Posl. Kapoun: Pane předsedo, paní a pánové!

Největší sociální dílo všech dob a dějin našeho národa, národní pojištění, k němuž se jako k pilíři sociální a zdravotní jistoty upínají naděje všech pracujících v tomto státě a jejich rodin, je předloženo ústavodárnému Národnímu shromáždění ke schválení. Otázka národního pojištění vzbuzuje u nás opravdu velkou pozornost a živý zájem všech pracujících, a to nejen těch, kteří až dosud byli sociálního pojištění účastní, nýbrž i těch, kteří se dosud na výhodách sociálního pojištění nepodíleli. Zvykli jsme si už u nás přes všechny mezery i nedostatky, které naše sociální pojištění vykazuje, považovati je za nezbytný doplněk našich občanských práv, tím více je však třeba v dnešním společenském úsilí o lepší a šťastnější život v tomto státě, dnes už oproštěném od reakčních živlů, zabezpečiti takové sociální uspořádání, které by bylo pracujícímu člověku faktickou a dostupnou odměnou za jeho konstruktivní práci na budování našeho státu. Jestliže se zde dovolávám výroku bývalého ministra sociální péče soudr. prof. dr. Nejedlého, že politika sociální úzce souvisí s politikou hospodářskou, že je to rub a líc jedné mince, pak nemám na mysli pouhé dosažení hospodářské rovnováhy mezi výrobou a dnes již opravdu širokým úsekem sociálním. Ani nehodlám zdůrazňovat onen dnes již nesporný, pro nás komunisty jasný, plánovitě a cílevědomě připravovaný fakt, že vtiskujeme zcela nový ráz, obsah a smysl naší sociální politice, oproštěné od představy nám již dávno vzdálené, pouhé starosti o sociálně slabé, o napravování sociálních křivd, které byly páchány na pracujícím člověku, jako průvodního zjevu každého kapitalistického systému.

V kapitalistickém systému má pracující člověk pouze penězi vyčíslenou hodnotu do té doby, dokud trvá jeho produktivní věk a dokud svou prací pomáhá rozmnožovat kapitalistické zisky. Pro nás komunisty jsou úkoly hospodářské i sociálně politické nejen úkoly ryze politickými, ale především mravními, a také jsme si velmi dobře vědomi toho, že otázky zdraví národa a sociálního zabezpečení pracujícího člověka nelze řešit z pouhé humanity, ze soucitu nebo dobročinnosti, ale vždy jako kolektivní spoluúčast a spoluúčast plánované a cílevědomé péče o člověka, z jehož práce všechny hodnoty vznikají. Stačí, poukážeme-li jen na některé hospodářské zmatky výrobních anarchií a z toho plynoucí zmatky a katastrofy všech liberalistických systémů, jejichž neblahé důsledky pociťovaly a pociťují pak ve světovém měřítku všechny státy a národy, aby nám bylo zřejmo, že také nevyřešené, nedořešené nebo úmyslně opomíjené otázky sociální jsou kořenem všeho zla a nesnází, které hýbou světem, a aby pak vznikla pro nás naprosto samozřejmá poučka politická, že nemůže být hospodářské, tím méně politické jistoty tam, kde není zároveň jistoty a bezpečnosti sociální. Liberalistický systém mohl snad spatřovat smysl života v zabezpečení jedince na úkor celku a podle toho se také musel nezbytně vyvíjet celý společenský vývoj - pod zorným úhlem kapitalistického hesla "kdo s koho". A jestliže kapitalistický řád organisoval výrobu jedině podle svých zřetelů výrobních, tvrdě, že zvyšováním výroby se automaticky zvyšuje životní úroveň a blahobyt, jestliže se nestaral o nepříznivé důsledky sociální, jež tato politika vytvářela, systém sociálních chorob a znetvořenin, jestliže se nestaral ani v nejmenším o ty, kteří v tomto tvrdém zápase o existenci byli ušlápnuti, ubiti a zničeni, jestliže nepřihlížel k zachování slušné životní úrovně pracujícího člověka, k jeho nízké, kapitalismem vytvořené úrovni spotřební, ke krizím z nadvýroby, pak jenom dokázal, jak protihumánní a se stanoviska čistě lidského nesmyslná je politika podnikatelská, chránící jen zájmy podnikatelských kapes a zisků. My naproti tomu, poučeni všemi těmito smutnými zkušenostmi z minulosti, ze všech těch tvrdých šarvátek a opravdových bojů o základní lidská práva pracujícího člověka, o sociální spravedlnost, vytváříme takovou hospodářskou soustavu, která lidu dává plnou záruku, že jakýkoliv výskyt sociálních znetvořenin a chorob je preventivně předem téměř vyloučen. Ruku v ruce pak s těmito opatřeními hospodářskými utváříme v oblasti sociální systém takovýchto opatření, která odstraňují všechny zbytky kapitalistických principů hospodářských a vyřadí natrvalo všechnu péči chudinskou a všechny příčiny nejistot a úskalí na cestě pracujícího člověka za jeho lepším životem, a to tak důsledně a důkladně, že nebude v naši republice ušlápnutých, pokorných, vyřazených, zatrpklých nespravedlností na nich páchanou. Právo na práci, na odpočinek, právo na sociální a zdravotní zabezpečení našeho pracujícího člověka dovedeme zajistit každému poctivému příslušníku našeho národa zákonem a vtělíme tak také do zákona právo pracujícího člověka na život lidský, důstojný a krásný, na život spravedlivý, na život, který mu může zabezpečit jen společnost socialistická. Dnes již téměř celý pokrokový svět se zvolna pod dojmem hospodářského a sociálně-politického přerodu probíjí k myšlence sociální spravedlnosti.

