Proč se bránili tak urputně uzákonění tak velkého sociálního díla, tak dychtivě očekávaného celou naší veřejností? Národní pojištění bylo jedním z hlavních programových bodů Gottwaldovy vlády, který do únorových dnů nebyl splněn. Uzákonění národního pojištění ještě před volbami, to znamenalo vítězství Gottwaldovy vlády, komunistické strany a lidové demokracie. Volby bez splnění tak závažného slibu však by znamenaly s hlediska naší reakce porážku a neúspěch jak Gottwaldovy vlády, tak také komunistické strany. Odpůrci lidově demokratické republiky chtěli dokázat, že Gottwaldova vláda obdobně jako předmnichovské měšťácké vlády lidu pouze slibuje, že však není ochotna nebo schopna dané sliby splnit. Pánové se domnívali, že by mohlo býti využito nespokojenosti širokých lidových mas pro jejich nekalé účely. Jak víme, přepočítali se řádně, a naopak nespokojenost našeho lidu se projevila rázným způsobem v únorových dnech, které definitivně pohřbily všechny jejich naděje na zvrat dalšího vývoje k socialismu a na návrat k předmnichovským kapitalistickým poměrům.

Byly tu však ještě jiné důvody, jež vedly naši reakci k tomu, že se postavila proti uskutečnění národního pojištění. I v první republice jsme měli sociální pojištění, které však mělo, i když nechceme přehlížet jeho kladné stránky v porovnání s jinými kapitalistickými státy, vyhraněný třídní charakter. Ministr dr. Nejedlý řekl v jednom ze svých projevů, že náš národ byl rozdělen za první republiky na dvě velké skupiny, na lidi pod penzí a na lidi bez penze. Nejlepší zaopatření měli státní a veřejní zaměstnanci, poněvadž kapitalistický řád a vládní systém potřeboval své věrné služebníky k ovládání lidu a proto jim chtěl zajistit privilegované postavení. Pak tu byli úředníci velkých bankovních a průmyslových koncernů, kteří měli krásné penze z různých fondů a pensijních ústavů. Ostatní soukromí úředníci neměli tak dobré pojištění, ale důchody, jež dostávali ze Všeobecného pensijního ústavu, byly přece jenom daleko větší než důchody pojištění dělnického. Dělníci a horníci, právě ty vrstvy, jejichž přínos národnímu produktu byl největší, měly nejhorší pojištění, jak nemocenské, tak starobní, které poskytovalo nepatrné důchody, jež jim nestačily ani k životu ani k smrti.

Tato třídní úprava se neomezovala pouze na oblast pojištění. I ve všech jiných úsecích sociální politiky, ať šlo o úpravu dovolené, výpovědních lhůt, vánočních příspěvků anebo jiných pracovních podmínek, všude se buržoasie snažila rozdělit pracující na skupiny existenčně zajištěné a existenčně nezajištěné, které by se vzájemně potíraly.

Byla tu však ještě jedna kategorie pracujících, jež nebyla vůbec zajištěna pro případ nemoci, invalidity a stáří. Byli to rolníci a živnostníci, kterým bylo slíbeno již v r. 1925 pojištění, jehož se však za celou dobu trvání první republiky nedočkali. Že toto pojištění nebylo za předmnichovských poměrů uskutečněno, mělo své hlubší třídní důvody. Je si třeba uvědomit zvláštní společenské postavení těchto vrstev v moderní kapitalistické společnosti. Tyto vrstvy spojují ve svém společenském postavení jak charakter dělnický, se kterým je spojuje skutečnost, že se živí svou vlastní prací, tak í charakter podnikatele, vlastníka výrobních prostředků. V příjmech těchto osob je vtělena jednak složka pracovní, jednak složka zisková. U převážné většiny převládá složka pracovní. Je to pracovní přínos našeho drobného i středního rolníka a našich řemeslníků, živnostníků a maloobchodníků, který jim zaručuje stálý výdělek nebo příjem. Z toho důvodu mají v zásadě společné zájmy s dělníky, úředníky a pracující inteligencí, proto jsou tak důležitým prvkem v Národní frontě dělníků, rolníků, živnostníků a pracující inteligence. Beze sporu jejich zabezpečení pro případ nemoci, invalidity nebo stáří by je doslova ještě více připoutalo k dělníkům a zaměstnancům. Protože nebyli pojištění, musel se každý příslušník těchto vrstev zajistit sám, jak nejlépe mohl, proti všem nepříznivým obdobím života. Proto se tyto vrstvy tak úzkostlivě snažily - a jak víme, často bezvýsledně - nahromaditi si pro své stáří nějaký kapitálek a nešlo-li to normálními úsporami, snažily se to nahradit nějakým jiným způsobem, pokud možno bezpracným ziskem. Proto sledovali se zájmem situaci na peněžním trhu, snažili se obohatit spekulačními zisky na burse, ukládáním peněz na hypotéky atd. velkoburžoasie dovedla tak ideologicky přitahovat k sobě tyto vrstvy a namluvit jim, že jejich zájmy jsou totožné se zájmy jejími a že i drobný rolník a živnostník je hlavně podnikatelem, který má společně s nimi hájit soukromopodnikatelské zájmy velkokapitálu proti zájmům pracujícího lidu. Proto nemohla naše buržoasie potřebovat, aby pracující rolníci, řemeslníci i živnostníci byli zabezpečeni svým vlastním pojištěním, kterým by se ještě více přibližovali dělnické třídě. Proto se tyto vrstvy nemohly v předmnichovských poměrech dočkat vlastního pojištění, proto byly tak šizeny a byly by bývaly snad i tentokrát v pojištění ošizeny, kdyby se bylo osnovatelům reakčního puče podařilo zvrátit naše lidově demokratické poměry a vrátit se k předmnichovským kapitalistickým poměrům.

