Sledujíce dějiny některých složek obecných principů ústavy a principů lidské svobody vůbec, přišli bychom přirozeně i k naší slavné revoluci husitské, jež nebyla jen nábožensky reformační, nýbrž také - a hodně - politická a zejména sociální.

Tábor, paní a pánové! Co znamená toto jméno nejen v dějinách lidské svobody, svobody člověka, svobody svědomí, ale i v dějinách demokracie, opravdové lidovlády! Táborský náboženský radikalismus, starokřesťanský komunismus obce, to byly projevy doby stejné duchovní hodnoty jako slavné heslo velké francouzské revoluce: Liberté, Egalité, Fraternité. A my dnes dobře rozumíme heslu: "Tábor je náš program", a víme dobře, co znamená.

Až tam, aspoň až tam bychom mohli u nás sledovat červenou nit volání po základních právech a základních svobodách lidských, principech to všech osvícených ústav na světě a také přirozeně naší ústavy.

Není to právě dlouho, co bylo řečeno, že náš národ nikdy nebyl ve svých moderních dějinách tak blízko velké revoluční době husitské, jako právě nyní. Nuže, v tomto konstatování je hluboká pravda, mnohem hlubší, než jak se na první pohled zdá. A sledujíce tuto myšlenku, neměli bychom zapomenout ani na slova Masarykova z jeho "Karla Havlíčka", napsaná sice v souvislosti s rokem 1848, ale platná všeobecně a stále i dnes, jak nasvědčuje to, že v roce 1925 při posledním vydání "Karla Havlíčka" ponechal je Masaryk nezměněna v platnosti jako tehdy, když je napsal a která zní: "Rok 1848 i u nás je pokračováním té velké revoluce, která dobou husitskou počíná a posud ukončena není." Jak úžasně jasně Masaryk viděl! (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Dějiny konstitucionalismu vůbec jsou živým obrazem velkolepého boje člověka za jeho základní práva, feudalismem a absolutismem doslova zhanobená. Jsou živým dokladem toho, že touha po svobodě a svoboda sama je stejně neoddělitelnou jako nepotlačitelnou složkou lidské podstaty a přirozenosti, a to svoboda individua i svoboda kolektiva.

Dějiny konstitucionalismu jsou dějinami velkolepé cesty člověka od poroby k svobodě, k svobodě duchovní i fysické, jsou svědectvím úžasného vývoje, na jehož začátku byl člověk potlačen lidsky i politicky, kulturně i sociálně, a na jehož konci je člověk svobodný, nikoli již objekt feudálního pána nebo absolutistického panovníka nebo policejního státu, nýbrž přímý subjekt státní moci a její vlastní nositel a vykonavatel. Člověk jako individuum, lid jako kolektiv. Jak v tomto světle vskutku krásně zní slova předmluvy a základních článků naší nové ústavy: "My, lid československý, prohlašujeme, že jsme rozhodnuti vybudovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu. Chceme, aby to byl stát lidové demokracie, v němž si lid svými zástupci zákony nejen dává, nýbrž je svými zástupci také vykonává. Lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě."

Jaký je to úžasný pokrok, paní a panové, za sto let! Je vskutku téměř symbolické, že naše nová ústava se stává skutkem právě ve dnech, kdy vzpomínáme celého století, které uplynulo od pohnutých událostí slavného roku 1848.

V dějinách českého a československého konstitucionalismu znamená r. 1848 totéž, co velká revoluce francouzská pro Francii a pro svět. Znovu a znovu je však nutno si připomenout, že stejně jako ve Francii, i u nás měly bouře z r. 1848 charakter stejně politický jako sociální. Vůbec jsou tyto dva proudy - konstitucionalismus a socialismus - v úzké souvislosti.

