Předseda: Za výbor rozpočtový je zpravodajem p. posl. Skaunic. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Skaunic: Pane předsedo, paní a pánové!

Dovolte mi říci několik slov úvodem, jako člověku, který po léta spolupracuje na odstranění následků tak zhoubné choroby, jako je tuberkulosa. Pokusím se o střízlivou úvahu a odhad národohospodářských škod, které nám tato sociální choroba přináší. Teprve srovnání odhadu těchto škod s částkou, kterou z veřejných prostředků na zdolání tuberkulosy věnujeme, nám osvětlí, jak nesmírně slabé jsou tyto prostředky a jak málo jsme dosud věnovali snaze uchrániti se škod a je předejít.

Ministerstvo zdravotnictví ve své důvodové zprávě k projednávanému návrhu zákona o ochranných opatřeních proti tuberkulose uvádí, že náklady spojené s prováděním tohoto zákona lze odhadnouti přibližně na částku 160 mil. korun ročně. Dovolte mi, abych uvedl naproti tomu odhadem částku, které u nás ročně tuberkulosa vyžaduje.

Podle neúplných statistik, jež jsou k disposici, činí počet případů tuberkulosy v celé Československé republice přibližně 328.000. Úřední statistika odhaduje z tohoto počtu asi 140.000 aktivních případů. Neúřední odhady jsou však značně vyšší. Ve včerejším rozhlasovém projevu uvedl pan dr Evžen Kraus, že aktivní tuberkulosou jsou u nás postiženy přibližně 2 % obyvatelstva, tedy asi 240.000 osob. Soudím, že tento odhad odpovídá více skutečnosti než neúplné statistiky úřední, jež jsou nám k disposici. Pokusme se však vyčíslit škody, které nám vznikají, a jako podklad k těmto výpočtům vezměme ta statistická data, která jsou uváděna úředně.

V republice máme přibližně 13.000 lůžek pro tuberkulosní, z těch asi 2.600 pro děti, 4.600 sanatorních pro dospělé, 4.300 nemocničních a asi 1000 lůžek pro kostní a kožní tuberkulosu.

Ošetřovné na osobu činí při průměrně denně 13.000 ošetřovaných částku 569 mil. Kčs ročně, vlastní ambulantní léčení aktivních tuberkulosních po odpočtu těch nemocných, kteří jsou umístěni v sanatořích a nemocnicích, nás přijde ročně na částku 889 mil. Kčs. K tomu podotýkám, že počítám při tom se 127.000 nemocných aktivní a otevřenou tuberkulosou a s průměrným nákladem jen asi 7.000 Kčs ročně na jednoho. Za podklad k odhadu jsem vzal jen faktická vydání, jak se mi jeví při pozorování úseku z pojišťovací praxe, kde jsem zaměstnán.

Po odpočtu dětí nám podle úředních statistik zůstává 110.000 dospělých práce neschopných aktivních tuberkulosních. Národohospodářskou ztrátu na národním důchodu, zaviněnou pracovní neschopností, lze vyčísliti přibližně částkou 40.000 Kčs ročně na jednoho pracujícího, t. j. úhrnem 4.400,000.000 Kčs ročně.

Přibližně 70.000 těchto nemocných a jejich rodin musí však býti podporováno, neboť v důsledku choroby nemají možnosti výdělku. Náhrada tohoto ušlého výdělku, vyplácená ve formě nemocenských podpor, po příp. poskytováním platů zaměstnancům v trvalém služebním poměru a zaměstnancům ve vyšších službách, činí při mírném odhadu na jednoho nemocného ročních 22.000 Kčs, úhrnem tedy 1.540,000.000 Kčs.

K těmto částkám nutno dále připočíst téměř 80.000 našich invalidních důchodců, kteří jsou pro tuberkulosu trvale neschopni k práci. Jejich důchody a zaopatřovací platy činí pří mírném odhadu 20.000 Kčs ročně pro jednotlivce, úhrnem tedy 1.600,000.000 Kčs ročně. Tento náklad vzroste, jakmile bude uskutečněno národní pojištění a budou valorisovány důchody i pense veřejných zaměstnanců.

