V § 12 klade dále ústava základ k tomu, aby byl odstraněn rozdíl mezi právním postavením dětí manželských a nemanželských. Tato zásada je výrazem pokrokového vývoje a mravního cítění lidu a je důkazem, jak cítění lidu vysoko převyšuje třídně pojatou morálku kapitalistické společnosti. Provedení této zásady přispěje k odstranění tříd a vykoření přežitek, podle něhož byli lidé hodnoceni podle okolnosti tak nezaviněné a náhodné, jakou je původ člověka. Příčí se mravnímu přesvědčení pokrokové většiny národa, aby horší postavení určité části dětí a budoucích občanů proti lepšímu postavení druhé části dětí bylo způsobeno něčím tak náhodným, jako je jejich zrození, na něž žádné dítě nemůže míti vliv. Zajišťujeme tak radostný život všem vrstvám národa bez ohledu na pracovní obor. Jsme jedním z prvních států na světě, který hodnotí práci žen právě tak jako práci muže. Již nikdy nebude žena honorována za stejnou práci méně, jako tomu bylo v dobách prvé republiky, v letech hospodářské krise. Všichni si jistě dobře pamatujeme, jak využívali kapitalisté levné pracovní nabídky ženy k tomu, aby propouštěli dražší mužské pracovní síly, čímž se prohlubovala bída statisíců rodin. Opravdovost tohoto ustanovení máme již zachycenu v několika zákonech, které byly schváleny naší sněmovnou již po osvobození.

Ústava také obsahuje ustanovení, že ženy mají se zřetelem k těhotenství, mateřství a péči o dítě nárok na zvláštní úpravu pracovních podmínek. Toto ustanovení je zařazeno do práv sociálních a není formulováno jako odchylka od zásady rovnosti občanů. Ústava tedy správně zdůrazňuje, že zvláštní úprava pracovních podmínek je nutná jen s hlediska správně chápané péče o matku a dítě. Manželství je služba celku a společnost musí pečovati o matky tak, aby mateřství nevyřazovalo ženu z výdělečné práce, neboť čím více bude pracovníků na výstavbě státu, tím rychlejší bude naše cesta k socialismu.

Právě tak je s hlediska populačního spravedlivé ustanovení, jímž se zaručuje mužům a ženám za týchž podmínek nárok na stejnou odměnu za stejnou práci. Pro zákonodárce to znamená, aby při hodnocení práce vždy uvážil zvláštní podmínky, které vyplývají z mateřského úkolu žen. Při stanovení odměny za stejnou práci bude potřebí zjistiti, zdali. tuto stejnou práci vykonává žena za stejných podmínek, za kterých ji vykonává muž.

Ženy bojovaly společně s muži proti nepřátelům pokroku v době našeho národního neštěstí a dnes opět společně tvoří nové hodnoty pro zabezpečení šťastné budoucnosti. Pracují rády, protože jejich snaha o uplatnění je uznávána. Jsou hrdé na to, že mateřství bude štěstím a radostí, a ne otroctvím a novým snížením životní úrovně jejích rodin, jako tomu bývalo.

Zde se opět dokazuje, že systém lidové demokracie pečuje o člověka jako o nejvyššího tvora na světě. Každý za svoji práci dostane to, co mu právem náleží. Zbavíme se natrvalo těch zjevů, kdy žena rodila ve špinavých děrách, někdy i pod mostem, a často se musela z bídy a s krvácejícím srdcem nepřirozenou a někdy i zločinnou cestou svého nežádoucího břemene zbavovat. Tam zaháněli kapitalisté lid pro svoje sobecké zájmy. Je však konec jejich panování. Výrobní prostředky jsou v rukou lidu, který bude dobrým hospodářem.

