Jako příklad uvádím provoz velké koželužny v Plesné u Aše. Tato koželužna již po mnoho let zpracovává zámořské kůže. Došlo zde již častěji k infekci lidí slezinnou snětí. Koželužna vydala již statisíce na čistící zařízení odpadních vod, zárodky však nejsou zadržovány a půda v povodí potoka je daleko pod koželužnou ještě ve vzdálenosti 20 km infikována. Sanace je neřešitelná bez dovozu nezávadných koží, a dovoz nezávadných koží lze zajistit jedině závaznými mezinárodními ujednáními.

Uvedeným zjištěním je také podtržen význam veterinární medicíny jako integrující součástí veřejného zdravotnictví, zejména při potlačování infekčních chorob. Veterinářství je jeho neoddělitelnou částí, a proto také snahy, které se občas objevují a které se pokoušejí zavést veterinářství a veterináře do područí zájmů hospodářských, zejména zemědělských, je třeba co nejdůrazněji odmítnout. Předkládaný zákon není prvním opatřením proti nakažlivým chorobám. V českých zemích platil již od r. 1870 rakouský zákon č. 68 o organisaci veřejné zdravotní služby, t. zv. zdravotní zákon, podle jehož § 2, písm. c) příslušelo státní správě, aby přihlížela k tomu, aby se prováděly zákony o nakažlivých nemocech, o endemiích, epidemiích a morech zvířecích, podle § 2, písm. d) příslušelo státní správě říditi očkování, a podle § 4, písm. a) příslušelo obcím v přenesené působnosti činit místní opatření, aby se předešlo nakažlivým nemocem a zabránilo jejich šíření. Zákony č. 332 z r. 1920 a č. 236 z r. 1922, jimiž stát převzal zdravotně-policejní výkony na sebe, nenastala, pokud jde o věcnou stránku kompetence při zabraňování a potírání epidemických nemocí, změna, ježto se výslovně v § 19 zákona č. 236 uvádí, že zvláštní povinnosti, uložené obcím a městům municipálním podle zákonných předpisů o zamezení a potlačení nakažlivých nemocí, nejsou dotčeny.

Pokud jde o materiální předpisy právní, upravuje je zákon č. 67/1913 ř. z. o zamezení a potlačování přenosných nemocí. Tímto zákonem byl zjednán spolehlivý základ pro zásahy do právní sféry třetích osob, jakož i stanoveny trestní sankce. Zákon vypočítává taxativně 17 nemocí, na něž se vztahuje; obsahuje však v 2. odstavci § 1 zmocnění, že nařízením mohou být oznamovací povinnosti podrobeny buď vůbec nebo na určitou dobu nebo pro určité obvody i jiné nemoci. A skutečně vládními nařízeními, a to jak v Rakousku, tak i v předmnichovské republice, byla oznamovací povinnost rozšířena ještě na malarii, plané neštovice, chřipku, dětskou obrnu, lethargický zánět mozku a paratyf.

Posledním opatřením v zemích českých bylo vládní nařízení č. 254 Sb. ze dne 17. dubna 1941 o potírání přenosných nemocí, doplněné ještě vládním nařízením č. 290 Sb. ze dne 30. prosince 1944. Těmito nařízeními zavádí se ohlašovací povinnost u 29 nemocí a ruší se jim částečně zákon č. 67/1913, jakož i předpisy podle něho vydané. V těchto nařízeních, vydaných v době nesvobody, jde věcně o předpisy německé, s nepatrnými změnami.

Na Slovensku tvoří základ boje proti nakažlivým nemocem ustanovení zákonného čl. XIV/ 1896 o uspořádání veřejného zdravotnictví a prováděcího nařízení bývalého uherského ministerstva vnitra ze dne 8. prosince 1894, č. 91.954. V době od 15. března 1939 do ukončeni okupace byly na Slovensku vydány předpisy o potírání přenosných nemocí cestou administrativní.

Z uvedeného je patrno, že boj proti nakažlivým nemocem je nejen řešen nejednotně, že se v něm nepodařilo od r. 1918 do r. 1938 odstranit dualismus, ačkoliv snaha o to byla zde již v r. 1920, kdy byl podán návrh na novelisaci zákona č. 67/1913, a opětně v r. 1929, avšak nová úprava nebyla až do okupace provedena, nýbrž že je zde i určitá zastaralost, zejména na Slovensku, a dále okolnost, že v zemích českých platí dosud opatření z doby nesvobody.

