Podíváme-li se nyní, co ze staré ústavy odpadá samo sebou, jsou to především ustanovení o Podkarpatské Rusi, což je samozřejmé v důsledku naší smlouvy se Sovětským svazem. Dále odpadají v důsledku převratné změny, ke které došlo v našich zemích odsunem Němců, ustanovení šesté hlavy o menšinovém právu a stejně tak i jazykový zákon, který na starou ústavu navazuje a byl její neodlučitelnou součástí. Tyto věci byly nám nadiktovány mírovou smlouvou st.-germainskou a je přirozené, že je nepřebíráme. Hlavní věc, kterou přejímáme ze staré ústavy, je státní zřízení a vzájemný poměr oněch tří nejvyšších ústavních činitelů, kterými jsou parlament, president republiky a vláda, a dále ona tradiční demokratická práva občanů. Přejímáme tedy vlastně všechen podstatný obsah staré ústavy. Ovšem i zde provádíme důležité změny, které těmto starším ustanovením dávají velmi nový smysl. Zavádíme jednokomorový systém parlamentní, poněvadž se již za předmnichovské republiky ukázalo, že druhá sněmovna, t. j. senát, byla úplně zbytečná. My však provádíme i další věcné změny.

Především zavádíme kontrolu lidu a odpovědnost před lidem nejen u národních výborů. kde už je provedena a kde je to téměř samozřejmé, ale zavádíme ji i pro parlamentní sbory, které jsou u nás dva, Národní shromáždění a Slovenská národní rada. Národní shromáždění se podle nové ústavy stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky by byly měly ještě vyšší moc než Národní shromáždění. Mám na mysli především ústavní soud a volební soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí. Proto zavádíme v kapitole Národní shromáždění, t. j. v kapitole druhé, novou věc, která je velmi důležitá, totiž že velmi značně rozšiřujeme funkci předsednictva Národního shromáždění. K funkci, kterou předsednictvo dosud vykonávalo, přidáváme funkci Stálého výboru a současně funkci ústavního soudu. Účelem této důležité změny je lepší spolupráce s vládou, pružnější a účelnější legislativa.

V kapitole o vládě, t. j. v kapitole čtvrté, provádíme důsledněji než v první ústavě zásadu, že vláda není možná bez důvěry Národního shromáždění. V nové ústavě je do důsledků provedena zásada, že každá vláda má mít po celou dobu své funkce plnou důvěru Národního shromáždění. Podle těchto nově koncipovaných ustanovení je možnost úřednické vlády téměř vyloučena. Rovněž z důvodu pružnosti a účelnosti legislativy zavádíme kromě dosavadních vládních nařízení také nařízení jednotlivých ministrů a ovšem v důsledku toho také kromě kolektivní odpovědnosti vlády individuální odpovědnost ministrů.

Kapitola o presidentu republiky zůstává v téže podobě jako v první ústavě, snad kromě některých nepřímých odrazů, které vyplývají ze změn v jiných kapitolách. To jsou věci, které jsme již celkem měli a které jen dostávají nový význam. Jádro lidové demokracie a její ústavy je ovšem ve druhé složce, t. j. v té nové. Zde jsou některé vedoucí principy, vyplývající z vrcholné zásady demokracie, o které se již mluvilo v naší první ústavě, ale která tam nebyla provedena, totiž o lidu jako jediném zdroji veškeré moci ve státě.

Především vycházíme z principu jednotné lidové moci. V nové ústavě provádíme zásadu, že moc ve státě je jen jedna, t. j. moc lidu, moc svrchovaného lidu, který je u nás nositelem suverenity. Tedy lid a jedině lid! (Potlesk.) S tohoto stanoviska odmítáme theorii o dělbě státní moci na tři moci kvalitně od sebe odlišné, na zvláštní moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Považujeme ji za pozůstatek monarchie, starších režimů. Pro nás existuje jen jedna moc, moc lidu, jak praví článek I nové ústavy; a tuto moc projevuje lid, jak praví základní článek IV nové ústavy, především zastupitelskými sbory, které jsou lidem voleny, lidem kontrolovány a lidu odpovědny. Pravomoc všech ostatních orgánů veřejné moci je odvozena od těchto zastupitelských sborů, lidem volených, lidem kontrolovaných a lidu odpovědných.