Žena i muž, mladí i staří, naplní novou ústavu skutečným životem. Není mezi námi rozdílu, chceme dobro pro všechny. Na širých lánech naší vlasti laskáme tvrdýma, mozolnýma rukama půdu, která dává chléb. Lokomotivy hučí zrychleným tempem, když přepravují dělníky a úředníky do práce. Práce je radostná, práce je osvobozená, práce je živá. Vdechujeme bohatství nové doby. Máme novou ústavu, kterou nám mnozí na světě závidí. Jsme pro pracující v kapitalistických zemích příkladem.

Vychováme v duchu nové ústavy naše děti, které budou zárukou spravedlivého a radostného života. Právo na vzdělání bude mít každý, kdo bude mít k tomu předpoklady, to znamená přirozené nadání. Jen tak nám vyrostou nové generace, které budou životu rozumět, které v praxi poznají, co je to práce. Věříme, že zmizí různé názory právníků na to, co je živý člověk, a že každý pochopí, co znamenají slova: "lidová demokracie". Právní řád bude takový, jak ho lid ke svému přirozenému životu bude potřebovat.

Nová ústava je rozhraním nové doby, po níž jdeme ke konečnému cíli za vítězstvím pracujících. (Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je p. posl. dr Burian. Dávám mu slovo.

Posl. dr Burian: Slavné Ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

V povšechné rozpravě byla nová ústava hodnocena jako dokument politický. Ústava je však především základním zákonem, a s tohoto hlediska jest úkolem ústavní listiny, aby principy, ke kterým došel dosavadní vývoj, převedla ze světa faktického do světa právního a tak položila ústavně-právní základ k dalšímu vývoji.

První základní článek nové ústavy definuje československý stát jako lidově demokratickou republiku. Pojem lidové demokracie stal se již běžným v politickém myšlení a také v obecné mluvě, a zejména v širších vrstvách lidových se jasně vyciťuje, že je tu rozdíl mezi lidovou demokracií a mezi demokracií formálně politickou. Pokud jde o rozdíl ústavněprávní, bude především úkolem budoucí právní theorie, aby vystihla ty typické znaky, kterými se liší typ demokracie lidové od demokracie politické, demokracie parlamentní. Novou ústavou dostává se pojmu lidová demokracie náplně ústavně-právní a dostává se také základu budoucímu právnímu vývoji. To se nutně projeví v novém obsahu jednotlivých státních funkcí.

Prosím, aby mně bylo dovoleno poukázati na jeden z úseků státní moci, který podle mého názoru nabývá v nové ústavě zcela nového postavení v soustavě orgánů státní moci. Mám na mysli funkci Národního shromáždění. Pod vlivem Montesquieuovy nauky o dělbě státní moci jsme si navykli přidělovat každému úseku státní moci určitý vymezený úkol. V oboru moci zákonodárné byl tento úkol spatřován téměř výlučně v tom, aby byly tvořeny zákony, tedy v činnosti normotvorné.

Nutno přiznat, že tato zásada nebyla všude provedena do důsledků. Tak na př. britská sněmovna lordů funguje jako nejvyšší orgán soudní, a také podle naší ústavy z roku 1920 zákonodárný sbor, totiž senát, fungoval ve výjimečných případech jako tribunál soudní, a to v případě obžaloby presidenta republiky nebo člena vlády. Nehledě k těmto výjimkám platil u kontinentálních psaných ústav princip, že zákonodárný sbor se usnáší na zákonných normách, avšak výklad vůle zákonodárcovy je svěřován jiným orgánům. Tyto jiné orgány státní, ať již to byly soudy nebo orgány veřejné správy nebo orgány správního soudnictví, uváděly zákon ve skutek, zjišťovaly tedy v praktických případech vůli zákonodárcovu, takže tento konečný výklad zákona, konečné zjišťování vůle zákonodárcovy leželo mimo zákonodárný sbor. Zákonodárný sbor, jenž podle dosavadního stavu viděl, že jeho úmysl je vykládán mylně, někdy dokonce že je zákon vykládán proti úmyslu zákonodárcovu, měl možnost pouze novelisovat zákon.