Obraz roku osmačtyřicátého býval často zkreslen jako obraz vysloveně národního a státoprávního boje. Není tomu tak. Pravdou sice je, jak jsem se již zmínil, že národní svoboda byla tehdy, jako ještě i mnohem později, kladena na první místo, nicméně však souběžně se uplatňovaly problémy sociální, a to stále hlasitěji. Únorová revoluce francouzská, jež tak intensivně zasáhla do vývoje politických poměrů v celé Evropě před 100 lety, měla velmi silné sociální prvky. Zajímavé je a pro nás a zejména pro dnešní náš vývoj charakteristické, že paralelně se všemi problémy, po jejichž řešení se tehdy u nás volalo, objevuje se i myšlenka dnes nám tak blízká, myšlenka, která nachází teprve nyní naplnění, myšlenka všeslovanská, která dochází konkretní podoby ve všeslovanském sjezdu pražském.

Už před sto lety spatřovali naši předchůdci, a to politikové i lid, ve spojení všech slovanských národů jedinou záštitu svobody a bezpečnosti rozvoje politického, sociálního i kulturního. Nezapomeňme a nezapomínejme na to, paní a pánové, nezapomeňme na to právě dnes, kdy se konečně po prvé ve svých dějinách Slovanstvo našlo a spojilo, a jak pevně věřím, našlo a spojilo se trvale a nerozlučně. (Potlesk.)

Doby, kdy germánští politikové zasévali nesvornost mezi Slovany, jsou konečně a definitivně za námi. Sovětský svaz ujal se své přirozeně slovanské úlohy - vedení slovanských věcí, vedení rodiny slovanských států jako její nejmocnější člen, jako jediný a skutečný garant všech slovanských zájmů nejen v Evropě, ale v celém světě. (Potlesk.) Pravím-li "skutečný garant", mám na mysli obrovskou ruskou moc a tato moc, paní a pánové, nespočívá jen na podkladě fysickém, nýbrž je to i síla ducha, na němž je budována síla socialismu, síla lidu. (Potlesk.) Svět zde stojí před skutečností, již prostě musí nezbytně respektovat.

O tom všem snili naši předkové před sto lety a uprostřed prvních pokusů promítnout ideály do prostředí reality poučily je kule z Windischgrätzových děl, že cesta, kterou pražský slovanský sjezd nastoupil, je a bude neschůdná a tvrdá a že po ní poteče mnoho krve. Tekla sto let. A to, co činíme dnes - a to je moje pevné a hluboké lidské přesvědčení - má tento proud slovanské krve již jednou zastavit, paní a pánové, neboť tekla příliš dlouho a teklo jí příliš mnoho. Výbuch touhy po svobodě lidské i občanské, národní i sociální, výbuch roku osmačtyřicátého, skončil stejně jako první výbuch roku 1789. Ztroskotal; ztroskotal z mnoha příčin, z nichž vojenská moc reakčních panovníků a států byla jen jedinou. Další z nich tkví nesporně také přímo v těchto lidových akcích, jež nebyly vždy a ani nemohly býti organisovány tak, aby došly k úspěšnému konci. Ba obávám se, že slovo "organisovány" není ani docela na místě.

Výbuch ztroskotal, ale oheň uhašen nebyl, hořel v lidu dále, v našem stejně jako v ostatních národech Evropy. Konstituce byla pohřbena, vše zdálo se býti zničeno, a přece tomu tak nebylo. Nikdo se již nemohl odvážit zavést znovu robotu a ducha svobody už nikdo nemohl trvale potlačit. Plamen hořel a vývoj šel dál.

Ještě bych, slavná sněmovno, v této souvislosti rád něco dodal k roku osmačtyřicátému. V našich moderních politických dějinách bylo to v roce osmačtyřicátém po prvé, kdy při oficiálním jednání padla slova: lid, vůle lidu, důvěra lidu. A nebyl to, paní a pánové, nikdo jiný než František Palacký, z jehož úst vyšla tato slova při jednání guberniální komise o přípravách voleb do českého sněmu. A sto let trvalo, než vůle našeho lidu se mohla projevit tak cele, svobodně a hluboce, jako se projevuje dnes v této ústavě, kterou si náš lid dává.

