Sociální pojištění se rozšiřovalo
na stále nové a nové obory pracujících
a na jiná rizika práce. To vedlo k postupným
úpravám, z nichž nejdůležitější
je úrazové pojištěni dělnické,
nemocenské, pensijní pojištění
a posléze pojištění invalidní
a starobní. v neposlední řadě je třeba
jmenovati i novou instituci sociální ochrany, a
to instituci rodinných přídavků. Toto
rozšíření rizik i okruhu osob vede nesporně
ke snahám, aby do ochrany byly pojaty i vrstvy dosud nezabezpečené,
a tak docházíme k realisaci toho bodu košického
vládního programu, který znamená sociální
zabezpečení všech obyvatel státu.
Plná ochrana všech pracujících staví
nás však před nové problémy,
a to problémy povahy spíše hospodářské.
Systém úplného sociálního zabezpečení
přesahuje totiž rámec, který byl vymezen
v sociální politice liberalistickou ideologií.
Systém úplného sociálního zabezpečení
vyžaduje nové uspořádání
hospodářských poměrů, neboť
takové zabezpečení je v úzké
souvislosti s hospodářskými opatřeními.
A zde - dovolte mi poznamenati - mohli jsme spatřovati
u nás příčinu všech těch
otevřených a skrytých útoků
proti národnímu pojištění. Ti,
kteří se snažili znemožniti projednávání
otázky sociální bezpečnosti našeho
občana, si byli dobře vědomi toho, že
takováto bezpečnost je podstatným krokem
k přeměně kapitalistického systému
v socialistickou společnost.
V národním pojištění budujeme
instituci, která prakticky obsáhne celé obyvatelstvo
státu. Národní pojištění
poskytne každému jedinci rozumné prostředky
k živobytí při všech možných
nahodilostech života. Tato instituce bude vyžadovati
pronikavý zásah do distribuce pracovního
důchodu a proto musí být v souladu s celou
hospodářskou politikou státu. Tato hospodářská
politika však nemůže býti jiná
než plánovitá, socialistická. Proto
také nejde při posuzování úrovně
národního pojištění, jeho rozsahu
a výše jednotlivých dávek o otázku,
zda budeme schopni opatřit potřebné prostředky,
jako spíše o otázku, zda tyto prostředky
chceme národnímu pojištění věnovat.
A právě v těchto dvou prostých slovech,
zda můžeme nebo chceme věnovat potřebné
prostředky, se zračí rozdíl dvou systémů,
rozdíl dvou rozličných světů.
Ve Spojených státech severoamerických stávkuje
právě v těchto dnech 400 tisíc horníků
za požadavek přiznání penzí pro
přestárlé a práce neschopné
horníky - invalidy, své kamarády. To je v
bohaté zemi liberalistického hospodaření.
U nás, v zemi malé, chudé, dáváme
nejen horníkům, ale i všemu obyvatelstvu sociální
bezpečnost. V tom je ten rozdíl dvou světů.
V liberalistické společnosti operují proti
důslednému provádění sociální
politiky argumenty o hospodářské únosnosti,
o rentabilitě podnikání, o ohrožení
zisků a tím o podvázání investic.
Ponecháváme přitom stranou ty názory
kapitalistického myšlení, podle nichž
nemá nikdo práva na peníze, které
si nevydělal. Každému z nás je zřejmo,
že ne vlastník výrobních prostředků
tvoří kapitál, nýbrž ti, kteří
pracují.