Tento princip je uskutečněn v celé ústavě a zejména ovšem v kapitole šesté, o národních výborech, které jsou novými orgány a tedy založeny už zcela na tomto principu. Kromě toho je tento princip uskutečněn také změnami, které jsme provedli v kapitole sedmé, v kapitole o soudnictví, kde jsou otevřeny všechny možnosti příštímu zákonodárci, aby naše soudnictví bylo pronikavě zlidověno. To znamená neobyčejně důležitý důsledek, že totiž rozšiřujeme demokracii, jak dosud byla uplatněna jen ve sféře zákonodárné, také do sféry správy čili administrativy, a do sféry nalézání práva, a to podle zásady, která je pro nás jednou z vedoucích, že lid si prostřednictvím svých volených zástupců zákony nejen dává, nýbrž je prostřednictvím svých volených zástupců také sám vykonává.

Druhým vedoucím principem nové ústavy je zásada, že všechno hospodářství má sloužiti lidu, jak je to stanoveno v základním článku XII. Tímto způsobem chceme dojíti pokojnou cestou k socialismu, jak hlásá závěr a vyvrcholení úvodního "Prohlášení" naší nové ústavy. Možnost vložení tohoto principu do ústavy nám zjednala naše národní a demokratická revoluce a naše ústava je v tomto směru zakotvením výsledků, které si lid sám vybojoval.

Hlavní pilíře naší nové hospodářské soustavy jsou rovněž vytčeny v základním článku XII. Je to znárodnění, nový poměr k půdě, založený na práci, a ochrana drobného a středního podnikání. To je obsaženo v odst. 1, a v odst. 2 jsou tyto tři věci spjaty dynamicky nebo vývojově zásadou plánu, který má vést ke stále vyššímu blahobytu, k vyloučení hospodářských krisí a po této cestě v souvislosti s principy nového hospodářství k socialismu. Princip, že rozšiřujeme demokracii do sféry hospodářské, je v plném rozsahu rozveden do právních předpisů v kapitole osmé. Tato velmi důležitá kapitola má být právním rámcem naší příští budovatelské činnosti, budování našeho hospodářského života. Jsou v ní také v právní formě soustředěny výsledky našeho dělnického hnutí za posledních 100 let, vlastně od prvního povstání, od prvního projevu dělnického hnutí u nás v Brně, kdy dělníci ze zoufalství rozbíjeli stroje. To bylo v r. 1844. Tuto kapitolu osmou považuji tedy za vyvrcholení celé ústavy.

Třetím základním principem nové ústavy je úprava poměrů obou bratrských národů, Čechů a Slováků. Tuto předůležitou otázku neřešíme žádnou formou známou z učebnic státovědy, nemůžeme to nazvat ani federací, ani autonomií nebo podobně, nýbrž řešíme tyto věci z konkretní situace a na základě konkretních zkušeností, jak jsou dány událostmi naší národní a demokratické revoluce, zejména také slovenským národním povstáním a zkušenostmi při budování osvobozené republiky, a ovšem opět na základě principů vyhlášených v košickém a v budovatelském programu.