Krok dějin je pomalý, ale je rozvážný a jistý a stejně jako Palackého slova o vůli lidu došla konečně po stu letech svého naplnění, dochází naplnění i jeho veliké a celému národu dobře známé heslo: Svůj k svému a vždy dle pravdy. A na tomto hesle bude zakládána nová jednota celého českého a slovenského národa. Proto se můžeme plným právem tázat: Dívali jsme se kdy do pravdivějšího zrcadla než je tato ústava? Pravil jsem, že i když se po osmačtyřicátém roce reakce projevila v mocné síle, nemohla udusit plamen touhy po svobodě. Rok za rokem a desetiletí za desetiletím přinášela vítězství lidové myšlenky, tu menší, tu větší. Konstitucionalismus byl na trvalém postupu a průběhem doby parlamentarismus nahradil téměř všude absolutistické formy vlády. Dospělo se k formálně politické rovnosti občanské, tu větší, tu menší. I s hlediska ideálů Velké revoluce francouzské a únorové revoluce francouzské a vůbec celého konstitučního hnutí bouřlivého roku osmačtyřicátého byl to nesporně pokrok, byla to opravdu značná lidská svoboda.

A přece, paní a pánové, nebyla to úplná svoboda, neboť skutečná, absolutní rovnost se skládá ze dvou stejně mocných složek, z formálně politické rovnosti a z rovnosti hospodářské. A na poli hospodářském ji dosaženo nebylo. Fysiokratické heslo "Laissez faire, laissez passer" mělo nad pomyšlení pevné kořeny, jdoucí často až ke dnu lidské bytosti. Byly a jsou v něm nesporně prvky vykořisťování člověka, a liberalismus, který - a to se dnes zdá téměř paradoxní - vyšel ze slova "liberté", prvního slova velkého hesla Velké revoluce francouzské a z prohlášení lidských práv, liberalismus, který se projevil v celé růžici téměř všech lidských činností v oboru duchovním, kulturním, politickém i hospodářském - ten liberalismus, paní a pánové, stojící svého času v popředí veškerého myšlenkového pokroku, se stal na poli hospodářském skutečnou překážkou svobody, stal se líhní kapitalismu a nesociálnosti, oportunismu a konečně konservatismu.

Ukázalo se, že svobody, jichž liberalismus dobyl, prospívají jen jednomu stavu. Ukázalo se, že liberalistický hospodářský princip volné soutěže dává převahu tomu, kdo má majetek. Liberalistická svoboda hospodářská stává se tak překážkou svobod jiných, zejména svobod pracujícího lidu.

Proto se i Masaryk brzy postavil proti liberalismu, jehož úpadek, zejména po stránce mravní, ostře kritisoval. Dosáhnout absolutní rovnosti znamenalo tedy potřít hospodářský liberalismus a z něho vzniklý kapitalismus. Dosud se to ve velké části světa nepodařilo. Tato ústava, kterou máme před sebou, jej však potírá. Slovo úvodního prohlášení to praví nad veškerou pochybnost jasně.

Pravil jsem již, že Velká říjnová revoluce ruská byla jednou ze složek myšlenkového prostředí, z něhož vyrůstala naše první ústava, že však jsem dalek toho tvrdit, že by byla tvořena pod jejím vlivem. Pokud jde o naši druhou ústavu, je tomu však jinak. Říjnová revoluce ruská potírá hospodářský liberalismus a kapitalismus právě uplatněním hospodářské rovnosti a vytváří tak absolutní rovnost lidskou, jež je a stejně ze složky politické jako hospodářské. Svého času tomu političtí theoretikové a státovědci říkali "ruský pokus". Nuže, dejme tomu; ani Marxova a Leninova, ale ani Stalinova slova by sice nepřipouštěla tento termín, ale i kdyby tomu tak bylo, pak je už dávno po pouhém pokusu, neboť ten se prostě zdařil. Kdybych měl použít výrobní terminologie, je Sovětský Svaz už dávno za stadiem laboratorních prací, které vyústily do pracovního systému, do systému životního. Byly úspěšně aplikovány na státní život politický i hospodářský a přirozeně i na život sociální a kulturní.