Ze všech těchto důvodů se odpůrci národního pojištění nemohli smířit s myšlenkou uskutečnění národního pojištění a proto se bránili zuby i nehty všemi prostředky proti tomu. Přitom však stále prohlašovali, že jsou pro národní pojištění a že jsou také pro jeho rychlé vyřízení. Předseda vlády Klement Gottwald nás však upozornil již ve svém projevu v ústavodárném Národním shromáždění dne 10. března 1948 na to, že každá kontrarevoluce zamlčuje své konečně cíle a odkrývá své karty jenom postupně, jak se to ukázalo také v případě národního pojištění. Ale naše pracující vrstvy se nyní na vlastní oči přesvědčují, že teprve teď, kdy jsme se osvobodili od těchto živlů, stává se národní pojištění skutečností. A je zvláště významné pro další svornost a spolupráci všech vrstev v našem lidově demokratickém zřízení, že to byli právě dělníci, kteří na sjezdu závodních a odborových rad postavili do popředí tento požadavek, aby národní pojištění bylo uzákoněno co nejdříve nejenom pro všechny zaměstnance, ale také pro rolníky, živnostníky a příslušníky svobodných povolání. Tato solidarita dělnické třídy se zájmy ostatních pracujících vrstev je pevnou zárukou, že i na další cestě k socialismu se již nikdy a nikomu nepodaří ohroziti tento pevný svazek dělníků, rolníků, živnostníků i pracující inteligence.

V čem je hlavní význam našeho národního pojištění? Ten tkví v tom, že národní pojištění ztrácí třídní charakter, kterým se vyznačovalo naše dosavadní sociální pojištění, a vztahuje se nikoliv jen na určitou část národa, nýbrž na všechny, kteří pracují, ať již jako zaměstnanci nebo osoby samostatně hospodařící. Též spolupracující členové rodin rolníků budou buď přímými pojištěnci, anebo budou pobírat důchody z pojištění pojištěncova. Tato okolnost má zejména velký význam v zemědělství, kde často na hospodářství pracuje celá rodina a dětí přebírají hospodářství až v pozdním věku, takže kdyby nebylo tohoto ustanovení, nebyly by účastny výhod pojištění. Připočteme-li k pojištěncům rodinné příslušníky, vidíme, že půjde skutečně o pojištění národní a že celý národ bude do něho zahrnut. A stranou zůstane jenom malá hrstka těch, kdo žijí z bezpracných zisků.