Mám-li v krátkosti shrnout tyto principy, musím říci, že jsou to hlavně dva, které jsou podrobně rozvedeny v kapitole páté. Jedním z těchto principů je, že slovenské národní orgány mají být zachovány jako představitelé národní svébytnosti slovenského národa, a druhým principem je, že státní jednota má být nejen zajištěna, ale ještě více upevněna. Jak jsem již řekl, nová ústava řeší tyto věci v kapitole páté. I zde je nutno zdůraznit, že vycházíme ze základního principu jednotné lidové moci. Lze to na př. vyčíst již ze základních článků. Článek I mluví o lidu, který je zdrojem veškeré moci ve státě, mluví tedy o jediném lidu. Také úvodní prohlášení začíná slovy "My, československý lid". Na této demokratické platformě jsme tedy jedním a týmž lidem. V článku II se pak prohlašuje, že Československá republika je jednotný stát, ale stát dvou národů. Je to vyjádřeno také v základních článcích VIII a IX, kde se Slovenská národní rada a sbor pověřenců jako slovenské národní orgány definují nejen jako představitelé svébytnosti slovenského národa, nýbrž zároveň také jako nositelé a vykonavatelé státní moci na území Slovenska, t. j. jednotné státní moci československé, nebo ještě lépe jednotné lidové moci československé. S tohoto hlediska třeba posuzovati dosti složitá ustanovení páté kapitoly.

Jádro nové ústavy je tedy v kapitole osmé o hospodářství, v kapitole šesté o národních výborech s přibráním kapitoly sedmé o soudnictví a v kapitole páté o slovenských národních orgánech.

Bylo by však omylem se domnívat - řekl-li jsem, že jde o rozšíření demokracie do sfér správy a hospodářství - že je to jen změna kvantitativní. Je to zároveň změna kvalitativní, jakostní. Je to právě případ, kde změna kvantity znamená zároveň změnu kvality. Rozšíření demokracie je tu tak pronikavé a veliké, a ačkoli lidová demokracie není ještě socialismem, je to podstatně jiný režim a jiná soustava než ta, kterou známe z předmnichovské doby nebo u západních států.

Je třeba dále konstatovat, že lidová demokracie fakticky již u nás existuje. Bylo by omylem dělat ústavu lidové demokracie, kdyby lidová demokracie ve skutečnosti neexistovala. Pro nás slovo "lid" není fráze a nejsou pro nás ani frází slova "lidová demokracie". Lidová demokracie byla u nás již dříve, než to bude vysloveno v ústavě; lidová demokracie se uskutečňuje především v tvůrčím nadšení všeho lidu, v jeho účasti na pracovních brigádách, v jeho zájmu o hospodářské věci a o veřejné otázky. Náš lid sleduje živě všechny události, zejména hospodářské, což se v podstatě liší od toho, jak tomu bylo dříve. Již to znamená lidovou demokracii. Bez živé účasti lidu a bez jeho tvůrčí iniciativy by každá ústava - i kdyby byla sebe lépe udělána - zůstala mrtvou literou.

Lidová demokracie pro nás dále znamená, že se věci opravdu provádějí. Nebylo by lidovou demokracií, kdyby ústava byla krásně napsána, ale zůstala pouhou okrasou, na papíře. Je třeba věci také provádět a tím právě se liší lidová demokracie od demokracie staršího typu. Nemohu zde vypočítávat, kolik opatření se ve prospěch lidu již provedlo a která budou ještě provedena, ale každý, kdo věc promyslí, uzná, že to, co je v návrhu ústavy napsáno, je více méně odvozeno ze skutečných, prováděných zákonů. V nové ústavě jsou jen základní principy, odvozené z toho, co se již doopravdy dělá a provádí.

