Již v r. 1920 na sjezdu učitelstva poukázal
president Masaryk na potřebu školské
reformy, když už jiné národy nás
předešly. I to Rakousko se odrakouštilo dříve
než naše republika, známými Glöcklovými
reformami. Naše školství má organisační
základ stále ještě v říšském
zákoně rakouském z r. 1869, střední
školství pak v císařském rozhodnutí
z r. 1849, jímž byl vydán Organisační
nástin gymnasií a reálek. Za první
republiky převzali jsme nejen rakouské školské
zákony, nýbrž i zákony maďarské,
na Hlučínsku dokonce říšsko-německé,
a v jednotlivých zemích zemské zákony
české, moravské a slezské, na valticku
dokonce i dolnorakouské; ale tento konglomerát jsme
nedovedli za 30 let naší samostatnosti sjednotit,
ačkoliv jsme měli ministerstvo unifikací.
Zejména na Slovensku, jak zde bylo řečeno,
byly poměry takové, že v některých
obcích byly čtyři i více jednotřídních
škol obecných a nebylo možno docíliti
toho, aby místo nich byla zřízena jedna čtyřtřídní
nebo vícetřídní škola. Tato nejednotnost
školské organisace se v době nesvobody dokonce
prohloubila, když na Slovensku nařízením
Slovenské národní rady bylo všecko školství
postátněno, v zemi České a Moravskoslezské
však nikoli.
Návrh na jednotnou úpravu našeho školství
není nový. Již po prvé světové
válce v r. 1918 uveřejnil vynikající
moravský pedagog, ředitel Josef Úlehla v
časopise "Dílna lidskosti" osnovu zákona
na úpravu našeho školství a tato osnova
provádí myšlenku jednotné školy
do posledních důsledků. Byl to návrh
náš, ryze český, bez napodobení
vzorů v cizině a směřoval k tomu,
aby bylo každému umožněno takové
vzdělání, na které jeho přirozené
síly stačí.
Úlehlův návrh požadoval, aby se o nadané
děti chudých rodičů postarala státní
péče a zajistila jim žádoucí
vzdělání. Úlehla požaduje uvolnění
dítěte v prvém a druhém školním
roce, zajišťuje jednotnost školské soustavy,
odstraňuje t. zv. slepé uličky z dosavadního
systému a dává velkou pravomoc i odpovědnost
za vnitřní vedení výchovy do rukou
samého učitelstva, pro něž požaduje
vysokoškolské vzdělání na pedagogických
fakultách. Plánuje další vzdělání
pracujícího člověka na školách
odborných, denních i večerních a zdůrazňuje,
že úkolem školské soustavy je zvýšení
národní kultury a zachycení všech členů
národa do národního kulturního dění.
Pro rok 1918 byl však Úlehlův návrh
příliš revoluční. Nebyl přijat
a pokračovatelům Úlehlovým v české
pedagogice připadla úloha připravovati naši
školskou i občanskou veřejnost na přijetí
myšlenek, které Úlehla vyslovil.
Musím připomenout, že Úlehlovo ještě
příliš liberalistické pojetí
svobody dítěte bylo také třeba časem
překonávat a překonat. Těchto prací
se účastnilo několik našich pedagogických
pracovníků, mezi nimi dr Václav Příhoda,
ředitel Stanislav vrána a j. Deset let po uveřejnění
Úlehlovy osnovy podal v r. 1928 obdobný návrh
na školskou reformu, a to především druhého
školského stupně, ve smyslu jednotné
školy doc. dr Václav Příhoda. Jeho návrh
čerpal zkušenosti z literatury a ze školských
soustav světových, ale docházel k obdobným
formulacím základních problémů
jako návrh Úlehlův. Ani Příhodův
návrh nebyl přijat a jeho jediným positivním
výsledkem bylo založení pokusných škol,
které řešily pedagogické problémy
dalších 10 let, až do druhé světové
války.
Rozdíl mezi návrhy Příhodovými
a naším dnešním návrhem je hlavně
v tom, že Příhoda přihlížel
více k diferenciaci žactva rozlišováním
ve skupiny, kdežto dnešní návrh diferenciaci
nezdůrazňuje, aby se vyhnul nebezpečí
třídění žactva podle sociálního
původu.
