Klademe-li si opravdu krásné a vysoké sociální cíle v ústavě i v mnoha jiných našich zákonech, kterými se uskutečňují dávné ideály nás všech, bez rozdílu politického přesvědčení, musíme se také snažit o vnitřní mravní život každého jednotlivce, aby on dobře sloužil společnosti u vědomí, že slouží člověku. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je p. posl. Frlička. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Frlička: Slávne Ústavodarné Národné shromaždenie!

Predložená osnova novej ústavy Československej republiky vo svojej piatej kapitole rieši tzv. otázku česko-slovenskú. Rieši ju na základe Košického vládneho programu a skúseností, získaných za tri roky činností slovenských národných orgánov. Je to iste riešenie správne, ktoré umožňuje jednotný štát Čechov a Slovákov a pritom samobytné spravovanie a život slovenský nech už po stránke kultúrnej, politickej, ba i hospodárskej. Treba si len uvedomiť, že riešenie toto, hoci bolo jasne prisľúbené v Košickom vládnom programe, narážalo na ťažkosti až do februárových udalostí, a len po nich bolo možné konštituovať doterajšie slovenské národné orgány tak, ako sú v osnove. To znamená, že boly rozličné predstavy o riešení tejto otázky. Boly rozličné preto, že boly rozličné politické smery.

Ja sa ale domnievam, že dnes, keď i ostatné otázky v ústave sú vyriešené menovite na podklade Košického vládneho programu a umožňujú ďalší vývoj na ceste k socializmu, že i otázka spolunažívania Čechov a Slovákov v jednotnej republike Československej je riešená šťastne a záleží len na tom, aby sme si to všetci uvedomili ako na strane slovenskej, tak aj na strane českej. Na strane slovenskej musíme si menovite uvedomiť, že v jednotnej Československej republike môžeme sa ako Slováci, ako národ kultúrne, hospodársky i politicky vyžiť a rozvíjať. Práve taj aj Česi v tomto jednotnom sväzku môžu dosiahnuť tých najlepších výsledkov.

Nás Slovákov tu menovite viaže vernosť a povinnosť pokiaľ ide o veci hospodárske. Už od oslobodenia industrializujeme Slovensko, a to v prvom rade pomocou presunov jednotlivých závodov a strojov z českého pohraničia, pomocou českých technikov a českých inžinierov. Toho si musíme byť vedomí práve preto, že chceme dosiahnuť zrovnoprávnenie, ktoré sa tak zdôrazňuje.

Už tu bolo povedané, že na Slovensku sme trochu zaostalejší. To musíme dohoniť. Musíme diferencie vyrovnať, ak tu má byť skutočne reč o rovnoprávnosti. Bolo tu už poukázané a tieto rozdiele, ktoré práve viedly k rozporom v minulosti. A ak dnes ústava tak dobre rieši pomer spolunažívania Čechov a Slovákov, treba dbať práve toho, aby si každý na Slovensku i v českých zemiach uvedomil, čo ústava v tomto smere obsahuje. Na jednej strane je dojem, že Slováci majú nejaké výsady, lebo majú svoje zvláštne národné orgány, ktorých v zemiach českých niet. Toto stanovisko iste že nie je správne, je mylné. Ak Slovensko má tieto národné orgány, má ich preto, aby bolo možné nedostatky a rozdiele lepšie a snadnejšie odstraňovať, aby bolo možné čím skôr dosiahnuť na Slovensku takej životnej úrovne, aká je v zemiach českých.

Práve z týchto príčin je veľmi dôležité, aby pracujúci ľud slovenský i český pod týmto zorným uhlom sledoval všetky tie snahy, ktoré vládne kruhy republiky a aj orgány výkonnej a zákonodarnej moci na Slovensku budú v budúcnosti vyvíjať, aby sa dosiahlo čím lepších úspechov.

Je to potrebné najmä dnes, keď ešte nie sú si všetci istí, že naša snaha sleduje práve tú najlepšiu službu pracujúcemu ľudu a že chce vytvoriť predpoklady toho najlepšieho a najvyššieho blahobytu, aký je možno dosiahnuť usilovnou a svedomitou prácou všetkých.

To znamená, že všetci musíme toto zdôrazňovať, že sa všetci musíme usilovať o to, aby nastalo jasno v každom smere. Nesmieme zabúdať, že máme ešte mnoho nepriateľov za hranicami, a že práve odtiaľ budú mnohí naši pracujúci spoluobčania mýlení. Tomu môžeme zabrániť len tým, keď budeme usilovne vysvetľovať snahy spoločného tvorčieho budovania, a keď v tomto smysle budeme pracovať všetci.