Všechny dávky z národního pojištění
pro ty, kteří jsou pro nemoc, úraz, invaliditu
nebo stáří neschopni pracovat, nebo pro ty,
kteří ztratili svého živitele, musí
být odňaty z pracovního důchodu těch,
kteří pracovat mohou. Prakticky tu jde o prostou
úvahu, oč můžeme snížit
životní úroveň pracujících
ve prospěch práce neschopných, nebo chcete-li,
o tu prostou úvahu, kolik chceme ze svého vlastního
důchodu věnovat pro své vlastní zabezpečení
pro všechny nahodilosti života. Položíme-li
si takto otázku hospodářské únosnosti
národního pojištění, tu nám
celá ta problematika bude jasná, jako bude jasná
každému pracujícímu. Buďme při
posuzování této otázky vedeni jediným
hlediskem: národní pojištění
nesmí být institucí, která by komukoliv
zabezpečovala bezpracný důchod. Již
v Prozatímním Národním shromáždění
jsem hájil tuto zásadu. Ti, kdož mohou pracovat
a přispívat k tvorbě národního
důchodu, mají se na této tvorbě podílet.
Jen tehdy budeme moci předpokládat, že pracující
rádi snesou zkrácení svého pracovního
důchodu ve prospěch práce neschopných,
dokážeme-li, že tohoto zkrácení
důchodu není zneužíváno.
Při stanovení výše dávek bylo
vodítkem hledání takového řešení,
které by v souladu s hospodářským
stavem zaručovalo maximum životní úrovně
těm, kteří ztratili důchod ze své
práce. Hledání této formy nebylo snadné,
ale i tuto otázku nám vyjasnily únorové
události. Jednou pro vždy byly z rozhodování
odstraněny licitační methody a všechny
ty nectnosti starého systému Národní
fronty, které v podstatě ohrožovaly každou
dobrou věc, ba často předem dobrou věc
ubíjely.
Národním pojištěním nevytváříme
však něco naprosto nového, ale existující
zdokonalujeme, vytváříme systém spravedlivější,
a pokud jde o distribuci pracovního důchodu, přebíráme
jeho podstatnou část, kterou spravedlivěji
rozdělujeme. Dále jde u nás v podstatě
o přeměnu dosavadních dílčích
systémů sociálního pojištění
v systém nový, jednotný.
Dosavadní úhradovou soustavu opouštíme.
Nechceme vytvářet obrovské reservy, které
by teprve v budoucnu měly zabezpečovati napadlé
nároky, chceme, a to naprosto záměrně,
již od počátku účinnosti zákona
o národním pojištění rozděliti
ve formě důchodu v podstatě vše, co
se na pojistném nebo státním příspěvku
vybere. Podle této zásady nebude nové pojištění
znamenat pro vrstvy dosud nepojištěné jen a
jen placení pojistného pro případná
krytí budoucích nároků, ale bude zároveň
znamenat faktickou výplatu důchodů všem
potřebným osobám z těchto dosud nepojištěných
vrstev formou instituce důchodu sociálního.
Psychologicky bude tedy nový systém pro samostatně
hospodařící sympatičtější,
než tomu bylo pro dělníky v době, kdy
se rodilo pojištění invalidní a starobní.
Dosavadní úhradové systémy počítaly
podle pojistně-matematických zásad s průměrným
prémiovým krytím, jež zajistilo budoucí
nároky. V národním pojištění
bude však třeba počítat již od
počátku s těmi vrstvami našich obyvatel,
které dosud pojištěny nebyly, tedy s potřebnými
lidmi starými a invalidními z okruhu osob samostatně
hospodařících. Zatížení
bude proto již od počátku značné
a bude vzrůstat se stářím pojištění.
Dosavadní systém měl nevýhodu v tom,
že počáteční pojistné
muselo být stanoveno vysoko vzhledem k budoucím
nárokům a vedlo k vytváření
značných rezerv, jež by tyto budoucí
nároky zaručovaly, na druhé straně
však bylo toto pojistné poměrně stálé,
to jest nezvyšovalo se prudce tou měrou, s jakou rostly
nároky pojištěnců. Další
nevýhodu je spatřovat v tom, že tento systém
počítal s dlouhým plánem, trvajícím
déle než život jedné generace, a nemohl
být proto prakticky nikdy splněn. Co v těchto
dlouhých letech prodělalo naše důchodové
pojištění změn, vynucených měnovými
výkyvy, dvěma světovými válkami
a hospodářskými krizemi! A konečně
třetí nevýhodou byly veliké reservy
samy, jež byly tvořeny na starých představách
o měně a jejím zlatém krytí
a nikoliv podle nových, jedině správných
faktů, že podklad měny spočívá
v práci a výrobnosti celého národa.