To jsou, paní a pánové, skutečnosti. Tyto skutečnosti musí svět vidět a také je vidí a reaguje na ně - positivně nebo negativně. My ovšem reagujeme positivně, poněvadž vidíme tyto skutečnosti z bodu obzvláště blízkého, a tyto skutečnosti se obrazí i v naší ústavě. Můžeme proto říci s plnou vahou odpovědnosti, že ruská říjnová revoluce, politické a hospodářské zřízení Sovětského svazu a ovšem i jeho ústava - to vše mělo vliv na tvorbu naší nové ústavy, byť tento vliv nebyl jediný. Tvořili jsme tuto ústavu také zejména s našich vlastních hledisek a potřeb i skutečností.

Řekl jsem, že svět reagoval na velkou říjivou revoluci ruskou. Reagoval na ni hospodářsky i politicky, ba i vojensky. Jejím největším odpůrcem byl fašismus a nacismus. Je lidsky téměř nepochopitelné, jak úžasného výkonu byla schopna tato lidská zvrácenost a je to vysvětlitelné jedině úžasným využitím lži a násilí, využitím, jež bylo psychicky i fysicky možné jen u národa vykazujícího takové charakterové vlastnosti, jako právě národ německý. Nacismus nepopíral jen komunismus, nýbrž popíral celou logiku dějin, ba popíral dějiny samy, byť se jich tolikráte dovolával. Popíral všechno kromě snůšky Hitlerových nesmyslů v jeho knize Mein Kampf. Je škoda slov i času, abych se o tom šířil. Je nám to všem naprosto jasné. V dějinách politických i hospodářských ideí bude mít nacismus jen pramalé místo, pokud není vznešeného slova "idea" zneužíváno, mluví-li o nacismu. Zato pro pouhé vyčíslení škod, jež nacismus světu ve všech směrech způsobil, nebude nikdy dost místa.

Chtěl jsem na fašisticko-nacistickou epochu dočasného ovládnutí Evropy poukázat jen jako na poslední pokus zvrátit fysickou mocí to, co spočívá v podstatě člověka samého. Nacismus nezbytně musil skončit tak, jak skončil. Skončil by tak - dříve nebo později - v každém případě, i kdyby byl dočasně vyhrál v tomto zápase. Měl totiž sám v sobě zárodek zmaru. Bylo to, paní a pánové, hnutí bez mravní hodnoty, jež by nemohlo nikdy obstát v zápase s oněmi vysoce mravními hodnotami, jako je lidská svoboda, jako je demokracie, jako je rovnost všech lidí, národů, ras a států.

Po porážce nacismu a jeho odnoží, evropské i asijské, prochází lidstvo novou krisí. Je to přirozené. Kdo očekával, že tato válka, tento obrovský zápas hmoty a ducha, nezanechá v mravním i sociálním, politickém i hospodářském životě lidstva svoje hluboké stopy, toho nelze brát vážně. Dnes už není otázky: nacismus nebo svoboda? Dnes je však jiná a větší otázka: kapitalismus nebo socialismus? My jsme se jasně a bezvýhradně rozhodli pro socialismus. Nerozhodli jsme se pro něj teprve letos v únoru, rozhodli jsme se pro něj již v Košicích a ještě dříve. Naše nová ústava je jasným výrazem této skutečnosti. Socialismus je v ní výslovně uveden jako náš cíl. Lidová demokracie je pak uvedena jako forma, kterou k němu chceme dospět. Není to naše úzké stanovisko, je to naopak správné pochopení světového vývoje.

Je pro nás ctí - a tato čest zůstane již navždy spojena s československým jménem - že jsme v řadě pionýrů skutečného, v celém životě důsledně spravedlivého socialismu, v řadě pionýrů, kde první místo zaujímá Sovětský svaz. Svět půjde touto cestou přes všechny překážky, které nyní kapitalismus tak horlivě hromadí socialismu do jeho cesty. Budeme míti náskok a jsme si toho vědomi.

Tato ústava je proto dílem velikým a významným, je naším historickým dílem. Je mezníkem v našem národním, politickém a sociálním vývoji, mezníkem v našich dějinách. Nechtěl bych ji charakterisovat frázemi. Považuji ji však - a v tom bude celý tento slavný sbor jistě zajedno - opravdu za veliké a zejména za dobré dílo. Podařilo se v něm totiž v pozoruhodné míře a pozoruhodným způsobem spojiti mnohá dobrá dědictví naší předválečné minulosti s perspektivou budoucnosti, viděné s hlediska dneška.