Československo, třeba jsme malým národem, uzákoněním zákona o národním pojištění bude kráčet v čele tohoto pokrokového světa. Toto uznání nám již vyslovili odboráři světové odborové federace loňského roku při jejím zasedání v Praze a blahopřáli našemu lidu k velikému vítězství. Československo svou sociální politikou se tak stává středem pozornosti pracující třídy celého světa, která nás bude následovat. Při tvoření návrhu zákona o národním pojištění hrálo také důležitou úlohu naše věrné spojenectví a úzká hospodářská spolupráce se Svazem sovětských socialistických republik a se všemi slovanskými národy, při čemž nám také bylo jejich sociální zákonodárství v mnohém vzorem.

Také v tomto směru, tedy i v oblasti sociální, obracíme své zraky na východ k našemu velkému spojenci, kde se máme opravdu co učit a dohánět a doplňujeme naše snahy především svými vlastními bohatými zkušenostmi na tomto úseku. Ostatně i naši vědečtí pracovníci, kteří měli možnost studovat v cizině sociálně-politické otázky, vám nezaujatě potvrdí, že kvalita sociálně politických zařízení a opatření se lepší směrem od západu na východ. A v tom se také zrcadlí péče o člověka v zemích lidové demokracie proti těm, kteří si ještě neodvykli myslit na člověka jen v souvislosti s udržením moci, strategických bodů, naftových pramenů, miliardových zisků, mořských úžin a válečného materiálu.

Jestliže si říkáme, že naše hospodářské úsilí o socializaci výrobních prostředků a tím o spravedlivé rozdělení národního důchodu na všechny v něm v poctivém úsilí participující složky sleduje pracující třída západu jako zkušební otázku vlastních možností, tak mějme na paměti, že i sociálně -politické vymoženosti jsou sledovány se stejným zájmem a každý úspěch s takovou mírou radosti, s jakou nevraživostí a nepřátelstvím je stíhán nepřáteli pokroku.

A tak i v těchto otázkách se stává československý lid avantgardou pracující třídy celého světa, ukazující možnosti a cestu k dosažení sociální spravedlnosti. Jen tak také dokážeme nejen sobě, ale i lidstvu, že jedinec může být zabezpečen sociálně opravdu jen tehdy, jestliže je sociálně zabezpečen celek, a že vytváření hodnot za takovýchto podmínek je radostné a skutečně tvůrčí.

Jen z jistoty, že pracující člověk, který je živ ze své práce, může pro sebe, pro svou rodinu, pro celek pracovat v klidu a v bezpečí, protože je si vědom toho, že ani on, ani jeho rodina nebudou ponecháni na pospas osudu, jestliže bez své viny bude vyřazen z pracovního procesu, jen z této jistoty může vyvěrat jeho pracovní nadšení a pocit sounáležitosti k celku, kterému dává své schopnosti a síly k disposici.

Dnes tedy v našem pojetí nejde již jen o sociální ochranu, ale především - a to je nutno zdůraznit - o ochranu všech tvořivých sil národa, které vytvoří nejpodstatnější a nejcennější složku v tvorbě všech národních statků a proto také do důsledků hájíme tezi, vyslovenou prvním ministrem sociální péče, že dávky sociálního pojištění, které, jak již bylo řečeno, jsou nosným pilířem sociální bezpečnosti našeho pracujícího člověka, že tyto dávky jsou jen spravedlivou a poctivou účastí pracujících na podílu z národního důchodu.

Jestliže dnes před faktickou realisací tohoto velikého sociálního díla jsme již tak daleko, že dokončujeme poslední úsek příprav k jeho schválení a zavedení, pak tím dokončujeme periodu bojů pracujícího lidu vedenou celá desetiletí. Pak musíme také hodnotit, že tak daleko jsme se na této cestě dostali jen zásluhou vysoké třídní uvědomělosti a vyspělosti a nekompromisním a svorným postupem pracující třídy, která i přes kapitalistickou zlovůli a nepřízeň dosáhla tu úspěchů vpravdě průkopnických.

