Poučení dobrými i trpkými skúsenosťami z minulosti a majúc na zreteli krajšiu budúcnosť nás všetkých, dali sme našej ústave takú náplň, ktorá bude nielen slovami, ale aj zárukami jednoznačne a bezvýhradne slúžiť blahu nášho ľudu. Neváhali sme preto prevziať do novej ústavy všetky osvedčené články prvej republiky a súčasne zakotviť všetky nové výdobytky našej národnej a demokratickej revolúcie. Nebude u nás privilegovaných, ani utláčaných. Každý občan tohto štátu, ktorý bude poctive konať svoju prácu a plniť svoje povinnosti, bude mať rovnaké práva a rovnaké povinnosti. Ústava zaručuje všetky slobody človeka a zrovnoprávňuje najmä našu ženu s mužom. Po stránke sociálnej a kultúrnej dostáva sa nášmu ľudu takých hodnôt, akých doteraz ešte nemal.

Ústava zakotvuje výsledky nášho veľkého socializačného úsilia. Hospodárenie štátu a jeho výsledky slúžia ľudu. Ovocie spoločnej práce musí slúžiť všeobecnému blahobytu. Všetko prírodné bohatstvo, priemysel, veľkoobchod a peňažníctvo sa znárodňuje, pôda patrí tým, ktorí na nej pracujú, pritom však sa zaručuje nedotknuteľnosť súkromného majetku a ochrana malého a stredného podnikania.

Ďalšou vymoženosťou, ktorú zakotvuje naša nová ústava, je naša ľudová verejná správa, spočívajúca na sústave národných výborov. Aj v tomto smere si náš ľud v budúcnosti bude spravovať svoje verejné veci sám - v záujme svojom a v záujme štátu.

Konečne naša nová ústava upravuje aj pomer Čechov a Slovákov. Do novej ústavy boly vtelené aj politické a národné túžby a práva slovenského národa. Vzájomný pomer oboch bratských národov dostáva tak trvalý a pevný základ, ktorý prispeje k upevneniu a prehĺbeniu srdečného a trvalého bratstva oboch našich národov. Rovnoprávnosť oboch národov, slovenské národné orgány, cez ktoré si slovenský národ bude spravovať svoje veci, industrializácia Slovenska, to všetko prispeje k tomu, že Slováci s Čechmi budú v spoločnom štáte rovnoprávnymi a rovnocennými partnermi po každej stránke a že tak spoločne budú tou najpevnejšou oporou nášho štátu.

Keď dnes predkladáme nášmu ľudu základný zákon, ktorý nám všetkým má zaručiť krajší zajtrajšok, želal by som si len, aby všetci príslušníci našich národov si uvedomili, že to záleží od každého z nás, od našej vzájomnej lásky, dôvery a úcty, od našej pracovitosti a poctivosti, od našej práce, od nášho štátneho aparátu a orgánov, aby duch a náplň tohto veľkého zákona skutočne sa uviedol do života a v ňom pevne zakotvil. Len tak budeme môcť dokázať celému svetu - priateľom i odporcom - že sme mocnou oporou slobody, demokracie a mieru. v tomto znamení a viere v mene Strany slobody novú ústavu Československej republiky úprimne vítam a pozdravujem. (Potlesk.)

Místopředseda dr John: Listina řečníků k povšechné rozpravě je vyčerpána. Povšechná rozprava je skončena. Dávám slovo k doslovu gen. zpravodaji posl. dr Vladimíru Procházkovi.

Gen. zpravodaj posl. dr Procházka: Paní a pánové!

Promluvím v doslovu k debatě povšechné i k debatě podrobné. Nyní se vzdávám slova a navrhuji, aby byla ihned zahájena podrobná debata. (Potlesk.)

Místopředseda dr John: Podle § 53 jedn. řádu hlasuje se po skončené rozpravě povšechné, má-li být osnova základem rozpravy podrobné.

Návrh na přechod k pořadu, o němž by se hlasovalo napřed, podán nebyl.

Budeme tudíž hlasovati o návrhu pana gen. zpravodaje, aby osnova Ústavy republiky Československé ve znění zprávy výborové byla základem pro rozpravu podrobnou.

Kdo souhlasí s tím, aby osnova návrhu ústavního výboru, vypracovaného podle § 3, odst. 1 zákona ze dne 17. října 1946, č. 197 Sb., o ústavním výboru Ústavodárného Národního shromáždění na vydání ústavního zákona: Ústava Československé republiky, byla základem rozpravy podrobné, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím se Ústavodárné Národní shromáždění usneslo přejíti k rozpravě podrobné.

