledky v oblasti politického a hospodárskeho usporiadania našich pomerov, ako aj poprieť platnosť jej právnych aktov a stálosť právneho poriadku ľudovej demokracie.

Česká a slovenská reakcia bola si plne vedomá nielen významu ústavného zaistenia práv nášho ľudu, získaných v národne oslobodzovacom boji a víťazstvom slávnej sovietskej armády nad Nemcami, ale využila v plnej miere okolnosti, že do právneho myslenia nášho ľudu ešte nevošly alebo neudomácnely sa v ňom dosť pevne všetky tie zmeny, ktoré vznikly obnovením republiky nového typu, dokonalejšieho než bola buržoázna demokracia predmníchovská.