Že dosavadní škola střední potřebuje
reformy, bylo jasno školským pracovníkům
dávno. Tak profesor techniky v Praze Vaněček
již v r. 1914 přednášel o reformě
reálek a jeho přednáška vyšla knižně
a stala se základem jednání reformní
komise Ústředního spolku českých
profesorů, k tomu zvláště sestavené.
Po převratu v r. 1918 ustavilo ministerstvo školství
širší poradní sbor pro reformu středního
školství a zařídilo písemnou
anketu všech škol v r. 1919 o 227 otázkách.
Tu se střetly zejména názory Jednoty českých
matematiků a fysiků s názory Jednoty českých
filologů zejména o to, má-li být střední
škola ústavem obecně vzdělávacím
či přípravou pro vyšší studium,
dále o jednotný základ nižší
střední školy a o vyučování
latině. Zvláštní reformní oddělení
při ministerstvu školství, jemuž stál
v čele ministerský rada Mašek, vypracovalo
v r. 1921 vlastní návrh školské reformy,
v němž po prvé byl vzat zřetel k otázkám
sociálním a k myšlence jednotné střední
školy; ale návrh neprošel. Proto ministerstvo
školství sestavilo novou reformní komisi, v
jejíž čelo byl postaven nynější
rektor Karlovy university prof. dr Bydžovský. Výsledkem
prací této reformní komise bylo, že
se prokázalo, že není možno reformovati
pouze jednu kategorií školskou, nýbrž
že je nutno každou reformu vybudovati na širokých
obecných základech. To, co komise po této
stránce vykonala, mohlo být bezpečnou půdou
reformy také ostatních kategorií školství.
Na tomto základě byl připravován nynější
reformní plán již za okupace našimi předními
pedagogickými pracovníky, za vedení neúnavného
poslance Ladislava Koubka; plán nabyl v podstatě
dnešní podoby za prvého ministrování
prof. dr Zdeňka Nejedlého ve spolupráci
s prof. dr Otakarem Chlupem.
Tak docházíme k položení základů
nové české školy projednávaným
zákonem, jímž se nejen sjednocují právní
základy naší školy národní
a střední, ale upravují se i poměry
škol mateřských, které dosud jsou organisovány
jenom podle nařízení bývalého
rakouského ministerstva kultu a vyučování
z roku 1872, a poměry škol, které dosud nejsou
vůbec opřeny o zákonný podklad, na
př. školy učňovské a průmyslové.
Dovolte mi nyní, abych se krátce zmínila
o hlavních zásadách, že naše škola
bude státní, oproštěná od různých
vlivů osobních, třídních, společenských,
stavovských i náboženských. Co to znamená,
to nám ukáží až příští
léta. Ducha školy nelze dobře kontrolovat.
Ten se projeví zpravidla, až děti přijdou
do praktického života. Slovenská národní
rada velmi dobře věděla, proč postátňuje
veškeré svoje školství. Zkušenosti
s církevními školami ji přiměly
k tomu, že nás v této reformě předešla.
Stát musí mít vrcholný zájem
na výchově budoucích státních
občanů a nikoliv jenom na vyučování,
neboť na výchově dětí záleží
budoucnost státu.
Není možno v krátkém projevu dotknouti
se všech předností zákona a novot, snad
tam jsou i určité nedostatky; vše je jenom
dílem lidským, ale je zde vždy dána
možnost, aby se po zkušenostech doplnilo a upravilo
i to, čeho si nové poměry a potřeby
vyžádají. Vypustili jsme ze zákona úmyslně
zvláštní hodiny výchovy pro děti
bez vyznání předpokládajíce,
že všem dětem bez rozdílu náboženství
musí být dán stejný mravní
základ v občanských ctnostech, nutných
k vytvoření charakteru nového člověka.
Naše osnovy, kladoucí značný důraz
na výchovu, budou přísně dbát
splnění tohoto požadavku a v rámci těchto
osnov i přijaté resoluce, pamatující
též na lidovou kulturu a sbližující
nás s ostatním slovanským světem.