Navrhovaný zákon upravuje předpisy o potírání přenosných nemocí jednotně pro celé území Československé republiky, při čemž přihlíží k novodobým poznatkům vědeckým, zejména epidemiologickým a therapeutickým. Tím se dosáhne snížení škod na zdraví obyvatelstva způsobených šířením nákazy při epidemiích a zabrání se také hospodářským ztrátám, které vznikají jako nutný následek vyřazení nemocných z práce, a zabrání se také případnému trvalému snížení jejich pracovní způsobilosti a tím též zmenšení jejich výdělkových možností. Důsledným prováděním navrhovaného zákona se zmenší též náklady nemocenské a sociální péče, protože počet onemocnění se zredukuje na nejmenší míru.

Zákon, který dnes přijímáme, obsahuje řadu ustanovení, jež jsou zásahem do individuálních svobod občanových. Tak na př. podle § 10 může okresní národní výbor nařídit isolaci osobám stiženým přenosnou nemocí, ba i jen podezřelým z této nemoci. Může jim zakázat zcela nebo částečně výkon některých činností nebo povolání, nařídit označení bytů a domů, ve kterých se vyskytla přenosná nemoc, po případě nařídit úplné nebo částečné vyklizení takových bytů a domů, nařídit provedení desinfekce domů, místností, dopravních prostředků a předmětů, které mohou působit na šíření nákazy. Zvláštní opatření platí také pro osoby, které už nemají projevů nemoci, avšak vyměšují choroboplodné zárodky. Takové osoby musejí být podle § 14 pod stálým dohledem úředního lékaře; zakazuje se jim činnost při přímém i nepřímém zacházení s potravinami v závodech a zařízeních, v nichž se potraviny získávají, ošetřují, zpracovávají, upravují, podávají anebo uvádějí do oběhu. Takové osoby nesmějí být také zaměstnány ani při trhání a balení ovoce ani při sběru lesních plodin, jako jahod, malin, ostružin a také léčivých rostlin a pod.

Navrhovaný zákon stejně jako zákon o některých opatřeních proti tuberkulose znamená hluboký zásah do soukromého života a soukromého podnikání jednotlivců. Znamená sice omezení osobní svobody, avšak v tom dobrém slova smyslu, že omezením svobody jednání nevědomých nebo sobeckých osob se zvyšuje svoboda celonárodního, po příp. lidského kolektiva. Zákon o potírání přenosných nemocí na lidi zapadá organicky do moderních snah socialisačních, kde zprvu omezovaná osobní svoboda v zájmu celku povede nakonec k posílení a rozšíření svobody každého jednotlivce. Je-li člověk stižený nakažlivou nemocí třeba proti své vlastni vůli isolován a léčen, je mu často zachráněn nejen život, nýbrž i zdraví, jeho okolí je ochráněno před infekcí a on sám se vrací po čase zdráv do zdravého prostředí, kde neohrožuje druhé a druzí neohrožují jeho. Dočasné omezení osobní svobody vede ve svých důsledcích k získání svobody pro celý život.

Na úhradu výdajů spojených s prováděním navrhovaného zákona jsou zajištěny v rozpočtu ministerstva zdravotnictví na r. 1948 v tit. 1, § 6, pol. 101, potírání epidemii, částka 5 mil. Kčs, a v pol. 102, povinné očkování, 8 mil. Kčs, pokud jde o provádění očkování proti přenosným nemocem podle navrhovaného zákona. Tyto poměrně ne značné položky naznačují, že podstatnou část nákladů, spojených s prováděním zákona, nebere na sebe stát, nýbrž činitelé jiní, a to především nositelé veřejnoprávního sociálního pojištění, jimž přísluší nésti všechny ošetřovací výlohy osob stižených přenosnou nemocí, pokud jsou pojištěnci, a pouze za osoby nepodléhající národnímu pojištění hradí náklady spojené s léčbou i isolací stát.