Přistoupíme tedy k rozpravě podrobné.

Pan generální zpravodaj se vzdal slova, které mu podle § 43 jedn. řádu přísluší.

K podrobné části rozpravy jsou přihlášeni řečníci.

Prvním z nich je pan posl. dr Jelínek. Dávám mu slovo.

Posl. dr Jelínek: Slavná sněmovno, paní a pánové! Zásada, že lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě, který se prohlašuje za lidově demokratickou republiku, je v návrhu ústavy podrobně a důsledně provedena zejména tím, že Národní shromáždění je nejvyšším orgánem ve státě, který dává zákony, který ověřuje mandáty svých členů, má právo interpelovat předsedu i ostatní členy vlády, je orgánem, který usnáší rozpočtový zákon a zkoumá státní závěrečné účty, rozhoduje o vypovědění války a jehož předsednictvo přebírá dosavadní funkci ústavního soudu, podávajíc v případě spornosti závazný výklad zákonů a rozhodujíc o tom, zda zákony jsou v rozporu s ústavou, anebo nařízení se zákony, orgánem, který volí hlavu státu a jemuž je vláda odpovědna jak za svůj program, tak za svou činnost. V podstatě tedy zůstávají Národnímu shromáždění v nové ústavě, správně jednokomorovému, všechna ústavní práva, která mělo za staré ústavy, ba dostává jich více, aby bylo naprosto jasně a zřetelně a na první pohled vidět to, co uvedl pan gen. zpravodaj kolega dr Procházka, že moc ve státě je jen jedna, jediná a nedělitelná, že je to moc lidu, moc lidová a že Národní shromáždění je nejvyšším zastupitelským orgánem, prostřednictvím něhož lid tuto moc provádí.

Přesto bylo třeba zabývati se tu již faktem, že reakce v zahraničí i doma ve svých pomluvách tvrdí, že po únorových událostech přestala u nás demokracie, protože se Národní fronta obrodila vyloučením těch sil ze svého středu, jež pobírajíce bez skrupulí smetánku z účasti na vládě, považovaly současně za počestné být proti vládě. Kdyby tyto pomluvy byly dílem omylu, neporozumění nebo opomenutí, bylo by velmi snadné, a bylo by dokonce úspěšné je vyvracet. Leč tyto pomluvy označované honosně za vymoženost svobody, pro nás ovšem svobody nemluvit pravdu a svobody lhát, jsou jednou ze zbraní, kterých používá starý, neschopný svět k marným útokům na vývoj, pokrok a zlepšení. A tu je třeba jasně říci, že všechen náš lid bez rozdílu trvá na své státní svrchovanosti. Tuto svrchovanost je odhodlán hájit. Je odhodlán ji hájit i v případě války s pomocí svých spojenců, odhodlanou a obětavou obranou hranic svého státu a každé pídě své země. Tuto svrchovanost hájí však i v míru. Hájí ji klidným, ale rozhodným odmítnutím jakýchkoli zásahů zvenčí, popřením práva zahraničí zasahovati do práva upravovati si poměry uvnitř státu podle své vlastní vůle, podle svých vlastních zkušeností a svými vlastními způsoby. Na tom nezmění nic hrstka těch, jimž vlastenectví nebylo nikdy ničím jiným, než pláštěm, jímž mohli před národem ukrýt své sobecké zájmy, na jejichž záchranu se spojovali včera a spojují se i dnes docela protinárodně i s úhlavním nepřítelem.

Na tom nezmění nic hrstka těch, kdo pokračují v kolaborantství jinou formou a na jiných místech. Ačkoli se český člověk seznamuje rád s podstatou demokracie a jejími různými formami u různých národů a ačkoli kriticky přemýšlí o nich, nikdy si neosoboval práva předepisovati jiným to, co se líbí jemu a má proto právo reciprocity.

S tohoto hlediska je třeba posuzovati novou ústavu, kterou právě projednáváme. Nebudu se zde dotýkati předválečné formy naší demokracie ani její instituce, parlamentu o dvou komorách. Nemluvil bych ze zkušenosti a jde o dobu liberalismu. Neměl by však nikdo nezaujatý popírat poválečné období, určité skutečností, z nichž jednou je především skutečnost, že 6 let okupace sjednotilo národ po vyloučení zrádců a kolaborantů.