Som presvedčený, že riešenie, ktoré bolo v tejto otázke zakotvené do ústavy, je dobré. Je len treba, aby mu všetci Slováci a Česi porozumeli, a potom isto môžeme očakávať, že vývoj nám prinesie stále lepšie a lepšie postavenie, menovite že na Slovensku všetky rozdiele, ktoré sa tam dosiaľ objavujú, budú v krátkom čase odstránené.

Práve s tohto miesta si želám, aby tomu tak bolo, aby sme, Česi a Slováci, v jednotnej Československej republike spolunažívali skutočne bratsky a priateľsky, aby sme sa čím skôr dostali po ceste k socializmu k plnému hospodárskemu oslobodeniu. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. Musil.

Posl. Musil: Paní místopředsedkyně, paní a pánové!

Již tuto neděli, v historický den 9. května, vstoupí v platnost nová ústava Československé republiky. Bylo a ještě bude mnoho napsáno i řečeno venku i zde v této parlamentní síni o tom, co všechno tato ústava dává našemu lidu.

Rád bych obrátil, paní a pánové, vaši pozornost k tomu, co se v naší ústavě bezprostředně dotýká naší mladé generace. Mladí lidé sice netvoří zvláštní vrstvu v národě, přece jen se však trochu liší od svých dospělých spoluobčanů, zejména od těch, kteří někdy právem, někdy i neprávem se domnívají, že již jsou se životem vyrovnáni. Mladí mají celý život před sebou a velká většina z nich se snaží, aby se vyvarovala chyb, kterých se dopouštěli jejich rodiče a starší spoluobčané.

A tak přicházíme k otázce, jak naše lidově demokratické zřízení umožňuje mladým lidem, aby mohli v životě uplatnit všechny své tvůrčí schopnosti.

Během posledních tří let vyšla celá řada zákonů, za jejichž mnohdy suchými právnickými formulkami a paragrafy se otvírají i mladým lidem netušené možnosti rozvoje. Bylo by těžko všechny je vyjmenovati; je jich příliš mnoho. A naše nová ústava korunuje všechny ty dnes již téměř nepřehledné pokrokové činy a opatření lidově demokratického řádu.

Jedním ze znaků staré kapitalistické společnosti byla skutečnost, že mezi napsaným slovem a praktickým životem byl hluboký rozpor. Je nám toho dokladem také ústava z r. 1920. Přes všechna krásná slova v ní obsažená byl pracující lid politicky, hospodářsky i kulturně téměř bezprávný. O tom, jak se pohlíželo na mládež, svědčí také to, že v prvé ústavě se její tvůrci ani nepokusili alespoň o formální deklarování práv mladé generace. Můžeme s jistotou říci, že naše nová ústava také odstraňuje t. zv. generační problém. Dnes mají aktivní volební právo lidé od 18 let a pasivní od 21 let. Vytýkalo se a i dnes se ještě vytýká, že prý volební právo je dáno příliš mladým lidem. Ještě v návrhu profesora Kubeše, ústavního experta, se posunovalo volební právo na 21 resp. 24 let.

Někteří lidé u nás nedůvěřovali mládeži a podceňovali ji. Ani tehdy, když mladí dokázali, že to umějí, neopravili tito lidé své mínění, jak by se bylo dalo očekávat od objektivních lidí, nýbrž začali špinit a hanobit mladou generaci za všechno to, co dobrého pro republiku dělala. Osmnáctiletým až jednadvacetiletým nechtěli dát aktívní, resp. pasivní volební právo, tvrdíce, že prý jsou pro to ještě nezralí a nevyspělí. Nic jim však nevadilo, aby v únorových dnech tíž lidé neposlali do ulic naprosto neodpovědně šestnáctileté a sedmnáctileté chlapce a děvčata, aby šli proti Gottwaldově vládě, aby šli proti dělníkům ze závodů, aby šli proti všemu pracujícímu lidu i proti svým vlastním rodičům.

V tom se právě ukazuje, že mládež měla být úmyslně zbavována svých práv, aby jí mohlo být zneužíváno pro zájmy reakce. Všichni mladí, z nichž mnozí budou volit jenom proto, že jim to naše ústava a lidově demokratické zřízení umožňuje, se přičiní, aby nebylo nikoho z mladých lidí, kdo by vhodil do urny bílý lístek.

Ústava zaručuje mladým také právo na vzdělání, a dnes již nebude rozhodovat o školním prospěchu postavení rodičů na dnes již téměř zetlelém t. zv. společenském žebříčku. Jednotný školský zákon, potvrzený touto ústavou, umožňuje, aby opravdu jenom schopnosti a píle každého školáka byly rozhodující pro jeho další úspěšné studium. Je samozřejmé, že veškerá výchova i všechno vyučování budou vedeny tak, aby byly v souladu s výsledky vědeckého bádání a nebyly v rozporu s lidově demokratickým zřízením.