Doposud byly dávky sociálního pojištění upraveny různě, podle toho, o jaký druh pojištění šlo - a to nejen dávky peněžité, nýbrž i naturální. To znamená, že zejména dělničtí pojištěnci byli na tom hůře než soukromí a veřejní zaměstnanci, i když platili všichni stejně. Jejich zaměstnání má ovšem zvýšený charakter nemocnosti a úrazovosti a proto náklady na jejich dávky byly vyšší. Platilo-li se stejné pojistné jako u úředníků, musely se dávky omezovati. Tento třídní ráz sociálního pojištění nyní mizí, neboť dávky naturální - jako lékařské ošetření, léky, různě léčebné pomůcky nebo pobyt v nemocnici, v sanatoriích a jiných léčebných ústavech - budou již dostávati všichni pojištěnci stejně, podle toho, jak je budou potřebovat. Rovněž zmizí rozdíl mezi poskytováním dávek pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům. Peněžité dávky budou rovněž u všech pojištěnců vyměřeny podle stejných zásad, i když samozřejmě ne ve stejné výši, neboť ta bude a musí navazovat na životní úroveň dosaženou v době pracovní aktivity.

Druhý velký rozdíl proti dosavadnímu sociálnímu pojištění je v tom, že zákon o národním pojištění se vypořádává dokonale s minulostí. Národní pojištění se totiž nevztahuje pouze na pojištěnce v aktivním věku, u kterých dojde k nápadu důchodu a tedy k vyplácení dávek teprve v budoucnosti. Tak tomu bylo totiž při zavedeni starobního a invalidního pojištění dělnického v roce 1926. Tehdy byli vyloučeni z pojištění všichni ti, kdož v den účinnosti zákona přesahovali 60 let věku, a byli odkázáni na mizerné státní starobní podpory. Známe též dobře pojem starodůchodce, jehož důchod byl vždy ještě nižší než i tak nedostačující důchody nově napadlé. Se vším tím se vypořádává naše národní pojištění. Všechny staré důchody budou valorizovány a upraveny dnem 1. října 1948 tak, aby v průměru dosáhly úrovně důchodů přiznávaných podle tohoto zákona. Aby přitom byly smazány nespravedlivé rozdíly mezi důchody dělnickými a úřednickými, budou všechny důchody zvýšeny percentuálně o 40 % a dělnické a hornické důchody ještě navíc dalšími pevnými vyrovnávacími částkami. Tím splníme svůj slib, že pomůžeme důchodcům ještě před všeobecným zavedením pojištění důchodového. Všichni důchodci dostanou podle této navržené osnovy v květnu t. r. místo jednoměsíčního důchodu dvouměsíční důchod. Důchodci Ústřední sociální pojišťovny a Ústřední bratrské pokladny dostanou kromě toho v červenci 1948 ještě jednorázový příspěvek: k starobnímu a invalidnímu důchodu 600 Kčs, k vdovskému 400 Kčs a k sirotčímu 200 Kčs.

Zákon však pamatuje i na ty, kdož nebyli vůbec pojištěni a kteří pro svůj věk nebo pro pracovní neschopnost nemohou již býti pojištění jako aktivní pojištěnci. Je to tzv. sociální důchod, který se poskytuje všem 65-letým nebo invalidním státním občanům. Toto ustanovení vládního návrhu pamatuje hlavně na osoby z řad zemědělských a živnostenských, kde byl počet nepojištěných starých osob zvláště veliký. Má tím být odstraněna hlavně chudinská péče obci a nikdy již se nemá opakovat osud těch, kteří žili v chudobincích a obecních pastouškách.

Osnova poskytne těmto osobám v případě jejich potřebnosti tzv. sociální důchod ve výši 8.400 Kčs ročně. Tyto nejchudší vrstvy národa obdrží tedy, ačkoliv nikdy neplatily ani korunu na pojištění, sociální důchod v částce 700 Kčs měsíčně. Přitom pamatuje zákon zvláště na břemeno výměnku na venkově, které mnohdy je nejenom nedůstojné pro venkovské lidi, ale velmi často velkým zatížením drobného rolníka. Při stanovení potřebnosti se proto nepřihlíží k výměnkům na malých usedlostech, zřekne-li se výměnkář třebas za peněžitou náhradu výměnkářských dávek až do dvou třetin hodnoty sociálního důchodu. Celá naše vesnice jistě s velkým nadšením uvítá toto ustanovení zákona, které představuje velký dar, jejž tato naše předloha přináší dosavadním pojištěncům, a to dar, který naší vesnici poskytují dělníci i zaměstnanci. Těmito opatřeními se vyvarujeme těžkých chyb dosavadního pojištění, které nepamatovalo na starodůchodce ani na osoby přestárlé, které nebyly pojištěny. Můžeme s dobrým svědomím říci, že zrovnoprávněním starodůchodců s důchodci novými a hlavně zařazením sociálního důchodu zajišťujeme všem vrstvám pracujících podle zákona alespoň tu nejnutnější obživu a klademe tím základy k odstraňování chudinské péče, která byla tak ponižující.