Byl jsem předsedou revolučního národního výboru a poté okresního národního výboru - mnozí z vás byli jimi také - a potvrzuji ze své zkušenosti, tak jako můžete potvrdit i vy, že naši lidé v obcích i městech stáli celkem v rozpacích nad výzvami k tvoření 4 politických stran. Archivy okresních národních výborů doloží, jak papírový a opožděný byl vznik místních organisací, namnoze umožňující návrat reakčních lidí do veřejného života, protože lid byl překvapen, že se má rozdělovat, a když už byl rozdělován, ve své velké většině si přál spolupráci. Po celou další dobu i po volbách z května 1946 lid si nepřál štvaní, protože věděl, že obtíže, které republika má, nepřekoná rvačkami, ale jednotou. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Za druhé neměl by nikdo popírat i další skutečnost, že košický vládní program ve všech svých ustanoveních byl programem daleko největší většiny všeho našeho národa, programem, jehož svorné uskutečnění si přál. Byl čten na všech oslavách vítězství po osvobození a setkával se se spontánním souhlasem, vyslovujícím radost nejenom nad tím, že se vrací svoboda, ale že s ní přichází i osvobození od starého světa. Ale byly tu síly, které jeho přijetí považovaly za svou slabost a jeho znemožnění za svůj cíl. Bylo by jistě poctivé jít mezi lid a poctivě mu to říci. Kdyby se to bylo stalo - ale vy mi právem řeknete, že tím požaduji nemožné - pak by byl lid rozhodl dříve než v únoru 1948. Místo této poctivosti bylo sáhnuto do arsenálu osvědčených politikářských zbraní a bojovalo se proti košickému vládnímu programu skrytě.

Jednou z těchto zbraní měla být a byla parlamentní demokracie. Dva roky trvání Ústavodárného Národního shromáždění daly nám určité zkušenosti. Ústavodárné Národní shromáždění si bylo vědomo své odpovědnosti jen někdy. Bylo to na př. při jednomyslné volbě presidenta republiky, při jednomyslném schválení vládního programu a zákona o dvouletém hospodářském plánu. Avšak ruku na srdce! Bylo to také tehdy, kdy se práce zdržovala, ačkoli šlo o věci ve vládě dohodnuté; bylo to také v těch výborech, které připouštěly generální rozpravy ke kdejakému malému zákonu, rozpravy, ve kterých se záměrně pracovalo proti uzákonění osnov, jež vláda požadovala a jež v ní byly dohodnuty. Sněmovna žárlivě střežila svou nezávislost a nadřaděnost vládě. Uhájila je, jak nezávislost, tak nadřaděnost vůči politickým sekretářům s ohledem na ustanovení § 22 staré ústavy. Byla vyvinuta snaha, aby se úroveň parlamentu zvýšila. Na tuto úroveň může působiti neblaze mnoho vlivů, ale tato úroveň bude záviseti na poslancích a na jejich poměru k moci, kterou Národní shromáždění má.

To vše je nenávratně pryč. Pryč jsou sny o tom, že budeme svobodu vidět ve svobodném ohrožování svobody a demokracii v připuštění možností demokracii ohrozit a zničit. Lid - to jsou nejširší vrstvy pracujících všech kategorií - byl ústavou z roku 1920 prohlášen za jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé. Dnešní návrh nové ústavy tuto zásadu provádí do všech důsledků a dává Národnímu shromáždění povahu skutečného nejvyššího zastupitelského orgánu lidového, který nejen dává zákony, ale volí presidenta republiky, který jmenuje ministry odpovědné Národnímu shromáždění a který spolu s vládou ustanovuje soudce. Naše Národní shromáždění nebude voleno po volební kampani, vyznačující se svobodou úplatnosti agitace, tisku i voličů, bude voleno skutečně svobodně a demokraticky. Ústava mu dává všechny možnosti, aby nebylo po odstranění stranicko-politických překážek, sloužících k udržení starých řádů, jen slavnostním representantem všech krajů a společenských kategorií republiky, ale poctivou dílnou dobrých, lidu potřebných a lidu srozumitelných zákonů, sborem, který ve stálém styku s vládou i lidem je věrným tlumočníkem lidových tužeb i přání a upravovatelem cesty, která vede k socialismu.

Budoucí jednací řád a speciální zákony jistě rozvedou tyto intence a vyzbrojí předsednictvo, výbory, plenum i poslance prostředky, které jim umožní úkol daný ústavou. Kontrolní právo přestane být příležitostí k sensačnímu objevování afér, jež vzbuzují nedůvěru, rostou a pak splasknou, ale upřímnou snahou ve spolupráci s vládními orgány sloužit lidovému požadavku zjednodušení, odpapírování úřadování a přísnému střežení poctivosti a úsporností ve státní správě.