Je tedy konkretnost a reálnost jednou ze základních vlastností lidové demokracie. To je nejlépe možno prokázat na velmi vhodné otázce, na otázce demokratických svobod a práv občanských. Na západě nás teď velmi pomlouvají a dělají nám výtky, že prý tyto svobody omezujeme, dokonce se falešně tvrdí, že je vůbec zrušujeme. Řekl jsem již, že západní parlamentní demokracie, kterou jsme sami poznali za předmnichovské republiky, je založena na tom, že hospodářské věci jsou v zásadě ponechány soukromé sféře, t. zv. soukromé iniciativě. Následek toho je, že všude, kde tato zásada platí, ovládli hospodářství jedinci, kteří měli k disposici veliké finanční prostředky, jinak nazvané kapitál, jehož původ byl často velmi pochybný - lichva nebo koloniální lup. Vliv těchto vlastníků kapitálu - kapitalistů - nezůstal však omezen jen na hospodářskou sféru, nýbrž rozšířil se do všech ostatních sfér společenského života tak, že kapitalisté úplně ovládli státní mašinerii. Právní řád a ústava upravovaly jen jakousi střechu společnosti, a ukázalo se, že jsou bezmocné proti zájmům kapitalistů, které se staly rozhodujícím faktorem, zejména od vzniku velkých kapitalistických koncernů, od vzniku monopolistického kapitalismu.

Proklamace, které v začátcích měšťanské éry přednášeli její průkopníci - americké prohlášení nezávislosti, prohlášení práv člověka a občana za francouzské revoluce - tyto krásné proklamace dostaly ve skutečnosti docela jiný smysl, smysl přímo zvrácený a ironický. Abstraktní "svoboda", hlásaná ve státech s kapitalistickým zřízením, má ve skutečnosti dvojí smysl: pro kapitalisty znamená svobodu soutěže, jinak řečeno: v dalších důsledcích výrobní anarchii. Pro dělníka by se zdálo, že je to svoboda pracovníka, ale jaká svoboda? Pracovník musil být odtržen od půdy, od výrobních nástrojů, jak jsme to skutečně viděli i u nás, kde byli soustavně odtrháváni řemeslníci, na př. ševci, od svých výrobních nástrojů politikou známého velkého koncernu. A v dalších důsledcích to pak znamenalo odtrhnout pracovníka od všech rodinných vztahů, potom i od národa, takže tehdy byla naprosto pravdivá slova velkého muže, který právě před sto lety prohlásil: "Dělníci nemají vlasti". Nakonec odtrhli kapitalisté pracovníky i od práce, i od té úmorné dřiny, neboť neodlučitelnou součástí kapitalistického řádu je chronická nezaměstnanost, která velkou část dělnické třídy odsuzuje k živoření a k pomalé smrti hladem. To vše jsme dostatečně zažili i my v předmnichovské republice. Mám-li to říci jedním slovem: Byla to v podstatě svoboda vykořisťování; státní zřízení, celá ta mašinerie a celý ten slavný právní řád - ty tu byly hlavně k tomu, aby mocensky udržovaly tento nespravedlivý řád proti všem snahám dělnictva, usilujícího o jeho změnu, o jeho odstranění.

Lidová demokracie jest vyšším typem demokracie také proto, že pojmu "svoboda" dává docela nový, vyšší smysl. Lidová demokracie, ačkoli není ještě socialismem, odstraňuje nebo aspoň značně omezuje tuto svobodu vykořisťování. A my jsme ji u nás omezili důkladně, a jak říkáme v úvodním "Prohlášení" k nové ústavě, chceme ji omezit vůbec, chceme dospět k socialismu.

Svoboda vykořisťování je tedy u nás značně omezena, hlavně tím, co stanoví osmá kapitola o novém hospodářském zřízení. A to nám dává opět možnost, abychom přiznali občanům nová občanská práva, která jim v žádném kapitalistickém státě nelze dát, práva velmi podstatná, která jsou shrnuta v druhé části první kapitoly naší nové ústavy. Jsou to t. zv. práva sociální: právo na práci, právo na odpočinek po práci, právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, právo na zaopatření při neschopnosti k práci a k nim se řadí právo na vzdělání.