Podle dřívější theorie o dělbě státní moci byla dále kontrola ústavnosti zákona ve státech s psanou ústavou svěřována zvláštním orgánům, které byly neodvislé od voleného sboru zákonodárného a které samostatně rozhodovaly o tom, zda zákon neodporuje ústavě.

Také naše ústavní listina z r. 1920 znala instituci zvláštního ústavního soudu, který nebyl volen, nýbrž jmenován, takže zde byl ten stav ústavněprávní, že činnost voleného sboru zákonodárného byla kontrolována orgánem, který volen nebyl. A konečně zde byl zvláštní orgán, opětně jmenovaný, volební soud, který rozhodoval o věcech týkajících se složení parlamentu, totiž o ověřování voleb a ztrátě mandátu.

§ 65 nové ústavy přináší o tomto postavení Národního shromáždění radikální změny, Národní shromáždění jako volený sbor zákonodárný podrží své dosavadní kompetence, to znamená, že bude kontrolním orgánem vlády, bude orgánem, jenž tvoří zákony, ale mimo to bude mít funkci, která doposud leží mimo dosah Národního shromáždění.

Předsednictvo nového Národního shromáždění bude mít totiž vedle svých dosavadních správních a representačních funkcí dvě neobyčejně významné kompetence: bude především podávat závazný výklad zákonů a bude mít možnost zkoumat ústavnost obyčejných zákonů. Možnost podávat závazný výklad zákona, tedy i ústavy, staví předsednictvo Národního shromáždění nad všechny orgány mocí soudní i výkonné. Závazný výklad znamená prakticky, že každý soud a každý veřejný orgán bude při aplikaci zákona vázán právním názorem, který vysloví předsednictvo Národního shromáždění. Ono bude dále samo rozhodovat o tom, zda obyčejný zákon neodporuje ústavě, takže jeho výrok bude v tomto směru konečný. žádný jiný orgán státní nebude moci jeho výrok přezkoumávat. Předsednictvo Národního shromáždění převezme tím kompetenci dosavadního ústavního soudu.

Je zřejmé, že zamýšlená úprava se snaží najíti záruku, aby právní vývoj - tak, jak jej chce volený zákonodárný sbor - nebyl brzděn tím, že orgány, které vykládají zákony, je vykládají neodvisle od vůle zákonodárcovy, anebo aby nebyl přímo znemožňován tím, že by zákonu Národního shromáždění byla orgánem, který není kontrolován přímou volbou lidu, upírána ústavnost. Snad tady autora ústavy vedla k této úpravě trochu vzpomínka na osud Rooseveltova New Dealu před federálním soudem americkým. Dále znamená tato myšlenka, že lid, jenž svými volbami kontroluje činnost Národního shromáždění, bude moci kontrolovat i jeho činnost, pokud jde o výklad zákonů a zkoumání jejich ústavnosti, takže tím se tato kontrola ústavnosti a také ta stálá kontrola, zda vývoj praxe právní je ve shodě se zákonodárstvím, bude vracet nakonec lidu, jenž bude representován svými zástupci.

Nemůže být pochyby, že nové úkoly, které takto vzejdou Národnímu shromáždění, budou veliké a zcela nové, a proto ústavní listina musí ponechat bližší provedení této zásady zvláštnímu zákonu. Ani formulace tohoto zákona nebude snadná, poněvadž bude třeba provést zásadu tak, aby byla použitelná v praxi, což zejména při autentickém výkladu zákona nebude úkol snadný. Podle dosud platné ústavní listiny je možno vydávat vládní nařízení jenom k provedení a v mezích zákona. To je zásada normativně samozřejmá a je také převzata novou ústavní listinou. Avšak dosavadní stav byl takový, že zkoumat, zda nějaké nařízení neodporuje zákonu, bylo svěřeno pouze soudci. Soudce, jenž rozhodoval konkretní případ, mohl také rozhodnout, zda nařízení neodporuje zákonu. Žádný orgán výkonné moci neměl tohoto práva, ale neměl ho ani parlament. Parlament, který by se domníval, že vláda vydala nezákonné nařízení, nemohl dosíci jeho zrušení jinak, leč politicky, totiž tím, že by vládě, která by na tomto nařízení setrvala, odepřel důvěru.