Dosavadní způsob úhrad bude proto nahrazen
způsobem jiným, rozvahovým. Jsme si však
vědomi toho, že i tento systém může
míti své nevýhody a může skrývat
určitá nebezpečí. Jeho vada je v tom,
že by pojistné musilo mít prudce stoupající
tendenci shodnou s růstem napadlých nároků,
a nebezpečí pro národní pojištění
je v tom, že vstoupí v život, aniž tu jsou
dostatečné reservy pro nepříznivé
vlivy, ležící mimo jeho vlastní působnost
a mimo vlastní možnosti. Tyto nepříznivé
vlivy mohly by ohrozit stabilitu národního pojištění.
První vadě však bude odpomoženo tím,
že zavedením národního pojištění
budou poskytnuty důchody nejširším vrstvám
osob, které splní věkovou hranici předepsanou
pro starobní důchod, nebo těm, kteří
jsou invalidní a dosud pojištěni nebyli. Nudou
tedy poskytnuty důchody rolníkům a živnostníkům
hned od počátku národního pojištění.
To povede k tomu, že náklady na toto pojištěni
budou vyrůstat povlovně a že zvýšená
úhrada pojistným a státním příspěvkem
může býti v souhlase se stoupající
výší národního důchodu
a tím se zvyšováním mzdové hladiny
i s výnosem daní.
Další nebezpečí, o kterém jsme
se zmínil, lze zmírnit podstatným zvýšením
rezerv. Tyto reservy musí národní pojištění
míti prostě z toho pochopitelného důvodu,
že musí býti vyzbrojeno pro zjevy, kterým
se ani v plánovaném hospodářství
nevyhneme. Stačil by poukaz na podstatné snížení
národního důchodu v minulém roce,
zaviněné neúrodou. Než plánované
hospodaření je závislé na možnostech
získání surovin ze zahraničí.
Dále tu mohou hrát značnou roli hospodářské
deprese ve světovém hospodářství,
jež se mohou projevit i u nás poklesem výrobnosti,
i když se nemusíme obávat krizí, jaké
bývaly před válkou. Tyto krize vedou k velikému
tlaku na sociálně pojišťovací ústavy,
totiž k útěku před nezaměstnaností
do nemocnosti a do důchodů: V takových obdobích
rostou rapidně výdaje pojištění
a při tom klesá výnos pojistného i
daní. Taková období mohou být překonána
zásahem značnějších rezerv, neměla-li
by ohrozit celou podstatu národního pojištění
a tím i státu.
A tož: reservy musí být, a to reservy rozumně
uvážené. V národním pojištění
bude vytvořena reserva v pojištění nemocenském
ve výši půlročního vydání,
to je asi 5 miliard korun - je jí třeba proto, že
v tomto pojištění jsou mimo již zmíněné
vlivy možny i vlivy jiné vedoucí k nadměrné
nemocnosti vlivem infekčních chorob - a reserva
ve výši tříletého vydání
pojištění důchodového, to je
přibližně 50 miliard Kčs. Dnešní
reservy celého pojištění činí
okrouhle 36 miliard, po odpočtu rezerv určených
ke krytí vyšších nároků
pojištěnců náhradních pensijních
ústavů a vázaných částek
pak asi 28 miliard Kčs. Jsou nedostatečné
vzhledem k ročním nákladům tohoto
pojištění. Nezapomínejme, že tyto
reservy značně poklesnou především
valorizací starých důchodů na výši
aspoň odpovídající cenovému
indexu. Tato valorizace není vlastním úkolem
národního pojištění a musí
se provést na účet dnešních rezerv.
