Posl. Ledl: Slavná sněmovno!

Jedním ze znaků, které odlišují hospodářskou soustavu kapitalistickou od hospodářské soustavy socialistické, je péče o pracujícího člověka. My jako současníci obou těchto soustav a jako svědci přechodu z jedné do druhé známe z vlastního poznání tento významný rozdíl. V kapitalismu stál vždycky dělník, tento hlavní representant pracujícího člověka, ve stálém odporu a trvalém boji se svým zaměstnavatelem, vlastníkem výrobních prostředků, kterému byl nucen prodávat svoji pracovní sílu jako zboží. Byl tím vydán na pospas všem rozmarům soutěže, každému kolísání trhu a průměrná cena jeho námezdní práce představovala jenom ono množství životní potřeby, které bylo nezbytné, aby dělníka jako dělníka zachovalo při životě tak dlouho, pokud byl práce schopen. Jeho práce byla pouze prostředkem k rozmnožování kapitálu a měla soukromý, osobní ráz. Kdo chtěl, pracoval, dostal plat mohl žít, jak uměl. Že pracoval na kapitalisty, kteří bohatli z jeho práce, to bylo věcí samozřejmou. Jenom proto byl přijat do práce, aby obohacoval vykořisťovatele. Když s tím nesouhlasil, jednoduše nemusel pracovat, mohl zůstat nezaměstnaný a živořit, jak chtěl. Kapitalista si našel dělníky jiné, povolnější. Pracující dělník nebyl ctěn a vážen, ani pokud pracoval, a tím menší vážnosti požíval, když se stal k práci nezpůsobilým. V tom případě stával se pro své okolí obtížným břemenem a bylo pokládáno za jeho povinnost, aby hleděl co nejrychleji umřít.

Osud rolníka, představitele jiné vrstvy pracujícího člověka, nebyl nikterak lepší. Jeho životní úroveň byla stejně ubohá, nebyla-li horší. Tuto životní úroveň mohl udržovat za cenu zmenšení svého soukromého majetku a propadat tak ponenáhlu proletarizaci - stávat se námezdným dělníkem. Měšťácká společnost byla naprosto lhostejná k životní úrovní pracujících i k jejich osudu. Kdo ztratil schopnost pracovat, kdo nemohl býti vykořisťován, toho nikdo neznal a znát nechtěl.

Docela jiný je poměr k práci a jejímu nositeli v hospodářské soustavě socialistické. Tam je práce středem veškeré pozornosti a její výsledky slouží v první řadě nejenom k udržení, ale k rozšíření, obohacení a zhodnocení života pracujícího člověka. Ten nepracuje na vykořisťovatele, ale pro sebe, pro svojí třídu, pro společnost. Nemůže se cítit zavrženým a osamělým, ale pracuje-li dobře, je ctěn a vážen. Péče o něho nekončí ztrátou pracovní způsobilosti, nýbrž je pro takový případ plně zabezpečen a rovněž o jeho stáří je postaráno.

Můžeme-li my v Československé republice, kde uskutečňujeme přechod od kapitalismu k socialismu, dostát řádně svým povinnostem, vyplývajícím z těchto úkolů, musíme rovněž otázce péče a zabezpečení pracujících věnovati náležitou pozornost. Činíme tak dnešního dne projednáváním návrhu zákona o národním pojištění.

Soudr. Kapoun mluvil zde o významu tohoto zákona pro dělníka; já bych si chtěl všimnout jeho významu pro samostatného zemědělce. Neodpovídalo by skutečnosti, kdybych chtěl tvrdit, že navrhovaný zákon je zemědělci přijímán a očekáván s bezvýhradným nadšením. Naopak. Z vlastní zkušenosti jsem nucen přiznat, že při jeho popularizaci setkal jsem se dosti často s jistým druhem nedůvěry a pochybností. Odkud pramení tento nesprávný postoj k dílu s tak vznešeným a ušlechtilým zaměřením? Jak je to možné a čím vysvětlíme tento nedostatek radosti a pochopení u rolníka? Domnívám se, že tato často projevovaná nedůvěra přestane nám býti záhadnou, uvědomíme-li si prostředí a okolí, ve kterém zemědělec byl dosud nucen vyrůstat, žít a pracovat. Ono k němu nikdy nebylo laskavé. Při své hospodářské činnosti, ať už to bylo pří zhodnocování jeho výrobků nebo při jiných příležitostech, nikdy nebyl rolník zvyklý setkávat se s uznáním a přátelskou pomocí. Zejména jeho obchodní partneři byli vždycky vedeni snahou zkrátit ho podle možností na odměně za jeho práci. Dodavatelé chtěli mu co nejdráže prodat, odběratelé snažili se od něho co nejlevněji koupit. Jejich hovory oplývaly neupřímnou mnohomluvností a sliby, které zřídka docházely splnění a obyčejně ukázaly se pouhými léčkami.