Uskutečňujeme nejen slib daný lidu košickým vládním programem, budovatelským programem Gottwaldovy vlády, vůli závodních rad a závodních odborových skupin, požadavek Revolučního odborového hnutí jako jednoho z hlavních iniciátorů, ale i přání a požadavky široké pracující veřejnosti, která v něm spatřuje uskutečnění a praktické naplnění svých dávných snů, těch snů, které se mnohým ještě před nedávnými lety zdály pouhou utopií.

Tvoříme tu veliké průrazné dílo sociálních tužeb našeho lidu, dáváme nový směr a novou náplň a pevný základ socialistickému hodnocení práce na poli sociálně-politickém. Budujeme dílo, které nemá obdoby na evropském kontinentu a které můžeme s pýchou jako dobrý solidní základ pro další vývojové možnosti odevzdati do rukou příštích našich generací.

Pro nás komunisty je zdárné ukončení tohoto úsilí jenom velikou satisfakcí. Nejenom proto, že plníme důsledně dané sliby, nýbrž také proto, že jsme se zdarem překonali všechny překážky kladené budování národního pojištění v cestu. Jestliže jsme v soc.- politickém programu naší strany vyslovili požadavek zajistiti všem příslušníkům našeho lidově-demokratického státu nejen právo na práci a spravedlivou odměnu za výkon, nýbrž i jejich zabezpečení zdravotní a hospodářské v dobách nezaviněné pracovní neschopnosti, nárok na zajištění proti následkům nemoci, mateřství, úrazu, invalidity, stáří a úmrtí, pak jsme také zároveň v pevných zásadách formulovali s největším urychlením přebudování našeho v přítomné době nevyhovujícího sociálního pojištění na pojištění národní, rozšířené také na zemědělce, řemeslníky, obchodníky, příslušníky svobodných povolání - na všechny vrstvy národa.

A na tomto našem původním programu nemusíme měnit v zásadách ani to nejmenší. O jeho konečnou formulaci, opřenou o vůli mas, o zkušenosti z dob minulých, se nám postará celá řada našich sociálně-pojišťovacích odborníků, jimž za to patří také náš dík. Můžeme jíž dnes prohlásit, že požadavek tlumočený znovu na historickém zasedání závodních rad a závodních odborových skupin se stane v nejbližších hodinách zákonem.

Dlouholeté úsilí pracujících vrstev se tedy naplňuje a národní pojištění se stává skutečností.

Není na škodu konfrontovati historický vývoj našeho sociálního pojištění, jehož vznik zrovna tak jako úsilí o svrhnutí hospodářského otroctví je znamenán nesčetnými boji a oběťmi pracujícího člověka, s dobou přítomnou. A v tomto historickém vývoji zjišťujeme několik pozoruhodných skutečností, za jakých okolností a v jaké atmosféře toto sociální pojištění vyrůstalo. Jeho existenci si doba sice vynutila, ale kolik bylo zapotřebí houževnatosti, kolik musilo býti vybojováno zápasů dělnické třídy, kolik bylo třeba přinésti obětí, než se tomuto požadavku pracujících dostalo první zákonité formy! A když už tu konečně zákon byl, musely být sváděny nové boje od samého počátku jeho platnosti, znamenané úsilím dělnictva za odstranění závad, vyskytujících se v provádění sociálního pojištění v praxi. I tehdy se operovalo se zdánlivými výkazy neúnosnosti pro státní pokladnu, ačkoliv zaměstnavatel byl podle zákona povinen nésti břímě soc. -pojišťovacích nákladů pouze z jedné třetiny a zbylé dvě třetiny si hradili zaměstnanci sami. Naráželo se zde na tuhý odpor a ostře vyhraněné nepřátelství vládních kruhů a podnikatelů, jimiž každá změna nebo zlepšení zákona ve prospěch zaměstnanců byla kategoricky zamítána.