Nuž počítejme dále: zůstává nám stále ještě odhadnouti střízlivě náklady, kterých vyžaduje ošetřování, léčení inaktivních tuberkulosních. Podle údajů ministerstva zdravotnictví je jich přibližně 185.000. Odhadněme, že jen asi 30 % z nich vyžaduje lékařský dozor, ošetření a dočasné podporování. Náklady s tím spojené lze odhadnouti mírně na 500 mil. Kčs. A tu přicházíme k překvapivé částce 9.498,000.000 Kčs. Tento můj odhad je velmi střízlivý a pravdu mohou míti ti, kteří uvádějí škody zaviněné tuberkulosou částkou přibližně 11 miliard Kčs. Je to více, nežli činí rozpočet kteréhokoli ministerstva. Uvažujme, že důvodová zpráva uvádí roční zatížení státu při provádění právě projednávaného zákona částkou 160 mil. Kčs. Je to částka v porovnání s obětmi a ztrátami mnou vyčíslenými přímo směšná. Vždyť činí jen asi 1 a ¹/₂ % faktických škod, jež nám tuberkulosa přináší.

Přes to vítáme tento zákon jako krůček vpřed; bude však třeba práce nás všech, abychom lékařům pomohli. Jejich boj by byl marný, kdyby neměli být námi všemi podporováni. Musíme věnovat pozornost boji proti alkoholu, musíme se starat o odstranění nebo aspoň omezení takových pochybených zábav, které jsou přímo semeništěm všech možných chorob a především tuberkulosy. Jsem přesvědčen, že v tomto boji bude vydatně pomáhat naše Revoluční odborové hnutí, které v tak mnohých otázkách se ukázalo jako nejlepší nástroj pracujících za sociální, kulturní i hospodářský pokrok.

Bude třeba dobudovat síť sanatoří, zdvojnásobit počet sanatorních lůžek. Jsme si vědomi, jakých obrovských nákladů by si vyžádalo rozšíření tohoto počtu lůžek. Počítejme s průměrným nákladem 300.000 Kčs na 1 lůžko. Přijdeme tak k úctyhodné částce, že při vybudování nových sanatoří o úhrnném počtu 5.000 lůžek bylo by zapotřebí 1¹/₂ miliardy. Je to částka vysoká, ale jenom zdánlivě. Byly by to totiž investice na řadu let a nečiní ani ¹/₆ toho, co nás tuberkulosa stojí fakticky za jeden jediný rok. Je-li kde na místě velkorysost, tedy především v této věci. Investice takto vynaložené se nám několikrát vrátí.

Nám však nemůže jít jen o léčení, ale zároveň i o otázku, co s těmi, kteří z plícních léčeben odcházejí pozdravení. Můžeme se mnohému naučit z příkladů, které byly vyzkoušeny v cizině. Míním tu především rehabilitaci vyhojených. Nic by nám totiž trvale nepomohlo, kdybychom nechali tyto lidi po propuštění ze sanatoří jejích vlastnímu osudu. Bude-li rozhodnuto o budování sanatoří, tu bychom rádi, aby bylo pamatováno na vytvoření jednoho nebo dvou takových kombinátů, které by umožnily jednak postupné vrácení zdraví, jednak postupné vrácení uzdraveného do pracovního poměru.