Ani na stát nebyl rolník zvyklý pohlížeti jako na svého přítele a ochránce, neboť příliš často pociťoval tlak daňového šroubu, který na něho doléhal bez ohledu na jeho hospodářské výsledky. Jaký div, že dnešního dne dívá se okem až zbytečně kritickým na nový návrh zákona, který je pro něho novotou nezvyklou a nebývalou, nevídanou a neslýchanou. Jeho postavení a zejména zabezpečení pro případ přestárlosti nebo jiného druhu neschopnosti k práci, tak jak bylo do dnešního dne pro zemědělce praktikováno, dává mu málo důvodů k tomu, aby s ním byl spokojen. Jistě musí v něm vyvolávati pocit lítosti a vědomí určité nespravedlnosti, vidí-li, že jeho stejně staří vrstevníci, kteří byli zaměstnání v jiných oborech výrobních, dostávají na svá stará léta určitý důchod na základě pojištění starobního nebo pensijního, zatím co on, třebaže po celý život se dřel a pracoval stejně usilovně jako kdokoliv jiný, stává se ve svém stáří břemenem osob sobě nejbližších a nejmilejších, břemenem svých dětí, stává se překážkou rozvoje a rozkvětu hospodářství, na kterém po celý svůj život pracoval, aby ho nakonec odevzdal svým následníkům. Až příliš dobře jsou známy důsledky, které toto dosavadní řešení zabezpečení zemědělců ve stáří s sebou přinášelo. Býval to pravidelně nesoulad v rodině, nenávist mezi rodiči a dětmi, spory, vyhrocené a vystupňované mnohdy až k násilnostem atd.

Tento smutný stav a touha po zlepšení samozřejmě vyvolávají mezi samostatnými zemědělci zájem o nové řešení tohoto problému a pomáhají odstraňovati dříve zmíněnou nedůvěru. Také příklad starobního pojištění dělnického, dnes i na vesnicích častého a obvyklého, působí blahodárným způsobem na pozvolný ústup nedůvěry a budí i mezi samostatnými zemědělci naději, že i oni se dočkají lepšího osudu. Dnes máme před sebou hotové dílo, které bude konečně postačující k tomu, aby prolomilo ledy nedůvěry a dokázalo, že doby, kdy rolník byl pouze předmětem vykořisťování a nezájmu ostatní společnosti, náležejí minulosti.

Podívejme se na zákon o národním pojištění trochu důkladněji s hlediska rolníkova. Zákon mu nesporně přináší celou řadu hmotných výhod, o nichž se zde už hodně hovořilo, takže by bylo jen opakováním řečeného, kdybych i já ještě chtěl v tomto výpočtu pokračovat. Upozorním jenom na jednu z nich. Je to veliká láce národního pojištění pro rolníka. Prémie budou předpisovány z vyměřovacích základů, které budou sice teprve stanoveny vyhláškou, o nichž však můžeme už dnes říci, že budou příznivé. Budou určeny se zřetelem na rozlohu pozemků, výrobní oblast, bonitu a kulturu půdy a způsob hospodaření. Vyhláška se už připravuje a lze předpokládat, že v oblasti obilnářské bude činiti vyměřovací základ při rozloze 5 ha asi 13.500 Kčs, při rozloze 20 ha asi 33.000 Kčs. V oblasti řepařské je vyměřovací základ vyšší, v ostatních oblastech nižší. Bude tedy poměrně hodně nízký, což se příznivě projeví ve výši pojistného. Naproti tomu budou důchody relativně velmi vysoké vzhledem k tomu, že pevná základní částka důchodu je nezávislá na výši vyměřovacího základu. Protože důchodové pojištění zemědělce bude z toho důvodu hned od počátku ztrátové, t. j. příjmy na pojistném nebudou plně krýti vydáni, bude doplňováno státním příspěvkem.

Velikost péče o rolníka vynikne ještě více, uvážíme-li, že zlepšení, které národní pojištění rolníkovi přináší, jest jenom částí celého souboru jiných opatření, v jeho zájmu již provedených, jako jsou nová zemědělská daň, zemědělský úvěr, podpory na výchovu dětí, úprava pozemkového vlastnictví - vesměs opatření, podnikaná ve prospěch zemědělství za účinně pomoci státu a jeho pokladny, od které vyžadují značných nákladů.