Nová ústava dává předsednictvu Národního shromáždění pravomoc zkoumat také zákonnost nařízení, to znamená, že bude zase předsednictvo Národního shromáždění zkoumat, zda nařízení bylo vydáno na základě zákona k jeho provedení a v jeho mezích. Tím se zase dostává výkonná moc pod přímou kontrolu voleného sboru zákonodárného, který zde bude vystupovat zase v jakési činnosti soudcovské, že totiž bude posuzovat zákonnost nařízení.

Z uvedeného je patrno, že podle nové ústavy má Národní shromáždění funkci podstatně významnější, než tomu bylo dosud, neboť vedle celé své dosavadní kompetence se stává orgánem, jenž bude kontrolovat ústavu, vykládat zákony, kontrolovat zákonnost obecných nařízení, nehledě k jeho funkci, pokud jde o zákonodárnou pravomoc Slovenské národní rady. Národní shromáždění bude proti dosavadní nauce o dělbě státní moci přejímat určitou část moci soudní. Touto rozšířenou pravomocí se ovšem stává předsednictvo Národního shromáždění neobyčejně silným orgánem státní moci, ba můžeme klidně říci, jedním z nejmocnějších státních orgánů.

Aby toto nahromadění moci nevedlo k nežádoucím důsledkům, tomu čelí ústava tím, že omezuje funkční období předsednictva Národního shromáždění na dobu jednoho roku, takže zase bude mít ten volený zákonodárný sbor možnost kontrolovat činnost předsednictva Národního shromáždění a každoroční volbou ji uvádět v soulad se svým přáním. Vidíme tedy, že v tomto bodě je zase provedena důsledně myšlenka, aby se pokud možno veškerá kontrola státních funkcí vracela k těm orgánům, které vzcházejí přímou volbou z lidu.

Nové pojetí instituce Národního shromáždění není ovšem jediným znakem soustavy, kterou nazýváme lidově demokratická, poněvadž charakteristické její znaky se musí projevit i v jiných úsecích státní moci, v moci soudcovské účasti lidových přísedících, v moci výkonné instituci národních výborů, a konečně do pojmu lidové demokracie nesporně patří všechna ustanovení rázu hospodářského a ustanovení o právech sociálních.

Já jsem chtěl jen upoutat pozornost vážené sněmovny na úpravu, která velmi zásadně zasahuje do dosavadní struktury moci zákonodárné, poněvadž příští zákonodárce bude míti úkol podstatně důležitější, než tomu bylo doposud, a tím ovšem také podstatně větší odpovědnost, má-li být splněn cíl, který nová ústava sleduje. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu posl. dr Štefánikovi.

Posl. dr Štefánik: Pán predseda, slávne Ústavodarné Národné shromaždenie, panie a páni!