Národní pojištění nám
odčerpá podle odhadu ročně přibližně
26 miliard národního důchodu, a tento náklad
bude v příštích letech vzrůstat.
Odhadnutá částka je bez zaopatřovacích
platů veřejných zaměstnanců.
V prvním roce národního pojištění
bude potřebí jen na léčebnou péči
a na dávky z nemocenského pojištění
částky přibližně 9 miliard; na
pojištění důchodové 16 - 17 miliard,
na sociálně-zdravotní investice pak jedné
miliardy. Spolu se zaopatřovacími platy veřejných
zaměstnanců bude celková potřeba na
sociální bezpečnost našeho lidu vyžadovati
přibližně 15 % národního důchodu.
A tu přicházíme k otázce, zda nebudeme
sahati na podstatu svého národního majetku
tím, že se pro ideu národního pojištění
uskrovníme v produktivních investicích, a
zda tak nepoložíme zábranu dalšímu
rozvinutí pracovních příležitostí
a ekonomickému využití pracovních sil
a zábranu, která nám znemožní
růst národního důchodu. S jednou námitkou
jsem se již vypořádal tím, že jsem
řekl, že v podstatě je to otázka naší
vůle, co vlastně jsme ochotni ze své životní
úrovně věnovat těm, kteří
bez vlastní viny pracovat nemohou, nebo svému vlastnímu
zabezpečení v budoucnu. S druhou námitkou
bych se chtěl vyrovnat nyní.
Hovoříme-li o funkci státu v národním
pojištění, buďme si vědomi, že
stát jsme my všichni. A stát nám může
poskytnout jen to, co my mu dáme, co vytvoříme
svou vlastní prací.
Státní příspěvek národnímu
pojištění bude činit v prvém
roce přibližně 2 1/2 miliardy a bude se zvyšovat
do roku 1956 o půl miliardy ročně. Má
to být částečná úhrada
na vydání pojištění důchodového
a příspěvek kolem půl miliardy na
pojištění nemocenské kromě úhrady
poloviny ošetřovaného v nemocnici. Vlastní
příspěvek státu bude proto vcelku
stejný jak o dosud. Uvažte, jaké obrovské
náklady věnuje stát na základní
částky ve všech odvětvích veřejnoprávního
sociálního pojištění, jaké
miliardové částky věnuje na příplatky
k důchodům, na podpory pro přestárlé,
na člověka nedůstojnou chudinskou péči,
na rekreaci a různou charitativní péči.
V národním pojištění bude mít
stát dokonale vyřešenu otázku chudinství.
Bude mít postaráno i o vyřešení
otázky populační ve směru zdravotnickém
a sociálním. Bude mít vyřešenu
péči o zdraví všeho občanstva,
a to jedinečným způsobem, pokud jde o systematiku
a účelnou organisaci zdravotní služby.
Řada ministerstev se bude moci věnovat svým
vlastním úkolům, neboť budou ušetřeny
agendy, kterou se dosud musí zabývat. Je až
překvapivé, jaké obrovské položky
jsou právě pro ty úkoly sociální,
které na sebe převezme naše národní
pojištění, zařazeny do jednotlivých
resortů státních. Nehovořím
ani o tom, jaké obrovské částky se
pro tyto účely věnují z rozpočtů
téměř všech našich obcí
a měst. Péče o všechny lidi neschopné
práce nebude patřit k vlastním úkolům
jednotlivých resortů státní a veřejné
správy, ale pojištění národnímu.