Ale národní pojištění nepřináší rolníkovi jenom výhody hmotné. Bylo by hrubým opomenutím, kdybychom si neuvědomili i jeho ohromný význam mravní, význam, který bude míti zabezpečení rolníka na utváření a změnu jeho charakteru, jeho povahy. Zmínil jsem se již o tom, jak tvrdost a neupřímnost prostředí, ve kterém rolník žije, vyvolává v něm z části zdravou, častěji však nezdravou nedůvěru. To není jediný nepříznivý vliv, který můžeme v tomto směru pozorovat. Způsob života, k němuž je rolník tlakem neúprosných poměrů výrobních a životních nucen, vyvolává u něho ještě řadu jiných, ne zrovna pěkných vlastností. Jakým způsobem mohl doposud rolník zabezpečiti např. svoje stáří? Jak si musel počínat, aby měl jistotu, že nebude muset jedenkrát jako vetchý, práce neschopný stařeček chodit o žebrácké holi? K tomu měl před sebou jenom jednu jedinou cestu: udržet a rozmnožit za každou cenu svůj majetek, svoje bohatství. To byl cíl, který musel mít ustavičně před očima a na který nesměl ani na okamžik zapomínat.

A jaké byly prostředky, jichž byl nucen za tím účelem používat? Byl-li dosti poctivý a prostomyslný, snažil se dosíci toho zvýšením své pracovní výkonnosti, krajním vypětím svých pracovních sil. Jeho práce měnila se pak nezřídka v bezoddyšnou, vysilující a vyčerpávající dřinu, která ho duševně otupovala, neboť mu nedovolovala věnovati čemukoliv jinému nějakou pozornost. Ukájení kulturních potřeb bylo mu věcí naprosto neznámou, ba i nezbytné životní potřeby jeho a jeho rodiny byly snižovány na minimum. Majetek, mamon, stával se fetišem jeho života. Nejsmutnější při celé této historii bylo, že tato cesta vedla zřídka k očekávanému výsledku, nanejvýš předčasně rolníka a ještě častěji jeho manželku nejen tělesně, ale i duševně ubíjela, činila je dříve k práci nezpůsobilými a nechávala je dříve umírat.

Práce sama nebyla v kapitalistické soustavě vhodným prostředkem k dosažení blahobytu a zabezpečení životních podmínek. Kdo to chtěl v kapitalismu někam přivést, kdo chtěl něco znamenat a být bohatým, musel si zpravidla počínat docela jinak. Nestačilo být poctivým, nýbrž bylo nutno klamat své spoluobčany, vykořisťovat je, prodávat jim dráže, kupovat levněji, najímat dělníky, pořádně je prohánět a využít, nahromadit kapitálek, pomocí něho kapitál a proklouznout šikovně mezi nepracující, z bezpracných důchodů žijící příživníky. Tvrdost, chamtivost, bezohlednost - to byly vlastnosti, které vedly k úspěchu a zabezpečovaly lepší životní podmínky. Nejistota a strach z budoucnosti, které ovládaly v kapitalismu život každého člověka a dokonce i život samých kapitalistů, vyvolávaly tyto vlastnosti, vynucovaly je a vynucovaly je i u rolníka. To bylo také příčinou, že lidé bohatí a ve svém soukromém hospodaření příliš úspěšní, i když se jim navenek prokazovala úcta a vážnost, této úcty a vážnosti ve skutečnosti nikdy neměli. Nedůvěřovalo se jim a nebyli-li svými chudými a méně zámožnými spoluobčany nenáviděni, tedy aspoň nebyli milováni.

A teď si představme, že rolník bude zbaven té nejstrašnější můry a příšery, která rušila jeho spánek a že starobním a invalidním důchodem bude odstraněna jeho nejistota a strach z budoucnosti. Je možné, aby se tato ohromná změna neprojevila blahodárným způsobem na jeho povaze? Je možné, aby neměla vliv na utváření jeho charakteru a nepřispěla ke zlepšení a zušlechtění jeho osobních vlastnosti? To není možné. Rolník se stane nejenom spokojenějším, ale i svobodnějším a přímějším. Všechny jeho dnešní krásné vlastnosti lépe vyniknou. Bude ostatními pracujícími vrstvami národa ctěn a milován. Obraz nenasytného sobce, který jeho jméno v myslích ostatních dosud namnoze vyvolávalo, vymizí a bude nahrazen představou přítele a spolubojovníka.