Prvního až desátého srpna t. r. se koná ve Varšavě konference Světové federace demokratické mládeže a tato konference bude rozhodovat o tom, jakým způsobem má být ústavně zajištěno právo mladých na práci, právo na vzdělání a na odpočinek po práci. Má tím být odstraněn strašlivý osud těch mladých lidí, kteří v počtu mnoha set tisíců v kapitalistických zemích nenalézají práci a jdou vstříc bezútěšné budoucnosti tak dlouho, dokud v jejich zemích bude rozhodovat ne lid, ale kapitalismus.

V naší ústavě jako v ústavách ostatních slovanských národů má již mládež zaručeno své právo na práci. Mládež je si sice vědoma, že pouhým vtělením do ústavy se tento problém nevyřeší, ale ví také, že lidově demokratické zřízení nejenom na papíře, nejenom formálně, ale také v praxi opravdu umožní netušený rozvoj mladé generace. (Předsednictví se ujal předseda J. David.)

Naše ústava splňuje požadavky mladé generace a zajišťuje jí šťastnou budoucnost. A nejen to. Stát nezaručuje mládeži jenom právo na práci, ale zaručuje také v ústavě, že se bude dbát o to, aby mladí za zvláštních pracovních podmínek měli všechny předpoklady správného tělesného i duševního rozvoje. Dříve pod tvrdou skutečností stálého slibování a neplnění se mládež uchýlila k heslu, které, myslím, všichni známe, k heslu, které mnozí z nás volali na ulicích měst před závody, před dílnami, před šachtami a před úřady: "Chceme žít!" Tak volala mladá generace v minulosti u nás. Mladí lidé byli v minulosti u nás spolu s dělnickou třídou objektem největšího a nejsnadnějšího vykořisťování.

Jaký je to rozdíl proti dnešním dnům, kdy mladí nemusejí volat své zoufalé: Chceme žít!, nýbrž mohou plným právem říci sami sobě, svému národu i celému světu: žijeme a vytváříme si nový a krásný život. - Dnes již může mládež uskutečňovat to, za co se muselo tak dlouho a dlouho bojovat. věřím, že mohu jménem pokrokové mladé generace, jménem mohutné jednotné organisace Svazu české mládeže slíbit i vám i všemu pokrokovému pracujícímu lidu v republice, že mladí se ze všech svých sil přičiní, aby i nadále plnili dobře své povinnosti a své poslání.

Ústava jim dává práva i povinnosti a mladí využijí těchto práv, využijí všech práv, která jim ústava dává a která jim dává po prvé, využijí jich ne k nějakému generačnímu boji, nýbrž aby bojem proti všem záškodníkům a bojem za další budování republiky a budováním této republiky spolu se všemi pracujícími splnili své povinnosti. Mladí se přičiní, aby v tomto státě se stalo skutkem to, o čem mluví prohlášení naší nové ústavy: Dojít k takovému společenskému řádu, v němž bude úplně odstraněno vykořisťování člověka člověkem, dojít k socialismu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo paní posl. Šimonkové.

Posl. Šimonková: Paní a pánové!

V naší sněmovně projednáváme novou ústavu, která trvale zajistí práva pracujícího člověka tak, jak si to přál, za co celá desetiletí, ba i staletí bojoval. Každý laik pochopil zásady této ústavy, každý, i ten nejprostší člověk v našem státě ví, že ústava zachycuje ve svých článcích všechno to, co prožíváme. Je to základ nového právního řádu, který odpovídá potřebám našeho lidu měst i venkova. U nás se mnoho hovořilo o právním řádu; zvláště reakce útočila tím, že právní řád není dodržován. Zapomněli na to, že dnes žijeme jinak, že se mnoho změnilo, že lid bojoval proti odvěkým nepřátelům, že prostě žijeme jinak, než si přáli zpátečníci a mnichované. Lid jde stále kupředu za pokrokem a jeho cesta je věrně zachycena v nové ústavě. Zákonem je zaručeno právo na lepší život pro každého, kdo bude poctivě pracovat. Ráda bych se, paní a pánové, zmínila o tom, co dává ústava ženám.

V první kapitole Práva a povinnosti občanů - ve druhém odstavci § 1 je citováno doslovně: "Muži a ženy mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem".