Soutěživost členů Národního shromáždění nemusí přestat. Opustí laciné, ba bezcenné základy stranicko-politických štvanic a stane se soutěživostí energie, kvality a obětavostí. Také interpelační právo najde nové výrazy nikoliv jako prostředek protivládní, ale spolupracující s vládou, a interpelační dny stanou se naopak důkazem této veliké spolupráce a prostředkovatelství parlamentu mezi lidem a vládou.

Paní a pánové! Generace lidí, kterým je dána do rukou odpovědnost za ústavu, prožila ve svém životě mnoho těžkostí. Byla ovšem současně šťastným svědkem významných historických chvil v dějinách svého národa. Má generační úkol jasný: vybudovat rychle a úspěšně výstavbu státu a splniti příkaz lidu, upraviti cestu k socialismu. Ať ji kdo chce a jak chce sráží, nemůže tato generace přihlížet k ničemu jinému než k svému generačnímu úkolu a hledat usilovně prostředky, jak jej splnit.

Řekl jsem již, že ústava, o níž budeme v neděli rozhodovat, ukládá tento úkol Národnímu shromáždění jako zákon základní. Kéž by budoucnost přinesla pro tento úkol porozumění u všech žijících a dala jim sílu odvrhnout vše, co do nich vrostlo ze starého světa a řádu. Pak tato generace splní svůj úkol svobodně a demokraticky a pak jí budou žehnat ti, kdo po ní přijdou, pak jí bude žehnat svrchovaný lid Čechů i Slováků. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Husák. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Husák (uvítaný potleskom): Slávna snemovňa, panie a páni!

Nová ústava, ktorej návrh prejednávame, má vyriešiť jednu z podstatných úloh nášho štátu: spolužitie dvoch našich národov v jednom a spoločnom štáte.

Ústava zachycuje ten stupeň spoločenského vývoja, aký sme doteraz dosiahli a v tom i formy spolužitia národa českého i slovenského, ako sa ony špecificky vyvinuly od oslobodenia. Oproti stavu predmníchovskému vystupujú tu do popredia dva nové základné momenty: 1. Ústava berie na vedomie historický fakt existencie slovenského národa a robí tak koniec všetkým starým hádkam o to, či Slováci národom sú alebo nie. 2. vychádzajúc z existencie dvoch národov, českého a slovenského, určuje ústava ich vzájomný pomer na princípe rovnoprávnosti s príslušnými konzekvenciami.

Tento stupeň nebol dosiahnutý hladko, bez sporov, a nie je náhodné, že práve dnes môžeme hovoriť o objektívnych podmienkach dôsledného vyriešenia rovnoprávnosti národnej a bratského úprimného spolužitia oboch našich národov v jednom štáte. Pri rokovaní o tejto časti ústavy automaticky prichádza na myseľ srovnanie s prvou našou ústavou z roku 1920. Dnes nie je sporu o tom, že jednou z podstatných vád ústavy z roku 1920 bolo nesprávne riešenie pomeru Čechov a Slovákov. Namiesto uznania holej skutočnosti existencie dvoch národov, ústava vychádzala z umelej konštrukcie jedného národa československého. Táto vada bola v predmníchovskej republike jednou z príčin mnohých vnútorných rozporov, slabostí a prispela tiež v r. 1938-1939 k rozloženiu štátu. Na porovnaní ústavy z roku 1920 a ústavy dnešnej možno srovnávať tiež rozdielnosť buržoázne kapitalistického riešenia národnostnej otázky a koncepcie socialistickej. Keď naše dva národy, český a slovensky, v roku 1918 sišly sa v spoločnom štáte, stály na rozdielnom stupni vývoja ekonomického, kultúrneho, na rozdielnom stupni životnej úrovne i národného a politického povedomia. Vtedy Slovensko s nevyspelým hospodárstvom stalo sa eldorádom dravej českej buržoázie; k pánom nemeckým a maďarským prirástli ešte českí a slovenskí. A toto bolo ústavou zakryté clonou jednotného národa. Kapitalizmus v národnostnej otázke poznal iba formy útlaku, formy také, ktoré umožňujú jeho vykorisťovanie. Naproti tomu socialistická cesta, ktorú sme nastúpili po druhej svetovej vojne, vychádza z rovnoprávnosti národov a v pomere ich dvoch celkov, jedného ekonomicky i kultúrne silnejšieho a druhého slabšieho, sleduje politiku pomoci slabšiemu a celkového vyrovnania životných podmienok.