Budeme v mnohem větší míře než
dosud vychovávat k pevné solidaritě a družbě
všech slovanských národů tak, aby po
éře románské a germánské
nastolila se na desítky let éra slovanská
a stala se vůdčí silou v Evropě. Jednotný
základ výchovy mládeže je zaručen
jednotným vzděláním učitelstva,
které má výchovu dětí - kromě
výchovy rodinné - v rukou.
Díky dekretu presidenta republiky ze dne 27. října
1945, č. 132 Sb., a zákona ze dne 9. dubna 1946,
č. 100 sb., o zřízení pedagogických
fakult, je zabezpečeno jednotné vysokoškolské
vzdělání učitelstva všech stupňů
škol a tím položena nejbezpečnější
základna ke zvýšení blahobytu i kulturnímu
rozvoji národa a k zabezpečení lidové
demokracie státního zřízení.
Učitelstvo má v rukou ohromnou moc. Celý
národ prochází jeho formováním
a v dané chvíli se vždy projeví, bylo-li
vedení dobré. Bylo-li naše učitelstvo
na výši za Rakouska, a to bylo - toho důkazem
jsou legie ruské, italské, francouzské a
znovunabytí naší samostatnosti - bylo-li na
výši za republiky i druhé světové
války, o čemž svědčí těžká
daň krve, kterou přineslo naší svobodě
nejen ono, ale i statisíce občanů jím
vychovaných a zemřelých v koncentračních
táborech, musí být, a my věříme,
že bude, na výši i nyní, kdy budujeme
novou, lidově demokratickou, socialistickou republiku.
K této budovatelské práci potřebujeme
nového člověka, vychovaného k naprosté
spolehlivosti, odpovědnosti, nesobeckosti, vychovaného
v socialistických zásadách, vychovaného
tak, aby - jako jeho předchůdci uměli samostatnost
vybojovat a znovu nabýt - ji uměl udržet, bránit
a přivést k dalšímu rozkvětu,
aby se tak splnilo Masarykovo přání, že
to budeme my, československý národ, který
bude zvonit na zvonici světa.
Naše učitelstvo musí pochopit svůj dnešní
velký úkol a nesmí se vyhýbat pohraničí
a zapadlým vískám. I tam nás národ
potřebuje, i tam je možno vtisknout ráz své
osobnosti a být svého druhu hrdinou. Doporučujte,
prosím, studentům, aby se nevyhýbali pedagogickým
fakultám a aby si zamilovali učitelské povolání.
S celkovým hospodářským vzestupem
musí se definitivně a uspokojivě vyřešit
i finanční zabezpečení učitelstva
tak, aby s radostí a bez starostí o zabezpečení
svých rodin se mohlo plně věnovat práci
školní i lidově-výchovné. Také
našim obcím musí záležet na tom,
aby si získaly a udržely dobré učitele
stavbou učitelských bytů. Zamezí se
tím stěhovavost učitelstva a obec hospodářsky
i kulturně získá. Pak bychom se nemuseli
obávat, že učitelé s vysokoškolským
vzděláním nebudou chtít jít
na venkov. Jsou tam kněží, lékaři
a budou tam i učitelé, postaráme-li se jim
o vhodné byty.
Má-li se nám výchova dítěte
zdařit tak, jak ji dnešní naše republika
potřebuje, je nezbytně nutno, aby se rodina ještě
úžeji přimkla ke škole a spolupráci
ve výchově a v sociální a zdravotní
péči o dítě. Rodičové
si musí uvědomit, že nestačí
jenom péče o vlastní dítě,
když stykem s jinými dětmi může
dojít úhony tělesné, zdravotní
nebo mravní. Musí se zbavit nezdravé sobeckosti,
že existuje jen jejich dítě, musí být
přístupnější radám i kritice
učitelů, týkající se jejich
dětí.