Uvažujeme-li takovým způsobem o zákonu o národním pojištění, namane se nám určitě otázka: jak to, že tento krásný a tolik prospěchu přinášející zákon se stává skutkem teprve dnešního dne? Proč se tak nestalo již dávno? Když ne hned v první republice, proč ne aspoň hned v prvních dnech po ukončení druhé světové války? Proč se tento zákon nestal jedním z prvních opatření našeho lidově-demokratického zřízení? Odpověď na tuto otázku nebude ani obtížná, ani těžko pochopitelná. K uskutečnění díla, jako je národní pojištění, je třeba splnit nejdříve určité předpoklady. Ono vyžaduje nejenom dosažení značně vysoké hospodářské úrovně. Tato úroveň, ačkoliv je nesmírně důležitá, není sama o sobě rozhodující. Je mnoho států, které jsou na tom s hlediska hospodářského mnohem lépe než my a přesto se myšlenkou všeobecného pojištění svých pracujících vůbec nezabývají a ani dobře zabývat nemohou. Překážkou, kterou nemohou překonat, jest jim jejich hospodářská soustava. Jsou to totiž státy kapitalistické, to znamená, že moc v zemi patří kapitalistům, že výrobní nástroje a prostředky jsou soustředěny v rukou vykořisťovatelů a výroba je podřízena ne zásadě zlepšování hmotného postavení pracujících mas, nýbrž zásadě zajištění vysokých kapitalistických zisků, že národní důchod není rozdělován v zájmu zlepšení hmotného postavení pracujících, nýbrž v zájmu zajištění co největšího zisku vykořisťovatelům. To jsou podmínky, které jsou přímo protichůdné tomu, čeho má býti dosaženo národním pojištěním.

My nemůžeme o sobě tvrdit, že jsme státem socialistickým, naše společenské zřízení není oproštěno od zbytků a přežitků kapitalistických. Přesto stejně nemůžeme již dnešního dne být označováni za stát kapitalistický. Čím se odlišuje naše československá hospodářská soustava od kapitalismu? Nu, odlišuje se význačným způsobem. Předně: politická i hospodářská moc kapitalistů je u nás omezena a z podstatných úseků vlastně již vyloučena. Dále: nejdůležitější výrobní nástroje a prostředky jsou kapitalistům odňaty a převedeny do vlastnictví celého národa. Výroba není podřízena zásadě konkurence a zajištění kapitalistických zisků, nýbrž zásadě plánovitého řízení a soustavného zlepšování hmotné a kulturní úrovně pracujících. Národní důchod není proto již rozdělován v zájmu obohacení vykořisťovatelských tříd a jejich četné příživnické čeládky, nýbrž v zájmu soustavného zvyšování hmotné úrovně dělníků a rolníků a rozšiřování znárodněné výroby. A nakonec: pracující nepracují u nás již na kapitalisty, nýbrž pracuji pro sebe. To je základna, která jediná umožnila, že můžeme národní pojištění uskutečnit.

Bez znárodnění průmyslu, bank a pojišťoven, bez vyvlastnění nebo vykoupení velkého majetku pozemkového, bez zničení soukromého velkoobchodu bychom národní pojištění neprovedli: A buďme upřímní: také bez únorového odstranění reakčních zastánců kapitalistů z vlády a bez zlomení jejich vlivu v jednotlivých politických stranách zůstal by návrh zákona, který máme dnes před sebou, ještě dlouho předmětem sporů a neshod v ústavodárném Národním shromážděni a v jeho výborech.

Budeme-li chtít, aby požehnání díla dnes námi přijímaného se projevilo v plné šíři, nesmíme na započaté cestě znárodňování výrobních prostředků a obchodu stanout, nýbrž musíme v ní pokračovat. Učiníme tak přijetím dalších připravených a vládou schválených osnov zákonů, které budou předmětem naší zákonodárné činnosti v nejbližších dnech.

Abych to shrnul: pokud byl hospodářským partnerem rolníkovým, který vlastnil jenom menší část půdního bohatství naší země, kapitalista, bylo nemožné zlepšit rolníkovo postavení jinak než bojem o hospodářské výsledky rolníkovy práce, bojem, při kterém zpravidla vycházel rolník zkrátka a který končil tím, že ovoce rolníkovy práce, jeho potu a mozolů požíval vykořisťovatelský příživník. Dnes je hospodářským partnerem rolníka, majitele veškeré zemědělské půdy v našem státě, dělník, nový rozhodující činitel ve výrobě průmyslové. Oni dva společně rozhodují a budou rozhodovat o formách naší výroby a o její distribuci. Oni nemají zájem na tom, aby se vzájemně okrádali, oni toho nemají zapotřebí, protože oba dovedou pracovat a vlastní prací si dovedou opatřit všecky nezbytné potřeby k životu, a to k životu dobrému, spokojenému a blahodárnému.