Jako červená nit se táhne celým zákonem jedna vůdčí myšlenka, která je charakteristická pro pojetí moderní sociální politiky, totiž pochopení tvůrců osnovy pro zvláštní poslání ženy a matky v naší společnosti. Náš lidově demokratický řád uznává plnou rovnoprávnost žen, kterou zajišťuje nejen v theorii, nýbrž také v praxi, ať již jde o rovnoprávnost politickou, hospodářskou, anebo v oblastí sociálního života. Přitom je si však tvůrce osnovy vědom, že žena plní kromě své povinnosti jako pracovnice také své poslání vůči společnosti jako matka, vychovatelka budoucích našich generací. A právě toto zvláštní poslání vyžaduje, aby mateřství bylo postaveno pod zvláštní ochranu a. právě na tyto zásady bylo pamatováno ve všech směrech v zákoně o národním pojištění.

V nemocenském pojištění se podstatně zlepšují dávky v mateřství, kde kromě pevné částky na každé narozené dítě ve výši 2.500 Kčs obdrží pojištěnka peněžitou výpomoc v mateřství ve výši nemocenského za dobu 18 týdnů místo dosavadních 12 týdnů. V žádném jiném státě není v sociálním pojištění v takové míře pamatováno na matky při porodu. Tato podpora činí 1890 Kčs až 20.034 Kčs podle toho, do jakého mzdového stupně je pojištěnka zařazena. Mimo to bude samozřejmě všem pojištěnkám i rodinným příslušnicím poskytována pro případ mateřství bezplatná lékařská pomoc, pomoc porodní asistentky nebo bezplatné ošetření v porodnicí. Jako další věcnou dávku dostane matka při porodu dětskou výbavičku nebo peněžitou náhradu za ní.

Jako úplně novou dávku, která není známa v žádném odvětví dnes platného nemocenského pojištění v naší republice, poskytuje národní pojištění tzv. výpomoc v rodině pomocí školené pracovní síly, která bude poskytována v tom případě, je-li pojištěnka nebo rodinná příslušnice pro nemoc nebo mateřství v ústavním ošetřování nebo pro nemoc upoutána na lůžko. I když tato výpomoc nebude moci být zatím prakticky pro nedostatek vhodných a kvalifikovaných sil ve velké míře uvedena v činnost, je náznakem toho, jakým asi směrem se budou v budoucnosti věcné dávky v národním pojištění vyvíjeti.

Ale i v důchodovém pojištění se pamatuje zvláště na ženu. Je to zejména samostatný důchod manželky, který se poskytuje manželce pojištěnce nebo důchodce, není-li pro invaliditu schopna vykonávat obvyklé práce v domácnosti nebo dosáhne-li věku 65 roků. Tento důchod, stanovený jednotnou částkou 6000 Kčs ročně, je vlastně příspěvkem na obstarání si výpomoci pro domácnost a dostane jej manželka, i když manžel ještě dále pracuje a není ještě důchodcem.

Má-li národní pojištění skutečně vyhovovat všem potřebám a plánovitě zlepšovat služby pojištěncům tak, jak to očekává celá naše veřejnost, je třeba, aby jeho reorganizace byla co nejjednodušší a aby jeho administrativa byla naplněna duchem lidové demokracie. Z tohoto důvodu odstraňuje národní pojištění dosavadní organisační roztříštěnost. Bude vytvořen jediný ústav, Ústřední národní pojišťovna, která bude nejen provádět všechny druhy pojištění, ale bude je také provádět pro všechny vrstvy našeho národa, ať již jde o dělníky, horníky, úředníky, soukromé i veřejné zaměstnance, živnostníky, zemědělce, obchodníky anebo příslušníky svobodných povolání. Takováto organisace s jediným nositelem pojištění, totiž s jediným ústavem, má celou radu výhod. Zruší se dosavadní kastovnictví, dělící ústavy podle třídních hledisek, odpadne dnešní administrativní roztříštění a celá řada různých předpisů, ve kterých se pomalu nevyzná ani největší odborník. Bude odstraněno složité přestupování od jednoho pojišťovacího ústavu ke druhému atd. Dnes dostával kupř. zaměstnavatel předpis pojistného od tří až čtyř ústavů, revisoři různých pojišťovacích ústavů si podávali dveře a lékař měl tolik různých tiskopisů, poukázek, potvrzení a návrhů od různých sociálně - pojišťovacích ústavů, že se musel více věnovat úřadováni nežli léčení. Řada těchto administrativních nevýhod dala by se vypočítávat do nekonečna. Tato úspora v úřadování se projeví ve velikosti úřednického aparátu. Nedá se očekávat jeho podstatné snížení okamžitě, neboť mu narostou národním pojištěním obrovské úkoly při pojišťování osob dosud nepojištěných, ale bude možno úřadování zorganisovat tak, aby nebylo nutno úřednický aparát rozmnožovat a aby se vystačilo s tím, co je. Menší množství úřednictva znamená menší výdaje na platech a tím i možnost zlepšit dávky. (Předsednictví převzal místopředseda dr. John.)

