V priebehu druhej svetovej vojny a po udalostiach z r. 1938-1939 sa ukázalo, že cesta, nastúpená ústavou z roku 1920 v pomere našich dvoch národov je nesprávna a neudržiteľná. Tak ako v riešení národnostnej otázky i po všetkých ostatných sektoroch česká i slovenská buržoázia ukázala, že nevie viesť štát v prospech ľudu, že zradila jeho záujmy v rozhodujúcich a kritických chvíľach, že sa diskreditovala v očiach našich národov. Českí a slovenskí komunisti dávno pred Mníchovom poukazovali na nesprávnosť riešenia tejto otázky, na nebezpečie, ktoré z toho vyplýva. Za celej predmníchovskej republiky stavali tézu rovnoprávnosti národov. I v priebehu oslobodzovacieho boja neboly tieto otázky ešte všade jasne. Kým slovenskí a českí komunisti, vychádzajúc zo socialistického riešenia národnostnej otázky, stavali ako cieľ rovnoprávnosť národnú, predstavitelia meštianstva zotrvávali na falošnej koncepcii jedného národa, ktorú ešte aj vo vyhlásení československej vlády v emigrácii z 30. júna 1943 verejne deklarovali, čím zápas progresívnych síl doma podstatne oslabili. Ako sme stavali my doma túto otázku? Už v dohode odbojových složiek z decembra 1943 bola postavená jasná formulácia: "Želáme si, aby národ slovenský a český ako najpríbuznejšie národy slovanské utváraly ďalšie svoje osudy v Československej republike, v spoločnom štáte Slovákov a Čechov a na podklade princípu rovný s rovným." Na tejto línii i slovenské národné povstanie v pamätnej deklarácii z 1. septembra 1944 jasne hovorí: "Sme za bratské spolužitie s českým národom v novej Československej republike. Voláme celý národ do zbrane a do boja proti našim nepriateľom a ich tunajším prisluhovačom, aby všetci Slováci mohli si v slobodnej Československej republike zariadiť život podľa svojej vôle." Takto v srdci tzv. samostatného Slovenského štátu, v boji proti nemu a proti Nemcom, postavil slovenský pracujúci ľud na nový základ náš spoločný štát. Tieto zásady boly akceptované i v Košickom vládnom programe a staly sa tak základným článkom úpravy pomeru našich národov so záväzkom ústavného formulovania a zabezpečenia. Ale i po roku 1945 boli sme svedkami pokusov o obnovenie starých sporov, o rozdúchavanie nacionálnych vášní a nespokojností v republike najmä na Slovensku. Čo bolo príčinou týchto treníc a novinárskych kampaní meštiackej tlače slovenskej i českej? Bol azda český a slovenský pracujúci ľud nespokojný so zásadami Košického vládneho programu všeobecne, alebo v otázke pomeru našich národov? Príčina bola tá, že buržoázia presiakla niektorými politickými stranami, ktoré sa staly nositeľmi a tribúnmi jej úzkych triednych interesov. Meštiacky nacionalizmus, ktorý zasa začal prekvitať, bol výrazom pokusov kapitalistov a veľkostatkárov využiť a zneužiť naše národné orgány proti progresívnemu riešeniu, proti socializačným opatreniam.

Predstavitelia slovenskej buržoázie chceli zo slovenských národných orgánov urobiť clonu pre svoje protiľudové špekulácie a činy. Riešenie národnostnej otázky je pre buržoázne kruhy, vedené výlučne úmyslom najlepšie zabezpečiť svoje triedne privilégiá. Podľa toho sú títo páni centralistickí alebo separatistickí, podľa toho na svoj štít berú zástavu štátnej jednoty alebo rozkúskovania štátu. Vyrastalo opravdové nebezpečie z týchto plánov. Bola to tiež jedna z príčin, prečo sme nemohli do februára ústavu urobiť, prečo nebolo možné pomer Čechov a Slovákov k obapolnej spokojnosti ústavne formulovať. Februárové udalosti odstránily českú a slovenskú reakciu z politického vedenia, odstránily tak prekážku pre utvorenie novej ústavy a pre vyriešenie pomeru našich národov.