Na konec ještě malou poznámku. Má-li být vybudováno něco nového, velkého, je nutno šetřit, je nutno hromadit prostředky, omezovat dočasně potřeby, po případě i vypůjčovat. Kdo chce postavit dům, musí šetřit peníze, uskrovňovat se ve svých potřebách, jinak domu nepostaví. Tato zkušenost platí tím spíše, jde-li o provedení díla tak velkého, jako je naše národní pojištění. Chceme-li usnadnit život a zabezpečit životní podmínky lidem nešťastným, kteří jsou práce neschopní, nedokážeme to jinak, než že uložíme obětí těm ostatním, kteří jsou natolik šťastní, že mohou pracovat a tvořit nové hodnoty. Jsem přesvědčen, že pracující vrstvy našeho národa tuto nezbytnost plně pochopí a jí porozumí. Jenom ony svou pilnou prací, vzájemným pochopením a podporou promění ve skutek dílo, které v kapitalismu bylo marným snem a neproveditelnou utopií. Podají tím důkaz, že Československá republika je státem vyspělým, státem pokrokovým, zkrátka státem lidově demokratickým. (Potlesk.)

Podpredseda Polák: Ďalším rečníkom je pán posl. Sajal. Prosím, aby sa ujal slova.

Posl. Sajal: Paní a pánové!

Vláda každého státu je výrazem třídního charakteru vládnoucí třídy. Za dob našich pradědů byla vládnoucí třídou feudální šlechta, potom třída finančních a průmyslových kapitánů a dnes docházíme k vládě pracujícího lidu. Je to jistě velmi odlišná forma od toho, co vidíme ve státech jiných, a má ovšem také odraz ve veřejném a hospodářském životě i v národním pojištění. Tímto zákonem zajišťujeme téměř celý národ beze zbytku pro případ nemoci a stáří, poskytujeme ochranu lidem, kteří jsou pro nemoc, invaliditu nebo svůj věk práce neschopni.

Politikové a žurnalisté pravice kladli nám vždy za příklad demokracii takové Anglie a Ameriky. Mám kamaráda, který byl jako montér ve Spojených státech. Jednoho dne jel se svým šéfem, kterého vezl v autě. Při natáčení motoru mu klika přerazila obě nohy. Co myslíte, že se stalo? Pan šéf byl tak velmi laskav, že svého řidiče z jízdní dráhy odtáhl a odnesl na chodník a řekl mu: Až budete opět zdráv, můžete se v továrně hlásit a nastoupit. Než se uzdravil, byl odkázán na dobročinnost chudého hokynáře - vystěhovalce, který z dobrého srdce, aniž dotyčného vůbec znal, nechal ho ve svém bytě, až se mohl postavit na nohy.

Když v prvé republice usilovali socialisté, aby všemu pracujícími lidu, mezi který počítali i živnostníky a zemědělce i osoby svobodného povolání, dali zajištění v nemoci a stáří, nepodařilo se to. Vzpomínám na návrh, který předložil r. 1920 náš soudruh Johanis a který obsahoval všechny podstatné znaky právě projednávaného zákona o národním pojištění. Splnil se zde tedy dávný program socialistů, k jehož uskutečnění nacházíme sílu teprve nyní.

Usilování, aby se i živnostenský stav zajistil pro případ nepříznivého osudu, je dávné. Již řemeslnické cechy měly svoje podpůrné fondy, založené na vzájemnosti. V pozdější organisaci řemesla tvořila společenstva podpůrné fondy, které sociálně slabým poskytovaly podpory pro případ nemoci a úmrtí. Je nám však jako socialistům jasné, že dobrovolná péče nestačí k zvládnutí tak velkého úkolu, jako je zachovávání zdraví a zajištění ve stáří. Řemeslníci sice přikročovali k zřízení povinných mistrovských pokladen, ale to byla pouze neúplná náhrada a ještě nám je Němci zrušili. Je zde vidět, že národ chtěl rozumně učinit taková opatření, aby osoby práce neschopné nebyly vydány na pospas nepřízni osudu a nepřipadly veřejné dobročinnosti a péči na obtíž.