Sdružení rodičů a přátel
školy, která podle tohoto zákona budou zřizována
jako právnické osoby, musí se státi
potřebou našich rodičů, musí
být sblížením se školou i její
podporou. Zkušenosti s dosavadními rodičovskými
sdruženími jsou velmi dobré a bylo by třeba
uvážit, zda by se jednotlivá sdružení,
zejména ve městech, neměla sdružovati
ve vyšší teritoriální útvary
místní, okresní a pod. jako výchovné
rady.
Naskýtá se nám tu ještě jeden
problém, který bude třeba v budoucnu řešit,
a to výchova k odpovědnému rodičovství.
Z jednotlivých ustanovení osnovy zákona uvedu
jen několik poznámek k mateřské škole.
Mateřské školy dostanou zákonem konečně
právní základnu pro zřizovaní
a vydržování. Dosud to bylo ponecháno
obcím. Tyto školy jsou pro výchovu dětí
velmi důležité, neboť jejich úkolem
bude podporovati a doplňovati domácí výchovu
dětí, připravovati je k vyučování
ve škole cvičením těla i smyslů
i přirozeným vzděláváním
ducha, a to zaměstnáváním pudu k činnosti
tvořivě i utvářející,
hrami, pohybem, zpěvem, cvičením paměti,
povídkami, básněmi a konečně
lehkými zahradními pracemi. Tato výchova
je důležitá právě v době,
kdy se vytváří základ povahy i návyků,
z nichž mnohé zůstávají pro celý
život. Komenský ve svém Informatoriu dává
cenné rady právě pro výchovu těchto
předškolních dětí a vřele
se za tuto výchovu přimlouvá. Pro děti,
zvláště jedináčky, má
společná výchova dětí stejného
věku neobyčejně blahodárný
vliv. Dosud směly býti přijímány
děti od 4. roku, nyní již od 3. roku svého
věku.
Rozlišování mateřských škol
a opatroven se zákonem ruší a tvoří
se jednotný typ mateřské školy jako
výchovného, zdravotně sociálního
zařízení. Zvláštní význam
mají mateřské školy s celodenním
provozem, kde děti pracujících rodičů
jsou celý den v péči školených
učitelek a dostávají stravu i odpočinek.
Žel, že státní finance nemohou zatím
poskytnout tolik, kolik by bylo potřebí k ukojení
potřeb všech dětí, povinných
návštěvou mateřských škol,
ale doufáme pevně, že i v tomto školském
oboru se bude situace lepšit tak, aby se vyhovělo
všem dětem, které této školy potřebují.
Závěrem dovolte, abych poděkovala všem
těm známým i neznámým mrtvým
reformátorům učitelským i skvělým
praktikům, jako byla učitelka Božena Hrejsová
ze Strážnice, která ve službě dětem
položila svůj život v prvních dnech naší
svobody; abych poděkovala všem žijícím
pracovníkům školským, kteří
v pokusných školách hledali nové směry
a připravovali tak cestu těm, kteří
chystali tento zákon. Naše díky patří
především panu ministru školství
dr Zdeňku Nejedlému, jehož jméno
na věčnou památku tento zákon ponese
a který uskutečněni tohoto zákona
považoval za svou největší povinnost.
Svou přítomností v kulturním výboru
při jeho projednáváni též dokázal,
jak vřelý a upřímný vztah má
k nové české škole a k jeho učitelstvu.
Jeho přičiněním je v tak krátké
době po únorových událostech tento
zákon na našich stolech, jeho přičiněním
má dnes česká škola v celém státě
veliký svátek.
Děkuji rovněž reformní školské
komisi spolu s úředníky ministerstva školství
i povereníctva, kteří nelitovali času,
nedbali námahy, ale obětavě věnovali
svůj čas a zkušenosti, aby se zákon
co nejrychleji octl v našich rukou.
Jako poslednímu, který byl duši této
komise a který velkou část svého učitelského
života zasvětil práci o novém školském
zákonu, děkuji poslanci Lad. Koubkovi, který
tímto činem a prací ukončuje důstojně
svou učitelskou činnost. Dočkal se zaslouženě
ovoce své neúnavné práce.