Nechci se při tom zmiňovat o celé té
rozbředlé charitativní péči,
která spolu s roztříštěnou péčí
veřejnou a dosud nepřehlednou a nesjednocenou administrativou
sociálně pojišťovacích institucí
umožňuje výhody těm, kteří
se vyznají v kumulaci výhod, na úkor těch,
kteří se v tom nevyznají. V národním
pojištění bude míti aspoň takový
minimální důchod, z kterého se dá
skromně žít, každý člověk
invalidní anebo stařec, vdova nebo osiřelé
dítě. V rozpočtech státní správy
se proto v příštích letech udá
přesun všech těch položek, které
s vlastním posláním jednotlivých resortů
nebudou mít nic společného. Byla by to těžká
operace v tom systému Národní fronty, který
jsme v únoru opustili. Vyšlapané cesty se nerady
opouštěly, ač každému bylo zřejmo,
že dosavadní stav byl nehospodárný,
nekontrolovatelný pro svoji nepřehlednost a že
prakticky znemožňoval spravedlivou úpravu pro
ty, kteří ji vyžadovali.
I vlastní rozpočty samosprávy se zmenši.
Stát ušetří proto i na přídělech
samosprávě. Zkrátka: reorganizací
celé té nepřehledné a rozbředlé
sociální péče se najdou takové
částky, že jejich výše odstraní
nedůvěru ve vlastní možnosti státu
a odstraní strašáka neúnosnosti státního
příspěvku národnímu pojištění.
Říkáme-li, že tajemství úspěchu
a úspor ve státní administrativě spočívá
ve zjednodušení a přitom v rozumné administrativní
decentralisaci, pak to tím více platí pro
sociální pojištění. Budou jednotné
ústavy pro všechny pojištěnce, kteří
jsou zabezpečeni podle jedněch spravedlivých
zásad. Přitom to však musí být
ústavy tak správně decentralisované,
aby ve svém okrese co nejblíže k pojištěnci
mohly zdárně plnit svěřené
jim úkoly.
Úspěch národního pojištění
spočívá proto nejen ve sloučení
všeho dosud roztříštěného
pojištění a ve sjednocen jeho nositelů,
ale i v rozumném rozložení, tedy v opětné
decentralisaci - ale již jednotného pojištění
- na nejlépe vyhovující okresní celky.
Těm pak je třeba dát takovou míru
autonomie v provádění jednotného sociálního
a zdravotního plánu, aby úkoly mohly být
rychle, neodkladně a dobře plněny. Takto
pochopená reforma organisace našeho sociálního
pojištění bude druhým zdrojem překvapivých
administrativních úspor a dalším vyřešením
otázky, kde vzít peníze na národní
pojištění.
A nyní mi dovolte, abych se zmínil o třetí
úhradové složce národního pojištění.
I v národním pojištění bude třeba
počítat s pojistným, jež bude hlavním
zdrojem prostředků umožňujících
plnění úkolů. Pojistné v národním
pojištění bude stanoveno procentní sazbou
vyměřovacího základu, to je příjmu
rozhodného pro pojištění, který
má být směrem nahoru maximalizován
částkou 120.000 Kčs ročně.
U zaměstnanců všeho druhu je tímto příjmem
mzda nebo služební požitky. U osob samostatně
výdělečně činných s
výjimkou zemědělců je tímto
příjmem příjem stanovený příslušnou
mzdovou vyhláškou. Pro zaměstnance tak odborně
kvalifikovaného, že může zastupovat podnikatele
ve vedení podniku, však nejméně příjem
nejlépe placeného zaměstnance podniku zvýšený
o jednu třetinu. U zemědělců to bude
příjem rozhodný pro pojištění,
který bude stanoven vyhláškou, a to se zřetelem
na rozlohu pozemku, výrobní oblast, bonitu a kulturu
půdy a na způsob hospodaření. Při
tom u zemědělského podniku v rozloze 50 ha
v řepařské oblasti nejlepší bonity
bude tento příjem stanoven částkou
120.000 Kčs ročně, která se bude snižovat
u menších hospodářství horších
výrobních oblastí a bonity. U spolupracujících
členů rodiny bude se za vyměřovací
základ považovati příjem, který
by podle mzdových vyhlášek náležel
zaměstnanci, jehož spolupracující člen
rodiny nahrazuje, nikoliv však příjem vyšší
než příjem, podle něhož je pojištěna
osoba samostatně výdělečně
činná.