Sociálně-zdravotnický výbor, vycházeje z předpokladu, že větší zájem na isolaci a léčbě má společnost nežli postižený jednotlivec - a to se týká zejména zdánlivě zdravých bacilonosičů - a dále ze skutečnosti, že v dohledné době bude uzákoněno národní pojištění, změnil osnovu v tom smyslu, že náklady v každém takovém případě, kde je nepřísluší hraditi národnímu pojištění, hradí stát bez ohledu na majetkové poměry nemocných. I když měl výbor plné pochopení pro snahu ministerstva financí vydávati co nejméně, musil hájiti zásadu, že v nemoci jsme si všichni rovni, a musel upozorniti také na zdravotnické nebezpečí pro celou společnost se všemi i hospodářskými důsledky, spočívající v tom, že lidé, kteří by se museli léčit na vlastní účet, snažili by se svoji nemoc utajit a léčení se vyhnout.

Podle § 25 hradí státní zdravotní správa ušlý pracovní výdělek, a to v celé výši, pokud náhrada takto poskytnutá nepřesahuje spolu s případným ostatním příjmem poškozeného částku 36.000 Kčs. Tato částka se zvyšuje o 3.600 Kčs na každého dalšího rodinného příslušníka, který má nárok na výživu.

V § 24 je určena také výpomoc ministerstva zdravotnictví finančně slabým obcím, které by nemohly samy nésti náklady, jež jsou jim uloženy v § 23, a to zejména náklady vzniklé převozem nemocných do nemocnic, náklady závěrečných desinfekcí a náklady na zřizování a udržování zařízení, sloužících k potírání a zamezení přenosných nemocí.

V § 28 je také pamatováno na odpočivné a zaopatřovací platy pro osoby činné při potlačování přenosných nemocí a v § 29 na infekční přídavky lékařům, veterinářům, ošetřovatelům a jiným osobám, zaměstnaným při potlačování přenosných nemocí.

Osnova zákona o potírání nemocí přenosných na lidi se skládá ze 36 paragrafů, rozdělených do 7 částí. Pojednává o hlášení přenosných nemocí, o vyšetření nemoci, o ochranných opatřeních, o náhradě nákladů a škod a obsahuje ustanovení všeobecná, ustanovení trestní a ustanovení závěrečná.

I když ministerstvo zdravotnictví věnovalo této osnově zajisté velikou péči, přece jen nepředložilo Národnímu shromáždění osnovu dokonalou a zdravotnický výbor provedl v několika schůzích v dlouhých a věcných debatách tolik změn v osnově, že celý návrh zákona vlastně přepracoval. Změnil nakonec i původní název zákona a místo názvu "zákon o potírání přenosných nemocí" zavedl název "zákon o potírání nemocí, přenosných na lidi", a zvláštní resolucí uložil ministerstvu zdravotnictví, aby vypracovalo ještě doplňující zákony, které by se zabývaly nakažlivými nemocemi, přenosnými na zvířata a na rostliny a současně i otázkou jejich vzájemné spojitosti. Tu je třeba nejenom nových zákonů, nýbrž také plánovaného odborného bádání, k němuž jsou zajisté především určeny vysoké školy příslušných oborů, dále některé výzkumné ústavy a především Státní zdravotní ústav se všemi svými pobočkami.

V důsledku uvedených skutečností je veřejná zdravotní správa povinna starati se nejen o medicínu humánní a veterinární, nýbrž i o vybudování vědního oboru fytomedicinského, který by stavěl život rostlin do souvislosti se životy lidí a zvířat, a uplatniti tento vědní obor fytomedicinský jako třetí medicinský sbor v administrativě a také ve výzkumu.

Aby se zákon o nemocech přenosných na lidi mohl v praxi skutečně osvědčiti a aby z něho vzešel obecný prospěch, je nutno zapojiti do celé akce mimo administrativní opatření také dostatek dobře školených zdravotníků, především lékařů a veterinářů a později i fytomediků, jako rovnocenných činitelů a postarati se také o dostatečný počet dobře školených a dobře placených zdravotnických pomocníků. Resoluce zdravotnického výboru se dožaduje zejména toho, aby bylo při každém okresním národním výboru zřízeno alespoň jedno místo zdravotnického dozorce, který by pomáhal úřednímu lékaři a veterináři v jeho činnosti.