Učitelstvo celé republiky je dnes v duchu s námi
v této síni, s námi se těší
z této historické chvíle a s námi
se radostně chystá k výchově nového
člověka, která musí být vedena
takovým směrem a takovými cestami, které
stanoví stát na základě ideologie,
již učinil základem své existence.
Dnes se naplňuje nejen starý učitelský
sen; dnes se splňují i dávné požadavky
dělnictva, které už před 70 lety, když
zakládalo stranu sociálně demokratickou,
vytyčilo školské požadavky a opakovalo
zvláště požadavek státní
školy a bezplatného vyučování
na všech svých sjezdech, až do poslední
doby.
Únorové vítězství pracujícího
lidu nad reakcí, splynutí dvou socialistických
stran v mohutný, jednou ideou, programem i zásadami
naplněný celek, dává nám netušené
možnosti a výhledy do budoucnosti v budování
státu. Vláda věcí našich je opravdu
a definitivně v rukou našich, což dokazuje řada
zákonů odhlasovaných v poslední době,
které zlepšují život našeho pracujícího
lidu mezi nimi i dnešní školský zákon
jako jeden z těch, na nichž budeme dále radostně
budovat svoji šťastnou, pevnou, vzornou socialistickou
republiku Československou. (Potlesk.)
Podpredseda Polák: Ďalším rečníkom
je posl. Homola. Prosím, aby sa ujal slova.
Posl. Homola: Vážené pani a pánové!
Dovolte, abych jako předseda Ústředního
svazu československého studentstva připojil
také několik slov za ty, kterých se předložený
zákon nejvíce týká, za žáky
a studenty našich škol. Neboť to budou právě
mladí lidé, kteří budou užívat
výhod jednotné školy a ovoce velkého
díla, ke kterému dnes klademe pevné základy.
A mládež již manifestačně uvítala
na nesčetných schůzích novou jednotnou
školu, která strhuje jedním rozmachem přehrady
nakupené kapitalistickým společenským
řádem, zvláště mezi mládeží
pracující a studující. Mládež
vidí a chápe, že se jednotnou školou upevňuje
také jednota mládeže, že se ruší
uměle vytvořené a udržované kastovnictví
mezi mládeží a že se nastupuje cesta k
vytvoření silné, pevné, cílevědomé
mladé generace, která svou jednotou v myšlenkách
i činech bude zárukou bezpečnosti, kulturní
vyspělosti a pokrokovosti našeho národa.
Zvláště ta mládež, která
neměla dosud hlavně ze sociálních
důvodů úplný přístup
k vyššímu vzdělání, je neskonale
vděčna za naprostou rovnost a právo na vzdělání
pro všechny mladé lidi bez rozdílu původu,
které poskytuje zákon o jednotné škole.
Tato rovnost a bezplatnost v přístupu na všechny
povinné školy znamená, že všichni
mladí lidé nabudou nejvyššího vzdělání
podle svého nadání a schopnosti a že
se ti nejlepší z nejlepších dostanou na
školy vysoké, které byly po desetiletí
výsadou zámožnějších vrstev.
Rovnost, spojená s povinností navštěvovat
základní povinné školy, t. j. školy
národní a střední, je zárukou,
že nebude mezi mladými lidmi nikoho, kdo by byl společností
odstrčen na vedlejší kolej, nýbrž
že se středoškolské vzdělání
poskytuje povinně všem mladým lidem. Ani kapka
nadání, ani kapka nejlepších schopností,
které jsou ukryty v mladém člověku,
nepřijde nazmar.
Zdokonalení sítě národních
a středních škol, zvýšení
jejich počtu tak, že v každé oblasti,
kde žije 20 dětí ze tří po sobě
jdoucích ročníků, bude zřízena
národní škola, a v každé oblasti,
kde žije 100 mladých lidí ze tří
po sobě jdoucích ročníků, bude
zřízena střední škola - znamená,
že odpadnou úmorné a zdraví podlamující
cesty do školy. Dnes podle nového zákona budou
mít i děti ze sluncem vyprahlých vesnic i
děti ze studených hor školy doma, jako mají
doma chléb, vodu nebo mléko.