Jeden z našich významných protituberkulosních pracovníků, ředitel zemského Ústavu zdraví v Brně dr Skalník, ve svém příspěvku k otázce rehabilitace nemocných tuberkulosou mluví o takovém jednom případu. Je to osada Papworth v Anglii. Má nemocnici a sanatoř o 414 lůžkách. Tato osada má kromě laboratoří, obvyklých pro plicní sanatoria, oddělení pro plicní chirurgii a laboratoř pro pracovní fysiologii. Další podstatnou částí této osady tuberkulosních jsou průmyslové podniky, dokonale zmechanisované, takže fysická námaha dělníků je tím znamenitě redukována. Do tohoto sanatoria jsou přijímány dva druhy nemocných. Především nemocní, u kterých je indikováno nemocniční nebo sanatorní léčení, pokud lze očekávat, že léčením klidem na volném vzduchu, léčbou kolapsovou nebo jinými chirurgickými zákroky na hrudníku se onemocnění uklidní a pracovní schopnost obnoví. Dále přijímá tato osada nemocné, jejichž choroba byla již uklidněna léčením v jiném sanatoriu nebo v nemocnici. Dříve než jsou nemocní připuštěni k práci, prodělávají za stálé lékařské kontroly odstupňovaná tělesná cvičení. O tom, zda nemocný může začít pracovat, rozhodují na společné poradě lékařský ředitel osady, lékař sanatoria a lékař laboratoře pro pracovní fysiologii. Usoudí-li toto lékařské konsilium, že nemocný by mohl začíti s prací, vybírá lékařský ředitel v dohodě s průmyslovým ředitelem pro nemocného druh zaměstnání, při čemž přihlížejí na přání nemocného. Z počátku pracuje nemocný jen krátkou dobu, zbytek dne stráví v sanatoriu, kde je reakce nemocného na prácí sledována. Snáší-li nemocný přidělenou práci beze škody, je pracovní doba znenáhla prodlužována, až pracuje šest hodin denně. Pokud nemocný nedospěje tohoto stadia, je považován za pacienta a zbytek dne tráví léčbou klidem na volném vzduchu. Jakmile je nemocný schopen pracovat šest hodin denně po dobu tří měsíců bez závad, sejde se opět lékařské konsilium s průmyslovým ředitelem osady a vedoucím dílny, ve které nemocný pracuje, a je-li jejích posudek uspokojivý, je nemocný uznán za schopného práce. Pak se musí tento nemocný rozhodnout, chce-li zůstat a žít dále v osadě nebo jít domů.

Jaké pomůcky pro posouzení léčebného výsledku mají naší sanatorní lékaři? A tu musíme konstatovat, že vlastné žádné. Mohou velmi dobře kontrolovat a posuzovat klinický stav choroby v klidových podmínkách sanatorních. Pozorují své nemocné u jejich lůžek, na lehárně, případně jim povolují procházku v sanatorním obvodu. Platí tedy jejich posudek o pracovní schopností jen pro případ, že nemocní po propuštění ze sanatoria budou i dále takto v klidu žít. Chce-li po nich sociální pojištění, aby se aspoň poněkud závazně vyjádřili o tom, jak bude jejich choroba reagovat na zatížení prací, žádáme po nich nemožnost; chceme, aby byli proroky.

Všimněme si, co se děje s nemocným, který je propuštěn jako dočasně neschopný. S tímto posudkem přichází do pojišťovny a tam má lékař lhostejno, zda odborník nebo neodborník téměř stejný úkol, t. j. rozhodnout, kdy na př. dočasná neschopnost k práci přestane a kdy nemocný může býti znovu zařazen do práce ve svém povolání. Svědomitý lékař pojišťovny si vypomáhá z nouze tím, že uloží nemocnému, aby po určité době, na př. za šest týdnů, se dostavil ke kontrole, aby mohl zjistit, jak nemocný reaguje na práci. Ale i pak má velmi omezené možnosti posouditi stav pacienta, poněvadž jeho vyšetření, jehož následek nadto může býti skreslen interkurrentní chorobou, nedá a nemůže dát správnou představu o tom, co se v nemocném děje.

Porovnáme-li tyto poměry se způsobem posuzování pracovní schopnosti v Papworthu, musíme nezbytně dojíti k závěru, že tamější způsob je daleko dokonalejší než náš; za prvé proto, že je podložen výsledkem funkčního vyšetření plic a oběhu krevního, a za druhé proto, že léčící lékař pozoruje nemocného během práce, jejíž dávku odstupňovává tak, aby dosazené léčebné výsledky předčasným neúměrným zatížením pacienta nebyly zmařeny. Z těchto zkušeností lékaře plyne pro nás jedno poučení: více a usilovněji pomáhat v jeho boji proti sociálním chorobám, a pokud jde o tuberkulosu, realisovat co nejdříve a dokonale požadavek, aby všechny plicní léčebny a všechny větší nemocenské pojišťovny byly vybaveny zařízením pro funkční vyšetřování plic a oběhu krevního a aby bylo umožněno sanatorním lékařům, aby i oni mohli před propuštěním pozorovat nemocné v průběhu práce.