Pri prejednávaní novej ústavy Československej republiky chcel by som predovšetkým zdôrazniť jej všeobecný politický dosah pre náš štát, ktorý má naša ústava ako základný štátny zákon. Či už s hľadiska obsahového vidíme v nej základné právne a politické smernice nášho budúceho štátneho života, alebo s hľadiska formálne-právneho hierarchicky najvyššiu normu, ktorej sa ostatné nesmú priečiť, v oboch týchto prípadoch je jasné, že naše Národné shromaždenie, správne nazvané ústavodarným, robí dnes najdôležitejší krok v živote nášho obnoveného štátu. Tento krok je tým významnejší, že naša nová ústava sa nám javí ako dôležitý vývojový stupeň vo vývine nášho štátneho zriadenia. Opúšťa mnohé princípy našej predmníchovskej demokracie a stáva sa normatívnym základom československého socializmu. Túto skutočnosť nie formálne-právneho a rýdze normatívneho, ale predovšetkým politického významu treba nám preto osobitne hodnotiť. Nová československá ústava však vo svojej celkovej koncepcii na tieto demokratické princípy našej predošlej ústavy naväzuje a tým zvýrazňuje snahu o pokojnú a vývojovú cestu k socializmu. Najjasnejším znakom toho, že nová ústava chce na tieto demokratické princípy naväzovať, je skutočnosť, že do čela podrobných ustanovení ústavy bola umiestená kapitola o právach a povinnostiach občanov a že v skratke uvádza tieto práva a slobody aj tretí základný článok ústavy. Ustanovenia o právach alebo slobodách občanov sú už temer po dve storočia obsahom všetkých demokratických ústav. V tejto dlhej dobe prekonávaly prirodzene aj tieto slobody a práva a ich celé pojatie mnohé zmeny, takže treba na ne hľadieť ako na vývojovú kategóriu a nie ako na niečo statického a nemenného.

Základnou otázkou pri ich koncepcii je pomer občana-jednotlivca k štátu, lepšie povedané k štátnej moci, a ich smyslom je ochrana občana a určitej sféry jeho záujmov pred zásahmi tejto štátnej moci. Pritom si musíme uvedomiť, že vznik týchto ústavných zásad spadá do doby prechodu od štátu absolutistického k štátu konštitučnému, teda do doby, keď indivíduum duchovne sa oslobodzujúc, pociťovalo potrebu postaviť ústavné hrádze aj vôli a zvôli panovníka, štátu a jeho orgánov, ktorým bol dovtedy na milosť a nemilosť odkázaný.

Prirodzenoprávna teória nazerala na základné práva občana ako na prirodzené, nezmeniteľné a nezadateľné ľudské práva. V tomto pojatí deklarovalo tieto práva aj americké vyhlásenie nezávislosti a známa deklarácia práv človeka a občana z veľkej revolúcie francúzskej. Pozitivistická právna teória minulého stáročia vniesla do nazerania na tieto otázky nové prvky tým, že hoci uznávala nesmierny politický dosah týchto práv a slobôd, začala debatovať o ich normatívnej relevancii a pozitívnoprávnej hodnote. Zároveň sa tak dospelo k novému, nie už prirodzenoprávnemu, ale pozitivistickému pojatiu týchto práv. Nielen o to ide, aké práva má človek a akého sú tieto práva rozsahu, ale o to, že pojem a rozsah týchto práv je ústavne a zákonne vymedzený, a že teda zásahy štátnej moci sú viazané touto ústavnou a zákonnou úpravou.

Môže byť teda predmetom vývoja a zmeny otázka, do akej miery majú byť dovolené štátu zásahy do sféry jednotlivcov, základnou zásadou však je, že všetky tieto zásahy sú možné len v rámci ústavných a zákonných predpisov. Štát je teda proti občanom práve tak viazaný právnym poriadkom ako občania medzi sebou alebo voči štátu. Občan nie je vydaný štátnej moci na milosť a nemilosť, ale požíva a môže sa dovolávať ochrany práva. Toto je koncepcia právneho štátu, vytvorená politickou praxou i právnou vedou.

Toto pojatie je veľmi dôležité pri pokusoch o syntézu demokracie a socializmu. V priebehu minulého storočia sa totiž ukázalo, že nestačí deklarovať práva a slobody občanov, keď výkon týchto práv nie je zabezpečený všetkým občanom rovnakými hmotnými, hospodárskymi a sociálnymi podmienkami. Kapitalistický štát síce formálne slobodu jednotlivca deklaroval, na druhej strane však jeho hospodársky a sociálny systém umožnil nadvládu a vykorisťovanie a tým deklarované slobody ad absurdum podviazal.