Teprve zavedením těchto sociálních práv, zajištěných naším novým hospodářským zřízením, což by v dřívějším hospodářském zřízení vůbec nebylo možné, dostávají tradiční demokratické svobody pravý smysl, neboť svoboden je a svobody může opravdu užívat jen svobodný pracovník, ten, kdo je zajištěn proti těm nejhorším zlům z dřívější epochy - proti nezaměstnanosti a bídě v případě, že nemůže nezaviněně pracovat. A to naše nová ústava plně zajišťuje.

Teprve občan, který bude takto zajištěn, bude tak svoboden, že bude moci užívat nejen hmotných statků, ale také s pravým pochopením bude moci užívat i statků kulturních. Ten teprve bude mít opravdu rodinný život, ten se stane plnoprávným občanem českého a slovenského národa a pro něho pozbudou smyslu slova, že "dělníci nemají vlasti".

Teprve tehdy, když jsme toto zajistili, můžeme my socialisté a komunisté mluvit o národě a o národním státě, neboť dnes nemá být naše nové státní zřízení, náš nový právní řád, poutem pracujícího lidu, nýbrž oporou jeho snah na cestě k obecnému blahobytu, na cestě k rozvoji osobnosti, na cestě k socialismu.

Tím přecházím k další vlastnosti naší nové ústavy: Naše nová ústava je lidová, lidová nejen obsahem. Je to charta těch práv, která si lid vybojoval v národní a demokratické revoluci a na jejichž obranu povstal v únoru 1948.

Ale naše nová ústava je lidová i formou. Je srozumitelná, pokud je to u právního dokumentu vůbec možné. K její srozumitelnosti má přispět i forma u ústavy nezvyklá - ona trojdílnost, která dává základní zásady naší státnosti do zvláštního oddílu druhého jako "základní články ústavy".

Je také lidová vznikem. Proto plným právem převzal po únoru 1948 návrh ústavy Ústřední akční výbor obrozené Národní fronty a předložil jej všemu našemu lidu k veřejné diskusi.

Tím se stalo, že již sám návrh ústavy doznal ohromného rozšíření, jako snad u nás dosud žádný zákon. Jen v socialismu nebo v lidově demokratických zemích jsou možné takové zjevy, aby lid přímo diskutoval o důležitých zákonech a o ústavě. Je známa velká lidová diskuse ze Sovětského svazu v roce 1936, když se přijímala Stalinská ústava, a velká lidová diskuse v Jugoslavii. Podobná diskuse byla nedávno v Rumunsku. Naší rozpravy - i když byla poměrně krátká - se tentokrát zúčastnil skutečně celý národ. Podle dosavadních zpráv bylo asi 14.000 schůzí o ústavě, jichž se zúčastnil asi milion občanů. A nebyly to jen resoluce, nějaké formální schvalovací projevy, které z těchto schůzí vycházely. Já sám jsem dostával veliký počet těchto projevů, které obsahovaly opravdu věcné poznámky, připomínky, náměty, kritiku, návrhy atd. Mám dokonce k disposici i telegramy, kde některý venkovský akční národní výbor telegraficky navrhoval změny v ústavě k některým článkům nebo paragrafům. To jsou zjevy v právním životě u nás opravdu nezvyklé.

Společným znakem a motivem všech těchto návrhů a připomínek byla snaha zaručit co nejbezpečněji to, čeho lid dosáhl, zaručit to tak, aby to nemohlo být zvráceno, aby to již nikdy nemohlo být lidu vzato, "aby se to nezvrtlo", jak říká jeden z pisatelů. O to měli účastníci naší rozpravy největší starost.

Z toho lze soudit, že ústava svým povšechným obsahem se našemu lidu jevila jako soubor lidových práv a že si ji lid opravdu osvojil a je ochoten se za ni postavit.

Pokud se týká jednotlivých partií, bude snad slavné Národní shromáždění zajímat, že středem zájmu byl na př. poměr Čechů a Slováků, kde bylo opravdu mnoho podnětů a návrhů, z nichž náš návrh je asi tak průměrem.