Aby bylo možno uskutečnit tento druhý požadavek, bude nutno u některých léčeben zřídit dílny z pracovních oborů nejvíce mezi nemocnými zastoupených. To ovšem znamená prodloužení ošetřovací doby v sanatoriích, což nelze provést na úkor počtu pacientů normálně ošetřovaných. Jinými slovy: kromě dílen musely by být zřízeny pro tyto nemocné také ubikace, vyhovující hygienicky. Nesmíme při tom zapomínat, že v dílnách by se nesmělo pouze hrát na práci, nýbrž musela by být vykonávána produktivní práce tak, aby dílny nebyly místem, kde se mrhá materiálem a kde výrobky nejsou k ničemu. To jsou nejdůležitější úkoly, na které jsem chtěl poukázat.

Jednoho večera jsem se procházel v tichém a krásném parku jablunkovského sanatoria, kde na 300 tuberkulosních hledá své zdraví. Přitom mi zaletěly myšlenky na šest okupantských let, ve kterých jsem byl vězněn. Ti, kteří zároveň se mnou trávili ona léta, mi potvrdí, že často jsme měli za jediný den víc než 300 mrtvých. Krematoria nestačila spalovat hromady mrtvol. A tu mi vyvstal na mysli ten obrovský rozdíl mezi naší socialisující demokracií, která obětuje všechno, aby zachránila lidský život, a mezi brutálním fašistickým režimem, který obětuje miliony životů, aby zachránil sebe. Jsou to dvě různá pojetí, dva různé světy; to by si měli uvědomit všichni, kteří dosud nevědí, kde je jejich místo. Život, který se nám otvírá, stoji za to, aby byl prožit, stojí za to, abychom pro něj pracovali, a bude-li třeba, také bojovali.

Rozpočtový výbor žádá sněmovnu o přijetí navrženého zákona. (Potlesk.)

Předseda: Zpravodajem k odst. 7 za výbor soc.-zdravotnický je p. posl. dr Kácl. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Když jsme v květnu 1945 počali znovu budovat Československou republiku, tu jsme byli snad všichni bez rozdílu stejného mínění, že nová republika bude a musí býti dokonalejší než republika předmnichovská, a velká většina těch, kteří si přáli mít lepší republiku, byla toho přesvědčení, že tato republika bude lepší jen v tom případě, bude-li socialistická. A tak naše přání a touhy všech těch, kteří již jako mladí lidé vstupovali do socialistických řad, se přiblížily v roce 1945 svému uskutečnění. Každý na svém úseku podle svého odborného vzdělání a vědění, podle svého funkčního umístění a také podle žhavosti svého přesvědčení se uplatnil a uplatňuje na této cestě k socialistickému cíli. Zdůraznil jsem již a zdůrazňuji opětovaně, že nám, zdravotníkům, připadá v tomto úsilí úloha nejen významná, nýbrž přímo rozhodující. Nevybudujeme sociální a hospodářskou rovnoprávnost ve společnosti, která by se skládala z nemocných lidí. Boj proti lidským nemocem a současně také boj proti nemocem všeho živého a úsilí o vytvoření takových poměrů, aby všichni lidé byli zdraví, je podmínkou úspěchů socialisačních snah.

Od počátku nového získání státní samostatnosti dožadoval jsem se aktivnější státní zdravotnické politiky, a proto také o prvním výročí obnovené Československé republiky v květnu 1946 jsem si stěžoval ve své přednášce, kterou jsem měl ve Spolku českých lékařů v Praze na to, že za celý první rok jsme nevykonali ve zdravotnictví zcela nic. Teprve koncem roku 1946 přišlo ministerstvo zdravotnictví s důležitou osnovou zákona o povinném očkování proti záškrtu a později předložilo i jiné osnovy. V přítomné době projednáváme dvě velmi důležité osnovy, a to osnovu zákona o potírání nemocí přenosných na lidi a osnovu zákona o některých opatřeních proti tuberkulose. I když postrádám ještě návrh zákona o organisaci a působnosti veřejné zdravotní správy, zákona to významu přímo stěžejního, dále návrh zákona nemocničního, zákona lázeňského a jiné, přece jen vyslovuji naději, že tempo naší zdravotnické činnosti se nyní podstatně zrychlí a že činnost na poli zdravotnickém a na poli školském a výchovném vytvoří všechny předpoklady pro to, abychom s úspěchem splnili vše, co jsme si vytkli na poli výrobním a hospodářském.