A ještě jednoho důležitého činitele je zapotřebí k tomu, aby zákon o nemocech přenosných na lidi se potkal s plným úspěchem, a to mezinárodní spolupráce. Svět nebude zdravý ani hospodářsky, ani duševně, ani biologicky, nebudou-li si všichni lidé v celém světě rozumět a nebudou-li spolupracovat. V přítomné době musíme se smutkem v duši konstatovat, že svět je nejen rozpolcen, ale že se mezera, oddělující národy, stále ještě šíří. My zdravotníci, kteří máme nejvíce předpokladů pro to, abychom se dorozuměli, musíme se snažit, abychom podle svých slabých sil přispívali k jednotě světa. Máme k tomu nástroj, kterým je Světová zdravotnická organisace. Ta je určena také k tomu, aby bojovala proti nakažlivým nemocem v celém světě. Tyto úkoly si vytkla zejména v článcích 1, 5 a 6 své ústavy. Je na naší státní zdravotní správě, aby s touto Světovou zdravotnickou organisací spolupracovala a své úsilí o lepší zdravotní stav v našem státě tímto způsobem potencovala.

Je mně ctí jako zpravodaji sociálně-zdravotnického výboru, že mohu plenum slavného ústavodárného Národního shromáždění poprositi o schválení zákona o potírání nemocí přenosných na lidi a že se mohu i osobně jako člen tohoto sboru podíleti na naší kolektivní zásluze o to, že vytváříme předpoklady pro to, abychom měli zdravé lidi. Měli bychom si při této příležitosti slíbiti, že budeme všichni pracovati k tomu, abychom nevytvářeli lidi jenom fysicky zdravé, nýbrž také duševně a mravně zdravé, a že budeme pracovati k tomu, abychom v tomto státě vytvořili společenství lidí skutečně slušných, vzájemně k sobě ohledných a abychom z tohoto státu vytvořili zemi, jak o ní pěje naše národní a státní hymna: "Zemský ráj to na pohled", a to nejen podle slov, nýbrž i podle skutečnosti. (Potlesk.)

Místopředseda dr Chytil: Zpravodajem za výbor rozpočtový k odst. 7 je za posl. Žiaka p. posl. Rožnay. Uděluji mu slovo.

Zpravodajca posl. Rožnay: Slávna snemovňa!

Dovoľte mi, aby som sa za posl. Žiaka ako zpravodajcu rozpočtového výboru pripojil v plnom rozsahu k hlavnému zpravodajcovi za výbor sociálne-zdravotnícky, posl. dr Káclovi, ktorý podrobne vyložil význam tohto mimoriadne dôležitého zákona.

Rozpočtový výbor sa zákonom podrobne zaoberal a doporučuje jeho prijatie v shode so soc.-zdravotníckym výborom. (Potlesk.)

Místopředseda dr Chytil: Nyní přistoupíme k společné rozpravě. Přihlášeni jsou tito řečníci: p. posl. dr Bureš a p. posl. prof. dr Bělehrádek.

Dávám slovo prvnímu řečníku, p. posl. dr Burešovi.

Posl. dr Bureš: Pane předsedo, paní a pánové!

Pokaždé, když se toto slavné Národní shromáždění zabývá problémy zdravotnickými, ať už při dosud bohužel velmi vzácné příležitosti projednávání nových zdravotnických zákonů, anebo při projednávání rozpočtu ministerstva zdravotnictví, mám dojem, že jenom málo jeho ctihodných členů si plně uvědomuje nesmírnou závažnost a dosah jednotlivých opatření zdravotně-politických. Pokládám za svou povinnost jako lékař při každé takové příležitosti burcovat ve vás pochopení pro tyto skutečnosti. Uvědomte si, prosím, že každé opominutí, každé zdržení ve věcech zdravotnických se platí životy, lidskými životy, životy i těch našich krásných nevinných dětí, neboť není všecko v našem zdravotnictví tak v pořádku a v tak ideálním stavu ne jak by to mělo být a jak bychom to chtěli mít třeba pro sebe a pro své nejbližší to by bylo hledisko příliš náročné, které by se srazilo s tvrdou skutečnosti omezených prostředků ale u nás, bohužel, není všecko ani tak, jak by to mohlo být, a tady právě je pracovní pole reálné zdravotnické politiky a zde jsou dány i její hranice.