Naša nová ústava vychádza z historického faktu existencie dvoch osobitných národov a určuje ich vzájomný vzťah na princípe rovnoprávnosti. Rovnoprávnosť v spoločnosti, ktorá je na prechode k socializmu, neznačí však iba zaistenie rovnakých práv v zákone a pred zákonom. Socialistické učenie dáva jasnú smernicu: sledovať líniu rovnoprávnosti faktickej. To znamená vyrovnávanie podmienok hospodárskych, kultúrnej úrovne a životných podmienok najširších vrstiev národa.

Rovnoprávnosť faktická znamená dosiahnutie rovnakých objektívnych podmienok pre národy v jednom štáte, znamená rovnaké práva vo všetkých oblastiach hospodárskeho, štátneho a kultúrneho života spoločnosti. I túto otázku faktického zabezpečovania rovnoprávnosti našich národov rieši naša ústava a politika našej vlády vo smere vyrovnávania celkovej úrovne českého a slovenského ľudu, odstraňovania zaostalosti ekonomickej i kultúrnej na Slovensku. Hlavnou zárukou dobrého a bratského spolužitia našich národov je nové spoločenské usporiadanie, ktoré budujeme a ku ktorému spejeme.

Spoločnosť bez vykorisťovania a vykorisťovateľov, to znamená súčasne i spoločnosť bez nacionálneho útlaku, spoločnosť slobodných, rovnoprávnych ľudí i slobodných a rovnoprávnych národov, ktorých záujmy nestoja proti sebe, ale idú súbežne, spolu sa doplňujú a navzájom posilňujú. Preto ústava ako celok, jej ľudovodemokratická koncepcia vo všetkých častiach a jej socialistická perspektíva tvoria podmienky definitívneho vyriešenia štátneho spolužitia Čechov a Slovákov a veľkorysého národného vzrastu oboch národov. Je preto úprava tejto otázky v novej ústave vyvrcholením všetkých snažení minulých generácií v našom národe, je splnením túžob slovenského pracujúceho ľudu.

Otázka slovenských národných orgánov, t. j. Slovenskej národnej rady a Sboru povereníkov, ich postavenia, právomoci a začlenenia do celkovej štátnej štruktúry bola mnoho diskutovaná v českej a slovenskej verejnosti. Na jednej strane bola nadhadzovaná otázka, či sú vôbec potrebné tieto orgány vtedy, keď sa vytvárajú u nás podmienky pre socialistickú spoločnosť, keď ústava garantuje rovnaké práva a podmienky obom národom. A na druhej strane stavala sa otázka, či ústava dostatočne zabezpečuje osobitné záujmy Slovákov a či slovenské národné orgány budú mať také postavenie, aby svoje úlohy mohly zvládnuť. Domnievam sa, že nová ústava správne rieši túto otázku, správne v tom smere, že existujúce slovenské národné orgány ústavne zaisťuje, správne i po tej stránke, ako ich postavenie začleňuje do celoštátneho rámca.