V této větě je žena postavena na roveň muži jako rovnoprávný činitel. Naše lidově demokratická republika umožňuje tím ženám, aby se uplatnily na kterémkoli pracovním úseku, ať již je to ve výrobě, ve veřejném, kulturním anebo politickém životě. V tomto paragrafu uvedená zásada rovnosti mužů a žen je základnou, z níž bude zákonodárce vycházeti při příští novelisaci manželského a rodinného práva, které je až dosud upraveno všeobecným občanským zákoníkem z roku 1811 a založeno na principu právní nadřazenosti manžela a otce nad manželkou a dětmi. V duchu nové ústavy bude tedy nutno reformovat dosavadní právní stav tak, aby všechna ustanovení, jež přiznávají mužům více práv než ženám, byla odstraněna, ať už jde o práva osobní, majetková, rodinná nebo práva k dětem. V souhlase s ústavou bude tedy nutno novelisovati všechny dosavadní zákony tak, že všude tam, kde až dosud zákon sám stanoví právní poměry mezi mužem a ženou s hlediska nadřazenosti mužovy nebo kde podřizuje ženu vůli jejího manžela, nastoupí napříště dohoda manželů, a kdyby se manželé nedohodli, rozhodl by soud.

Paragraf 1 je tedy základnou pro takovou úpravu právního řádu, který rovnoprávnost žen s muži důsledně provede, takže na příklad neztratí žena sňatkem automaticky své jméno a také děti budou se moci jmenovat buď po otci nebo po matce podle toho, jak se rodiče dohodnou. Jsou to dalekosáhlé vymoženosti našeho nového státního uspořádání, o kterém ženy ještě před několika lety snily jako o ideálu. Doufaly, že snad jednou v daleké budoucnosti bude toto jejich přání uskutečněno.

Jaký obrovský krok jsme udělali vpřed i v této otázce, můžeme posoudit nejlépe tehdy, když se podíváme do ostatních zemí. U nás má každá žena volební právo jako muž již z doby dřívější. Jsou však země, a ne zaostalé, kde dosud žena nemá možnost, aby volebním lístkem mohla rozhodovat o svém osudu a o budoucnosti svých dětí, kterým dala život. Ku příkladu Francie, která má v historii na prvém místě revoluční ústavu z roku 1793, dala ženám volební právo až v roce 1945. Ve Švýcarsku, v Belgii i v mnoha jiných státech nebyly dosud ženy připuštěny k volebním urnám. Mohla bych zde vyjmenovat mnoho příkladů ze zemí, které se vychloubají svou demokracií, ale ve skutečnosti je pravda jiná. Nejen že v těchto státech nejsou přiznána ženám stejná práva s muži, ale tvrdost různých opatření vládnoucí třídy dopadá stejně krutě na práva a svobody všech občanů.

Příklad, jak si demokracii nepředstavujeme my, vidíme ve Spojených státech, kde se zúčastnilo v roce 1946 ve volbách podle vydaných statistik v průměru 30 % voličů, v některých státech 13 %, 10 % a někde i méně. Spojené státy jsou klasickým případem nedemokratičnosti voleb, ač podle tamních zákonů občané, kteří jsou zapsáni ve voličských seznamech, voliti mohou. V 10 státech se nezúčastňuje vysoké procento jen proto, že jsou povinni zaplatiti volební daň. Tato daň je vybírána za každého voliče a je dosti značná, takže vícečlenná rodina si nemůže dovolit takový přepych, jako je zapsání do voličských seznamů. Z toho vysvítá, že voleb se zúčastňují jen voliči lépe situovaní. Nemůžeme se proto divit, že americká žena má tak malý zájem o politické a veřejné dění, když to jde na úkor její rodiny.

Jak svobodně a demokraticky proběhly volby v Italii, o tom po posledních zkušenostech na celém světě nemůže již nikdo pochybovat. ve stínu těžkých tanků, válečných lodí a vyhrůžek mělo být potlačeno svobodné vyjádření pracujícího lidu. Totéž prožívá řecký lid v době, kdy země lidových demokracií ústavně zaručují svým občanům rovnoprávnost a osobní svobodu, právo na práci, na vzdělání a odpočinek.

V Československu, v té malé zemi, která se nalézá v srdci Evropy, která nemá ani moře ani kolonie, bude se stát starat o člověka od kolébky až do pozdního stáří. Občan za to bude poctivě pracovat a bude vždy připraven hájit a bránit svoji vlast proti jakémukoliv ohrožení. To je jeden z hlavních rysů naší nové, tak široce demokratické ústavy.

Podle § 12 ústavy je manželství, rodina a mateřství pod ochranou státu a stát je povinen pečovat o to, aby se rodina stala zdravou základnou rozvoje národa. Toto ustanovení je směrnicí pro další zákonnou péči o rodinu a mateřství s hlediska správné populační politiky. Zdravé a zdatné pokolení je především zájmem státu a ústava proto zaručuje rodině a mateřství účinnou péči a podporu. Podle ústavy usnadní stát výchovný úkol rodinám, zejména budováním takových zařízení, která jednak pomohou hlavně matkám v jejich péči o dítě, jednak budou zárukou, že rodinná výchova bude vhodně doplněna výchovným vlivem státu tak, aby z dětí vyrostli občané oddaní lidově demokratické republice.