Řekl jsem již na začátku, že naše první ústava byla dobrým dílem. Musíme si však objektivně připomenouti, že nebyla dílem naprosto původním. A v tomto smyslu jím nebyla vlastně žádná ústava. Lidská a občanská svoboda vznikala ze středověkého feudálního poddanství jen zvolna. Poddaní dobývali si svobod a práv na svých pánech a panovnících kus za kusem při různých příležitostech, jako při válkách nebo při střídání panovníků. Panovníci vydávali o tom listiny a tyto listiny byly přímými předchůdci ústav. Svobody a práva, o nichž se v nich mluví, byly pak pojímány do ústav, a tak docházelo k plynulému vývoji. Ústava za ústavou přicházela u různých národů i u téhož národa. Byla-li potlačena jakýmkoliv politickým nebo mocenským zvratem, byla za čas obnovena v lepší a hodnotnější formě a její náplň svobod bývala vždy a stále větší a větší. To jsou znaky konstitučních dějin. Jedna ústava přejímala z druhé ona ustanovení, jež pokládala za dobrá, vhodná a vyzkoušená, ať již šlo o tentýž národ, nebo o národy jiné. Přejímala je tu beze změn, tu je zase měnila více nebo méně, ubírala z nich a přidávala k nim ustanovení nová. Jisté principy však zůstávaly. Je nepopiratelným zjevem, že nové ústavy zachovávají určitá dědictví minulosti, zejména jde-li, jako je tomu v našem případě, o plynulý politický vývoj a nikoliv o vývoj násilný. Konkretně řečeno: pro svoji první ústavu neměli jsme svého vlastního vzoru ve svých ústavních dějinách, ani článku, od něhož bychom byli vyšli. Pokud se jisté panovnické deklarace a listiny pohybovaly na tomto poli, byly třistaletou politickou porobou postaveny mimo jakoukoliv úvahu. Dívali jsme se proto tehdy po ústavách cizích národů, zejména velkých národů se slavnou tradicí lidských a politických svobod. V naší první ústavě můžeme prokázaně najíti ústavní prvky velkých západních demokracií, což ostatně není žádným tajemstvím. První naše ústava, stejně jako tato druhá, vznikaly veřejně. Pro základní principy nebylo již třeba nikam choditi pro vzor, neboť tyto principy jsou majetkem všeho vzdělaného lidstva. Nejsou již požadavkem, jsou samozřejmostí. Ale zato typ ústavy byl již věcí velké úvahy, na níž měl svůj vynikající podíl president Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk. Byl zásadně proti francouzskému typu. Měl zato, že se politicky neosvědčuje a měl pravdu, jako vždycky.

Proč tak široce mluvím o vzniku naší první ústavy? Proto, že naše druhá ústava z ní mnoho, velmi mnoho přejímá. Jsou to ovšem základní principy, hodnoty, které se již staly nezadatelnými právy, ale jsou to vedle ustanovení fundamentálních i ustanovení sekundárního charakteru, což je důkazem, že naše první ústava byla dobrá. Státověda podrobí tuto naši novou ústavu jistě jednou vědeckému rozboru. Najde v ní pak prvky, jež budou naší druhé konstituantě československé ke cti stejně jako zde byly prvky, jež byly ke cti našim předchůdcům v první konstituantě československé. Najde v ní prvky oné slavné deklarace lidských a občanských práv velké revoluce francouzské, t. j. prohlášení oněch svobod, které zaručují rozvoj osobnosti, vedle prvků socialistického charakteru a socialistické perspektivy. A ti, kteří se budou zabývati speciálně tímto tónem ústavních ustanovení, najdou v prvním odstavci preambule slavnostní prohlášení o pokojné cestě k socialismu. To je věc mimořádné důležitosti, kardinálního významu, to je princip, který je nutno zdůrazniti přede vším ostatním, princip prvořadé závažnosti.