Řekněme si něco o sazbách příspěvkových.
Na pojištění nemocenském u zaměstnanců
na př. průmyslových to bude 6,8 % z vyměřovacího
základu, pro pojištění důchodové
10 % , pro pojištění úrazové
1 %. Dále je tu ještě příspěvek
do fondu rodinných příplatků ve výši
4 %, 1 % pro úrazové pojištění.
Vcelku to bude činiti 22,8 %. Z dosavadních sazeb
bylo pojištění nemocenské v průměru
6,4 % , pojištění invalidní a starobní
6 %, pojištění úrazové asi 2
% v průměru a rodinné příplatky
4 % a 1 % včleňování do zaměstnání.
Dosavadní výše pojistného byla tedy
19,4 %. Půjde tu o zvýšení prakticky
o 4,6 %. Tyto sazby důchodového i nemocenského
pojištění, především sazby
důchodového pojištění znamenají
u soukromých zaměstnanců, pojištěných
dosud v pensijním pojištění s platem
menším než 60.000 Kčs ročně,
snížení proti dosavadním sazbám.
U lépe placených zaměstnanců dojde
pro zvýšení započitatelné hraníce
vyměřovacího základu na 120.000 Kčs
k určitému zvýšení. U dělníků
dojde ke zvýšení pojistného. Zvyšují
se však, a to velmi podstatně, dosavadní nároky
z tohoto pojištění. Veřejní a
státní zaměstnanci, jak již bylo dříve
řečeno, zatím národnímu pojištění
důchodovému podrobeni nebudou, poněvadž
mají své zaopatření.
Podle osnovy zákona se předpokládá
jako zásada, že celé pojistné za zaměstnance
platí zaměstnavatel. Poněvadž však
okamžitý přechod k navrženému systému
placení pojistného by podle důvodové
zprávy vyžadoval splnění některých
hospodářských předpokladů,
je v přechodných ustanoveních § 255
osnovy stanoveno, že z pojistného hradí zaměstnavatel
a zaměstnanec část, kterou určí
vláda nařízením. Považuji placení
pojistného zaměstnavatelem přirážkou
ke mzdě za správnější než
srážkou ze mzdy. Především proto,
že by nám toto řešení přineslo
administrativní úspory nejen ve vlastní administrativě
sociálního pojištění, ale zejména
v podnicích. Ostatně pro národohospodáře
to zůstává stejné. Ať tak či
onak, zaplatí pojistné naše hospodářství
a naše práce a zůstává si lhostejno,
dáme-li prostředky pro národní pojištěni
nezbytné z té či oné kapsy téhož
kabátu. V řízeném systému mzdovém
se ostatně bere i tak zřetel při stanovení
mezd na částky, které jsou zaměstnancům
sráženy z mezd z titulu pojistného. Je tedy
ať tak či onak nutno počítati s těmito
částkami jako se součástmi kalkulace
cen výrobků. Řešení, jež
má na mysli košický vládní program,
je však spravedlivější, a to proto, že
úhrada nákladů národního pojištění
byla rozdělena relativně spravedlivěji.
Je pravda, že se pojistné sociálního
pojištění převaluje do cen statků
a služeb a že se přeměňuje fakticky
v obecnou spotřební dávku, zatěžující
každého konsumenta podle míry jeho konsumu.
Je tu také názor - často velmi zdůvodněný
- že každá spotřební dávka
je do jisté míry asociální, když
to postihuje poplatníka podle míry jeho spotřeby
a nikoliv podle výše jeho příjmů.
Avšak v podstatě tu jde jen a jedině o systém,
který může i spotřební dávky
učiniti sociálními, nikoliv asociálními.