Zdravotnická politika samozřejmě počítá se skutečnými možnostmi našeho hospodářství, avšak sleduje rychlé, racionální, co nejúčelnější využití všech těch prostředků a zdrojů, které tu jsou už dnes k disposici pro zabezpečení zdraví národa. Dnes jsme ovšem ještě velmi daleko od takového stavu věcí v našem zdravotnictví, abychom mohli mluvit o racionálním, účelném a dokonce už o plánovitém využití našich skrovných prostředků. Dodnes je celé zdravotnictví ve stavu chaosu, mnohokolejnosti a plýtvání na jedné straně a nejhrubších nedostatků na straně druhé. A je zjev nejvýš politováníhodný, že právě zdravotnictví tolik pokulhává za pronikavým pokrokem všech našich politických, sociálních a hospodářských institucí. Je to zjev tragický, protože jak už jsem řekl se platí cenou nejvyšší, lidskými životy. Kolikrát jsme už s tohoto místa kritisovali, radili, zapřísahali odpovědné činitele, aby konali svou povinnost! Všecko bylo marné. Nebylo dobré vůle zavést pořádek a plán do této džungle, do tohoto chaosu, nebylo chuti učinit přítrž kupčení s lidským zdravím, učinit přítrž kořistnictví z neštěstí druhých; byla tu jen snaha zabrzdit vývoj a zachovat alespoň v tomto úseku soukromé podnikání nedotčeno. Kde bychom už dnes byli, kolik životů mohlo být zachráněno, kolik tragedií odvráceno, kdyby bylo ministerstvo zdravotnictví sledovalo cestu pokroku a socialistického pořádku. Máme co dohánět, abychom nezůstali ve zdravotnictví daleko za ostatními státy. Nezapomínejme, že lid tohoto státu bude moci konec konců plně užívat všech těch vymožeností, výhod a kladů, které nám nepochybně přinese vývoj příštích let, jenom tenkrát, bude-li zdravý a vůbec živý.

Tyto dva návrhy zákonů, o nichž budete dnes hlasovat, jsou - a tomu chceme věřit - dobrým začátkem nového, cílevědomého a rychlého vývoje i ve zdravotnictví. Znamenají skutečný pokrok. Jsou to zákony moderní, jakými se může pochlubit jen málo států na světě. Jediné, čeho člověk lituje, když jako lékař probírá jednotlivé jeho články, je to, že k jejich uzákonění nedošlo už dávno.

Zákon o potírání přenosných nemocí bude mít zcela nepochybně podstatný vliv na snížení nemocnosti a úmrtnosti infekčními chorobami, ovšem bude-li řádně prováděn. A tu nestačí jenom záruka trestních sankcí proti úředním orgánům, proti zdravotnickému personálu i nemocným a jejich příbuzným; tu je třeba především získat pro všechna opatření veřejné správy zdravotní skutečnou autoritu. Je třeba dosáhnout porozumění pro zdravotnické věci a pochopení pro velmi často tvrdá a bolestná, ale vždycky nutná omezení osobní svobody, která z tohoto zákona pro jednotlivce vyplývají. Mám tu na mysli na př. isolaci nemocných v nemocnicích. Běží tu často o odloučení těžce, nebezpečně nemocného dítěte od matky, zoufalé proto, že nemůže své dítě, o které je v úzkostech, ani navštívit. Chceme-li se vyhnout tak častému zjevu, že rodiče zatajují těžkou chorobu dítěte jenom proto, aby si je udrželi doma, protože se bojí, protože mají pochybnosti o tom, jak bude s dítětem nakládáno na odděleních, kam nemají přístupu, chceme-li se vyhnout těmto zjevům, pak musíme klást co největší důraz na úroveň ošetřování na těchto infekčních odděleních. Zvlášť péče o děti musí být na těchto odděleních vzorná a personál nejenom vycvičený a vzdělaný, nýbrž také vychovaný k tomu, aby měl k dětem opravdu lidský a laskavý vztah, aby měl potřebnou trpělivost.