Podle vládního návrhu zákona tisk 884 běží o přenosné nemoci, jako je asijská cholera, malomocenství, mor, neštovice, spála, tyfus, záškrt a pod., o počet nemocí vyjádřených v osnově zákona číslem třicet jedna. Boj proti tuberkulose a boj proti pohlavním chorobám je veden podle zvláštních zákonů a předložený zákon se jimi nezabývá. Předložený zákon nevyčerpává také ani všechny ostatní přenosné choroby; obírá se především nakažlivými chorobami lidí a proto také zdravotnický výbor změnil jeho název na zákon o potírání nemocí přenosných na lidi. Původcové nakažlivých nemocí jsou jednak z říše rostlinné a řadí se k bakteriím, jednak z říše živočišné a vnikají do zdravého lidského organismu buď bezprostředním stykem s osobou nemocnou, na př. dotekem, slinou, výkaly, vdechováním nakaženého vzduchu a podobně, nebo nepřímo živými bytostmi, na př. hmyzem nebo nejrůznějšími předměty, potravinami, nápoji, šatem, ložním prádlem, nádobím a podobně. Každý živočich klade přirozený odpor proti usazení se a rozmnožení vniknuvších mikrobů a tato schopnost se zove vrozená odolnost. Mnohé infekční nemoci, které byly jednou překonány, způsobují často léta trvající ochranu, která se však týká pouze překonané nemoci.

Vyskytne-li se nakažlivá nemoc v hustě zalidněných územích hromadně, mluvíme o epidemii. Jsou-li postiženy přenosnou nemocí velmi rozsáhlé územní oblasti, mluvíme o pandemii, a vyskytuje-li se nakažlivá nemoc trvale v nějaké krajině, mluvíme o endemii (Předsednictví převzal místopředseda dr Chytil.)

Z přenosných nemocí, které se u nás vyskytují ve velkém množství, je třeba jmenovat především infekční nemoci dětské a z nich na prvém místě záškrt, kterého bylo v roce 1946 22.279 případů, z nichž 709 skončilo úmrtím. V posledních letech také stoupá počet onemocnění dětskou obrnou. Proti 151 případům v roce 1936 se vyskytlo v roce 1946 592 případů. Případů úmrtí na dětskou obrnu není na štěstí více: v r. 1936 23 a v r. 1946 21. Z nedětských infekčních chorob přichází na prvém místě tyfus, jehož bylo v r. 1936 2355 případů s 200 úmrtími a v r. 1946 3684 případů s 306 úmrtími. A právě na tyfu si můžeme ověřit, jak je důležitý boj proti nakažlivým nemocem. V posledních 30 letech zachvátila tyfová epidemie několikrát na př. naše nejvýznamnější léčebná a lázeňská místa. Tak po tři za sebou jdoucí sezóny, a to v letech 1928, 1929 a 1930, řádil břišní tyfus v lázních Luhačovicích. Zemřeli nejen domácí lidé, ale také 8 lázeňských hostů. Také v Szontágově sanatoriu ve Smokovci onemocnělo v r. 1930 najednou 30 lidí na tyfus a současně s nimi v obci dalších 27 osob. Rovněž tak v Karlových Varech vypukla v roce 1918 tyfová epidemie, která byla zaviněna dodávkou závadného mléka.

Jsou i jiné doklady pro to, jak je zapotřebí soustředěného boje proti přenosným chorobám ve vzájemné spojitosti všeho živého, a to nejen uvnitř jednoho státu, nýbrž mezinárodně. Při dovozu a vývozu dostávají se nakažené suroviny beze všeho omezení a deklarování k mezinárodní přepravě a přes to, že se objevují infekce při dopravě na celé cestě suroviny, na př. koží, činí veřejná zdravotní správa snad všech zemí odpovědným za zdravotní závady, které se vyskytnou, průmysl koželužský, ačkoliv je to vina zdravotní kontroly dovozní země, že připustila dovoz těchto surovin a jejich průmyslové zpracování.