Je pravda, že národy v ľudovodemokratickom zriadení v prechode k socializmu majú mnohé a prevažujúce záujmy spoločné. Pravdou je však aj to, že majú svoje zvláštne špecifické záujmy, súvisiace s ich národnou osobitnosťou, historickým vývojom a dnešnými potrebami. Hovoril o tom nedávno generalissimus Stalin: "Každý národ veľký či malý má svoje vlastné kvalitatívne rysy, svoj zvláštny charakter, ktorý patrí iba jemu a ktorý nemá iný národ. Tieto zvláštnosti sú prínosom každého národa do spoločnej pokladnice svetovej kultúry, ktorým ju doplňuje a obohacuje." Ale i v pomere našich dvoch národov, keď vychádzame z ich dnešného vývojového stupňa, z dnešných podmienok, vidíme, že stojí pred slovenským národom špeciálna úloha: rýchle prekonávať nedostatky minulého vývoja, rýchle dohánať hospodársky a kultúrny stupeň, aký dosiahol český národ, proste rýchlejšie rozvíjať sily ekonomické i duchovné s perspektívou čím skoršieho vyrovnania podmienok u oboch našich národov. Pri rovnoprávnosti ústavnej v dôsledku rozdielneho vývoja nie je tu ešte rovnosť faktická a nebude tak skoro. Vieme, že dlhé a dlhé roky veľkého úsilia a pracovného napätia bude treba k tomu, kým budeme môcť hovoriť o faktickom vyrovnaní rozdielov medzi oboma našimi národmi. Je to proste proces odstraňovania zaostalosti a nedokonalosti vo výrobe, v kultúrnom živote a v politickom uvedomovaní, ktorý stojí pred nami. A táto úloha povedľa špecifických záujmov národných pripadá vedľa celoštátnych orgánov najmä slovenským národným orgánom, ako to tiež ústava veľmi jasne a správne formuluje. Znamená to súčasne, že naše národné orgány budú správne plniť svoje úlohy iba vtedy, keď budú celé svoje úsilie venovať plneniu veľkých úloh celoštátnych s osobitným zameraním na to, aby čím skôr národ slovenský dostihol hospodársky, sociálny a kultúrny stav národa českého. A tieto úlohy možno plniť iba po ceste vedúcej upevňovaním a prehlbovaním ľudovodemokratického poriadku, iba po ceste vedúcej k socialistickej prestavbe spoločnosti. Sú preto potrebné osobitné národné orgány slovenské a v tomto zameraní budú konať významnú prácu pre Slovensko, ale aj významnú misiu celoštátnu.

V otázke právomoci národných orgánov Slovenska a ich pomeru k orgánom celoštátnym rozhodujúce je hľadisko, ako rýchlejšie dosiahnuť spoločných ideálov oboch našich národov, ako rýchlejšie dostaneme sa k socialistickému usporiadaniu. Moderný štát si v mnohých otázkach vyžaduje jednotnú úpravu zákonodarnú a v základných otázkach tiež jednotné vedenie vo výkone štátnej moci. Ústava dáva Národnému shromaždeniu i vláde všetky možnosti i inštrumenty, aby celý štát bol pevne vedený k socialistickému usporiadaniu. Dáva možnosť rovnomerného a plánovitého upravovania pomerov v celom štáte a zabezpečuje tak jeho celistvosť a jednotnosť. A dáva pritom najmä v oblasti moci vládnej a výkonnej slovenským národným orgánom obrovskú možnosť míľovými krokmi prekonávať nepriazne minulých časov a budovať nové podmienky národného života. Myslím preto, že správne rieši ústava postavenie slovenských orgánov, zabezpečujúc jednotu štátu i osobitné záujmy a potreby Slovenska.

Dovoľte, aby som záverom týchto pár poznámok vzdal poctu mužovi, s ktorého menom je spojené riešenie pomerov našich dvoch národov od oslobodenia. Klement Gottwald, ktorý uvedomoval slovenský pracujúci ľud dávno pred Mníchovom, ktorý podstatnú časť svojej politickej práce strávil medzi naším drobným ľudom, je z tých ľudí, ktorí správnu úpravu pomeru českého a slovenského národa v priebehu vojny, najmä však po jej skončení, stále nadhadzovali, sledovali, formulovali, a sme mu tiež povďační za to, že záväzky, ktoré vláda na seba prevzala v Košickom vládnom programe, dostávajú sa tiež dnes do ústavnej formulácie. Nová ústava tým, že otvára cesty k socialistickému riešeniu spoločnosti u nás v Československu, tým, že dáva možnosť harmonickému spolužitiu oboch našich národov, zabezpečuje tiež ich najúčinnejšiu spoluprácu, zabezpečuje tiež ich vzájomný blahobyt. Preto ju i v tejto časti schvaľujeme a budeme za ňu hlasovať. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je p. posl. Vojanec. Dávám mu slovo.

Posl. Vojanec: Slavné Ústavodárné Národní shromáždění!