Od samého počátku platnosti zákona až do světové války, tedy v průběhu 25 let, byly změny v celku nepatrné. Když už pak tu zákonitá opatření jsou, rostou a tříští se soc. pojišťovací ústavy zcela v duchu soukromo-kapitalistického podnikání, vzájemně si konkurují, tak jak by šlo o jakýkoliv úsek podnikání výdělečného. Je to jistě smutný zjev tam, kde jde o zdraví národa anebo o sociální zabezpečení. že tomu tak bylo, o tom mluví skutečnost, že pouze ty ústavy, které byly dostatečně finančně silné, mohly si dovolit úměrně ke svému kapitálovému zajištění zlepšiti jakost poskytovaných dávek, poskytnout kvalitnější míru lékařského ošetření, výdeje léčebných pomůcek a pod. Tento smutný zjev vzájemné konkurence a dalšího tříštění přiměl konečně i vládu starého Rakouska k tomu, aby zakázala zřizování nových nemocenských pokladen. Tak tomu bylo až do roku 1918 a v takovém stavu bylo sociální pojištění převedeno do nové ČSR. Ani zde jsme však přes počáteční snahy dělnické třídy o koncentraci a zlepšení sociálního pojištění nedospěli příliš daleko. Často byly sledovány spíše cíle agitační než sociálně-politické, docházelo k dalšímu tříštění, které mělo oslabiti dělnické pojišťovny, vtěsnati pracující lid do malých útvarů a záměrně tříštit tvořící se jednotu pracujících na vrstvy a zájmové skupiny snadněji kontrolovatelné a velmi často se vzájemně potírající. A tak boj o odpolitizování a koncentraci sociálního pojištění přinesl pravý opak.

Podobný vývoj prodělávalo i pojištění pensijní, ve kterém se vyskytovaly tytéž průvodní zjevy jako v pojištění nemocenském. Vliv zaměstnavatelů, kapitálu a různých vzájemně na sebe narážejících politických směrů byl mnohdy rozhodujícím činitelem v tomto sektoru tak důležitém pro zdraví a sociální zabezpečení národa a byl mu a jeho zdravému a potřebám doby odpovídajícímu vývoji mnohem více na škodu než na prospěch. A tak nakonec se snahy po koncentraci sociálního pojištění v jednotné úpravě zákonodárství dostaly jen do stadia, kdy způsob organisování je v podstatě odlišný v historických zemích, jiný na Slovensku a konečně i v našem pohraničí.

Jednotné zákonodárství, po kterém se tak dlouho volalo, je nahrazeno naprostou tříští různých zákonů a nařízení a různých druhů pojištění jako důsledek nikoliv cílevědomé sociální politiky, nýbrž různých politických koncesí a ústupků. Tak tu dnes máme více než 25 ústředních nositelů sociálního pojištění, asi 150 menších nebo větších pojišťoven a vedle toho asi 50 pojišťoven v pohraničí.

Celá tato roztříštěnost a rozdílnost pojistných druhů a dávek vyplývá z kapitalistického principu hodnocení práce a má svůj odraz v touze pracujících vrstev po konečném, jednotně uspořádaném sociálním pojištění, které by vycházelo z předpokladu, že každá práce pro celek je stejně hodnotná a musí zaručovati také stejnou míru sociálního a zdravotního zabezpečení. Tuto touhu a přání pracujících nyní uskutečňujeme zákonem o národním pojištění. Tak je tomu také u zemědělského stavu jako u podstatné složky národa, která pečuje o jeho výživu. Je jenom spravedlivým požadavkem, jestliže pojem sociální jistoty při stejném hodnocení práce nesmí se státi závislým na stavu. Je proto také spravedlivým požadavkem zemědělského výrobce, aby byl stejnými právy a stejnými povinnostmi jako kterýkoliv jiný pracující účasten všech sociálních vymožeností, kterých požívají ostatní vrstvy národa.

Za prvé republiky střídavým favorizováním té či oné složky vznikaly téměř nesmiřitelné přehrady mezi venkovem a městem. A tak místo vzájemného prolínání a doplňování, které je předpokladem nerušeného chodu celého národního hospodářství, jsme byli svědky tříštění sil. Na tuto politiku doplácely pak obě složky a z nich především malí a střední zemědělci, a ovšem také široké vrstvy lidové a stát sám. Charakteristikou této politiky byl útěk od půdy a exekuční výprodej zemědělských usedlostí. Tento nepříznivý vliv jako pozůstatek minulosti může být likvidován jen tehdy, bude-li správně a plánovitě prováděnou sociální politikou dbáno toho, aby se dospělo k likvidování umělých přehrad mezi dělnictvem a rolníky a k utvoření takových předpokladů, za nichž by obě tyto nejpodstatnější složky národa žily a pracovaly za zásadně stejných sociálních podmínek. A tak zdravotní a sociální ochranu zemědělců může zajistit jen připravované národní pojištění, do kterého budou pojaty všechny osoby, zaměstnávající se zemědělskou prací a výrobou. Zvláště důchodovým pojištěním zemědělců odpadne problematika nezajištěného stáří a nedostatečné praxe výměnků, které až dosud byly jediným zajištěním přestárlého zemědělce v době jeho zaslouženého odpočinku ve stáří. Nemůže se již opakovati, aby delší nemoc v rodině malého neb středního zemědělce byla úplnou hospodářskou katastrofou, která vede k jeho ožebračení. Sociální a zdravotní ochrana v míře, jaké se dostane všem pracujícím, jest tedy spravedlivým požadavkem venkova, tímto zákonem splněným.