Bude-li jeden ústav sociálního pojištění, t. j. Ústřední národní pojišťovna, musí býti postaráno o to, aby se ústav co nejvíce přiblížil pojištěncům a aby jeho správa byla co nejvíce decentralisována. To je v návrhu zajištěno tím, že ústav bude míti ve všech politických okresech svoje pobočky, okresní národní pojišťovny, které budou obstarávat všechnu dosavadní agendu okresních nemocenských pojišťoven nebo úřadoven nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců. Zde si pojištěnci vyřídí veškeré své záležitosti, ale také i zaměstnavatelé si zde budou vyřizovat své záležitosti. Zde budou přirozeně umístěna také všechna léčebná zařízení pro pojištěnce.

Další velmi důležitou otázkou při organisaci národního pojištění jest, kdo v něm bude pracovat. Zkušenosti z prvé republiky, kdy pojištěncům příslušela ve správě ústavů jen velmi omezená práva, o která se ještě museli dělit se zaměstnavateli, jsou velmi špatné. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že tito zástupci pojištěnců nikdy skutečnými zástupci pojištěnců nebyli, neboť volby se za celou dobu trvání pojištění nikdy neuskutečnily a šlo jen o nejmenované ochotné přisluhovače vládnoucích kruhů.

V čele každé okresní národní pojišťovny bude správní sbor z řad pojištěnců, který bude a musí mít rozhodující slovo ve vedení pojišťovny. Rovněž tak i v Ústřední národní pojišťovně bude z řad pojištěnců sbor delegátů a představenstva, jež povedou pojišťovny. Mimo tyto orgány pojištěnců bude v čele ústavu ředitelství. Způsob volby bude stanoven zvláštním zákonem, který dosud není připraven. To se však musí stát v nejkratší době tak, aby mohly být brzy po zřízení národního pojištění provedeny volby a aby se neopakovala situace z prvé republiky. Nový volební řád musí pak být výrazem nových demokratických směrů a sil v naší republice a musí zajistit, aby se do správy pojišťoven dostali nejpokrokovější, nejrozhodnější a nejlepší zástupci pojištěnců. Pro přechodnou dobu, než budou moci býti provedeny volby, bude jmenovat vláda do Ústřední národní pojišťovny na návrh ÚRO správní komisi, která navrhne správní komise do jednotlivých okresních národních pojišťoven. Zástupci pojištěnců musí ve správě pojištěni zaručit, že pojištění bude sloužit plně všem pracujícím vrstvám národa.

Zmínila jsem se, že pojišťovny povedou vedle zástupců pojištěnců ředitelé. V těchto ředitelstvích budou mít rozhodující slovo také lékaři. V dosavadním pojištěni byla totiž úloha lékařů ve vedení pojišťovny ve většině případů velmi podřadná. To byla velká vada, neboť v pojištění, a to zejména nemocenském, jde v prvé řadě o problémy zdravotnické a lékaři těžce nesou toto opomíjení, které je také na úkor pojištěnců. Stávalo se velmi často, že o takovýchto lékařských, zdravotnických otázkách rozhodovali ne lékaři, nýbrž laici. Tento stav bude v národním pojištění odstraněn. V ředitelství bude vždy mimo úředníka také lékař jako úplně rovnocenný vedoucí a oba budou společně odpovídat za vedení pojišťovny zástupcům pojištěnců. Tato úprava zajistí na jedné straně zodbornění léčebné péče a na druhé straně dá lékařům takové postavení, po jakém již dávno volali.