Dovolte, abych promluvil k naší nové lidově demokratické ústavě, kterou se chystáme slavnostně odhlasovat a kterou chceme vytvořit nový právní základ a řád budoucímu našemu národnímu životu v národním státě Čechů a Slováků, s hlediska starého stoupence a hlasatele křesťanského sociálního směru. Jak ukazuje již sám název tohoto směru politického myšlení, vyzvedá tento směr především dvě základní myšlenky, totiž myšlenku křesťanství a myšlenku sociálnosti v tom smyslu a tak duchovně podloženou, jak ji hlásalo a hlásá křesťanství, které první v dějinách zapálilo mocné a úspěšné hnutí sociální. Vždyť učení o rovnosti všech lidí přineslo křesťanství to byla po světské stránce nejzávažnější rozdílnost mezi učením Kristovým a učením antického světa.

Čím více se v dějinách oddaloval člověk a oddalovaly celé národy od základních sociálních zásad křesťanství, tím více se oddaloval člověk i samé podstatě křesťanství, byť sebe více tuto niternou stránku přehlušoval stránkou vnější. A není náhodou, že všechna veliká sociální hnutí pozdější včetně novodobého socialismu se znovu rodila z myšlenky křesťanství, ať myslíme na anglické nebo francouzské socialistické utopisty nebo konečně na řadu myslitelů ruských, českých a jiných. Není také náhodou, že v nynějším ideálu sociálně nejspravedlivějšího uspořádání společností je odedávna spojeno společné soužití pospolité - v komunistických obcích - s křesťanstvím.

Uspořádat společnost tak, aby v ní nebylo sociálních rozdílů, aby v ní nebylo na jedné straně chudých a na druhé straně bohatých, aby nebylo společenských rozdílů v posuzování lidí leč s hlediska mravního, to všechno je obsahem křesťanského učení sociálního. Není proto nijak překvapivé, jestliže každý stoupenec křesťansko-sociálního učení se v zásadě snadno a upřímně dohodne se stoupenci moderního socialismu, pokud jde o sociální ideál společenský a o sociální uspořádání světa a národů. Tento souhlas se musí jevit zcela přirozeným každému, kdo si je vědom právě toho, co jsem řekl na počátku, že totiž onen sociální ideál, který má na myslí novodobý socialismus, je a byl dávno předtím sociálním ideálem křesťanským. Nová ústava i formálně provádí a dokončuje úplné zrovnoprávnění dělnictva a pracujících vůbec, jak se to prakticky provedlo jíž v květnu 1945.

Pracujícímu lidu dává naše nová ústava výsadu, právo, za kterou dělnictvo bojovalo řadu desítek let. Ústava zaručuje zaměstnancům právo sdružovati se v jednotné odborové organisace za účelem hájení svých zájmů jejím prostřednictvím. Je to velmi významné ustanovení naší nové ústavy a dokumentuje to význam jednotného odborového hnutí a jeho důležitost v našem novém národním životě ve všech jeho složkách. Je jistě vhodné vzpomenouti při této příležitosti začátků odborového hnutí, které v době svého zrodu bylo považováno tehdejšími držiteli moci za hnutí rozvratné, hnutí nebezpečné tehdejšímu společenskému a právnímu řádu, řádu těch, kteří rozhodovali bezohledně o milionech pracujících lidí, z jejichž práce a potu vybudovali svoji hospodářskou i politickou moc. Podle toho bylo tehdy také s představiteli odborového hnutí nakládáno.

Dnes se dožívá pracující člověk toho, že toto jeho dlouholeté dílo, tak těžce vybudované, se dostává do ústavy, základního to zákona našeho státu. Jak markantně zde vystupují rozdíly společnosti liberalisticko-kapitalistické a lidově demokratické! Z toho plynou další práva pracujícího lidu, zaručená ústavou teprve nyní, a to po prvé v dějinách českého národa: právo na práci, právo na spravedlivou mzdu, právo na odpočinek a právo na ochranu zdraví. Podrobně jsou zaručeny zákony o národním pojištění. V tom je ohromný a podstatný rozdíl proti ústavě naší prvé republiky z roku 1920.

Tato sociální práva jsou výsadami svrchovaného pracujícího lidu, jež mu přináší jeho lidově demokratická ústava, kterou si tento lid buduje nový právní řád ve svém státě, v lidově demokratické Československé republice.

Je třeba zmíniti se také o tom, že to bylo Revoluční odborové hnutí, representant jednoty odborů, které svojí silou a jednotou z velké části přispělo k tomu a má zásluhu o to, že všechna tato práva pracujícího lidu jsou považována za věc tak samozřejmou, že se vtělují do ústavy.

Právo na práci je něčím, co dosud neznala liberalistická společnost, je něčím, co dělníka zbavuje obavy ze ztráty existence a co bylo nejnebezpečnější zbraní v rukou soukromého kapitálu, držitele hospodářské moci, jenž pro dělníka neměl naprosto žádného ohledu a znal jen a jen svůj vlastní prospěch a kapitalistický zisk.

Dnes se snímá s jednotlivce břemeno starosti o život, a péče o práci pro všechny práce ochotné a schopné lidi se přenáší na stát, který na sebe také přejímá celou odpovědnost za dostatek práce pro všechny práce schopné lidi. Je to veliký úkol, před který se staví společnost vůči každému jednotlivci a jeho rodině. Jiná ustanovení ústavy v zásadách, a řada speciálních zákonů v podrobnostech se starají o to, aby toto základní sociální ustanovení nezůstalo pouze na papíře. Myslím zde na všechna ustanovení o znárodnění, o plánovaném hospodářství, vlastnictví k půdě atd., která sama o sobě naznačují složitost i velkolepost úkolů. Společnost se stává vůči jednotlivci odpovědnou a ovšem i každý jednotlivec vůči ní, a to proto, aby byl uskutečněn sociální ideál spravedlivého rozdělení plodů práce pracujícího lidu.

Další zásadou je, že každý má právo nejenom na práci, nýbrž také na spravedlivou odměnu za prácí, kterou vykonal, tedy nikoliv na jakoukoliv odměnu. Spravedlivá odměna je zajisté taková odměna, aby každý mohl míti určitou životní úroveň, danou jednak jeho potřebností - jeho a jeho rodiny - jednak kvalitou jeho práce.

Práce se stává osou pro rozdělování národního důchodu na jednotlivce, základní zásluhou i povinností každého občana vůči společnosti a ovšem i společnosti vůči jednotlivci, která přejímá starost o to, aby zde byl vždy takový stav hospodářství, aby tato zásada byla plně uskutečněna.

Právem na odpočinek po práci se nemyslí ten odpočinek, který je samozřejmostí a o kterém by nemělo smyslu mluvit v ústavě jakožto o právu, které musí míti každý, aby vůbec mohl dále pracovat, protože délka pracovní doby je závislá také na přirozených zákonech. Zde se myslí právem na odpočinek to, co má míti každý nikoliv z toho důvodu, že by jinak jeho pracovní výkon slábl důsledkem zeslabeného tělesného i psychického stavu, nýbrž to, že každý má nakonec užívat v časovém soukromí svého vydělaného důchodu podle své libosti.

Pro pracujícího člověka se vytvářejí základy nového světa, ve kterém bude splněno mnoho z toho, co tanulo na mysli křesťanským sociálním myslitelům, světa, který spěje k sociální rovnoměrnosti v národě. Chceme národ, který se vyznačuje blahobytem, národ, který se rovnoměrně podílí na tomto blahobytu a který nemá ani chudých ani bohatých, nýbrž dobrou životní úroveň pro každého.

Křesťanství, tedy onen světový názor, který je podstatný pro politickou stranu, jejímž jménem mám čest zde mluvit, stojí však také zásadně ve svém sociálně-politickém myšlení na názoru, že společnost a společenská zařízení jsou zařízením pro člověka, že není člověk pro ně, nýbrž ona pro člověka. Jsou však všechna pouhými prostředky, nikoliv cílem; nemohou se člověka zmocňovat, člověk jich může pouze používat. To si musíme uvědomit a na tom budovat základní mravní názor nové doby, že totiž všichni sloužíme v tomto ohledu člověku a že nakonec nadřízeným nad vším společenským je člověk, totiž péče o něho. Společnost je ovšem nakonec tvořena - ať je jakéhokoliv charakteru a ať máme jakýkoliv společenský řád - jednotlivými lidmi a jací jsou oni, především mravně a duchovně, taková je společnost. Není-li člověk založen uvnitř podle křesťanských zásad, nýbrž je-li "homo homini lupus" a nikoliv "bližní svého bližního", pak nedojde společnost k úspěchu.